A zase to Ego...

Sebeláska je pojem který v původním významu znamená mít se rád, přijímat se, milovat sám sebe takový jaký jsem, jaké je mé "Já".
Úskalím pro pochopení a uvědomění si toho co je to "Já" a nebo kdo je to "Já" není o přijetí představ, ani těch které vznikly na základě vlastních duchovních prožitků ve změněném stavu vědomí, které poukazují na nekonečnou rozměrnost vědomí jehož jsme všichni nedílnou součástí, ale o pochopení, že "Já" se vždy kotví v přítomném okamžiku a je celistvě vnímatelné pouze skrze naše realitní tělo, skrze naše pocity a související smyslové vnímání.
"Já" je tedy to a tam, kde se aktuálně vnímám a cítím, kde mám kontakt s vlastní realitou.
"Já" je vždy přirozeně celistvé, je zde tedy přítomna duchovní podstata, záměrem ustanovená duchovní bytost a s ní spojený hmotný projev jejího vlastního realitního těla a souvisejících duchovních darů.
"Ego sum" znamená latinsky "Já jsem", doplňuji "Já jsem" teď a tady ve své vlastní přítomnosti.
Jednoduše řečeno Já (Ego) = Mé vlastní tělo + související vědomí + identita + uvědomění.
Pokud nemáme žádné tělo, jsme vším bez vlastní identity, bez "Já", bez těla, tedy bez Ega. Jsme v tomto okamžiku svou pozorností v absolutním neprojeveném vědomí obsahujícím absolutně nic/vše, což je výchozím stavem bez "Já", tedy bez Ega.
Pouze v tomto stavu můžeme konstatovat že Ego nemáme a naše pozornost je mimo životní reality Stvoření, ovšem vzhledem k tomu, že v tomto stavu nemáme žádný realitní kontakt, tak nejsme schopni tento stav ani nikomu, žádnému svému "Já" sdělit.
Ego je tedy vždy spojené s odděleností, s hmotným projevem, se záměrem poznání, se životem.
Kdo popírá a dehonestuje Ego, tvrdí, že ho nemá, tak buď interpretuje zavádějící nepravdivé informace o tom, co pojem Ego znamená a nebo díky vlastním nemocem, traumatům a naučeným pokřiveným postojům popírá život ve vlastním těle, popírá vlastní zodpovědnost za to, jak se v něm cítí a jak na základě svých hodnot a sebelásky využívá jeho duchovní dary.
Tímto postojem pouze a jen demonstruje svou vlastní duchovní necelistvost, úpadek a odpor k částem své duchovní bytosti.
To, co obvykle lidem v těchto souvislostech nejvíce vadí a co přisuzují pojmu Ego, je jakým způsobem jsou se svým tělem propojeni a jak se v něm vnímají a prožívají.
Pokud zde dominuje systém myšlení, vzorce a myšlenky je to rovina nevědomého Ega, kde je nemocná duchovní bytost propojena se svým traumatizovaným tělem plným energetických blokád. Toto je ovšem stav ve kterém se často Ego nachází, není to tedy Ego samo o sobě, ale popis stavu duchovní bytosti, jejího uvědomění a stavu jejího realitního těla.
Naše Ego je tedy buď vědomé a nebo nevědomé, nicméně jeho existence je vždy přítomna teď a tady, pokud žijeme, cítíme a vnímáme a máme s tímto spojené realitní tělo.
Ego je tedy vždy spojené se vším co nás v daném okamžiku definuje v realitním projevu života ve Stvoření.
Ego jsem tedy já teď a tady se vším co mě definuje a spojuje s aktuální životní realitou. Nic víc a nic míň.
Pokud někdo tvrdí, že Ego nemá, tak nechápe v prvé řadě význam tohoto pojmu a pak obvykle odmítá převzít zodpovědnost za svou vlastní celistvost, za své rozhodování, konání, za své činy a svůj přirozený původ a související hodnoty.
Spousta lidí, kteří odmítají své Ego, odmítají svou vlastní identitu, nemají potuchy o tom, co to znamená být člověkem, jaká je jeho původní přirozenost, jeho původní hodnoty, co je jeho duchovním záměrem poznání a smyslem jeho duchovní existence ve Stvoření.
Je to z toho důvodu, že díky vlastnímu duchovnímu úpadku, rezignaci na vlastní celistvost a spravedlnost života, zavrhli sami sebe a už pouze a jen místo radosti prožívané ve vlastním těle, hledají klid a stav ve kterém nebudou vnímat šrámy na své duši a bolesti ve svém těle.
Ego člověka je tedy v přirozené formě spojením celistvé duše a všech souvisejících zkušeností, fyzického těla, jeho stavu, vzhledu, souvisejícího uvědomění a s tímto vším spojené identity.
V nepřirozené učící formě je ego člověka odpojeným vědomím s aktuální pamětí životních zkušeností výhradně od svého narození v aktuální inkarnaci, prožívajícím se pod vlivem naučených myšlenkových vzorců chování, přejatých představ v nastavení odpovídajícím hloubce a rozsahu vlastního nemocného těla a souvisejícímu odporu k vlastním nepříjemným pocitům a s tímto spojeným duchovním traumatům.
Ego je v původním významu "Já" teď a tady (pozornost na sobě v přítomnosti, láska, radost a rozkoš v těle) a ne "Já" toužím být, jednou budu podle představ (pozornost vně sebe, představa v budoucnousti, neukotvenost, nízká sebehodnota, zavděčování se, strach) a nebo "Já" odmítám, popírám, nespojuji se (pozornost v minulosti a unikání před vším co mi jí připomíná, strach, nemoci, traumata). 

