Nejsem, neexistuji

Hmotný projev a s ním spojený životní děj byl stvořen z lásky k sobě s touhou ho žít, radovat se z něj a být šťastný. Ten kdo tvrdí, že nic není, že neexistuje a vše je iluze se sebepopírá, popírá svou vlastní podstatu tedy vědomí Zdroje všeho bytí, protože je pouze tento Zdroj, toto vědomí v různých formách, podobách, uvědoměních a projevech.
Zde je klíčový výraz "Vše pouze a jen je, tedy existuje". Význam slova "nic" pouze poukazuje na prostor vědomí, který ještě nebyl vyplněn projeveným záměrem, což je součástí fázování energií Zdroje všeho bytí, kde se pří každém nádechu a výdechu střídá "Nic" a "Něco" podobným způsobem, jako když blikají snímky na filmové promítačce a mezi nimi je prodleva, moment, kdy promítaný obraz zmizí. Narozdíl od lidmi vytvořené promítačky, ta božská promítá do realitního vědomí, tedy do realitního hologramu, fáze "Nic" a "Něco" rychlostí cca 10 na 21 snímků za vteřinu, takže tento jev, toto problikávání je z náší perspektivy naprosto nepostřehnutelné.
Když tedy mluvíme o tom, že nic není, popisujeme pouze moment před zhmotněním záměru do představy konkrétního vědomí, nicméně a to je to podstatné, že se v tomto momentu aktuálně my sami ve vědomí lidské duše nenacházíme, když o něm hovoříme.
"Nic" tedy nepoukazuje na čistou věčnou existenci Zdroje všeho bytí a už vůbec ne na obsah projeveného hmotného prostoru. Pokud se vnímám ve hmotném projevu svými smysly, jsem v přítomném okamžiku, tak nemohu v tomto stavu tvrdit, že nejsem a tedy, že něco co kolem sebe vnímám není. Pokud nejsem, tak se uvědomuji mimo projevený realitní prostor a s ním spojený záměr sebepoznávání a sebeprožívání a není zde žádná interakce s ničím, kromě uvědomění si sám sebe v nehybné existenci všeho, tedy v absolutním vědomí Zdroje.
Pokud tedy nemám tělo a s ním spojené smyslové vnímání, tak rozhodně nikomu, žádnému svému vědomí v žádné realitě nesdělím, že nic není, protože v ten moment nemám formu a způsob jak to sdělit a není zde nikdo, komu bych to sdělil. Jsem odpojen od života a v tomto stavu pojem "nic" dává smysl, protože skutečně v ten moment nic není ve mě ani kolem mě, nejsem tedy spojen s žádným svým hmotným projevem.
Jsem v tomto momentu pouze já se svým uvědoměním, naplněn prázdnotou ve výchozím stavu bez projeveného záměru, který v následné fázi zhmotním do své vlastní představy o sobě, uvedu ho do života a souvisejícího hmotného projevu, abych v něm opět byl a vnímal se jaký jsem. A toto se neustále děje v každém okamžiku ve všech vydělených vědomích na všech úrovních bytí v celém Stvoření.
Proto snaha sdělit to, že "Něco" nebo "Nic" neexistuje to sama o sobě popírá a je díky absenci souvisejících vlastních prožitků a uvědomění pouze nevědomou hříčkou, která se v prvé řadě snaží o popírání svého vlastního záměru, smyslu a způsobu sebeprožívání své vlastní existence na aktuální úrovni bytí, tedy člověka, jako součást záměru lidské existence a to převážně díky vlastnímu nepřijetí sebe sama, svého těla, tedy nacházení se v utrpení, učícím stavu myšlení a domněnek a tvoření hodnot jejichž přijetí je snahou navýšení si své vlatní sebehodnoty a získávání pozornosti a souvisejícící energie od stejně naladěných bytostí.

