Lítost

Jedná se o nepřirozený, nevědomý přístup a související prožívání a projevy v životních situacích.
Postižená bytost prožívá, projevuje a koná na základě pocitů smutku a souvisejícího odporu k projevům, které jí tyto pocity vyvolávají.
Tento přístup je spojen s nastavením prožívání se v roli oběti, chudáka, tedy v dualitním pohledu na život.
Oběť vnímá nemorální a nepřirozené situace v životě, které se dějí jí a ostatním skrze naučené vzorce chování jako nespravedlivé, má k nim tedy odpor a prožívá související emoce, primárně smutek, vztek a hněv.
Za lítostí stojí v prvé řadě naučené nepřirozené pokřivené životní postoje, držící dotyčnou bytost v iluzi bezmoci, dále je zde zříkání se a odevzdávání zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život a související duchovní minulost a konání a rozhodování se v ní.
Je zde přítomno odmítání vlastních negativních zkušeností a chyb, které v duchovních předlohách existují ve formě nedoprožitých potlačených emocí a strachů, u sebe i u ostatních.
Takto postižená bytost skrze smutek a strach lituje ostatní trpící oběti, považuje je stejně jako sebe za bezmocné chudáky, snaží se je zachraňovat před jejich vlastními problémy a zasahovat jim do jejich vlastních prožitků a životních zkušeností.
Zbavuje je jejich vlastní zodpovědnosti a nevědomky je tlačí do identického nastavení a souvisejícího chování ve kterém se ve svém vlastním životě nachází ona sama.
Lítost je často zcela chybně zaměňována za soucit.
Soucit je na rozdíl od lítosti naprosto přirozená věc, která vychází z přijetí vlastní zodpovědnosti za vlastní pocity, chování, za vlastní život a uznání jeho absolutní spravedlnosti.
Soucit vyjadřuje ten, kdo si zpracoval, odpustil a přijal své negativní prožitky a chyby ze své duchovní minulosti a má pochopení bez odsuzování a hodnocení k těm, kteří stejné chyby dělají a prožívají nyní.
Je dobré vědět, že lítost je nepřirozený manipulativní přístup, který bere ostatním jejich vlastní moc a zodpovědnost za jejich vlastní život a udržuje je v jejích stávajících útrpných nastaveních a souvisejících nemocech bez motivace se sebou něco dělat.

Strach z bolesti

Strach z bolesti je fenoménem v naší společnosti, je to strašák, který hýbe světem a do jeho potlačování a potlačování bolesti jako takové je věnováno nemálo úsilí.
Strach z bolesti nás spojuje s našim podvědomím, s našimi duchovními traumaty s naší nevědomostí s naší duchovní nezodpovědností, odporem a neochotou zabývat se příčinami našich nemocí do potřebných hloubek v jejich duchovních rovinách.
Díky tomuto strachu jsme ovládáni a manipulováni a tlačeni do rozhodnutí překračovat neustále hranice vlastní přirozenosti, podstupovat nepřirozené sebeubližující zákroky a zásahy v našich tělech, které dále prohlubují úpadek naší genetiky a nevědomého utrpení potlačených emocí.
Ignorování bolesti v našich životech je zaběhlým standardem a proto
většina lidí místo toho aby řešila příčinu bolesti a související duchovní signály, tak sáhne po osvědčených analgetikách a pokračuje dál ve svém naučeném nevědomém přístupu.
Obecně máme problém s nepříjemnými pocity a bolest je jedním z těm nejvíce odmítaných.
Tento přístup pramení z naší výchovy, z nastavení společnosti, kde probíhá podmínečný přístup a obchodování s energiemi lásky.
Jedna z hlavních masochistických podmínek do které je každý z nás, pod záštitou "slušného chování", od narození tlačen a programován je potlačování nepříjemných pocitů, které v nás vyvolávají vnější podněty a chování ostatních.
Cílem systému je vytvořit nemocnou, ustrašenou, lehce manipulovatelnou, energeticky závislou bytost, která je ve své životní iluzi přesvědčena, že soustavné potlačování emocí, život v utrpení, přetvářka, křivení a sebeklam je její přirozenost, stejně tak, jako její neustále se více prohlubující otrocký a parazitický styl života v nesouladu s životním prostředím.
Je potřeba si uvědomit, že jsme po generace ve zmanipulovaném zacyklení.
Nosíme v naších tělech spoustu emoční zátěže a energetických blokád, které tam dávno nemusí být, nicméně díky nim jsme manipulovatelní, protože je snadné na nás skrze ně působit, udržovat nás v důsledkové rovině souvisejících nemocí a směrovat naši pozornost do představ, díky kterým nebudeme věnovat pozornost uzdravení a odstranění potlačených věcí v nás, ale budeme nevědomky díky vlastnímu strachu a nezodpovědnosti přispívat ke zefektivňování systémových programů, které nás v sebepotlačení a nemocech drží.
Abychom se naučili pracovat s našimi nepříjemnými pocity s naší bolestí a otevřeli se možnostem odstranit si z těla související potlačené emoce, tak je potřeba převzít za ně zodpovědnost a naučit se rozlišovat mezi vyvolávaným pocitem a pocitem prvotním, který je spojen s aktuálním fyzickým kontaktem.
Je potřeba vystoupit z role oběti a z domněnek, že nás někdo slovním projevem může zranit, protože v této situaci se jedná pouze a jen o vyvolání již existující bolesti, kterou v sobě máme a která nás pojí s nedořešenými duchovními traumaty a souvisejícími životními tématy.
Přestat se bát bolesti a naučit se jí v životě vnímat a dávat najevo stejně tak, jako ostatní nepříjemné pocity, beze snahy utíkat před nimi a potlačovat je, je přirozená cesta vedoucí k uzdravení a narovnání se ve vlastním životě a do přirozených hodnot

Nahota

Nahota je přirozený, výchozí stav a vzhled lidského těla.
Nahota poukazuje na opravdivost člověka, na jeho pocitový duchovní soulad s jeho fyzickým vzhledem.
Být nahý, obnažený mezi ostatními, znamená být zodpovědný sám za sebe, přijímat se takový jaký jsem ve svém fyzickém vzhledu, ve svém vnitřním nastavení se všemi souvisejícími pocity s uvědoměním, že to jak se uvnitř cítím, tak také vypadám a takový život žiju.
Každý, kdo má problém s nahotou, má rovněž problém se svými pocity, se svou vlastní přirozeností, od které se odklonil díky vlastním nedořešeným traumatům, pokřiveným nastavením a souvisejícím strachům, které ho drží v roli sexuální oběti.
Díky adaptovaným strachům a myšlenkovým vzorcům chování si kolem sebe vytvořil mantinely na studu postaveného pseudobezpečí, které ho chrání před nepříjemnými pocity, které ho spojují s jeho nedořešenými traumaty a které mu znemožňují žít naplňující, harmonický a přirozený život v lásce, svobodě a radosti.

Problémy s nahotou obvykle poukazují na tato nedořešená témata a související traumata:

• Absence a nedosycenost bezpodmínečné lásky od rodičů coby vzorů partnerské a rodičovské vědomé sexuality
• Absence pozitivních zkušeností v nahotě s ostatními lidmi
• Absence a nedosycenost pozitivních zkušeností s opačným pohlavím ve svém vlastním nenátlakovém sexuálním vývoji a dospívání
• Nedořešená traumata sexuální oběti ze současného života a z minulých inkarnací, kde zůstaly nedoprožité emoce a strach z ublížení, strach ze sexuálního zneužití, mučení, týrání, strach z bolesti a související odpor vůči opačnému pohlaví.
• S tímto vším spojená nízká sebehodnota a sebeláska, která se projevuje energetickou závislostí na ostatních, závislostí na partnerovi ve svém vlastním vztahu, žárlivostí a strachem z odmítnutí a opuštění atd.

Obecně tedy platí, jak se cítím a projevuji ve svém nahém těle, tak se cítím a projevuji ve svém vlastním životě před ostatními.
Je tedy zřejmé, že šaty a oděv neudělají člověka lepším ani horším a ani ho neochrání před jeho vlastní duchovní minulostí, před jeho vlastním nezodpovědným životem, nemocemi a nedořešenými traumaty a jeho pocitovou neupřímností.
Je potřeba si uvědomit, že díky našemu přístupu k vlastní lidské přirozenosti žijeme v době kdy nahota je v této společnosti považována za něco nepřípustného, pohoršujícího, co je potřeba potlačovat, schovávat a skrývat.

