Stárnutí

V naší společnosti se od nepaměti považuje stárnutí, stáří a smrt fyzického těla za součást přirozených procesů života.
Pro účel poznání a souvisejících prožitků jsme v tomto nastavení měli možnost po tisíciletí setrvávat a sbírat negativní zkušenost v nepřirozených nastaveních našich duchovních tělesných předloh a duchovními traumaty a nemocemi zamořených tělech.
Dnešní doba opět po dlouhé době duchovního vývoje otevírá možnost prozření z učících iluzí, plného uzdravení a návratu k vědomému životu a souvisejícím původním přirozeným hodnotám pro ty kteří mají zájem tuto cestu následovat.
 
Abychom mohli pochopit komplexitu fyzických realitních projevů a procesů ke kterým stárnutí nepochybně patří, tak musíme pracovat s celostním pohledem na život, tedy propojit rozměr duchovní s rozměrem hmotným, materiálním.
Což je zjednodušeně řečeno rovina životních principů, pravidel a zákonitostí nekonečné božské tvorby Stvořitele a výsledek této tvorby a související kvalita života a možnosti v dané životní realitě na dané úrovni bytí, tak, jak je chápána a projevována duchovními bytostmi, které v dané realitě žijí.

Pokud bytosti v dané realitě drží v maximální míře soulad s přirozeným a jednotným přístupem k životu postavený na základu
vlastní zodpovědnosti a původních duchovních vzorů přirozeného života Stvořitele, tak je jejich tvorba a související život souladný a nekonečný se všemi základními benefity a duchovními dary, ke kterým patří energetická nezávislost na životním prostředí, související božský vliv, energetická podpora jejich života a nekonečný buněčný regenerační cyklus jejich fyzických těl.

Většina duchovních bytostí na Zemi díky nezpracovaným duchovním traumatům a zátěžím postupně ztratila tyto kvality v rámci životních zkušeností a útrap v dobách lemuriánsko-atlantské civilizace (do 9500 př.n.l) a prošla postupným přechodem z buněčné nesmrtelnosti do dlouhověkosti až do aktuální krátkověkosti, která pouze signalizuje míru duchovního úpadku, zatížení lidské genetiky a pokřivených, nepřirozených nastavení vlastních duchovních předloh (soustavy duchovních těl).
Současně v tomto období vzniklo zaseknutí v systému inkarnací a díky přeprogramované mentální rovině a související neschopnosti přirozeným způsobem vnímat a odstranit příčiny svých potíží jsme byli nuceni se neustále reinkarnovat do zmanipulovaných nepřirozených životních podmínek v zapomnění, díky kterým nebylo možné až do dnešní doby z tohoto stavu vystoupit.

Nacházíme se tedy v době, kdy je naše genetika značně zdevastovaná a vyčerpaná.
Vlastní krátký život si naučeným způsobem snažíme zkvalitňovat a prodlužovat tím, že ve většině případů nevědomky dále traumatizujeme naše těla různými fyzickými zákroky a potlačujeme naše nepříjemné pocity, emoce a bolesti, které se neustále tlačí ven z našich duchovních zranění.
Tělo stárne a degeneruje, protože nemá dostatek životní síly a souvisejí božské podpory, aby mohlo ve stejné kvalitě neustále regenerovat.

I ze systémové vědeckého hlediska se dnes ví, že buněčná regenerace probíhá neustále pořád dokola a během několika let nemáme na těle žádnou původní buňku.
Potíž je nicméně v tom, že obnova buněk probíhá i se všemi defekty a nedořešenými duchovními problémy, kdy se jednotlivé buňky obnoví s chybnými nastaveními a programy, které jsou uloženy v našich duchovních předlohách a od narození se postupně jak na běžícím pásu propagují do našeho fyzického těla.

Tento stav, pokud nejsou řešeny příčiny, které drží nepřirozená nastavení a chybné programy v buněčné paměti, znemožňuje plné uzdravení duchovní bytosti a dosažení opětovného stavu buněčné nesmrtelnosti fyzického těla a souvisejícího obnovení plného vnitřního energetického napojení na Centrální Zdroj životní síly.

