Stárnutí

V naší společnosti se od nepaměti považuje stárnutí, stáří a smrt fyzického těla za součást přirozených procesů života.
Pro účel poznání a souvisejících prožitků jsme v tomto nastavení měli možnost po tisíciletí setrvávat a sbírat negativní zkušenost v nepřirozených nastaveních našich duchovních tělesných předloh a duchovními traumaty a nemocemi zamořených tělech.
Dnešní doba opět po dlouhé době duchovního vývoje otevírá možnost prozření z učících iluzí, plného uzdravení a návratu k vědomému životu a souvisejícím původním přirozeným hodnotám pro ty kteří mají zájem tuto cestu následovat.
 
Abychom mohli pochopit komplexitu fyzických realitních projevů a procesů ke kterým stárnutí nepochybně patří, tak musíme pracovat s celostním pohledem na život, tedy propojit rozměr duchovní s rozměrem hmotným, materiálním.
Což je zjednodušeně řečeno rovina životních principů, pravidel a zákonitostí nekonečné božské tvorby Stvořitele a výsledek této tvorby a související kvalita života a možnosti v dané životní realitě na dané úrovni bytí, tak, jak je chápána a projevována duchovními bytostmi, které v dané realitě žijí.

Pokud bytosti v dané realitě drží v maximální míře soulad s přirozeným a jednotným přístupem k životu postavený na základu
vlastní zodpovědnosti a původních duchovních vzorů přirozeného života Stvořitele, tak je jejich tvorba a související život souladný a nekonečný se všemi základními benefity a duchovními dary, ke kterým patří energetická nezávislost na životním prostředí, související božský vliv, energetická podpora jejich života a nekonečný buněčný regenerační cyklus jejich fyzických těl.

Většina duchovních bytostí na Zemi díky nezpracovaným duchovním traumatům a zátěžím postupně ztratila tyto kvality v rámci životních zkušeností a útrap v dobách lemuriánsko-atlantské civilizace (do 9500 př.n.l) a prošla postupným přechodem z buněčné nesmrtelnosti do dlouhověkosti až do aktuální krátkověkosti, která pouze signalizuje míru duchovního úpadku, zatížení lidské genetiky a pokřivených, nepřirozených nastavení vlastních duchovních předloh (soustavy duchovních těl).
Současně v tomto období vzniklo zaseknutí v systému inkarnací a díky přeprogramované mentální rovině a související neschopnosti přirozeným způsobem vnímat a odstranit příčiny svých potíží jsme byli nuceni se neustále reinkarnovat do zmanipulovaných nepřirozených životních podmínek v zapomnění, díky kterým nebylo možné až do dnešní doby z tohoto stavu vystoupit.

Nacházíme se tedy v době, kdy je naše genetika značně zdevastovaná a vyčerpaná.
Vlastní krátký život si naučeným způsobem snažíme zkvalitňovat a prodlužovat tím, že ve většině případů nevědomky dále traumatizujeme naše těla různými fyzickými zákroky a potlačujeme naše nepříjemné pocity, emoce a bolesti, které se neustále tlačí ven z našich duchovních zranění.
Tělo stárne a degeneruje, protože nemá dostatek životní síly a souvisejí božské podpory, aby mohlo ve stejné kvalitě neustále regenerovat.

I ze systémové vědeckého hlediska se dnes ví, že buněčná regenerace probíhá neustále pořád dokola a během několika let nemáme na těle žádnou původní buňku.
Potíž je nicméně v tom, že obnova buněk probíhá i se všemi defekty a nedořešenými duchovními problémy, kdy se jednotlivé buňky obnoví s chybnými nastaveními a programy, které jsou uloženy v našich duchovních předlohách a od narození se postupně jak na běžícím pásu propagují do našeho fyzického těla.

Tento stav, pokud nejsou řešeny příčiny, které drží nepřirozená nastavení a chybné programy v buněčné paměti, znemožňuje plné uzdravení duchovní bytosti a dosažení opětovného stavu buněčné nesmrtelnosti fyzického těla a souvisejícího obnovení plného vnitřního energetického napojení na Centrální Zdroj životní síly.

Dalším závažným problémem, který má velmi zásadní dopad na proces stárnutí je naučená forma získávání životní energie.
V přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá tuto energii skrze své duchovní předlohy přímo z Centrálního zdroje.
Jakmile vlivem vzniklých odporů vůči přirozeným principům a zákonům dochází k zablokování a přeprogramování duchovních předloh, tak zároveň dochází ke snižování přímého přísunu životní energie vnitřním kanálem z Centrálního Zdroje, která se ukládá do naší energetické zásobárny v ledvinách.
Čím nižší je přímý přísun životní energie do ledvin, tím se zvyšuje potřeba čerpat tuto energii z vnějšího prostředí.

Každá bytost nacházející se v tomto stavu má tedy dnes na výběr dle svých karmických možností a souvisejícího uvědomění, buďto se začít uzdravovat a narovnávat zpět do přirozeného života (vzestup) a nebo prohlubovat dále své zkušenosti (duchovní pád) a související prožitky s podpůrnou adaptací parazitických zištných programů, které umožňují si životní energii brát (krást) a doplňovat z vnějšího prostředí a od ostatních bytostí.
Nicméně je tímto způsobem života nucena se dále skrze své odpory více křivit a nakládat si a traumatizovat své duchovní předlohy, kde toto všechno vyžaduje stále více a více životní síly na regeneraci a opravy.
Takže z dlouhodobého hlediska pouze pociťuje neustálé snižování kvality svého přirozeného života, souvisejícími degeneracemi a deformacemi, které vrcholí nevědomým sebedestruktivním přístupem k životu, vlastnímu tělu a prostředí ve kterém se prožívá.
Tyto možnosti jsou dnes ve společnosti nabízeny pod záštitou cesty transhumanismu, který je konečnou fázi destrukce lidské rasy člověka.

Energetická nedostatečnost životní síly je nám tedy vždy signalizována skrze různé psychosomatické projevy a varovné signály funkčních projevů našeho fyzického těla a souvisejícím stárnutím, které jakmile již je komplikovanost problémů fyzického těla neudržitelná, končí jeho smrtí.

Stárnutí a smrt jsou tedy pouze procesy ukončující v dané realitě inkarnaci nepřirozeně nastavených a žijících bytostí, které nemají dostatek životní energie a nebo míra poškození jejích těl dále neumožňuje pokračovat v životním ději.

Přirozeně nastavená vědomá bytost při dosažení dospělosti fyzického těla si již pouze udržuje jeho vzhled a funkce a evolučně se dál vyvíjí skrze kosmické transformační cykly, kdy se na základě změn jejího vědomí rovněž dokonale a přirozeně formuje její tělo.

Stárnutí a smrt fyzického těla je duchovní zkušenost, nikoliv nutnost a už vůbec ne přirozenost.
Je to důsledek našich duchovních nemocí a zátěží, které jsou nosným pilířem našich nepřirozených přístupů, chování a hodnot v našem životě.

Potenciál dosáhnout zpět původních duchovních kvalit má dnes každá lidská bytost, která se rozhodne převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a vydá se cestou jeho kontinuálního uzdravování a návratu k původním lidským hodnotám a životu v lásce, souladu a harmonii s ostatními.

Kde neladíme, tam sladíme

Základním aspektem absence vlastní vnitřní sebelásky a sebehodnoty je naučená potřeba si tento nedostatek, tuto vlastní prázdnotu zaplnit a dorovnat něčím vnějším.
Ve svém výchozím přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá životodárnou energii lásky skrze své vnitřní napojení na Centrální Zdroj.
Díky odklonu od vlastní přirozenosti, vědomého prožívání lásky a souvisejícím nedořešeným duchovním traumatům a nemocem je pak nucena čerpat, kompenzovat tuto energii z vnějšího prostředí kolem sebe a investovat nemalé úsilí, svou životní energii, do toho, aby jí získala.
Náš životní nesoulad, nízký přísun životní energie lásky a souvisejících prožitků tak překrývají umělé, naučené kompenzační mechanismy, které nás odpojují od naší duchovní pravdy o nás a našem vlastním životě.
Viz nadpis článku, tam kde se nám vytratila přirozená sladkost života ve formě přirozeně prožívané nezištné lásky, milování a radosti, tam se krmíme jídlem, sladkostmi a dalšími tlumícími nebo nabuzujícími látkami a snažíme se skrze všemožné, naučené mechanismy v sobě neustále potlačovat a přehlížet to, co nás uvnitř souží a trápí.
Abychom se tedy dostali zpět do vlastní síly, lásky a přirozených hodnot a nemuseli si svůj vlastní zatrpklý a zahořklý život doslazovat a všemožně dochucovat, tak musíme začít zodpovědně a aktivně pracovat na našem vlastním uzdravení, musíme přestat kompenzovat, přestat žít manipulativním a zavděčovacím způsobem ve strachu v roli oběti a chudáka a přestat si nalhávat to, že se za nás naše vlastní věci a duchovní problémy vyřeší a uzdraví samy.