Identifikace traumatu

V rámci své terapeutické praxe v CIT terapiích postupně zjišťuji, jaká je mírá zatížení různými typy traumat ve společnosti mezi ženami a muži.
Primárně se při své práci zabývám právě základní rovinou vědomé práce s pocity a jejich správným propojením se smyslovými centry našeho fyzického těla.
První věc, kterou je ve větší nebo menší míře zatížen naprosto každy člověk v naší společnosti, je neochota a související strach vědomě a zodpovědně pracovat s vlastními nepříjemnými pocity, dávat je upřímně, pravdivě najevo a pravdivě projevovat související emoce.
Co se týká nejvíce obavaných pocitů, tak jednoznačně dominuje strach a odpor k vlastní bolesti.
Za tímto naučeným nastavením stojí adaptované myšlenkové vzorce chování od naších rodičů a ze společnosti, zakrývající strach z odmítnutí, z nepříjetí od ostatních, strach z jejich reakcí na nás a na naše chování a s tímto spojené potlačené emoce a v důsledku potlačené a nepřirozené sebevyjadřování.
Dalším velmi silným tématem je tělesná nahota a s ní spojená traumata hlubších, intimních rovin vlastní sexuality.
Velmi často se stává, že příchozí lidé zajímající se o mou práci při zjištění, že práce probíhá rovněž na nahém těle, reagují odmítavým způsobem.
Jedná se jak o muže tak i ženy. V obecné rovině vnímám, že pokud s nahotou a související rovinou intimní sexuality pracuje žena, je to mnohem lépe příjímáno jak ze strany žen, tak i mužů.
Jakmile v této oblasti pracuje muž, vyvolává to u obou pohlaví značnou míru nevole a obav poukazujících na jejích vlastní traumata v této oblasti.
U mužů je v této rovině nejčastějším tématem nezpracovaná homosexualita a související přístup k vlastnímu tělu od stejného pohlaví.
U žen je to strach z ublížení, zneužítí a různých forem sexuálního násilí, obecná nedůvěra a strach z "cizích" mužů a s tímto vším spojená traumatizovaná a kontrolovaná nevědomá sexualita.
Obvykle dochází ke škatulkování, alibistickému postoji a označování vlastních nepříjemných pocitů a souvisejících traumat zaběhlými pojmy, divné, nenormální, nepřirozené, intimní, úchylné apod.
V základu vnímám, že ve společnosti přístupujume k našemu tělu kontrolovaným podmínečným způsobem, ne na základě sebelásky, souvisejících příjemných pocitů a tělesných funkcí erotogenních zón, které je zprostředkovávají, ale na základě vlastního traumatu, kde samozřejmě dominují traumata sexuální intimity, kde na prvním místě je stud a strach z nějaké formy sexuálního zneužití a násilí.
V praxi se toto nastavení projevuje tak, že se postižená osoba nahoty a souvisejících nepříjemných pocitů bojí, prožívá se nevědomky v roli sexuální oběti a pokud není v odpovídajícím, vyhovujícím podmínečném nastavení, tak je v silné nedůvěře vůči svému okolí a není schopna se uvolnit a zaměřit pozornost na své vlastní tělo.
Při fyzickém kontaktu nejprve skrze naučené programy kontroluje, zda se neděje něco nepříjemného, pak si ověří zda situace a přítomné osoby vyhovují a jsou povoleny skrze naučená ve společnosti uznávaná nastavení a až poté si dovoluje zapojit smyslové vnímání, spojit se s tělem a prožít si související pocity.
Traumatizovaná osoba odpojená skrze svá nepřirozená nastavení od svého těla si tedy v prvé řadě myslí co cítí, protože jí smyslové vjemy a související situaci popisují adaptované myšlenkové programy a né přirozené intuitivní vnímání a smyslové napojení na pocity v srdci.
Přirozená identifikace traumatu vždy začíná pocitovou sebereflexí a uvědoměním si toho, že z duchovní podstaty a absolutní spravedlnosti života nejsem oběť. Vše, co se mi v životě děje a co prožívám má se mnou vždy spojitost na základě mé vlastní duchovní minulosti.
Naše vlastní nepříjemné pocity nás vždy spojují s vlastními traumaty a souvisejícími potlačenými emocemi, které jsou příčinou našich nemocí.
Díky účelně překrouceným a přeprogramovaným pojmům toho, co je přirozené a nepřirozené z pohledu života a přístupu k vlastnímu tělu, jsme bohužel značně zacyklení ve vlastním nevědomí, strachu, utrpení a potřebě kompenzovat si nedostatek vlastní sebelásky skrze zavděčování se vnějším systémovým hodnotám a skrze snahu získávat pozornost od ostatních.

Související: Záznam z besedy "Traumatizovaná sexualita"

Duchovní signály nemocí: ADD/ADHD

Pojem ADD (angl. Attention Deficit Disorder) znamená v překladu "Ztráta pozornosti" a spolu s pojmem ADHD, který toto základní označení rozšiřuje o stavy hyperaktivity a impulsivity, jsou častým soudobým označením v systémové psychyatrii pro související chování, při kterém se dotyčná bytost není schopna soustředit na dění, udržet pozornost v aktuálně probíhající situaci, nereaguje na podněty, je uzavřaná jakoby ve svém vnitřním světě a nebo se projevuje velmi impulzivně, roztěkaně, pro své okolí nezvladatelnými způsoby.
Velmi často jsou tyto diagnózy identifikovány hlavně u dětí, které tímto svým nastavením a souvisejícím chováním pouze a jen poukazují na související nastavení svých rodičů, na jejich partnerský vztah, na život pod vlivem naučených vzorců chování, na jejich nepřirozené hodnoty, duchovní nevědomost, nízkou sebelásku, sebehodnotu a pokřivený přístup k životu.
Takto nastavené dítě pouze signalizuje, že již na sebe nechce brát související rodovou zátěž, že odmítá dál žít otrocký život svých rodičů a nechat se systematicky programovat a manipulovat, tak jako to dělali jeho předkové v minulých genaracích.
Z pohledu psychosomatiky tyto syndromy poukazují v prvé řadě na absenci bezpodmínečné lásky ve vztahu rodičů k dítěti, která je přemostěna podmínečným přístupem, zaměřením pozornosti na výkon, kariéru, na systémové hodnoty a související snahu zavděčit se představám ostatních, dosáhnout očekávaných uznání ve společnosti a související pozornosti.
Hyperaktivita poukazuje těm, kterých se toto chování dotýká na jejích rezignovaný postoj k životu, pasivitu, komfortní zónu a neochotu se v životě pravdivě projevovat.
Dítě se uzavírá do svého vnitřního světa, protože ten přítomný vnímá jako pro sebe nepřirozený a svým chováním a reakcemi dává nejen svým rodičům, ale všem kolem sebe najevo, že nesouhlasí s tím jak zde žijeme ve vztazích, v rodínách, ve školách, ve společnosti.
Jeho nepoddajnost a nezvladatelnost brnká všem kolem na jejich potlačené emoce, nezpracovaná témata a nutí je k tomu, aby věnovali pozornost svému chování a museli se přizpůsobit potřebám takto nastaveného dítěte.
Děti a další bytosti přicházejí s těmito nastaveními, jsou velcí učitelé a jejich duše sem přišly v prvé řadě pomoci transformovat a změnit systém společnosti zpět k přirozeným lidským hodnotám.
Je potřeba si uvědomit, že pokud budou rodiče ignorovat tyto duchovní signály u svých dětí a budou se snažit všemožnými způsoby místo sebe měnit své děti, budou jim životem uděleny takové odpovídající učící lekce, aby opravdu pochopili, že tudy již cesta dál nevede.
U postižených dětí ve věku do puberty, je v prvé řadě potřeba začít pracovat s jejich rodiči a narovnat jejich pokřivená nastavení, hodnoty a uzdravit jejich související nemoci a traumata.
Jakmile dítě zavnímá, že se rodiče mění směrem k pozitivním změnám, začne se měnit a spolupracovat také a postupně se spolu s nimi srovná do přirozené životní rovnováhy.

