Život

Život je přítomný děj, sled událostí, ve kterých se všechna vědomí projevují, sebepoznávají a prožívají ve svých tělěch. V rámci Stvoření je součástí a hlavním smyslem takzvaných projevených světů, které se v jednotlivých fázích nádechu a výdechu Zdroje neustále rozpínají a smršťují.
Smyslem života je tak poznávání a prožívání všeho stvořeného v projevených světech a učení se a uvědomění si tam všech aspektů lásky. Z technického hlediska, je život maticí všech možných (pozitivních, negativních), ale ne neomezených variant dějů, které mohou nastat v každém okamžiku našeho rozhodování.
Můžeme si ho představit jako promítaný film, který byl natočen před dávnou dobou. Tento film obsahuje výukový materiál všeho, co lze v dané fázi Stvoření poznat a prožít. Před tím než byl tento film vyroben, jsme se všichni podíleli našimi představami na částech našeho scénáře, tak, abychom si do něj dali vše, co chceme prožít a pochopit v každé etapě cesty našeho vývoje.
Z pozice diváka pak sledujeme jednostlivé scény a v každém okamžiku se rozhodujeme pro určitou variantu děje. K rozhodování se, kterou cestou se vydat, nás vede naše aktuální vibrace a s ní související uvědomění si sebe sama a prostoru sebeprožívání.
Právě naše vibrace je tím, co nám vybírá preferované možnosti následného děje. Proto, pokud jsme například při rozhodování vedeni strachem, bude probíhaný děj směrován do variant odpovídajícím této ůrovni vibrace.
Každý okamžik rozhodování obsahuje až 144 možnosti jednotlivých dějů, které jsou vibračně rozděleny na ty, co rezonují se Zdrojem a na ty co se Zdrojem nerezonují. Naše rozhodování nás v každém okamžiku vede spirálovitou cestou vzestupu nebo pádu.
Zlatou střední cestou je cesta pod vedením naší duše, tedy cesta osudová, která zahrnuje vše, co jsme si v každé životní etapě předsevzali včetně odžívání naši karmy z životů minulých. Tento komplexní systém nám umožňuje opakovaně prožívat stejnou část životní etapy, pokud se nám nepodařilo v rámci jedné inkarnace pochopit a prožít vše potřebné nebo si chceme například prožít stejný život v jiné roli.
Vnímaný čas je iluzí, je to pouze pohyb v ději. Pravidla života a jeho průběhu v každé materiální hustotě a s ní svázanými dimenzenmi jsou rozdílná a jsou řízena matrixovým systémem a jeho podpůrnými programy. Vstupem do zvolené části děje je například ve 3D, inkarnace, neboli iluze narození.
Opuštění děje pak známe jako bardo cyklus neboli iluze smrti. Tento text stejně jako všechno ostatní bylo již napsáno dlouho před tím než se veškerý život dal do pohybu.
Nemá smysl s ničím bojovat, pouze sledovat, nechat se vést svých srdcem a přijímat svůj život beze strachu, protože nic jiného možné není, vše se totiž již dávno stalo a každý z nás si to pouze přehrává jako vlastní zkušenost.

 

Zákony Stvoření

Zákon jednoty

Základní zákon, vyjadřuje smysl celé existence a tvorby stvořitele.
Láska, respekt, tolerance, nenásilí, souběžná evoluce všech sobě rovných a rozličně stvořených věcí do společné jednoty za současného respektování jejich identity a jejich různosti ve všech aspektech. Přesné vyvážení práv a povinností a rozlišení, kde jsou jejich hranice. Spolupráce a spolutvorba, nesoutěžení a nekonkurence a vzájemná pomoc. Každý je projevem vůle stvořitele a má všechny jeho vlastnosti a jeho dary, (schopnost tvořit, svobodná vůle při rozhodování, fyzické, biologické tělo)
zároveň má povinnost tyto dary chránít před zneužitím a bránit před zničením

