Satan vs. Parazit

Absolutní vědomí je neutrální, dokud se v něm neobjeví hmotný projev a ten už má ve svém záměrem daném základním nastavení a ohraničení, tedy vydělené části vědomí ve kterém probíhá poznání, jasně definované parametry.
Prvotní je vždy Stvoření, což je zákony božího řadu řízené vědomí ve stavu Bůh, tedy ve svém výchozím pozitivním stavu základní přirozenosti.
Celé Stvoření je zkonstruováno hierarchiemi do sebe vnořených oddělených vědomí, které jsou všechna ve svém počátečním stavu božství se základními atributy, Matka (oddělený, ohraničený prostor vědomí, ženský princip, expandující učitel lásky Satan) a Otec (výplň prostoru, mužský princip, záměr prostoru realizující, zkušenostmi vyplňující žák, tvořící moudrost poznání).
Satan je tedy ve své podstatě prapůvodní ženský princip lásky a temnoty v jednom, nabízející neustále další možnosti fantastického živelného poznání života, který učí skrze své projevy sebelásce princip mužský. Jedná se tedy o původní ohnivou kristovskou živoucí existenci nikoliv o nesmyslné povětšinou z různých náboženství pramenící výplody a báchorky.
Duchovní bytost v roli Satana nikdy nepopírá sebe sama, své vlastní spojení s Bohem a vnímá se jako nedílná součást jeho zákonů a pravidel, které respektuje.
Stejně tak duchovní bytost v souladu s Bohem a jeho zákony nepopírá sama v sobě Satana jako nedílnou součást svého vlastního duchovního rozvoje, učení se sebelásce a sebepoznávání v hmotném projevu.
Degradací souladu těchto původních principů a vytvořením iluze nespravedlivé duality vznikla izolovaná forma parazitálního virálního vědomí, Antikrista, padlého Boha, která má za cíl popřít a přeprogramovat svůj přirozený božský původ takovým způsobem, aby vše co v životě ovlivnila skončilo v nekonečném zacyklení energetického vytěžování v jeho vlastní prospěch. Toto parazitální vědomí tvoří sofistikováné programy a myšlenkové vzorce pomocí kterých se parazit zmocňuje hostitelských vědomí duchovních bytostí, které s ním díky strachu odpojeny od původního zdrojového vědění a duchovní přirozenosti uzavírají neustále další a další dohody o výměnách energií.
Parazit nikdy nepůsobí přímo, ale vždy prostřednictvím napadnutého hostitele, nevědomé bytosti, která ovládána pod vlivem jeho programů a myšlenek koná na základě toho čemu uvěřila a co se v jeho myšlenkovém systému naučila v jeho vlastní prospěch.
Tímto způsobem parazit netvoří vlastní karmu a proto může neustále přežívat ve všech možných dimenzích matice života, dokud je zde nějaká možnost neustále se šířit mezi jím infikovanými hostitely duchovních bytostí. Takto je schopen ovládat celé vesmíry.
Cílem parazita je skrze napadené duchovní bytosti kompletně syntetizovat a virtualizovat život a vykořenit a vymazat jeho původní hodnoty a soulady přirozenosti a spravedlnosti z veškeré životní existence a nahradit je jeho vlastními systémovými pravidly a s nimi spojenou vírou v nespravedlnost, chaosem a umělou inteligencí, aby mohlo dojít k jeho absolutnímu ovládnutí a zotročení daného realitního prostoru. Napadené bytosti se snaží přesvědčit, přemluvit k tomu, aby následovali jeho myšlenky a láká je na různé nabídky uspokojení jejich vlastních představ a souvisejícící energetický profit.
Tento myšlenkový parazit se primárně šíří skrze víru a neustálým vylepšováním sebe sama a promazáváním paměti a uvědomění hostitelských vědomí propaguje útrpný život, vytváří chaos, domněnky, stagnaci, marnost a rezignaci. Výsledkem jeho práce jsou na jedné straně bojující armády nevědomých duchovních obětí a na druhé straně rezignované s vlastním utrpení smířené bytosti hledající ve svých nemocemi prorostlých tělech už jen klid.
Všechny tyto infikované bytosti tvoří v jeho prospěch stále více a více negativních energií strachu, bolesti a utrpení. Proto aby mohl parazit efektivně expandovat, stvořil skrze myšlenkový systém nepřeberné množství náboženských nauk víry a mystických učení ve kterých se skrze různé infikované padlé bytosti začal projevovat jako různé druhý božských bytostí, andělů, archandělů, stvořitelů, spasitelů a duchovních mistrů, ke kterým je potřeba vzhlížet, dávat jim svou pozornost a energeticky uctívat a držet je tak vlastním úsilím při životě.
Postupně tak skrze napadené bytosti infiltroval, přepsal nebo odstranil původní přirozené duchovní nauky vědění a historie původu všemožných vesmírných ras, takovým způsobem, aby posiloval pochybnosti o jejich vlastním původu a rozdělil v nich od sebe ženský princip temnoty a mužský princip světla a postavil je proti sobě v nekonečném pomstychtivém dualitním boji.
Neposledně pak dehonestoval a pokřivil a přeprogramoval původní duchovní pojmy jako je láska, božství, Bůh, Satan, Antikrist atd. a přiřadil jim své vlastnosti a definice.
Je potřeba si v tomto kontextu uvědomit, že Antikrist a Satan jsou v původním významu naprosto rozdílná vědomí, rozdílné duchovní bytosti a související projevy. Antikrist je duchovní parazit přemlouvající vše k odvrácení se od Boha.
Satan je vždy s Bohem jako jeho nedílná učící součást.
S parazitem nemá smysl bojovat, tímto postojem naopak sílí, lze se před ním pouze přirozeně chránit, odpojit se od něj tím, že se zbavíme našeho utrpení, uzdravíme si svou vlastní duši a tím i fyzické tělo a v našem vlastním životě opět zavládne bezpodmínečná sebeláska a související rozhodování se na základě v lastních pocitů v srdci.
Z jeho nadvlády se tedy postupně vymaníme tím, že se kompletně zbavíme naučených myšlenkových vzorců chování a vystoupíme definitivně z role oběti, přijmeme zodpovědnost za svůj vlastní život, za to co se nám v něm děje, vymaníme se z dualitního pohledu na život a přestaneme skrze naučené myšlenkové vzorce bojovat sami se sebou.