Panické ataky a úzkosti

Panická ataka je pojem ze systémové medicíny, který popisuje stavy náhle prožívaných strachů a obav o vlastní zdraví a život.
Tyto stavy jsou doprovázeny různými tělesnými projevy a prožitky, jako je slabost, malátnost, dušnost, pocení, svalová křeč, zvyšený srdeční puls atd.
Z mého praktického pohledu je panická ataka pouze pojmenování reakce našeho nevědomého, ze systémové výchovy naprogramovaného přístupu, jak pracovat s potlačenými emocemi, tedy s nepříjemnými pocity a sovisejícími tělesnými projevy, kdy se naše tělo snaží těchto věcí přirozeně zbavit.
Základním problémem je strach z nepříjemných pocitů, které se učíme ve společnosti systematicky potlačovat a tím si znemožňujeme nechat přirozeně probíhat procesy uvolňování energetických blokád z našeho těla.
Panická ataka tedy vzniká tím, že blokujeme tělesný proces, který se snaží uvolnit energetickou blokádu a místo do uvolnění jdeme díky strachu a najíždějícím představám a myšlenkám do křeče, odporu ve snaze tento proces a související pocity zastavit.
Reakce těla je ovšem taková, že se ještě více zesílí intenzita prožitků a související strach a ve finále to, co dotyčný hlavně prožívá je přepětí jeho nervové soustavy a související stres.
Panická ataka je ve své podstatě jedním ze signálů duchovního probuzení, což znamená, že se tělo začíná cyklicky zbavovat potlačených emocí.
Součástí těchto stavů jsou také obvyklé úzkosti, pocity sevření na hrudní kosti, což je ve značné míře vlivem strachu, ale také to poukazuje na místa výskytu energetických blokád v hrudníku, průduškách a plicích spojených s potlačeným sebevyjádřením.
Panické ataky a úzkosti jsou příznačnými duchovními signály, které vyzývají postiženého k sebepráci, k uvolnění potlačených emocí a traumat a narovnání se v životě do vlastní přirozenosti.
Přirozeně je zde nejvhodnější terapeutická práce zaměřující se na detraumatizaci a odstranění potlačených emocí, nicméně ve společnosti je bohužel stále velmi silně zažitý přístup jít cestou sebepotlačování a odpojování se od těla a proto valná většina postižených lidí končí v těchto stavech s nějakou formou psychofarmak a antidepresiv, což celý problém ve své podstatě pouze izoluje a oddaluje se tímto přístupem jeho řešení.
Pokud dotyčný během medikace nezpracovává příčiny svých stavů, tak se postupně zintenzivňuje vnitří tlak a zvyšuje se četnost tělesných projevů, což opět vede dotyčného buďto k úpravě medikace, postupnému navýšování dávek, změně léků a nebo opět k možné volbě začít se těmito stavy a jejich příčinami do hloubky zabývat.
Základní forma přirozeného přístupu k těmto stavům je, dovolit si tyto nepříjemné pocity prožít, uvolnit se a prodýchávat oblasti těla, kde se tyto nepříjemné pocity vyskytují a začít se zabývat souvislostmi a příčinami toho, proč se mi tyto věci dějí a jaké sovisejícící duchovní signály je doprovázejí.

Každodenní zobání

Žijeme ve společnosti, kde se za nemoc považuje vše, co je nám na
našem těle a skrze naše tělesné pocity nepříjemné, co nenaplňuje
kolektivní představu o tom jak by měl zdravý člověk vypadat, jak
by se měl vnímat a cítít, nevědomi si a domnívající se co jsou vlastně příčiny našich nemocí, čím jsou způsobeny a co nám
svým projevem signalizují.
Toto vše se pojí s naší naučenou, po generace předávanou neochotou pracovat s vlastními nepříjemnými pocity a nést za ně a za jejich příčiny vlastní zodpovědnost, která je v naší společnosti široce podporována a propagována ve smyslu, že cítít se nepříjemně a dávat to kolem sebe najevo je špatné, obtěžující, nežádoucí a hlavně nám to brání v tom, abychom vypadali mezi ostatními šťastní a spokojení a vyhovovali systémovým představám úspěšného a radujícího se pracujícího člověka.
Abychom se těmito věcmi nemuseli do hloubky zabývat, tak jsme odevzdali svou zodpovědnost a vlastní moc vyškoleným
odborníkům, kteří ví mnohem lépe než my, jak se cítíme a co nás v
životě trápí.
Představa o zdravém a spokojeném člověku je tedy v naší společnosti popisována, doporučována různými systémovými experty a certifikovanými odborníky a neustále je rok od roku obměňována v různých vědeckých a lékařských konceptech, tak aby držela krok s naplánovaným vývojem naší společnosti.
O naplňování této představy, její pravidelné udržování a inovace se
neustále starají týmy vědeckých odborníků, kteří nevědomi si
přirozených pravidel a duchovních zákonitostí života s nimi neustále ve svém vlastním úsilí na našich tělech, ve výzkumných ústavech a laboratořích bojují a vyvíjejí spolu s farmaceutickým průmyslem různé sofistikované nástroje, které nám v boji proti vlastní přirozenosti a udržování se ve stavu vlastních duchovních nemocí a bezmoci, velmi silně pomáhají.
K základním nástrojům potlačování duchovních signálu nemoci patří široce rozšířené léky proti úzkosti, na uklidnění, na spaní, na snížení svalového napětí a nervozity (Benzodiazepiny).
K nejpopulárnějším v této oblasti jsou přípravky: Xanax, Neurol, Diazepam, Rivotril, Lexaurin, Nitrazepam, Grandaxin.
Všechny tyto preparáty jsou silně návykové a jejich jediným cílem je utlumit, odpojit a odvést pozornost od duchovních signálů těla a souvisejících fyzických projevů a pocitů, takovým způsobem abychom mohli co nejlépe a nejefektivněji dále pokračovat v našich automatizovaných robotických životních procesech a řádně a včas naplňovali požadovaný systémový pracovní plán.
Dostupnost a všednost těchto látek je dnes tak běžná, že vůbec nikoho nepřekvapuje, že se postupně staly normou našeho každodenního života a spousta lidí je několikrát denně zobe jako lentilky, nevědoma si toho, že tímto přístupem si pouze a jen oddalují možnost se uzdravit a narovnat ve vlastním životě a ve svých hodnotách.
Takto odpojený člověk se nevnímá, žije zaběhlou rutinu dokud mu síly stačí a postupně v sobě stále více tlakuje a potlačuje všechny nashromážděné nelibosti. Jeho tělo se svým vnitřním přetlakem doslova mění v papiňák.
Tento stav vede postižené bytosti buďto k neustálému zvyšování dávek a přidávání dalších látek v kombinaci s alkoholem, nikotinem, kofeinem apod. a nebo k potřebě začít svou zoufalou situaci radikálním způsobem řešit.
Vystoupit z tohoto chemického pekla není vůbec jednoduché, protože každou takovouto bytost čeká v prvé řadě silná konfrontace se všemi potlačenými emocemi a strachy a souvisejícími tělesnými projevy a stavy, kvůli kterých začala všechny tyto látky na počátku užívat a na kterých si vytvořila postupně značnou závislost.
Je tedy potřeba mít dostatečnou vůli a motivaci, abychom prošli tímto emočním, fyzickým i chemickým detoxem a je určitě vhodné a doporučené vyhledat podpůrnou terapeutickou pomoc v oblasti celostního přístupu.
Je potřeba si uvědomit, že všechny tyto tlumící a odpojující látky nevedou k uzdravení a vyřešení vlastních životních problémů, které byly díky jejich užívání skryty. Je tedy na každém, kdo pod vlivem těchto látek funguje, zda mu vyhovuje jejich každodenní konzumace a půjde dál s jejich pomocí až do vnitřního zhroucení a sebedestrukce a nebo se raději co nejdříve vydá cestou vlastního uzdravení.

