V objetí oběti

Když jsme se narodili, neměli jsme strach ze života a každý z nás si sem přinesl svůj seznam věcí, které si zde chce vyzkoušet, naučit se a prožít. Byli jsme odhodláni jít si svou cestou a s nadšením jsme pozorovali dění kolem nás.
Vše by se nám dařilo, tak jak jsme si do života předsevzali, kdyby se nám do cesty nepřipletli nejprve rodiče, no a pak všichni ostatní, kteří se nám snažili náš záměr zhatit.
Nerozuměli jsme tomu, protože nám bylo řečeno, že právě naši rodiče a lidé kolem nás, nás budou podporovat a pomáhat nám v naší cestě životem.
Proč, když si tak hezky hrajeme a bavíme se, nás vlastní milující rodiče neustále straší, hlavně teda tím, že se nám "něco stane" a že na základě toho umřeme a nebo se budeme mít špatně? Mysleli jsem si, že oni přeci vědí, kdo jsme jak jsme si to v životě naplánovali. A nebo ne?
Znejistěli jsme a začali jsme si uvědomovat, že toto místo není takové jak jsme si ho představovali, že zde lidé žijí převážně ve strachu bez lásky a v nevědomí, že zcela zapomněli na to proč sem přišli a kdo jsou.
Navíc čím jsme byli starší, tím více tlak sílil.
Rodiče na nás neustále naléhali, tvrdili nám, že pokud se nebudeme chovat dle jejich představ, tak nás nebudou mít rádi a v důsledku toho, to s námi špatně dopadne.
Kam jsme se hnuli, říkali to všichni kolem nás a někteří nás za náš vzdor i trestali.
Začali jsme být zoufalí a začali jsme o sobě pochybovat.
Začali jsme věřit tomu, že si lásku ostatních musíme zasloužit nebo dokonce i koupit.
Tvrdili nám, že nejprve se musíme učit abychom, někým byli a abychom to někam dotáhli a že nejváženější jsou ti co to dotáhli úplně nejdál.
Ty z nás, které se nepodařilo přesvědčit označili za nenapravitelné a některé dokonce i za nemocné.
Říkali nám, že dokud se nezměníme budeme pod dozorem a nastaví nám takový režim, že se nám to opravdu nebude líbit.
No a to měli pravdu, nelíbilo se nám to ani trochu.
Byli jsme zoufalí, hledali jsme cestu, jak z toho ven.
Začali jsme předstírat, že jsme někdo jiný a že nás zajímá hlavně to co dělají druzí, snažili jsme se vyhovět požadavkům ostatních. Začali jsme chápat, že v tomhle světě není dobré být sám sebou, ale když jste takoví jak vás ostatní chtějí vidět, budete se mít dobře.
Po čase jsme se zcela ztotožnili se svými novými rolemi a vzpomínka na to kdo jsme, se pomalu rozplynula v mlze zapomnění.
Už jsme nemuseli předstírat, že jsme někdo jiný, byli jsme jiní. Plně jsme si osvojili obavy našich rodiču, prarodičů, učitelů a přátel a sdíleli je mezi sebou. Zjistili jsme, že když si na něco stěžujeme, tak máme kolem sebe najednou spousty přátel,
kteří nás litují a jsme rádi, že konečně jsme našli někoho, kdo nám rozumí a vzájemně se předháníme v tom, kdo to má v životě těžší a kdo je větší chudák. Život konečně začíná dávat smysl.
Dokonce tu máme i instituce, které vás za to, že trpíte finančně odmění. Život začíná nabírat obrátky.
S heslem "Šaty dělají člověka", s poslední verzí jablečného telefonu v kapse a krabičkou Lexaurinu pro všechny případy, vyrážíme vstříc plnit záměr našeho života.