Slabému muži vadí silná žena

Tato a obrácená varianta hodnotícího pohledu partnerského vztahu je dnes zmiňována ve všemožných tematických článcích.
Pojďme si to trochu narovnat.

Společným jmenovatelem pro hodnocený vztah, kde stojí na jedné nebo na druhé straně silný nebo slabý partner je odpor, vzájemné představy a naučené myšlenkové programy se kterými oba partneři do vztahu přišli a na základě kterých se vzájemně hodnotí a posuzují.

Označení silný nebo slabý vždy reflektuje nějakou konkrétní představu o sobě a nebo svém partnerovi skrze kterou lze či nelze čerpat uznání, pozornost a související energii lásky, která oběma skrze jejich nepřirozené vnitřní nastavení chybí.

Tento vztah je v základu vždy kompenzační, závislostní a postavený na strachu a vlastních nedořešených duchovních traumatech.
Většina lidí se mylně domnívá, že být silný znamená postavit se proti druhému skrze vlastní odpor, vytvořit si hranice a nebát se odmítnout projevy a chování ostatních.

Odmítnutí je pouze projevem nesouhlasu a pokud zde není uvědomění si vlastní spojitosti s danou situací a souvisejícími projevy a přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, tak je to pouze demonstrace vlastní tvrdosti a pocitové otupělosti, která zakrývá nevědomý postoj oběti.
Bonusem je to, že dotyčné bytosti, která odmítá přijmout a pochopit tyto projevy skrze vlastní odpor se tyto situace v životě neustále opakují.

Za každou tvrdostí je spousty strachu poukazujícího na vlastní vnitřní nedostatek sebelásky a sebehodnoty a s tímto spojená touha po pozornosti a realizaci představ, které pozornost a související energii přináší.
To stejné se týká pojmenování slabý partner.

Rozdíl mezi silným a slabým v tomto pojetí je pouze v přístupu a způsobech, jak se vzájemně obírají o svou vlastní životní sílu.
V tomto pojetí je silný partner ten, který tlačí na slabšího takovým způsobem, aby slabší naplňoval jeho vlastní představy a tím mu dával pozornost a energii a slabý je ten, který se těmto představám skrze vlastní strach zavděčuje a dostává za tento přístup rovněž energii od silného.

Pokud v tomto nevědomém pojetí slabšímu muži začne vadit silná žena, tak je to pouze a jen moment, kdy se rozhodl, že už se zavděčovat nebude, nicméně si ještě nepřijal související projevy a postoje své vnitřní ženy  a samozřejmě obráceně platí to stejné.

Ve vědomém vztahu je mezi partnery bezpodmínečná láska a není zde díky vlastní zodpovědnosti rozdělování na silný a slabý.
Pocity a projevy se vždy interpretují vlastní sebereflexí a rovnají vůči přirozeným hodnotám a projevům.
Sílá je zde vždy synonymem upřímnosti, autentičnosti, přirozenosti a bezpodmínečné lásky.
Slabost je pak jejím opakem.

Na závěr si zdůrazníme a připomeneme zlaté pravidlo učící přitažlivosti, kde platí, že každá žena si do vztahu vždy přitahuje svého vnitřního muže a každý muž je vždy do vztahu přitažen svou vnitřní ženou.

Pokud má jeden s druhým nějaký problém, tak ho mají vždy každý sám v sobě se sebou, primárně ve svých vnitřních nastaveních, přirozených hodnotách a souvisejícím uvědomění.

Žena a muž

Žena a muž v lidské podobě a souvisejícím těle reprezentují a
symbolizují prvotní životní síly Stvoření a jejich vzájemné
propojení, spolupráci a spolutvoření.
Ženský a mužský princip je levou a pravou rukou, hybnou sílou
Stvořitele, který těmito principy dal do pohybu veškerý život v
našem Vesmíru.

Ženský princip reprezentuje podstatu všeho.
Touto podstatou je superinteligentní energie lásky ve své nekonečné
nespoutané rozměrnosti bez hranic a související touha všechny tyto
rozměrnosti poznat a prožít, koncentrovaná v nekonečném vědomí
Centrálního Zdroje nejvyššího Boha a prvotního Stvořitele.

Mužský princip je definicí dobra, pravdy a pozitivního a souladného
přístupu a souvisejících projevů a chování, které jsou ukotveny do
výchozího stavu Bůh (Dobrý).
Mužský princip ohraničuje skrze Zákony Stvoření a pravidla
přirozeného života princip ženský takovým způsobem, aby jeho touhy
a projevy odpovídaly základnímu ustanovení pozitivního dobra a
souladnému a harmonickému životu se všemi stvořenými bytostmi ve
Stvoření.

Rovnováha mezi ženským a mužským principem zajišťuje plynulou,
souladnou přirozenou duchovní evoluci v lásce, štěstí a harmonii.
Naopak nerovnováha vede k životnímu poznání a prožitkům toho, jaké to je se z této rovnováhy vychýlit.
V lidském životě člověka je žena v roli učitelky lásky a muž je
roli ochránce pravdy, přirozenosti a realizátor tužeb a představ
své ženy.

Žena dává svou přitažlivou silou do pohybu muže a jeho tvůrčí
schopnosti.
Žena dává tvorbě a tvořivosti svého muže smysl a muž svou tvorbou
umožňuje své ženě hluboké a rozměrné prožitky lásky a poznání.
Muž hlídá postoje a představy a krotí živelné touhy své ženy
takovým způsobem, aby se nestala panovačnou, marnivou a
manipulativní.
Žena naopak svými touhami, fyzickými vnady přitahuje k sobě
neustále pozornost svého muže a vybízí ho k tvorbě, primárně na
svém fyzickém těle, aby v něm mohla prožívat nejhlubší prožitky
lásky a souvisejících rozkoší.
Výsledkem jejich primární láskyplné tvorby jsou jejich děti a jejich společný rodinný život.

Díky tomu, že každá lidská bytost má v sobě zastoupeny oba dva
božské životní principy, tak má možnost tvorby, prožívání a uvědomění si propojení se svými dvěma základními rovinami své duchovní podstaty, kterými jsou bezpodmínečná láska a božské pozitivní dobro.
Žena tak může ve svém těle používat tvořivost a pravidla mužského
principu a muž zase může prožívat a toužit skrze svou vnitřní ženu
po novém poznání a prožitcích.
Je tedy potřeba si uvědomit, že v přirozeném a věčném životě nemůže existovat žena bez muže ani muž bez ženy.
Žádná z těchto rolí není žádným způsobem nahraditelná, pokud si
dotyčná bytost chce zachovat původní přirozená nastavení a držet se
souladného života.

Tam, kde je vše dobré, přirozené, tedy v souladu s Bohem, tam muž
tvoří pro svoji ženu vše přirozené v radosti a harmonii.
Tam, kde muž přestává hlídat touhy své ženy, tak tam dochází k tvorbě nepřirozenosti, disharmonie a zlovůle.
Tam, kde mužská tvořivost pozbyla lásky své ženy, stává se tato síla nesouladnou, chladnou a destruktivní.

Lítost

Jedná se o nepřirozený, nevědomý přístup a související prožívání a projevy v životních situacích.
Postižená bytost prožívá, projevuje a koná na základě pocitů smutku a souvisejícího odporu k projevům, které jí tyto pocity vyvolávají.
Tento přístup je spojen s nastavením prožívání se v roli oběti, chudáka, tedy v dualitním pohledu na život.
Oběť vnímá nemorální a nepřirozené situace v životě, které se dějí jí a ostatním skrze naučené vzorce chování jako nespravedlivé, má k nim tedy odpor a prožívá související emoce, primárně smutek, vztek a hněv.
Za lítostí stojí v prvé řadě naučené nepřirozené pokřivené životní postoje, držící dotyčnou bytost v iluzi bezmoci, dále je zde zříkání se a odevzdávání zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život a související duchovní minulost a konání a rozhodování se v ní.
Je zde přítomno odmítání vlastních negativních zkušeností a chyb, které v duchovních předlohách existují ve formě nedoprožitých potlačených emocí a strachů, u sebe i u ostatních.
Takto postižená bytost skrze smutek a strach lituje ostatní trpící oběti, považuje je stejně jako sebe za bezmocné chudáky, snaží se je zachraňovat před jejich vlastními problémy a zasahovat jim do jejich vlastních prožitků a životních zkušeností.
Zbavuje je jejich vlastní zodpovědnosti a nevědomky je tlačí do identického nastavení a souvisejícího chování ve kterém se ve svém vlastním životě nachází ona sama.
Lítost je často zcela chybně zaměňována za soucit.
Soucit je na rozdíl od lítosti naprosto přirozená věc, která vychází z přijetí vlastní zodpovědnosti za vlastní pocity, chování, za vlastní život a uznání jeho absolutní spravedlnosti.
Soucit vyjadřuje ten, kdo si zpracoval, odpustil a přijal své negativní prožitky a chyby ze své duchovní minulosti a má pochopení bez odsuzování a hodnocení k těm, kteří stejné chyby dělají a prožívají nyní.
Je dobré vědět, že lítost je nepřirozený manipulativní přístup, který bere ostatním jejich vlastní moc a zodpovědnost za jejich vlastní život a udržuje je v jejích stávajících útrpných nastaveních a souvisejících nemocech bez motivace se sebou něco dělat.

