Život v rovnováze

To co nás přirozeně definuje, jsou naše tělesné pocity, naše vědění pramenící z vlastních zkušeností, související sebeuvědomění a hodnoty na kterých v našem životě držíme pozornost.
Jak se tedy cítíme uvnitř, tak vypadáme navenek, takový je vzhled našeho těla, naše zdraví a kvalita našeho života.
Vnitřní nedostatek lásky nahrazený strachem a s ním spojenými nepřirozenými životními postoji a myšlenkovými vzorci chování nás drží na učících frekvencích života v nemoci, utrpení a souvsející iluzi oddělenosti od vlastní duchovní podstaty, v životní nerovnováze. Tato životní nerovnováha se primárně projevuje v našem vlastním sebeuvědomění v polaritách ženy a muže a v přístupu k našemu životnímu prostředí.
Jakým způsobem jsou tyto dva primární principy života v našem těle v rovnováze, tak se to projektuje také navenek v našich vztazích. Vnitřním nesouladem je lidstvo zátíženo od nepaměti a po generace se přenášejí pokřivená nastavení vnitřních principů z matky na dceru a otce na syna. Ve vztazích tímto dominuje na strachu postavená podmínečná láska, nevědomá, traumatizovaná sexualita, zavděčování se představám ostatních a s tímto spojená energetická závislost na vnějších podnětech.
Navrátit se do vlastní rovnováhy, znamená přijmout zodpovědnost za vlastní život, přestat očekávat, že mé životní problémy, mé nemoci, za mě vyřeší někdo jiný, přestat v životě podporovat věci, které nejsou v souladu s vlastní přirozeností, podporují utrpení, strach, boje a válečné konflikty a nepřinášejí tedy do života lásku a radost. Je potřeba tedy nebýt v životě pasivní a pracovat na svém duchovní rozvoji, na odpuštění si svých potlačených emocí, na láskyplnosti ve vlastních vztazích a na druhou stranu zase na sebe a tím i na ostatní netlačit, neplýtvat vlastní energií tam, kde se ještě sbírají zkušenosti v učení se na vlastních chybách, tam je potřeba učit se mít pochopení, že my všichni, každý z nás prochází těmito fázemi duchovního vývoje. Není důležité co si myslíme, kolik naučených informací v sobě máme, kým jsme v minulosti byli, co jsme prožili, co všechno jsme dělali, co všechno jsme dokázali. Důležité je, jací jsme nyní díky těmto zkušenostem lidé, co si uvědomujeme, jáká je naše láska, jaké jsou naše hodnoty, jak se k sobě vzájemně chováme, zda tedy a jakým způsobem naplňujeme záměr člověka daný Stvořitelem pro náš přirozeně šťastný a spokojený život.
Vědomý člověk žíjící v rovnováze se nerozhoduje na strachem podložených podnětech. Před těmito podněty se brání a chrání tak svůj vlastní přirozený prostor pro život.
Vědomý člověk se nebojí vlastní zodpovědnosti, protože ví, že život je absolutně spravedlivý ke každému a každému se dříve nebo později vrátí to, co on sám dělal jiným. Jediná taková bytost žijící na Zemi v tomto uvědomění vytváří prostor pro všechny ostatní, aby se tak postupně mohli přidávat další a další, kteří touží po životě v lásce, míru, radosti,štěstí a spokojenosti a postupně tak zvětšovali tento prostor. Nikdo ve svém vlastním životě není bez pomoci, každý je nustále obklopen duchovními signály a do života mu neustále přichází možnosti, díky kterým se může postupně narovnat, uzdravit, ukotvit se ve svém těle a začít ve svém životě v lidské společnosti působit a tvořit z vlastní podstaty a z radosti ve své vlastní životní rovnováze.

 

