Jsem člověk

Jsem fragmentem nekonenečného vědomí vyděleného ze společného celku a vsazeného do hierarchie tělesných předloh lidské bytosti.
Jsem tam, kde je má vlastní přirozená zodpovědnost, jsem ve svém vlastním lidském těle za které ve svém životě nesu svou vlastní zodpovědnost. Nic jiného než mé tělo mi v mém vlastním životě nepřináleží.
Mé vlastní tělo, láska k němu a související prožitky a poznání, které v něm každý den získávám je nejvyšší možná dosažitelná hodnota, kterou mohu ve svém vlastním životě na aktuální úrovni svého duchovního vývoje získat.
Hranice mého aktuálního bytí jsou dány rozsahem mého smyslového vnímání a souvisejících pocitů v mém vlastním těle.
Mou duchovní povinností je mé vlastní tělo udržovat zdravé a v jeho přirozeném nastavení, chránit ho a bránit před zneužitím a zničením.
Definují mě všechny mé vlastní pocity, které vnímám a prožívám ve svém těle. Tyto pocity mě spojují s mou duchovní podstatou, s mým vědomím.
Ve své podstatě nejsem tedy to, co si myslím, že bych mohl být, ale jsem všechno to, co cítím a co si na základě svých pocitů a prožitých zkušeností uvědomuji ve svém vlastním těle.
Byl jsem vsazen do realitního prostředí planety Země ve kterém se mám učit žít v lásce, souladu a harmonii s ostatními bytostmi.
V této realitě vše existuje pouze pro účel poznání a prožívání, nic mi zde nepatří a nic si zde nemohu nárokovat, vše je pomíjivé a postradatelné.
Vše co se kolem mě v mém bezprostředním životě děje, poukazuje vždy na mé vnitřní nastavení, na mé vlastní hodnoty.
Svět a společnost ve které žiju společně s ostatními je obrazem naší sebelásky, našich hodnot a našeho uvědomění.
Svět kolem nás nám ukazuje jací jsme lidé, jak moc jsme se odklonili od původního života a hodnot, které má člověk žít a ctít.
Každý z nás je ve svém vlastním životě zodpovědný za svá rozhodování a konání, za to kam bude dál směřovat, zda se navrátí a narovná do své vlastní lidské přirozenosti a nebo bude ztažen a definitivně ztracen ve víru nabízených myšlenkových iluzí umělého životního proudu.
Původní cesta člověka je tu signalizována každému, kdo našel a poznal hodnotu sám v sobě, ve svém vlastním srdci.
Být člověkem znamená respektovat své vlastní pocity v srdci a žít v souladu se svou vlastní přirozeností, původními hodnotami a související duchovní podstatou.