Muž

Lidská bytost, která má ve svém základu elektrický imprint s polaritou "+" se nazývá Muž.
Muž v lidském těle je hmotnou manifestací vydělení mužského principu z božské jednoty.
Mužský princip je tvůrčí silou, tvůrčím projevem života v prostoru principu ženského.
Muž je světlem, symbolem božství, moudrosti poznání, pravidel a zákonů božího řádu ve Stvoření, které ve vztahu se svou ženou společně svým láskyplným životem manifestuje a chrání.
Muž je přitahován ženou do vztahu, aby se učil jí milovat takovou jaká opravdu je a díky svým duchovním zkušenostem byl schopen odhalit veškeré iluzorní nástrahy, které život do jejich vztahu přináší a byl schopen ochránit jejich společný vztah a udržet ho v bezpodmínečné lásce a harmonii.
Muž se tedy učí skrze svou ženu poznávat své duchovní záměry poznání, svou nepoznanou temnotu, kterou mu jeho žena symbolizuje a přehrává skrze sebe, skrze své vlastní tělo, skrze prostor, který tvoří.
Z pohledu fyzické sexuality ženy je tímto prostorem její tělo, primárně její vagina, kterou nabízí svému muži, ve které ho přijímá a učí, aby v ní sexuálně tvořil pro její radost, rozkoš a potěšení.
K tomuto účelu má muž primárně svůj penis, který symbolizuje jeho mužství a napojení na duchovní podstatu a související rodové kořeny, což je oblast prvního energetického centra a související kořenové čakry.
Oproti tomu u ženy jsou symbolem ženství její prsa a související čtvrtá srdeční čakra.
Úkolem muže ve vztahu je následovat ve svém učení svou ženu a ověřovat si její projevy lásky skrze své pocity v srdci, skrze své uvědomění a napojení na přirozené duchovní principy a zákonitosti života a hlídat tak, aby její projevy nevedly k touze po moci, manipulaci, panovačnosti a ovládání ostatních.
Úkolem ženy je vést muže učením lásky a souvisejícím duchovním rozvojem a hlídat jeho tvořivost, aby nebyla ničivá.
Nosným pilířem jejich vzájemného vztahu je vědomá sexualita a související učení se lásce a jejímu prožívání v jejich fyzických tělech.
V tomto kontextu je žena přijímající, prožívající a orgasmická.
Muž je zde dávajícím, tvořivým kultivátorem a hlídačem expanze sexuální energie a souvisejících prožitků.
Jednoduše řečeno, pokud si ženu při jejích sexuálním prožívání představíme jako rozvlněné moře sexuálních rozkoší, pak muž se zde učí vědomě surfovat na těchto vlnách, tak aby s ženou držel krok, ale zároveň to nepřepálil a předčasně tak nepřerušil souladný a harmonický tok jejich vášnivého milování.
Pro muže je tedy v této rovině hlavním úkolem stát se dokonalým milencem, mistrem kultivace své vlastní sexuální energie, znát bravurně tělo své ženy, obzvláště pak funkce erotogenních zón a pracovat na svém poznání a duchovním rozvoji takovým způsobem, aby ke své ženě a jejímu tělu přistupoval vždy s láskou a radostí.

 

Opuštění vztahu

Vztah ženy a muže je duchovní, učící, posvátný, přirozeně tedy reflektuje vztah božského ženskému a mužského principu v lidském těle.
V každém vztahu tedy žena má vyprojektovaného svého vnitřního muže do ztělesnění svého partnera a obráceně muž má vyprojektovanou a zhmotněnou ve své partnerce svou vnitřní ženu.
V tomto uvědomění je jasné, že jakýkoliv odpor vyvíjený vůči partnerovi je ekvivalentní rozčilování se nad sebou při pohledu do zrcadla.
Díky ztrátě vědomého vnímání života a odklonu od vlastních přirozených hodnot je rozchod, opuštění v partnerském vztahu vlivem vzniklého odporu a rozporu častým tématem ve společnosti.
Můžou za to primárně adaptované myšlenkové vzorce chování, pokřivená vnitřní nastavení vlastní přirozenosti a související hodnoty, které jsou umocňovány po tisíciletí generacemi našich předků.
Setkání ženy a muže je vždy dáno vzájemnou učící přitažlivostí.
Oba dva partneři se k sobě přitáhli, aby si srovnali svá vnitřní nastavení a dostali tak svou vnitřní ženu a vnitřního muže do harmonického souladu a v tomto nastavení dále pokračovali ve svém duchovní rozvoji a učení se sebelásce.
Pakliže jsou u dotyčných jedinců aktivní myšlenkové vzorce, je tento stav přirozeného uvědomění značně pokřiven a programován pro účely kompenzace vnitřního nedostatku sebelásky, energetické závislosti a materiální zištnosti.
S tímto je následně spojena i interpretace toho, co pro každého z partnerů jejich vztah znamená.
Bezpodmínečná láska ve vztahu znamená, že oba partneři se v sobě vzájemně poznávají, vidí, cítí svá vnitřní nastavení jeden v druhém.
Pokud se nepoznávají, znamená to vždy přítomnost vnitřního pokřivení a souvisejícího odpojení od vlastní sebelásky, které je nahrazeno zmiňovanými myšlenkovými vzorci chování, které situace vysvětlují takovým naučeným způsobem, aby jí takto postižená bytost vnímala jako přirozenou a v pořádku, což je umocněno také zjištěním, že to stejným naučeným a nepřirozeným způsobem řeší a vnímají ostatní kolem nás.
Přirozeně žena na duchovní úrovni s mužem vztah navazuje a je tedy vedoucí rolí ve vztahu, jako učitelka lásky.
Stejně tak pouze ona může vědomě vztah v pochopení ukončit, pakliže vnímá, že muž není schopen pokračovat v jejím učení a díky strachu není schopen prohlubovat své poznávání sebelásky, což je ve své podstatě situace, kdy muž se bojí naplňovat její sexuální touhy a představy.
Všechny ostatní případy jsou díky nevědomému stavu pouhými úniky před vlastním sebepotlačením na které si partneři vzájemně svým chováním poukazují.
Ten kdo tedy opustí vztah díky odporu, křivdě a domněnkám, že jiný vztah bude lepší, ten záhy zjistí, že si všechny své problémy bere sebou a s dalším partnerem bude pokračovat tam kde v minulém vztahu přestal.
Nicméně tohle je velmi optimistický scénář, ve skutečnosti to funguje tak, že s každým nevědomým opuštěním vztahu přichází další partner s komplikovanějším vnitřním nastavením, což se na první pohled může jevit jako výhra, ale po čase se zjistí, že je zde ještě mnohem více zásadních defektů než u partnerů předchozích.
Pokud tedy jeden z partnerů opustil již ve své duchovní minulosti vztah například kvůli agresivním projevům druhého partnera, tak si přitáhne takového partnera, který agresi projevuje dovnitř, tedy jí v sobě potlačuje.
Takto rezignovaný partner sice druhému dopřeje ve vztahu vytoužený klid, ale místo harmonie a vědomé sexuální vášně, zde bude už pouze jen klid a projevy nemocí odpovídající rozsahu jejích traumat a potlačených emocí.
Je tedy dobré si začít uvědomovat přirozené roviny vztahu a přestat je řešit z pozice oběti, ale naopak je řešit z pozice zodpovědného vědomého člověka, neunikat před problémy, komunikovat své pocity, primárně ty nepříjemné, study, strachy a řešit pocitové příčiny všech vzniklých problému.
Je potřeba mít na paměti, že to co nás ve vztazích přirozeně spojuje je na prvním místě vzájemná láska bez podmínek a potom až další věci.
Ten kdo tam má na prvním místě podmínky, představy a očekávání, tak ve svém vztahu nežije lásku, ani přirozenost, ale kompenzační mechanismy svých energetických závislostí a souvisejícího parazitického nastavení a chování