Dalším závažným problémem, který má velmi zásadní dopad na proces stárnutí je naučená forma získávání životní energie.
V přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá tuto energii skrze své duchovní předlohy přímo z Centrálního zdroje.
Jakmile vlivem vzniklých odporů vůči přirozeným principům a zákonům dochází k zablokování a přeprogramování duchovních předloh, tak zároveň dochází ke snižování přímého přísunu životní energie vnitřním kanálem z Centrálního Zdroje, která se ukládá do naší energetické zásobárny v ledvinách.
Čím nižší je přímý přísun životní energie do ledvin, tím se zvyšuje potřeba čerpat tuto energii z vnějšího prostředí.

Každá bytost nacházející se v tomto stavu má tedy dnes na výběr dle svých karmických možností a souvisejícího uvědomění, buďto se začít uzdravovat a narovnávat zpět do přirozeného života (vzestup) a nebo prohlubovat dále své zkušenosti (duchovní pád) a související prožitky s podpůrnou adaptací parazitických zištných programů, které umožňují si životní energii brát (krást) a doplňovat z vnějšího prostředí a od ostatních bytostí.
Nicméně je tímto způsobem života nucena se dále skrze své odpory více křivit a nakládat si a traumatizovat své duchovní předlohy, kde toto všechno vyžaduje stále více a více životní síly na regeneraci a opravy.
Takže z dlouhodobého hlediska pouze pociťuje neustálé snižování kvality svého přirozeného života, souvisejícími degeneracemi a deformacemi, které vrcholí nevědomým sebedestruktivním přístupem k životu, vlastnímu tělu a prostředí ve kterém se prožívá.
Tyto možnosti jsou dnes ve společnosti nabízeny pod záštitou cesty transhumanismu, který je konečnou fázi destrukce lidské rasy člověka.

Energetická nedostatečnost životní síly je nám tedy vždy signalizována skrze různé psychosomatické projevy a varovné signály funkčních projevů našeho fyzického těla a souvisejícím stárnutím, které jakmile již je komplikovanost problémů fyzického těla neudržitelná, končí jeho smrtí.

Stárnutí a smrt jsou tedy pouze procesy ukončující v dané realitě inkarnaci nepřirozeně nastavených a žijících bytostí, které nemají dostatek životní energie a nebo míra poškození jejích těl dále neumožňuje pokračovat v životním ději.

Přirozeně nastavená vědomá bytost při dosažení dospělosti fyzického těla si již pouze udržuje jeho vzhled a funkce a evolučně se dál vyvíjí skrze kosmické transformační cykly, kdy se na základě změn jejího vědomí rovněž dokonale a přirozeně formuje její tělo.

Stárnutí a smrt fyzického těla je duchovní zkušenost, nikoliv nutnost a už vůbec ne přirozenost.
Je to důsledek našich duchovních nemocí a zátěží, které jsou nosným pilířem našich nepřirozených přístupů, chování a hodnot v našem životě.

Potenciál dosáhnout zpět původních duchovních kvalit má dnes každá lidská bytost, která se rozhodne převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a vydá se cestou jeho kontinuálního uzdravování a návratu k původním lidským hodnotám a životu v lásce, souladu a harmonii s ostatními.

Navyšování vibrací

Pojem navyšování vibrací je dnes velmi hojně používán v ezoterických a spirituálních kruzích ve spojitosti s právě probíhajícími transformačními změnami lidské společnosti a souvisejícího lidského vědomí na Zemi.

Z mého pohledu vnímám pojem osobní vibrace jako úroveň vlastní duchovní vyspělosti, která rovněž poukazuje na frekvenční úroveň vědomí daného jedince.
Jednoduše řečeno je to jakýsi číselný ukazatel naší duchovní vyspělosti a souvisejícího rozměru naší sebelásky, díky kterému nám život nabízí příjemnější a přirozenější životní situace, prožitky a podporu pro vlastní seberealizaci.