Zákon Rezonance

Každá duchovní bytost má své vědomí. Frekvence, vibrace tohoto vědomí reflektující úroveň její duchovní vyspělosti a sebelásky je vstupním parametrem, klíčem do matice variant životních dějů a scénářů.
O přiřazování životních zkušeností dle odpovídající vibrace dané duchovní bytosti se stará Zákon Rezonance neboli také Zákon Přitažlivosti a souladu.
Zákon Rezonance je úzce propojen se Zákonem Energetického vyrovnávání, který funguje dle pořekadla "Děláš je ti děláno".
Dle úhlu pohledu je každá duchovní bytost přitahována svou vibrací do stejně vibrujícího životního děje a souvisejících životních situací nebo lze z druhé strany říct, že si tato bytost na základě své vibrace přitahuje k této vibraci odpovídající životní děj a související situace.
V jednoduchosti lze tedy říct, že vše co se kolem nás v bezprostředním životě děje, je odrazem naší vibrace, našeho vnitřního nastavení, úrovně naší sebelásky, našich hodnot a uvědomění si vlastní přirozenosti.
Pokud se nám tedy nelíbí něco kolem nás, je potřeba vždy pátrat uvnitř nás, v našich pocitech a uvědomit si skrze znalost přirozených hodnot a souvisejících klíčů, proč se tyto věci kolem nás dějí a na základě tohoto uvědomění se můžeme dále rozhodnout pro odpovídající změny vedoucí k nápravě toho dění.
Lidé jsou často nespokojení se svým životem, s partnery ve svých vztazích a skrze naučené postoje a chápání života se domnívají, že mohou usilováním naplnit jejich vlastní představy o svém životě, partnerovi a jejich společném životě, nevědomí si toho, že jejich partner je pouze odrazem, projekcí jejich vnitřního nastavení a souvisejících životních zkušeností, které si mají v souladu se Zákonem Rezonance prožít.
Vlastní odpor k prožitkům z duchovní minulosti, ke kterým potlačené vzpomínky a emoce se nacházejí v nevědomé rovině našeho vědomí neboli ve stínu naší duchovní bytosti, definuje skrze myšlenkovými vzorci pokřivený životní postoj představu a požadavky na vytouženého a očekávaného partnera.
Náš vlastní odpor k nám samým nás tedy vede k neustálým definicím podmínek a požadavků, za kterých jsme ochotni přijímat to, co se nám v našem životě a v našich vztazích děje.
Náš vlastní odpor popisuje naše vlastní traumata, související témata a nepřijaté zkušenosti z naší duchovní minulosti, které v projevech ostatních kolem nás odmítáme.
Tyto projevy se na základě zákona Resonance pouze a jen cyklicky opakují, protože dokud držíme v sobě určitá související nastavení, tak bez ohledu na to, co si myslíme a čemu věříme, tak tato nastavení nás neustále propojují s konkrétními situacemi, které nám do života neustále přicházejí.
Pokud jsme v našich vztazích konfrontování s různými negativními postoji a přístupy, jako je lhaní, agrese a násilí, manipulace, nevěra, chtíč, závislosti apod. je to pouze a jen na základě těmto přístupům odpovídajícím našim vnitřním nastavením a souvisejícím potlačeným emocím.
Na přítomnost těchto nastavení nás vždy upozorňují naše nepříjemné pocity, které v dané situaci vnímáme a prožíváme.
Opět lze zjednodušeně formulovat, že v ostatních se pouze a jen vidíme a to buď v lásce, kde rozlišujeme mezi souzněním a soucitem a nebo v odporu, tedy v odmítání svých vlastních zkušeností, minulostních chování a rozhodování aktuálně projevovanými lidmi kolem nás a partnery ve vztazích.
Přirozený život je postaven na vnitřním nastavení každé duchovní bytosti bez ohledu na nabízenou
myšlenkovou iluzi představ a domněnek.
Pokud respektujeme naše vnitřní nastavení, naše vlastní pocity, neseme zodpovědnost za jejich pravdivé prožívání a vyjadřování, tak rezonujeme s naší duchovní podstatou a poukazujeme tímto stavem na naší přirozenou sebehodnotu a sebelásku, tedy na naše božství.
S čím tedy kdo vnitřně rezonuje, to si do života přitahuje a to také žije.

Nevědomé vztahy

Veškerý žívot, veškeré životní situace probíhají buďto v rovině vědomé, pocitové, reflektující naše přijetí, pochopení, soucit a nebo v rovině nevědomé, myšlenkové, reflektující naše naučené životní postoje a související myšlenkové vzorce chování, naše podmínečné přijetí, sebeodmítání a odpor k projevům nezapadajícím do našich přejatých a naučených nastavení.
Základem veškerého života a energetických interakcí v něm jsou vztahy, proto i v životě lidí jsou základem naší vzájemné interakce.
Dle úvodní definice rovněž vztahy rozdělujeme na vědomé a nevědomé.
Nevědomá rovina vztahů je vždy tam, kde je absence přirozené lásky a souvisejícího uvědomění si vlastní duchovní podstaty a kde je dáván najevo jednostranný a nebo vzájemný odpor k životním projevům a souvisejícímu chování.
Nevědomý vztah slouží výhradně k odžívání negativních aspektů vlastní sebelásky, tedy ke sbírání zkušeností při kterých zišťujeme jaké to je žít ve strachu, v utrpení vlastních potlačených emocí, být odpojeni od své duchovní podstaty, snažit se naplňovat očekávání ostatních, snažit se přehrávat různé naučené role a představy díky kterým čerpáme od ostatních pozornost a energetický zisk podmínečné lásky.
Nevědomé vztahy jsou vždy navazovány a propojeny skrze různá duchovní traumata a s nimi spojená zranění. Jejich cílem je tedy tato traumata identifikovat, uzdravit a narovnat pokřivená, nepřirozená nastavení a související životní postoje a hodnoty do láskyplnosti a harmonie.
Základem nevědomého vztahu je absence vlastní síly, sebehodnoty a sebelásky jednoho nebo obou účastníků vztahu. Tato síla vždy chybí z důvodu převažujících nebo chybějících pozitivních zkušeností ve vlastním vývoji od narození.
Pokud jsme nedostávali převažující bezpodmínečnou lásku od vlastních rodičů, nemáme zaléčena související traumata, tak nejsme převažující bezpodmínečnou lásku schopni dávat sami sobě a nikomu kolem nás ani tedy partnerům v našich vztazích.
Díky absenci bezpodmínečné lásky v dětství utrpěly rovněž další fáze našeho vývoje a dospívání, které byly vystavěny na předchozích traumatech, sebepotlačeních a podmínečném přístupu, proto valná většina nevědomých vztahů je prožívaná skrze traumata vnitřního dítěte ve vzájemně si přehrávaných rolích rodič - dítě a snaží se tak jeden druhého předělat, vmanipulovat a natlačit do své vlastní přejaté představy o tom jaký by měl ten druhý být, jak by měl vypadat a jak by se měl chovat a projevovat. V základu jsou samozřejmě přejaté představy vlastních rodičů obohaceny o další poznatky z pozdějších fází vývoje a dospívání.
Oba partneři si tak vzájemně svým chováním poukazují kromě různých karmických energetických vyrovnání, hlavně na nedořešené problémy a traumata z této roviny jejich vlastního ranného vývoje dětství a sexuálního dospívání.
Vystoupit z nevědomého nastavení lze pouze přijetím zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní chování a to i zpětně do své duchovní inkarnační minulosti s vědomím, že jsem v prvé řadě duchovní bytost a né chudák ani oběť ostatních. Je potřeba si zvědomit přirozené hodnoty člověka v rolích ženy a muže, vlastní sexuality a vyřešit si problémy a uzdravit traumata a nemoci které mi brání tyto základní přirozené hodnoty ve svém životě a ve svých vztazích žít.