Traumatizovaná sexualita - stud, strach, sexuální oběť

Trauma obecně je přetrvávajícím stavem přijetí na strachu
postaveného přesvědčení, že příčina jeho vzniku se může kdykoliv
zopakovat. S traumatem je tedy vždy spojen strach, vzpomínky,
představy, potlačené emoce, myšlenkové vzorce chování a kontrolní
mechanismy, díky kterým se zasažená bytost snaží vyhýbat
konfrontacím se situacemi, tématy, lidmi, věcmi atd., které
existenci traumatu připomínají a s ním spojené nepříjemné pocity a související potlačené emoce vyvolávají.
Traumatizovaná sexualita je základní kořenovou příčinou všech
duchovních nemocí a ve větší nebo menší míře je jí postižen
naprosto každý člověk.
Základním projevem existence sexuálních traumat, je vlastní strach
a stud komunikovat problémy a témata spojená s nahotou a s
přístupem k tělu, kde se projevují naučené postoje z výchovy od
rodičů a ze společnosti.
Velmi silným tématem v této oblasti je nahota. Její vnímání je
obecně velmi silně spojeno se zákazy, s očekáváním, se zavděčováním se představám ostatních a přijaté roli sexuální oběti, což znamená pro většinu postižených lidí to, že být nahý před někým koho nemáme odpovídajícím způsobem zařazeného do programové škatulky "bezpečný", vyvolává pocity ohrožení, studu, strachu z odmítnutí, strachu z nepříjemných pocitů a bolesti.
Obrannou reakcí před těmito nepříjemnými pocity je zde tendence odsuzovat projev, který stav vyvolává jako divný, nenormální, úchylný apod.
Způsob jakým dotyčná osoba projev popisuje, obvykle velmi silně rezonuje s popisem toho čím je ve svém traumatu zasažena a co v sobě potlačuje.
Uvědomění vlastní přirozené sexuality se formuje u každého již od narození pod silným vlivem rodových zátěží a souvisejících programů v buněčné paměti, jejichž existence je umocněna chováním rodičů, jejich přístupu k vlastní sexualitě, nahotě, obecně k vlastnímu fyzickému tělu a souvisejícím přirozeným hodnotám a znalostem vědomé sexuality.
Díky životu v podmínečné lásce se souvisejícími karmickými rodovými zátěžemi většina lidí pro účel duchovního poznání nevyrůstala v přírozených životních podmínkách bezpodmínečné lásky a nedotala od svých rodičů související dotyky a podporu do života.
Nebyli jsme vědomě uvedeni do vlastní nenátlakové sexuality, ale byli jsme naopak neustále vystavování vnitřnímu tlaku potlačených emocí a souvisejících myšlenek a vnějšímu společenskému tlaku představ a pohledů na související sexuální témata.
Nátlaková sexualita je tedy důsledkem chybějícího vědomého přístupu ve společnosti, primárně z výchovy od vlastních rodičů, což pro dítě znamená potřebu zakrýt absenci těchto přirozeně nabitých zkušeností a související nepříjemné pocity skrze nějaký ve společnosti uznávaný postoj.
Postupně jsou díky vnitřnímu tlaku a strachu z odmítnutí od ostatních, získávány potřebné sexuální zkušenosti takovým způsobem, aby došlo k integraci těchto prožitků a propojení se s některou s přejatých společností uznávaných představ o vlastní sexualitě a souvisejícím nastavení. Takto nastavený člověk prožívá podmínkami a strachy prolezlý přístup k vlastní sexualitě a sexualitě svého partnera.
Projevují se strachy ze selhání, žárlivost, strach z opuštění. Parneři se vzájemně zavděčují představám druhého, v jejich sexuálních aktivitách nefiguruje pocitová přirozená radost, svoboda a sebeláska. Sexualita je zde povrchně, bez odpovídajících hloubek a vášně, prožívána jako forma energetické závislosti a úlevy od nepříjemných pocitů.
Abychom si mohli narovnat traumatizovanou sexualitu, je potřeba začít mluvit o souvisejících nepříjemných pocitech, tématech, dosytit si a doprožít absenci dotyků, zkušeností a přístupů k vlastnímu tělu a tělu opačného pohlaví a tím se zbavit vnitřního strachu z nedostatku zkušeností, který v nás vyvolává související strachy a nepříjemné pocity. Začít se věnovat nepříjemným pocitům na našich tělech které jsou vyvolávány přirozeným fyzickým kontaktem, který má být příjemný, má vyvolávat v dané oblasti vzrušení, rozkoš, expanzi sexuální energie a místo kterých je přítomna bolest, nepříjemné pocity, odpor, nelibost, strach.
Je tedy potřeba hledat cestu a otevírat se možnostem, jak si své tělo detraumatizovat a odpustit si z něj související potlačené emoce, abychom mohli začít opět využívat přirozený energetický potenciál našich těl a s ním spojené nastavení vědomé sexuality jako nosného pilíře každého přirozeně šťastného a spokojeného vztahu ženy a muže.

Související záznamy z tématických besed:

 

Traumatizovaná sexualita - homosexualita, trans-sexualita

Každé lidské tělo vychází ve svém přirozeném základu ze dvou rodových linií svých rodičů. Jedná se o ženskou linii matky a mužskou linii otce.
Duchovní stavy těchto linií jsou přímo propojeny a vyprojektovány do fyzického těla jejich potomků ve formě nastavení základních duchovních principů vnitřní ženy a vnitřního muže v jejich tělech.
Každá duchovní bytost která je ve svém přirozeném nastavení v souladu se svým fyzickým tělem má v sobě tyto principy v rovnováze a její přirozená sexuální orientace je heterosexuální.
V případě, že dojde k sexuální traumatizaci jedné ze dvou rodových linií, tak se tento nesoulad projevuje u jejich potomků v energetických blokádách a programech v buněčné paměti jejich těl.
Díky programovým nastavením myšlenkových vzorců a související nevědomosti je tento stav buďto dál prohlubován a nebo je zde snaha a motivace tento nesoulad a odklon od vlastní přirozenosti narovnat a uzdravit.
Čím je tedy větší nerovnováha mezi vnitřní ženou a vnitřním mužem, tím větší je souvisejicí odklon od výchozího stavu přirozené a vědomé sexuality.
Základní nerovnováhou trpí většina lidské populace, kde jsou na úrovní obou vnitřních principů různé rodové zátěže ve formě potlačených emoci, studů a strachů, což se primárně projevuje v chybných životních postojích nevědomé sexuality a související kvality života v partnerských vztazích, v energetických závislostech, v zavděčování se přejatým představám a prožívání se v učících nastaveních pod vlivem myšlenkových vzorců oběti.
Jakmile dojde k tomu, že je díky neustálé pokračující traumatizaci fyzického těla a souvisejícímu sebepotlačování, jeden z vnitřních principů zcela potlačen, dochází vlivem nárustu souvisejícího odporu k opačné polaritě, díky které trauma vzniklo, ke změně z přirozené pozornosti a souvisejícího duchovního napojení na opačné pohlaví, k přesunutí pozornosti na pohlaví stejné.
Tento nesoulad známe pod pojmem homosexualita.
Tento učící stav, je stavem duchovní nemoci a je zcela řízen myšlenkovými vzorci chování.
U žen v tomto stavu je tedy silně traumatizovaná mužská rodová linie poukazující postižené ženě na stav vnitřního muže a u mužů je to zase ženská rodová linie poukazující na stav vnitřní ženy.
Detraumatizací sexuality fyzického těla a souvisejícíh potlačených emocí takto zatíženého jedince lze tuto nemoc uzdravit a navrátit dotyčného zpět do přirozené sexuální orientace a souvisejícího prožívání.
Pokud jsou tyto stavy ignorovány a pokračuje se dál v degenerativních životních nastaveních a traumatizaci fyzických těl, dochází postupně k tak silnému potlačení obou vnitřních principů, že se dotyčná bytost postupně přestává identifikovat se svým tělem i pohlavím a pod vlivem myšlenkových vzorců a systémových nabídek směřuje svůj život do jedné z forem trans-sexuality, která je součástí konečné fáze duchovního úpadku lidské bytosti a jejího zániku v původní přirozené formě.
Tyto formy sexuálních odchylek a souvisejících nemocí dnes známe pod pojmem transhumanismus.
Homosexualita a další formy odchylek od původní přirozené heterosexuální orientace jsou pouze a jen duchovními prožitky a zkušenostmi vlastní duchovní nemoci a oddělenosti, nikoliv nesmyslnou novodobou systémovou nabídkou evolučního vývoje sexuality člověka.
Heterosexuální orientace je přirozeně daná, neměnná a svázaná s vlastní duchovní podstatou, se základní původní přirozeností života a s jeho božským původem.

Související záznamy z tématických besed:

 

Intimita

Intimita je pojem nevědomé sexuality, kterým je označen myšlenkových konstrukt vycházející z latinského "Intime", česky důvěrný.
Tímto pojmem je označen nepřirozený přístup k oblastem erotogenních zón lidského těla postavený na podmínečné lásce, tedy myšlenkových vzorcích chování. Tento přístup a s ním spojený pojem je tedy postaven na strachu z ublížení a s ním spojeném odevzdání zodpovědnosti za naše vlastní pocity druhé osobě, které díky splnění podmínek a představ osvojených ze systémové výchovy, vzbuzujících v nás pocit bezpečí věříme, že její chování k nám v takovéto situaci bude příjemné.
Důvěra je tedy postavena na víře v to, že život není spravedlivý, tedy nevědění, že opak je pravdou. Opakem důvěry je vědomá zodpovědnost, tedy jsme si vědomi toho, že my sami jsme příčinou toho, co se nám v životě děje na základě toho jak se v životě rozhodujeme a jak konáme a že důsledkem je tedy náš aktuální život a s ním spojené situace.
V případě intimity je opakem vědomá sexualita a s ní spojená bezpodmínečná láska k celém tělu postavená na zodpovědnosti za své vlastní pocity v srdci, tedy rozhoduji se a konám tak, jak mi říká mé srdce a s ním spojené duchovní vedení.
Dále je zde znalost původních, přirozených hodnot člověka ve vztazích a rolích muže a ženy, přirozených funkcí těla, zejména těch vedoucích k prožívání hlubokých pocitů orgasmické rozkoše. Intimita v pravém slova smyslu označuje kontrolovaný přístup do oblasti "intimních partií" lidského těla, obvykle pohlavních orgánů, erotogenních zón a s nimi spojených témat, které jsou velmi silně traumatizovány, tedy zatíženy potlačenými emocemi a s nimi spojenými study a strachy.