Zavděčování

Zavděčování je stadardním pojmem reprezentujícím jeden z nejběžnějších projevů podmínečné lásky a s ní spojené energetické závislosti a potřeby čerpat energii pro život z vnějších podnětů od ostatních v našich vztazích a v naší společnosti.
Zavděčovat se ostatním znamená jednoduše řečeno, ujišťovat se skrze reakce ostatních na naše chování, že jsme v pořádku neboli, děláme vše tak, aby to ostatním bylo příjemné, bez ohledu na to, jestli je to příjemné nám a jestli je to co po nás ostatní vyžadují, vůbec přirozené.
Neustále se tak snažíme, abychom byli v prvé řadě v souladu s představami vyhovujícími všem ostatním kolem nás, našim rodičům, partnerům, přátelům a obecně abychom vyhovovali všem společenským představám, které čerpají nejvíce energie skrze pozornost.
Zavděčování je tedy nejpopulárnější parazitální forma nepřirozeného kupčení s životní energií, kdy je jedinec naprogramován výchovou a adaptací myšlenkových vzorců do role oběti.
Toto nastavení vede jedince do nepřirozeného života, nezodpovědnosti za vlastní pocity, jejich potlačování, prohlubování svých nemocí a setrvávání ve svém životě ve vlastním utrpení svých potlačených emocí a strachů.
Přestat se zavděčovat, znamená převzít zodpovědnost za své vlastní pocity, rozumět tomu co mi říkají, vědět jaký je přirozený život a jaké jsou související lidské hodnoty.
Toto nám umožní narovnat si svá pokřivená nastavení, uzdravit si svá traumata a nemoci a navrátit se do přirozeného života ve svých vztazích a čerpat energii pro život primárně ze sebe z vlastní sebelásky a související zdrojové duchovní podstaty.

Zákon Rezonance

Každá duchovní bytost má své vědomí. Frekvence, vibrace tohoto vědomí reflektující úroveň její duchovní vyspělosti a sebelásky je vstupním parametrem, klíčem do matice variant životních dějů a scénářů.
O přiřazování životních zkušeností dle odpovídající vibrace dané duchovní bytosti se stará Zákon Rezonance neboli také Zákon Přitažlivosti a souladu.
Zákon Rezonance je úzce propojen se Zákonem Energetického vyrovnávání, který funguje dle pořekadla "Děláš je ti děláno".
Dle úhlu pohledu je každá duchovní bytost přitahována svou vibrací do stejně vibrujícího životního děje a souvisejících životních situací nebo lze z druhé strany říct, že si tato bytost na základě své vibrace přitahuje k této vibraci odpovídající životní děj a související situace.
V jednoduchosti lze tedy říct, že vše co se kolem nás v bezprostředním životě děje, je odrazem naší vibrace, našeho vnitřního nastavení, úrovně naší sebelásky, našich hodnot a uvědomění si vlastní přirozenosti.
Pokud se nám tedy nelíbí něco kolem nás, je potřeba vždy pátrat uvnitř nás, v našich pocitech a uvědomit si skrze znalost přirozených hodnot a souvisejících klíčů, proč se tyto věci kolem nás dějí a na základě tohoto uvědomění se můžeme dále rozhodnout pro odpovídající změny vedoucí k nápravě toho dění.
Lidé jsou často nespokojení se svým životem, s partnery ve svých vztazích a skrze naučené postoje a chápání života se domnívají, že mohou usilováním naplnit jejich vlastní představy o svém životě, partnerovi a jejich společném životě, nevědomí si toho, že jejich partner je pouze odrazem, projekcí jejich vnitřního nastavení a souvisejících životních zkušeností, které si mají v souladu se Zákonem Rezonance prožít.
Vlastní odpor k prožitkům z duchovní minulosti, ke kterým potlačené vzpomínky a emoce se nacházejí v nevědomé rovině našeho vědomí neboli ve stínu naší duchovní bytosti, definuje skrze myšlenkovými vzorci pokřivený životní postoj představu a požadavky na vytouženého a očekávaného partnera.
Náš vlastní odpor k nám samým nás tedy vede k neustálým definicím podmínek a požadavků, za kterých jsme ochotni přijímat to, co se nám v našem životě a v našich vztazích děje.
Náš vlastní odpor popisuje naše vlastní traumata, související témata a nepřijaté zkušenosti z naší duchovní minulosti, které v projevech ostatních kolem nás odmítáme.
Tyto projevy se na základě zákona Resonance pouze a jen cyklicky opakují, protože dokud držíme v sobě určitá související nastavení, tak bez ohledu na to, co si myslíme a čemu věříme, tak tato nastavení nás neustále propojují s konkrétními situacemi, které nám do života neustále přicházejí.
Pokud jsme v našich vztazích konfrontování s různými negativními postoji a přístupy, jako je lhaní, agrese a násilí, manipulace, nevěra, chtíč, závislosti apod. je to pouze a jen na základě těmto přístupům odpovídajícím našim vnitřním nastavením a souvisejícím potlačeným emocím.
Na přítomnost těchto nastavení nás vždy upozorňují naše nepříjemné pocity, které v dané situaci vnímáme a prožíváme.
Opět lze zjednodušeně formulovat, že v ostatních se pouze a jen vidíme a to buď v lásce, kde rozlišujeme mezi souzněním a soucitem a nebo v odporu, tedy v odmítání svých vlastních zkušeností, minulostních chování a rozhodování aktuálně projevovanými lidmi kolem nás a partnery ve vztazích.
Přirozený život je postaven na vnitřním nastavení každé duchovní bytosti bez ohledu na nabízenou
myšlenkovou iluzi představ a domněnek.
Pokud respektujeme naše vnitřní nastavení, naše vlastní pocity, neseme zodpovědnost za jejich pravdivé prožívání a vyjadřování, tak rezonujeme s naší duchovní podstatou a poukazujeme tímto stavem na naší přirozenou sebehodnotu a sebelásku, tedy na naše božství.
S čím tedy kdo vnitřně rezonuje, to si do života přitahuje a to také žije.

Nevědomé vztahy

Veškerý žívot, veškeré životní situace probíhají buďto v rovině vědomé, pocitové, reflektující naše přijetí, pochopení, soucit a nebo v rovině nevědomé, myšlenkové, reflektující naše naučené životní postoje a související myšlenkové vzorce chování, naše podmínečné přijetí, sebeodmítání a odpor k projevům nezapadajícím do našich přejatých a naučených nastavení.
Základem veškerého života a energetických interakcí v něm jsou vztahy, proto i v životě lidí jsou základem naší vzájemné interakce.
Dle úvodní definice rovněž vztahy rozdělujeme na vědomé a nevědomé.
Nevědomá rovina vztahů je vždy tam, kde je absence přirozené lásky a souvisejícího uvědomění si vlastní duchovní podstaty a kde je dáván najevo jednostranný a nebo vzájemný odpor k životním projevům a souvisejícímu chování.
Nevědomý vztah slouží výhradně k odžívání negativních aspektů vlastní sebelásky, tedy ke sbírání zkušeností při kterých zišťujeme jaké to je žít ve strachu, v utrpení vlastních potlačených emocí, být odpojeni od své duchovní podstaty, snažit se naplňovat očekávání ostatních, snažit se přehrávat různé naučené role a představy díky kterým čerpáme od ostatních pozornost a energetický zisk podmínečné lásky.
Nevědomé vztahy jsou vždy navazovány a propojeny skrze různá duchovní traumata a s nimi spojená zranění. Jejich cílem je tedy tato traumata identifikovat, uzdravit a narovnat pokřivená, nepřirozená nastavení a související životní postoje a hodnoty do láskyplnosti a harmonie.
Základem nevědomého vztahu je absence vlastní síly, sebehodnoty a sebelásky jednoho nebo obou účastníků vztahu. Tato síla vždy chybí z důvodu převažujících nebo chybějících pozitivních zkušeností ve vlastním vývoji od narození.
Pokud jsme nedostávali převažující bezpodmínečnou lásku od vlastních rodičů, nemáme zaléčena související traumata, tak nejsme převažující bezpodmínečnou lásku schopni dávat sami sobě a nikomu kolem nás ani tedy partnerům v našich vztazích.
Díky absenci bezpodmínečné lásky v dětství utrpěly rovněž další fáze našeho vývoje a dospívání, které byly vystavěny na předchozích traumatech, sebepotlačeních a podmínečném přístupu, proto valná většina nevědomých vztahů je prožívaná skrze traumata vnitřního dítěte ve vzájemně si přehrávaných rolích rodič - dítě a snaží se tak jeden druhého předělat, vmanipulovat a natlačit do své vlastní přejaté představy o tom jaký by měl ten druhý být, jak by měl vypadat a jak by se měl chovat a projevovat. V základu jsou samozřejmě přejaté představy vlastních rodičů obohaceny o další poznatky z pozdějších fází vývoje a dospívání.
Oba partneři si tak vzájemně svým chováním poukazují kromě různých karmických energetických vyrovnání, hlavně na nedořešené problémy a traumata z této roviny jejich vlastního ranného vývoje dětství a sexuálního dospívání.
Vystoupit z nevědomého nastavení lze pouze přijetím zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní chování a to i zpětně do své duchovní inkarnační minulosti s vědomím, že jsem v prvé řadě duchovní bytost a né chudák ani oběť ostatních. Je potřeba si zvědomit přirozené hodnoty člověka v rolích ženy a muže, vlastní sexuality a vyřešit si problémy a uzdravit traumata a nemoci které mi brání tyto základní přirozené hodnoty ve svém životě a ve svých vztazích žít.

