Zamilovanost

Partnerský vztah vzniká tím, že si žena přitáhne k sobě muže, aby ho skrze sebe v jejich vzájemném vztahu učila sebelásce.
V tomto počátečním nastavení si oba partneři zrcadlí, ukazují a vzájemně přehrávají pouze to hezké a příjemné, jednoduše to, co v sobě již mají přijaté do lásky.
Tato počáteční fáze navazavání vztahu se nazývá zamilovanost a je ve své podstatě ukázkou toho, jaký by měl jejich vztah být po celou dobu jeho trvání.
Jakmile se žena na duchovní úrovni ujistí, že je muž připraven k učení, přepíná vztah nevědomě do učícího stavu a tím dochází k přenastavení jejich vzájemných zrcadel a souvisejícího přístupu a od tohoto momentu si již oba partneři vzájemně zrcadlí jak ty příjemné, přijaté věci, tak i ty nepříjemné, nepřijaté, které si ještě v sobě nezpracovali a nepřijali do lásky.
Díky přejatým nastavením z výchovy od rodičů a ze společnosti vedoucím k podmínečné lásce a energetickým závislostem a nevědomému přístupu ve vztazích, dochází většinou v této situaci k prvním vztahovým konfliktům, které postupně rozbíjejí počáteční iluze a přejaté představy o tom jaký by partner měl být a jak by se měl ve vztahu chovat.
Lidé nevědomi si toho, že teď je právě ta fáze, kdy se vzájemně učí lásce, tedy přijetí jeden druhého skrze své minulostní chování, žíjící pod vlivem vzorce oběti, obvykle jdou do odporu a touží stav jejích vztahu opět navrátit různými domluvami a přístupy zpět do stavu zamilovanosti.
Jakmile zjistí, že to není možné, většinou ze vztahu unikají do jiného vztahu, kde si opět prožívají na začátku to stejné a tímto způsobem střídají jeden vztah za druhým.
Další možnost je, že z morálních důvodů nebo strachu z opuštění, nedostatku, z nízké sebehodnoty ve vztahu dál setrvávají a nedostatek své sebelásky kompenzují příjmem energie z jiných vnějších aktivit jako jsou materiální statky, hledání uznání a sbírání pozornosti skrze různé vnější aktivity a zavděčování.
Abychom mohli dosáhnout ve svém vztahu trvalé lásky a harmonie, je potřeba se prokousat učící fází a odpustit si a napříjímat vše nepříjmené, co nám partner svým chování vývolává, tedy nepříjemné pocity, které nás spojují s našimi potlačenými emocemi, study, strachy a souvisejícími traumaty z naší duchovní minulosti, jak ze současného života, tak i z minulých inkarnací.
Což v prvé řadě znamená přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život s vědomím, že život je absolutně spravedlivý a nikdo není a nikdy nebyl ani chudák a ani oběť a každý na úrovni své duchovní bytosti vždy byl příčinou toho, co si prožil a co se mu v životních situacích dělo, děje a dít bude.
S tímto uvědoměním je potřeba se otevřít cestě sebepráce, odpuštění, postupnému rozbití odporu k nepříjemným pocitům a souvisejícím situacím ve kterých jsou ostatními kolem nás vyvolávány.
Trvalá láska tedy není na strachu a podmínečném přístupu nastavená touha po pozornosti, ale je o bezpodmínečnosti, celistvosti a schopnosti milovat ostatní skrze své vlastní sebepřijetí takové jací jsou, tedy i s jejich negativními, chybnýmí, nepřirozenými životními postoji a přístupy, s pochopením, že ti co to tak ještě nežijí a nemají se to ve svých vztazích stále učí.