 

Ego

"Ego sum" je latinsky "Já jsem" a ve své podstatě poukazuje na obsah vědomí duchovní bytosti a související hmotnou projekci v přítomnosti. Toto vědomí je hierarchicky vydělené z nadřazeného vyššího vědomí a je součástí tzv. duchovního stromu Já, který vychází od počátku ze Zdroje všeho bytí, tedy absolutního vědomí všeho.
Toto vydělené vědomí je projeveno, zhmotněno do realitního prostoru matice žvota ve Stvoření, skrze své tělesné předlohy, aby si prožilo své záměry poznání. Obsah tohoto vědomí, s ním spojená vlastní identita, související uvědomění, poznání a zkušenosti definují jeho Ego. Osobně mi dává větší smysl než výraz "Já jsem" výraz "Uvědomuji se", který lépe reflektuje obsah vědomí duchovní bytosti a související uvědomění se právě teď, v přítomném okamžiku. Ego je tedy vždy přítomno, pokud se nacházíme v hmotném projevu a souvisejícím uvědomění, vnímáme se tedy primárně v našem těle v přítomnosti.
Ego je velmi často spojováno s něčím špatným, nepříjemným, nepřijatým a rozhodně bych každému doporučil zbavit se negativního pohledu na něj, neb je za tím myšlenkový vzorec vedoucí k potlačeným emocím a nepřijetí sebe sama ve své celistvosti, primárně nepřijetí naších negativních zkušeností a související karmická zátěž, kterou si neseme na našem energetickém těle.
Ego neboli "Já jsem" je buďto vědomé, tedy v souladu se svou duchovní podstatou a ve spojení se svým duchovním vedením vyšších Já a nebo nevědomé, tedy v nesouladu se svou duchovní podstatou, napojeno na nástroje učícího systému myšlení.
Oba dva stavy reflektují učící polarity duchovniho vývoje každé duchovní bytosti. První vědomý stav je pozitivní v souladu s božím řádem a jeho zákony. V tomto stavu je rozum a smyslové vnímání propojeno s pocity v srdci. V životě tak dominuje intuitivní vnímání a související vědění. Duchovní bytost se nachází ve stavu bezpodmínečného přijetí, v životě vnímá pravdu a díky vlastní zodpovědnosti vnímá jednotný spravedlivý pohled na život a související boží řád.
Druhý nevědomý stav je, když má duchovní bytost v těle rozum napojen na systém myšlení a její smyslové vnímání vyhodnocují myšlenkové vzorce chování, které jí spolu s myšlenkami říkají kdo je, co má v životě dělat a jak se má chovat.
Zde se každý v odpojení od svého duchovního vedení učí na vlastních chybách poznávat hodnotu své pozitivní podstaty tím, že se sám rozděluje do dualitního pohledu na sebe sama, na příjemného a nepříjemného, tedy na toho koho v sobě má rád a koho rád nemá. Dominuje zde, díky rozumovému propojení s myšlenkovými vzorci víra a zavděčování se vnějším podnětům a informacím, nezodpovědnost za vlastní pocity v srdci a související odpojení od duchovního vedení,.
Dále je zde jednánání pod vlivem strachu, podmínečné přijetí sebe i ostatních a s ním spojená energetická závislost. Tento stav tvoření chyb, zajišťuje díky cyklickému tvoření karmy, život v utrpení pod vlivem potlačených emocí a strachů. Ego je tedy aktuální stav uvědomění v právě prožívaném hmotném projevu naší duchovní bytosti a s ním spojená identita. Bez Ega není možné prožívat se a učit se sebepoznání v hmotných realitách života. Bez Ega jsme pouze fragmentem vědomí, které je vším ve všem, tedy Absolutnem bez záměru poznání.

