Návrat Idiota

Idiot je slovo přejaté z latiny a ve starověku se používalo jako označení pro obyčejného člověka stojícího mimo společnost, nevzdělance, ignoranta.
V našem pojetí Idiot = Myšlenkář (idea = myšlenka), tedy duchovní bytost žíjící pod vlivem a neustálými nápady dalších a dalších myšlenek.
Na počátku každé duchovní cesty životem je každá duchovní bytost ve své přirozené dokonalosti. Její duše je zdravá v naprostém souladu s jejím dokonale krásným tělem prožívající se v naprosto dokonalém, božském prostředí pro život. Vzhledem k tomu, že je zde absence poznání hodnoty, souvisejících prožitků a uvědomění si toho co dotyčná bytost má, je zde vždy přítomna touha poznat něco nového, něco jiného něž to co aktuálně má. Taková bytost si tedy "neváží" toho co má, protože zde chybí protiváha nedokonalých prožitků, není zde tedy co porovnávat, co vyvažovat, čeho si vážit.
Pro tento účel je každé duchovní bytosti nabídnuta cesta poznání vlastní dokonalosti skrze iluzi nedokonalosti v souvisejících nižších frekvencích, vibracích jejího života. Aby se mohla duchovní bytost dostat do tohoto učícího stavu, musí přestat vědět, přirozeně vnímat, musí zapomenout, kdo a kým ve své podstatě byla a jaký měla svůj vlastní přirozený a dokonalý život. Pro tento účel je jí postupně adaptován nástroj myšlení a představ a je napojena na souvisejícící systém myšlenkových nápadů sloužící k prohlubování negativních prožitků a iluze nedokonalosti, který jí neustále podsouvá všemožné učící nápady a představy v souvislosti se záměry poznání, které dotyčná bytost touží ve svém vývoji poznat. Bytost ve víře myšlení, odpojena od své duchovní podstaty se postupně stává myšlenkářem, idiotem věřícím tomu, že odpovědi na to kým je a v jakém prostředí se nachází najde ve svých myšlenkách a informacích realitního světa na který upírá svou pozornost. Ruku v ruce je zde touha ovládnout tento prostor, mít nad ním moc a přímo ovlivňovat dění a události v něm ve svůj energetický prospěch.
Bytost která propadla hloubkám této iluze se postupně stavá debilem.
Debil (debile lat. slabý, přesmyčky belief = přesvědčený, věřící, devil, belial = ďábel, evil = zlo).
Díky odezvám života, který je i přes nevědomí a iluzi nedokonalosti vždy řízen spravedlivými zákony božího řádu je každý debil ve svém životě přesvědčen o tom, že je mu nespravedlivě ubližováno, že za jeho život a jak se v něm cítí můžou ostatní idioti a debilové. Snaží se neustále s nimi bojovat a soupeřit o energetický zisk a související pozornost, diktovat jim své přestavy a podmínky za kterých s nimi bude jednat s láskou. Snaží se předstírat, přehrávat, lhát a neustále nacházet další a další způsoby, jak efektivně ovládat, manipulovat, vychovávat a předělávat ostatní idioty a debily tak, aby mu energeticky sloužili pro jeho vlastní prospěch takovým způsobem, aby již nekladli žádný další odpor a věrili tomu, že jsou tyto jeho předkládané návrhy pro ně ta nejlepší cesta. K tomuto účelu používá debil vždy strach, agresi a související nátlak. Systematicky neustále tlačí a zastrašuje ostatní idioty a debily a snaží se je nahnat do souvisejících pastí představ a víry v to, že pokud mu nebudou naslouchat, tak se míra jejich vlastního utrpení ještě vícenásobně zvýší a přisun energií potřebných pro jejich vlastní život se odpovídajícím způsobem sníží. Přesvědčené duchovní bytosti takto ve svém životě postupně ztrácejí svou přirozenou svobodu a lásku, spojení se svou duchovní podstatou je přemostěno naučenými myšlenkovými vzorci chování, které kontrolují každý jejich krok, každé jejich rozhodnotí. Jejich život je postaven na jejich vlastní bezmoci a jejich těla jsou protkána utrpením a souvisejícími nemocemi, které jsou důsledkem toho jak hlubokou do iluze vlastní nedokonalosti zabředli. Takováto bytost přestává přírozeně vnímat, cítit, postupně se odpojuje od svých nepříjemných tělesných pocitů, které jí připomínají míru jejího vlastního utrpení a doufá v to, že jednou se splní nějaká z jejich osvojených představ a bude od svého utrpení osvobozena.