 

Bůh ví proč

Jednoduše řečeno na každou otázku proč, zná Bůh neboli také Vědomí ve stavu Boha pravdivou odpověď.
Bůh si tedy nic nemyslí a v sobě, ve svém vlastním duchovním těle a souvisejícím rámci vědomí ví.
Toto se týká ve své podstatě každé přirozeně nastavené duchovní bytosti, která je ve svém těle v souladu se svým božstvím.
Často se setkávám s otázkou a souvisejícím údivem, kdy se někdo ptá: Jak to můžeš vědět? Jak si tím můžeš být tak jistý?
Vždy reaguji stejným způsobem: Nevěřte ničemu co říkám, pokud to, co říkám nejste schopni cítit ve svém srdci, pokud to nerezonuje s vašimi vlastním prožitky a zkušenostmi. Pokud je toto téma součástí vaši lidské přirozenosti a základních principů života a vy s těmito informacemi nesouzníte, tak je to většinou z toho důvodu, že si souvisejicí vědění blokujete ve vašem vlastním těle skrze nějaké související trauma a s ním spojené potlačené emoce, protože toto vědění a uvědomění má od počátku k dispozici každá duchovní bytost v lidském těle.
Opět zjednodušeně řečeno, přirozeně tedy důvěřujeme pouze informacím, které s námi pocitově rezonují, jsou nám tedy příjemné v našem srdci a jsou případně podloženy naší vlastních zkušeností. Ostatní informace bereme pouze a jen jako možnou inspiraci, navíc pokud jsou podbarveny energií strachu, tak můžeme s jistotou připustit, že se jedná o myšlenkovou manipulaci se snahou získat od nás energii a související pozornost.
Vědění je tedy přirozenou součástí každé duchovní bytosti.
Rámec rozsahu vědění je vždy vymezen rozměrem působení dané duchovní bytosti a realitním prostorem daným na prožívání jejích záměrů poznání a celkovým množstvím vlastních prožitků a zkušenosti (duchovní vyspělost).
Jinou úroveň aktuálního vědění má v základu inkarnát Duše, celistvá Duše, Duch, Avatar, Stvořitel života atd. až do úrovně absolutního vědomí a vědění Zdroje všeho bytí.
Sjednocováním vědomí duchovních bytostí vědění expanduje a rozdělováním se naopak smršťuje.
Tam kde vědění přesahuje rámec duchovní bytosti a není zde odezva od duchovního vedení, tam se dostavuje přirozeně pocit klidu a jednoduchá odpověď "Nevím" bez potřeby dále zkoumat souvislosti.
Tam kde je vědění, které má být přirozeně k dispozici, odpojené, zablokováné, tam se nachází zablokovaná energie, přemostěná adaptovanými myšlenkovými vzorci chování, které původní vědění nahrazují naučenými, přejatými informacemi a souvisejícími postoji k sobě a k životu.
Přirozené je tedy vědět a né se domnívat skrze myšlení obzvláště pak v otázkách přirozeného života, vlastního původu a lidských hodnot. Zde by přirozeně neměly být pochybnosti.
Čím více se každá duchovní bytost dostává hlouběji do vlastního sebepříjetí, tím více vnímá, že se její vědomí stále více rozšiřuje, expanduje na vyšší úroveň a tím se také více rozšiřuje rámec jejího vědění.
Její vědění je spojeno se všemi svými minulostními prožitky a zkušenostmi, které napříč všechny tyto duchovní rámce v rámci své existence získala.
Například vědomí naší sjednocené Duše v souladu se svým božstvím má ve své celistvosti takové vědění, které obsahuje všechny své minulostní zkušenosti a prožitky od momentu, kdy byla vydělena z vyššího vědomí Ducha a spojena ve všech svých paralelních inkarnacích se všemi svými inkarnáty ve všech možných tělech a polaritách, až do momentu jejího probuzení a návratu zpět do výchozího stavu souladu se svým božstvím.
Přibližováním se tedy k celistvosti rozměru rámců naší vlastní duchovní bytosti se zvětšuje rozsah našeho vědění.
Rozsah a související velikost rámce našeho vědomí a souvisejícího vědění v matici života je měřitelná množstvím dimenzí, které zabírá a množstvím všech prožitku, které si v nich od počátku prožila.