 

Kořenové příčiny nemocí

Smyslem vydělenosti ženského a mužského principu z božské jednoty je prožívání se v nezávislých tělech ženy a muže a poznávání a učení se všem možným aspektům lásky a s ní spojené sexuality. K tomuto účelu byla stvořena také lidská rasa člověka.
Lidská sexualita a s ní spojený vzájemný vztah ženy a muže je tedy nosným pilířem původních lidských hodnot a souvisejících duchovních darů. Lidská sexualita je proto jednou z nejvíce karmicky zatížených oblastí duchovní evoluce člověka. Napříč epochami lidstva byla velmi silně tabuizována, křivena, kastrována a traumatizována.
Důsledkem všech těchto odklonů od původní přirozenosti a souvisejících lidských hodnot je karmická zátěž, kterou nese lidstvo v oblasti sexuality jako kořenovou příčinu všech svých nemocí. Tato karmická zátěž, která existuje jako forma nedoprožitých energií z karmických lekcí, kterou nazýváme potlačené emoce, je primárně situována do oblasti první a druhé čakry energetického těla. Fyzicky se tyto zablokované energie projektují v oblasti pánve a břicha.
První čakra symbolizuje spojení se svými rodovými kořeny, spojení se Zemí, spojení s vlastní rodovou línii, vztah s rodiči dle pohlaví. U ženy je to vztah s matkou a u muže je to vztah s otcem.
Druhá čakra symbolizuje přijetí vlastní sexuality, schopnost jí vědomě prožívat a využívat její léčivý potenciál. Důsledkem problémů a traumat, která jsou situována v těchto oblastech je v prvé řadě nízká sebeláska, nízká sebehodnota, závislost na fyzickém sexu neboli chtíč, chybí zde propojení s pocity v srdci, proto je také veškeré vnímání kontrolováno a interpretováno myšlenkovými vzorci chování. Potlačené emoce, které se zde nacházejí jsou povětšinou z karmických lekcí sexuálního násilí, znásilňování, mučení, zneužívání.
Díky těmto traumatům se většina lidí prožívá pod vlivem vzorce sexuální oběti, kde základní charakteristika projevů je různá míra stydlivosti a strachu spojeného s nahotou a přijetím vlastního těla. Díky tomuto vzorci chování jsou související potlačená traumata pečlivě skryta do škatulek normality, divností a intimity, které jsou v učícím systému myšlení považovány za naší přirozenost. Další úroveň těchto potlačených emocí se pak projektuje do kvality sexuálního života, kdy u žen je jasným signálem výskytu nízká vzrušivost nebo úplné pocitové odpojení v oblasti pánve, zavděčování se partnerovi v oblasti sexuálních potřeb a očekáváních, neschopnost prožívání vaginálního orgasmu, strach z ublížení, strach z bolesti, bolestívá menstruace se silným průběhem, různé formy vaginálních výtoků, hemeroidy, záněty močového měchýře.
Dále je zde ovlivněná nebo zcela znemožněná schopnost přirozeného početí dítetě, průběh těhotenství a spontánní porod. Na potlačenou bolest v této oblasti přímo poukazují různé cysty a myomy, bulky. Na dlohodobou neschopnost tyto traumata z těla uvolnit pak poukazují různé prekarcinomní histologické nálezy. U mužů dominují problémy s prostatou, rovněž záněty močového měchýře a močové trubice, hemeroidy, nízká vzrušivost nebo nezájem o sex, problém s erekcí, předčasná ejakulace, projevy nakumulované bolesti rovněž ve formě různých cyst, bulek a nádorů.
Nad těmito kořenovými problémy, které velmi zásadně ovlivňují přirozenost a kvalitu vlastního života a vztahu s partnerem jsou pak vystavěna další patra traumat a potlačených emocí vyskytující se v oblasti třetí čakry a výše, kde máme například obezitu, vysoký krevní tlak, problémy s trávicím traktem, autoimunitní poruchy, dýchací obtíže, alergie, migrény atd.
Abychom byli schopni odstranit kořenové příčiny nemoci a s ními spojené potlačené emoce, je potřeba se naučit pracovat s vlastníhmi pocity, primárně s těmi nepříjemnými a dovolit si jít do vlastních strachů a konfrontovat je vždy, když se dějí s právě probíhající přítomností.
Naučit se pravdivě dávat najevo své vlastní pocity a naučit se je lokalizovat na úrovni fyzického těla, propojit je s dechem, tedy být schopni si tyto oblasti prodýchat, vytáhnout potlačenou energii do povědomí a dovolit si jí uvolnit a prožít přes odpovídající emoční centrum. Bolest, hněv, vztek se uvolňuje křikem, smutek, lítost pláčem, radost smíchem.
Spouštěčem nepříjemného pocitu v kořenových příčínách a dotek související potlačené emoce vždy způsobuje fyzický kontakt v oblasti kde se trauma nachází. Jakmile se odstraní kořenová příčina nemoci, tak se postupně vyzdraví vše související na fyzické úrovni těla.

 

Rakovina

Každá nemoc nás učí a poukazuje na to, kde a jakým způsobem jsme se odchýlili sami od sebe, od vlastní duše, od vlastní přirozenosti.
Rakovina je posledním varovným signálem duše, který říká, že tudy cesta ke šťastnému, spokojenému a pravdivému životu nevede. Byli jsme vychováváni k nezodpovědnosti za vlastní pocity, k jejich popírání a skrývání. Byli jsme učeni, že jsme oběti, chudáci, že je život nespravedlivý, že máme ostatní litovat a mít je rádi pouze a jen, když naplňují naše očekávání.
Výsledkem tohoto sebepopření je nemocemi zamořená upadající bezmocná, strachem prorostlá společnost, která je rakovinou naší Země. Prožitky spojené s touto nemocí jsou náročné a přísné, ale bez uvědomění si příčin toho, co to pro nás opravdu znamená, jak v životě jednáme, jak se k sobě chováme, jaké žijeme hodnoty, není možnost vyzdravení příčin této nemoci, která oznamuje totální sebepopření. V názvu této nemoci je obsažen název zvířátka, které se pohybuje vzad, které takto symbolizuje evoluční směr cesty daného jedince a genetiky jeho rodu směrem vzad do úpadku. Lidé se často ptají "A co děti, které se narodí s rakovinou?"
Dle pořekadla "Pánbůh nám to vráti na dětech" duše těchto bytostí si na sebe vzaly úkol, že přinesou do daného rodu, svým rodičům vážnou zprávu, varování o tom, že hrozí zánik jejich rodu díky způsobu jakým v něm dotyčné bytostí žijí, jaké ctí hodnoty.
Takto postižené děti přicházejí s pokusem otevřít srdce těm, kteří se zcela odevzdali materiálnímu světu, bezmoci, strachu a souvisejícím vzorcům myšlení. Odpojili se od své vlastní duchovní podstaty a souvisejícího vedení. Každá nemoc má příčinu v potlačené energii, potlačené emoci, proto jí nelze uzdravit na úrovni fyzického těla, žádným zásahem.
Zásah do fyzického těla pouze odstraňuje a nebo potlačuje projev nemoci, nicméně příčina nemoci stále zůstává dokud není související energetický emoční blok odpovídajícím způsobem uvolněn a prožit. Abychom se mohli dostat do příčin nemoci, musíme tedy hledat v hloubkách svých nepříjemných pocitů, v potlačených emocích a bolestech, které stagnují na našem energetickém těle. Musíme příjmout zodpovědnost za daný projev nemoci s vědomím, že jsme si sami došli vlastním zapříčiněním do tohoto stavu a musíme se naučit příjmout tyto důsledky. Poté do života přicházejí lidé, signály a možnosti, které otevírají cestu k uzdravení.

 