Vědomé tvoření

Původní, prvotní vědomé tvoření člověka vychází z jeho vlastní přirozené radosti proudící z nitra jeho těla, naplněného sebeláskou.
Tento stav umožňuje a zajišťuje lidskému tělu naprostou energetickou nezávislost, díky primárnímu napojení na sebelásku, tedy energii Zdroje všeho bytí.
Lidské tělo člověka je tedy primárním prostorem jeho vlastního přírozeného tvoření radosti skrze příjemné pocity vzrušení a rozkoše, které si dopřává ve vzájemném vztahu ženy a muže.
Primárním nástrojem této tvorby je jejich vědomá sexualita.
Ve vzájemném přirozeném vztahu je žena orgasmická, přijímající a zárověň vedoucí a učící a muž tvořivý, dávající, následující vědomé učení ženy.
Díky tomuto nastavení je primárním prostorem tvoření ženské tělo, její erotogenní zóny, její vagína. Na těle ženy, na jejich erotogenních zónách a uvnitř něj, v prostoru její vagíny, tvoří muž sexuální vzrušení a rozkoš svým tělem, primárně svým penisem.
Muž tímto konáním generuje v těle ženy dostatečné množství sexuální energie, kterou spolu se ženou prožívá a následuje.
V první a druhé čakře se natvořená sexuální energie a související rozkoš projevuje ve formě orgánového orgasmu.
Jakmile tato energie přesáhne úroveň třetí čakry (RA-centrum) a vstoupí do čakry srdeční, nastává projev dost-RA, neboli RA-dost, který nazýváme emoční orgasmus. Žena i muž v tomto stavu jsou zaplavení pocity blaženosti, rozkoše a projevují radost smíchem, hlasitými vzdechy a křikem.
Pakliže se sexuální energie stále tvoří dál a stoupá přes další čakry a dosáhne sedmé korunní čakry, tak nastává projev orgasmické extáze neboli krátkodobého splynutí ženského a mužského principu do společné jednoty. Tento stav je vrcholným momentem jejich vzájemného přirozeného tvoření lásky. Cílem a smyslem vědomého tvoření muže je na tento vrchol blaženosti svou ženu dovést.
Vědomé tvoření člověka je tedy ve své podstatě praktické učení se lásce ve vzájemném vztahu muže a ženy, učení se rozměrnosti a pocitové hloubce fyzických doteků a milování na jejich lidských tělech.
Díky úpadku těchto prvotních přirozených hodnot, souvisejícím duchovním nemocem a traumatizované, tabuizované sexualitě, došlo postupně k přesunutí pozornosti a souvisejících hodot mimo lidské tělo. Tímto se přesunulo primární tvoření z lidského těla do realitního prostoru a z vědomého milovníka se pro účel poznání záhy stal naučenými programy a myšlenkami řízený materiální kutil.
Abychom se tedy mohli navrátit zpět k našemu původnímu vědomému tvoření a přirozenému životu v lásce a radosti, k související energetické nezávislosti a s tímto spojené vědomé sexualitě, bude potřeba si nejprve uzdravit svá vlastní nemocná těla, zbavit se svých strachů, sexuálních traumat a souvisejích potlačených emocí. Tímto máme možnost začít si postupně vážit více našich těl a zvědomit si přístup k nim. Díky tomuto uvědomění můžeme začít přistupovat k našemu životnímu prostředí stejným způsobem jako budeme přistupovat k našim vlastním tělům, tedy s láskou a radostí.
Poté můžeme být jako lidé opět přirozeně spokojení a štastní v souladu se svým vlastním prostředím pro život, tak jak nám to bylo záměrem Stvořitele dáno.

 

Nevědomost

Je učícím stavem sebepoznávání se v iluzi zapomění na svou vlastní přirozenost, na svůj vlastní duchovní původ a související hodnoty.
Nevědo-most je stav, kde přirozená zkušenost a související vědění jsou nahrazeny, přemostěny přejatou informací, domněnkou a souvisejícími myšlenkami, které umožňují tento stav obohacovat o další smýšlené varianty.
Nevědomost tedy znamená nebýt si vědom sám sebe, nebýt ve svém vědomí, nebýt si vědom své vlastní duchovní podstaty, tedy nebýt s ní ve spojení, nebýt spojen se svým duchovním vedením a nemít tak přístup k souvisejícím zkušenostem, poznání, k duchovním darům a vlastnímu vědění.
Každá nevědomá býtost je napojena na myšlenkový systém skrze který je ovládána myšlenkami, učena a programována těmi, kteří myšlenkový systém ovládají. Skrze tento učící stav si tvoří domněnky a představy o sobě, o svém původu, o smyslu vlastního života, o svých hodnotách a vlastní přirozenosti. V jejím iluzorním životě tak dominují z tohoto systému přejaté informace ve formě myšlenkových vzorců chování, které jí v rozporu se zákony Stvoření říkají co je správné a co není, co může a co nesmí, čeho se má bát a proti čemu má bojovat.
Na základě těchto nastavení pak žije odpovídající útrpný život ve kterém převažují negativní zkušenosti, strach, chyby a omyly.
Takto nastavená bytost opírá své uvědomění o přejaté informace, o domněnky, pravděpodobnosti a o víru, tedy nevědění, ale doufání v to, že přejaté, naučené informace jsou pravdivé a pro její život důležité.
Nevědomá bytost je vychovávána a učena směřovat svou pozornost na ostatní a odevzdávat a získávat vlastní energii pro život mimo sebe, je tedy systémem myšlení vedena k zavděčování se potřebám ostatních, primárně těch kteří systém myšlení ovládají, dále pak k naplňování kolektivních představ o vlastním životě, k podmínečné lásce, k energetické závislosti a jejímu prohlubování.
Tímto způsobem primárně nevědomky tvoří proti zákonům božího řádu a díky parazitálnímu způsobu získávání vlastní energie pro život tak žije v nesouladu s ostatními bytostmi, s vlastním životním prostředím a neustále cyklicky prohlubuje své vlastní negativní zkušenosti sebepoznávání se ve zrychleném vývoji v systému reinkarnací.
Jakmile se nevědomá bytost naplní zkušenostmi a dokončí fázi duchovního vývoje, tak je vedena k probouzení, transformaci zkušeností, souvisejícímu léčení jejího těla, odpojování se od systému myšlení a návratu zpět do vědomého stavu jejího přírozeného života a souvisejícímu duchovnímu napojení, aby mohla své zkušenosti využít opět k vědomé tvorbě láskyplného a pozitivního života v jednotě a harmonii s ostatními.