Příklady:

Rozsah vědomí a souvisejícího vědění naší Duše je 1 - 6D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění Ducha je 1 - 9D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění kristovského Avatara je 1 - 12D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění Stvořitele časové matice života je 1 - 15D, atd. atd.

Čím více se tedy přibližujeme k vlastnímu božství tím více víme a zákonitě, čím více se od vlastního božství vzdalujeme tím více myslíme, domníváme se a pochybujeme a finálně jsou nám postupně adaptovány myšlenkové programy, kde na konci již je každá bytost zcela odpojena od svého duchovního vedení a její tělo až do fáze sebedestrukce řídí pouze a jen myšlenkové programy.
Pokud tedy něco nevíme, měli bychom si uvědomit zda to souvisisí s rámcem naší duchovní bytosti a souvisejícím tělem a nebo jej přesahuje. Pakliže je to v našem duchovním rámci, měli bychom vždy hledat odpovědi ve svém vlastním těle a informace z venčí brát pouze a jen jako možnou inspiraci vedoucí k uzdravení se, zbavení se energetických blokád bránících našemu přirozenému uvědomění a souvisejícímu duchovnímu vědění.
Jak říkavali naši předkové: "Myslet znamená hovno vědět"
a v tomto přísloví je vložena celá duchovní podstata a související pravda.

 

Sebereflexe - Fáze léčení skrze komunikaci ve vztahu

1. Rozklíčování interakce

Je mi to nepříjemné.

2. Připuštení spojitosti

Připouštím, že nejsem oběť a to co je mi nyní přehráváno skrze komunikaci a chování druhou osobou, má se mnou spojitost.
Připuštím spojitost s danou situací a přijám zodpovědnost za to co cítím.
Připouštím, že jsem se v minulosti, v minulých inkarnacích choval(a) stejným způsobem jako mi nyní druhá osoba ukazuje.

3. Přijetí spoluúčasti na dané situaci

Uvědomuji si duchovní i morální roviny vzniklé situace a souvisejících projevů.
Začínám komunikaci s přijetím zodpovědnosti a s tendencí přiznat pravdivě, dát najevo své vlastní pocity a zjemněním svého odporu k dané situaci a omluvou vedoucí k postupnému odpuštění si potlačených emoci skrze druhou osobu.

