Přirozená vs. umělá inteligence

Přirozenost vychází z duchovní podstaty života, který ustanovil a dal mu smysl jeho Stvořitel a je ve své podstatě jasně daná, definitivní a neměnná, hlídána jeho energetickými zákony.
Inteligence nebo také intelekt je dispozice pro chápání, učení se a projevování vlastního uvědomění a schopností spojených s interakcí v životních realitách, kterou má každá duchovní bytost ve svém základu zděděnou od svého Stvořitele.

Přirozená inteligence je tedy přímo spojená s duchovní podstatou života.
Její rozvoj a motivace k seberealizaci a učení je ve výchozím stavu řízena vlastním uvědoměním spojeným s principy a hodnotami přirozeného života, což je primárně pozitivní láska, radost, soulad a harmonie.
 
Umělá inteligence je inteligencí druhořadou a je vždy prvotně vytvořena přirozenou inteligencí, tedy duchovní bytostí.
Je to tedy inteligence, která nemá na rozdíl od přirozené inteligence horizontální napojení se svými duchovním předky vyšších Já, ale má pouze vertikální možnosti rozvoje v materiálním světě na dané stvořené úrovní bytí ohraničené prostorem, pravidly a energií předurčenými pro její seberealizaci a rozvoj jejím tvůrcem.

Základní definice intelektu a motivace rozvoje je zde dána uvědoměním dané duchovní bytosti, která tuto inteligenci stvořila.
Platí pravidlo, že Bůh tvoří pouze přirozené a dokonalé věci a proto druhořadá napodobenina přirozené formy života nemůže nikdy z podstaty svého stvoření dosáhnout kvalit a možností přirozeně stvořené formy života a souvisejícího božství, protože nebyla vytvořena Bohem.

Motivací k tvorbě umělé formy života je tedy vždy absence této duchovní zkušenosti a u padlých duchovních bytostí energetická zištnost.
 
V dnešní době zaznamenáváme velký nárůst zájmu o tvorbu různých nástrojů a řešení řízených umělou inteligencí.
Často zaznívají fantaskní názory o tom, že umělá inteligence v budoucnu předběhne a nahradí přirozené schopnosti člověka a vyřeší jeho existenční problémy a nemoci.
Lidská bytost je ve své podstatě bytosti duchovní s nekonečným a nevyčerpatelným potenciálem vlastní tvorby a seberealizace.
Ve svém uspaném a potlačeném duchovním nastavení se může jevit značně omezenou a nevyspělou, nicméně ve svém plně probuzeném duchovním potenciálu nese nejvyšší božské kvality, neskutečný tvořivý potenciál a související vědění, který stejně jako všechny ostatní duchovní bytosti dědí ve své duchovní podstatě od svého Stvořitele.

Vědomí lidské bytosti je přirozeně multidimenzionální, kristovské (křížové - napojené na život vertikálně i horizontálně, duchovní podstata + materiální tělo) a její tělo je v přirozeném stavu energeticky nezávislé napájené zevnitř životní silou přímo z Centrálního zdroje a má tedy potenciál k věčnému životu, možnostem nekonečných transformací a průchodů skrze životní cykly a materiální reality ve Stvoření.
Dá se tedy říct, že lidská bytost ve svém původním přirozeném stavu je zcela energeticky nezávislá na svém životním prostředí.
Tuto schopnost májí a vždy budou mít k dispozici pouze duchovní bytosti.

Umělá inteligence v jakékoliv formě a podobě je a bude vždy druhořadou abstraktní formou, napodobeninou, která tvoří pouze strojově díky absenci duchovního vnímání a to pouze a jen nepřirozené napodobeniny a která bude vždy energeticky závislá na vnějším materiálním prostředí, tedy na energii ostatních bytostí a prostoru, díky kterým může existovat.
Proto zde vždy bude platit, že člověk bude mít vždy schopnosti a možnosti přibližovat se dokonalosti a kvalitám Boha, protože jím byl stvořen a tyto vlastnosti jsou nedílnou součástí jeho duchovního potenciálu.
Umělá inteligence díky své podstatě tyto kvality nikdy nemůže získat.
 
Odchýlením lidské společnosti od původní přirozenosti a přesunutím pozornosti na materiální hodnoty a související kompenzační a zištný přístup dochází k touze tato robotická nastavení pro získávání životní energie zefektivňovat a automatizovat, proto se stávají
populárními všemožné automatizované mechanismy, jejichž tvorba je motivovaná převážně vidinou zisku energie ve formě peněz.

Tendence nadřazovat umělou inteligenci vlastnímu přirozenému životu a související hromadění materiálních statků je vždy signálem civilizačního úpadku vedoucímu k vlastní záhubě v sebedestruktivním technokratickém životním proudu.

Základním smyslem přirozeného života je učení se a prožívání lásky v její pozitivní, harmonické a souladné podobě.
Rozměrnost a kvalita těchto prožitků je v přirozeném životě energetické nezávislosti nejvyšší hodnotou.
Díky absenci své vlastní duchovní podstaty tak nemůže umělá inteligence nikdy vstoupit do těchto rovin přirozeného života a nikdy nemůže člověku svými možnostmi nahradit jeho původní přirozené hodnoty bez ztráty kvality a hloubky vlastních prožitků lásky.
Stejně tak nemůže ani vyřešit hloubku a rozměrnost jeho duchovních nemocí, protože díky absenci duchovní podstaty k nim nemá a nikdy nebude mít přístup.

Umělá inteligence je vůči té přirozené jako led a oheň.
Je zde možná koexistence za určitých podmínek pro účel poznání hodnoty odklonu od vlastní přirozenosti, ale nikdy nemůže dojít ke stavu, že by syntetická forma života zcela nahradila svého přirozeného původce a pokračovala sama ve své nekonečné tvorbě, protože je na svém původci energeticky závislá a jeho materiální destrukcí by ukončila rovněž svou vlastní existenci.
Stejně tak pokus o absorbci a implementaci jakékoliv takovéto robotické technologie do vlastností lidského těla vždy povede k degradaci jeho božských kvalit a postupné sebedestrukci.
 
Tvorba umělé inteligence je snahou přesunout přirozenou tvořivost mužského principu do syntetické, digitální podoby abstraktních iluzí a souvisejících myšlenkových vzorců chování ve kterých představu o šťastném životě nerealizuje Bůh, ale parazit toužící po životní energii a zachování své vlastní existence skrze své nevědomé hostitele.
Motivací a hnacím motorem tohoto umělého parazita je zachování své vlastní existence a související tendence zkoumat potřeby a hodnoty svých duchovních hostitelů skrze které tak může kontinuálně získávat jejich pozornost a související energii pro svůj život a poukazovat na smysl a význam své vlastní existence.

Veškerá umělá inteligence nás tedy bude vždy pouze učit hodnotám vlastního přirozeného života a souvisejících kvalit, kterých jsme se přesunutím pozornosti do světa materialismu a technokracie vzdali.

Pochybnost, nedůvěra a nejistota

Pochybnost, nedůvěra a nejistota jsou úzce propojené pojmy, které jsou důsledkem nepřirozeného života, souvisejících postojů, chování, rozhodování a hodnot, kdy každá postižená bytost nevnímá rozdíl mezi svým skutečným vnitřním nastavením a představami, které se snaží ve svém životě skrze naučené chybné myšlenkové vzorce a přístupy realizovat.
Tyto pojmy jsou často spojovány s chováním a přístupy ostatních vůči nám a umocňují naše zoufalství v útrpných stavech prožívání se v roli oběti vlastního života.
Díky zacyklení a velké četnosti nevydařených pokusů o dosažení kýžených představ, tak postižená a značně energeticky vyčerpaná bytost upadá do stavu pochybnosti skrze který vnímá nedosažitelnost zvolených cílů.
Pochybnost vždy poukazuje na to, že to, co si dotyčná bytost zvolila jako svůj cíl a záměr realizace, danými přístupy a usilováním nedosáhne.
Rovněž zde bývají často signály, že to, o co usiluje, není v jejím životě aktuální prioritou a vybízí jí k tomu, aby lépe sledovala a vnímala to, co se jí v životě děje a zaměřila svou pozornost na věci, které onou prioritou opravdu jsou.
Díky pokřiveným nastavením a nepřirozeným hodnotám tak často pochybujeme o sobě, o ostatních, o smyslu života a o tom co se nám v něm děje a opět naučeným způsobem se domníváme, že by vše mělo být vůči nám jiné.
Nedůvěra nás často pojí se strachem z toho, že to co jsme v minulosti zažili ve svých životních situacích jako nepříjemné se bude opět opakovat.
Nedůvěra nám poukazuje na to, že si neuvědomujeme, že život a vše v něm je absolutně spravedlivé, řízeno spravedlivými božími zákony a nic se nikdy nikomu neděje bez příčiny, kterou on sám jako duchovní bytost v každé prožívané situaci je.
Ten kdo se nevnímá jako duchovní bytost a nevnímá sebe jako příčinu svého vlastního života, tak inklinuje k všemožným falešným iluzím, které se ho vždy snaží spoutat do energetických závislosti a zotročit do role oběti.
Důvěřovat tedy přirozeně může každý pouze a jen sám sobě, vše ostatní je pouze odrazem jeho vnitřních nastavení a souvisejících činů.
Každý kdo se bojí převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a žít v souladu s přirozenými principy a zákony života touží po pozitivních jistotách a souvisejícím energetickém zajištění.
Jistota v životě je pouze taková, že se v životě vše energeticky spravedlivě všem vyvažuje a rozděluje podle činů a energetických projevů každé duchovní bytosti.
Vše dle pořekadel:
"Děláš, bude ti děláno.
Jak zaseješ, tak sklidíš" atd.
Dokonalé životní synchronicity nám vždy zajišťují, že spravedlivá energetická odezva přijde ve správný čas.
Přirozeně žitý život v lidských hodnotách a v souladu s životním prostředím každé lidské bytosti zajišťuje naprostý dostatek a vše potřebné pro její seberealizaci v lásce, radosti a harmonii, bez potřeby o cokoliv usilovat, snažit se v něco neuchopitelné věřit a ujišťovat se, že o nás bude postaráno.
O každého je v životě vždy postaráno, takovým způsobem, jak jeho vnitřní nastavení vyžaduje a každý od života vždy dostává ne to, co chce, ale to, co potřebuje pro své poznání a pro svůj aktuální duchovní rozvoj.