Lítost

Jedná se o nepřirozený, nevědomý přístup a související prožívání a projevy v životních situacích.
Postižená bytost prožívá, projevuje a koná na základě pocitů smutku a souvisejícího odporu k projevům, které jí tyto pocity vyvolávají.
Tento přístup je spojen s nastavením prožívání se v roli oběti, chudáka, tedy v dualitním pohledu na život.
Oběť vnímá nemorální a nepřirozené situace v životě, které se dějí jí a ostatním skrze naučené vzorce chování jako nespravedlivé, má k nim tedy odpor a prožívá související emoce, primárně smutek, vztek a hněv.
Za lítostí stojí v prvé řadě naučené nepřirozené pokřivené životní postoje, držící dotyčnou bytost v iluzi bezmoci, dále je zde zříkání se a odevzdávání zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život a související duchovní minulost a konání a rozhodování se v ní.
Je zde přítomno odmítání vlastních negativních zkušeností a chyb, které v duchovních předlohách existují ve formě nedoprožitých potlačených emocí a strachů, u sebe i u ostatních.
Takto postižená bytost skrze smutek a strach lituje ostatní trpící oběti, považuje je stejně jako sebe za bezmocné chudáky, snaží se je zachraňovat před jejich vlastními problémy a zasahovat jim do jejich vlastních prožitků a životních zkušeností.
Zbavuje je jejich vlastní zodpovědnosti a nevědomky je tlačí do identického nastavení a souvisejícího chování ve kterém se ve svém vlastním životě nachází ona sama.
Lítost je často zcela chybně zaměňována za soucit.
Soucit je na rozdíl od lítosti naprosto přirozená věc, která vychází z přijetí vlastní zodpovědnosti za vlastní pocity, chování, za vlastní život a uznání jeho absolutní spravedlnosti.
Soucit vyjadřuje ten, kdo si zpracoval, odpustil a přijal své negativní prožitky a chyby ze své duchovní minulosti a má pochopení bez odsuzování a hodnocení k těm, kteří stejné chyby dělají a prožívají nyní.
Je dobré vědět, že lítost je nepřirozený manipulativní přístup, který bere ostatním jejich vlastní moc a zodpovědnost za jejich vlastní život a udržuje je v jejích stávajících útrpných nastaveních a souvisejících nemocech bez motivace se sebou něco dělat.

Bolest

Bolesti v těle jsou zablokované, neprojevené a neprožité energie a související emoce, které na našem energetickém těle zůstaly jako pozůstatek traumatu, tedy nepřirozeného fyzického zásahu, přístupu, zranění, ublížení v minulosti s přesahem do minulých inkarnací.
Toto se týká rovněž všemožných chirurgických zásahů a tělesných úprav ve kterých se v rámci zákroku bolest v těle potlačuje různými formami anestézií a tím se znemožňuje její přirozené prožití a uvolnění.
Energetické blokády bolesti tvoří základ veškerých zánětlivých a degenerativních problémů, které vnímáme v důsledkové rovině projevů nemocí fyzického těla.
Na přítomnost nadměrného množství nakumulované bolesti nám v těle poukazují různé otoky, záněty, cysty, bulky, nádory.
Zákroky, které se snaží tyto pozůstatky minulostních traumat chirurgicky odstranit, jsou pouze a jen dalšími nově vzniklými traumaty, které ještě více komplikují přirozené možnosti uzdravení a je to ve své podstatě pouze nevědomá snaha řešit věci ve stylu "Vytloukání klínu klínem", tedy pozůstatky starého traumatu řešit vytvořením traumatu dalšího.
Energetické blokády bolesti a stejně tak ostatní typy potlačených emocí se primárně ukládají na našem energetickém těle, které je součástí soustavy našich duchovních těl, tzv. duchovních předloh, které ve fyzické realitě nevidíme, nicméně jsme s nimi spojeni skrze naše pocity a smyslové vnímání.
Stav našeho fyzického těla tedy odpovídá stavu duchovních tělesných předloh, které tomuto tělu předcházejí.
Oproti tělu fyzickému, které vlivem nemocí a všemožných zásahů může být zničeno, tak duchovní předlohy přetrvávají neustále po dobu existence jejich duchovní bytosti v takovém nastavení, které odpovídá všem prožitkům a zkušenostem, kterými od počátku své duchovní cesty životem tato bytost prošla.
Veškerá nastavení těchto duchovních předloh a související zablokované energie se s každou inkarnací do fyzické reality vždy od narození postupně propagují do fyzického projevu těla tak, jak v minulosti vznikly, tedy ve věku a stáří těla ve kterém byly dotyčné bytosti způsobeny, aby jí upozornily na to, že je potřeba tyto problémy dořešit.
Z tohoto důvodu se již rodí všemožně zdeformované děti a v průběhu života se v různém věku objevují různé problémy ve fyzickém projevu těla, díky neustálé propagaci nedořešených, potlačených věcí z vlastní duchovní minulosti.
Pokřivený a přeprogramovaný pohled na vlastní přirozenost, duchovní význam nemocí, duchovní signály a oběcně odpojený duchovní rozměr života a jeho přirozených zákonitostí nás dovedly do vlastní neschopnosti mít celostní pohled na naše problémy a vlastní nemoci a s tímto spojené schopnosti se přirozeně a efektivně léčit a uzdravovat.
Odmítání vlastních nepříjemných pocitů a primárně vlastní bolesti a jejich potlačování je cesta sebedestrukce.
Naopak cesta uzdravení a narovnání v životě je skrze přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní jednání a rozhodování. Součástí je aktivní práce se strachem a odstraňování jeho příčin, odpuštění potlačených emocí a narovnání se do původních přirozených nastavení a lidských hodnot v individuálních, vztahových a společenských rovinách.

Životní síla

Životní síla nebo také životní energie, je základem veškeré projevené existence.
Je to energie Centrálního Zdroje bez které by život nebyl možný.
Vše co tedy žije, je napájenou touto energií.
Lidské tělo je napojeno na Centrální Zdroj skrze soustavu duchovních tělesných předloh a čerpá jí skrze ledviny, které jí akumulují a zásobují z nich celý tělesný energetický systém.
Kapacita příkonu této energie je daná naším vnitřním nastavením a souladností s principy přirozeného života a souvisejícími Zákony Stvoření, tedy jednoduše našim zdravím v původním významu.
Ve výchozím souladném stavu, kdy je tělo zdravé, udržuje kapacita energetického připojení lidskou genetiku v energetické nezávislosti a tělesné buňky se regenerují v nekonečném procesu sebeobnovy.
Vlastní degenerací a duchovním úpadkem, tedy odklonem od přirozeného života a souvisejících hodnot upadá duchovní bytost a její tělo do nemocí ve formě nepřirozených nastavení a souvisejících energetických blokád (potlačených emocí).
Každá její nemoc vytváří na jejím energetickém těle skrze zablokovanou energii odpor, který blokuje přísun zdrojové energie, tedy své životní síly.
Čím více je tedy duchovní bytost a její tělo zatíženo nemocemi a souvisejícími odpory, tím menší je kapacita přísunu zdrojové energie.
Stav nedostatečnosti této kapacity, kdy tělesná genetika není schopna se přirozeně vyživit nazýváme stárnutí.
Stárnutí s následnou smrtí je tedy důsledkem nedostatečnosti životní energie a souvisejícího napojení na Centrální Zdroj vlivem odklonu od vlastní přirozenosti a souladného života a souvisejících nemocí.
Lidská rasa se sice naučila skrze adaptované parazitické chování a související programy od jiných vesmírných ras kompenzovat si částečně absenci svého přímého napojení životní sily vnějším příjmem stravy, nicméně efekt zisku energie je v této činnosti zcela minimální.
Zato dopady potřeby zajišťovat si vnější zdroj energií z obživy jsou v našich životech a životních hodnotách zcela zřejmé.
Získávání životní energie ze stravy je navíc o to více komplikované tím, že tělo musí vynaložit svou vlastní uloženou energii na rozklad a vstřebání energie z potravin, kde ve většině případů nula od nuly pojde a nebo je energie vynaložené na vstřebání více, než energie získané.
Výsledkem je tedy stav, kdy se můžeme snažit tělo sytit vnější energií, ale nejsme schopni proces stárnutí zastavit.
Navíc si ani díky přejatému nastavení a vymazané rasové paměti nepamatujeme, že stárnutí a fyzická smrt těla je prvním stadiem duchovní nemoci.
Tento nepřirozený stav zajišťuje každé duchovní bytosti komplexní poznání a drží jí v rovněž nepřirozeném systému reinkarnací.
Ve kterém se snaží dospět zpět do uvědomění si vlastní přirozenosti.
Dokonalý vzkaz Centrálního Zdroje všem bytostem vetkaný do přirozeného života je prostý:

"Jaké hodnoty žiješ, takovou podporu životní síly pro svůj život ode mně dostaneš, volba je na tobě."