 

Tělo jako obraz naší sebelásky - Duchovní podstata

Každy člověk je ve své podstatě duchovní bytostí. Máme tedy svou duši a s ní spojené archetypy duchovních kvalit, související duchovní dary a související vlastní záměr poznání.
Jedním z těchto darů je naše lidské tělo, komplexní tělesná schránka, skrze kterou si prožíváme kontakt s životní realitou a související poznání. Na počátku své životní cesty, každá duchovní bytost dostala své tělo v naprosté dokonalosti, které bylo přesným obrazem jejího dokonalého pozitivního vychozího božského stavu. Díky touze po poznání vlastní pozitivní sebehodnoty skrze opačné, negativní prožitky lásky se postupně mění vědomí každé tímto učením procházející duchovní bytosti a zároveň se mění i její hmnotný projev, tedy obraz, vzhled jejího těla.
Každá duchovní bytost si tímto způsobem prožívá svou tělesnou nedokonalost, aby si vše procítila a prožila a tím si uvědomila, jaká ve výchozím dokonalém stavu je, jak vypadá a co to vlastně všechno má.
Naše fyzické tělo, jeho vzhled, jeho možnosti a schopnosti prožívat v něm intentzitu a hloubku příjemných pocitů nám tedy přímo poukazuje v jakém stádíu učícího vývoje se nacházíme, v jakém stavu odklonu od výchozího pozitivního stavu a souvisejícího dokonalého vzhledu, schopností a uvědomění aktuálně jsme.
Naše tělo je tedy knihou ve které se učíme číst o nás samých, kdo jsme, jací jsme, jak se máme rádi, jaké jsou naše hodnoty, co si uvědomujeme sami o sobě, o životě kolem nás.
Tento stav primárně prociťujeme a prožíváme našim smyslovým vnímáním, našimi pocity, kde nepříjemné pocity poukazují na naše potlačené emoce, strachy, bolesti a související kontrolní mechanismy myšlenkových vzorců chování, které jsou příčinou všech načich nemocí a formují se dle závažnosti a hloubky odklonu do odpovídajících fyzických projevů, které se v systémové medicíně mylně považují za příčinu vlastních potíží tedy nemoci.
Člověk odpojený od vlastní podstaty, má tedy potřebu ovlivňovat fyzický projev nemoci s domněnkou, že se tímto způsobem zbaví svých potíží. Je potřeba si ovšem uvědomit, že v této důsledkové rovině to není možné a ve většině případů toto počínání má pouze a jen učící efekt chybování. Pokud se při tomto konání nemocný člověk nedostane do příčiny své nemoci, neprožije si a neodpustí v sobě související potlačené energie a nedojde u něj k opuštění souvisejících vzorců chování a tím i k potřebným životním změnám v přístupu k sobě a k ostatním, tak se pouze a jen odstraní nebo utlumí důsledkové projevy nemoci a v budoucnu se opět nemoc projeví a prohloubí se její dopad na kvalitu našeho života.
Problematikou schopností nalezení kořenových příčin memocí na našem těle se v základu zabýva Psychosomatika a s ní spojené celostní nauky, které zahrnují jako součást člověka jeho duchovní podstatu. Tyto nauky popisují tělo člověka v různých vrstvách, které
připomínají mapy a obsahují informace o jednotlivých energetických dráhách a centrech, emočních centrem a tělesných funkcích v souvislosti s dopadem na naše cítění, fyzické a emoční projevy a fyzický vzhled.
Je potřeba si uvědomit, že naše tělo je ve své podstatě naprosto dokonalé a je schopné se zotavit naprosto ze všech problémů, výjma závažných úrazů, kde je potřebný chirurgický zásah, pokud mu ovšem všemožnými způsoby nebráníme a to zejména tím, že v něm trpíme a neustále potlačujeme,tedy pravdivě neprojevujeme na základě našeho přesvědčení naše emoce, neposladně ho zahlcujeme škodlivými látkami a snažíme se ovlivňovat a měnit jeho přirozený chod.
Toto neuvědomění a neustála potřeba do přirozenosti naše těla zasahovat, díky těmto chybám vede pouze a jen k další genetické degradaci, fyzické demormaci, nesouladu, tělesnému úpadku a hlubšímu utrpení, tedy životu v nepříjemných pocitech a tím i neschopnosti cítít se ve svém těle dobře a prožívat v něm hloubku a intenzitu příjemných pocitů, zejména těch sexuálních.