Zákon vyrovnání

Zákon karmy či zákon odplaty. Nejedná se o psychologický či mravnostní koncept, ale o energetický fyzikální princip, výchovný kompenzační mechanismus učící účastníky Stvoření, zažít jaké je to, co dělají ostatním. Veškeré konání se jeho původci nějakým způsobem vždy vrací: každý čin nese energetický podpis svého konatele. Tento zákon je lidmi po generace dobře znám a zachoval se v různých úslovích lidové moudrosti:

• Boží mlýny melou pomalu, ale jistě
• Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá
• Kdo seje vítr, sklízí bouři
• Čím kdo zachází tím také schází
• Každá svině si svého řezníka najde

Zákon zachování

Funguje jako sebeobranná, imunitní, reakce Stvoření v případě jeho poškození ve velkém rozsahu Tento sebezáchovný mechanizmus se samovolně nastartuje při dosažení kritické míry poškození a doslova vymete z postižených částí Kosmu všechno zničující svinstvo.
Tím se v postižené oblasti zase obnoví princip života a původní řád, který tam patří a který tam přirozeným vývojem vznikl.

 

Smysl existence

Bůh-Zdroj se rozhodl, že bude sám v sobě prožívat zkušenosti sebe sama a všeho, co sám stvořil. Dělá to prostřednictívm všech ze sebe stvořených věcí, což jsou jeho individualizované a manifestované části vědomí, které mají svoji vlastní a zcela jedinečnou identitu a všechny vlastnosti a kvality Zdroje.

Cíl existence

Z Boha vyjít, Bohem projít, Boha pochopit, porozumět mu, prožít ho, vtělit ho. Stát se jím, být jím a do stavu Boha se vrátit. A pak, buď zůstat s ním a nebo se vrátit zpět do Stvoření jako jeho posel a pomáhat a učit tam, kde je toho třeba nejvíce. Snažit se o maximální pozitivní sebe-vyjádření a bránit své právo takový být.

Vzestup a pád bytosti

Stav souladu s Bohem je cestou evoluce a vzestupu. Stav nesouladu s Bohem je cestou devoluce a pádu. Pád je důsledkem poškození morfogenetického pole vědomí bytosti a DNA předloh. Pád bytosti začíná smrtí těla a končí smrtí vědomí.

Boj dobra se zlem

Jedná se o vibrační soulad či nesoulad mezi dvěma věcmi (člověkem a Bohem) jako fyzikální skutečnost, která objektivně existuje. Stvoření spočívá na dobru a zlo je mu na obtíž.

Prozření

 

Modlí se Křesťan, Muslim a Žid a ptají se boha:

"Bože, na tvojí počest jsme stvořili velkolepá náboženství, staletí jsme bojovali, trpěli a spousty krve prolili za jejich prosazení mezi lidmi, abychom je k tobě přivedli.

Řekni nám prosím jasně a srozumitelně, co jsme na naší cestě k tobě dokázali a pochopili?"

Nebesa se zachvěla, zahřmělo se a pronikavým hlasem se ozvalo: "Hovno"

 

 

