Nemoc

Velmi často se domníváme, že nemoc je zákeřná bestie, která nás přepadne zrovna, když to nejméně potřebujeme. Ve skutečnosti, když začneme pociťovat obtíže na fyzické úrovni svého těla, jsme již v pokročilém stádiu nemoci.
Z pohledu záměru naší duchovní bytosti není nemoc nic jiného než jedna z forem učení a poznávání. Když člověk ztratí vlivem strachu moc nad sebou, stává se bezmocným. Předpokladem vzniku této situace je neschopnost odmítnout energii nechtěného prožitku.
Bezmocný člověk přechází ze stavu bezmoci do stavu nemoci, neschopností přijatou energii prožít a pustit ji z těla ven. Na naší nemoc lze nahlížet jako na živou bytost, která má svůj jasně definovaný záměr a motivaci se rozvíjet do předem definovaných stádii s průběžnými dopady na naši psychiku a fyzické tělo.
Z pohledu systémové mediciny identifikujeme tato stádia, jako akutní a chronické, následně vedoucí k autoimunitním poruchám a různým sebedestrukčním mechanismům jako je například rakovina. Bohužel pro nás, systémová necelostní medicína pracuje pouze s důsledky našich nemocí a způsob léčení tak připomíná vynášení vody z místnosti, do které vám zatéká stropem.
Je dobré příjmout fakt, že nemoc se nás pouze snaží přimět k jejímu pochopení a přijetí potlačeného problému, na který svým projevem poukazuje.
Zjednodušeně řečeno: Každá nemoc se nás snaží přivést ke změně způsobu myšlení a konání v našem životě. Z duchovního pohledu je projev nemoci naší pomůckou, skrze kterou nám naše vyšší Já ukazuje, co v životě děláme jinak, než jsme si v našem záměru předsevzali.
Závažnost tohoto projevu nemoci pak poukazuje na velikost této životní odchylky a nabádá k neodkladnému řešení.
Abychom se mohli uzdravit, je potřeba si uvědomit své životní potíže a znát přičinu svých nemocí. Musíme chtít změnu, mít touhu se uzdravit a být ochotni pro to něco udělat.
V procesu léčení s nasledným uzdravením je potřeba si uvědomit, že pochopením duchovní podstaty naší nemoci a následnou změnou našeho myšlení a chování se tělo uzdraví automaticky samo. Proto je v každé fázi nemoci důležité posílovat naše sebepřijetí a sebelásku, například s využitím následujících afirmací:

• Jsem dokonalá bytost a jsem zde, abych se učil dělat chyby
• Dovoluji si respektovat své vlastní pocity
• Dovoluji si přijímout svou vlastní temnotu (své potlačené emoce)
• Dovoluji si nesouhlasit s názory jiných
• Dovoluji si selhat
• Dovoluji si dělat chyby
• Dovoluji si přijímat pomoc
• Dovoluji si být bezradný
• Dovoluji si být zranitelný
• Dovoluji si být smutný
• Dovolují si prožívat marnost
• Dovolují si být rozhněvaný a vzteklý
• Dovoluji si prožívat radost
• Dovoluji si milovat
• Dovoluji si odpouštět ostatním
• Dovoluji si hovořit o svých pocitech
• Dovoluji si prožít to, co pociťuji a projevit pravdivě své emoce
• Dovoluji si příjmout prohru
• Dovoluji si bránit se před zlem
• Dovouji si prožít své strachy

Nesmíme také opomenout úrazy, které mají jednoznačnou úlohu člověka zastavit nebo zpomalit a vybízejí k tomu, aby se dotyčný zamyslel nad tím jak si v životě počíná. Samozřejmě i zde dle závažnosti úrazu, je po dobu rehabilitace, každému vyhrazen čas a prostor na rozjímání.
Nebýt nemocný, znamená v prvé řadě, převzít v životě zodpovědnost sám za sebe, za svůj život a mít pod kontrolou své myšlenky.