Kde neladíme, tam sladíme

Základním aspektem absence vlastní vnitřní sebelásky a sebehodnoty je naučená potřeba si tento nedostatek, tuto vlastní prázdnotu zaplnit a dorovnat něčím vnějším.
Ve svém výchozím přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá životodárnou energii lásky skrze své vnitřní napojení na Centrální Zdroj.
Díky odklonu od vlastní přirozenosti, vědomého prožívání lásky a souvisejícím nedořešeným duchovním traumatům a nemocem je pak nucena čerpat, kompenzovat tuto energii z vnějšího prostředí kolem sebe a investovat nemalé úsilí, svou životní energii, do toho, aby jí získala.
Náš životní nesoulad, nízký přísun životní energie lásky a souvisejících prožitků tak překrývají umělé, naučené kompenzační mechanismy, které nás odpojují od naší duchovní pravdy o nás a našem vlastním životě.
Viz nadpis článku, tam kde se nám vytratila přirozená sladkost života ve formě přirozeně prožívané nezištné lásky, milování a radosti, tam se krmíme jídlem, sladkostmi a dalšími tlumícími nebo nabuzujícími látkami a snažíme se skrze všemožné, naučené mechanismy v sobě neustále potlačovat a přehlížet to, co nás uvnitř souží a trápí.
Abychom se tedy dostali zpět do vlastní síly, lásky a přirozených hodnot a nemuseli si svůj vlastní zatrpklý a zahořklý život doslazovat a všemožně dochucovat, tak musíme začít zodpovědně a aktivně pracovat na našem vlastním uzdravení, musíme přestat kompenzovat, přestat žít manipulativním a zavděčovacím způsobem ve strachu v roli oběti a chudáka a přestat si nalhávat to, že se za nás naše vlastní věci a duchovní problémy vyřeší a uzdraví samy.

Lítost

Jedná se o nepřirozený, nevědomý přístup a související prožívání a projevy v životních situacích.
Postižená bytost prožívá, projevuje a koná na základě pocitů smutku a souvisejícího odporu k projevům, které jí tyto pocity vyvolávají.
Tento přístup je spojen s nastavením prožívání se v roli oběti, chudáka, tedy v dualitním pohledu na život.
Oběť vnímá nemorální a nepřirozené situace v životě, které se dějí jí a ostatním skrze naučené vzorce chování jako nespravedlivé, má k nim tedy odpor a prožívá související emoce, primárně smutek, vztek a hněv.
Za lítostí stojí v prvé řadě naučené nepřirozené pokřivené životní postoje, držící dotyčnou bytost v iluzi bezmoci, dále je zde zříkání se a odevzdávání zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život a související duchovní minulost a konání a rozhodování se v ní.
Je zde přítomno odmítání vlastních negativních zkušeností a chyb, které v duchovních předlohách existují ve formě nedoprožitých potlačených emocí a strachů, u sebe i u ostatních.
Takto postižená bytost skrze smutek a strach lituje ostatní trpící oběti, považuje je stejně jako sebe za bezmocné chudáky, snaží se je zachraňovat před jejich vlastními problémy a zasahovat jim do jejich vlastních prožitků a životních zkušeností.
Zbavuje je jejich vlastní zodpovědnosti a nevědomky je tlačí do identického nastavení a souvisejícího chování ve kterém se ve svém vlastním životě nachází ona sama.
Lítost je často zcela chybně zaměňována za soucit.
Soucit je na rozdíl od lítosti naprosto přirozená věc, která vychází z přijetí vlastní zodpovědnosti za vlastní pocity, chování, za vlastní život a uznání jeho absolutní spravedlnosti.
Soucit vyjadřuje ten, kdo si zpracoval, odpustil a přijal své negativní prožitky a chyby ze své duchovní minulosti a má pochopení bez odsuzování a hodnocení k těm, kteří stejné chyby dělají a prožívají nyní.
Je dobré vědět, že lítost je nepřirozený manipulativní přístup, který bere ostatním jejich vlastní moc a zodpovědnost za jejich vlastní život a udržuje je v jejích stávajících útrpných nastaveních a souvisejících nemocech bez motivace se sebou něco dělat.