Láska

Při sebepoznávání v odělenosti a v zapomnění, jsme přijali systémovou definici toho co láska je a co láska není. Z pohledu systémového myšlení má láska jasně definovanou formu projevu, je "podmínečná" a je považována za to "hezké, pozitivní" co se nám v životě děje.
V našem životě je tak láska vnímána jako pozitivní způsob projevu našeho chování k druhým.
Jsme tak vychovávání v principu "Hodná holčička a hodný chlapeček", kde nás systém skrze ostatní neustále nabádá k našemu sebepopření: Když se budeš chovat takhle....budu tě mít rád.
V opačném případě tě rád mít nebudu.
Tento pohhled je umocněn myšlenkami programu "Soudce a oběť", které nám tvrdí, že opakem lásky je lhostejnost. Snáží se nám tak neustále držet naši pozornost na ostatních a udržovat nás ve strachu a víře v to, že nejsme dost dobří, že si lásku ostatních musíme zasloužit tím, že budeme plnit jejich očekávání a představy a pokud tak neučiníme, musíme trpět.
V utrpení na nás dále doléhají myšlenky, které nám říkají, že jsme chudáci a měli bychom být litování, protože je to nespravedlivé, že se k nám ostatní nechovají tak, jak si představujeme, že by se k nám chovat měli.
Na to, že trpíme a jak moc trpíme, nás neustále upozorňuje systém a nabízí nám svá řešení, co dělat proto, abychom netrpěli. Vrcholnou formou tohoto způsobu myšlení, je domněnka, že musíme všechny trpící na celém světě, bez jejich zájmu o pomoc zachránit.
Máme tendence všechny a všechno kritizovat a hodnotit, podle toho, jak je vše systémem definováno a lidmi kolem nás prezentováno.
Uvěřili jsme a žijeme v představě, že když budeme odpovídat systémové představě o nás, tak budeme šťastní. Silné sebepopření, sebepotlačení nám do života mimo jiné přináší bolest jako signál naší nemoci, bezmoci, nemohoucnosti.
Bolest je tady od toho, aby nám připomínala, že jsme se odchýlili od naší pravé podstaty.
Systém si je vědom toho, že s uvědomněním si pravého smyslu a významu příčiny bolesti jako projevu nemocí, vzniklých našim sebepopřením,
by mohlo dojít k jeho ohrožení a proto se učíme bolest efektivně tlumit a ignorovat.
Systém s využitím vědy nám neustále nabízí a podsouvá jako projev "Soucitu s námi" všemožné nástroje a pomůcky na to jak se zbavit bolesti.
Bolesti hlavy, migrény, neurózy, úzkosti, deprese, alergie to vše již umíme efektivně tlumit a potlačit.
Stačí malá růžová tabletka a máme zase na chvíli klid.
Myšlenkový systém přitakává: "Nezkoumej příčinu svých stavů a pocitů, vem si prášek, uleví se ti za malou chviličku a běž se raději bavit"
Systém křičí: "Máme spousty zábavy pro všechny, zabavte se, utlumte ty ošklivé pocity v sobě".
Život v utrpení, je náročný a proto nás alespoň uklidňují naše myšlenky, že jsou kolem nás i jiní, kteří trpí více než my.
Nebo ne?
Ale ano, vždyť je to všude kolem nás, každodenní zprávy na internetu, v tisku i v televizi se nás o tom snaží přesvědčit. O utrpení se píšou knihy, natáčejí se filmy, dokumenty.
Jak by to nemohla přece být pravda?
Celý svět žije v utrpení, planeta Země trpí.
A proč?
Protože jsme uvěřili systémem podsouvanému pohledu, že musíme naplnit jeho očekávání a představu ohledně naší existence, způsobu života a podstaty bytí.
Ti kteří si toto uvědomili, narozdíl od nás trpících, stejnou představu již nesdílí, protože pochopili,
že tato představa bude vždy postavena proti naší podstatě a to proto, aby podpořila jakýmkoliv způsobem naši oddělenost a učení se v ní být a prožívat ji.
Z jejich pohledu je láska esencí nevyčerpatelné vyživující energie božského zdroje všeho bytí, hybná sílá, podstata veškeré existence.
Je podstatou boha, je tedy vším a ve všem a kromě ní, nic jiného neexistuje.
Vše ostatní je pouze iluzorní představa, vzniklá v oddělenosti za účelem poznávání a prožívání nepoznaného.
Láska je přijímání sebe a všeho kolem nás.
Láska k ostatním je tvořena z přebytku naší sebelásky.
Opakem lásky je nepřijetí nebo také popření naší podstaty a významu všeho kolem nás, nikoliv lhostejnost.
Ruku v ruce jde s láskou také pokora.
Pokora znamená mít pochopení pro sebe a všechno co se v životě kolem nás děje s uvědoměním si, že vše je učení, prožitek a vše se děje správně.
Je tedy důležité si uvědomit, že pokud chceme náš život změnit, musíme začít u nás samých.
Musíme se začít mít rádi takoví, jací jsme se všemi našimi nedostatky a chybami,
protože se nemáme za co stydět, děláme chyby, všichni do jednoho a ten kdo říká, že je nedělá, jich dělá nejvíce.
Nikdo není více nebo méně a nemá ve svém životě nic špatně.
Pokud vám někdo řekně, že máte něco špatně, je to pouze signál toho, že to má špatně a nezpracované hlavně on sám.
Nemusíme si nechat nadále brát naši pozornost ostatními, tak jak jsem byli vychováváni.
Nemusíme se vzájemně kritizovat a soudit, nemusíme žít ve strachu, že nejsme DOST....
Láska a pokora jde ruku v ruce s převzetím zoodpovědností za svůj život a za své konání v něm.
Skrze toto uvědomnění se nám vrátí do života naše moc a síla, kterou jsme ve strachu systému odevzdali, zbavíme se utrpení, bolesti i nemocí.
Zaměřme tedy pozornost na sebe, na své vlastní pocity a touhy a dělejme v životě beze strachu ostatním pouze to, co bychom si přáli aby dělali oni nám.