Chytrému napověz

Tento článek je reakcí na mé dlouhodobé sledování dění primárně v rovinách různých zdravotních problémů a obtíží, které lidé sdílí v různých skupinách zabývajících se zdravotními a vztahovými problémy.
Často jsou zmiňovány všemožné bolesti všech možných částí těla, nervozity, nespavosti, trávicí obtíže, alergie, až do vážných defektů autoimunitních poruch.
Ve své podstatě nic nového co by tady již dříve nebylo, nicméně s tím rozdílem, že jsou často reportována rozčarování, že staré dobré psychofarmatické berličky, bylinné esence a meditační cvičení již nemají kýžený efekt.
Ano je to tak, každý bude skrze své vlastní tělo a okolní život neustále cyklicky tlačen do narovnání se vůči přirozenému životu, což je v základu přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, jejich vědomá práce s nimi, tedy opravdu rozumím tomu, co mi daná situace ve které se nacházím ukazuje skrze to, jak se cítím, abych byl schopen se začít správně rozhodovat a volil si přirozené hodnoty a projevy místo těch nepřirozených, abych byl schopen v sobě a ve svém životě identifikovat svá duchovní traumata a pokřivená nastavení a uvolnil si karmické zátěže potlačených emocí, které mě budou sužovat a vyčerpávat stále více.
Posledních pár let se dařilo maskovat a schovávat všechny tyto duchovní signály a související tělesné projevy do různých škatulí typu Covid, virózy, neustálé odvádění pozornosti na různé celosvětové kauzy a dění apod.
Nicméně bez ohledu na to co my si myslíme, všechno poleze ven a pojede rychlostí japonského šinkanzenu dle záměrů vyšší vůle Stvořitele.
Je potřeba pochopit, že naše lidská těla, respektive jejich duchovní předlohy, zejména pak tělo energetické je za milióny let našeho duchovního vývoje prolezlé všemožnými energetickými blokádami potlačených emocí, které jsou na něm drženy odporem a souvisejícími myšlenkovými programy a pokřivenými nepřirozenými nastaveními vlastního chování, projevů a životních hodnot.
Tyto věci mají tendence od našeho narození, jako na eskalátoru vyjíždět ven, jedna za druhou, další a další bez ohledu na to jestli jim věnujeme pozornost a nebo ne.
Většina lidí začíná vnímat tyto věci díky svému odpojení a nastavení až, když se jim z toho začne hroutit celé tělo, je to samozřejmě díky naší adaptované tvrdosti a schopnosti vydržet téměř nemožné.
Takže abych to shrnul, všechny tyto věci, které každý více nebo méně v dnešní době na svém těle a ve svém životě pociťuje a nebo teprve začíná pociťovat, vedou v prvé řadě ke změně vlastního přístup k sobě, k ostatním, k vlastnímu životu a hodnotám.
Oblasti směrování naší pozornosti jsou stav ženství, mužství ve spojení se zdravím našeho těla a kvalitou prožívání v něm, míra sebelásky a sebehodnoty, stav vlastní sexuality a jejího aktivního prožívání s tím spojený stav heterosexuálního vztahu s opačným pohlavím, vztahy s rodiči, sourozenci, dětmi a zbytkem nejbližších lidí v našem kruhu.
Toto jsou všechno základní vazby na které jsou cíleny primárně všemožné duchovní signály, které dnes frčí a zesilují a budou pouze a jen zesilovat dál.
Ať si kdo chce co chce říká, základem veškeré efektivní terapeutické práce, bude vědomá práce s pocity s přímým napojením na nahé fyzické tělo a s ním spojenou sexualitu, kde se otevírají jinak zavřená a všemožnými vzorci a kontrolními mechanismy uzamčená hluboká duchovní traumata.
Vše ostatní, co nebude schopno jít do těchto rovin, tedy až na dřeň, bude postupně ztrácet efekt a víceméně selhávat.
Otevřít se dnes svým strachům, nepříjemným pocitům spojeným s tělem, vlastní nahotou, kde k těm hlavním patří nelibost k vlastnímu tělu, strach z reakcí ostatních na vlastní tělo, strach z bolesti, strach z ublížení a sexuálního násilí, je základní vstupenkou do procesu efektivního léčení a transformace vlastní duše a fyzického těla zpět do vlastní přirozenosti.
Spousta lidí to dnes ještě stále nechápe a díky velké míře vlastního odporu k těmto tématům odmítá, každopádně pro ty, kteří již cítí rozměry problémů ve kterých se jako lidstvo nacházíme, budiž tento text a související články inspirací a podporou na  cestě řešení a uzdravování jejich problémů, které se budou objevovat.

Syndrom vyhoření

Tento stav je v systémovém pojetí rovněž znám jako psychospirituální krize.
Ve své podstatě se jedná o stav, kdy se postižený jedinec vlivem určitých okolností, událostí, změn v životě, dotkne svého vnitřního nastavení a souvisejících duchovních traumat, od kterých je díky naučeným postojům, přístupům a zaměření na související cílené představy odpojen.
Tento prožitek proběhne tak silným způsobem, že postižená osoba v aktuální situací ztrácí zájem pokračovat ve svém naučeném a zištném konání.
Tento stav je obvykle provázen únavou, tedy energetickým vyčerpáním, nezájmem cokoliv dělat, pocity marnosti, zbytečnosti a spoustou dalších nepříjemných pocitů, které se vyplavují ven.
Tento stav je rovněž signálem nastartování transformačních procesů duchovního probuzení.
Dotyčnému jedinci se ve své podstatě nabízí možnost vystoupit z otrockého nastavení života pod vlivem svých duchovních traumat, rodových zátěží a na nich vystavěných myšlenkových vzorců.
Z pohledu učicího systému je tento stav vnímán jako překážka pokračovat dál v naplňování záměrů systémové mašinérie.
Proto se v této situaci nabízí každému možnost buďto vzít svůj život do vlastních rukou, převzít si za něj odpovědnost a začít řešit příčiny svých pocitů a nebo se odevzdat systémovým nabídkám ve formě psychiatrické léčby, která povětšinou nabízí tlumící a od nepříjemných pocitů odpojující medikamenty.
Je tedy potřeba si uvědomit, že příčinou tohoto stavu je dlouhodobá vnitřní neúnosnost vlastního přístupu k životu, nátlakový život v nepřirozených nastaveních ve vlastních vztazích, nepřirozené hodnoty a seberealizace ve které místo přirozené radosti dominuje zištnost a potřeba čerpat energii skrze uznání od ostatních.
Za tímto vším je vnitřní prázdnota, nevědomost, absence vlastní sebelásky, sebeúcty a sebehodnoty, díky které je zde touha být přijat ostatními skrze naplňování jejich představ o tom, jaký bych měl být, jak bych měl vypadat, jak bych se měl chovat a co bych měl dělat.
Syndrom vyhoření tedy vždy říká, narovnej si vztahy s rodiči, s partnerem, uzdrav si své tělo, narovnej si své hodnoty, zbav se svých závislostí, přestaň potlačovat své vlastní pocity, buď upřímný a pravdivý o tom jak se v životě cítíš a neboj se to dávat najevo, řeš příčiny svých nepříjemných pocitů a postav se sám za sebe beze strachu, že nejsi dost dobrý a že si lásku ostatních bez podmínek nezasloužíš.

Strach z bolesti

Strach z bolesti je fenoménem v naší společnosti, je to strašák, který hýbe světem a do jeho potlačování a potlačování bolesti jako takové je věnováno nemálo úsilí.
Strach z bolesti nás spojuje s našim podvědomím, s našimi duchovními traumaty s naší nevědomostí s naší duchovní nezodpovědností, odporem a neochotou zabývat se příčinami našich nemocí do potřebných hloubek v jejich duchovních rovinách.
Díky tomuto strachu jsme ovládáni a manipulováni a tlačeni do rozhodnutí překračovat neustále hranice vlastní přirozenosti, podstupovat nepřirozené sebeubližující zákroky a zásahy v našich tělech, které dále prohlubují úpadek naší genetiky a nevědomého utrpení potlačených emocí.
Ignorování bolesti v našich životech je zaběhlým standardem a proto
většina lidí místo toho aby řešila příčinu bolesti a související duchovní signály, tak sáhne po osvědčených analgetikách a pokračuje dál ve svém naučeném nevědomém přístupu.
Obecně máme problém s nepříjemnými pocity a bolest je jedním z těm nejvíce odmítaných.
Tento přístup pramení z naší výchovy, z nastavení společnosti, kde probíhá podmínečný přístup a obchodování s energiemi lásky.
Jedna z hlavních masochistických podmínek do které je každý z nás, pod záštitou "slušného chování", od narození tlačen a programován je potlačování nepříjemných pocitů, které v nás vyvolávají vnější podněty a chování ostatních.
Cílem systému je vytvořit nemocnou, ustrašenou, lehce manipulovatelnou, energeticky závislou bytost, která je ve své životní iluzi přesvědčena, že soustavné potlačování emocí, život v utrpení, přetvářka, křivení a sebeklam je její přirozenost, stejně tak, jako její neustále se více prohlubující otrocký a parazitický styl života v nesouladu s životním prostředím.
Je potřeba si uvědomit, že jsme po generace ve zmanipulovaném zacyklení.
Nosíme v naších tělech spoustu emoční zátěže a energetických blokád, které tam dávno nemusí být, nicméně díky nim jsme manipulovatelní, protože je snadné na nás skrze ně působit, udržovat nás v důsledkové rovině souvisejících nemocí a směrovat naši pozornost do představ, díky kterým nebudeme věnovat pozornost uzdravení a odstranění potlačených věcí v nás, ale budeme nevědomky díky vlastnímu strachu a nezodpovědnosti přispívat ke zefektivňování systémových programů, které nás v sebepotlačení a nemocech drží.
Abychom se naučili pracovat s našimi nepříjemnými pocity s naší bolestí a otevřeli se možnostem odstranit si z těla související potlačené emoce, tak je potřeba převzít za ně zodpovědnost a naučit se rozlišovat mezi vyvolávaným pocitem a pocitem prvotním, který je spojen s aktuálním fyzickým kontaktem.
Je potřeba vystoupit z role oběti a z domněnek, že nás někdo slovním projevem může zranit, protože v této situaci se jedná pouze a jen o vyvolání již existující bolesti, kterou v sobě máme a která nás pojí s nedořešenými duchovními traumaty a souvisejícími životními tématy.
Přestat se bát bolesti a naučit se jí v životě vnímat a dávat najevo stejně tak, jako ostatní nepříjemné pocity, beze snahy utíkat před nimi a potlačovat je, je přirozená cesta vedoucí k uzdravení a narovnání se ve vlastním životě a do přirozených hodnot