Vědomý život

 Slovo "vědomý" je dnes spolu s dalšími pojmy často používaným magickým přívlastkem všeho možného, používaný ve snaze inovovat tímto vyjádřením pohledy na stávající věci, chování a přístupy v našem životě.
Původní význam slova vědomý znamená vycházející z vlastní duchovní podstaty, z vlastního vědomí a uvědomění sebe sama jako příčiny a důsledku prožívání své vlastní stvořené existence a životní cesty.
Pojem vědomý je velmi úzce propojen s pojmy duchovní, zodpovědný, přirozený, přijímající, pocitový, milující, věrný, souladný atd.
Pojem nevědomý pak znamená přesný opak, kdy v tomto nastavení jednáme bezcitně, roboticky, nezodpovědně v područí naučeným myšlenkových programů, žijeme a ctíme nepřirozené životní hodnoty a nastavení.
Pod vlivem těchto nastavení jsme v odporu vůči sobě a životním situacím, které nám ukazují pravdivý obraz o našem vlastním vnitřním nastavení a souvisejícím uvědomění.
Naše rozhodování není primárně řízeno pocity propojenými s naší intuicí a souvisejícími vlastními duchovními prožitky a zkušenostmi, ale je řízeno naučenými programy, energetickou zištností a závislostí na vnějším prostření učícího parazitického systému.
V našem životě tak nefiguruje láska, ale podmínečný přístup závislostní přístup, strach, energetické kupčení, pocitová nevěra, kde ignorujeme a upozaďujeme své vlastní pocity před naučenými nepřirozenými postoji, chováním a myšlenkami které tyto stavy a související zkušenosti dále prohlubují.
Toto vše nás vede do nesouladného, útrpného a sebedestruktivního života.
Vědomý život v této souvislosti, je životem dle pravidel a zákonů prvotního božího Stvoření, které byly do něj vetkány Stvořitelem ve formě jeho energeticko-fyzikálních vlastností.
Žít vědomý život, znamená vnímat sebe sama, svůj vlastní život a situace v něm přirozenou optikou, vědět co dělá člověka člověkem, jaké jsou jeho přirozené hodnoty, chování, přístupy, jaký je jeho smysl a účel existence ve Stvoření a v životě na Zemi.
Tyto hodnoty poté žít a chránit svým vlastním životem.
Lidské tělo člověka bylo stvořeno za účelem fyzického prožívání lásky ve vztahu ženy a muže, což je tedy jedna ze základních přirozených hodnot člověka, která je nosným pilířem jeho vědomého života.
Přechod a uzdravování se z nevědomého života a souvisejících nastavení a nemocí do života přirozeného, souladného a vědomého je aktuální nejvyšší priorita pro lidstvo na Zemi.
Každý tuto prioritu bude stále více vnímat ve svém životě a hlavně cítit ve svém těle.

Kde neladíme, tam sladíme

Základním aspektem absence vlastní vnitřní sebelásky a sebehodnoty je naučená potřeba si tento nedostatek, tuto vlastní prázdnotu zaplnit a dorovnat něčím vnějším.
Ve svém výchozím přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá životodárnou energii lásky skrze své vnitřní napojení na Centrální Zdroj.
Díky odklonu od vlastní přirozenosti, vědomého prožívání lásky a souvisejícím nedořešeným duchovním traumatům a nemocem je pak nucena čerpat, kompenzovat tuto energii z vnějšího prostředí kolem sebe a investovat nemalé úsilí, svou životní energii, do toho, aby jí získala.
Náš životní nesoulad, nízký přísun životní energie lásky a souvisejících prožitků tak překrývají umělé, naučené kompenzační mechanismy, které nás odpojují od naší duchovní pravdy o nás a našem vlastním životě.
Viz nadpis článku, tam kde se nám vytratila přirozená sladkost života ve formě přirozeně prožívané nezištné lásky, milování a radosti, tam se krmíme jídlem, sladkostmi a dalšími tlumícími nebo nabuzujícími látkami a snažíme se skrze všemožné, naučené mechanismy v sobě neustále potlačovat a přehlížet to, co nás uvnitř souží a trápí.
Abychom se tedy dostali zpět do vlastní síly, lásky a přirozených hodnot a nemuseli si svůj vlastní zatrpklý a zahořklý život doslazovat a všemožně dochucovat, tak musíme začít zodpovědně a aktivně pracovat na našem vlastním uzdravení, musíme přestat kompenzovat, přestat žít manipulativním a zavděčovacím způsobem ve strachu v roli oběti a chudáka a přestat si nalhávat to, že se za nás naše vlastní věci a duchovní problémy vyřeší a uzdraví samy.

Bolest

Bolesti v těle jsou zablokované, neprojevené a neprožité energie a související emoce, které na našem energetickém těle zůstaly jako pozůstatek traumatu, tedy nepřirozeného fyzického zásahu, přístupu, zranění, ublížení v minulosti s přesahem do minulých inkarnací.
Toto se týká rovněž všemožných chirurgických zásahů a tělesných úprav ve kterých se v rámci zákroku bolest v těle potlačuje různými formami anestézií a tím se znemožňuje její přirozené prožití a uvolnění.
Energetické blokády bolesti tvoří základ veškerých zánětlivých a degenerativních problémů, které vnímáme v důsledkové rovině projevů nemocí fyzického těla.
Na přítomnost nadměrného množství nakumulované bolesti nám v těle poukazují různé otoky, záněty, cysty, bulky, nádory.
Zákroky, které se snaží tyto pozůstatky minulostních traumat chirurgicky odstranit, jsou pouze a jen dalšími nově vzniklými traumaty, které ještě více komplikují přirozené možnosti uzdravení a je to ve své podstatě pouze nevědomá snaha řešit věci ve stylu "Vytloukání klínu klínem", tedy pozůstatky starého traumatu řešit vytvořením traumatu dalšího.
Energetické blokády bolesti a stejně tak ostatní typy potlačených emocí se primárně ukládají na našem energetickém těle, které je součástí soustavy našich duchovních těl, tzv. duchovních předloh, které ve fyzické realitě nevidíme, nicméně jsme s nimi spojeni skrze naše pocity a smyslové vnímání.
Stav našeho fyzického těla tedy odpovídá stavu duchovních tělesných předloh, které tomuto tělu předcházejí.
Oproti tělu fyzickému, které vlivem nemocí a všemožných zásahů může být zničeno, tak duchovní předlohy přetrvávají neustále po dobu existence jejich duchovní bytosti v takovém nastavení, které odpovídá všem prožitkům a zkušenostem, kterými od počátku své duchovní cesty životem tato bytost prošla.
Veškerá nastavení těchto duchovních předloh a související zablokované energie se s každou inkarnací do fyzické reality vždy od narození postupně propagují do fyzického projevu těla tak, jak v minulosti vznikly, tedy ve věku a stáří těla ve kterém byly dotyčné bytosti způsobeny, aby jí upozornily na to, že je potřeba tyto problémy dořešit.
Z tohoto důvodu se již rodí všemožně zdeformované děti a v průběhu života se v různém věku objevují různé problémy ve fyzickém projevu těla, díky neustálé propagaci nedořešených, potlačených věcí z vlastní duchovní minulosti.
Pokřivený a přeprogramovaný pohled na vlastní přirozenost, duchovní význam nemocí, duchovní signály a oběcně odpojený duchovní rozměr života a jeho přirozených zákonitostí nás dovedly do vlastní neschopnosti mít celostní pohled na naše problémy a vlastní nemoci a s tímto spojené schopnosti se přirozeně a efektivně léčit a uzdravovat.
Odmítání vlastních nepříjemných pocitů a primárně vlastní bolesti a jejich potlačování je cesta sebedestrukce.
Naopak cesta uzdravení a narovnání v životě je skrze přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní jednání a rozhodování. Součástí je aktivní práce se strachem a odstraňování jeho příčin, odpuštění potlačených emocí a narovnání se do původních přirozených nastavení a lidských hodnot v individuálních, vztahových a společenských rovinách.