4. Omluva skrze druhou osobu, otevření prostoru pro vlastní odpuštění

Příklady:
- Vztek: Nezlob se, ale to co říkáš mi vyvolává vztek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nechováš se hezky, ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Lítost: Omlouvám se, že nenaplňuji tvá očekávání, je mi to líto, tvé chování je mi nepříjemné, cítím smutek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Bolest: Promiň, ale tvé chováním mi vyvolává bolest (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nicméně si uvědomuji, že je to má vlastní bolest, kterou jsem v minulosti působil(a) druhým a nyní mi ji vyvoláváš.

4. Odpouštění

Lokalizuj svůj nepříjemný pocit na svém těle a na dané místo zaměř pozornost a svůj dech.
Snaž se uvolnít a dechem uvolňovat nepříjemný pocit.
Pokud to zvládeš, požádej dotyčnou osobu o možnosti kontaktu, objetí.
Např.: Mohu tě prosím obejmout?
Prosím, odpusť mi.

4. Narovnání vztahu

Děkuji ti za to co mi říkáš, za to co mi ukazuješ.
Projev uvědomění s odkazem na další postup a změny v budoucnu, co můžeš ty a také druhá osoba zlepšit a na co se můžete oba zaměřit tak, aby se tato situace již neopakovala.

5. Projev přijetí

Mám tě rád(a).
Miluji tě.
Děkuji ti.

 














Související: Záznam z besedy Praktická Sebereflexe

Hranice sebelásky

Lidé pracující skrze sebereflexi s nepříjemnými pocity, kteří ještě nejsou dostatečně ukotvení ve své duchovní podstatě, si často pokládají různé otázky na vzniklé nepříjemné situace, které se jim v životě bezprostředně dějí:
Není tohle již příliš? Musím si i tohle všechno nechat líbit? Musím se nechat neustále zraňovat? Musím si nechat srát na hlavu? Kdy to skončí a kolik toho ještě bude? Atd. atd.
V těchto situacích je vždy evidentní snaha zpochybnit pravidla života a související zákony božího řádu, skrze nově objevený vlastní strach, bolest a odpor k těmto projevům chování a souvisejícím nepříjemným pocitům, které nabourávají jejich vlastní představu o tom jak se aktuálně vnímají, kam se zařadili, čemu nově uvěřili, a jací by chtěli být.
Pokud je zde ještě silná nadvláda myšlenkových vzorců a souvisejícího ega, je zde vždy přítomna pochybnost a snaha udržet si tuto vnějšími podněty neustále nabourávanou představu o sobě, která vede na další učící rozcestník. Nabízí se zde opět možnost setrvat ve stavu oběti, kterou nabízí mimo jiné jeden z velmi sofistikovaných novodobých kolektivních myšlenkových vzorců, který se schovává pod rouškou rádoby spirituality.
Tento myšlenkový vzorec se představuje jako schopnost udělat z nemocného člověka "Sluníčkového" stvořitele a ovlivnitele své vlastní reality s možností vytvářet si fiktivní hranice sebelásky za kterými již není potřeba reflektovat své vlastní nepříjemné pocity.
Tento vzorec nabízí u dotyčného, který v něj uvěřil, velmi komfortní nastavení automatického odmítání a kontroly jakékoliv snahy dotknout se jeho vlastních potlačených emocí za nastavenou hranici.