A zase ta nezodpovědnost...

Před několika dny proběhla internetem, sociálními sítěmi a společenským děním zpráva a související reakce na rozhovor Jaroslava Duška ve kterém se vyjádřil k tématu rakoviny, jak jí jako nemoc vnímá a jak vnímá její spojitost s životem člověka, který je tímto projevem nemoci postižen.
Jarda se ve svých názorech dotknul hned několika citlivých témat.
První z nich je neustále odmítání přijetí zodpovědnosti za vlastní život, za vlastní nemoci ve snaze tuto odpovědnost neustále přehazovat na něco nebo na někoho ve vnějším světě.
Mainstreamové reakce a většinové reakce lidí na sociálních sítích stále poukazují na to, že v naší společnosti vládne pohled postavený na myšlenkových vzorcích mentálně pokřivených obětí, které se stále nejsou schopny vyhrabat z vlastní sebelítosti, pokřivených hodnot a souvisejících rodových zátěží a převzít zodpovědnost za vlastní život.
Než abychom začali se sebe nápravou, tak budeme raději pohoršeně nadávat, fňukat, remcat a kritizovat vše co nám vyvolává tisíce let zanícená duchovní zranění, protože my si přece myslíme a představujeme zcela něco jiného a naprosto nechápeme, proč tady nemoci typu rakovina jsou.
Nevím zda skrze naivní zarytost a nebo donebevolající tupost si neustále myslíme, že přečůráme přirozené zákony života, že můžeme donekonečna tvořit proti vlastní přirozenosti a devastovat vše co nám přijde pod ruce, aniž bychom zásadním způsobem nepocítili důsledky těchto činů.
Rakovina je vážení přátelé vzkaz od Stvořitele pro ty rody, ve kterých se lidé ztratili v labyrintech myšlenkových bludů s jasnou zprávou, že zde vaše cesta duchovního rozvoje končí, protože jste se odklonili od přirozeného života takovým způsobem, že to již dále není možné, pakliže okamžitě a neprodleně nezjednáte ve svém životě nápravu.
Můžeme se vztekat, spílat rukama, ohánět se lékařskými tituly a certifikáty, vědeckými průzkumy, nic nepomůže.
Můžeme se odvolávat na to, že děti se přece rodí čisté a neposkvrněné a proč tedy musí onemocnět touto chorobou?
To je ovšem bohapustý blábol. Odpovědnost za vlastní život a konání se přenáší jak do duchovních předloh našeho vědomí, tak skrze buněčnou paměť našich potomků, dle pořekadla "Pánbůh nám to vrátí na dětech", tudíž nemocné děti v prvé řadě poukazují na nemocné nepřirozeně žijící a pokřivené rodiče a rodové předky.
Naše děti jsou tedy v prvé řadě duchovní bytosti, které si na svých energetických tělech nesou spravedlivé karmické vazby na lidský rod a jeho konání napříč jeho duchovní existencí.
To, co v nás vyvolává nelibost, je náš vlastní morální úpadek, duchovní nezodpovědnost a pokřivenost na kterou poukazují právě nemocemi trpící děti, kdy my místo schopnosti vidět příčiny těchto problému ve vlastním životě a našich vztazích, raději ve strachu otevřít tyto pandořiny skřínky brousíme skalpely a cpeme se chemickými dryáky a opiáty ve snaze co nejvíce zakrýt obraz nekompromisní duchovní pravdy vyvěrající z našich niter a prosakující do projevů a funkcí našich fyzických těl,
Opět je zde tedy naše převažující nevědomost, naše do nebe volající nezodpovědnost, kdy tisíce let z generace na generaci přenášíme a přehazujeme veškerou zodpovědnost na vlastní děti, učíme je se neustále bát, křivit, žít nepřirozeně, která ovšem jednoho dne vybouchne takovým způsobem, abychom již tyto věci nemohli dále ignorovat.
A my přesto nekoukáme vpravo ani vlevo a jedeme dál, ve jménu strachu, lítosti a oběti vlastního utrpení řežeme, kucháme, implantujeme, vakcinujeme, měníme pohlaví, upravujeme genetiku, naprosto necítíme, nevidíme, neslyšíme co se nám náš život snaží skrze naše vlastní těla a související obtíže sdělit.
Jarda byl ve svém projevu velmi shovívavý, já osobně bych to rozvinul do mnohem větších hloubek.
Samozřejmě platí, chytrému napověz, hloupého nakopni a každý si ke svému poznání sám dojde, takže toto vše je pouze a jen proto, aby nikdo nebyl nakonec překvapen a zklamán, že představa za kterou se celý život hnal nebude nikdy naplněna, protože nikdy nereflektovala jeho vnitřní nastavení i když si myslel, že to vymyslí

Nahota

Nahota je přirozený, výchozí stav a vzhled lidského těla.
Nahota poukazuje na opravdivost člověka, na jeho pocitový duchovní soulad s jeho fyzickým vzhledem.
Být nahý, obnažený mezi ostatními, znamená být zodpovědný sám za sebe, přijímat se takový jaký jsem ve svém fyzickém vzhledu, ve svém vnitřním nastavení se všemi souvisejícími pocity s uvědoměním, že to jak se uvnitř cítím, tak také vypadám a takový život žiju.
Každý, kdo má problém s nahotou, má rovněž problém se svými pocity, se svou vlastní přirozeností, od které se odklonil díky vlastním nedořešeným traumatům, pokřiveným nastavením a souvisejícím strachům, které ho drží v roli sexuální oběti.
Díky adaptovaným strachům a myšlenkovým vzorcům chování si kolem sebe vytvořil mantinely na studu postaveného pseudobezpečí, které ho chrání před nepříjemnými pocity, které ho spojují s jeho nedořešenými traumaty a které mu znemožňují žít naplňující, harmonický a přirozený život v lásce, svobodě a radosti.

Problémy s nahotou obvykle poukazují na tato nedořešená témata a související traumata:

• Absence a nedosycenost bezpodmínečné lásky od rodičů coby vzorů partnerské a rodičovské vědomé sexuality
• Absence pozitivních zkušeností v nahotě s ostatními lidmi
• Absence a nedosycenost pozitivních zkušeností s opačným pohlavím ve svém vlastním nenátlakovém sexuálním vývoji a dospívání
• Nedořešená traumata sexuální oběti ze současného života a z minulých inkarnací, kde zůstaly nedoprožité emoce a strach z ublížení, strach ze sexuálního zneužití, mučení, týrání, strach z bolesti a související odpor vůči opačnému pohlaví.
• S tímto vším spojená nízká sebehodnota a sebeláska, která se projevuje energetickou závislostí na ostatních, závislostí na partnerovi ve svém vlastním vztahu, žárlivostí a strachem z odmítnutí a opuštění atd.

Obecně tedy platí, jak se cítím a projevuji ve svém nahém těle, tak se cítím a projevuji ve svém vlastním životě před ostatními.
Je tedy zřejmé, že šaty a oděv neudělají člověka lepším ani horším a ani ho neochrání před jeho vlastní duchovní minulostí, před jeho vlastním nezodpovědným životem, nemocemi a nedořešenými traumaty a jeho pocitovou neupřímností.
Je potřeba si uvědomit, že díky našemu přístupu k vlastní lidské přirozenosti žijeme v době kdy nahota je v této společnosti považována za něco nepřípustného, pohoršujícího, co je potřeba potlačovat, schovávat a skrývat.

Odpoj se!

