Nejlepší z nejhorších a nejhorší z nejlepších

Osvobozen od věčných kritik a postojů, že je někdo víc nebo míň, lepší či horší, je ten, kdo pochopil, že vše v životě je naprosto jedinečné a neopakovatelné v každém okamžiku.

Každá jedinečně stvořená duchovní bytost byla, je a vždy bude ve své duchovní rozměrnosti sebepoznání nejlepší a zároveň nejhorší ze všech v tom v čem je naprosto jedinečná a nikdo nikdy nebude a nemůže být lepší ani horší než ona sama.

Honit se tedy v životě za uznáním a toužit být v něčem více než už ve své podstatě jsem a sám v sobě mám je pouze slepá ulička poznání v iluzi zapomnění, která nikoho přirozeně šťastným neudělá.

Bůh není idiot, aby stvořil dvě stejné věci, stejně tak dal každé duchovní bytosti do vínku vše, co ke svému věčnému, šťastnému a spokojenému životu potřebuje, aby se mohla přirozeně realizovat spolu se všemi ostatními bytostmi.

To, co každou bytost vedlo do hlubin negativních aspektů poznání vlastního života, byla její vlastní nevědomost, nezkušenost, naivita, touha po poznání a absence souvisejícího poznání vlastní sebehodnoty a hodnoty svých vlastních duchovních darů.

Zde v těchto učících rovinách vznikly postoje hodnocení a posuzování vlastní nedostatečnosti a tendence honit se za přízraky falešných iluzí, které nabízejí vnější celistvost, dokonalost, moc a kontrolu.

Tam kde máme prostor se skutečně srovnávat je to, jak kdo z nás ve vlastním životě pochopil hodnotu a význam bezpodmínečné lásky, související Zákony Stvoření, Zákon Jednoty a s ním propojená doporučená pravidla přirozeného souladného života.

Stvořitele ve výsledku nezajímá to, co všechno jsme dokázali a zažili, ale pouze to, jak se kdo díky těmto zkušenostem dnes chová a projevuje ve svých partnerských vztazích, ve své rodině, ve své seberealizaci, vůči ostatním bytostem, vůči životnímu prostředí.
Jaké hodnoty podporuje, zachovává a žije a jakým je na základě těchto uvědomění člověkem zde na Zemi.