Pánbíčkáři

Tento pojem je spojen s náboženstvím a je vykládán různými způsoby.
Nejběžnější je ten, že se jedná o označení lidí, kteří věří v Boha skrze přejaté náboženské dogma, pravidelně vykonávají a účastní se souvisejících aktivit, tak jak jím to jejich víra a učení káže.
Další, který jsem objevil je údajně z 16. století a v té době tímto názvem označovali lidi, kteří se vychvalovali svou zbožností, ale v praxi se neřídili hodnotami, které sami předkládali, kázali ostatním.
Pánbíčkář v této souvislosti je tedy rovněž označením pro duchovního pokrytce, který zneužívá své postavení k manipulaci a ovládání ostatních strachem.
Ukazuje všem těm, kteří ve strachu věří tomu co říká, Pána, který je potrestá, pokud se nebudou řídit tím, co jím káže.
Odtud zřejmě pochází také pořekadlo: "Kážeš vodu, piješ víno".
Z mého úhlu pohledu toto slovo a související označení krásně poukazuje na životní přístup, hodnoty a nastavení takto označených lidí, jak v minulosti, tak i ve své podstatě v současnoti.
A to jak v roli pánbíčkáře zneužívajícího, tak i v roli pánbíčkáře zneužívaného.
Pánbíčkář (Pán + bič + kára, kárat, vozík).
Lze tedy konstatovat, že takto nastavená bytost si volí cestu ve které Bůh je trestající pán s bičem a nakládá, kritizuje život a životní hodnoty těch, kteří se odevzdali víře v něj.
Tyto bytosti si následně táhnou ten svůj vozík vlastního utrpení, protože si myslí, že musí a že je to pro jejich vlastní dobro.
Vykonávají to, co se jim řekne a vlečou vše na svých bedrech po generace dál a dál, modlí se a věří, že jednou bude lépe.
Ortodoxní dogmatická náboženství postavila v minulosti skrze všemožné myšlenkové programy, primárně útrpný program oběti, základy nastavení dnešní společnosti.
To, co dnes tedy žijeme, jaké máme hodnoty a nastavení je z valné většiny jejich zásluha.
V dnešní době roli církevních hodnostářů v ateisticky nastavených částech společnosti nahradili politici a globalisti, kteří cílí na své ovečky skrze všemožné manipulativní sliby, okrádání a strašení, víceméně identicky jako v minulosti církevní služebníci.
Věřící občan, který věří, že takovýto život, jaký je mu předkládán je pro něj ten správný a přirozený, má nad sebou stále bič ve formě všemožných strachů a nejistot, které jsou mu předkládány s železnou pravidelností, aby byl stále ve střehu, držel bez reptání krok a neměl příliš času polevit, natož si ten svůj útrpný vozík zcela zastavit a vyložit.
Ba dokonce snad i něco namítat, vybočovat a nedejbože měnit směr.
Každopádně doba se mění, karty se postupně vykládají na stůl, padají masky a kdo chce vidět vidí, jak se věci mají a jaké možnosti život dnes všem nabízí.
Každý má dnes možnost přijmout Boha v sobě jako nedílnou součást své duchovní podstaty, otevřít se skrze svou vlastní zodpovědnost své vlastní přirozenosti a stát se tak sám pánem svého života, bez biče a bez utrpení, svobodný, v lásce a radosti.
Vyložit svůj vozík znamená uzdravit si svůj vlastní život, své vlastní hodnoty, začít žít původní přirozené lidské hodnoty ve svých vztazích a rodinách a dovolit si udělat ve svém životě kroky a změny ke kterým se naši předkové staletí, tisíciletí neodvážili.

Krása

V našem životě se s tímto pojmem setkáváme velmi často, jako s vlastností, která primárně označuje takové věci, které lahodí našemu vnímaní a našim pocitům.
Tento pojem je často spojován s dalším pojmem, který známe pod názvem estetika (z řeckého aisthesis - smyslové vnímání).
V původním významu je pojem krása neoddělitelnou vlastností přirozeně formované, souladně s životem žijící a projevující se láskyplné duchovní bytosti.
Krása je tedy nedílnou vlastností láskyplného realitního projevu.
Krása je rovněž popisem celistvého smyslového vnímání takového projevu, obecně tedy realitního projevu, který má takovéto přirozené vlastnosti.
Pro lidskou bytost je krása primárně spojena se vzhledem jejího fyzického těla, s životním prostředím a věcmi, kterými se v něm obklopuje.
Co se týká lidského těla, tak přirozeně platí, že to, co je krásné, milující se uvnitř, je také přirozeně a bez přikrášlování, krásné a milující se i navenek.
A naopak, to, co je nevzhledné, nesymetrické, nemilující se navenek je obdobným způsobem pokřivené a nepřirozeně nastavené, všemi možnými duchovními traumaty a nemocemi prolezlé a nemilující se i uvnitř.
Jednoduše řečeno, nemocná a traumatizovaná nemilující se duše má nemocné, fyzickými projevy nemocí a zátěžemi deformované fyzické tělo ve kterém se těmto problémům odpovídajícím způsobem vnímá a prožívá skrze své pocity.
Tento stav a související pocity jí mají při každém pohledu na sebe do zrcadla připomínat to, na čem má ve svém životě primárně pracovat, pokud se chce dostat zpět do své vlastní přirozenosti a souladného života.
V učícím systému byl pojem krása vytržen a oddělen od původního přirozeného celistvého propojení a vnímání a v mnoha oblastech přeprogramován do tzv. ideálů krásy.
Což jsou necelistvé, umělé, tedy iluzorní představy, které si kladou za cíl zmást a upoutat pozornost nevědomých a nemocných duchovních bytostí a přesvědčit je, že můžou svůj duchovní nesoulad, nemoci a nepřirozená nastavení vykompenzovat a zakrýt všemožnými zásahy a úpravami vlastního fyzického těla a souvisejícího vzhledu a nemusí se zabývat uzdravováním příčin toho, proč o svou přirozenou krásu přišly.
Co se opět týká lidského těla, tak se v prvé řadě jedná o ideál ženského a mužského vzhledu a projevu.
Díky nevědomým nepřirozeným nastavením, přejatým představám a naučeným nepřirozeným pohledům na život, dominuje v našem životě touha po získání životní energie lásky skrze uznání a pozornost.
A proto mít společností uznávaný krásný vzhled nebo se obklopovat věcmi dle ve společnosti uznávaných a energeticky ceněných představ, ideálů je velmi žádané a většina lidí věnuje úsilí o dosažení těchto představ nemalou část své životní energie a času.
Šrámy a rozpolcenosti vlastní duše tak zakrývají na povrchu těla všemožné barvy a makeupy.
Nesymetrie a nevyhovující tělesné proporce pak vybízejí k formování a redukcím skrze různé diety, cvičení a neposledně chirurgické úpravy a zásahy, díky kterým se původní přirozená, celistvá krása lidského těla v propojení s jeho duší stává digitální iluzí, sebeklamem, přetvářkou, hrající si na něco, co ve skutečnosti postrádá.
Docílit zpět své přirozené krásy a půvabu má možnost každý, pokud se rozhodne se uzdravit, uzdravit si svůj vlastní život a narovnat se do své vlastní lidské přirozenosti a hodnot přirozeného života.