Prakticky se to projevuje tak, že postižená osoba na vyvolaný nepříjemný podnět reaguje nekompromisním odmítavým postojem s křečovitým úsměvem na rtech a naučenou reakcí: "Tohle mi sem netahej, to je tvoje, já jsem již pouze v lásce".
Postižená osoba si takto díky adaptovanému vzorci chování nastavila a hlídá hranice své vlastní pocitové dotknutelnosti, které více upevnily její vlastní odpor k sobě s podstrčenou doměnkou, že se jedná o sebelásku. Za těmito iluzorními hranicemi bude nadále setrvávat tak dlouho, dokud neprojde všemi dalšími potřebnými učícími lekcemi, které budou pouze a jen stupňovat vnitřní tlak potlačených emocí v jejím těle, aby jí tak připomínaly směr, kterým životem kráčí.
Pro ty, kteří nejsou příznivci pouze "hezkého" života a již připouštějí, že život takový jaký ho mají, je "celistvý", spravedlivý a naprosto v pořádku takový jaký je se zde nabízí druhá možnost a tou je rozbít své vzniklé pochybnosti o absolutní spravedlnosti živote a božích zákonů, které ho řídí a opět si uvědomit, že nejsme obětí v žádné situaci, která se nám v životě děje.
Dále je potřeba rozbít aktuální nabitou představu o sobě s vědomím, že přirozeně nemá žádný smysl tvořit si o sobě jakoukoliv další představu, protože již od počátku svého stvoření jsme duchovní bytostí a jak se vnímáme zevnitř skrze naše vlastní pocity v srdci, tak vypadáme i navenek. Žádná představa nás tedy neudělá ani lepšími ani horšími.
A samozřejmě dále pokračujeme vědomou prací s nepříjemnými pocity se snahou rozklíčovat to co nám v dané situaci říkají.
Postupně tak připouštíme spojitosti, odpouštíme potlačené emoce a příjímáme související projevená chování do lásky a pochopení.
Je potřeba si uvědomit, že hranice naší sebelásky jsou přirozeně dané našim přirozeným životem a naší vlastní lidskou a duchovní přirozeností.
Není v žádném případě potřeba si jakékoliv další hranice tvořit a už vůbec ne ty pocitové, které nás odpojují od potlačených emocí a souvisejících možností zbavit se jich a uzdravit se ze svých nemocí.
Přirozenou hranicí sebelásky pro všechny bytosti je vlastní život v souladu se zákony božího řádu, tedy s Bohem. Pokud tyto zákony porušíme a tím se dostaneme do nesouladu s Bohem, tak jsme automaticky sami překročili hranice své vlastní výchozí přirozenosti a sebelásky a prožijeme si odpovídající nevyhnutelné a spravedlivé životní zkušenosti, které nám po jejich přijetí a poučení umožní se znovu do stavu souladu s Bohem návrátit a tím i do našeho přirozeného pozitivního života.
Co se týká otázky množství nepříjemných situací, které musíme ještě prožít a doby potřebné na jejich zpracování, tak to je opět další téma na které je poměrně jednoduchá odpověď: Každý dostane tolik kolik je potřeba a bude to trvat tak dlouho jak je potřeba, respektive, dokud on sám vše dostatečně nepochopí, nezpracuje a nepřijme do lásky s vědomím, že veškerý odpor k životu do kterého si on sám svými volbami dospěl tento stav pouze a jen prodlužuje v cyklických opakováních nezbytných učících lekcí.