Deprese

Označení “Deprese“ pochází z latinského depressio, což znamená doslova „stlačení, potlačení“.
Jedná se o stav vnitřního rozporu, tlaku, mezi duchovním vedením a myšlenkovými programy, kdy je dotyčný v tomto stavu svou duší velmi silně upozorňován na to, že nevěnuje pozornost svým potlačeným emocím a strachům, jedná v životě proti sobě, pouze na základě adaptovaných myšlenkových vzorců chování a není již v souladu se záměrem poznání své vlastní duše. Jeho vlastní duše ho takto tlačí do potřebných změn.
Do povědomí se velmi silně dostávají dřívě nevnímané tělesné pocity, které jsou myšlenkovými programy interpretovaný takovým způsobem, aby vyvolávaly smutek, zmatek, strach, marnost, bezmoc, zoufalství.
Myšlenkové programy se snaží tímto způsobem bojovat o své vlastní přežití a vybízí dotyčného dle nastavení učícího systému, aby s tímto stavem bojoval, potlačoval ho, popíral tyto pocity a co nejvíce braníl snaze jeho vlastní duše jej z učícího stavu probudit a odpojit se od něj.
K potlačovaní projevů duše a s ní spojených nepříjemných pocitů slouží v učící systémové medicíné v první řadě různá psychofarmaka, antidepresiva a další tlumicí chemické povětšinou návykové látky. Tradičně se používá velmi oblíbený alkohol, různé drogy a velmi efektivní je také zajídaní nepříjemných pocitů těžce stravitelným jídlem.
Cílem učícího systému a s ním spojeného způsobu nevědomého medicínské léčení je udržet dotyčného co nejdéle ve stavu vnitřního utrpení, které díky utlumení a odpojení se od smyslového vnímání přímo nepociťuje, přesto bez nedostatku energie v depresi jedinec chátrá a produkuje spousty negativní energie.
Takto zpracovaný jedinec je nadále svou duší neustále tlačen do potřebných změn a proto nezřídka ve svém stavu různými způsoby kolabuje a je nucen zvyšovat si dávky tlumících látek, všemožnými způsoby se je snaží kombinovat a unikat před těmito nepříjemnými stavy, dokud nedosáhne pomyslného dna prožitku, kdy je již tento způsob konání v jeho životě neúnosný a nemožný.
V tomto bodu zvratu se dotyčný otevírá potřebným změnám a s nimi spojeným "alternativním" možnostem léčení a postupně se dostává k příčinám svých problémů, jejichž odstraněním dospívá postupně k uvědomění si toho jak v životě jednal a jaký to mělo na něj dopad.
Ten, kdo se chce uzdravit ze svých depresí se musí v prvé řadě otevřít svým nepříjemným pocitům s vědomím, že poukazují na jeho vlastní potlačené emoce a strachy.
Musí se otevřít duchovní rovině života, jeho pravidlům a zákonům s vědomím, že on sám je zodpovědný za sebe, za svůj vlastní život, za své vlastní pocity v srdci a s nimi spojené rozhodování se.
Nikdo totiž za něj neodžije a nevyřeší jeho vlastní nezpracované problémy a nepřivede ho k jeho vlastnímu štěstí a spokojenosti, pokud on sám nenajde tuto cestu ve své vlastním srdci.

 

Příčina ne-moci

Když nemáme vlastní moc, jsme nevědomí a nemocní v zajetí učícího systému.
Nemoc je stavem duše, poukazuje na její pád, na rozdělení, necelistvost a znamená ztrátu vlastní moci, vlastního uvědomění si spojitosti s vlastní božskou podstatou a pravidly života.
Nemocným se stal ten, kdo se odpojil od svého duchovního vedení, vzdal se vlastní odpovědnosti za to, jak se v životě rozhoduje a koná. Rozhodl se popřít zákony božího řádu a uvěřil tomu, že to co se mu v životě děje a je mu nepřijemné si nezaslouží prožívat. Rozhodl se uvěřit myšlenkám a informacím z vnějšího světa, aby poznal, jaké to je nebýt spojen se svou duchovní podstatou, necítit ji a žít život pod vlivem myšlenkových programů, souvisejícíh vzorců chování a s nimi spojených hodnot utrpení, provázených strachy z odmínutí, nedostatku a potřebou hledání vlastní hodnoty a smyslu existence pouze v materiálním světě.
Nemoc vždy poukazuje na zablokovanou energii na energetickém těle člověka, která je zde potlačena díky nepřijetí vlastních karmických lekcí z minulosti, z minulých inkarnací a odmítnutí prožít a projevit související emoce.
Tato zablokovaná energie způsobuje následné učící signály a projevy na fyzickém těle, kterými na svou existenci poukazuje a díky své vibraci přitahuje různé parazitální entity, ke kterým patří také viry a baktérie, které pouze a jen využívají možností svého hostitele, aby se zde mohly projevit na úrovni fyzického těla a samozřejmě ještě více zdůrazňit dlouhodobě přehlížené problémy.
Viry a baktérie nejsou a nikdy nebyly skutečnou příčinou nemoci, ale pouze se pohybují v důsledkové rovině projevů nemoci na úrovni fyzického těla, tedy svým výskytem pouze poukazují na důsledky již dávno existujících nemocí.
Uzdravení příčiny nemoci přichází s přijetím a pochopením jejího učícího významu a souvisejících karmických lekcí, doprovázeno uvolněním zablokované energie a prožítím si a projevením souvisejících emocí. Tento stav přichází až tehdy, když si člověk uvědomí skrze své vlastní pocity, kde jedná proti sobě, kde se potlačuje proti své duchovní podstatě, kde je tedy v rozporu se záměrem poznání své duše a nejedná pravdivě na základě svých vlastních pocitů v srdci.
Nemoc nelze uzdravit jednáním pod vlivem strachu z fyzického a pocitového projevu nemoci a s ním spojeným snažením se odstranit a nebo potlačit tyto projevy zásahem do fyzické roviny lidského těla. Pokud známe příčinu nemoci, víme z čeho pramení, tak můžeme na fyzické úrovni pouze ulevit jejím důsledkům, nicméně pouze a jen s vědomím, že tento úkon nemoc neuzdraví a je tedy potřeba se primárně zaměřit na souvislosti spojené s její příčínou.
Tělo je obrazem duše a náš aktuální životní prostor a s ním spojený život je obrazem našeho odklonu, úpadku a zapomění na to kým jsem na počátku byli a jaké hodnoty jsme jako lidstvo nesli. Alarmující signály probuzení jdou dnes ze všech stran.
Je na každém z nás, jak se bude snažit tyto signály vnímat a jakou cestou se bude ubírat dál. O své budoucnosti rozhodujeme každý sám za sebe a všichni dohromady právě teď v každém okamžiku naší přítomnosti.

 

 

 

Očkování

Jsme duchovní bytosti, máme tedy duši jako vedoucí část naší bytosti, člověka na naší současné úrovní bytí. Nacházíme se v realitě života, které vládne myšlenkový systém a s ním spojený strach, kde se učíme vše potřebné pro náš duchovní vývoj.
Každá nemoc zde, pouze a jen poukazuje na potlačené emoce a související strach jako příčinu jejího fyzického projevu, kterým nás naše duše upozorňuje na to, že jsme se odklonili od vlastního záměru poznání, který jsme si před naší inkarnací předsevzali, neděláme tedy v životě primárně to, co nás činí ze srdce šťastnými a spokojenými a popíráme s tímto spojené původní hodnoty člověka.
Očkování stejně jako jiný manipulativní zásah do fyzické části těla je postaveno na strachu, nevědomosti a neslouží k ničemu jínému než ke snižování naší vibrace a dalšímu posilování strachu z projevů nemoci na kterém je postavena celá učící systémová medicína a s ní spojené hodnoty. Proto veškeré setrvávání v potlačených emocích a strachám, které jsou spojeny s životem v myšlenkových vzorcích pouze a jen poukazuje na to, že jsme již dávno nemocní, bezmocní, tedy ve stavu, kdy jsme se vzdali vlastní zodpovědnosti za naše pocity v srdci a souvisejícího rozhodování se na jejich základu a uvěřili tomu, že si nezasloužíme bezpodmínečnou lásku od ostatních.
Přestali jsme pravdivě projevovat naše emoce, které blokujeme, potlačujeme v situacích našeho sebevyjadřování a souvisejícího projevu, protože věříme tomu, že takto nás ostatní budou mít rádi a dostaneme jejich pozitivní energii.
Toto jsme si adaptovali formou myšlenkových vzorců chování primárně z výchovy a nastavení od našich rodičů a dále pak ze socializace v učícím systému. V tomto nastavení se projevují naše potlačené emoce jako energetické bloky na našem energetickém těle na určité vibraci a umožňují tak hostovat stejně vibrující parazitální bytosti, ke kterým patří také viry a baktérie, které pouze a jen využívají možností naších nemocí a souvisejícího prostředí, aby si v něm mohli žít a projevovat se tak, jak potřebují.
Proto jediná možná cesta, jak se uzdravit z našich nemocí a souvisejících fyzických projevů, je pracovat na jejich příčinách, kterými jsou právě ony potlačené emoce a související strachy. Očkování, stejně jako každé jiné léčení fyzického projevu nemoci, je pouze snahou odstranit tento fyzický projev nebo mu předejít zásahem do přirozeného nastavení našeho těla a souvisejícího dokonalého imunitního systému. Je aktem sebeubližování, sebepoškozování a posiluje v nás strach z příčiny nemoci.
Dále tímto posilujeme neochotu tuto příčinu řešit přirozenou cestou a s tímto spojené unikání, přehlížení a odpojování se od duchovních signálů našeho fyzického těla.
Takto ztrácíme schopnost ho vnímat a cítit v odpovídajícíh hloubkách, uvědomovat si v něm příčiny naší nespokojenosti, našeho utrpení a vědomě beze strachu tyto problémy řešit.