Spontánní uzdravení

Pacient: Pane doktore, používá systémová medicíná celostní přístup?
Doktor: Samozřejmě, postupně vás celého prohlédneme a odborně vyšetříme.
Pacient: Pane doktore, je možné se uzdravit z nevyléčitelné nemoci?
Doktor: To dá rozum, že když ta nemoc je klasifikovaná jako nevýlečitelná, že to nelze.
Pacient: Pane doktore, co je to spontánní uzdravení?

Doktor: Prosím vás, netahejte mi sem duchovno!!!

 

 

Duchovní ego

Již několik let probíhá silná transformace naších bytostí a procházíme tak všemožnými změnami na psychické i fyzické úrovni. V průběhu těchto změn, je naše představa o nás a o všem kolem nás, neustále rozebírána a přeskládávána, až z toho máme občas pocit, že už se nikdy nesložíme dohromady.
Dostavují se všechny možné pocity a tělesné stavy a přemýšlíme nad tím jestli to vůbec někdy skončí.
Jsme neustále vtahováni do nových a nových učících situcí, abychom v nich čelili našim obavám a rozpouštěli naše nepřijate emoce.
Naše vůle vyvléct se natrvalo z okovů systémových programů a osvobodit se, nám dává sílu vytrvat a pokračovat dál. Občas máme pocit, jako by za nami padaly mosty, které nás spojovaly se světem, který již dál nezapadá do naší aktuální představy.
Není možné se vrátit zpět, není již možné věřit tomu, co již pro nás přestalo být pravdou.
Naše nová pravda stojí nyní před námi a čeká na své poznání. Většinu našich stínů jsme již přijali a ty zbylé již nemají takovou sílu, aby nás mohly na naší cestě zastavit.
Začínáme mít pocit, že už jsme dosáhli momentu zlomu a dále to bude pro nás už jen lepší.
Máme zvýšenou citlivost vnímaní, intuice předchází myšlení, tělo se rychle uzdravuje z předchozích stavů a nabírá sílu.
Stáváme zprostředkovately poznání, léčiteli, terapeuty, šamany a duchovními lídry.
Pořádáme semináře, terapie, ceremonie a různá setkání s těmi, kteří touží kráčet po stejné cestě sebepoznání.
Máme pocit, že to je ono, toto je naše cesta. Najednou máme kolem sebe spousty těch, kteří s námi sdílí naše nadšení, kteří k nám vzhlížejí. Cítíme stavy naplněnosti a zadostiučinění, bodejť by ne, když jsme do toho vložlli tolik úsilí a energie.
Jsme na konci? Ano.
Úspěšně jsme dokončili první úroveň systémové hry a zatím ještě netušíme, že nás čeká ještě mnohem náročnějí druhá úroveň, kterou nazýváme "Past duchovního ega".
V této úrovni hry, teprve zjistíme proti jak silnému protihráči to vlastně stojíme.
Systém se rozhodně nehodlá jen tak vzdát a bude se snažit udržet naši pozornost do posledního momentu.