 

Objetí obětí

Pokud se chceš vymanit z role oběti, převezmi odpovědnost za svůj vlastní život a rozdávej láskyplná objetí.
Obzvláště pak těm, kteří v tobě svým chováním vyvolávají pocity viny, křivdy, vzteku, smutku a lítosti, protože jsou obětmi stejně jako ty a stejně jako tobě, také jim chybí láska, láskyplné doteky a pohlazení, které nedostali od svých rodičů a stejně jako ty, uvěřili tomu, že jsou obětmi a že si lásku bez podmínek nezaslouží.
Skrze tyto bytosti si odpusť vše, co z tebe oběť dělá.
Uvědom si, že ve své podstatě nikdo z nás není obětí, ale všichni jsme láskou a náš život je absolutně spravedlivý i přesto, že jsme skrze svůj strach a bolest uvěřili tomu, že není a že to nepříjemné co jsme prožili od ostatních jsme si nezasloužili.

 

Promiskuita, Polyamorie, Děvka a Děvkař

Promiskuita (lat. promiscuus = smíšený) je stavem energetické závislosti na fyzickém, tělesném sexu, s potřebou neustálého střídání partnerů.
Základem je tedy energetická závislost na fyzické sexualitě neboli chtíč, což je v tomto pojetí sebenátlaková forma uspokojení svých vlastních sexuálních představ a myšlenek.
Realizátorem chtíče je vždy bytost, která je ve stavu traumatu sexuální oběti, sebenátlaku, sebeubližování a související nevěry k vlastním pocitům v srdci, které nevnímá díky svým potlačeným emocím a má je odpojené a přemostěné naučenými myšlenkovými vzorci chování.
Každá taková bytost svým sexuálním projevem a postojem přehrává ostatním to, co očekávají, aby pro sebe skrze toto chování získala kýženou pozitivní energii.
Tento učící zavděčovací stav nazýváme u ženy děvka a u muže děvkař.
Děvka a děvkař tedy zjednodušeně řečeno získavají pozitivní energii lásky od ostatních skrze realizaci sexuálních představ, kde prostředníkem této výměny je jejich fyzické tělo.
Potřeba děvky a děvkaře střídat partnery, tedy být promiskuitní vychází z potřeby mít dostatek kvalitních energetických zdrojů, které se s postupem času vyčerpávají a nejsou tedy pro ně již energeticky dostačující, atraktivní a díky chátrání a stárnutí jejich fyzických těl i postupně jejich vzhled ztrácí zajímavost a přestává splňovat odpovídající očekávání a představy, což někteří aktéři řeší všemožnými zásahy a úpravami své fyzické podoby a chemickým tuningem svých sexuálních funkcí.
Děvka a děvkař se vždy realizují v jednom ze dvou nastavení submisivity a nebo dominance a na základě těchto nastavení si pak k sobě vždy přitahují bytost v nastavení opačném.
Submisivní děvka a děvkař mají vždy potlačený vlastní chtíč, vždy jsou tedy v pasivním režimu ve stavu potlačeného vzteku, tedy značné sebelítosti a čekají na to, až na ně bude upjata pozornost a budou požádání o realizaci sexuální představy jiné dominantní bytosti. Tuto představu pak díky touze po přijetí a souvisejícímu energetickému zisku svým tělesným projevem realizují.
Dominantní děvka a děvkař naopak svou závislost aktivně projevují, jsou pod vlivem agrese, vzteku a vybírají si ke své realizaci potřebné submisivní lítostivé objekty, kterým jednak svým chováním zrcadlí jejich sebepotlačení a na kterých oni sami mají možnost vidět svůj vlastní odmítaný, potlačený přístup k vlastní sexualitě.
V novodobém pojetí si promiskuita oblékla inovovaný pozitivní kabátek a můžeme se s ní setkat v pojmu "Polyamorie" (poly lat. vícenásobný), tedy vícenásobná láska.
Tento trend se rádoby tváří duchovně a vědomě a aktéři si obvykle pouze přehrávají své nově naučené sexuální postoje z různých trendových ezoterických nauk, kterým díky společenské popularitě příchází energetická pozornost. Nicméně je zde vždy běhání po povrchu, tedy veškeré energetické interakce jsou podmínečné a zavděčovací s potřebou být pouze a jen v tom "hezkém" a jakmile se objeví něco co je nám ve vztahu nepříjemné, nastává povětšinou zamaskování vlastního vnitřního konfliktu, tedy vlastního odporu a odmítnutí skrze nějakou naučenou fintu. Například "to je tvůj problém, já už jsem pouze v lásce" a nastavá skrytý únik k dalšímu partnerovi, který je součástí polyamorijního kultu. A tímto způsobem se pak partneři ve skupině cyklí a přitahují pozornost dalších v obdobném nastavení, kteří mají potřebu si touto formou učení projít.
U všech těchto bytostí je vždy evidentní naučená, technická sexuální povrchnost, nízká sebehodnota a sebeláska, potlačený strach z ublížení, strach z bolesti, strach z nepříjemných pocitů a neochota s nimi vědomě pracovat. Pocitové hranice jsou striktně vymezený na to "hezké", takže jakmile dojde k jejich narušení je zde okamžitá reakce naučeného vzorce chování a souvisejícího postoje, který vede dotyčného doslova do stavu "nedotknutelnosti", tedy do naprostého odmítnutí se s nepříjemným pocitem spojit s odpovídající naučenou argumentací a maskou rádoby pozitivního výrazu, který je pro trochu vnímavé vnímán jako značně nepřirozený až křečovitý.
V naší společnosti se přirozená, vědomá interakce ve vztazích a s nimi spojená vědomá sexualita teprve velmi pomalu probouzí, takže jakékoliv různými trendy vyvolané tlaky do neustálého nevědomého překračování vlastních pocitů v srdci a opouštění svých vlastních přirozených monogamních heterosexuálních vztahů za účelem multiplikace sexuálních partnerů , navíc v různých variantách sexuální orientace, vždy povede jen k potřebným učícím lekcím, které nám objasní náš nepřirozený postoj, související nízkou sebelásku a neschopnost kontinuálně prohlubovat a pečovat o svůj přirozený partnerský vztah a udržovat ho ve stavu posvátné harmonie.