 

Bezpodmínečná láska

Je prvotní, původní, vědomý, přirozený přístup k sobě, k vlastnímu životu a související stav uvědomění sebe sama a svého vlastního hmotného projevu. Bezpodmínečná láska je tedy ekvivalentem vědomí ve stavu Bůh. Je tedy stavem rezonance s Bohem a jeho zákony Stvoření.
Tento výchozí nedualitní stav sebepřijetí je tedy bez odporu, bez podmínek, beze strachu.
Žít život v bezpodmínečné lásce znamená mít za něj stoprocentní zodpovědnost, vědět, že nejsem obětí a nikdy jsem nebyl i když jsem si to pro účel poznání v iluzi zapomění na sebe o sobě mohl myslet. Znamená to tedy přijetí všeho, co se mi v životě dělo a děje bez odporu s vědomím, že to bylo vždy spravedlivé, vždy to se mnou souviselo, souvisí a poukazuje mi to na mé vlastní životní volby, hodnoty a související stav uvědomění.
Odpor a odmítání životních situací vede naopak k lásce podmínečné, která díky adaptovaným nepřirozeným postojům myšlenkových vzorců chování v naší společnosti stále dominuje. Milovat bezpodmínečně ovšem neznamená být pasivní a podporovat ve svém životě vše, primárně pak věci nepřirozené v rozporu se zákony božího řádu.
Milovat bezpodmínečně znamená nebojovat, ale chránit se, bránit sebe sama a svůj prostor pro život beze strachu svým projevem a souvisejícím sebevyjádřením.
Milovat bezpodmínečně znamená nebýt pasivní, ale také netlačit, být tedy v rovnováze s uvědoměním, že život je absolutně spravedlivý ke všemu stvořenému. Tento stav umožňuje zažívat vše příchozí příjemné, přijatelné. V tomto stavu buď s tím co se nám v životě, v životních situacích s ostatními děje, souzníme, protože to sami děláme a nebo s nimi soucítíme, máme k nim tedy pochopení, protože víme, že jsme v naší minulosti v minulých inkarnacích naší duchovní bytosti byli stejní, dělali jsme chyby a k ostatním jsme se chovali stejným způsobem.
Projevovat k někomu soucit znamená vědět, že stejně jako já i on je zodpovědný za svůj vlastní život, že stejně jako já i on není obětí a do svého stavu ve kterém se v životě nachází si došel sám svým vlastním rozhodováním a konáním.
Milovat bezpodmínečně znamená tedy nikoho ani sebe nelitovat, být inspirací ostatním, poukazovat na vlastní přirozené hodnoty života tím, že je sami žijeme a chráníme s vědomím toho, že také všichni ostatní kolem nás mají možnost převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, přestat být obětí, přestat svou energií a strachem živit věci a aktivity, které jsou nepřirozené a již jim neslouží k radosti, odpustit si a přijmout svou potlačenou duchovní minulost na kterou jim ostatní kolem nich svým chováním k nim poukazují.
Žít život v bezpodmínečné lásce znamená vědět, cítít, vnímat se příjemně ve svém vlastním zdravém lidském těle, prožívat vědomou sexualitu se svým partnerem a z ní čerpat přirozenou radost a tvořivou životní sílu.
Žít život v bezpodmínečné lásce neznamená tvořit si díky vlastnímu strachu a odporu hranice vůči chování ostatních, separovat se od nich, ale vědět, že naše přirozená hranice je v našem srdci a vše co k nám v životě přichází, tak příchází v prvé řadě nám toto připomenout, abychom si neustále připomínali to, že výchozím stavem každé duchovní bytosti je láska, dobro a pozitivní stav života.