Tím jeho posledním trumfem v rukávu je náš vlastní stín nazývaný "Strážce prahu", který primárně hlídá náš duchovní rozvoj a posun. Jeho působením jsme velmi rychle vtahování do situací, kde lidé řeší své problémy a my jakoby náhodou vždy známe na tyto problémy odpovědi a řešení.
Pokud podlehneme volání stínu, máme tendence v daných situacích aktivně pomáhat ostatním, protože přece víme jak je to správně.
Snažíme se všem vysvětlit a poučit je o tom co mají dělat, aby našli ve svém životě štěstí a uzdravili se ze svých nemocí. Reakce na sebe nenechají dlouho čekat a jsou takové, jaké bychom rozhodně vůbec nečekali.
Něco je špatně, vždyť máme přece napojení, máme vize, intuice nám pracuje, chceme pro všechny to nejlepší, chceme pomoct matce Zemi. Dostali jsme se do slepé uličky vlastní představy, že naše cesta je i cesta ostatních. Vůbec jsme si neuvědomili, že to k čemu jsme dospěli, byla, je a bude vždycky pouze naše představa a náš prožitek v naší realitě.
To dosažené poznání naplňuje pouze touhy našeho vědomí, ostatní si buď došli ke stejnému poznání v některém z předchozích životů a proto nemaji již potřebu si to zopakovat a nebo mají svůj vlastní plán a způsoby jak si k obdobnému poznání dojdou.
Volání stínu sílí a spolu s ním se systém podbízí hojností a zasypává nás myšlenkami vyjadřující naší jedinočnost.
"Jsme vyvovolení"
"Máme přece poslání"
"Přišli jsme zachránit svět a ostatní k nám vzhlížejí"
V této fázi je velmi obtížné si uvědomit a popřít tuto skutečnost, protože se cítíme v životě spokojení a šťastní. Pokud se nám podáří získat nadhled a nepodlehnout tomuto volání, pocítíme unitř nás silný hlas, který nám říká:
"Když už víš, musíš mlčet"
"Mluv pouze, když jsi tázán"
"Buď moudrý"
"Pomáhej jen těm, kteří tě o tvou pomoc požádají"
"Miluj a buď pouhou inspirací"
Začneme si uvědomovat, že je to skutečně tak, vše je pouze prožitek, náš prožitek.
Nemůžeme z vlastní vůle nikomu pomoci, je to pouze naše představa, že někomu pomáháme.
Ve skutečnosti pouze prožíváme, jaké to je, když ovlivňujeme prožitek někoho jiného.
Není rozdíl mezi námi a zrnkem písku.
Jsme kapka v moři poznání, tečka vědomí zdroje.
Jsme jedno osamocené vědomí na své cestě za poznáním.
Všechno čeho jsme kdy na své cestě dosáhli má hodnotu a význam pouze pro nás, protože jsme si to prožili a procítili.
Mimo systém vše splývá v celistvosti.
Skutečne prožíváme, že není nic více nebo méně, hodnoty ztratily svůj význam.
Vše je v naprostém pořádku, včetně systému a všeho toho, co v něm existuje.
S tímto poznáním si uvědomujeme, že v životě stačí pouze být, pozorovat a užívat si jeho přítomnost,
protože všechno prostě bylo, je a vždycky bude.

