Přirozený život

Prvotně stvořený život v nejvyšších vibracích lásky je dokonalý, božský a přirozený.
Odklonem od tohoto stavu lze zažívat život nepřirozený, iluzorní, myšlenkový, vedoucí k poznaní a učení se na vlastních chybách a domněnkách tomu, jaké to je odklonit se od vlastní přirozenosti, tedy od svého božství.
Žít ve vlastní přirozenosti znamená být v prvé řadě zodpovědný sám za sebe, za to co se mi v životě bezprostředně děje. Nemyslet si, tedy neřídit se myšlenkami a netvořit si domněnky o tom kdo jsem a jak se věci kolem mě mají, ale vědět, cítit, intuitivně vnímat, že vše, co se nám v životě děje je absolutně spravedlivé, řízeno zákony a pravidly božího řádu a slouží k duchovnímu vývoji, sebepoznávání a učení se lásce ke všem ostatním bytostem v souladu se Zákonem Jednoty Stvoření. Každý z nás je tedy přímo zodpovědný za svůj vlastní život, za to co se mu v něm bezprostředně děje, protože on sám je toho napříč svou vlastní duchovní existencí příčinou i když si na to pro účel poznání nepamatuje a nebo si díky na myšlenkách postavené víře myslí, že tomu tak není a v životě se řídí nějakou osvojenou představou o sobě, skrze kterou čerpá potřebnou motivační energii. Každá duchovní bytost dostala od svého Stvořitele na počátku do svého života záměrem dané duchovní dary. Jedním ze základních duchovních darů je její tělo, skrze které si každá duchovní bytost má možnost prožívat interakci s realitou a realizuje si všechny své potřebné záměry poznání. Toto tělo bylo na počátku naprosto dokonalé, krásné a plně funkční, stejně jako nové auto, které právě sjelo z výrobní linky. Díky odklonu od vlastní přirozenosti a nepřirozenému zacházení s vlastním tělem došlo k silnému poškození a zablokování všemožných přirozených funkcí a duchovních darů. Smyslové vnímání bylo napojeno na systém myšlení, který začal nabízet neduchovní pohled na sebe, na vlastní existenci a vlastní život. V tomto nepřirozeném stavu se lidstvo nachází dodnes.
Skrze nepřirozený život každá duchovní bytost získává obrovské množství zkušeností na jejichž prožití nebo stagnaci právě poukazuje stav jejího energetického těla, které je předlohou těla fyzického a které ve stavu nemoci obsahuje všemožné nedoprožité a zablokované energie, vzpomínky na různá traumata, bolesti, kterým jednoduše říkáme potlačené emoce.
Stav jejího energetického těla se následně projektuje do vzhledu a stavu těla fyzického, které je dle pořekadla "Tělo je obrazem duše", tedy přesným obrazem toho, v jakém stavu vývoje, nemoci a související celistvosti se daná duchovní bytost nachází.
Možnost žít život v nepřirozenosti je spojena s nemocí duše a související neochotou vlastního vědomí těla, Ega, navrátit se zpět do stavu výchozí přirozenosti. Tělo je schopno do určité míry poškození se zcela automaticky zotavit ze všech svých nemocí pokud mu není bráněno různými energetickými blokádami. Jakmile však míra poškození vlastní genetiky díky nevědomým zásahům, překročí tuto schopnost, dochází v dané rodové línii k destruktivním degeneracím vedoucím v konečném stádiu až k neschopnosti rodit další potomky a tím i inkarnovat zde další duše pro jejich vlastní zkušenosti.
Navrátit se do stavu vlastní přirozenosti znamená v prvé řadě uzdravit si svou duši, své vlastní tělo, vymanit se z nadvlády systému myšlení, tím, že se zbavíme všech potlačených emocí, strachů a s nimi spojeným naučených vzorců chování, které nás drží odpojené od intuitivního vnímání a přirozeného duchovního spojení s našim duchovním vedením.