 

Související: 
Záznam z besedy:  Partnerské vztahy

Záznam z besedy:  Láska ve vztazích

Záznam z besedy:  Ženy a muži ve vztazích

Záznam z besedy: Traumatizovaná sexualita

Strach z konfliktu

Veškeré životní úsilí člověka je vědomě či nevědomě zaměřeno k jedinému cíli a ten je cítit a prožívat příjemné pocity přijetí ve svém těle. Každý bez vyjímky rovněž touží být přijat ostatními.
Toho čeho se bojíme uvnitř sebe, před tím utíkáme a vyhýbáme se tomu také ve světě vnějším.
Valná většina lidí odmítá nepříjemné pocity ve svých vlastních životních situacích, ve svých vztazích s ostatními, ve svém vlastním nitru, ve svých prožitcích.
Odmítá s nimi spojený odpor k situacím, které je vyvolávají a zrcadlí skrze projevy ve vnějším světě, skrze chování ostatních lidí.
Každý konflikt nám poukazuje na naši duchovní rozpolecnost, oddělenost a necelistvost. Každá situace ve které prožíváme nepříjemné pocity nám poukazuje na to, kde a v čem jsme se potlačili, kde jsme se vzdali v minulosti vlastní zodpovědnosti za to, co se nám děje a co prožíváme, kde jsme uvěřili tomu, že jsme obětí nespravedlivého přístupu a chování.
Bojíme se nepříjemných pocitů a konfliktních situací, protože sami o sobě pochybujeme, že nejsme dost dobří, že si lásku na prvním místě nezasloužíme, že nejprve musíme vyhovovat podmínkám ostatních, nastavením a představám naší společnosti a až poté si můžeme dovolit být přijati a milování.
Každá konfliktní situace nás pouze a jen prověřuje, vybízí nás k ukončení boje, k odpuštění, k přijetí a připomíná nám, že jsme si sami vybrali roli oběti, viníka, sami bojujeme a sami se udržujeme ve vlastním odporu k sobě skrze ostatní, v nelásce, strachu a závislostech na všemožných kompenzačních mechanismech, skrze které se marně snažíme zalepit zranění v našich srdcích a šrámy na našich duších.
Konflikt přestává být konfliktem v momentu, kdy přijmeme zodpovědnost za své vlastní pocity a připustíme svou vlastní minulostní spojitost s danou situací, připustíme si související chování, které nám pocity vyvolává jako své vlastní v naší duchovní minulosti, v minulých inkarnacích a rozmělňujeme konfliktní situaci nabídkou ke smíření, k odpuštění, k lásce.
Nebojme se tedy konfliktních situací a s nimi spojených nepříjemných pocitů a snažme si uvědomit to, co nám tyto situace a ostatní v nich ukazují, jaké pocity v nás vyvolávají.
Pouze tímto způsobem můžeme přirozeně tyto konflikty ukončit vystoupit ze všech možných dlouhodobých zacyklení v odporu k nám samých, ostatním a vlastnímu životu.