 

Potlačování emocí

V našem životě jsme propojeni s naší realitou pomocí našeho těla a s ním spojenými smysly.
Pomocí smyslů vnímáme a pociťujeme příchozí energie a na základě našeho uvědomění a uvědomění si spojitostí těchto energií s námi je buďto přijímáme, prožíváme a nebo odmítáme prožít.
Naše sebeuvědomění zavísí na způsobu jakým přistupujeme k našemu vnímání, tedy k vlastním pocitům. Pokud je náš rozum propojen s našimi pocity v srdci, tedy s vlastní duchovní podstatou a s ní spojeným intuitívním věděním, je každá příchozí energie obohacena intuitivní informací o tom co obsahuje, co to pro nás znamená a jak se na základě tohoto vjemu máme rozhodnout.
Toto je náš přirozený způsob vnímání.
Pokud je náš rozum propojen s myšlením, je příchozí energie vyhodnocena souvisejícím myšlenkovým programem, který nám nabídne možnosti (myšlenky) učícího systému, kterému tento program slouží. Vzhledem k tomu, že učící systém je nastaven k učení se v oddělenosti od sebe, tedy nebýt sám sebou, nabízí nám myšlenkové programy pouze varianty, které nám odvádějí neustále pozornost od nás samých a udržují ji na vnějším materiálmím světě skrze který se nám snaží od narození předefinovat naši přirozenou v srdci vnímanou božskou sebehodnotu (vědomí) a nahradit jí tou vnější programovou, kterou známe pod pojmem Ego (osobnost). Člověk ve stavu ega, tedy v propojení rozumu s myšlením je primárně veden k potlačování nepříjemným pocitů, proto aby mohlo ego existovat a sloužit učícímu systému.
Tyto nepříjemné pocity a související neprožité emoce jsou uloženy ve formě energií na energetickém těle, které je součástí anatomie těla každé duchovní bytosti a existují tam do té doby než jsou zpracovány a prožity. Těmto nepřijatým energetickým záznamům se také říká karma, nepoznané neboli temnota. Aby mohlo Ego existovat, je vybízeno neustále myšlenkovými programy konat v jejich prospěch, tedy odmítat energie poukazující na nepříjemné pocity a s nimi spojené na vlastním těle uložené energetické bloky.
Jeden z nejběžnějších způsobů je držení jedince v roli oběti, kdy mu myšlenkový program neustálé říká, že to nepříjemné co se mu v interakci s ostatními děje je nespravedlivé a ti kteří mu tyto pocity svých chováním způsobují jsou zlí, ubližují mu a je potřeba proti ním bojovat a před souvisejícím chováním sebe i ostatní chránit.
Dalším běžným způsobem je unikání neboli odvádění pozornosti od nepříjemným pocitů. Zde nastupuje do hry vše co dokáže zaměstnat naší pozornost na dostatečně dlouhou dobu a vybudit v našem těle procesy a reakce, které nepříjemné pocity dostatečně utlumí. Spousta lidí s oblibou zajídá své pocity jídlem, obzvláště masem, které má velmi silné tlumící účinky srovnatelné s chemickými analgetiky, dále pak jsou to veškeré sladkosti v kombinaci s kouřením, pitím alkoholu, užíváním drog pro nabuzení příjemných pocitů.
Prostě si udělat pohodičku, ubalit si brčko, dát si panáčka a o půlnoci, když bude nejhůř vyrabovat lednici abychom si to utrpení trochu spříjemnili a kdyby to snad nestačilo, tak jsou zde také k dispozici kvalitní chemické preparáty se zaručenými účinky. Tento způsob sebelásky samozřejmě přináší své ovoce v podobě nemocí, tělesných deformací a dysfunkcí.
Extrém střídá extrém a místo krásným symetrických postav muže a ženy žíjících šťastným životem ve vyskokých vibracích, zde dnes máme mimo jiné potetované povětšinou s nevalnou kvalitou vlasů musculaturní gladiátory s nízkým sebebevědomím, které neustále hledají v zrcadlech posiloven. Soudkoidní papíky nebo vychrtlé samorosty, kterým z očí svítí odpírání a lakota.
V ženském provedení je to v bleděmodrém to stejné, kde místo ladných kočičích postav sebevědomých a milujících žen převažují ustarané a uběhané neustálou kontrolou a strachem posedlé biorobotky s válečkoidními nebo naopak vychrtlými postavami, kde v obou případech na jejich přehlížený potlačený vztek a hněv poukazují krásné značkové brýle.
Je tedy na každém z nás jak přistoupí k práci s vlastními potlačenými emocemi, zda si dovolí otevřít se svým vlastním nepříjemným pocitům, dovolí si je prožít a procítit a tím se opět sjednotí do své přirozené podstaty a nebo bude dál setrvávat v učení se toho, jaké to je být bezmocný, nemocný, nebýt sám sebou ve své božské podstatě.

 

Utrpení

Jedná se o stav, kdy se rozhodneme naše pocity vyhodnocovat skrze myšlení, související programy a s ními spojenými vnějšími definicemi těchto pocitů. Primarně tak tyto pocity rozdělujeme na příjemné a nepříjemné. Na základě tohoto rozhodnutí, pak nepříjemné pocity a s nimi spojené potlačené emoce odmítáme prožít a pustit z těla ven.
Tímto způsobem vzniklé energetické bloky zadržujeme v těle a na jejich přítomnost nás neustále upozorňují všichni ostatní kolem nás, tím jak se k nám chovají.
Střídavě se v nás objevují kombinace pocitů strachu, bolesti, hněvu a vzteku, které se míchají v různých stavech depresí, agresí, úzkostí a paniky, neposledně jsou energetické bloky dobrým základem pro vznik různých typů nemocí.
Protože neustále nasloucháme a věříme myšlenkám, žijeme v domněnkách, že jsme chudáci, kterým je ubližováno a jsme tedy oběti vlastního utrpení. Protože trpíme potřebujeme se litovat.
Potřebujeme si ulevit a odložit, předat část své zátěže někomu, komu je nás líto, protože žije sám v utrpení a má potřebu se litovat a nebo najdeme někoho, koho můžeme nějakým způsobem obvinit z toho, že trpíme a on s pocitem viny si od nás zajíce v pytli převezme.
Tyto lidi ve svém životě vyhledáváme a stěžujeme si jim na to, jak to máme těžké, jak je to nespravedlivé, proč právě my musíme trpět, když se tak úpěnlivě celý život snažíme každému zavděčit, primárně svým rodičům, naplňovat jejich představy, být pouze tím hodným a poslušným.
Utrpení a jeho projevy má mnohočetný výukový rozměr a vede nás do prožitků, kde primárně pociťujeme, jaké to je nemít se rád a nahrazovat svou vlastní sebehodnotu tím co o mě říkají ostatní, žít na dluh, tím, že odmítám vyrovnávat své vlastní energetické působení a jsem ochotem přijímat pouze to "příjemné".
Základním krokem, jak se vymanit z utrpení a souvisejících programů "soudce a obět" je touha po změně. Je potřeba odvážit se překonat svou vlastní komfortní zónu s vědomím, že už to takhle nechci a být ochotem příjmout fakt, že můj vlastní život je spravedlivý, že mám své vlastní duchovní vedení a to nepřijemné co se mi v životě děje, jsem v minulosti dělal ostatním.
Nejsem tedy ani chudák a ani oběť, pouze jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je být v životě nezodpovědný za své vlastní pocity.
Je potřeba tedy odpouštět v sobě ostatním, což uvolní náš potlačený hněv a vztek a tím se zprůchodní energetické dráhy v těle a začnou se uvolňovat související potlačené emoce, které je potřeba si dovolit prožít. Je tedy potřeba si dovolit příjmout všechny své negativní stránky a související špatnosti a chyby, poučit se z nich a snažit se je dál v životě neopakovat.
Je nutné si uvědomit, že každý z nás je dokonalý takový jaký je, ve svých pocitech v srdci, tam je ukryta pravda o každém z nás. Každý z nás má největší hodnotu v sobě samém a do společného celku příspívá z nadbytku své vlastní sebelásky.
Jakmile je přesunuta pozornost zpět do našeho srdce a souvisejících pocitů, dochází k napojení na vlastní nekonečný energetický zdroj.
Tím, že se rozhodujeme na základě pocitů v srdci a pravdivě je vyjadřujeme již netvoříme karmu a ani související energetický dluh.
Žijeme tak šťastný život s ostatními ve vysokých vibracích v hojnosti, ukotvení ve své vlastní božské podstatě.