V dnešní době se často setkávám s různými formami názorů spojených se snižováním váhy sebepráce, léčení, duchovního rozvoje a snahou přesunout tyto aktivity do roviny zbytečností a zmaru.
Tyto názory a životní postoje vedou až do praktických rovin různých sebepotlačujících technik a přístupů primárně k vlastnímu smyslovému vnímání a související práci s pocity, kdy tito aktivisté skrze vlastní pocitovou nezodpovědnost a nevědomost svalují vlastní potíže a nepříjemné pocity, kterým nerozumí, například na vlastní ego, sekundární ego, duchovní ego, myšlenky, nechtěné emoce a životní situace atd.
Často se podsouvají fráze typu:
Jak dlouho se budeš ještě energeticky čistit?
Jak dlouho budeš ještě meditovat?
Kolik absolvuješ rituálů, terapií, zasvěcení?
Kolik ještě vypiješ medicín, investuješ financí do svého léčení?
Za všemi těmito pobídkami stojí jediné a tím je sofistikovaný myšlenkový vzorec a s ním spojené myšlenky:
Být odpojený od svého těla a nevnímat nepříjemné pocity je cool.
Jsem pouze božství, tělo je něco nižšího, co nebudu řešit.
Jsem pouze Vědomí a tvořím si zde svou vlastní realitu svými myšlenkami.
Necítím problém, není problém.
Tento ezoterický new age balíček se tváří, že všechny své problémy, nemoci a traumata spláchnete v jedné sklenici jahodového šejku, nicméně bohužel pro nadšence těchto kultovních parazitálních praktik, tato berlička je velmi vratká a velmi brzy dotyčný, který jí ve svém životě používá dojede na tuto volbu.
Za tímto vzorcem jsou stejné entity, které vnesly chaos do všech původních směrů lidského vědění a původních přirozených rovin léčení a využívají tento vlastní chaos a nízkou efektivitu pokřivených terapeutických metodik a tradičních léčitelských nauk jako argument a důvod k tomu přestat je používat a tím i na sobě pracovat.
Ono odpojit se od svého smyslového vnímání a souvisejících pocitů znamená jediné a to, že setrvávám ve vlastní nezodpovědnosti za to jak se cítím a vnímám.
Nechci se tedy přirozeně cítít a vnímat a mé problémy, nemoci a traumata budou dále vesele bujet a prorůstat do všech vrstev mé bytosti včetně té vizuální.
Každopádně, stále nevědomky odpojen, díky pokřiveným nastavením generuji spousty negativní energie a strachu, kterými tvůrce těchto myšlenkových vzorců živím.
Dalšími bonusy těchto nastavení jsou, posilování potřeby neustále vše kontrolovat a tvořit si tak další a další kontrolované pocitové hranice na jejichž překračování je potřeba neustále skrze kontrolní alarmy poukazovat a všechny upozorňovat, což je značně energeticky náročné a dlouhodobě frustrující, vedoucí k společenské izolaci, například někam na samotu do přírody, kde mohu nerušeně sát životní energie a pokračovat ve své degeneraci.  
Postupný úbytek energie s potřebou si jí všemožnými způsoby stále více dokompenzovávat a související tělesné deformace budou dotyčného provázet touto duchovní zkušeností až do konce, kde si v mezičase než se rozhodne navrátit k poctivé sebepráci a souvisejícímu léčení, prožije jaké to je, vzdát se vlastní zodpovědnosti, primárně za své vlastní pocity a neposledně za své zdraví a přirozené hodnoty ve svém životě.

Retraumatizace

Tento pojem vznikl jako domněnka pramenící z něvědomého přístupu k problematice traumatu a souvisejících nemocí a je velmi často používán v terapeutických metodikách kopírující systémovou psychoterapii, které tímto pojmem zakrývají vlastní neschopnost celostně proniknout do hloubek problému a identifikovat kořenové příčiny traumatu a souvisejících témat a dovést skrze tato uvědomění dotyčného k finálnímu uzdravení.
Jednoduše řečeno traumatizovaný člověk je vždy traumatizovaný pouze jednou a to vždy v nevědomém nastavení.
Úspěšná detraumatizace v prvé řadě dotyčného dostane do stavu vědomého přijetí, pochopení duchovních signálů traumatu a jeho celkového pochopení a uzdravení ve všech rovinách, tak jak je  uvedeno v článku Trauma.
Retraumatizace tedy není prakticky, díky vědomému stavu po uzdravení traumatu, možná.
To co se pouvažuje za retraumatizaci je ve své podstatě pouze nedořešené původní trauma, kde došlo k potlačení některých jeho projevů a díky neznalosti rozsahu a dopadu postižení k uzavření nedořešených problémů s vyjádřením, že je dotyčný zdráv a v pořádku.
Retraumatizace by tedy správně měla znamenat připomenutí nedořešeného traumatu a souvisejících recidiv ve všech dostupných rovinách lidské bytosti.

Trauma

Původ tohoto slova pochází z řeckého trauma=zranění.
V obecné rovině můžeme říct, že trauma je pozůstatkem, důsledkem prožité negativní životní situace, která nebyla skrze naučený myšlenkový vzorec správně přijata, pochopena a uzdravena.
Trauma vzniká vždy v několika rovinách, proto i jeho odstranění musí mít vždy dopad na všechny tyto roviny, aby mohlo dojít k jeho komplexnímu uzdravení.
První asi nejvíce vnímaná a nepřéhlednutelná rovina je rovina tělesná, tedy fyzická-funkční, kde se tedy projevují s traumatem spojená omezení.
Druhá rovina je rovina rozumová-mentální, spojená s naším uvědoměním, jak chápeme v tomto kontextu to, co se nám stalo, proč se nám to stalo, co to pro nás znamená a jak se s tím přirozeně vypořádat.
V této rovině nám každé trauma otévírá další související oblasti a témata, které skrze naše nastavení ovlivňuje:

• Uvědomění si vlastní přirozenosti a souvisejících hodnot v rolích ženy a muže.
• Vědomá sexualita, její pocitové vnímání a prožívání ve vlastním těle.
• Život v přirozeně nastavených láskyplných vztazích.
• Životní hodnoty a způsoby rozhodování a jednání v životních situacích.

Třetí je rovina energetická-duchovní spojená s našim pocity, s našim energetickým tělem, kde se ukládají veškeré energie, které nebyly přirozeným způsobem zpracovány ve formě energetických blokád, což v případě traumatu jsou vždy energie bolesti, strachu, vzteku, smutku atd. a s nimi spojené různými vnějšími podněty vyvolávané pocity.
Energetická blokáda je tak příčinou potíží ve fyzické tělesné rovině v dané oblasti, kde trauma vzniklo.
Trauma je tedy vždy pozůstatkem naší nepřijaté životní zkušenosti, také skrze duchovní energetické tělo s přesahem do minulých životních inkarnací, kterou jsme přijali nepřirozeným způsobem v roli oběti, nevědomi si přirozených principů a zákonitostí života.
Při odstraňování traumatu je potřeba projít všechny jeho roviny, tedy rovinu fyzickou-funkční, rovinu mentální-rozumovou, tedy vlastního uvědomění a souvisejících nastavení a neposledně rovinu energetickou-duchovní spojenou s našimi pocity, potlačenými emocemi, study a strachy.

Motivace k uzdravení

Lidé každý den ve svém životě prožívají a prociťují ve svých tělech důsledky svých nemocí ke kterým se snaží různými způsoby přistupovat.
Málokdo si uvědomuje dokonalost propojení těchto všemožných ducovních signálů s vlastním životem, hodnotami a nastaveními na základě kterých se v životě rozhoduje a koná.
Většina lidí je naučena vnímat své problémy a nemoci naučeným postojem jako obtěžující s cílem se jich tou nejjednodušší a nejpříjemnější nabízenou cestou zbavit, respektive zbavit se bez hlubšího porozumění svým obtížím, nepříjemných pocitů a fyzických a funkčních omezení, která jim brání dál pokračovat v jejich životě v zaběhlých nastaveních a snaze dosahovat vytoužených představ.
Typické tedy je, že většina lidí jede takzvaně nadoraz, dokud je jejich nemoci nebo duchovní signály života nezastaví nebo přímo nepoloží na zem.
Jakmile se jim trochu uleví, tak opět klidně ještě několikrát jedou stejným způsobem až do vyčerpání veškeré získané energie.
Díky absenci vědomého přístupu a pochopení provázanosti duchovních signálu s našimi nemocemi, tak nevedou postupy bez celostního přístupu k uzdravení, ale jsou pouze nástroji cyklického snažení umořit a potlačit projevy našich nemocí v důsledkové rovině.
Je to ve své podstatě stejné jako kdyby se člověk snažil za každou cenu prorazit hlavou betonou zeď a po každém nárazu si ošetřil rány, nabral síly a znovu se rozběhl proti zdi.
Takto to bohužel většina lidí dělá celý život až do vyčerpání svých vlastních sil, nevědomi si svých pokřivených a nepřirozených nastavení, kdy nás umoří s nimi spojené nemoci a nebo stáří.
Snaha cyklického léčení bez pochopení komplexity problému tedy nevede k uzdravení.
Aby se člověk mohl uzdravit ze svých nemocí, tak musí rozumět do hloubky tomu, co mu říkají, aby byl schopen skrze ně identifikovat svá chybná vnitřní nastavení, díky kterým jedná sám proti sobě, proti své vlastní přirozenosti a souvisejícímu životu.
Pokud se tedy chceme opravdu uzdravit, je dobré si položit otázky: Jsme ochotni jít do hloubky svých problémů, otevřít související témata a příjmout zodpovědnost za to co všechno nám s nemocí spojené duchovní signály ukazují?
Jsme ochotni jít do životních změn vlastních hodnot, přístupů a způsobů rozhodování a našich projevů?
Dále je potřeba si uvědomit že skutečné uzdravení nemoci je trvalé bez recidiv. Pokud se nám stále vynořují projevy nemoci, pociťujeme fyzická a funkční omezení, tak nám to pouze a jen signalizuje, že k uzdravení zatím nedošlo a nemoc a související problém nebyl ještě zcela přijat, zpracován a pochopen a proto jsou zde stále signály, které nám říkají čemu se věnovat.