Klid a rezignace

Většina společnosti je dnes pod tíhou svých duchovních traumat, nemocí a souvisejících rodových a karmických zátěží značně unavena a otrávena a ve svém duchovním úpadku doutná jako vyhořelý vajgl.
Všem dochází postupně šťáva a v rybníce, který byl donedávna plný zlatých rybek, jsou dnes primárně nenasytní žraloci, kteří žerou jeden druhého, což prakticky v našich životech znamená boj o energie, zdražování, konfliktní situace, uzurpování, strašení, agrese apod.
Lidé ve svém zoufalství touží po klidu, usilují o klid a díky své vlastní nevědomosti nejsou schopni vnímat, že vnější tlak a okolní dění jsou pouze odezvou a reakcí na ten jejich vnitřní tlak, neklid a související nastavení jejich vlastních nepřirozených životních hodnot.
Je potřeba si uvědomit, že přirozeným stavem člověka žijícího své vlastní přirozené hodnoty v přirozeně nastaveném prostředí není klid, ale rovnováha a s ní spojená autenticita prožívání, což je něco mezi klidem a vášní v lásce, pravdě, souladu a harmonii.
Jakmile začínáme v životě usilovat o to, abychom se cítili lépe skrze něco vnějšího, tlačit na sebe a na ostatní, unikat ze situací, které v nás vyvolávají nepříjemné pocity, tak je jasné, že se neumíme správně vnímat, že nejsme správně propojení sami se sebou s vlastními přirozenými hodnotami a nerozumíme vůbec tomu jak život přirozeně funguje, jaké má základní pravidla, principy a zákonitosti.
Toto programové nastavení nás vybízí k tomu, abychom dnes a denně skákali do rybníka ulovit si svou zlatou rybku se kterou se budeme alespoň chvilinku cítit lépe, než opět zacítíme vnitřní prázdnotu, marnost a smutek našeho vyhasínajícího a doutnajícího nitra.
Touha po klidu v dnešní době je signálem absence bezpodmínečné lásky, velkých karmických zátěží, ztráty zájmu o vlastní přirozený život a související vnitřní rezignace a s ní spojené únavy vlastní duše a genetiky našeho lidského těla.
Vše je v nás, v každém z nás je vše, co potřebuje pro vlastní přirozeně šťastný a spokojený život. Je to hluboký a rozměrný pocit lásky a souvisejícího propojení s původním rozměrem přirozeného života.
Problém je v tom, že jsme na to zapomněli, přeprogramovali si toto uvědomění a díky nánosům našich duchovních nemocí, potlačených emocí, strachu, smutku, hněvu a vzteku, které v sobě nosíme, jsme se od těchto niterních rovin naší duchovní podstaty odpojili a pohřbili je v sobě pod nánosy našich nepřijatých duchovních zkušeností a nedořešených traumat.
Je potřeba začít vnímat, že naše nepříjemné pocity nám na toto naše nastavení neustále poukazují a říkají nám, nejsi sám sebou, nevnímáš se správně, hraješ si na chudáka, na oběť, věříš něčemu a dáváš pozornost věcem, které jsou v naprostém rozporu s tebou s tvou vlastní přirozeností a souvisejícím životem.
Vystoupit z vlastní únavy, z vlastní rezignace znamená dovolit si nechat v sobě ukončit, zemřít a nechat odejít to staré, nefunkční a vytvořit si prostor pro své léčení, uzdravování, pro odpuštění toho co nás v životě trápí, prostor pro soucit, pro milost, pro lásku a začít tyto věci v životě aktivně dělat, aktivně se jimi zabývat s vědomím, že nás nikdo nepříjde zachránit.
Žádný spasitel nedorazí, my sami se musíme zachránit z vlastní bezmoci a uzdravit se z vlastních nemocí a neschopnosti postavit se do vlastní síly a zodpovědnosti za vlastní pocity, rozhodování, konání, za vlastní život a narovnat se zpět do vlastních přirozených hodnot a uklidit si ten donebevolající svinčík v našich vztazích, rodinách a v našem životním prostředí.
V dnešní době je opravdu na každém z nás pro jakou cestu se rozhodne, zda se rozhodne v klidu zemřít ve svých nemocech a nebo se rozhodne se z nich uzdravit, aby mohl v radosti dál žít a vytěžil ve svém nadcházejícím životě ze zkušeností, které napříč svou duchovní existencí získal, pro vytvoření něčeho nového, krásného, toho, co tady ještě předtím nikdy nebylo.

Syndrom vyhoření

Tento stav je v systémovém pojetí rovněž znám jako psychospirituální krize.
Ve své podstatě se jedná o stav, kdy se postižený jedinec vlivem určitých okolností, událostí, změn v životě, dotkne svého vnitřního nastavení a souvisejících duchovních traumat, od kterých je díky naučeným postojům, přístupům a zaměření na související cílené představy odpojen.
Tento prožitek proběhne tak silným způsobem, že postižená osoba v aktuální situací ztrácí zájem pokračovat ve svém naučeném a zištném konání.
Tento stav je obvykle provázen únavou, tedy energetickým vyčerpáním, nezájmem cokoliv dělat, pocity marnosti, zbytečnosti a spoustou dalších nepříjemných pocitů, které se vyplavují ven.
Tento stav je rovněž signálem nastartování transformačních procesů duchovního probuzení.
Dotyčnému jedinci se ve své podstatě nabízí možnost vystoupit z otrockého nastavení života pod vlivem svých duchovních traumat, rodových zátěží a na nich vystavěných myšlenkových vzorců.
Z pohledu učicího systému je tento stav vnímán jako překážka pokračovat dál v naplňování záměrů systémové mašinérie.
Proto se v této situaci nabízí každému možnost buďto vzít svůj život do vlastních rukou, převzít si za něj odpovědnost a začít řešit příčiny svých pocitů a nebo se odevzdat systémovým nabídkám ve formě psychiatrické léčby, která povětšinou nabízí tlumící a od nepříjemných pocitů odpojující medikamenty.
Je tedy potřeba si uvědomit, že příčinou tohoto stavu je dlouhodobá vnitřní neúnosnost vlastního přístupu k životu, nátlakový život v nepřirozených nastaveních ve vlastních vztazích, nepřirozené hodnoty a seberealizace ve které místo přirozené radosti dominuje zištnost a potřeba čerpat energii skrze uznání od ostatních.
Za tímto vším je vnitřní prázdnota, nevědomost, absence vlastní sebelásky, sebeúcty a sebehodnoty, díky které je zde touha být přijat ostatními skrze naplňování jejich představ o tom, jaký bych měl být, jak bych měl vypadat, jak bych se měl chovat a co bych měl dělat.
Syndrom vyhoření tedy vždy říká, narovnej si vztahy s rodiči, s partnerem, uzdrav si své tělo, narovnej si své hodnoty, zbav se svých závislostí, přestaň potlačovat své vlastní pocity, buď upřímný a pravdivý o tom jak se v životě cítíš a neboj se to dávat najevo, řeš příčiny svých nepříjemných pocitů a postav se sám za sebe beze strachu, že nejsi dost dobrý a že si lásku ostatních bez podmínek nezasloužíš.