 

Související: 
Záznam z besedy:  Partnerské vztahy

Záznam z besedy:  Láska ve vztazích

Záznam z besedy:  Ženy a muži ve vztazích

Záznam z besedy: Traumatizovaná sexualita

Pokrytectví

Je stavem nesouladu vnitřního nastavení a vnějšího projevu, který nám vystihuje dobře známé pořekadlo "Kážeš vodu, piješ víno".
Pokrytec je tedy ten, kdo se přetvařuje, schovává se za různými maskami, vybízí ostatní k tomu, co on sám ve vlastním životě nedělá a prezentuje hodnoty, které sám nectí a ve vlastním životě nežije.
Vždy se tedy jedná o formy přetvářek, neupřímnosti, falše, moralizování a manipulace za účelem získání pozornosti a související energie od ostatních.
Pokrytec se zákonitě oblokopuje dalšími pokrytci a nebo bytostmi s nízkou sebehodnotou, které mají v životě potřebu žít v sebeklamu a zavděčování se představám ostatních.
Za každým pokřivením je vždy trauma, bolest, strach a tak je tomu i u pokrytectví, kde dominuje nízká sebehodnota, strach z nedostatku, vlastní nezodpovědnost za vlastní chyby a související strach z odmítnutí od ostatních.
Aby se pokrytec mohl zbavit svého pokrytectví, musí si v prvé řadě uvědomit své chování a začít se věnovat tématům, které ho s tímto pokřiveným stavem spojují.

 

Zamilovanost

Partnerský vztah vzniká tím, že si žena přitáhne k sobě muže, aby ho skrze sebe v jejich vzájemném vztahu učila sebelásce.
V tomto počátečním nastavení si oba partneři zrcadlí, ukazují a vzájemně přehrávají pouze to hezké a příjemné, jednoduše to, co v sobě již mají přijaté do lásky.
Tato počáteční fáze navazavání vztahu se nazývá zamilovanost a je ve své podstatě ukázkou toho, jaký by měl jejich vztah být po celou dobu jeho trvání.
Jakmile se žena na duchovní úrovni ujistí, že je muž připraven k učení, přepíná vztah nevědomě do učícího stavu a tím dochází k přenastavení jejich vzájemných zrcadel a souvisejícího přístupu a od tohoto momentu si již oba partneři vzájemně zrcadlí jak ty příjemné, přijaté věci, tak i ty nepříjemné, nepřijaté, které si ještě v sobě nezpracovali a nepřijali do lásky.
Díky přejatým nastavením z výchovy od rodičů a ze společnosti vedoucím k podmínečné lásce a energetickým závislostem a nevědomému přístupu ve vztazích, dochází většinou v této situaci k prvním vztahovým konfliktům, které postupně rozbíjejí počáteční iluze a přejaté představy o tom jaký by partner měl být a jak by se měl ve vztahu chovat.
Lidé nevědomi si toho, že teď je právě ta fáze, kdy se vzájemně učí lásce, tedy přijetí jeden druhého skrze své minulostní chování, žíjící pod vlivem vzorce oběti, obvykle jdou do odporu a touží stav jejích vztahu opět navrátit různými domluvami a přístupy zpět do stavu zamilovanosti.
Jakmile zjistí, že to není možné, většinou ze vztahu unikají do jiného vztahu, kde si opět prožívají na začátku to stejné a tímto způsobem střídají jeden vztah za druhým.
Další možnost je, že z morálních důvodů nebo strachu z opuštění, nedostatku, z nízké sebehodnoty ve vztahu dál setrvávají a nedostatek své sebelásky kompenzují příjmem energie z jiných vnějších aktivit jako jsou materiální statky, hledání uznání a sbírání pozornosti skrze různé vnější aktivity a zavděčování.
Abychom mohli dosáhnout ve svém vztahu trvalé lásky a harmonie, je potřeba se prokousat učící fází a odpustit si a napříjímat vše nepříjmené, co nám partner svým chování vývolává, tedy nepříjemné pocity, které nás spojují s našimi potlačenými emocemi, study, strachy a souvisejícími traumaty z naší duchovní minulosti, jak ze současného života, tak i z minulých inkarnací.
Což v prvé řadě znamená přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život s vědomím, že život je absolutně spravedlivý a nikdo není a nikdy nebyl ani chudák a ani oběť a každý na úrovni své duchovní bytosti vždy byl příčinou toho, co si prožil a co se mu v životních situacích dělo, děje a dít bude.
S tímto uvědoměním je potřeba se otevřít cestě sebepráce, odpuštění, postupnému rozbití odporu k nepříjemným pocitům a souvisejícím situacím ve kterých jsou ostatními kolem nás vyvolávány.
Trvalá láska tedy není na strachu a podmínečném přístupu nastavená touha po pozornosti, ale je o bezpodmínečnosti, celistvosti a schopnosti milovat ostatní skrze své vlastní sebepřijetí takové jací jsou, tedy i s jejich negativními, chybnýmí, nepřirozenými životními postoji a přístupy, s pochopením, že ti co to tak ještě nežijí a nemají se to ve svých vztazích stále učí.

 