Identifikace traumatu

V rámci své terapeutické praxe v CIT terapiích postupně zjišťuji, jaká je mírá zatížení různými typy traumat ve společnosti mezi ženami a muži.
Primárně se při své práci zabývám právě základní rovinou vědomé práce s pocity a jejich správným propojením se smyslovými centry našeho fyzického těla.
První věc, kterou je ve větší nebo menší míře zatížen naprosto každy člověk v naší společnosti, je neochota a související strach vědomě a zodpovědně pracovat s vlastními nepříjemnými pocity, dávat je upřímně, pravdivě najevo a pravdivě projevovat související emoce.
Co se týká nejvíce obavaných pocitů, tak jednoznačně dominuje strach a odpor k vlastní bolesti.
Za tímto naučeným nastavením stojí adaptované myšlenkové vzorce chování od naších rodičů a ze společnosti, zakrývající strach z odmítnutí, z nepříjetí od ostatních, strach z jejich reakcí na nás a na naše chování a s tímto spojené potlačené emoce a v důsledku potlačené a nepřirozené sebevyjadřování.
Dalším velmi silným tématem je tělesná nahota a s ní spojená traumata hlubších, intimních rovin vlastní sexuality.
Velmi často se stává, že příchozí lidé zajímající se o mou práci při zjištění, že práce probíhá rovněž na nahém těle, reagují odmítavým způsobem.
Jedná se jak o muže tak i ženy. V obecné rovině vnímám, že pokud s nahotou a související rovinou intimní sexuality pracuje žena, je to mnohem lépe příjímáno jak ze strany žen, tak i mužů.
Jakmile v této oblasti pracuje muž, vyvolává to u obou pohlaví značnou míru nevole a obav poukazujících na jejích vlastní traumata v této oblasti.
U mužů je v této rovině nejčastějším tématem nezpracovaná homosexualita a související přístup k vlastnímu tělu od stejného pohlaví.
U žen je to strach z ublížení, zneužítí a různých forem sexuálního násilí, obecná nedůvěra a strach z "cizích" mužů a s tímto vším spojená traumatizovaná a kontrolovaná nevědomá sexualita.
Obvykle dochází ke škatulkování, alibistickému postoji a označování vlastních nepříjemných pocitů a souvisejících traumat zaběhlými pojmy, divné, nenormální, nepřirozené, intimní, úchylné apod.
V základu vnímám, že ve společnosti přístupujume k našemu tělu kontrolovaným podmínečným způsobem, ne na základě sebelásky, souvisejících příjemných pocitů a tělesných funkcí erotogenních zón, které je zprostředkovávají, ale na základě vlastního traumatu, kde samozřejmě dominují traumata sexuální intimity, kde na prvním místě je stud a strach z nějaké formy sexuálního zneužití a násilí.
V praxi se toto nastavení projevuje tak, že se postižená osoba nahoty a souvisejících nepříjemných pocitů bojí, prožívá se nevědomky v roli sexuální oběti a pokud není v odpovídajícím, vyhovujícím podmínečném nastavení, tak je v silné nedůvěře vůči svému okolí a není schopna se uvolnit a zaměřit pozornost na své vlastní tělo.
Při fyzickém kontaktu nejprve skrze naučené programy kontroluje, zda se neděje něco nepříjemného, pak si ověří zda situace a přítomné osoby vyhovují a jsou povoleny skrze naučená ve společnosti uznávaná nastavení a až poté si dovoluje zapojit smyslové vnímání, spojit se s tělem a prožít si související pocity.
Traumatizovaná osoba odpojená skrze svá nepřirozená nastavení od svého těla si tedy v prvé řadě myslí co cítí, protože jí smyslové vjemy a související situaci popisují adaptované myšlenkové programy a né přirozené intuitivní vnímání a smyslové napojení na pocity v srdci.
Přirozená identifikace traumatu vždy začíná pocitovou sebereflexí a uvědoměním si toho, že z duchovní podstaty a absolutní spravedlnosti života nejsem oběť. Vše, co se mi v životě děje a co prožívám má se mnou vždy spojitost na základě mé vlastní duchovní minulosti.
Naše vlastní nepříjemné pocity nás vždy spojují s vlastními traumaty a souvisejícími potlačenými emocemi, které jsou příčinou našich nemocí.
Díky účelně překrouceným a přeprogramovaným pojmům toho, co je přirozené a nepřirozené z pohledu života a přístupu k vlastnímu tělu, jsme bohužel značně zacyklení ve vlastním nevědomí, strachu, utrpení a potřebě kompenzovat si nedostatek vlastní sebelásky skrze zavděčování se vnějším systémovým hodnotám a skrze snahu získávat pozornost od ostatních.

Související: Záznam z besedy "Traumatizovaná sexualita"

Duchovní signály nemocí: ADD/ADHD

Pojem ADD (angl. Attention Deficit Disorder) znamená v překladu "Ztráta pozornosti" a spolu s pojmem ADHD, který toto základní označení rozšiřuje o stavy hyperaktivity a impulsivity, jsou častým soudobým označením v systémové psychyatrii pro související chování, při kterém se dotyčná bytost není schopna soustředit na dění, udržet pozornost v aktuálně probíhající situaci, nereaguje na podněty, je uzavřaná jakoby ve svém vnitřním světě a nebo se projevuje velmi impulzivně, roztěkaně, pro své okolí nezvladatelnými způsoby.
Velmi často jsou tyto diagnózy identifikovány hlavně u dětí, které tímto svým nastavením a souvisejícím chováním pouze a jen poukazují na související nastavení svých rodičů, na jejich partnerský vztah, na život pod vlivem naučených vzorců chování, na jejich nepřirozené hodnoty, duchovní nevědomost, nízkou sebelásku, sebehodnotu a pokřivený přístup k životu.
Takto nastavené dítě pouze signalizuje, že již na sebe nechce brát související rodovou zátěž, že odmítá dál žít otrocký život svých rodičů a nechat se systematicky programovat a manipulovat, tak jako to dělali jeho předkové v minulých genaracích.
Z pohledu psychosomatiky tyto syndromy poukazují v prvé řadě na absenci bezpodmínečné lásky ve vztahu rodičů k dítěti, která je přemostěna podmínečným přístupem, zaměřením pozornosti na výkon, kariéru, na systémové hodnoty a související snahu zavděčit se představám ostatních, dosáhnout očekávaných uznání ve společnosti a související pozornosti.
Hyperaktivita poukazuje těm, kterých se toto chování dotýká na jejích rezignovaný postoj k životu, pasivitu, komfortní zónu a neochotu se v životě pravdivě projevovat.
Dítě se uzavírá do svého vnitřního světa, protože ten přítomný vnímá jako pro sebe nepřirozený a svým chováním a reakcemi dává nejen svým rodičům, ale všem kolem sebe najevo, že nesouhlasí s tím jak zde žijeme ve vztazích, v rodínách, ve školách, ve společnosti.
Jeho nepoddajnost a nezvladatelnost brnká všem kolem na jejich potlačené emoce, nezpracovaná témata a nutí je k tomu, aby věnovali pozornost svému chování a museli se přizpůsobit potřebám takto nastaveného dítěte.
Děti a další bytosti přicházejí s těmito nastaveními, jsou velcí učitelé a jejich duše sem přišly v prvé řadě pomoci transformovat a změnit systém společnosti zpět k přirozeným lidským hodnotám.
Je potřeba si uvědomit, že pokud budou rodiče ignorovat tyto duchovní signály u svých dětí a budou se snažit všemožnými způsoby místo sebe měnit své děti, budou jim životem uděleny takové odpovídající učící lekce, aby opravdu pochopili, že tudy již cesta dál nevede.
U postižených dětí ve věku do puberty, je v prvé řadě potřeba začít pracovat s jejich rodiči a narovnat jejich pokřivená nastavení, hodnoty a uzdravit jejich související nemoci a traumata.
Jakmile dítě zavnímá, že se rodiče mění směrem k pozitivním změnám, začne se měnit a spolupracovat také a postupně se spolu s nimi srovná do přirozené životní rovnováhy.