 

Duchovní ego

Již několik let probíhá silná transformace naších bytostí a procházíme tak všemožnými změnami na psychické i fyzické úrovni. V průběhu těchto změn, je naše představa o nás a o všem kolem nás, neustále rozebírána a přeskládávána, až z toho máme občas pocit, že už se nikdy nesložíme dohromady.
Dostavují se všechny možné pocity a tělesné stavy a přemýšlíme nad tím jestli to vůbec někdy skončí.
Jsme neustále vtahováni do nových a nových učících situcí, abychom v nich čelili našim obavám a rozpouštěli naše nepřijate emoce.
Naše vůle vyvléct se natrvalo z okovů systémových programů a osvobodit se, nám dává sílu vytrvat a pokračovat dál. Občas máme pocit, jako by za nami padaly mosty, které nás spojovaly se světem, který již dál nezapadá do naší aktuální představy.
Není možné se vrátit zpět, není již možné věřit tomu, co již pro nás přestalo být pravdou.
Naše nová pravda stojí nyní před námi a čeká na své poznání. Většinu našich stínů jsme již přijali a ty zbylé již nemají takovou sílu, aby nás mohly na naší cestě zastavit.
Začínáme mít pocit, že už jsme dosáhli momentu zlomu a dále to bude pro nás už jen lepší.
Máme zvýšenou citlivost vnímaní, intuice předchází myšlení, tělo se rychle uzdravuje z předchozích stavů a nabírá sílu.
Stáváme zprostředkovately poznání, léčiteli, terapeuty, šamany a duchovními lídry.
Pořádáme semináře, terapie, ceremonie a různá setkání s těmi, kteří touží kráčet po stejné cestě sebepoznání.
Máme pocit, že to je ono, toto je naše cesta. Najednou máme kolem sebe spousty těch, kteří s námi sdílí naše nadšení, kteří k nám vzhlížejí. Cítíme stavy naplněnosti a zadostiučinění, bodejť by ne, když jsme do toho vložlli tolik úsilí a energie.
Jsme na konci? Ano.
Úspěšně jsme dokončili první úroveň systémové hry a zatím ještě netušíme, že nás čeká ještě mnohem náročnějí druhá úroveň, kterou nazýváme "Past duchovního ega".
V této úrovni hry, teprve zjistíme proti jak silnému protihráči to vlastně stojíme.
Systém se rozhodně nehodlá jen tak vzdát a bude se snažit udržet naši pozornost do posledního momentu.
Tím jeho posledním trumfem v rukávu je náš vlastní stín nazývaný "Strážce prahu", který primárně hlídá náš duchovní rozvoj a posun. Jeho působením jsme velmi rychle vtahování do situací, kde lidé řeší své problémy a my jakoby náhodou vždy známe na tyto problémy odpovědi a řešení.
Pokud podlehneme volání stínu, máme tendence v daných situacích aktivně pomáhat ostatním, protože přece víme jak je to správně.
Snažíme se všem vysvětlit a poučit je o tom co mají dělat, aby našli ve svém životě štěstí a uzdravili se ze svých nemocí. Reakce na sebe nenechají dlouho čekat a jsou takové, jaké bychom rozhodně vůbec nečekali.
Něco je špatně, vždyť máme přece napojení, máme vize, intuice nám pracuje, chceme pro všechny to nejlepší, chceme pomoct matce Zemi. Dostali jsme se do slepé uličky vlastní představy, že naše cesta je i cesta ostatních. Vůbec jsme si neuvědomili, že to k čemu jsme dospěli, byla, je a bude vždycky pouze naše představa a náš prožitek v naší realitě.
To dosažené poznání naplňuje pouze touhy našeho vědomí, ostatní si buď došli ke stejnému poznání v některém z předchozích životů a proto nemaji již potřebu si to zopakovat a nebo mají svůj vlastní plán a způsoby jak si k obdobnému poznání dojdou.
Volání stínu sílí a spolu s ním se systém podbízí hojností a zasypává nás myšlenkami vyjadřující naší jedinočnost.
"Jsme vyvovolení"
"Máme přece poslání"
"Přišli jsme zachránit svět a ostatní k nám vzhlížejí"
V této fázi je velmi obtížné si uvědomit a popřít tuto skutečnost, protože se cítíme v životě spokojení a šťastní. Pokud se nám podáří získat nadhled a nepodlehnout tomuto volání, pocítíme unitř nás silný hlas, který nám říká:
"Když už víš, musíš mlčet"
"Mluv pouze, když jsi tázán"
"Buď moudrý"
"Pomáhej jen těm, kteří tě o tvou pomoc požádají"
"Miluj a buď pouhou inspirací"
Začneme si uvědomovat, že je to skutečně tak, vše je pouze prožitek, náš prožitek.
Nemůžeme z vlastní vůle nikomu pomoci, je to pouze naše představa, že někomu pomáháme.
Ve skutečnosti pouze prožíváme, jaké to je, když ovlivňujeme prožitek někoho jiného.
Není rozdíl mezi námi a zrnkem písku.
Jsme kapka v moři poznání, tečka vědomí zdroje.
Jsme jedno osamocené vědomí na své cestě za poznáním.
Všechno čeho jsme kdy na své cestě dosáhli má hodnotu a význam pouze pro nás, protože jsme si to prožili a procítili.
Mimo systém vše splývá v celistvosti.
Skutečne prožíváme, že není nic více nebo méně, hodnoty ztratily svůj význam.
Vše je v naprostém pořádku, včetně systému a všeho toho, co v něm existuje.
S tímto poznáním si uvědomujeme, že v životě stačí pouze být, pozorovat a užívat si jeho přítomnost,
protože všechno prostě bylo, je a vždycky bude.