Dvoj-Plameny

Vývoj duchovních bytostí ve Stvoření v časovém matrixu života je duální, párový, to znamená, že se v těchto rovinách sebeprožívá a sebepoznává ze společné jednoty vydělený ženský a mužský princip v nezávislých individualizovanách duchovních bytostech a souvisejících hmotných tělech.
Pojem Plamen je odvozen od původní formy naší bytosti, což je paprsek vědomí.
Je to zúžená a vlastní individualitou obdařená část kolektivního pole vědomí vyšší úrovně stvořitelského kolektivu zakládajících vesmírných ras, které takto vytváří světy a bytosti úrovně nižší.
Vyrobí pro ně předlohy, manifestační programy, aby se mohly do realitních polích vesmírů promítnout a tam existovat a vyvíjet se.
Těmto paprskům vědomého živoucího světla naší individuality se také někdy říká Plameny a bytostem Bytosti Plamenné (světelné), což poukazuje na naši původní světelnou či plamennou formu ve svém výchozím stavu před tím, než se ukotví do svých tělesných předloh a vibračně poklesne do hmoty pro biologickou manifestaci.
Nauka o Dvoj-Plamenech byla zde na Zemi značně překroucena a zneužita.
Současný komerční výklad představy je takový, že každý člověk má zde na Zemi svůj Dvoj-Plamen, což je všestranně ideální životní partner (např. dobře zavedený milionář, nádherný mladý zdravý krasavec, hluboce duchovně založený člověk, pudově vyhaslý asketa, breathariján, absolutně věrný a pouze mě milující nadstandardně šukézní eufalický poživačný nadsamec a to všechno navíc v jedné osobě).
Je životní nutností a duchovním cílem každého z nás, si svůj Dvoj-Plamen najít a začít s ním žít dokonalý, zcela harmonický a naplněný život bez hádek a problémů.
Vzestup vědomí pak přijde sám od sebe.
Probuzení, osvícení a nirvána jsou již za dveřmi.
To vše je ovšem obrovský blud.
Není pravidlem, že by se Dvoj-Plameny současně inkarnovaly na tutéž planetu do stejné reality. I kdyby, vůbec to neznamená, že mezi nimi může jednoduše, bez hluboké sebepráce, vzniknout nějaký pěkný romantický vztah.
Pokud se to má z nějakého důvodu stát (což je možné, v rámci inkarnačního kontraktu Duše, který vymezuje náplň každé její inkarnační mise), tak se to stane automaticky, nevyhnutelně a bez hledání a je to vždy spojeno s dosažením určité úrovně duchovní vyspělosti v návaznosti na transformační proces vzestupného sjednocování rodičovské duchovní bytosti vyššího Já zpět do své vlastní celistvosti.
Výsledkem tohoto cíleně spuštěného mejnstrýmového ezoterického humbuku je uvržení hledajících
do vztahového chaosu a destabilizace jejich vztahové ukotvenosti, která je důležitá pro jejich duchovní praxi a související růst.
Honba za Dvoj-Plameny je tedy dobrým důvodem, proč současná partnerství a rodiny rozbíjet a pídit se skrze přejaté falešné představy za chimérami, které neexistují.
Falešná teze, že životní problémy nejsou potřebné evoluční lekce, ale chyby ve výběru partnera, které lze rychle odstranit jeho vhodnou výměnou a pod pláštíkem dvoj-
plamenné duchovnosti a sebeklamu pak dále skrývat své charakterové vady vlastní nevědomosti či nezvladatelnou promiskuitu.
Pojem Dvoj-Plamen není tedy žádný mýtus a nebo přejatá představa o ideálním partnerovi. Je to duchovní energo-fyzikální koncept, skrze který se každá duchovní bytost poznává a vyvíjí.
Mytologicky zde můžeme poukazovat na nekonečně se opakující cyklus božského stvoření Adama a Evy, tedy neustále se opakujícího momentu počátku, kdy sjednocená duchovní bytost ve stavu Boha pro účel sebepoznání, vydělila, vydechla ze sebe dle své úrovně bytí odpovídají počet polaritních Dvojplamenů, Adamů a Ev a dala si tak možnost se skrze tyto nižší formy svého vědomí a související polaritně odlišné duchovních bytosti, vyvíjet a sebepoznávat.
Každý člověk na Zemi má tedy ve své duchovní existencí na své aktuální úrovní bytí své duchovní dvojče, které se od počátku vyvíjí ve své vlastní inkarnaci paralelně s ním v paralelení verzi života na Zemi.
Každá Duše má ze sebe takovýchto dvojčat vyděleno celkem 6. Tento celek 12ti individualizovaných bytostí tvoří tzv. matrix duše. Jejich kolektivní vědomí je propojeno a proto každá z těchto 12ti bytostí vnímá prožitky a zkušenosti ostatních jako své vlastní reinkarnační.
Je potřeba si tedy uvědomit to, že jaký vztah máme, neurčuje naše představa o tom jaký by měl být a že je ideálně možný pouze a jen s naším vysněným Dvoj-Plamenem, ale naše vibrace spojená s naší sebeláskou a hodnotami, které žijeme.
Na základě těchto nastavení a uvědomění si vždy do života přitahujeme pouze a jen takového partnera jehož vnitřní nastavení rezonuje s tím naším.
Pokud se nám to z nějakého důvodu nezamlouvá, tak je potřeba místo úniku a vzdávání se vlastní zodpovědnosti za to co se nám ve vztahu děje, začít v prvé řadě hledat problémy v sobě, ve svých nastaveních a hodnotách, které jsme si do života přinesli ze svých rodových linií skrze výchovu od svých rodičů.

 

Láska a Oběť

Naše vlastní uvědomení vychází z paměti našich vlastních životních prožitků a zkušeností ve spojitosti s našimi pocity a způsoby jak si příchozí životní situace interpretujeme. S tímto se pojí také náše životní postoje, hodnoty a názory na životní situace a související projevy, které prožíváme.
Bez ohledu na vlastní uvědomění a životní nastavení, každá duchovní bytost vnímá svůj život a příchozí situace pouze ve dvou možných stavech a souvisejících pocitech, které rozdělujeme na příjemné a nepříjemné. Tyto pocity jsou prožívány dvěma základnímy způsoby.
Prvním způsobem je přímé působení, tedy fyzický kontakt našeho těla s realitou a těly ostatních účastníků, kde na našem těle přímo pociťujeme našimi smysly fyzický dopad tohoto působení.
Druhým způsobem je bezkontaktní pozorování projevu a vyvolávání pocitů a souvisejících reakcí na základě toho, zda se jedná o již v minulusti prožitou, opakující se situaci a nebo o zcela novou zkušenost.
U druhého způsobu bezkontaktního pozorování, bych rád zmínil to, že v naší společnosti existují domněnky spojené s prožíváním se v roli oběti, které tvrdí, že bezkontaktní projev jeho pozorovatele může zranit nebo mu nějakým způsobem ubližit.
Zde bych chtěl zdůraznit, že se jedná o přejatý pokřivený postoj z výchovy, který se pojí se zavděčováním se a převzetím odpovědnosti za to, jak se cítí ostatní kolem nás.
Pokud sledujeme nějaký projev, kde někdo něco, dělá nebo říká, tak to pouze a jen v nás vyvolává odpovídající pocity, které máme skrze vlastní zkušenost z minulosti s tímto projevem spojené.
Nepřijemný pocit zde poukazuje na naše potlačené emoce a související trauma.
Příjemné pocity nás pojí se stavem sebepřijetí, kdy v tomto případě skrze energetické tělo dotyčné bytosti v dané situaci proudí veškeré životní energie bez odporu. Tato bytost přijímá probíhající zkušenost a nachází se tak ve stavu lásky, pochopení a prožívání soucitu, radosti, štěstí a spokojenosti.
Nepříjemné pocity nás pojí se stavem, kdy si v dané situaci prožíváme poučení vedoucí k nápravě vlastních chyb a souvisejícímu narovnání se a uvědomění si toho, že jsme se nějakým vlastním zapříčiněním odklonili od pozitivního stavu života a proto se dostaváme do životních situací a prožitků,, kde si odžíváme důsledky těchto rozhodování a konání v naší vlastní duchovní minulosti.
Pokud jsme naučeni tyto situace skrze adaptované vzorce chování z naší výchovy a ze společnosti odmítat a popírat, tak se stavíme do role oběti a související situace řešíme odpovídajícím naučeným způsobem, stejně tak jako ti, od kterých jsme si tento přístup převzali.
V našem životě se nám tedy neustále projektují tyto dva základní stavy a vše kolem nás, nás neustále vyzývá k možným změnám, transformaci a odpouštění si toho, kde nás to do role oběti tlačí a skrze tato nastavení nás odklání od vlastní přirozenosti a souvisejícího života ve vlastní celistvosti a bezpodmínečné lásce.
V každé životní situaci jsme buď láskou ve své vlastní přijaté duchovní celistvosti a nebo obětí své vlastní duchovní minulosti, svého vlastního utrpení a souvisejících nepřijatých karmických lekcí, jejichž důsledky si v sobě neseme ve formě strachu, potlačených emocí, myšlenkových vzorců chování a s nimi spojených duchovních nemocí.

 

Manipulace

Jedná se o formu energetického vyrovnávání skrze sebezneužívání, zneužívání vlastní moci vůči ostatním a s tímto spojeném na strachu postaveném působení a ovlivňování rozhodnutí těch, kteří se díky vlastnímu strachu, bezmoci, nezodpovědnosti a souvisejícím tématům a hodnotám spojených s ovlivňováním, podvolí a nechají se manipulovat.
K manipulaci jsou vždy potřební minimálně dva aktéři. Osoba manipulující, tedy manipulátor, udělující karmickou lekci a příjemce manipulace, který je v této učící hře o sebelásce díky převažujícímu vlastnímu strachu, odporu a absenci vlastní sebelásky a souvisejícího uvědomění loutkou a také tím kdo učení této karmické lekce přijímá.
Manipulátor vždy podsouvá informace neláskyplným způsobem, je zde přítomen strach, jsou nabízeny různé hrozby, tragédie, ztráty pozornosti, energie a hmotných statků, které mohou nastat pokud se manipulovaná osoba odmítne podřídit nátlaku a naplnit kroky manipulátorem nabízeného scénáře.
Manipulátor vždy koná se záměrem energetického zisku a udržení pozornosti ostatních na podnětech, které jsou předmětem směřování pozornosti manipulovaných osob.
Manipulaci je vždy účasten a vystaven ten, kdo zde má související karmický dluh a v minulosti se tedy choval stejným způsobem, není si vědom své duchovní podstaty, svých vlastních přirozených hodnot a toho jak život přirozeně funguje. Bytost, která podléhá manipulacím se vždy prožívá pod vlivem přejatých myšlenkových vzorců chování v roli oběti a svůj naučený přístup vnímá mezi ostatními manipulovanými osobami jako přirozený.
Vůči manipulaci je naopak imunní taková bytost, která zde nemá karmický závazek, je si vědoma sama sebe, svých hodnot, své vlastní přirozenosti a pravidel a zákonitostí života, protože dokáže strach a související tlak na nepřirozené chování a hodnoty v manipulativních postojích a informacích identifikovat a tím je schopna tyto věci s pochopením pojmenovat, vyjádřit a vypustit ze svého vlastního života.
Přitomnost manipulace v lidské společnosti je pouze signálem toho, jaké jsou zde hodnoty a uvědomění.
Dokud ve společnosti bude přítomen strach, nízká sebeláska, sebehodnota, neustálé odevzdávání vlastní moci autoritám, nezodpovědnost za vlastní rozhodování, za vlastní pocity a související konání ve vlastním životě, tak zde budou přítomny bytosti, které skrze manipulaci budou učit ostatní sebelásce a narovnání se zpět do původních přirozených lidských hodnot.
Je potřeba si uvědomit, že všichni manipulátoři kolem nás, vycházejí z nás, z našich vztahů, hodnot, z našich životních postojů a nastavení. Jsou to děti svých vlastních rodičů, jsou tedy nedílnou součástí obrazu naší společnosti, našeho života, našich hodnot a uvědomění, tedy nás samých.

