Učení temnoty

Na počátku naší vlastní cesty poznání jsme vyšli jako duchovní bytosti ze světla, ze Zdroje všeho bytí, z Absolutna. Byli jsme stvořeni jako ve věčnosti naší existence dokonalí s vlastní identitou "Já jsem" se všemi vlastními dary a kvalitami, které je možné poznat a prožít na všech úrovních našeho bytí, naší existence v iluzi Stvoření.
Byli jsme stvořeni jako nedílná součást záměru Zdroje, prožít se a poznat se skrze jeho všechny ze sebe a do sebe stvořené bytosti. Vstoupili jsme do multidimenzionální arény Stvoření, abychom zde v rámci evoluce naší duchovní bytosti poznávali naši temnotu.
Naše temnota je vše, co jsme ještě neprožili, nepoznali, nepřijali a neuvědomili si význam tohoto učení.
Cesta za poznáním naší temnoty nás vede do arény Stvoření, do prostoru realit časových matrixů, do života a s ním spojeného projevu ve hmotě.
Zde se učíme v zapomění na sebe sama všem negativním aspektům lásky v oddělenosti od naší vlastní podstaty. Vedlejším produktem tohoto učení se a sebepoznávání je dualita, tedy rozdělování našich prožitků na to "světlé", dobré, příjemné, to co přijímáme a to "temné", zlé, nepříjemné, to co jsme si ještě neuvědomili a nepřijali jako součást naší celistvosti.
Pokud dění v našem vlastním životě rozdělujeme, tedy nepřijímáme, signalizuje to naši rozpolcenost, nepochopení významu tohoto učení, kde čast našeho já je dobrá "příjemná" a část našeho já je zlá "nepříjemná".
Žijeme tedy vírou v dualitní rozdělení života a vírou v nespravedlnost.
Náš stav sebepřijetí, tedy naší celistvosti je nám zrcadlen všemi účastníky života se kterýmí bezprostředně prožíváme naše vlastní životní situace.
Vše, to co je nám v životě nepříjemné, jsme ještě v sobě nepřijali a odděluje nás to od naší celistvosti na aktuální úrovni bytí.
Jednotlivé energetické informace toho, co jsme v sobě ještě nepřijali, máme uloženy v předlohách našich těl na všech úrovních naší bytosti.
Známe je jako potlačené, nepřijaté, nezpracované emoce, což jsou energetické informační bloky v různých částech předloh našich těl, kde byly uloženy z důvodu nepřijetí našich životních lekcí a čekají na své přijetí a zvědomění.
Symbolikou duality a prožívání se v ní je oddělenost ženského a mužského principu z božské jednoty. Ženský princip zde reprezentuje lásku a zároveň učitelku temnoty, vede tedy mužský princip, jakožto představitele světla k jejímu přijetí zpět do absolutní bezpodmínečné lásky a s ní související jednoty, tím, že mu přímo zrcadlí, přehrává jeho vlastní nepřijatou temnotu.
Vztah ženy a muže a jejich vzájemné učení se bezpodmínečné lásce v něm tedy přímo poukazuje na hlavní záměr poznání vlastní oddělenosti Zdroje všeho bytí od sebe sama.
Učení temnoty nás tedy vede do vlastní bezpodmínečné lásky skrze sebepoznávání se na pozitivních a negativních polaritách prožitků, k jejímu přijetí, pochopení jejího významu a významu vlastního života na naší cestě duchovní evoluce.