Vibrace tedy není potřeba řešit, protože je to pouze důsledek toho jak si v životě přirozeně stojíme, jak rozumíme životu, jaké v něm ctíme a žijeme hodnoty, jak se chováme a projevujeme ve svých vztazích, rodinách a k ostatním ve společnosti, jak se všechny tyto věci odrážejí v kvalitě prožitků v našem fyzickém těle.

Pokud si tedy chceme přirozeně navyšovat vlastní vibrace, znamená to přímo měnit a narovnávat si svůj život k původní lidské přirozenosti a souvisejícím hodnotám.
Uzdravovat si svůj život, tělo, vztahy, zbavovat se postupně všemožných rodových zátěží a programů, které s přirozeným životem neladí a brání nám v uzdravení a žití života v lásce, radosti a harmonii.

Vibraci si naopak nezvýšíme, pokud tyto věci budeme ve svém životě ignorovat, odsouvat, budeme před nimi unikat a zavírat oči.
Vibraci si rovněž nezvýšíme, když budeme ve svém životě živit naše odpory a nelibosti, strach a zlobu ke všemu možnému kolem nás.

Každý odpor, který v sobě cítíme vůči něčemu nebo někomu nám poukazuje na naši necelistvost na naše vlastní nedořešená zranění a duchovní traumata, která nás svou tíhou drží přivázána k souvisejícím životním situacím ve kterých se nám tyto věci vyvolávají, přehrávají a promítají a vybízejí nás k pochopení a přijetí.

Pokud se chceme v životě cítit dobře a být v něm přirozeně šťastní a spokojení, tak na sobě aktivně pracujme a uzdravujme si své tělo, své vztahy a svůj život.

Nečekejme na žádného spasitele a ani na to, že nám naše osobní vibrace navýší někdo z vnějšku bez našich vlastních životních změn.

Karma a Dharma

Veškerý život je o pohybu energie všemožných realitních projevů.
Je řízen spravedlivým transparentním božským mechanismem, Zákonem energetického vyrovnávání, který je součástí Zákonů Stvoření.

Tento zákon zaručuje, že se každému energie jeho projevů a chování vždy spravedlivě vrací ve formě, která mu umožňuje zažít a procítit na svém těle a ve svém životě to stejné, co on sám dělal v životních situacích ostatním a zároveň dotyčnému signalizuje soulad či odklon od Zákona Jednoty.

Všichni účastníci života tedy energii přijímají a vydávají ve svých přístupech, pozornostech a konáních a vzájemně si skrze dokonalé životní synchronicity přehrávají své vlastní přístupy, chování, projevy a žité hodnoty.

V hinduismu existuje pojem Karma, který říká: "Co činíš, to se ti vždy vrací", což je de facto pouze jiná forma popisu Zákona energetického vyrovnávání.
Pojmem Karma jsou rovněž označovány důsledky negativních projevů, které se dotyčnému skrze životní situace vrací.

Dalším souvisejícím pojmem je Dharma, kterým se označuje dobré, souladné a pozitivní chování, které je v souladu s božskými principy přirozeného a souladného života.
Z pohledu možností toho, jaké typy energií a souvisejících projevů mohou být v životě skrze svobodnou volbu projevovány a prožívány existuje tedy forma dobrá, souladná a pozitivní neboli Dharma a forma zlá, nedobrá a negativní známá jako Karma.

Každé duchovní bytosti se tedy dle jejího chování a přístupů v životě vrací její Dharma, pokud konala dobro a nebo její Karma, pokud nekonala dobro.

Pojem Karma je také označován jako trest, rest, dluh, náprava, poučení, což nám říká, že zjednání nápravy nesouladných zlo-činů v rámci života ve Stvoření je nevyhnutelně vymáháno u všech postižených bytostí nejvyšší vůli Stvořitele a tak se i spravedlivě stane.