Nebe, peklo, ráj

Každá duchovní bytost prochází několika základními stadií duchovního vývoje a souvisejícího poznání.
Tato stadia a související životní fáze známe jako učící archetypy nebe, peklo a ráj.
Projít všemi stadii duchovního vývoje nebe, pekla, ráje znamená z výchozího stavu Boha vyjít, stav Boha opustit, Bohem projít (prožít všechny své předurčené záměry poznání), Boha přijmout, pochopit a zvědomit a opět se do stavu Boha navrátit.
Dostat se tedy opět do souladného stavu s touto počáteční definicí přirozeného života.
Prvním neopakovatelným a počátečním stadiem každé duchovní bytosti je její prvotní stvoření v počáteční absolutní božské dokonalosti a čistotě, tedy výchozí stav Bůh.
Místo a stav tohoto počátku stvoření a související duchovní cesty můžeme nazvat jako Nebe nebo také nebeský ráj.
Zde v tomto prostoru a související realitě je každá duchovní bytost čistá, neposkvrněná, božská bez vlastních životních zkušeností a uvědomění si vlastní hodnoty skrze negativní aspekty života.
Její uvědomění je omezeno pouze na teď a tady a není zde tedy protiváha zkušeností a možnost srovnání s jinými prožitými zkušenostmi z vlastní duchovní minulosti.
Místo kde se na počátku duchovní bytost prožívá je dokonalým rájem ve všech aspektech, nicméně toto si v této fázi vývoje tato nově stvořená bytost ještě není schopna vůbec uvědomit.
Nezná tedy pocitovou a zkušenostní hodnotu toho co má.
Pro účel poznání vlastní sebehodnoty má každá bytost možnost stav Boha opustit a vydat se na cestu poznání vlastním peklem nepřirozeného života, které je školou poznání jejích vlastních duchovních darů skrze související negativní zkušenosti a prožitky.
Jakmile bytost projde peklem a naplní všechny záměry poznání, přichází fáze čištění, odpouštění, duchovního léčení a uzdravování.
V teto fázi dochází mimo jiné ke zvědomování si všech prožitých zkušeností z minulosti a rovnání se zpět do přirozeného stavu vlastního božství.
Poslední fází je pochopení a přijetí sebe sama zpět do stavu Bůh.
Stav vlastního uvědomění, vnitřní nastavení, pocity a realita místa prožívání odpovídají opět stavu ráj.
V tomto stavu duchovní bytost opět setrvává dokud je schopna udržet svůj vnitřní rovnovážný, souladný a harmonický stav ve kterém čelí dalším vlnám a nabídkám života a s nimi spojeným iteracím duchovního sebepoznávání a souvisejících fází nekonečného spirálovitého duchovního vývoje.

Bůh a Stvořitel

Pojmy Bůh a Stvořitel jsou často používány a vnímány jako identické.
Osobně je vnímám jako provázané.
Z mého úhlu pohledu je pojem Bůh neprojevenou definicí stavu tvoření, kdy takto nastavená stvořená a projevená životní realita, duchovní bytost, věc, chování, rozhodování atd. je v souladu se Zákony Stvoření a souvisejícími principy přirozeného (krystického, kristovského) života.
Pojem Bůh můžeme tedy vnímat jako jakési konkrétní přirozené pozitivní principy, tvůrčí atributy, parametry a nastavení na základě kterých se život a věci v něm přirozeně, souladně a harmonicky tvoří a prožívají.
Tyto dědičné principy a ustanovení přináleží jejich původci, kterým je absolutní vědomí Centrálního Zdroje.
Pojem Stvořitel pak poukazuje na původce, strůjce stvořené, projevené představy, bytosti, věci atd. bez popisu a uvedení toho, zda se jejich autor nachází v souladu s Bohem a jeho tvorba je přirozená a souladná nebo ne.
Zjednodušeně řečeno, pojem Stvořitel oznamuje, kdo tvoří, kdo je původcem, příčinou daného projevu, tedy energetický podpis autora.
Pojem Bůh pak poukazuje na způsob tvorby a související přístupy v chování, rozhodování a záměry účelu tvorby, kde božská tvorba a rozhodování jsou vždy pozitivní, láskyplné, souladné za účelem zachování dobra, principů a hodnot přirozeného života.  
Počátkem veškeré stvořené a projevené existence je Stvořitel ve stavu Bůh neboli Bůh Stvořitel ve své vlastním záměrem dané projevené formě a podobě, který tvoří vše souladné a přirozené na základě svých vlastních definic přirozenosti, souvisejících principů a ustanovení.
V duchovní hierarchii božího řádu je Centrální Zdroj jediným vědomím, které je navždy v neměnném stavu Bůh Stvořitel bez možnosti tento stav změnit.
Možnost svobodné volby nicméně Centrální Zdroj vložil do duchovní hierarchie Stvoření, kde v této možnosti odpovídajících životních realitách se může každá duchovní bytost od toho výchozího božského stavu přirozené tvorby odklonit a prožít si a poznat jaké to je, když tvoří jinak.
Tam, kde se tedy Stvořitel rozhodl porušit své zákony a nebýt Bohem, tedy nebýt v souladu sám se svým počátečním, prvotním uvědoměním a ustanovením, tam je pro účel poznání původ věcí a životních projevů nebožský, nesouladný a nepřirozený (anti-krystický, anti-kristovský).
Možnost být ve stavu souladu s definicí Boha a souvisejícím přirozeným životem či v tomto souladu nebýt je základní možností svobodné vůle rozhodovat si o svém vlastním životě, která byla každé stvořené bytosti na počátku jejího stvoření ve Stvoření dána.
Tvůrcem neboli Stvořitelem vlastního života je tedy ve své podstatě každá bytost, která si v něm prožívá důsledky své tvorby, svých rozhodnutí a záměru poznání.
Její možnosti realitní tvorby a rozhodování jsou vždy dány přítomností množství aktivních božských atributů neboli duchovních darů a ohraničeny, limitovány mírou její zodpovědnosti, uvědomění a sebelásky, kdy nerozsáhlejší a nejkomplexnější možnosti má vždy bytost v souladném stavu s Bohem, kde na její úrovni bytí jsou aktivní všechna dostupná božská nastavení a související duchovní dary.
Naopak, čím více daná duchovní bytost duchovně a morálně upadá, tím menší možnosti ve své tvorbě a rozhodování ve svém životě má.
Její život je striktně omezen učícím nápravným systémem a programovými vzorci pod jejichž vlivem si důsledky své duchovní tvortby, svého vnitřního nastavení hodnot a přístupu k životu odžívá.