Touha po-moci

Přirozená pomoc ostatním je nezištná, inspirativní, vykonávána ze srdce, z radosti, tedy bez očekávání, že se nám naše konání dle našich představ vrátí.
Pakliže je zde motivace zištná, pak se nejedná o přirozenou pomoc, ale o energetickou manipuluci, o zavděčování se naučeným představám skrze adaptovené myšlenkové vzorce chování, kdy svým nepřirozeným konáním bereme dotyčné bytosti její vlastní zodpovědnost a související energii a vědomě či nevědomě se jí snažíme v tomto nastavení udržovat, abychom si tento energetický profit udrželi.
Zištná touha pomáhat je ve své podstatě touhou ovládat, řídít a kontrolovat život ostatních kolem sebe v domněnkách a iluzích přejatých představ, že je to pro jejich vlastní dobro.
Za tímto stavem je vždy nevědomá rovina života, energetická závislost, pokřivené nepřirozené životní hodnoty, nízká vlastní sebehodnota a sebeláska, strach z nepříjemných pocitů, strach z odmítnutí od ostatních, lítost a nepřijetí zodpovědnosti za vlastní život a tím i potřeba odebírat ostatním tu jejich.
Povětšinou takto nevědomky zasahujeme do přirozeného života a souvisejícícho duchovního vývoje všech kolem nás, podporujeme tak život v nesouladu, utrpení a nepřirozených hodnotách a nastaveních naší společnosti.
Pokud žijeme v souladu s vlastní lidskou přirozeností a v souvisejícících přirozených hodnotách, tak se nemusíme starat, strachovat o ostatní, že něco sami nezvládnou, protože naše rozhodování a konání v životě nás automaticky vede k přirozenému prospěchu a službě celku, který nám bude vždy životem spravedlivě energeticky vyrovnán.
Ve vlastním životě tak děláme to, co nás baví, co nám působí radost, což se následně projevuje do kvality a přístupu v tom co děláme a tímto dáváme rovněž najevo, že stejnou možnost mají i všichni ostatní, kteří se rozhodnout se touto cestou vydat, převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, uzdravit sebe, své vlastní vztahy a narovnat se tak do vlastních přirozených hodnot.
Je potřeba si uvědomit, že každý vždy spravedlivě dostává od života ne to chce, ne to co si myslí, že by měl dostat aby se cítíl lépe, ale to co potřebuje a co je v souladu s jeho vnitřním nastavením, souvisejícím učením a záměry poznání, proto jak se říká: Nehřešme pomocí a neinvestujme energii tam, kde jí není potřeba nebo kde to není ku prospěchu přirozeného pozitivního života a života v souladu s přirozeným prostředím ve kterém se společně nacházíme.