 

Toxické vztahy

Pojem osobní toxicity ve vztazích je trendová záležitost new age spirituality myšlenkového systému a vkládá do rukou tento pojem a související domněnky těm, kteří si chtějí stále hledat alibi pro svou vlastní nezodpovědnost za své vlastní pocity a související životní situace.
Pojem toxický vztah nebo toxická osoba je tedy pouze a jen alibi pro setrvávání v roli oběti a chudáka s vědomím, že život je nespravedlivý a to co se mi v životě bezprostředně děje skrze chování a projevy od ostatních si nezasloužím.
Pojem "toxický" pouze a jen poukazuje na odpor k vlastním nepříjemným pocitům a souvisejícím potlačeným emocím každého jedince, který si tento nepřirozený přístup k životním situacím adaptoval.
Je dobré si tedy připomenout, že život má dvě základní roviny ve kterých vše probíhá. Ta první výchozí je rovina duchovní, která je řízena zákony božího řádu a jednoznačně říká bez posuzování a hodnocení, že vše se děje neustále spravedlivě a správně.
Druhá rovina morální pak poukazuje na náš vlastní odklon a nebo soulad s původními, prvotními hodnotami života ve Stvoření. Zde již každá bytost na základě svého uvědomění a vlastních zkušeností má možnost rozlišovat mezi tím co je pozitivní a negativní, dobře, špatně, přirozené, nepřirozené atd.
Pokud je duchovní životní rovina nahrazena naučenými postoji, vzorci a domněnkami ze systému myšlení, pak jsou tyto původní, prvotní hodnoty, přeprogramovány pro účel učení se sebelásce ve vlastní oddělenosti a iluzi představ o svém vlastním původu a přirozenosti a samozřejmě také pro účel odžití si autentických karmických prožitků v zapomění na svou vlastní duchovní minulost a související konání, tedy primárně pro účel poučení a procítění toho, jaké to je, když se k nám ostatní chovají a projevují stejným způsobem tak, jako jsme se v minulých inkarnacích chovali a projevovali my sami k ostatním.
Pojem toxicita je tedy přímo spojen s vlastním duchovním sebepotlačením, dualitním pohledem na život, odpojením od vlastní duchovní minulosti, související celistvosti a neochotou vidět sebe sama s láskou a pochopením v chování a projevech ostatních.

 

Vědomé tvoření

Původní, prvotní vědomé tvoření člověka vychází z jeho vlastní přirozené radosti proudící z nitra jeho těla, naplněného sebeláskou.
Tento stav umožňuje a zajišťuje lidskému tělu naprostou energetickou nezávislost, díky primárnímu napojení na sebelásku, tedy energii Zdroje všeho bytí.
Lidské tělo člověka je tedy primárním prostorem jeho vlastního přírozeného tvoření radosti skrze příjemné pocity vzrušení a rozkoše, které si dopřává ve vzájemném vztahu ženy a muže.
Primárním nástrojem této tvorby je jejich vědomá sexualita.
Ve vzájemném přirozeném vztahu je žena orgasmická, přijímající a zárověň vedoucí a učící a muž tvořivý, dávající, následující vědomé učení ženy.
Díky tomuto nastavení je primárním prostorem tvoření ženské tělo, její erotogenní zóny, její vagína. Na těle ženy, na jejich erotogenních zónách a uvnitř něj, v prostoru její vagíny, tvoří muž sexuální vzrušení a rozkoš svým tělem, primárně svým penisem.
Muž tímto konáním generuje v těle ženy dostatečné množství sexuální energie, kterou spolu se ženou prožívá a následuje.
V první a druhé čakře se natvořená sexuální energie a související rozkoš projevuje ve formě orgánového orgasmu.
Jakmile tato energie přesáhne úroveň třetí čakry (RA-centrum) a vstoupí do čakry srdeční, nastává projev dost-RA, neboli RA-dost, který nazýváme emoční orgasmus. Žena i muž v tomto stavu jsou zaplavení pocity blaženosti, rozkoše a projevují radost smíchem, hlasitými vzdechy a křikem.
Pakliže se sexuální energie stále tvoří dál a stoupá přes další čakry a dosáhne sedmé korunní čakry, tak nastává projev orgasmické extáze neboli krátkodobého splynutí ženského a mužského principu do společné jednoty. Tento stav je vrcholným momentem jejich vzájemného přirozeného tvoření lásky. Cílem a smyslem vědomého tvoření muže je na tento vrchol blaženosti svou ženu dovést.
Vědomé tvoření člověka je tedy ve své podstatě praktické učení se lásce ve vzájemném vztahu muže a ženy, učení se rozměrnosti a pocitové hloubce fyzických doteků a milování na jejich lidských tělech.
Díky úpadku těchto prvotních přirozených hodnot, souvisejícím duchovním nemocem a traumatizované, tabuizované sexualitě, došlo postupně k přesunutí pozornosti a souvisejících hodot mimo lidské tělo. Tímto se přesunulo primární tvoření z lidského těla do realitního prostoru a z vědomého milovníka se pro účel poznání záhy stal naučenými programy a myšlenkami řízený materiální kutil.
Abychom se tedy mohli navrátit zpět k našemu původnímu vědomému tvoření a přirozenému životu v lásce a radosti, k související energetické nezávislosti a s tímto spojené vědomé sexualitě, bude potřeba si nejprve uzdravit svá vlastní nemocná těla, zbavit se svých strachů, sexuálních traumat a souvisejích potlačených emocí. Tímto máme možnost začít si postupně vážit více našich těl a zvědomit si přístup k nim. Díky tomuto uvědomění můžeme začít přistupovat k našemu životnímu prostředí stejným způsobem jako budeme přistupovat k našim vlastním tělům, tedy s láskou a radostí.
Poté můžeme být jako lidé opět přirozeně spokojení a štastní v souladu se svým vlastním prostředím pro život, tak jak nám to bylo záměrem Stvořitele dáno.

 