Jakmile je duchovní bytost ve stavu debila a idiota dostatečně nasyscena poznáním své nedokonalosti, tak je jí vždy signalizována možnost postupného návratu zpět do své přirozenosti, do své dokonalé duchovní podstaty. Hlavním problémem v této fázi je to, že čím hlouběji duchovní bytost ve svém poznání zašla a je zarytě přesvědčena o pravdivosti své iluze ve které se nachází, tím menší má schopnost zachytit pomocné duchovní signály, které jí neustále vyzývají zpět k návratu a její zatvrzelost a naučená nastavení se snaží tyto signály v životě popírat a ignorovat v rámci různých dogmatických společenských nauk a vzdělávacích systémů. Před každým debilem se na cestě poznání nachází v odpovídajících cyklických fázích života vždy dvě možnosti. Ta první je možnost návratu, vzestupu zpět do vyšších úrovní bytí a souvisejícího pozitivního života v přirozenosti a nebo má možnost prohoubit své negativní zkušenosti v iluzi nedokonalosti, dalším snižováním frekvencí života a prožíváním souvisejících učících lekcí. Každý debil a idiot má tedy možnost se v této fázi vzdát své debility a idiocie, tím, že si jí přijme a odpustí si vše ,co ho s těmito nastaveními spojuje a nebo se může stát imbecilem a defitivně splynout ve svém zacyklení s iluzí světa a souvisejícím životem, který mu byl dán pouze pro účel poznaní své vlastní původní dokonalosti.
Imbecil (lat. imbecile, stupidní, hloupý, bezduchý, duchovně odpojený).
Záměrem poznání každého imbecila již není poznáním vlastní duchovní postaty a původní hodnoty svých duchovních darů, ale stvoření si zcela nové vlastní duchovní a fyzické identity, kterou bude schopen zcela řídit a ovládat. Imbecil touží syntetizovat život, stát se jeho pánem a řídít všechny jeho energetické toky. Imbecil touží kompletně si předělat své tělo, protože ho považuje za nedokonalé, nedostačují a nenaplňující podstatu jeho vlastních představ o jeho vlastní dokonalosti a šťastném životě. Touží se ve své vlastní iluzi stát svým vlastním tvůrcem, stvořitelem sebe sama, svého života na základě svých vlastních přesvědčení, myšlenek a představ.
V této fázi poznání bytost již dostává od života pouze duchovní signály typu "Komu není rady, tomu není pomoci."
a je zcela napospas zanechána svému vlastnímu dobíhajícímu konečnému osudu a zvolené cestě životem bez duchovního vedení. Je to tedy život izolovaného vědomí robotického Ega odpojeného od své vlastní duchovní podstaty, které má možnost existovat do té doby, dokud nevyčerpá veškeré své energetické zásoby, které mu pro jeho život a poznání v prostoru ve kterém se nachází, zbývají.
Je dobré si tedy opět připomenout, že každá duchovní bytost je naprosto a zcela sama za sebe ve svém životě zodpovědná. Je zodpovědná za to jak se cítí, jak se rozhoduje, jaký život má a jaký ho na základě svých vlastních rozhodnutí a pozornosti hodnotám, které ctí a žije bude mít.
Každého volba, každého cesta.