Smrt

Tento pojem (latinsky exitus) symbolizuje odchod, opuštění, ukončení životního projevu duchovní bytosti a související procesy.
Díky adaptovaným myšlenkovým vzorcům chování, přejatým informacím z vnějšího světa a souvisejícímu strachu jsme si k tomuto pojmu přijali stanoviska, přiřadili iluzorní představy a spojitosti, díky kterým jsme se dostali do oddělenosti od duchovních rozměrů života a nerozumíme správně tomu, co smrt v našem vlastním životě a v duchovní existenci znamená.
Abychom porozuměli tomu co je smrt, musíme si připustit zcela jiný pohled na to, co symbolizuje a jak je propojena s přirozeným životem.
Základem všeho je nekonečné vědomí Zdroje všeho bytí, nejvyššího, počátečního Boha a Stvořitele.
V něm vše pouze a jen existuje ve formě představ.
Toto vše, tyto představy jsou zhmotňovány, rozpohybovány a prožívány za konkrétních podmínek a na základě jasně stanovených pravidel a zákonů v životních realitách Stvoření.
Přechody mezi jednotlivými představami jsou samostatnými procesy v rámci kterých si každá duchovní bytost prožívá svá uvědomění a spojitosti s prožitky, které v prožité fázi života získala a připravuje se na fázi další, která je spojená s následujícími nabízenými představami a životními ději.
Smrt z duchovního hlediska můžeme tedy vnímat jako přechod bytí, portál, dimenzionální bránu, ale také jako samostatný duchovní svět a prostor (Bardo).
Jakým způsobem smrt vnímáme a jak v našem životě probíhá je dáno našim uvědoměním a souvisejícím napojením na přirozený život.
V naší učící a nápravné realitě vnímáme v prvé řadě smrt, jako smrt fyzického těla, jeho opuštění, odpojení a rozpad, rozklad jeho formy.
V původním přirozeném životě je smrt fyzického těla možnost, nikoliv nutnost.
V realitách přirozeného vědomého života je prožívána smrt jako přerod, transformace vědomí vlastního fyzického těla spolu s vědomím duchovní bytosti v přítomném okamžiku bez potřeby přerušit životní děj odpojením duchovní bytosti od jejího těla.
Tuto možnost má od počátku každá zdravá duchovní bytost, která žije souladný život se Zákony Stvoření a principy přirozeného života.
Vnímání a možnosti prožívání vlastní smrti tedy primárně souvisí s odděleností od přirozeného života.
Rozměr prožívání smrti je dán mírou duchovního úpadku dané duchovní bytosti, která se projevuje skrze její nemoci a ztrátu duchovních darů, tedy mírou jejího odklonu od přirozeného chování, rozhodování a souvisejících přirozených hodnot, kde konečnou možností a posledním stadiem duchovního úpadku a souvisejícího poznání je cyklický vývoj v systému reinkarnací v totálním zapomnění na sebe sama pod vlivem naučených programů duchovní oběti a souvisejícího utrpění.
V tomto nastavení vlastních duchovních nemocí je od našeho narození díky absenci dostatečného množství sebelásky smrt vnímána a prožívána jako proces stárnutí, který je ukončen smrtí fyzického těla a následován další inkarnací navazující na předchozí duchovní zkušenosti.
Smrt fyzického těla tedy z pohledu přirozeného života vždy poukazuje na absenci sebelásky, souvisejícího napojení na vlastního duchovní podstatu v takové míře, aby nám tato zdrojová energie sebelásky zajistila buněčnou nesmrtelnost a nekonečné možnosti vědomého duchovního růstu a souvisejícího přirozeně šťastného života.
Pokud duchovní bytost v zapomenutí na sebe sama vyčerpá všechny své inkarnační možnosti a nepodaří se jí transformovat její vědomí na navazují přirozený cyklus duchovního vývoje, dochází nejen k zániku fyzického těla, ale rovněž ke smrti jejího vědomí, tedy rozkladu a recyklaci duchovních předloh, související duchovní identity, paměti a vzpomínek.
Fragmenty jejího vědomí jsou opět sloučeny s podstatou Zdroje a související energie je znovu použita na další tvoření.
V jednoduchosti platí pravidlo, že ten kdo se opravdu bezpodmínečně miluje a žije přirozený život a hodnoty v souladu se Zákony Stvoření, ten má zajištěn věčný život v těle s buněčnou nesmrtelností.
Naše tělo, jeho vzhled, pocity v něm a jeho možnosti a duchovní dary budou vždycky jedním z důkazů nekompromisní duchovní pravdy o tom jací opravdu jsme a jaký život žijeme.
Každý z nás má v rukách moc se rozhodnout zda bude dál kráčet vlastní nepřirozeností vstříc vlastní duchovní smrti a nebo skrze uzdravení a narovnání, vlastnímu přirozenému životu.

Syndrom vyhoření

Tento stav je v systémovém pojetí rovněž znám jako psychospirituální krize.
Ve své podstatě se jedná o stav, kdy se postižený jedinec vlivem určitých okolností, událostí, změn v životě, dotkne svého vnitřního nastavení a souvisejících duchovních traumat, od kterých je díky naučeným postojům, přístupům a zaměření na související cílené představy odpojen.
Tento prožitek proběhne tak silným způsobem, že postižená osoba v aktuální situací ztrácí zájem pokračovat ve svém naučeném a zištném konání.
Tento stav je obvykle provázen únavou, tedy energetickým vyčerpáním, nezájmem cokoliv dělat, pocity marnosti, zbytečnosti a spoustou dalších nepříjemných pocitů, které se vyplavují ven.
Tento stav je rovněž signálem nastartování transformačních procesů duchovního probuzení.
Dotyčnému jedinci se ve své podstatě nabízí možnost vystoupit z otrockého nastavení života pod vlivem svých duchovních traumat, rodových zátěží a na nich vystavěných myšlenkových vzorců.
Z pohledu učicího systému je tento stav vnímán jako překážka pokračovat dál v naplňování záměrů systémové mašinérie.
Proto se v této situaci nabízí každému možnost buďto vzít svůj život do vlastních rukou, převzít si za něj odpovědnost a začít řešit příčiny svých pocitů a nebo se odevzdat systémovým nabídkám ve formě psychiatrické léčby, která povětšinou nabízí tlumící a od nepříjemných pocitů odpojující medikamenty.
Je tedy potřeba si uvědomit, že příčinou tohoto stavu je dlouhodobá vnitřní neúnosnost vlastního přístupu k životu, nátlakový život v nepřirozených nastaveních ve vlastních vztazích, nepřirozené hodnoty a seberealizace ve které místo přirozené radosti dominuje zištnost a potřeba čerpat energii skrze uznání od ostatních.
Za tímto vším je vnitřní prázdnota, nevědomost, absence vlastní sebelásky, sebeúcty a sebehodnoty, díky které je zde touha být přijat ostatními skrze naplňování jejich představ o tom, jaký bych měl být, jak bych měl vypadat, jak bych se měl chovat a co bych měl dělat.
Syndrom vyhoření tedy vždy říká, narovnej si vztahy s rodiči, s partnerem, uzdrav si své tělo, narovnej si své hodnoty, zbav se svých závislostí, přestaň potlačovat své vlastní pocity, buď upřímný a pravdivý o tom jak se v životě cítíš a neboj se to dávat najevo, řeš příčiny svých nepříjemných pocitů a postav se sám za sebe beze strachu, že nejsi dost dobrý a že si lásku ostatních bez podmínek nezasloužíš.