Jeviště bytí

 Náš život je divadelním jevištěm, na kterém probíhá dle předem připraveného scénáře a ve vybraných rolích bezpočet různých her.
Na počátku to byla naše silná touha, zjisit, jaké to je, zahrát si přesně tuhle roli v tomto scénáři
a v tomhle příběhu, která nás vedla ke vstupu na scénu našeho života.
Bylo nám sděleno, že způsob hraní je zcela na nás a odejít z tohoto jeviště můžeme kdykoliv po stejné cestě, kterou jsme na něj přišli.
S nadšením jsme vystoupali na pódium, začali hrát a natolik se do her ponořili, že jsme skrze jednotlivé příhěhy a role postupně ztratili pojem o tom, kým jsme vlastně byli předtím, než jsme na jeviště přišli a stejně s tím i na pohnutky, které nás k tomuto rozhodnutí vedly.
V zápalu hraní jsme se natolik ztotožnili s našimi rolemi a scénáři jednotlivých her,
že jsme úplně zapomněli na jejich původní význam a začali jsme jim našimi myšlenkami přiřazovat význam nový.
Cesta po které jsme na naše jeviště přišli, jakoby zmizela v mlze zapomnění.
Postupně jsme uvěrili tomu, že divadelní jeviště a vše na něm je od počátku podstatou naší existence a hraní divadelních her smyslem našeho bytí.
A s upevněním této víry a uvědoměním si důležitosti našeho zjištění, příšla také nutnost toto vědění chránít, před vším co by ho mohlo ohrozit a nebo ještě hůře, zpochybnit.
Vznikla potřeba hledat nepřítele, protože nebezpečí ohrožení našeho vědění viselo ve vzduchu.
Abychom zajistili potřebnou ochranu pro všechny herce a oni se cítíli při svém vystoupeni na jevišti bezpečněji, začali jsme zavádět taková pravidla, která všechny neustále ujišťovala, že jsou při hraní v bezpečí.
Snažili jsme se ještě zodpovědněji přistupuvat ke ztvárnění všech rolí ve scénářích a striktně se držet stále nově definovaných pravidel hraní.
Začali jme si mezi sebou hodnotit naše herecké výkony, kritizovat naše role, posuzovat náš vztah k jevišti a k ostatním hercům.
Díky nalezeným nedostatkům, vznikla potřeba začít herce učit a rozvíjet jejich znalosti takovým směrem, aby se slučoval s představou našeho vědění a neohrožoval jeho nedotknutelnost.
To že jsme v ohrožení, v nás neustále utvrzoval fakt, že někteří z herců měli časté výhrady proti novým pravidlům hraní.
Dokonce se začali objevovat tací, kteří vyloženě prohlásili, že už se jím takhle dál hrát nechce.
Nejprve jsme se jim snažili domlouvat, některým jsem museli i pohrozit tím že budou hrát pouze to co se jím nelíbí.
Nakonece jsme je museli izolovat od sebe a některé z nich označit, tak abychom na ně viděli a měli je pod kontrolou, ale stále jich přibývalo.
Cítili jsme ve vzduchu, že je ohroženo naše vědění a celá podstata existence našeho jeviště a jeho smyslu, byla před pádem do propasti.
Někteří herci si na popud všech události začali pokládat otázky související s možností existence mimo naše jeviště.
Taková drzost.
Průlomem událostí byl moment kdy skupinka herců přišla s teorií existence nějakého "publika" a "zákulisí".
Neměli pro to sice patřičné důkazy, ale vytrvale si stáli za svým a navíc tvrdili, že prý to jde mnohem dál, že prý stačí pouze tomu věřit.
Postupně se začali dít velmi zvláštní věci, herců jako by začalo ubývat.
Někteří na chvíli zmizeli a pak se zase objevili.
Jejich chování se změnilo, jejich obličej měl neobvyklý výraz, navíc měli tu drzost říct, že si přinesli vlastní scénáře a pravidla hry si prý také upravili podle vlastních představ.
Snažili jsme se zjistit co se stalo, co způsobilo všechny tyto neočekávané změny?
Jeden ze sdílnějších jedinců nám řekl, že už delší dobu někteří herci chodí do publika i do zákulisí a tvrdí, že podle toho co tam zjistili si uvědomili pravý význam jeviště a podstatu hraní her na něm.
Prý od teď již budou hrát jen to co oni uznají za vhodné, podle vlastních pravidel a vlastního scénáře.
Anarchie.
Byli jsme zoufalí, jak nám to mohli udělat, vše co jsme společně na našem jevišti vybudovali, takhle zavrhnout a bez důkazu!
My to ale nevzdáme.
Na koneci tohoto dramatu, nezbývá nic jiného, než popřát všem hercům, aby úspěšně našli cestu z jeviště do publika, zákulísí a dál a nalezli tam svou vlastní pravdu.