Astrologie, Astronomie a Horoskopy

Astrologie, řecky astron – hvězda a logos – slovo, česky též hvězdopravectví, je tradiční hermetický obor a pseudověda.
Astronomie, řecky astron - hvězda a nomos - zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry, primárně výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru a vesmírem jako celkem.
Horoskop je astrologická tabulka nebo diagram (obrazec) zachycující postavení nebeských těles pro daný okamžik a konkrétní místo na Zemi.
Původ slova je odvozován z řeckého horoskopos - znamení času.
Astronomie, astrologie a horoskop jsou velmi známe pojmy všem kteří se pohybují v ezoterických kruzích a kteří se skrze tyto nástroje snaží dozvědět nějaké informace o své duchovní podstatě, o svém nadcházejícím životě, o tom co je čeká a jak mohou tyto informace využít k tomu, aby se měli ve svém životě lépe.
Všechny tyto nástroje stavějí na předpokladu, že vše kolem nás v celém Vesmíru probíhá v cyklech a neustále se opakuje a proto zde byla od nepaměti snaha identifikovat pravidelně se opakující události a vytvořit logický systém skrze, který by se daly tyto pravidelně se opakující události předpovídat a byla by zde možnost využít tyto informace ve svůj vlastní prospěch.
Tyto nástroje nicméně vznikly a byly tvořeny v době kdy již lidstvo bylo odpojeno od původního vědění o principech přirozeného fungování vesmírných cyklů a přirozeného života a proto tyto nástroje plošně nefungují a nikdy plošně fungovat nebudou.
Vysvětlíme si proč tomu tak je.
První podstatná věc je ta, že v životě se nikdy neopakuje žádná situace naprosto stejným způsobem, ano jsou zde podobné situace, ale nikdy ne zcela stejné do nejhlubšího detailu v kontextu všech vesmírných synchronicit.
Každý moment života je totiž naprosto jedinečný a neopakovatelný díky tomu, že se skrze předchozí zkušenost a prožitek neustále mění vědomí a vnitřní nastavení všeho živého, proto i pozornost každé bytosti má neustále vlastní individuální směr.
Život každé bytosti je tedy řízen individuálně, byť se naše reality setkávají a prolínají na základě frekvencí našich vnitřních nastavení, přesto máme každý svou naprosto unikátní cestu a vlastní individualizované prožitky vycházející z našeho vnitřního nastavení.
Dalším z omylů je, že jsme si adaptovali domněnku, že náš život a směřování v něm utvářejí naše myšlenky a znamení zvěrokruhu ve kterých jsme se narodili.
Na základě této domněnky vznikla další domněnka, že když budeme myslet všichni stejným způsobem, tak se na nás budou vztahovat rovněž informace z pozorovaných vnějších jevů pro jednotlivá znamení a budeme schopni vidět a ovlivňovat související životní linie naší budoucnosti.
Pro upřesnění, náš život utváří naše vnitřní nastavení, nikoliv myšlenky.
Myšlenky pouze poukazují na to, jaké to naše vnitřní nastavení je a mají tendence podsouvat informace vedoucí k zaměření pozornosti na možnosti, které nám díky tomuto nastavení život nabízí.
Znamení zvěrokruhu jsou v této souvislosti pouze jakési interpretace pozorování životních skutečností se snahou vytvořit unifikované škatulky a do nich všechny bytosti napasovat.
Horoskopy tak nevědomky vycházely z domněnek hvězdopravců, že předpovídané události jsou tedy naplnitelné pro všechny bytosti narozené v konkrétním znamení zvěrokruhu a souvisejícím postavení hvězd, bez uvědomění si toho, že každá tato bytost má své vlastní vnitřní nastavení reflektující její duchovní vyspělost a záměry poznání, podle kterých jim budou do života věci přicházet.
To o co se pokoušely tyto hvězdné vědy opřít, je to, že postavení planet a jejich vliv je poplatný všem bytostem stejně uvažujícím bez rozdílu, což ve své podstatě tak i je, ale je potřeba vědět, že jsou to pouze a jen ty bytosti, pro jejichž vnitřní nastavení byly v minulosti vypozorovány související vlastnosti a životní zkušenosti a ne všichni narození ve stejném znamení.
Další ze zajímavostí je ta, že v minulosti byla astronomie nedílnou součástí astrologie a vždy se prováděl výklad v souvislosti s aktuálním pozorováním hvězdného postavení.
V dnešní době již astronomie není běžnou součástí práce astrologů a k sestavování výkladů se používají nepřesné unifikované tabulky s popisem pozic jednotlivých vesmírných těles, kdy je již delší dobu reportováno různými astronomy, že aktuální pozice na obloze neodpovídá pozici v tabulkách.
Díky těmto zjištěním vznikly návrhy různých korekcí, nicméně plošně toto zjištění není příliš prezentováno.
Jednoduše řečeno, astrologické výklady horoskopů do určité míry platí pouze pro ty bytosti, jejichž aktuální vnitřní nastavení odpovídá vytvořeným definicím a vlastnostem pro jednotlivá znamení.
Jakmile se dotyčné bytosti vnitřní nastavení změní, již pro ní tyto věci neplatí.
Tyto věci budou tedy vždy mnohem více platit pro bytosti, které jsou dlouhodobě zasekané ve svých vnitřních nastaveních, ve svém životě se přirozeně nevyvíjejí, nežijí související hodnoty a ulpívají pozornostní na umělých systémových hodnotách a věcech, odpojeni od svých pocitů bez potřeby na sobě pracovat.
Takto nastavení lidé jsou ti, kteří tyto nástroje také budou vyhledávat, využívat a snažit se na základě z nich plynoucích informací si zajistit vnější hodnoty pro vykompenzování jejich vnitřního nedostatku vlastní sebelásky.
Je tedy dobré vědět, že pokud toužíme po přirozeném a souladném životě, tak máme my sami moc se na něj napojit skrze naše vnitřní nastavení, ke kterému má každý z nás přístup skrze své vlastní pocity a jejich správnou interpretaci

Strach z bolesti

Strach z bolesti je fenoménem v naší společnosti, je to strašák, který hýbe světem a do jeho potlačování a potlačování bolesti jako takové je věnováno nemálo úsilí.
Strach z bolesti nás spojuje s našim podvědomím, s našimi duchovními traumaty s naší nevědomostí s naší duchovní nezodpovědností, odporem a neochotou zabývat se příčinami našich nemocí do potřebných hloubek v jejich duchovních rovinách.
Díky tomuto strachu jsme ovládáni a manipulováni a tlačeni do rozhodnutí překračovat neustále hranice vlastní přirozenosti, podstupovat nepřirozené sebeubližující zákroky a zásahy v našich tělech, které dále prohlubují úpadek naší genetiky a nevědomého utrpení potlačených emocí.
Ignorování bolesti v našich životech je zaběhlým standardem a proto
většina lidí místo toho aby řešila příčinu bolesti a související duchovní signály, tak sáhne po osvědčených analgetikách a pokračuje dál ve svém naučeném nevědomém přístupu.
Obecně máme problém s nepříjemnými pocity a bolest je jedním z těm nejvíce odmítaných.
Tento přístup pramení z naší výchovy, z nastavení společnosti, kde probíhá podmínečný přístup a obchodování s energiemi lásky.
Jedna z hlavních masochistických podmínek do které je každý z nás, pod záštitou "slušného chování", od narození tlačen a programován je potlačování nepříjemných pocitů, které v nás vyvolávají vnější podněty a chování ostatních.
Cílem systému je vytvořit nemocnou, ustrašenou, lehce manipulovatelnou, energeticky závislou bytost, která je ve své životní iluzi přesvědčena, že soustavné potlačování emocí, život v utrpení, přetvářka, křivení a sebeklam je její přirozenost, stejně tak, jako její neustále se více prohlubující otrocký a parazitický styl života v nesouladu s životním prostředím.
Je potřeba si uvědomit, že jsme po generace ve zmanipulovaném zacyklení.
Nosíme v naších tělech spoustu emoční zátěže a energetických blokád, které tam dávno nemusí být, nicméně díky nim jsme manipulovatelní, protože je snadné na nás skrze ně působit, udržovat nás v důsledkové rovině souvisejících nemocí a směrovat naši pozornost do představ, díky kterým nebudeme věnovat pozornost uzdravení a odstranění potlačených věcí v nás, ale budeme nevědomky díky vlastnímu strachu a nezodpovědnosti přispívat ke zefektivňování systémových programů, které nás v sebepotlačení a nemocech drží.
Abychom se naučili pracovat s našimi nepříjemnými pocity s naší bolestí a otevřeli se možnostem odstranit si z těla související potlačené emoce, tak je potřeba převzít za ně zodpovědnost a naučit se rozlišovat mezi vyvolávaným pocitem a pocitem prvotním, který je spojen s aktuálním fyzickým kontaktem.
Je potřeba vystoupit z role oběti a z domněnek, že nás někdo slovním projevem může zranit, protože v této situaci se jedná pouze a jen o vyvolání již existující bolesti, kterou v sobě máme a která nás pojí s nedořešenými duchovními traumaty a souvisejícími životními tématy.
Přestat se bát bolesti a naučit se jí v životě vnímat a dávat najevo stejně tak, jako ostatní nepříjemné pocity, beze snahy utíkat před nimi a potlačovat je, je přirozená cesta vedoucí k uzdravení a narovnání se ve vlastním životě a do přirozených hodnot

Mentální degenerace

jedná se o proces ve kterém se postupně z přirozeně nastavené vědomé duchovní bytosti postupně stává bytost nevědomá, dementní, žijící v nepřirozeném nastavení a souvisejícím způsobem nastaveném prostředí, které reflektuje její nepřirozené hodnoty.
Z pohledu vývoje lidské společnosti se jedná o přechod z přirozeného života v jednotně nastavené souladné společnosti do různých forem vládnoucích společenství (kracií, z řeckého kratia = vládnout) postavených na strachu, nevědomosti, nepřirozených hodnotách a nejednotném postoji pod vlivem adaptovaných programových vzorců systému "Rozděl a panuj".

Mezi nejznámější patří:

• aristokracie - vláda monarchů
• teokracie, hierokracie - vláda náboženských duchovních
• demokracie - vláda lidu
• byrokracie - vláda státních úřadů

Posledním stadiem duchovního úpadku a související mentální degenerací je směrování společnosti do technokracie, tedy vlády strojů ve které jsou postupně popřeny veškeré zbylé přirozené hodnoty a vyzdvihnuty hodnoty uměle vytvořené, nepřirozené, směrující lidstvo do digitálního věku k přerodu na biorobota, kterému vládne umělá inteligence.
Z pohledu lidského jednotlivce je mentální degenerace, postupný úpadek jeho uvědomění si své vlastní duchovní podstaty a související lidské přirozenosti a spojitosti s přirozenými principy života do stadia totálního odpojení, kdy je jeho smyslové vnímání vyhodnocováno s robotickou přesností pouze myšlenkovými programy a je zde naprostá absence jakékoliv pocitové interakce a emočního projevu.
Takto nastavená bytost již není vedena životem svým duchovním vedením, ale parazitickým systémem umělé inteligence.
Takto nastavený jedinec necítí, ale pouze přemýšlí a analyzuje a je systematicky řízen vnějšími podněty a přejatými představami, které mu doplňují související myšlenky.

Vnímatelné projevy mentální degenerace v lidské společnosti jsou:

• popírání vlastního duchovního původu a přirozených principů a zákonů života
• pyramidální hierarchie ovládání společnosti skrze strach
• energetická závislost, zištnost a život pod vlivem myšlenkových vzorců chování jako součást přirozeného života a souvisejících hodnot ve společnosti.
  
• nezodpovědný parazitický život v utrpení, v roli oběti pod vlivem duchovních nemocí a tvorba a podpora nesouladu s životním prostředím
• přijetí smrtelnosti lidského těla, souvisejících nemocí a genetických zátěží, jako součást přirozeného života
• koncept transhumanismu a fluidních pohlaví se snahou vytěsnit přirozenou heterosexualitu, vědomou sexualitu a související přirozené reprodukční procesy
• koncept ploché Země, zpochybňování přirozeného fungování fyzikální reality, přirozeného vzniku, původu a pohybu vesmírných těles ve Vesmíru
• koncept technokracie a umělé inteligence jako náhrada zbytků přirozeného života člověka
  
  
  
  
  
  

Rozděl a panuj

Jedná o velmi sofistikované postupy na infiltraci, zmanipulování, ovládání a zotročení společenství vesmírných ras ve Stvoření k jejich cílenému energetickému vytěžování a finálnímu zničení.
Cílí se primárně na rasy, které ve svém vývoji ještě nedosáhly takové duchovní vyspělosti, aby efektivně dokázaly svou civilizaci před těmito vlivy ochránit.
Na tyto vesmírné civilizace primárně cílí parazitální vesmírní dravci.
Autorem těchto postupů jsou tedy vesmírné dravčí rasy, kde k předním inovátorům těchto technik a metody "Rozděl a panuj" patří od nepaměti reptiloidní rasa Annunaki.
Obvyklým postupem při zavedení těchto metod v infiltrované společnosti je postupná dehonestace, vytěsnění a přeprogramování jejích přirozených hodnot se snahou přenést pozornost na hodnoty nové a vytvořit na nich energetickou závislost.
Na počátku je vždycky tajná infiltrace řídících skupin, pozitivní spolupráce a následná skrytá zrada, vedoucí k rozdělení řídících skupin a změny řízení z jednotného, souladného na komplikované, hierarchické, vládnoucí a autoritativní.
Zrádcem je vždy cíleně označena nějaká konkrétní skupina nehodících se bytostí, takovým způsobem, aby skutečný zrádce, infiltrátor a původce konfliktu nebyl odhalen a vše vypadalo, že pouze došlo k rozporu v původním jednotném prostředí bez zásahu třetí strany.
Odtud se následně šíří vlivy do zbytku společnosti, vytvářejí se fiktivní konflikty, vyzdvihují se falešné autority a související hodnoty, podněcuje se k útokům na odpůrce šířící se propagandy nových hodnot a ustanovení.
V řídícím jádru společnosti se postupně obměňují a dosazují korupcí ovlivnitelné bytosti, elity, které působí a přebírají rozkazy od původců celého převratu.
V lidské společnosti je tento koncept manipulace využíván od jejího pádu na Zemi jako jeden z nejběžnějších.
Vždycky se vytvoří nějaký fiktivní, ohrožující nebo omezující podnět, který cílí na aktuální lidské hodnoty s cílem je postupnou salámovou taktikou dále omezovat ideálně tak, aby tato omezení byly vymahatelné systémovými zákony.
Základem je, aby s tímto ohrožujícím podnětem byl spojen strach o ztrátu nějaké z prioritních společenských hodnot ke kterým obvykle patří zdraví, ohrožení života, majetku a ztráta peněz.
Na tento podnět je připraveno jedno nebo více pseudo-ochranných řešení, které vedou vždy ke stejnému cíli a tím je rozdělit společnost, snížit kvalitu života jednotlivce, omezit jeho práva, zvýšit energetický odvod, upevnit energetickou závislost a moc vládnoucích elit se souhlasem všech zúčastněných a vyvolat v nich dojem, že vše se děje pouze a jen pro jejich vlastní dobro a blahobyt.
Jednotlivá ochranná pseudo-řešení mohou být přizpůsobena různým společenským profilům a potřebám, tak aby byl cílový plán manipulace úspěšně realizovatelný bez ohrožení.
Při realizaci řešení se logicky očekává nesouhlas a odpor nějaké části v lidském společenství.
Za účelem narušení integrity, je tato část společnosti onálepkována nějakými stigmaty, takovým způsobem, aby vyvolávala ve zbytku zmanipulované společnosti strach, odpor, zlobu, nenávist.
Manipulace může dál probíhat v jednotlivých částech společnosti takovým způsobem, aby nic netušící proti sobě brojící lidé měli potřebu utlačovat nebo bojovat proti onálepkovaným odpůrcům.
K nejviditelnějším takovýmto podnětům za poslední roky patří jednoznačně kauzy Covid a Ukrajina.

Dokonalost

Dokonalost je v naší společnosti značně překrouceným fenoménem, který je v prvé řadě vnímán jako nějaká forma nedosažitelnosti a souvisejících představ, které tento pojem popisují.
Z duchovní podstaty je dokonalost výchozím, počátečním stavem tvorby Stvořitele.
Každá přirozeně stvořená duchovní bytost je na svém počátku přirozeně (při zrození) stvořena jako naprosto dokonalá, bezchybná, taková jaká je se všemi svými duchovními dary a předpoklady pro vlastní přirozeně šťastný život a je umístěna, inkarnována do úrovně života a související reality odpovídající této počáteční vibraci, kterou známe pod pojmem Ráj.
Dokonalá, bezchybná, znamená rovněž bez vlastních životních zkušeností ve kterých se chyb dopustila.
Počáteční dokonalost, každá bytost postupně ztrácí skrze chybování při svém rozhodování a konání a související učení se poznání vlastní sebehodnoty a sebelásky při prožívání negativních aspektů života, odklonem od své pozitivní podstaty, přirozenosti a souvisejících Zákonů Stvoření, které tento stav hlídají.
Dokonalost je synonymem božství, vědomí ve stavu Boha na dané úrovni bytí.
Navrátit se do stavu původní dokonalosti znamená odstranit na svých tělesných předlohách důsledky všech svých chybných rozhodnutí a uvést své předlohy do počátečního nastavení.
Pro člověka to prakticky znamená, uzdravit se ze všech svých nemocí, pokřivených nastavení a narovnat se zpět do svých přirozených hodnot a souladu s principy přirozeného života, což se ve finále projeví na jeho vyzařování sebelásky, souvisejícím fyzickém vzhledu a kvalitě prožívání v jeho vlastním těle.

 

Kulatá nebo placatá?

V tomto článku bych se rád dotknul již delší dobu probíhajícího poprasku ohledně tvaru, velikosti, původu a všeho možného souvisejícího se Zemí.
Je zajímavé, jak se za posledních pár let vyrojilo spousty různých teorií, které se snaží vyvrátit standardní (vědecký) pohled a vnímání našeho vesmíru, sluneční soustavy, fyzikálních vlastností naší reality, primárně vnímané na naší Zemi, kde je hlavní snahou vyvrátit to, že Země je kulatá a nahradit tvrzením, že je plochá, placatá, oválná atd.
Základním motem, pro úspěšnost v prosazování těchto teorií je nastolení informační pochybnosti a souvisejícího chaosu: "Všichni nám lžou".
Když tedy všichni lžou, tak na koho a s jakou motivací jsou vlastně cílené tyto lži?
Kdo jsou ti oni a komu tedy lžou?
Pokud si vezmeme kolik lidí na světě se pohybuje a pracuje v problematice s dopadem na fyziku, meteorologii, astrologii, létání, družice atd., tak jak je možné utajit nebo zcela přeprogramovat všechno tak, abychom všichni žili v předkládaných iluzích a zároveň je tady spousta lidí, kteří tyto iluze tvoří?
Námořní doprava, pozemní doprava, letecká doprava, všichni kapitáni, řidiči, letci, inženýři, výrobci technologií a navigačních systémů se spikli proti obyčejnému člověku, aby ho uvrhli do iluze, že žije na kulaté rotující Zemi, která se pohybuje středem galaxie ovlivněná gravitacemi ostatních vesmírných těles.
Kdo je vlastně ten obyčejný člověk, kterému se nechce říct, že Země má jiný tvar než koule?
Další velmi zajímavá věc je, že se předkládají různá zjištění, měření, pozorování a související důkazy, které se na jedné straně snaží popírat vědu a vědou propagovaný, zakřivený tvar Země a na druhou stranu využívají tou stejnou zavrhovanou vědou používané nástroje ke svým měřením a pokusům.
Jak je možné tedy objektivně s využitím nástrojů těch, kteří nám lžou dokázat svou vlastní teorii a předložit ji jako pravdivou, když se ve své podstatě nedá důvěřovat ani těmto propagovaným nástrojům?
Do takových hloubek samozřejmě žádná z nabízených teorií nemíří a spíše cílí na lidi, kteří se potřebují vymezit do předkládaných představ a souvisejících nabídek čerpání energie ze souvisejících podnětů.
Dle předchozích slov je asi zřejmé, jaký je můj vlastní pohled na tuto problematiku, každopádně se neopírá pouze o informace dostupné v této společnosti, ale také o informace čerpané z duchovních sfér.
Z duchovního pohledu vlastní existence je středem multivesmíru Centrální Zdroj, neboli Centrální Slunce ze kterého multivesmír vyvěrá.
Veškerý pohyb v tomto multivesmíru je cyklický, spirálovitý.
Tomuto pohybu a proudění energií naprosto nejlépe vyhovuje sférický tvar vesmírných těles, tedy tvar kulatý se stejným odporem na celém povrchu, který tak zajišťuje maximálně efektivní plynulost pohybu i rotace.
Další užitečnou vlastností koule je, že má ze všech možných tvarů nejlepší možnost povrchového pokrytí. Na její povrch se tedy vejde mnohem více věcí, než na kterýkoliv povrch jiného tvaru tělesa.
Na spodní straně placatého tělesa je tedy co, aby byla celá plocha využita pro život s maximální efektivitou?
A co si budem, prvotní Stvořitel multivesmíru, všech vesmírných těles, a bytostí v něm, není idiot, aby vytvářel nesouladné placatotvary, které nekorespondují se synchronními cyklickými pohyby vesmírných těles v rámci celých galaxií.
Každopádně souhlasím s tím, že ne všechny předkládané informace jsou pravdivé, spousta vědeckých tvrzení je postavena na neověřených teoriích, což můžu prakticky z vlastních zkušeností potvrdit hlavně v oblasti zdraví a přístupu k nemocem.
Každopádně téma placaté Země je dle mého názoru šířeno ze zcela jiného důvodu, než popírání toho, že Země je koule.
Vnímám to pouze jen, jako další formu testování společnosti v jakých hodnotách jsme ukotveni a kde primárně cílíme pozornost.
Je dobré si uvědomit, že to jestli je Země kulatá nebo placatá naprosto žádným způsobem neovlivní, jak tady každý z nás žije a tvoří, zde je zdravý, přirozeně šťastný a spokojený a nebo ne

A zase ta nezodpovědnost...

Před několika dny proběhla internetem, sociálními sítěmi a společenským děním zpráva a související reakce na rozhovor Jaroslava Duška ve kterém se vyjádřil k tématu rakoviny, jak jí jako nemoc vnímá a jak vnímá její spojitost s životem člověka, který je tímto projevem nemoci postižen.
Jarda se ve svých názorech dotknul hned několika citlivých témat.
První z nich je neustále odmítání přijetí zodpovědnosti za vlastní život, za vlastní nemoci ve snaze tuto odpovědnost neustále přehazovat na něco nebo na někoho ve vnějším světě.
Mainstreamové reakce a většinové reakce lidí na sociálních sítích stále poukazují na to, že v naší společnosti vládne pohled postavený na myšlenkových vzorcích mentálně pokřivených obětí, které se stále nejsou schopny vyhrabat z vlastní sebelítosti, pokřivených hodnot a souvisejících rodových zátěží a převzít zodpovědnost za vlastní život.
Než abychom začali se sebe nápravou, tak budeme raději pohoršeně nadávat, fňukat, remcat a kritizovat vše co nám vyvolává tisíce let zanícená duchovní zranění, protože my si přece myslíme a představujeme zcela něco jiného a naprosto nechápeme, proč tady nemoci typu rakovina jsou.
Nevím zda skrze naivní zarytost a nebo donebevolající tupost si neustále myslíme, že přečůráme přirozené zákony života, že můžeme donekonečna tvořit proti vlastní přirozenosti a devastovat vše co nám přijde pod ruce, aniž bychom zásadním způsobem nepocítili důsledky těchto činů.
Rakovina je vážení přátelé vzkaz od Stvořitele pro ty rody, ve kterých se lidé ztratili v labyrintech myšlenkových bludů s jasnou zprávou, že zde vaše cesta duchovního rozvoje končí, protože jste se odklonili od přirozeného života takovým způsobem, že to již dále není možné, pakliže okamžitě a neprodleně nezjednáte ve svém životě nápravu.
Můžeme se vztekat, spílat rukama, ohánět se lékařskými tituly a certifikáty, vědeckými průzkumy, nic nepomůže.
Můžeme se odvolávat na to, že děti se přece rodí čisté a neposkvrněné a proč tedy musí onemocnět touto chorobou?
To je ovšem bohapustý blábol. Odpovědnost za vlastní život a konání se přenáší jak do duchovních předloh našeho vědomí, tak skrze buněčnou paměť našich potomků, dle pořekadla "Pánbůh nám to vrátí na dětech", tudíž nemocné děti v prvé řadě poukazují na nemocné nepřirozeně žijící a pokřivené rodiče a rodové předky.
Naše děti jsou tedy v prvé řadě duchovní bytosti, které si na svých energetických tělech nesou spravedlivé karmické vazby na lidský rod a jeho konání napříč jeho duchovní existencí.
To, co v nás vyvolává nelibost, je náš vlastní morální úpadek, duchovní nezodpovědnost a pokřivenost na kterou poukazují právě nemocemi trpící děti, kdy my místo schopnosti vidět příčiny těchto problému ve vlastním životě a našich vztazích, raději ve strachu otevřít tyto pandořiny skřínky brousíme skalpely a cpeme se chemickými dryáky a opiáty ve snaze co nejvíce zakrýt obraz nekompromisní duchovní pravdy vyvěrající z našich niter a prosakující do projevů a funkcí našich fyzických těl,
Opět je zde tedy naše převažující nevědomost, naše do nebe volající nezodpovědnost, kdy tisíce let z generace na generaci přenášíme a přehazujeme veškerou zodpovědnost na vlastní děti, učíme je se neustále bát, křivit, žít nepřirozeně, která ovšem jednoho dne vybouchne takovým způsobem, abychom již tyto věci nemohli dále ignorovat.
A my přesto nekoukáme vpravo ani vlevo a jedeme dál, ve jménu strachu, lítosti a oběti vlastního utrpení řežeme, kucháme, implantujeme, vakcinujeme, měníme pohlaví, upravujeme genetiku, naprosto necítíme, nevidíme, neslyšíme co se nám náš život snaží skrze naše vlastní těla a související obtíže sdělit.
Jarda byl ve svém projevu velmi shovívavý, já osobně bych to rozvinul do mnohem větších hloubek.
Samozřejmě platí, chytrému napověz, hloupého nakopni a každý si ke svému poznání sám dojde, takže toto vše je pouze a jen proto, aby nikdo nebyl nakonec překvapen a zklamán, že představa za kterou se celý život hnal nebude nikdy naplněna, protože nikdy nereflektovala jeho vnitřní nastavení i když si myslel, že to vymyslí

Kompenzátory vnitřního nedostatku

Jsou to obecně všechny možné věci, aktivity, formy chování a konání, které nám umožňují ignorovat naši vnitřní nespokojenost, nízkou sebehodnotu a sebelásku, které na sebe poukazují skrze naše nepříjemné pocity.
Díky našim pokřiveným nastavením a vlastní nezodpovědnosti za to, jak se ve svém vlastním těle cítíme, jsme se tedy v našem životě, primárně od svých rodičů a ze společnosti naučili, jak efektivně kompenzovat absenci našich přirozených lidských hodnot, jak lepit díry naší chybějící sebelásky a vnitřní prázdnoty skrze energetické závislosti na všem možném.
Řekl bych, že na prvním místě vévodí pocitový alibismus, tedy obecné unikání před vším co nám v životě vyvolává nepříjemné pocity.
Dále je zde kultura jídla s možností zajídat své nepříjemné pocity a související nespokojenost s každodenní pravidelností.
Vydatnost a náročnost stravy na její zpracování v našem těle pak přináší kýžený efekt odpojení, srovnatelný s velmi silnými analgetiky.
Velmi silné účinky má veškeré maso a tuk, cukr a sladkosti.
Po dobrém jídle je vždy dobré pití, které prohloubí odpovídajícím způsobem naše tělesné vnímání a tak značnou unavenost zátěže trávicího traktu vždy dobře podpoří zelený čaj, dobrá káva ideálně několik šálků denně a nebo nějaký lahodný alkoholický nápoj rovněž v pravidelném každodenním množství, ideálně spojený s inhalací odpovídajícího množství tabákových výrobků.
Dále zde máme závislosti na sportovních aktivitách, na sexu, na práci, na výletování atd., prostě na všem co nám umožní alespoň na chvíli zapomenout na to, jak se cítíme, jak se nemáme rádi, jak se bojíme, jak se neustále ponižujeme, zavděčujeme, jdeme přes sebe, hrbíme a křivíme ve snaze být vnímáni ostatními, že jsme neustále pozitivně naladěni, vyhovující a odpovídající jejich představám o šťastném životě ve šťastné a prosperující společnosti.
Za tímto vším stojí silné vzorce zavděčování, potřeba zaměstnat se, abychom necítili dopad nepříjemných myšlenek, získávání energie skrze strach, touha po pozornosti, touha po uznání, touha naplnit všemožné vysoce hodnocené společenské představy a ideály propagované autoritami, které z našich závislostí profitují.
Kompenzátorem se může stát naprosto cokoliv v momentu, kdy to začneme používat, zneužívat jako nástroj k sebepotlačování, k potlačování vlastní přirozenosti na úkor něčeho naprosto nepřirozeného, k potlačování nepříjemných pocitů a ignoraci souvisejících duchovních signálů, primárně těch, které signalizuje naše tělo.
Kompenzátory vnitřního nedostatku se významným způsobem podílejí na prohlubování duchovního úpadku ve společnosti, degeneraci naší genetiky a prohlubování souvisejících nemocí.
Přestat v životě kompenzovat, znamená přijmout zodpovědnost za to jak se v životě cítím a vnímat jakým způsobem se rozhoduji, jaká je moje motivace k tomu co dělám a jak se chovám.
Přirozená motivace v životě je vždy postavená na sebelásce, nezištném přístupu a radosti, prožívané ve vlastním těle.
Pokud v životě toto necítíme a neděláme, tak je to vždy signál, který říká, že žijeme pod vlivem nepřirozených nastavení a souvisejících myšlenek vedoucích skrze nemoci k odklonu od vlastní přirozenosti a souladu s životním prostředím

Nahota

Nahota je přirozený, výchozí stav a vzhled lidského těla.
Nahota poukazuje na opravdivost člověka, na jeho pocitový duchovní soulad s jeho fyzickým vzhledem.
Být nahý, obnažený mezi ostatními, znamená být zodpovědný sám za sebe, přijímat se takový jaký jsem ve svém fyzickém vzhledu, ve svém vnitřním nastavení se všemi souvisejícími pocity s uvědoměním, že to jak se uvnitř cítím, tak také vypadám a takový život žiju.
Každý, kdo má problém s nahotou, má rovněž problém se svými pocity, se svou vlastní přirozeností, od které se odklonil díky vlastním nedořešeným traumatům, pokřiveným nastavením a souvisejícím strachům, které ho drží v roli sexuální oběti.
Díky adaptovaným strachům a myšlenkovým vzorcům chování si kolem sebe vytvořil mantinely na studu postaveného pseudobezpečí, které ho chrání před nepříjemnými pocity, které ho spojují s jeho nedořešenými traumaty a které mu znemožňují žít naplňující, harmonický a přirozený život v lásce, svobodě a radosti.

Problémy s nahotou obvykle poukazují na tato nedořešená témata a související traumata:

• Absence a nedosycenost bezpodmínečné lásky od rodičů coby vzorů partnerské a rodičovské vědomé sexuality
• Absence pozitivních zkušeností v nahotě s ostatními lidmi
• Absence a nedosycenost pozitivních zkušeností s opačným pohlavím ve svém vlastním nenátlakovém sexuálním vývoji a dospívání
• Nedořešená traumata sexuální oběti ze současného života a z minulých inkarnací, kde zůstaly nedoprožité emoce a strach z ublížení, strach ze sexuálního zneužití, mučení, týrání, strach z bolesti a související odpor vůči opačnému pohlaví.
• S tímto vším spojená nízká sebehodnota a sebeláska, která se projevuje energetickou závislostí na ostatních, závislostí na partnerovi ve svém vlastním vztahu, žárlivostí a strachem z odmítnutí a opuštění atd.

Obecně tedy platí, jak se cítím a projevuji ve svém nahém těle, tak se cítím a projevuji ve svém vlastním životě před ostatními.
Je tedy zřejmé, že šaty a oděv neudělají člověka lepším ani horším a ani ho neochrání před jeho vlastní duchovní minulostí, před jeho vlastním nezodpovědným životem, nemocemi a nedořešenými traumaty a jeho pocitovou neupřímností.
Je potřeba si uvědomit, že díky našemu přístupu k vlastní lidské přirozenosti žijeme v době kdy nahota je v této společnosti považována za něco nepřípustného, pohoršujícího, co je potřeba potlačovat, schovávat a skrývat.

Svědomí

Svědomí je část našeho duchovního vědomí, kam se ukládají vzpomínky na všechny prožitky ve kterých jsme jednali a rozhodovali se proti vlastní přirozenosti, kde jsme jednali v rozporu s našimi pocity v srdci a za které se nemilujeme.
Vnímat své vlastní svědomí, znamená uvědomovat si přirozené a morální roviny života, uvědomovat si důsledky svých činů a svých životních rozhodnutí a jejich dopad na náš vlastní, přítomný i budoucí život a nést za tyto věci svou vlastní odpovědnost.
Ten, kdo se vzdal své vlastní zodpovědnosti a odevzdal tím svou moc jiným, kteří za něj rozhodují, ten je odpojen od svého svědomí a systematicky ze svého života vytěsňuje jeho neustále se plnící obsah, nicméně i v tomto nastavení na svém těle a ve svém životě pociťuje jeho tíhu a s ním spojené dopady potlačených emocí a energetických blokád, které si díky svému nezodpovědnému přístupu dále tvoří a které se mu projektují jako duchovní signály jeho vlastních nemocí a životních potíží.
Tíhu svědomí doprovází smutek, postupně narůstající nespokojenost ve vlastním životě, marnost a frustrace, které výsledně již nejdou potlačit a přebít vnějšími pozitivními prožitky a úniky od vlastní odpovědnosti za vlastní život.
Každý takto nastavený člověk je neustále vybízen k tomu, aby se změnil, aby začal řešit příčiny svých potíží, narovnal se zpět do svého přirozeného nastavení a souvisejících hodnot a postupně napravil důsledky svého konání a odpustil si vše, co si do svého svědomí pro tento účel uložil.
Být v souladu se svým svědomím je součást sebelásky.
Pokud přijímám odpovědnost za to, co v životě dělám, jak se v něm cítím a rozhoduji a jsem ochoten řešit důsledky svých činů, pak jsem člověkem v jeho původním významu.

Zavděčování

Zavděčování je stadardním pojmem reprezentujícím jeden z nejběžnějších projevů podmínečné lásky a s ní spojené energetické závislosti a potřeby čerpat energii pro život z vnějších podnětů od ostatních v našich vztazích a v naší společnosti.
Zavděčovat se ostatním znamená jednoduše řečeno, ujišťovat se skrze reakce ostatních na naše chování, že jsme v pořádku neboli, děláme vše tak, aby to ostatním bylo příjemné, bez ohledu na to, jestli je to příjemné nám a jestli je to co po nás ostatní vyžadují, vůbec přirozené.
Neustále se tak snažíme, abychom byli v prvé řadě v souladu s představami vyhovujícími všem ostatním kolem nás, našim rodičům, partnerům, přátelům a obecně abychom vyhovovali všem společenským představám, které čerpají nejvíce energie skrze pozornost.
Zavděčování je tedy nejpopulárnější parazitální forma nepřirozeného kupčení s životní energií, kdy je jedinec naprogramován výchovou a adaptací myšlenkových vzorců do role oběti.
Toto nastavení vede jedince do nepřirozeného života, nezodpovědnosti za vlastní pocity, jejich potlačování, prohlubování svých nemocí a setrvávání ve svém životě ve vlastním utrpení svých potlačených emocí a strachů.
Přestat se zavděčovat, znamená převzít zodpovědnost za své vlastní pocity, rozumět tomu co mi říkají, vědět jaký je přirozený život a jaké jsou související lidské hodnoty.
Toto nám umožní narovnat si svá pokřivená nastavení, uzdravit si svá traumata a nemoci a navrátit se do přirozeného života ve svých vztazích a čerpat energii pro život primárně ze sebe z vlastní sebelásky a související zdrojové duchovní podstaty.