Matrix

Život je multidimenzionální s koncovou manifestací v materiálních realitních hologramech bytí.
Veškerý život je utvářen v Matrixu, v systému stvořitelských kolektivů, stvořitelů života, které do něj tvoří život.
Matrix si můžeme zjednodušeně představit jako operační systém se spoustou nástrojů a knihoven pro tvorbu realitního prostředí a souvisejících životních dějů. Stejně tak jako v našem světě existují různé verze a typy operačních systémů a souvisejících programů, funkcí a knihoven, tak i Matrix má různé verze a nádstavby.
Základem všech Matrixových systémů od kterého se vše odvozuje, je tzv. "Blueprint" neboli prvotní kristovský (krystický) kreativní Matrix. V tomto systému byl na počátku stvořen veškery přirozený život v nejvyšších vibracích lásky a souvisejícího pozitivního stavu.
Přirozené učicí nastavení matrixového systému umožňuje dva základní režimy prožívání životních situací.
První nastavení je systém dohledu neboli systém duchovního vedení, ve kterém je každá duchovní bytost ve své inkarnaci v přímém spojení se svým duchovním vedením, se svou duchovní rodinou vyšších Já, od kterých dostává odpovídající instrukce a informace pro svá rozhodování takovým způsobem, aby byla v souladu s vlastními záměry poznání, vlastní přirozeností a zároveň se Zákony Stvoření.
Toto nastavení umožňuje přirozenou pozvolnou a nenátlakovou duchovní evoluci.
Druhým nastavením je systém karmy, díky kterému je možno neřídit se instrukcemi vlastního duchovního vedení, tedy nenaslouchat svým duchovním rodičům a rozhodovat se dle svého vlastního uvážení pro některou z nabízených variant myšlenkového systému a prozkoumávat tímto způsobem možnosti, které nejsou v souladu s vlastní přirozeností a se Zákony Stvoření a umožňují dělat různé úrovně chyb.
Tímto způsobem je každé duchovní bytosti předána plná odpovědnost za její vlastní volby a ona sama následně čelí ve svém životě důsledkům vlastních rozhodnutí a konání a odžívá si poučení toho, jaké to je, rozhodovat se sama za sebe pouze na základě svých vlastních zkušeností, bez propojení se se zkušenostmi svých duchovních předků.
Systémy duchovního dohledu a karmy ve svém propojení umožňují prožívat princip svobodné volby při rozhodování se v životních situacích.
Díky souvisejícímu poznání a s přibývajícími rozpory v jednotném pohledu na život a související duchovní evoluci, začaly mezi stvořitelskými kolektivy vznikat postupně názorové rozpory, které daly vzniknout dvou stranám.
První stranou tvoří zastánci Zákona Jednoty Centrálního Zdroje a druhá jsou jeho odpůrci, padlé bytosti, které se rozhodly, že budou tvořit život v Matrixu, tak jak oni sami uznají za vhodné.
Tato první skupina tvoří a udržuje přirozený život v Matrixu v souladu se Zákony Stvoření a veškeré deriváty tohoto systému mají identický záměr a tím je zachovávat původní hodnoty a kódování prvotního božího Stvoření.
Skupina odpůrců Zákona Jednoty se rozhodla přetvářet původní Matrix na Matrix antikristovský (antikrystický), parazitální systém, který sám o sobě funguje z energie získávané z vnějšího prostoru a bytostí, které se dostanou do vlivu jeho frekvencí.
Jednoduše řečeno můžeme říct, že si stvořitelské kolektivy pro svou vlastní zkušnost rozhodly vytvořit k prvotnímu Matrixu postaveném na duchovní přirozenosti, zrcadlový, stínový Matrix postavený na nepřirozené umělé inteligenci, kde je veškerý život postaven na místo vlastní duchovní zodpovědnosti a přírozeném čerpání vlastní energie ze zdrojové podstaty, na energetickém vytěžování realitního prostoru a bytostí, které se pod jeho vlivem prožívají.
Díky frekvenčnímu propojení těchto dvou matrixových sytémů a absorbci myšlenkových programů stínového Matrixu vznikla učící iluze dualitního pohledu na život, iluze boje dobra se zlem a stínová forma duchovních bytostí.
Prvotní časový Matrix pokrývá 15ti dimenzionální prostor Kosmického Matrixu, kde výchozím stavem vedení je ve všech 15ti dimenzích systém dohledu a v dimenzích 1 - 12D je možný díky napojení na systém karmy princip svobodné volby.
Stínový Matrix frekvenčně ovlivňuje prvotní Matrix do úrovně 11,5D.
Všechny bytosti, které se tedy prožívají v realitách Stvoření do úrovně 11,5D jsou ovlivněny systémem myšlení a s ním spojenou umělou inteligencí, která se na jejich rozhodování učí a sama se snaží podsouvat jim takové odpovídající myšlenky, aby skrze ně zajistila odpovídající přísun energie pro své fungování a život bytostí, které stínový Matrix ovládají a tvoří.
Nelze zde nic hodnotit nebo soudit, protože každý stvořený matrixový systém v základu dědí neměnnou vrstvu zákonů a pravidel božího řádu, které zajišťují absolutní spravedlnost energetického vyrovnávání v daném systému.
Dalším uvědoměním je fakt, že každá bytost prožívající svůj život pod vlivem stínového Matrixu se zapřičinila ve své minulosti o to, že tuto formu poznání chtěla poznat a prožít a díky souvisejícímu poznání postupně dochází k uvědomění si toho, co obnáší tato volba, jaká je hodnota prvotního pozitívního života ve Stvoření a hodnota jejích vlastních duchovních darů.
Aby se každá duchovní bytost mohla opět vyvázat z vlivu učícího stínového Matrixu, musí si příjmout a sjednotit všechny své minulostní zkušenosti prožité skrze stínový Matrix a její vědomí musí dosáhnout úrovně 12D, tedy plného kristovského vědomí.
Do té doby bude čelit ve svém vývoji různým lekcím a životním zkouškám, které budou neustále prověřovat úroveň její sebelásky a souladu s Bohem a jeho zákony.