Panické ataky a úzkosti

Panická ataka je pojem ze systémové medicíny, který popisuje stavy náhle prožívaných strachů a obav o vlastní zdraví a život.
Tyto stavy jsou doprovázeny různými tělesnými projevy a prožitky, jako je slabost, malátnost, dušnost, pocení, svalová křeč, zvyšený srdeční puls atd.
Z mého praktického pohledu je panická ataka pouze pojmenování reakce našeho nevědomého, ze systémové výchovy naprogramovaného přístupu, jak pracovat s potlačenými emocemi, tedy s nepříjemnými pocity a sovisejícími tělesnými projevy, kdy se naše tělo snaží těchto věcí přirozeně zbavit.
Základním problémem je strach z nepříjemných pocitů, které se učíme ve společnosti systematicky potlačovat a tím si znemožňujeme nechat přirozeně probíhat procesy uvolňování energetických blokád z našeho těla.
Panická ataka tedy vzniká tím, že blokujeme tělesný proces, který se snaží uvolnit energetickou blokádu a místo do uvolnění jdeme díky strachu a najíždějícím představám a myšlenkám do křeče, odporu ve snaze tento proces a související pocity zastavit.
Reakce těla je ovšem taková, že se ještě více zesílí intenzita prožitků a související strach a ve finále to, co dotyčný hlavně prožívá je přepětí jeho nervové soustavy a související stres.
Panická ataka je ve své podstatě jedním ze signálů duchovního probuzení, což znamená, že se tělo začíná cyklicky zbavovat potlačených emocí.
Součástí těchto stavů jsou také obvyklé úzkosti, pocity sevření na hrudní kosti, což je ve značné míře vlivem strachu, ale také to poukazuje na místa výskytu energetických blokád v hrudníku, průduškách a plicích spojených s potlačeným sebevyjádřením.
Panické ataky a úzkosti jsou příznačnými duchovními signály, které vyzývají postiženého k sebepráci, k uvolnění potlačených emocí a traumat a narovnání se v životě do vlastní přirozenosti.
Přirozeně je zde nejvhodnější terapeutická práce zaměřující se na detraumatizaci a odstranění potlačených emocí, nicméně ve společnosti je bohužel stále velmi silně zažitý přístup jít cestou sebepotlačování a odpojování se od těla a proto valná většina postižených lidí končí v těchto stavech s nějakou formou psychofarmak a antidepresiv, což celý problém ve své podstatě pouze izoluje a oddaluje se tímto přístupem jeho řešení.
Pokud dotyčný během medikace nezpracovává příčiny svých stavů, tak se postupně zintenzivňuje vnitří tlak a zvyšuje se četnost tělesných projevů, což opět vede dotyčného buďto k úpravě medikace, postupnému navýšování dávek, změně léků a nebo opět k možné volbě začít se těmito stavy a jejich příčinami do hloubky zabývat.
Základní forma přirozeného přístupu k těmto stavům je, dovolit si tyto nepříjemné pocity prožít, uvolnit se a prodýchávat oblasti těla, kde se tyto nepříjemné pocity vyskytují a začít se zabývat souvislostmi a příčinami toho, proč se mi tyto věci dějí a jaké sovisejícící duchovní signály je doprovázejí.

Každodenní zobání

Žijeme ve společnosti, kde se za nemoc považuje vše, co je nám na
našem těle a skrze naše tělesné pocity nepříjemné, co nenaplňuje
kolektivní představu o tom jak by měl zdravý člověk vypadat, jak
by se měl vnímat a cítít, nevědomi si a domnívající se co jsou vlastně příčiny našich nemocí, čím jsou způsobeny a co nám
svým projevem signalizují.
Toto vše se pojí s naší naučenou, po generace předávanou neochotou pracovat s vlastními nepříjemnými pocity a nést za ně a za jejich příčiny vlastní zodpovědnost, která je v naší společnosti široce podporována a propagována ve smyslu, že cítít se nepříjemně a dávat to kolem sebe najevo je špatné, obtěžující, nežádoucí a hlavně nám to brání v tom, abychom vypadali mezi ostatními šťastní a spokojení a vyhovovali systémovým představám úspěšného a radujícího se pracujícího člověka.
Abychom se těmito věcmi nemuseli do hloubky zabývat, tak jsme odevzdali svou zodpovědnost a vlastní moc vyškoleným
odborníkům, kteří ví mnohem lépe než my, jak se cítíme a co nás v
životě trápí.
Představa o zdravém a spokojeném člověku je tedy v naší společnosti popisována, doporučována různými systémovými experty a certifikovanými odborníky a neustále je rok od roku obměňována v různých vědeckých a lékařských konceptech, tak aby držela krok s naplánovaným vývojem naší společnosti.
O naplňování této představy, její pravidelné udržování a inovace se
neustále starají týmy vědeckých odborníků, kteří nevědomi si
přirozených pravidel a duchovních zákonitostí života s nimi neustále ve svém vlastním úsilí na našich tělech, ve výzkumných ústavech a laboratořích bojují a vyvíjejí spolu s farmaceutickým průmyslem různé sofistikované nástroje, které nám v boji proti vlastní přirozenosti a udržování se ve stavu vlastních duchovních nemocí a bezmoci, velmi silně pomáhají.
K základním nástrojům potlačování duchovních signálu nemoci patří široce rozšířené léky proti úzkosti, na uklidnění, na spaní, na snížení svalového napětí a nervozity (Benzodiazepiny).
K nejpopulárnějším v této oblasti jsou přípravky: Xanax, Neurol, Diazepam, Rivotril, Lexaurin, Nitrazepam, Grandaxin.
Všechny tyto preparáty jsou silně návykové a jejich jediným cílem je utlumit, odpojit a odvést pozornost od duchovních signálů těla a souvisejících fyzických projevů a pocitů, takovým způsobem abychom mohli co nejlépe a nejefektivněji dále pokračovat v našich automatizovaných robotických životních procesech a řádně a včas naplňovali požadovaný systémový pracovní plán.
Dostupnost a všednost těchto látek je dnes tak běžná, že vůbec nikoho nepřekvapuje, že se postupně staly normou našeho každodenního života a spousta lidí je několikrát denně zobe jako lentilky, nevědoma si toho, že tímto přístupem si pouze a jen oddalují možnost se uzdravit a narovnat ve vlastním životě a ve svých hodnotách.
Takto odpojený člověk se nevnímá, žije zaběhlou rutinu dokud mu síly stačí a postupně v sobě stále více tlakuje a potlačuje všechny nashromážděné nelibosti. Jeho tělo se svým vnitřním přetlakem doslova mění v papiňák.
Tento stav vede postižené bytosti buďto k neustálému zvyšování dávek a přidávání dalších látek v kombinaci s alkoholem, nikotinem, kofeinem apod. a nebo k potřebě začít svou zoufalou situaci radikálním způsobem řešit.
Vystoupit z tohoto chemického pekla není vůbec jednoduché, protože každou takovouto bytost čeká v prvé řadě silná konfrontace se všemi potlačenými emocemi a strachy a souvisejícími tělesnými projevy a stavy, kvůli kterých začala všechny tyto látky na počátku užívat a na kterých si vytvořila postupně značnou závislost.
Je tedy potřeba mít dostatečnou vůli a motivaci, abychom prošli tímto emočním, fyzickým i chemickým detoxem a je určitě vhodné a doporučené vyhledat podpůrnou terapeutickou pomoc v oblasti celostního přístupu.
Je potřeba si uvědomit, že všechny tyto tlumící a odpojující látky nevedou k uzdravení a vyřešení vlastních životních problémů, které byly díky jejich užívání skryty. Je tedy na každém, kdo pod vlivem těchto látek funguje, zda mu vyhovuje jejich každodenní konzumace a půjde dál s jejich pomocí až do vnitřního zhroucení a sebedestrukce a nebo se raději co nejdříve vydá cestou vlastního uzdravení.

Stagnace, rezignace, odpírání

Život v nepřirozenosti a ve vnitřní nerovnováze drží každou bytost ve specififických nastaveních, kde si prožívá související zkušenosti a prožitky potřebné pro její vlastní duchovní posun.

