Život v rovnováze

To co nás přirozeně definuje, jsou naše tělesné pocity, naše vědění pramenící z vlastních zkušeností, související sebeuvědomění a hodnoty na kterých v našem životě držíme pozornost.
Jak se tedy cítíme uvnitř, tak vypadáme navenek, takový je vzhled našeho těla, naše zdraví a kvalita našeho života.
Vnitřní nedostatek lásky nahrazený strachem a s ním spojenými nepřirozenými životními postoji a myšlenkovými vzorci chování nás drží na učících frekvencích života v nemoci, utrpení a souvsející iluzi oddělenosti od vlastní duchovní podstaty, v životní nerovnováze. Tato životní nerovnováha se primárně projevuje v našem vlastním sebeuvědomění v polaritách ženy a muže a v přístupu k našemu životnímu prostředí.
Jakým způsobem jsou tyto dva primární principy života v našem těle v rovnováze, tak se to projektuje také navenek v našich vztazích. Vnitřním nesouladem je lidstvo zátíženo od nepaměti a po generace se přenášejí pokřivená nastavení vnitřních principů z matky na dceru a otce na syna. Ve vztazích tímto dominuje na strachu postavená podmínečná láska, nevědomá, traumatizovaná sexualita, zavděčování se představám ostatních a s tímto spojená energetická závislost na vnějších podnětech.
Navrátit se do vlastní rovnováhy, znamená přijmout zodpovědnost za vlastní život, přestat očekávat, že mé životní problémy, mé nemoci, za mě vyřeší někdo jiný, přestat v životě podporovat věci, které nejsou v souladu s vlastní přirozeností, podporují utrpení, strach, boje a válečné konflikty a nepřinášejí tedy do života lásku a radost. Je potřeba tedy nebýt v životě pasivní a pracovat na svém duchovní rozvoji, na odpuštění si svých potlačených emocí, na láskyplnosti ve vlastních vztazích a na druhou stranu zase na sebe a tím i na ostatní netlačit, neplýtvat vlastní energií tam, kde se ještě sbírají zkušenosti v učení se na vlastních chybách, tam je potřeba učit se mít pochopení, že my všichni, každý z nás prochází těmito fázemi duchovního vývoje. Není důležité co si myslíme, kolik naučených informací v sobě máme, kým jsme v minulosti byli, co jsme prožili, co všechno jsme dělali, co všechno jsme dokázali. Důležité je, jací jsme nyní díky těmto zkušenostem lidé, co si uvědomujeme, jáká je naše láska, jaké jsou naše hodnoty, jak se k sobě vzájemně chováme, zda tedy a jakým způsobem naplňujeme záměr člověka daný Stvořitelem pro náš přirozeně šťastný a spokojený život.
Vědomý člověk žíjící v rovnováze se nerozhoduje na strachem podložených podnětech. Před těmito podněty se brání a chrání tak svůj vlastní přirozený prostor pro život.
Vědomý člověk se nebojí vlastní zodpovědnosti, protože ví, že život je absolutně spravedlivý ke každému a každému se dříve nebo později vrátí to, co on sám dělal jiným. Jediná taková bytost žijící na Zemi v tomto uvědomění vytváří prostor pro všechny ostatní, aby se tak postupně mohli přidávat další a další, kteří touží po životě v lásce, míru, radosti,štěstí a spokojenosti a postupně tak zvětšovali tento prostor. Nikdo ve svém vlastním životě není bez pomoci, každý je nustále obklopen duchovními signály a do života mu neustále přichází možnosti, díky kterým se může postupně narovnat, uzdravit, ukotvit se ve svém těle a začít ve svém životě v lidské společnosti působit a tvořit z vlastní podstaty a z radosti ve své vlastní životní rovnováze.