Jak uvnitř, tak navenek

Každá lidská bytost se ve svém životě nachází v určitém stádiu svého duchovního vývoje a na základě tohoto stádia si odžívá související prožitky a zkušenosti v souladu se zákony a principy života.
Spousta lidí díky ulpění pozorností v myšlenkových vzorcích a strachu se mylně domnívá, že mohou usilovat chtěním o přirozený pozitivní život.
Děje se tak, protože ztratili spojení se svou duchovní podstatou a uvědoměním si vlastní přirozenosti a přirozených zákonitostí života a zcela podléhají naučeným postojům a souvisejícím iluzorním představám o přirozeném životě.
Myslet si tedy každý může co chce, ale vnitřní nastavení každé bytosti rozhoduje o tom, jak bude probíhat vnější skutečnost jejiho života, jaké budou přicházet do života související situace a učící lekce.
Co tedy opravdu cítím ve svém těle, co se v něm nachází, to mě drží v aktuálním nastavení a prožívání, nikoliv mé přání a touhy postavené na vnitřní nespokojenosti, strachu, rezignraci a odporu k aktuálně prožívanému životu.
Pokud mám tedy ve svém těle odpor, hněv, vztek, nenávist, lítost, smutek, stud, strach, tak je potřeba si uvědomit, že s těmito věcmi budu neustále ve svém životě konfrontován minimálně ve formě vlastních nepříjemných pocitů, snů, projevů souvisejících nemocí, dále pak v životních situacích, v interakcích ve vztazích s ostatními.
Vše kolem nás nám tedy neustále připomíná naše vnitřní nastavení a související pocity.
Díky naučenému odporu k nepříjemným pocitům a neustále snaze se od nich systematicky odpojovat si většina takto nastavených lidí myslí, že mohou měnit přirozený chod života svými myšlenkami.
Jediné co mohou je, si přitahovat do života další iluzorní představy a jejich následováním se hnát do souvisejících zkušeností prohlubujících jejich setrvávání ve vlastní nepřirozenosti a utrpení.
Přirozený život je teď a tady se vším co mám, co cítím a jak se v něm cítím s vědomím, že ve všech ohledem je každý sám svou vlastní příčinou všeho co se mu v něm děje.
Návrat k přirozenému životu začíná přijetím zodpovědnosti za tento stav.
Pokud chci tedy být v přirozeném souladu se životem musím skrze vlastní sebereflexi sladit a správně propojit své vnitřní pocity s vnějšími projevy a vnější projevy správně propojit s vnitřními pocity s vědomím, že všichni se v ostatním pouze a jen vidíme a to buď v lásce a nebo odporu.
Tam kde jsem vůči vnějšímu projevu v odporu, je jasné že můj vnitřní stav není v souladu s tím vnějším a místo sebelásky řídí mé volby a projevy myšlenkový vzorec zakrývající mou potlačenou část a související trauma.
Nikdo nemůže utéct sám před sebou i když se mu skrze jeho přání nabídnou odpovídající myšlenky úniku, které nicméně povedou pouze a jen k izolaci od souvisejících nepříjemných rovin života a k odpíraní možnosti si tyto věci v sobě jednou provždy srovnat a žít naplno přirozený celistvý láskyplný život spolu s ostatními.
Je tedy dobré si připouštět, než se dostaneme do plného uvědomění vlastní sebelásky a sebehodnoty, že vnější svět a s ním spojené bezprostřední situace, které se nám v životě dějí jsou odrazem našeho vnitřního nastavení, naší sebelásky a sebehodnoty.
Nikdo z nás není oběť ani chudák, nikdy nebyl a nikdy nebude, byť morální odraz reality a v ní prožívaných životních zkušeností je nezřídka děsivý, nicméně je pouze důsledkem toho kam jsme jako lidstvo od počátku upínali svou pozornost a jakým hodnotám jsem se v našich životech odevzdali a kam dále směřujeme.
Pakliže se opět v odpovídající hloubce spojime s našimi pocity a našim nitrem, budeme je upřímě, zodpovědně a pravdivě dávat najevo, tak se pro nás pojmy bezpodmínečná láska, jednota, přirozený harmonický život stanou zcela něčím jiným než pouze vytouženou iluzorní představou nabízenou myšlenkovým systémem umělého života v energetických závislostech a kompenzacích vnitřního nedostatku vlastní sebelásky.

