Jeviště bytí

 Náš život je divadelním jevištěm, na kterém probíhá dle předem připraveného scénáře a ve vybraných rolích bezpočet různých her.
Na počátku to byla naše silná touha, zjisit, jaké to je, zahrát si přesně tuhle roli v tomto scénáři
a v tomhle příběhu, která nás vedla ke vstupu na scénu našeho života.
Bylo nám sděleno, že způsob hraní je zcela na nás a odejít z tohoto jeviště můžeme kdykoliv po stejné cestě, kterou jsme na něj přišli.
S nadšením jsme vystoupali na pódium, začali hrát a natolik se do her ponořili, že jsme skrze jednotlivé příhěhy a role postupně ztratili pojem o tom, kým jsme vlastně byli předtím, než jsme na jeviště přišli a stejně s tím i na pohnutky, které nás k tomuto rozhodnutí vedly.
V zápalu hraní jsme se natolik ztotožnili s našimi rolemi a scénáři jednotlivých her,
že jsme úplně zapomněli na jejich původní význam a začali jsme jim našimi myšlenkami přiřazovat význam nový.
Cesta po které jsme na naše jeviště přišli, jakoby zmizela v mlze zapomnění.
Postupně jsme uvěrili tomu, že divadelní jeviště a vše na něm je od počátku podstatou naší existence a hraní divadelních her smyslem našeho bytí.
A s upevněním této víry a uvědoměním si důležitosti našeho zjištění, příšla také nutnost toto vědění chránít, před vším co by ho mohlo ohrozit a nebo ještě hůře, zpochybnit.
Vznikla potřeba hledat nepřítele, protože nebezpečí ohrožení našeho vědění viselo ve vzduchu.
Abychom zajistili potřebnou ochranu pro všechny herce a oni se cítíli při svém vystoupeni na jevišti bezpečněji, začali jsme zavádět taková pravidla, která všechny neustále ujišťovala, že jsou při hraní v bezpečí.
Snažili jsme se ještě zodpovědněji přistupuvat ke ztvárnění všech rolí ve scénářích a striktně se držet stále nově definovaných pravidel hraní.
Začali jme si mezi sebou hodnotit naše herecké výkony, kritizovat naše role, posuzovat náš vztah k jevišti a k ostatním hercům.
Díky nalezeným nedostatkům, vznikla potřeba začít herce učit a rozvíjet jejich znalosti takovým směrem, aby se slučoval s představou našeho vědění a neohrožoval jeho nedotknutelnost.
To že jsme v ohrožení, v nás neustále utvrzoval fakt, že někteří z herců měli časté výhrady proti novým pravidlům hraní.
Dokonce se začali objevovat tací, kteří vyloženě prohlásili, že už se jím takhle dál hrát nechce.
Nejprve jsme se jim snažili domlouvat, některým jsem museli i pohrozit tím že budou hrát pouze to co se jím nelíbí.
Nakonece jsme je museli izolovat od sebe a některé z nich označit, tak abychom na ně viděli a měli je pod kontrolou, ale stále jich přibývalo.
Cítili jsme ve vzduchu, že je ohroženo naše vědění a celá podstata existence našeho jeviště a jeho smyslu, byla před pádem do propasti.
Někteří herci si na popud všech události začali pokládat otázky související s možností existence mimo naše jeviště.
Taková drzost.
Průlomem událostí byl moment kdy skupinka herců přišla s teorií existence nějakého "publika" a "zákulisí".
Neměli pro to sice patřičné důkazy, ale vytrvale si stáli za svým a navíc tvrdili, že prý to jde mnohem dál, že prý stačí pouze tomu věřit.
Postupně se začali dít velmi zvláštní věci, herců jako by začalo ubývat.
Někteří na chvíli zmizeli a pak se zase objevili.
Jejich chování se změnilo, jejich obličej měl neobvyklý výraz, navíc měli tu drzost říct, že si přinesli vlastní scénáře a pravidla hry si prý také upravili podle vlastních představ.
Snažili jsme se zjistit co se stalo, co způsobilo všechny tyto neočekávané změny?
Jeden ze sdílnějších jedinců nám řekl, že už delší dobu někteří herci chodí do publika i do zákulisí a tvrdí, že podle toho co tam zjistili si uvědomili pravý význam jeviště a podstatu hraní her na něm.
Prý od teď již budou hrát jen to co oni uznají za vhodné, podle vlastních pravidel a vlastního scénáře.
Anarchie.
Byli jsme zoufalí, jak nám to mohli udělat, vše co jsme společně na našem jevišti vybudovali, takhle zavrhnout a bez důkazu!
My to ale nevzdáme.
Na koneci tohoto dramatu, nezbývá nic jiného, než popřát všem hercům, aby úspěšně našli cestu z jeviště do publika, zákulísí a dál a nalezli tam svou vlastní pravdu.