Hranice sebelásky

Lidé pracující skrze sebereflexi s nepříjemnými pocity, kteří ještě nejsou dostatečně ukotvení ve své duchovní podstatě, si často pokládají různé otázky na vzniklé nepříjemné situace, které se jim v životě bezprostředně dějí:
Není tohle již příliš? Musím si i tohle všechno nechat líbit? Musím se nechat neustále zraňovat? Musím si nechat srát na hlavu? Kdy to skončí a kolik toho ještě bude? Atd. atd.
V těchto situacích je vždy evidentní snaha zpochybnit pravidla života a související zákony božího řádu, skrze nově objevený vlastní strach, bolest a odpor k těmto projevům chování a souvisejícím nepříjemným pocitům, které nabourávají jejich vlastní představu o tom jak se aktuálně vnímají, kam se zařadili, čemu nově uvěřili, a jací by chtěli být.
Pokud je zde ještě silná nadvláda myšlenkových vzorců a souvisejícího ega, je zde vždy přítomna pochybnost a snaha udržet si tuto vnějšími podněty neustále nabourávanou představu o sobě, která vede na další učící rozcestník. Nabízí se zde opět možnost setrvat ve stavu oběti, kterou nabízí mimo jiné jeden z velmi sofistikovaných novodobých kolektivních myšlenkových vzorců, který se schovává pod rouškou rádoby spirituality.
Tento myšlenkový vzorec se představuje jako schopnost udělat z nemocného člověka "Sluníčkového" stvořitele a ovlivnitele své vlastní reality s možností vytvářet si fiktivní hranice sebelásky za kterými již není potřeba reflektovat své vlastní nepříjemné pocity.
Tento vzorec nabízí u dotyčného, který v něj uvěřil, velmi komfortní nastavení automatického odmítání a kontroly jakékoliv snahy dotknout se jeho vlastních potlačených emocí za nastavenou hranici.
Prakticky se to projevuje tak, že postižená osoba na vyvolaný nepříjemný podnět reaguje nekompromisním odmítavým postojem s křečovitým úsměvem na rtech a naučenou reakcí: "Tohle mi sem netahej, to je tvoje, já jsem již pouze v lásce".
Postižená osoba si takto díky adaptovanému vzorci chování nastavila a hlídá hranice své vlastní pocitové dotknutelnosti, které více upevnily její vlastní odpor k sobě s podstrčenou doměnkou, že se jedná o sebelásku. Za těmito iluzorními hranicemi bude nadále setrvávat tak dlouho, dokud neprojde všemi dalšími potřebnými učícími lekcemi, které budou pouze a jen stupňovat vnitřní tlak potlačených emocí v jejím těle, aby jí tak připomínaly směr, kterým životem kráčí.
Pro ty, kteří nejsou příznivci pouze "hezkého" života a již připouštějí, že život takový jaký ho mají, je "celistvý", spravedlivý a naprosto v pořádku takový jaký je se zde nabízí druhá možnost a tou je rozbít své vzniklé pochybnosti o absolutní spravedlnosti živote a božích zákonů, které ho řídí a opět si uvědomit, že nejsme obětí v žádné situaci, která se nám v životě děje.
Dále je potřeba rozbít aktuální nabitou představu o sobě s vědomím, že přirozeně nemá žádný smysl tvořit si o sobě jakoukoliv další představu, protože již od počátku svého stvoření jsme duchovní bytostí a jak se vnímáme zevnitř skrze naše vlastní pocity v srdci, tak vypadáme i navenek. Žádná představa nás tedy neudělá ani lepšími ani horšími.
A samozřejmě dále pokračujeme vědomou prací s nepříjemnými pocity se snahou rozklíčovat to co nám v dané situaci říkají.
Postupně tak připouštíme spojitosti, odpouštíme potlačené emoce a příjímáme související projevená chování do lásky a pochopení.
Je potřeba si uvědomit, že hranice naší sebelásky jsou přirozeně dané našim přirozeným životem a naší vlastní lidskou a duchovní přirozeností.
Není v žádném případě potřeba si jakékoliv další hranice tvořit a už vůbec ne ty pocitové, které nás odpojují od potlačených emocí a souvisejících možností zbavit se jich a uzdravit se ze svých nemocí.
Přirozenou hranicí sebelásky pro všechny bytosti je vlastní život v souladu se zákony božího řádu, tedy s Bohem. Pokud tyto zákony porušíme a tím se dostaneme do nesouladu s Bohem, tak jsme automaticky sami překročili hranice své vlastní výchozí přirozenosti a sebelásky a prožijeme si odpovídající nevyhnutelné a spravedlivé životní zkušenosti, které nám po jejich přijetí a poučení umožní se znovu do stavu souladu s Bohem návrátit a tím i do našeho přirozeného pozitivního života.
Co se týká otázky množství nepříjemných situací, které musíme ještě prožít a doby potřebné na jejich zpracování, tak to je opět další téma na které je poměrně jednoduchá odpověď: Každý dostane tolik kolik je potřeba a bude to trvat tak dlouho jak je potřeba, respektive, dokud on sám vše dostatečně nepochopí, nezpracuje a nepřijme do lásky s vědomím, že veškerý odpor k životu do kterého si on sám svými volbami dospěl tento stav pouze a jen prodlužuje v cyklických opakováních nezbytných učících lekcí.