Bezpodmínečná láska

Je prvotní, původní, vědomý, přirozený přístup k sobě, k vlastnímu životu a související stav uvědomění sebe sama a svého vlastního hmotného projevu. Bezpodmínečná láska je tedy ekvivalentem vědomí ve stavu Bůh. Je tedy stavem rezonance s Bohem a jeho zákony Stvoření.
Tento výchozí nedualitní stav sebepřijetí je tedy bez odporu, bez podmínek, beze strachu.
Žít život v bezpodmínečné lásce znamená mít za něj stoprocentní zodpovědnost, vědět, že nejsem obětí a nikdy jsem nebyl i když jsem si to pro účel poznání v iluzi zapomění na sebe o sobě mohl myslet. Znamená to tedy přijetí všeho, co se mi v životě dělo a děje bez odporu s vědomím, že to bylo vždy spravedlivé, vždy to se mnou souviselo, souvisí a poukazuje mi to na mé vlastní životní volby, hodnoty a související stav uvědomění.
Odpor a odmítání životních situací vede naopak k lásce podmínečné, která díky adaptovaným nepřirozeným postojům myšlenkových vzorců chování v naší společnosti stále dominuje. Milovat bezpodmínečně ovšem neznamená být pasivní a podporovat ve svém životě vše, primárně pak věci nepřirozené v rozporu se zákony božího řádu.
Milovat bezpodmínečně znamená nebojovat, ale chránit se, bránit sebe sama a svůj prostor pro život beze strachu svým projevem a souvisejícím sebevyjádřením.
Milovat bezpodmínečně znamená nebýt pasivní, ale také netlačit, být tedy v rovnováze s uvědoměním, že život je absolutně spravedlivý ke všemu stvořenému. Tento stav umožňuje zažívat vše příchozí příjemné, přijatelné. V tomto stavu buď s tím co se nám v životě, v životních situacích s ostatními děje, souzníme, protože to sami děláme a nebo s nimi soucítíme, máme k nim tedy pochopení, protože víme, že jsme v naší minulosti v minulých inkarnacích naší duchovní bytosti byli stejní, dělali jsme chyby a k ostatním jsme se chovali stejným způsobem.
Projevovat k někomu soucit znamená vědět, že stejně jako já i on je zodpovědný za svůj vlastní život, že stejně jako já i on není obětí a do svého stavu ve kterém se v životě nachází si došel sám svým vlastním rozhodováním a konáním.
Milovat bezpodmínečně znamená tedy nikoho ani sebe nelitovat, být inspirací ostatním, poukazovat na vlastní přirozené hodnoty života tím, že je sami žijeme a chráníme s vědomím toho, že také všichni ostatní kolem nás mají možnost převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, přestat být obětí, přestat svou energií a strachem živit věci a aktivity, které jsou nepřirozené a již jim neslouží k radosti, odpustit si a přijmout svou potlačenou duchovní minulost na kterou jim ostatní kolem nich svým chováním k nim poukazují.
Žít život v bezpodmínečné lásce znamená vědět, cítít, vnímat se příjemně ve svém vlastním zdravém lidském těle, prožívat vědomou sexualitu se svým partnerem a z ní čerpat přirozenou radost a tvořivou životní sílu.
Žít život v bezpodmínečné lásce neznamená tvořit si díky vlastnímu strachu a odporu hranice vůči chování ostatních, separovat se od nich, ale vědět, že naše přirozená hranice je v našem srdci a vše co k nám v životě přichází, tak příchází v prvé řadě nám toto připomenout, abychom si neustále připomínali to, že výchozím stavem každé duchovní bytosti je láska, dobro a pozitivní stav života.

 

Zrcadlo sebelásky

Vše co se nám v životě děje, vychází z našeho vlastního nastavení a souvisejícího uvědomění, tedy z naší sebelásky. To, jak se máme rádi, jak si uvědomujeme sami sebe a svět ve kterém žijeme se tedy odráží v reakcích našeho okolí vůči nám.
V našich rodičích vidíme svou vlastní minulost, jací jsme byli rodiče v minulých inkarnacích naší duše a jak jsme se chovali ke svým dětem a také stav, který poukazuje na to co jsme si od narození ve vztahu s našimi rodiči ještě nezpracovali a kde tedy nejsme v těchto vztazích stále v souladu se sebou s přijetím se v těchto rolích do lásky a pochopení. Tento pohled se nám odráží také ve vztazích s našimi dětmi, které nám svých chováním zrcadlí to, co jsme si ve vlastních vztazích s rodiči nepřijali, nedovolili, neodpustili, potlačili, čeho se bojíme, co jim zazlíváme atd.
Ve vztazích s našimi partnery zase vídíme svou parnerskou minulosti, jací jsme byli a jak jsme se chovali ve vztazích v minulosti, v minulých inkarnacích ke svým partnerům. V základu se toto týká všech kolem nás, celé naší rodiny, kde každý nám primárně poukazuje ve své roli na to jací jsme byli sourozenci, strýcové, tety, tchánové, tchýně, bratranci sestřenice atd. a svým projevem nám každý z nich přehrává důsledky našeho přístupu, chování a rozhodování se ve vztazích napříč naší duchovní minulostí, našimi inkarnacemi životem.
To stejné se samozřejmě týká našich přátel, kolegů z práce, nadřízených, všech které ve svém životě potkáváme a se kterými prožíváme příjemné i nepřijemné situace našeho života.
Primárním kořenovým vztahem je pro ženu vztah s její mámou a pro muže s jeho tátou. Přirozenost a láskyplnost těchto vztahů definuje jejich vlastní základní sílu, přirozenou sebelásku, sebehodnotu, přistup k tělu, k nahotě, k vlastní sexualitě a životní hodnoty, které sami ve svých životech žijí.
Vzájemný partnerský vztah rodičů se projektuje do partnerských vztahů jejich dětí na kterých v průběhu svého života vidí plody své vlastní vzájemné partnerské lásky. Vztah matky se synem poukazuje na její partnerský vztah s mužem. Vztah otce s dcerou zase poukazuje na jeho partnerský vztah se ženou. Vzájemný vztah dětí následně poukazuje na vzájemný vztah jejich rodičů. Je zcela evidentní, že pro vlastní rozvoj a sebepráci máme každý dostatečné množství základních pohledu na sebe, na svůj vlastní život, na své vlastní vztahy a hodnoty, proto je dobré se jimi v dnešní době řídit, neboť nám pomáhají dostávat se do vlastní přirozenosti a do láskyplnějšího, šťastnějšího života.

 

Sebereflexe - Fáze léčení skrze komunikaci ve vztahu

1. Rozklíčování interakce

Je mi to nepříjemné.

2. Připuštení spojitosti

Připouštím, že nejsem oběť a to co je mi nyní přehráváno skrze komunikaci a chování druhou osobou, má se mnou spojitost.
Připuštím spojitost s danou situací a přijám zodpovědnost za to co cítím.
Připouštím, že jsem se v minulosti, v minulých inkarnacích choval(a) stejným způsobem jako mi nyní druhá osoba ukazuje.

3. Přijetí spoluúčasti na dané situaci

Uvědomuji si duchovní i morální roviny vzniklé situace a souvisejících projevů.
Začínám komunikaci s přijetím zodpovědnosti a s tendencí přiznat pravdivě, dát najevo své vlastní pocity a zjemněním svého odporu k dané situaci a omluvou vedoucí k postupnému odpuštění si potlačených emoci skrze druhou osobu.

4. Omluva skrze druhou osobu, otevření prostoru pro vlastní odpuštění

Příklady:
- Vztek: Nezlob se, ale to co říkáš mi vyvolává vztek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nechováš se hezky, ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Lítost: Omlouvám se, že nenaplňuji tvá očekávání, je mi to líto, tvé chování je mi nepříjemné, cítím smutek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Bolest: Promiň, ale tvé chováním mi vyvolává bolest (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nicméně si uvědomuji, že je to má vlastní bolest, kterou jsem v minulosti působil(a) druhým a nyní mi ji vyvoláváš.

4. Odpouštění

Lokalizuj svůj nepříjemný pocit na svém těle a na dané místo zaměř pozornost a svůj dech.
Snaž se uvolnít a dechem uvolňovat nepříjemný pocit.
Pokud to zvládeš, požádej dotyčnou osobu o možnosti kontaktu, objetí.
Např.: Mohu tě prosím obejmout?
Prosím, odpusť mi.

4. Narovnání vztahu

Děkuji ti za to co mi říkáš, za to co mi ukazuješ.
Projev uvědomění s odkazem na další postup a změny v budoucnu, co můžeš ty a také druhá osoba zlepšit a na co se můžete oba zaměřit tak, aby se tato situace již neopakovala.

5. Projev přijetí

Mám tě rád(a).
Miluji tě.
Děkuji ti.