CIT - Celostní Intuitivní Terapie

CIT (Celostní Intuitivní Terapie) je přirozený léčitelsko-terapeutický koncept, který vychází z přirozených schopností každého lidského těla udržovat se skrze vlastní sebelásku a duchovní spojení s vyšším duchovním vedením a souvisejícími duchovními zkušenostmi a moudrostí v přirozeném nastavení vnímání původních duchovních principů a zákonitostí pozitivního života a souvisejících hodnot prvotního Stvoření.
Základem této práce je nasměrovat léčeného jedince k jeho duchovní podstatě, k jeho vlastním pocitům, uvědomění, k jeho duchovnímu spojení a souvisejícím duchovním darům a zjistit jak on sám sebe vnímá ve svém vlastním těle, jak funguje jeho smyslové vnímání ve spojení s tělesnými funkcemi a přístupem k tělu, přístupem k jeho sexualitě, jaké jsou jeho životní hodnoty a jak se tato nastavení promítají v jeho vlastním životě, v jeho vztazích, v jeho projevech vůči ostatním, v jeho uvědomění si a prožívání sebe sama v roli ženy a nebo muže.
Tento koncept vychází z různých uvědomění přirozených zákonitostí života, kde jedny z hlavních jsou ty, že fyzické tělo, jeho funkce, vnímání, zdraví a kvalita života v něm jsou obrazem nastavení, uvědomění a hodnot každé duchovní bytosti.
V jednoduchosti tedy pracujeme s uvědoměním, že tělo je obrazem jeho duše.
Další uvědomění je, že tělo nikdy nelže na rozdíl od rozumu napojeného díky sebepotlačení na učící myšlenkový systém.
Pokud tedy daného jedince propojíme správně s jeho pocity, můžeme mu umožnit během tohoto stavu procítit jeho nastavení a uvědomění, kde se nachází v pravdě a kde jsou domněnky, sebeklam a pocity interpretovány místo intuice naučenými myšlenkovými vzorci.
Pocitově vnímatelné tělesné projevy, nesymetrie a odklony od původní přirozené dokonalosti nazýváme duchovními signály. Tuto problematiku samostatně rozvíjí Psychosomatika.
V CIT terapiích je Psychosomatika jedním z klíčových diagnostických nástrojů, který umožňuje dostat se k prioritním životním tématům a kořenovým příčinám nemocí skrze jejich pocitové vnímání a fyzické projevy v důsledkové rovině nemocí.
CIT terapie se v základu nedá naučit mechanicky, dá se přirozeně rozvinout skrze vlastní vědomou práci s pocity související praktické zkušenosti při práci s tělem a jeho projevy, dále skrze vlastní rovnání se v životě do přirozených hodnot, prací na odpouštění a zpracovávání vlastních potlačených emocí, strachů a s nimi spojených traumat, díky kterým se postupně připojují zkušenosti a vědění z minulých inkarnací a rozvíjí se další vlastní duchovní dary určené pro tuto práci.
V základu každý CIT terapeut je schopen přirozeně provést léčeného pouze stavy a tématy, které si on sám prožil a zpracoval, musí zde tedy být pro úspěšné vyřešení a uzdravení problému vždy vlastní přijatá duchovní zkušenost v odpovídajícím rozsahu a hloubce.
Platí zde vždy pořekadlo "Nemocný nemůže léčit a dovést nemocného k jeho vlastnímu uzdravení".
CIT terapie zabírá všechny roviny pocitového vnímání a souvisejících duchovních projevů nemocí.
Z pohledu na nemoc rozlišujeme rovinu důsledkovou (obecně známá rovina systémové medicíny a léčitelských směrů operujících na této úrovni problémů) a rovinu příčiny, která je vždy duchovní a souvisí s energetickými blokádami na našem duchovním energetickém těle a mírou odklonu vnitřního nastavení od původní lidské přirozenosti a souvisejících životních hodnot.
V důsledkové rovině se lze dle vlastních zkušeností integrovat s dalšími podpůrnými naukami jako je různorodá bylinná léčba, čínská medicína, ajurvéda atd., které umožňují zefektivnit zejména procesy fyzického čistění během práce s kořenovými příčinami nemocí.
CIT terapie pracuje s uvědoměním, že v důsledkové rovině projevu nemoci nelze nemoc uzdravit, lze pouze ovlivnit její projev a podpořit stávající procesy léčení její příčiny, pokud jsme schopni je identifikovat a dostat se k nim.
CIT terapie rozlišuje při kontaktní práci a konfrontaci s tělesnými pocity, na pocity způsobené aktuálním přístupem a na pocity vyvolávané aktuálním přístupem, tedy ty poukazující na energetické blokády a související potlačené emoce.
Toto je jedna z klíčových technik postupu při detraumatizaci jednotlivých částí fyzického těla propojená s věděním a praktickými zkušenostmi, jak se má konkrétní část těla a související funkce projevovat když není zatížena traumaty.
CIT terapie je silným a velmi flexibilním nástrojem přirozeného duchovního léčení a umožňuje co možná nejšetrněji a nejpřirozeněji pracovat s jakýmkoliv typem traumatu a souvisejících nemocí

Související: Záznam z besedy "Celostní Intuitivní Terapie (CIT)"

Facebook skupina zabývající problematikou celostního léčení a CIT terapií:
https://www.facebook.com/groups/162301175224453