 

Lidská sexualita

Přirozená sexualita člověka vychází ze základního principu tvoření v jednotě, kdy se v nadřazeném vědomí vydělí do sebe další vědomí se záměrem poznat a prožít zvolenou představu.
Toto vědomí je vyplněno magnetickým ženským principem, který k sobě a do sebe přitahuje elektrický princip mužský, který v ženském prostoru tvoří.
Tímto způsobem je tvořeno vše stvořené ve Stvoření.
Na základě těchto pravidel tvoření v jednotě, je tedy jediná správná kombinace sexuální oriantace a správně nastavených polarit, přirozený vztah ženy a muže.
Vše ostatní má pouze učící význam a je jasným odkloněním se od Zákona Jednoty, abychom skrze negativní zkušenost poznali hodnotu toho pozitivního. Tímto si duše člověka na základě vlastního záměru poznání nastavuje své tělesné předlohy tak, aby tento požadovaný stav mohla prožít.
Duše, která si přichází do života prožít odlišnou sexuální zkušenost a související orientaci, tak nepřichází jen pro svou vlastní zkušenost, ale vždy tím dává najevo svému okolí určitý nesoulad v této rovině. Přináší tedy zprávu pro rodinu, do které se člověk narodil a zároveň také celému rodu.
Pakliže se narodí holčička, která se rozhodné pojmout do života ženského partnera, je to jasným signálem silného rodového nepřijetí karmických lekcí na straně žen, které jim v minulosti udělili muži. Žena tak skrze své potlačené ženství a související nepřijaté emoce, bolesti, hněvy, strachy dává najevo celému rodu, obzváště pak celé ženské línii, svou nesympatii k opačnému pohlaví a poukazuje tak na neochotu žen pracovat na vlastním sebepřijetí, které vede k oslabování a postupnému zániku celého rodu.
Obdobná situace je i u chlapce, který se rozhodne pro život se stejným pohlavím. Opět to je signál do rodu, tentokrát pro mužskou línii, kde tedy muží v minulosti nepřijali lekce od žen.
V obou případech je zde jasně dáváno najevo s velkým vykřičníkem, že takto to dál opravdu nejde. Vždy je to signálem toho, že v daném rodu jsou nevědomé ženy, které nedokáží vycítit postupně se zesilující nesoulad a odklon od přirozeného řádu.
Je tedy potřeba, aby se obzvláště ženy návratily k původním principům bytí a hodnotám lidské rasy, byly si jich vědomy a jako učitelky a strážkyně nejvyšších principů lásky byly zodpovědné za své pocity ve svém srdci a s nimi souvisejícího vědění. Udržovaly toto vědění ve svém rodu a předávaly ho neustále dalším generacím.

 

Energetická závislost

Je jedna z nejběžnějších charakteristik projevů u jedinců, kteří se prožívají pod vlivem myšlenkového programu soudce a oběť. Známe ji také jako energetický vampirismus. Příčina vzniká v dětství výchovou rodičů způsobem podmínečné lásky nebo také podmínečného přijetí. 
Pokud si ji ovlivněný jedinec nezpracuje před početím vlastního potomka, tak se automaticky přenáší dál na něj, respektive rodič automaticky zaujímá tento postoj vůči svému dítěti a je pouze na dítěti zda strachu z odmítnutí podlehne nebo odolá. Zde hlavně rozhoduje duchovní vyspělost a záměr duše dítěte.
Jak to funguje? Každý, kdo je pod vlivem energetické závislosti má v prvé řadě problém s vlastním sebepřijetím. Nepřijímá své stíny a s nimi související potlačené emoce, proto pokaždé, když je konfrontován s učícím zrcadlem protistrany, je v něm vyvolán pocit viny a je mu předložena energie, u které je dotyčný pod vlivem strachu, přesvědčen o tom, že pokud ji odmítne, tak nebude protistranou přijat.
Jako závdavek pak výměnou za přijatou negativní energii odevzdá protistraně svou pozitivní energii. Je zde tedy neschopnost odmítnout energii z nechtěného prožitku.
Dostavují se pocity bezmoci. V okamžiku dokončení energetické výměny danému jedinci znatelně poklesne osobní vibrace a s ní i související pocit spokojenosti. Jakmile mez spokojenosti dosáhne krajních hodnot únosnosti, negativní energií přetížený jedinec začíná vyhledávat svou oběť, aby se mohl stejným způsobem nechtěně nabité energie zbavit.
Formy útoku jsou obvykle velmi rafinované a agresivní, přesně cílené na potlačené problémy zvolené oběti, může jich být i více najednou. Tento způsob komunikace mezi postiženými jedinci je velmi znám a setkáváme se s ním na každém kroku. Funguje zde vibrační přitažlivost, takže oběť vždy přitahuje a vyhledává další oběti.
Společně si pak na vše stěžují a litují se jak to mají v životě těžké a neustále si mezi sebou přehazují balíky energii z nechtěných prožitků. V partnerském vztahu, tato destruktivní forma komunikace většinou vede k jeho zániku. Ve vztazích rodičů s dětmi to má pak hlavní dopad v dospělosti, kdy děti začnou odmítat tento způsob komunikace ze strany svých rodičů a začnou se jim vyhýbat a odcizovat se. Jak z toho ven? Jako vždy na prvním místě je uvědomění si tohoto přístupu a chování se k sobě a k ostatním.
Dále zde hraje úroveň naší sebelásky, kdy se musíme naučit upřednostnit naše pocity před pocity ostatních a přestat se ztotožňovat s jejich problémy. Prostě se nebát je slušně odmítnout a v krajních případech je slušně řečeno poslat do háje.
Energetickou závislot tak díky vlastní lásce k sobě nahradíme pochopením pro ostatní, kteří nás tak již díky námi změněnému způsobu chování nebudou mít potřebu tímto způsobem dále učit a vysávat.

 

V objetí oběti

Když jsme se narodili, neměli jsme strach ze života a každý z nás si sem přinesl svůj seznam věcí, které si zde chce vyzkoušet, naučit se a prožít. Byli jsme odhodláni jít si svou cestou a s nadšením jsme pozorovali dění kolem nás.
Vše by se nám dařilo, tak jak jsme si do života předsevzali, kdyby se nám do cesty nepřipletli nejprve rodiče, no a pak všichni ostatní, kteří se nám snažili náš záměr zhatit.
Nerozuměli jsme tomu, protože nám bylo řečeno, že právě naši rodiče a lidé kolem nás, nás budou podporovat a pomáhat nám v naší cestě životem.
Proč, když si tak hezky hrajeme a bavíme se, nás vlastní milující rodiče neustále straší, hlavně teda tím, že se nám "něco stane" a že na základě toho umřeme a nebo se budeme mít špatně? Mysleli jsem si, že oni přeci vědí, kdo jsme jak jsme si to v životě naplánovali. A nebo ne?
Znejistěli jsme a začali jsme si uvědomovat, že toto místo není takové jak jsme si ho představovali, že zde lidé žijí převážně ve strachu bez lásky a v nevědomí, že zcela zapomněli na to proč sem přišli a kdo jsou.
Navíc čím jsme byli starší, tím více tlak sílil.
Rodiče na nás neustále naléhali, tvrdili nám, že pokud se nebudeme chovat dle jejich představ, tak nás nebudou mít rádi a v důsledku toho, to s námi špatně dopadne.
Kam jsme se hnuli, říkali to všichni kolem nás a někteří nás za náš vzdor i trestali.
Začali jsme být zoufalí a začali jsme o sobě pochybovat.
Začali jsme věřit tomu, že si lásku ostatních musíme zasloužit nebo dokonce i koupit.
Tvrdili nám, že nejprve se musíme učit abychom, někým byli a abychom to někam dotáhli a že nejváženější jsou ti co to dotáhli úplně nejdál.
Ty z nás, které se nepodařilo přesvědčit označili za nenapravitelné a některé dokonce i za nemocné.
Říkali nám, že dokud se nezměníme budeme pod dozorem a nastaví nám takový režim, že se nám to opravdu nebude líbit.
No a to měli pravdu, nelíbilo se nám to ani trochu.
Byli jsme zoufalí, hledali jsme cestu, jak z toho ven.
Začali jsme předstírat, že jsme někdo jiný a že nás zajímá hlavně to co dělají druzí, snažili jsme se vyhovět požadavkům ostatních. Začali jsme chápat, že v tomhle světě není dobré být sám sebou, ale když jste takoví jak vás ostatní chtějí vidět, budete se mít dobře.
Po čase jsme se zcela ztotožnili se svými novými rolemi a vzpomínka na to kdo jsme, se pomalu rozplynula v mlze zapomnění.
Už jsme nemuseli předstírat, že jsme někdo jiný, byli jsme jiní. Plně jsme si osvojili obavy našich rodiču, prarodičů, učitelů a přátel a sdíleli je mezi sebou. Zjistili jsme, že když si na něco stěžujeme, tak máme kolem sebe najednou spousty přátel,
kteří nás litují a jsme rádi, že konečně jsme našli někoho, kdo nám rozumí a vzájemně se předháníme v tom, kdo to má v životě těžší a kdo je větší chudák. Život konečně začíná dávat smysl.
Dokonce tu máme i instituce, které vás za to, že trpíte finančně odmění. Život začíná nabírat obrátky.
S heslem "Šaty dělají člověka", s poslední verzí jablečného telefonu v kapse a krabičkou Lexaurinu pro všechny případy, vyrážíme vstříc plnit záměr našeho života.