 














Související: Záznam z besedy Praktická Sebereflexe

Promiskuita, Polyamorie, Děvka a Děvkař

Promiskuita (lat. promiscuus = smíšený) je stavem energetické závislosti na fyzickém, tělesném sexu, s potřebou neustálého střídání partnerů.
Základem je tedy energetická závislost na fyzické sexualitě neboli chtíč, což je v tomto pojetí sebenátlaková forma uspokojení svých vlastních sexuálních představ a myšlenek.
Realizátorem chtíče je vždy bytost, která je ve stavu traumatu sexuální oběti, sebenátlaku, sebeubližování a související nevěry k vlastním pocitům v srdci, které nevnímá díky svým potlačeným emocím a má je odpojené a přemostěné naučenými myšlenkovými vzorci chování.
Každá taková bytost svým sexuálním projevem a postojem přehrává ostatním to, co očekávají, aby pro sebe skrze toto chování získala kýženou pozitivní energii.
Tento učící zavděčovací stav nazýváme u ženy děvka a u muže děvkař.
Děvka a děvkař tedy zjednodušeně řečeno získavají pozitivní energii lásky od ostatních skrze realizaci sexuálních představ, kde prostředníkem této výměny je jejich fyzické tělo.
Potřeba děvky a děvkaře střídat partnery, tedy být promiskuitní vychází z potřeby mít dostatek kvalitních energetických zdrojů, které se s postupem času vyčerpávají a nejsou tedy pro ně již energeticky dostačující, atraktivní a díky chátrání a stárnutí jejich fyzických těl i postupně jejich vzhled ztrácí zajímavost a přestává splňovat odpovídající očekávání a představy, což někteří aktéři řeší všemožnými zásahy a úpravami své fyzické podoby a chemickým tuningem svých sexuálních funkcí.
Děvka a děvkař se vždy realizují v jednom ze dvou nastavení submisivity a nebo dominance a na základě těchto nastavení si pak k sobě vždy přitahují bytost v nastavení opačném.
Submisivní děvka a děvkař mají vždy potlačený vlastní chtíč, vždy jsou tedy v pasivním režimu ve stavu potlačeného vzteku, tedy značné sebelítosti a čekají na to, až na ně bude upjata pozornost a budou požádání o realizaci sexuální představy jiné dominantní bytosti. Tuto představu pak díky touze po přijetí a souvisejícímu energetickému zisku svým tělesným projevem realizují.
Dominantní děvka a děvkař naopak svou závislost aktivně projevují, jsou pod vlivem agrese, vzteku a vybírají si ke své realizaci potřebné submisivní lítostivé objekty, kterým jednak svým chováním zrcadlí jejich sebepotlačení a na kterých oni sami mají možnost vidět svůj vlastní odmítaný, potlačený přístup k vlastní sexualitě.
V novodobém pojetí si promiskuita oblékla inovovaný pozitivní kabátek a můžeme se s ní setkat v pojmu "Polyamorie" (poly lat. vícenásobný), tedy vícenásobná láska.
Tento trend se rádoby tváří duchovně a vědomě a aktéři si obvykle pouze přehrávají své nově naučené sexuální postoje z různých trendových ezoterických nauk, kterým díky společenské popularitě příchází energetická pozornost. Nicméně je zde vždy běhání po povrchu, tedy veškeré energetické interakce jsou podmínečné a zavděčovací s potřebou být pouze a jen v tom "hezkém" a jakmile se objeví něco co je nám ve vztahu nepříjemné, nastává povětšinou zamaskování vlastního vnitřního konfliktu, tedy vlastního odporu a odmítnutí skrze nějakou naučenou fintu. Například "to je tvůj problém, já už jsem pouze v lásce" a nastavá skrytý únik k dalšímu partnerovi, který je součástí polyamorijního kultu. A tímto způsobem se pak partneři ve skupině cyklí a přitahují pozornost dalších v obdobném nastavení, kteří mají potřebu si touto formou učení projít.
U všech těchto bytostí je vždy evidentní naučená, technická sexuální povrchnost, nízká sebehodnota a sebeláska, potlačený strach z ublížení, strach z bolesti, strach z nepříjemných pocitů a neochota s nimi vědomě pracovat. Pocitové hranice jsou striktně vymezený na to "hezké", takže jakmile dojde k jejich narušení je zde okamžitá reakce naučeného vzorce chování a souvisejícího postoje, který vede dotyčného doslova do stavu "nedotknutelnosti", tedy do naprostého odmítnutí se s nepříjemným pocitem spojit s odpovídající naučenou argumentací a maskou rádoby pozitivního výrazu, který je pro trochu vnímavé vnímán jako značně nepřirozený až křečovitý.
V naší společnosti se přirozená, vědomá interakce ve vztazích a s nimi spojená vědomá sexualita teprve velmi pomalu probouzí, takže jakékoliv různými trendy vyvolané tlaky do neustálého nevědomého překračování vlastních pocitů v srdci a opouštění svých vlastních přirozených monogamních heterosexuálních vztahů za účelem multiplikace sexuálních partnerů , navíc v různých variantách sexuální orientace, vždy povede jen k potřebným učícím lekcím, které nám objasní náš nepřirozený postoj, související nízkou sebelásku a neschopnost kontinuálně prohlubovat a pečovat o svůj přirozený partnerský vztah a udržovat ho ve stavu posvátné harmonie.

 

Umění sebereflexe

Neboli umění vidět se v ostatních projevech bytostí v naší realitě a souvisejícím životním ději.
Jedná se o přirozenou schopnost vědomého vnímání a pozorování realitních projevů a duchovních signálů v životním ději skrze realitní zrcadla, kterou má k dispozici pro svou orientaci a učení každá duchovní bytost ve svém těle.
Abychom pochopili jak v základu funguje tato schopnost, je potřeba si ujasnit co znamená pojem "vidět".
Vidět, vnímat, vědět je přirozená schopnost intuitivního vnímání energií a souvisejících informací, které přicházejí z našeho duchovního napojení, vědění, skrze intuitivní kanál k aktuálně probíhajícímu realitnímu projevu, chování, které vnímáme našimi tělesnými smysly.
Pokud jsou naše tělesné smysly ovládány systémem myšlení, tak to co v rámci sebereflexe vidíme, vnímáme, je popisováno naučenými myšlenkovými programy a souvisejícími myšlenkami, které nám popisují to, co vidíme a cítíme skrze naučené vzorce chování a související životní postoje, kde k těm hlavním patří postoj oběti.
Původní pojem a význam sebezrcadlení byl díky systému myšlení značně pokřiven a překroucen. Často se zde mylně zaměňuje funkce realitního zrcadla s funkcí odrazu naší převrácené podoby v zrcadle fyzickém a jsou podávány související mylné interpretace toho co nám to ukazuje.
Realitní zrcadlo v původním významu neukazuje převrácený obraz fyzického projevu naší duchovní bytosti, ale jeho energetickou odezvu a související reakce na naše předchozí chování skrze kolem nás projevené bytosti, tak jak jsou řízeny Zákonem energetického vyrovnávání v životním ději. Realitní zrcadlo se skládá ze dvou částí, které ovlivňují naše smyslové vnímání.
První část je námi pozorovaný realitní hmotný projev.
Druhá část jsou naše související tělesné pocity a pocity v srdci.
První část, je tedy vyobrazený projev, který vždy poukazuje na důsledek našich předchozích rozhodnutí.
Říkáme jí také morální rovina projeveného chování, protože nám vždy ukazuje projev, který je buďto v souladu s naší přirozeností a Zákonem Jednoty Stvoření a nebo se od nich odkloňuje. Projev a související chování je tedy buď láskyplné a nebo neláskyplné.
Druhá duchovní část, poukazuje na náš postoj vůči projevenému realitnímu projevu a souvisejícímu chování a na naše související pocity. Pokud jsou příjemné, jsme s realitním projevem a souvisejícím chováním, díky vlastní zkušenosti a uvědomění v lásce a nebo v pochopení. Pokud jsou nepříjemné, tak jsme s realitním projevem v odporu a v nepřijetí, protože jsme toto chování u sebe nepřijali a v minulosti si odmítli doprožít a srovnat všechny související energie. Je zde tedy absence lásky a pochopení k tomuto chování.
Tento stav je pro nás v prvé řadě vždy signálem toho, že jsme se v minulých životních situacích projevovali stejným způsobem vůči jiným bytostem a odmítli si díky našemu nastavení a životním postojům prožít toto chování od ostatních bytostí k nám.
Zjednodušeně řečeno, realitní zrcadlo je to, co pozorujeme dohromady s tím, co cítíme a vnímáme jako celek příjemně a nebo nepříjemně.
Mistrovstvím sebereflexe je být bdělý, přítomný a být si vědom vlastní spojitosti s tím, co se kolem nás bezprostředně projevuje a co při tom cítíme a vnímáme ve svém vlastním těle.
Je potřebné být si vědom toho, že ve svém přirozeném nastavení nejsme obětí a pokud vnímáme v projevech kolem nás něco nepříjemného, tak nám to vždy signalizuje nevyrovnané energie a související energetické blokády na vlastním energetickém těle, tedy naše vlastní potlačené emoce, které je potřebné si odpustit a uvolnit z našeho těla ven, neb jsou vždy příčinou naších nemocí.
Sebereflexe je spolu s znalostmi vlastní přirozenosti, principů života a zákonů božího řádu důležitým nástrojem našeho duchovní vývoje a vědomým navigátorem životními proudy realitních dějů.

 













Související: Záznam z besedy Praktická Sebereflexe