Identifikace traumatu

V rámci své terapeutické praxe v CIT terapiích postupně zjišťuji, jaká je mírá zatížení různými typy traumat ve společnosti mezi ženami a muži.
Primárně se při své práci zabývám právě základní rovinou vědomé práce s pocity a jejich správným propojením se smyslovými centry našeho fyzického těla.
První věc, kterou je ve větší nebo menší míře zatížen naprosto každy člověk v naší společnosti, je neochota a související strach vědomě a zodpovědně pracovat s vlastními nepříjemnými pocity, dávat je upřímně, pravdivě najevo a pravdivě projevovat související emoce.
Co se týká nejvíce obavaných pocitů, tak jednoznačně dominuje strach a odpor k vlastní bolesti.
Za tímto naučeným nastavením stojí adaptované myšlenkové vzorce chování od naších rodičů a ze společnosti, zakrývající strach z odmítnutí, z nepříjetí od ostatních, strach z jejich reakcí na nás a na naše chování a s tímto spojené potlačené emoce a v důsledku potlačené a nepřirozené sebevyjadřování.
Dalším velmi silným tématem je tělesná nahota a s ní spojená traumata hlubších, intimních rovin vlastní sexuality.
Velmi často se stává, že příchozí lidé zajímající se o mou práci při zjištění, že práce probíhá rovněž na nahém těle, reagují odmítavým způsobem.
Jedná se jak o muže tak i ženy. V obecné rovině vnímám, že pokud s nahotou a související rovinou intimní sexuality pracuje žena, je to mnohem lépe příjímáno jak ze strany žen, tak i mužů.
Jakmile v této oblasti pracuje muž, vyvolává to u obou pohlaví značnou míru nevole a obav poukazujících na jejích vlastní traumata v této oblasti.
U mužů je v této rovině nejčastějším tématem nezpracovaná homosexualita a související přístup k vlastnímu tělu od stejného pohlaví.
U žen je to strach z ublížení, zneužítí a různých forem sexuálního násilí, obecná nedůvěra a strach z "cizích" mužů a s tímto vším spojená traumatizovaná a kontrolovaná nevědomá sexualita.
Obvykle dochází ke škatulkování, alibistickému postoji a označování vlastních nepříjemných pocitů a souvisejících traumat zaběhlými pojmy, divné, nenormální, nepřirozené, intimní, úchylné apod.
V základu vnímám, že ve společnosti přístupujume k našemu tělu kontrolovaným podmínečným způsobem, ne na základě sebelásky, souvisejících příjemných pocitů a tělesných funkcí erotogenních zón, které je zprostředkovávají, ale na základě vlastního traumatu, kde samozřejmě dominují traumata sexuální intimity, kde na prvním místě je stud a strach z nějaké formy sexuálního zneužití a násilí.
V praxi se toto nastavení projevuje tak, že se postižená osoba nahoty a souvisejících nepříjemných pocitů bojí, prožívá se nevědomky v roli sexuální oběti a pokud není v odpovídajícím, vyhovujícím podmínečném nastavení, tak je v silné nedůvěře vůči svému okolí a není schopna se uvolnit a zaměřit pozornost na své vlastní tělo.
Při fyzickém kontaktu nejprve skrze naučené programy kontroluje, zda se neděje něco nepříjemného, pak si ověří zda situace a přítomné osoby vyhovují a jsou povoleny skrze naučená ve společnosti uznávaná nastavení a až poté si dovoluje zapojit smyslové vnímání, spojit se s tělem a prožít si související pocity.
Traumatizovaná osoba odpojená skrze svá nepřirozená nastavení od svého těla si tedy v prvé řadě myslí co cítí, protože jí smyslové vjemy a související situaci popisují adaptované myšlenkové programy a né přirozené intuitivní vnímání a smyslové napojení na pocity v srdci.
Přirozená identifikace traumatu vždy začíná pocitovou sebereflexí a uvědoměním si toho, že z duchovní podstaty a absolutní spravedlnosti života nejsem oběť. Vše, co se mi v životě děje a co prožívám má se mnou vždy spojitost na základě mé vlastní duchovní minulosti.
Naše vlastní nepříjemné pocity nás vždy spojují s vlastními traumaty a souvisejícími potlačenými emocemi, které jsou příčinou našich nemocí.
Díky účelně překrouceným a přeprogramovaným pojmům toho, co je přirozené a nepřirozené z pohledu života a přístupu k vlastnímu tělu, jsme bohužel značně zacyklení ve vlastním nevědomí, strachu, utrpení a potřebě kompenzovat si nedostatek vlastní sebelásky skrze zavděčování se vnějším systémovým hodnotám a skrze snahu získávat pozornost od ostatních.

Související: Záznam z besedy "Traumatizovaná sexualita"