Stagnace je spojená s vnitřní frustrací, leností, s neochotou reflektovat duchovní signály života, s nezodpovědností a se strachem ze změn, z nových životních možností a nabídek. Je přítomna nerozhodnost, neustále srovnávání a propočítávání, zda se vyplatí do změn jít.
Je to doslova přešlapávání v životě na místě, bez ochoty a motivace se posunout s neustálým pokukováním po ostatních, kteří setrvávají v obdobném nastavení a vzájemné ujišťování se a podporování se v tom, že všichni takto nastavení to máme těžké, náročné i když víme, že nám v tom dobře není a dokonce již obvykle i s uvědoměním si toho, jakým potřebným změnám a životním tématům se máme otevřít, abychom z tohoto stavu mohli vystoupit.
Stagnující člověk setrvává ve stagnaci, protože mu tento stav stále vyhovuje, protože v něm ještě čerpá pozornost a související energii od ostatních a nemá dostatečnou vůli a motivaci z něj vystoupit.
Stále zde převažuje potřeba v tomto stavu setrvávat a sbírat další zkušenosti, dokud se těmito prožitky dostatečně nenasytí.
Rezignace je stavem silného sebepotlačení, totálního duchovního odpojení, ztráty zájmu o sebe o své vlastní přirozené hodnoty. Člověk v rezignaci na sebe a na svůj život nežije, ale přežívá ve snaze neustále potlačovat a kompenzovat si svou vnitřní prázdnotu nějakými povrchními krátkodobými prožitky, které mu přinášení pravidelné impulsy příjemných pocitů.

Člověk v rezignaci často tíhne k samotě, touží po klidu a je plný potlačené bolesti, hněvu a vzteku, zcela podléhá podnětům a očekáváním od ostatních, má problém se sebevyjádřením a s prosazením si svých vlastních zájmů v životě. Naopak žije povětšinou věci přejaté a naučené a s potřebou zavděčit se svým přejatým představám o sobě, následuje zájmy a hodnoty ostatních, díky kterým se cítí v takto nastaveném kruhu bytostí přijat.
Z rezignace může každý vystoupit, pokud se rozhodne postavit se v životě do své vlastní zodpovědnosti a začne preferovat své vlastní pocity před pocity ostatních.
Čeká ho následná cesta odpuštění a postupného narovnání se do vlastní přirozenosti a přirozených hodnot ve vlastních vztazích.

Odpírání, též známé jako askeze, je forma přístupu k sobě, k vlastnímu životu a hodnotám, kdy se člověk snaží zavděčovat přejaté představě o sobě, tím, že se neřídí svými přirozenými hodnotami a souvisejícími pocity, ale dává pozornost pouze vybraným hodnotám, které jsou v materiálně založené společnosti uznávány a považovány za významné a důležité. Naproti tomu všechny ostatní hodnoty striktně kritizuje a z vlastního života vytlačuje a odmítá. Takto nastavený člověk, zakrývá svou vnitřní nespokojenost a potlačené emoce neustále tím, že usiluje ve svém životě o neustálé naplňování těchto hodnot a snaží se vyvíjet tlak kolem sebe na všechny ostatní, aby následovali a naplňovali jeho úsilí. Asketický člověk je autoritativně orientovaný a následování ve společnosti uznávaných autorit, které prosazují a podporují jím uznávané hodnoty je jeho hlavním životním mottem a seberealizací.
Svým chováním a přístupem k životu poukazuje na morální roviny života, nicméně extrémním způsobem a to hlavně tím, že se zcela zříká roviny pocitové. V jeho rozhodování je tedy ignorováno srdce, láska a přirozené lidské duchovní hodnoty, místo toho mu vše řídí naučené postoje a myšlenkové vzorce s cílem dostáhnout odpovídajícího uznání od ostatních obdobně nastavených lidí. Hlavními hodnotami askety jsou šetření, úspory a darmožroutství neboli přiživování se na energiiích ostatních, kdy jakýkoliv energetický výdaj nad rámec vlastní představy je velmi silně kritizován.
Odpíraní si přirozeně příjemných věcí spojených se sebeláskou a tělesnými dotyky je pro asketu hlavní náplní jeho přejaté představy o sobě o jeho vlastní přirozenosti, duchovnosti a uznání ve společnosti.
Aby mohl asketa přestat být asketou, tak musí být ochoten jít pod krustu svých masek, přetvářek a zatvrzelostí, kterými zakrývá svou vlastní hlubokou bolest a vztek a začít se v životě rovnat, odpouštět a přetvářet všechny své projevy ve vztazích do upřímných a láskyplných. Začít si dopřávat to, co mu život přirozeně nabízí bez posuzování a kritiky a strachu z toho, že nemůže být ostatními přijat a milován takový jaký je.

 

Traumatizovaná sexualita - stud, strach, sexuální oběť

Trauma obecně je přetrvávajícím stavem přijetí na strachu
postaveného přesvědčení, že příčina jeho vzniku se může kdykoliv
zopakovat. S traumatem je tedy vždy spojen strach, vzpomínky,
představy, potlačené emoce, myšlenkové vzorce chování a kontrolní
mechanismy, díky kterým se zasažená bytost snaží vyhýbat
konfrontacím se situacemi, tématy, lidmi, věcmi atd., které
existenci traumatu připomínají a s ním spojené nepříjemné pocity a související potlačené emoce vyvolávají.
Traumatizovaná sexualita je základní kořenovou příčinou všech
duchovních nemocí a ve větší nebo menší míře je jí postižen
naprosto každý člověk.
Základním projevem existence sexuálních traumat, je vlastní strach
a stud komunikovat problémy a témata spojená s nahotou a s
přístupem k tělu, kde se projevují naučené postoje z výchovy od
rodičů a ze společnosti.
Velmi silným tématem v této oblasti je nahota. Její vnímání je
obecně velmi silně spojeno se zákazy, s očekáváním, se zavděčováním se představám ostatních a přijaté roli sexuální oběti, což znamená pro většinu postižených lidí to, že být nahý před někým koho nemáme odpovídajícím způsobem zařazeného do programové škatulky "bezpečný", vyvolává pocity ohrožení, studu, strachu z odmítnutí, strachu z nepříjemných pocitů a bolesti.
Obrannou reakcí před těmito nepříjemnými pocity je zde tendence odsuzovat projev, který stav vyvolává jako divný, nenormální, úchylný apod.
Způsob jakým dotyčná osoba projev popisuje, obvykle velmi silně rezonuje s popisem toho čím je ve svém traumatu zasažena a co v sobě potlačuje.
Uvědomění vlastní přirozené sexuality se formuje u každého již od narození pod silným vlivem rodových zátěží a souvisejících programů v buněčné paměti, jejichž existence je umocněna chováním rodičů, jejich přístupu k vlastní sexualitě, nahotě, obecně k vlastnímu fyzickému tělu a souvisejícím přirozeným hodnotám a znalostem vědomé sexuality.
Díky životu v podmínečné lásce se souvisejícími karmickými rodovými zátěžemi většina lidí pro účel duchovního poznání nevyrůstala v přírozených životních podmínkách bezpodmínečné lásky a nedotala od svých rodičů související dotyky a podporu do života.
Nebyli jsme vědomě uvedeni do vlastní nenátlakové sexuality, ale byli jsme naopak neustále vystavování vnitřnímu tlaku potlačených emocí a souvisejících myšlenek a vnějšímu společenskému tlaku představ a pohledů na související sexuální témata.
Nátlaková sexualita je tedy důsledkem chybějícího vědomého přístupu ve společnosti, primárně z výchovy od vlastních rodičů, což pro dítě znamená potřebu zakrýt absenci těchto přirozeně nabitých zkušeností a související nepříjemné pocity skrze nějaký ve společnosti uznávaný postoj.
Postupně jsou díky vnitřnímu tlaku a strachu z odmítnutí od ostatních, získávány potřebné sexuální zkušenosti takovým způsobem, aby došlo k integraci těchto prožitků a propojení se s některou s přejatých společností uznávaných představ o vlastní sexualitě a souvisejícím nastavení. Takto nastavený člověk prožívá podmínkami a strachy prolezlý přístup k vlastní sexualitě a sexualitě svého partnera.
Projevují se strachy ze selhání, žárlivost, strach z opuštění. Parneři se vzájemně zavděčují představám druhého, v jejich sexuálních aktivitách nefiguruje pocitová přirozená radost, svoboda a sebeláska. Sexualita je zde povrchně, bez odpovídajících hloubek a vášně, prožívána jako forma energetické závislosti a úlevy od nepříjemných pocitů.
Abychom si mohli narovnat traumatizovanou sexualitu, je potřeba začít mluvit o souvisejících nepříjemných pocitech, tématech, dosytit si a doprožít absenci dotyků, zkušeností a přístupů k vlastnímu tělu a tělu opačného pohlaví a tím se zbavit vnitřního strachu z nedostatku zkušeností, který v nás vyvolává související strachy a nepříjemné pocity. Začít se věnovat nepříjemným pocitům na našich tělech které jsou vyvolávány přirozeným fyzickým kontaktem, který má být příjemný, má vyvolávat v dané oblasti vzrušení, rozkoš, expanzi sexuální energie a místo kterých je přítomna bolest, nepříjemné pocity, odpor, nelibost, strach.
Je tedy potřeba hledat cestu a otevírat se možnostem, jak si své tělo detraumatizovat a odpustit si z něj související potlačené emoce, abychom mohli začít opět využívat přirozený energetický potenciál našich těl a s ním spojené nastavení vědomé sexuality jako nosného pilíře každého přirozeně šťastného a spokojeného vztahu ženy a muže.

Související záznamy z tématických besed: