Chtíč

Tento pojem je primárně vnímán ve spojení se sexualitou, nicméně v obecné rovině se jedná o nepříjemnými pocity hnanou spalující touhu, tedy potřebu dosáhnout sebenátlakem realizace své vlastní představy spojené s vnějším podnětem, který představu vyvolává. Dosažením této představy příchází úleva, pocit uspokojení. Jakmile vyprchají ulevující pocity z těla, dostavují se opět nepříjemné pocity a s nimi spojená potřeba celý proces zopakovat.
Chtíč je tedy formou obecné energetické závislosti, který poukazuje na sebepotlačení, na potlačené emoce a strachy, na vlastní nespokojenost v životě, nízkou sebehodnotu a sebelásku a související odklon od vlastní přirozenosti.
V sexuální rovině, chtíč poukazuje na potřebu seberealizace skrze adaptované sexuální představy. Je tedy potřeba zavděčovat se nějaké konkrétní představě, která popisuje chování a přístup k fyzickému tělu a jeho erotogenním zónám.
V této souvislosti je zde přijatá definice sexuální role ženy a muže a s ní spojená očekávání. Dotyčný pod vlivem chtíče je ovládán myšlenkovými vzorci osvojenými ze systémové výchovy a jedná v souladu s tím co se od něj očekává. V těchto rovinách je to typicky "Honba za orgasmem", tedy dosažením pocitů fyzického uspokojení a uvolnění svalového napětí, kterými je tento proces obvykle ukončen.
Přirozeným opakem tohoto jednání je vědomá sexualita, kde člověk přistupuje k tělu a jeho erotogenním zónám ne na základě myšlenkových vzorců a přejatých představ, ale na základě svých vlastních pocitů v srdci a s uvědoměním si toho, jak má tělo v daných oblastech správně fungovat a reagovat na vnější podněty. Vědomé prožívání vlastní sexulity je nenásilné, beze strachu, bez zavděčování, tedy bez nátlaku na sebe a tím i na ostatní a v prvé řadě přináší dotyčnému hluboké pocity rozkoše, radosti a svobody.
Sexuální chtíč ve vztahu vždy odzrcadluje jednomu z partnerů část jeho zablokované sexuality, kdy dotyčný reaguje skrze nízkou sebehodnotu na sexuální nátlak svého partnera zavděčováním se. Nereaguje tedy na přístup parnera s radostí, ale realizuje to, co se od něj na základě naučených definic očekává.
Sexuální chtíč lze odstranit detraumatizací fyzického těla. Základem je navést dotyčného ke komunikaci se zaměřením na motivaci k přístupu k fyzickému tělu a pravdivému popisování souvisejících pocitů. Jedinec pod vlivem chtíče, je vždy sexuálně traumatizován. Je zde obvykle nespokojenost s vlastním tělem a jsou zde nepříjemné pocity při kontaktu a vědomé stimulaci v oblasti erotogenních zón.
Z pohledu přirozeného sexuálního vývoje to znamená, že je zde absence příjemných prožitků a souvisejících zkušeností od narození, přes dětství, náctileté dospívání až do dospělosti, kdy v každé této fázi prošel postižený jedinec nějakou nepříjemnou nepřirozenou zkušeností a díky strachu a duchovní nevědomosti si potlačil v sobě možnost přirozeného příjemného prožívání a nahradil ji přejatým vzorcem očekávaného chování a souvisejícím myšlením.
Hnacím motorem sexuálního chtíče je tedy v prvé řadě hněv a vztek spojený se sexuálními traumaty z minulosti, z minulých inkarnací, ke kterým patří různé formy sexuálního otroctví, násíli, týrání, znásilňování, kde byl postižený jedinec veden k tomu, aby naplňoval sexuální představy a očekání ostatních. Pokud odmítnul, tak byl různými formami trestán a týrán tak dlouho, dokud se nepodvolil. Toto vše je uloženo formou vzpomínek v buněčné paměti lidského těla v nevědomé rovině a připomíná se skrze nepříjemné pocity a s nimi spojené nutkání a myšlenky, že když opět dosáhneme fyzického uspokojení, přijde klid a budeme ho mít až do té doby než zde zase bude potřeba se nutit naplňovat osvojené sexuální představy ostatních.
Sexuální chtíč vůči opačnému pohlaví, tedy v prvé řadě znamená hněv a vztek vůči opačnému pohlaví v sexuálních rovinách.
Muži projevující chtíč vůči ženám tak dávají najevo svůj odpor vůči své sexuální přirozenosti a přehrávají svým chováním ženám potřebu se zavděčit nějaké sexuální představě. Jejich chování zároveň ženám zrcadlí jejich identické chování v minulosti,
v minulých inkarnacích, na související aktuálně potlačené emoce a sexuální traumata.
Pro ženy jednající pod vlivem chtíče ve vztahu k mužům to platí samozřejmě naprosto stejně.
Existence sexuálního chtíče ve společnosti je podporována tabuizací a neustálým vykořeňováním, přeprogramováváním a manipulací přirozené, vědomé sexuality ve společnosti, propagací pornografie, snahou rozbití přirozeného vztahu ženy a muže s tímto spojené jediné přirozené formy sexuální orientace a související pohlavnosti, definice rodiny a jejich základních hodnot.
Jsme tedy všichni ve vlastních životech zodpovědni za svůj vlastní přístup k životu, k vlastní sexualitě, za to, jaký budou mít na základě našeho života v těchto rovinách přístup budoucí generace, zda zde bude chtíč a nenasytná touha zavrtat se do materiálních rovin života a nebo zde bude láska, přirozená radost, svoboda a zodpovědnost v souladu s prostředím a životem na Zemi.

 

Bůh

Veškerá existence vychází z jednoho Vědomí.
Toto Vědomí je centrálním zdrojem veškerého hmotného projevu a nachází se trvale ve stavu bezpodmínečného přijetí, tedy lásky.
Toto Vědomí je ve své celistvosti věčnou formou lásky, Bohem, Zdrojem všeho bytí. Záměrem tohoto Vědomí a smyslem existence veškerých v něm stvořených projevů je poznání, prožívání a učení se sebelásce.
Pro tento účel si toto Vědomí stanovilo pravidla, zákony božího řádu. Vědomí se tyto zákony a pravidla skrze veškeré do sebe vnořené úrovně bytí a s nimi spojené hmotné projevy učí poznávat. Na těchto zákonech je vystavěna veškerá hmotná existence a s ní spojené životní reality Stvoření.
Základním zákonem je Zákon jednoty Stvoření. Tento zákon definuje počáteční stav Vědomí a souvisejícího uvědomění v jeho celistvosti a jednotě bytí, v přirozenosti a lásce. V tomto stavu se každé vědomí nachází v absolutním přijetí na jeho aktuální úrovni bytí, tedy přijímá v sobě vše sebou projevené. Tento stav vědomí a souvisejícího uvědomění a poznání se nazývá Bůh = příjímám, láska. V tomto stavu je vše stvořené dokonale příjemné, přijaté, tedy milující v původním významu.
Veškerá existence a s ní spojené projevy je tedy Vědomí, nicméně ne vše se pro účel poznání nachází ve stavu Boha. Ne vše se tedy řídí Zákonem Jednoty Stvoření a s ním spojenou přirozeností. Odklon od Zákona jednoty umožňuje zvolit si jednu z nabízených možností negativních prožitků. Tedy prožitků ne-lásky, nepřirozenosti a s nimi spojených představ, uvědomění a souvisejícího nastavení, kdy si Vědomí myslí a prožívá svou necelistvost, oddělenost od sebe sama.
Každá taková možnost umožňuje v záměrem definováném detailu těchto prožitků poznat hodnotu původního, prvotního obrazu sebe sama na aktuální úrovni bytí před jeho odklonem do negace.
Pojem Bůh je tedy v původním významu stavem uvědomění a přijetí své vlastní celistvosti na každé z definovaných úrovních bytí. Bůh je tedy pevným bodem v absolutním rozměru nekonečného Vědomí od kterého vedou a ke kterému se navracejí spirálovité cesty poznání, cesty duchovní evoluce a s nimi spojený život.
Každá duchovní bytost vydělená od počátku ze zdrojového Vědomí, vychází na cestu za poznáním z počátečního stavu Boha, cyklicky si prožije vše co si na různých úrovních bytí ve Stvoření stvořila.
Všechny rozměry a pohledy na sebe sama na každou svou prvotní projevenou představu o sobě. Toto se děje ve fázích vibračního pádu a vzestupu. Vibrační pád je fáze oddělování, popírání, tvorby iluze duality a s nimi spojených různých forem protikladů.
Vibrační vzestup je fáze sjednocování, odpouštění a návratu zpět do vlastní přirozenosti, do výchozího stavu Boha. Na naší aktuální úrovni bytí je našim prvním, pevných záchytným bodem a první úrovní Boha, sjednocená Duše a s ním spojené lidské tělo, která se následně dál sjednocuje do vyšších úrovní vědomí Ducha, jeho fyzického těla a přes další rozměry duchovního stromu zpět až do zdrojového Vědomí, do Absolutna, do Zdroje všeho bytí a jeho prvotního hmotného projevu Stvoření. Smyslem naší existence je tedy stav Boha opustit, poznat a prožít jeho projevený hmotny rozměr, do stavu Boha se následně opět navrátit a spolutvořit s ostatními duchovními bytostmi na základě tohoto poznaní a uvědomění další hmotné projevy, které jsou buďto v souladu s Bohem a jeho zákony a nebo se od něj odkloňují a následně si opět všechny tyto projevy ve formě života cyklicky prožít.
Záměrem projeveného vědomí Boha je tedy být stále lepším Bohem, tedy být stále více v souladu se Zákonem Jednoty Stvoření a tím i s veškerou projevenou hmotnou existencí ve všech svých životních realitách Stvoření.
Z pohledu duchovní bytosti člověka, tedy naší Duše a lidského těla je tedy smyslem existence, prožít si skrze oddělenost odklon od své vlástní dokonalé přirozenosti, poznat skrze negativní prožitky a vlastní chyby hodnotu svých duchovních darů a postupně se opět sjednotit, návratit do stavu své vlastní celistvosti v souladu se Zákonem jednoty Stvoření a tím i zpět vzestoupit do počátečních vibrací přirozeného dokonalého stavu bytí, božství a související životní reality, která nám byla na počátku naší cesty dána. V jednoduchosti řečeno: Naším primárním, původním duchovním záměrem je stát se lepšími lidmi a žít co nejpřirozeněji v souladu se vším na Zemi, tedy manifestovat svým životem Boha v lidském těle.