Láska

Při sebepoznávání v odělenosti a v zapomnění, jsme přijali systémovou definici toho co láska je a co láska není. Z pohledu systémového myšlení má láska jasně definovanou formu projevu, je "podmínečná" a je považována za to "hezké, pozitivní" co se nám v životě děje.
V našem životě je tak láska vnímána jako pozitivní způsob projevu našeho chování k druhým.
Jsme tak vychovávání v principu "Hodná holčička a hodný chlapeček", kde nás systém skrze ostatní neustále nabádá k našemu sebepopření: Když se budeš chovat takhle....budu tě mít rád.
V opačném případě tě rád mít nebudu.
Tento pohhled je umocněn myšlenkami programu "Soudce a oběť", které nám tvrdí, že opakem lásky je lhostejnost. Snáží se nám tak neustále držet naši pozornost na ostatních a udržovat nás ve strachu a víře v to, že nejsme dost dobří, že si lásku ostatních musíme zasloužit tím, že budeme plnit jejich očekávání a představy a pokud tak neučiníme, musíme trpět.
V utrpení na nás dále doléhají myšlenky, které nám říkají, že jsme chudáci a měli bychom být litování, protože je to nespravedlivé, že se k nám ostatní nechovají tak, jak si představujeme, že by se k nám chovat měli.
Na to, že trpíme a jak moc trpíme, nás neustále upozorňuje systém a nabízí nám svá řešení, co dělat proto, abychom netrpěli. Vrcholnou formou tohoto způsobu myšlení, je domněnka, že musíme všechny trpící na celém světě, bez jejich zájmu o pomoc zachránit.
Máme tendence všechny a všechno kritizovat a hodnotit, podle toho, jak je vše systémem definováno a lidmi kolem nás prezentováno.
Uvěřili jsme a žijeme v představě, že když budeme odpovídat systémové představě o nás, tak budeme šťastní. Silné sebepopření, sebepotlačení nám do života mimo jiné přináší bolest jako signál naší nemoci, bezmoci, nemohoucnosti.
Bolest je tady od toho, aby nám připomínala, že jsme se odchýlili od naší pravé podstaty.
Systém si je vědom toho, že s uvědomněním si pravého smyslu a významu příčiny bolesti jako projevu nemocí, vzniklých našim sebepopřením,
by mohlo dojít k jeho ohrožení a proto se učíme bolest efektivně tlumit a ignorovat.
Systém s využitím vědy nám neustále nabízí a podsouvá jako projev "Soucitu s námi" všemožné nástroje a pomůcky na to jak se zbavit bolesti.
Bolesti hlavy, migrény, neurózy, úzkosti, deprese, alergie to vše již umíme efektivně tlumit a potlačit.
Stačí malá růžová tabletka a máme zase na chvíli klid.
Myšlenkový systém přitakává: "Nezkoumej příčinu svých stavů a pocitů, vem si prášek, uleví se ti za malou chviličku a běž se raději bavit"
Systém křičí: "Máme spousty zábavy pro všechny, zabavte se, utlumte ty ošklivé pocity v sobě".
Život v utrpení, je náročný a proto nás alespoň uklidňují naše myšlenky, že jsou kolem nás i jiní, kteří trpí více než my.
Nebo ne?
Ale ano, vždyť je to všude kolem nás, každodenní zprávy na internetu, v tisku i v televizi se nás o tom snaží přesvědčit. O utrpení se píšou knihy, natáčejí se filmy, dokumenty.
Jak by to nemohla přece být pravda?
Celý svět žije v utrpení, planeta Země trpí.
A proč?
Protože jsme uvěřili systémem podsouvanému pohledu, že musíme naplnit jeho očekávání a představu ohledně naší existence, způsobu života a podstaty bytí.
Ti kteří si toto uvědomili, narozdíl od nás trpících, stejnou představu již nesdílí, protože pochopili,
že tato představa bude vždy postavena proti naší podstatě a to proto, aby podpořila jakýmkoliv způsobem naši oddělenost a učení se v ní být a prožívat ji.
Z jejich pohledu je láska esencí nevyčerpatelné vyživující energie božského zdroje všeho bytí, hybná sílá, podstata veškeré existence.
Je podstatou boha, je tedy vším a ve všem a kromě ní, nic jiného neexistuje.
Vše ostatní je pouze iluzorní představa, vzniklá v oddělenosti za účelem poznávání a prožívání nepoznaného.
Láska je přijímání sebe a všeho kolem nás.
Láska k ostatním je tvořena z přebytku naší sebelásky.
Opakem lásky je nepřijetí nebo také popření naší podstaty a významu všeho kolem nás, nikoliv lhostejnost.
Ruku v ruce jde s láskou také pokora.
Pokora znamená mít pochopení pro sebe a všechno co se v životě kolem nás děje s uvědoměním si, že vše je učení, prožitek a vše se děje správně.
Je tedy důležité si uvědomit, že pokud chceme náš život změnit, musíme začít u nás samých.
Musíme se začít mít rádi takoví, jací jsme se všemi našimi nedostatky a chybami,
protože se nemáme za co stydět, děláme chyby, všichni do jednoho a ten kdo říká, že je nedělá, jich dělá nejvíce.
Nikdo není více nebo méně a nemá ve svém životě nic špatně.
Pokud vám někdo řekně, že máte něco špatně, je to pouze signál toho, že to má špatně a nezpracované hlavně on sám.
Nemusíme si nechat nadále brát naši pozornost ostatními, tak jak jsem byli vychováváni.
Nemusíme se vzájemně kritizovat a soudit, nemusíme žít ve strachu, že nejsme DOST....
Láska a pokora jde ruku v ruce s převzetím zoodpovědností za svůj život a za své konání v něm.
Skrze toto uvědomnění se nám vrátí do života naše moc a síla, kterou jsme ve strachu systému odevzdali, zbavíme se utrpení, bolesti i nemocí.
Zaměřme tedy pozornost na sebe, na své vlastní pocity a touhy a dělejme v životě beze strachu ostatním pouze to, co bychom si přáli aby dělali oni nám.