 

Umění sebereflexe

Neboli umění vidět se v ostatních projevech bytostí v naší realitě a souvisejícím životním ději.
Jedná se o přirozenou schopnost vědomého vnímání a pozorování realitních projevů a duchovních signálů v životním ději skrze realitní zrcadla, kterou má k dispozici pro svou orientaci a učení každá duchovní bytost ve svém těle.
Abychom pochopili jak v základu funguje tato schopnost, je potřeba si ujasnit co znamená pojem "vidět".
Vidět, vnímat, vědět je přirozená schopnost intuitivního vnímání energií a souvisejících informací, které přicházejí z našeho duchovního napojení, vědění, skrze intuitivní kanál k aktuálně probíhajícímu realitnímu projevu, chování, které vnímáme našimi tělesnými smysly.
Pokud jsou naše tělesné smysly ovládány systémem myšlení, tak to co v rámci sebereflexe vidíme, vnímáme, je popisováno naučenými myšlenkovými programy a souvisejícími myšlenkami, které nám popisují to, co vidíme a cítíme skrze naučené vzorce chování a související životní postoje, kde k těm hlavním patří postoj oběti.
Původní pojem a význam sebezrcadlení byl díky systému myšlení značně pokřiven a překroucen. Často se zde mylně zaměňuje funkce realitního zrcadla s funkcí odrazu naší převrácené podoby v zrcadle fyzickém a jsou podávány související mylné interpretace toho co nám to ukazuje.
Realitní zrcadlo v původním významu neukazuje převrácený obraz fyzického projevu naší duchovní bytosti, ale jeho energetickou odezvu a související reakce na naše předchozí chování skrze kolem nás projevené bytosti, tak jak jsou řízeny Zákonem energetického vyrovnávání v životním ději. Realitní zrcadlo se skládá ze dvou částí, které ovlivňují naše smyslové vnímání.
První část je námi pozorovaný realitní hmotný projev.
Druhá část jsou naše související tělesné pocity a pocity v srdci.
První část, je tedy vyobrazený projev, který vždy poukazuje na důsledek našich předchozích rozhodnutí.
Říkáme jí také morální rovina projeveného chování, protože nám vždy ukazuje projev, který je buďto v souladu s naší přirozeností a Zákonem Jednoty Stvoření a nebo se od nich odkloňuje. Projev a související chování je tedy buď láskyplné a nebo neláskyplné.
Druhá duchovní část, poukazuje na náš postoj vůči projevenému realitnímu projevu a souvisejícímu chování a na naše související pocity. Pokud jsou příjemné, jsme s realitním projevem a souvisejícím chováním, díky vlastní zkušenosti a uvědomění v lásce a nebo v pochopení. Pokud jsou nepříjemné, tak jsme s realitním projevem v odporu a v nepřijetí, protože jsme toto chování u sebe nepřijali a v minulosti si odmítli doprožít a srovnat všechny související energie. Je zde tedy absence lásky a pochopení k tomuto chování.
Tento stav je pro nás v prvé řadě vždy signálem toho, že jsme se v minulých životních situacích projevovali stejným způsobem vůči jiným bytostem a odmítli si díky našemu nastavení a životním postojům prožít toto chování od ostatních bytostí k nám.
Zjednodušeně řečeno, realitní zrcadlo je to, co pozorujeme dohromady s tím, co cítíme a vnímáme jako celek příjemně a nebo nepříjemně.
Mistrovstvím sebereflexe je být bdělý, přítomný a být si vědom vlastní spojitosti s tím, co se kolem nás bezprostředně projevuje a co při tom cítíme a vnímáme ve svém vlastním těle.
Je potřebné být si vědom toho, že ve svém přirozeném nastavení nejsme obětí a pokud vnímáme v projevech kolem nás něco nepříjemného, tak nám to vždy signalizuje nevyrovnané energie a související energetické blokády na vlastním energetickém těle, tedy naše vlastní potlačené emoce, které je potřebné si odpustit a uvolnit z našeho těla ven, neb jsou vždy příčinou naších nemocí.
Sebereflexe je spolu s znalostmi vlastní přirozenosti, principů života a zákonů božího řádu důležitým nástrojem našeho duchovní vývoje a vědomým navigátorem životními proudy realitních dějů.

 













Související: Záznam z besedy Praktická Sebereflexe

Návrat Idiota

Idiot je slovo přejaté z latiny a ve starověku se používalo jako označení pro obyčejného člověka stojícího mimo společnost, nevzdělance, ignoranta.
V našem pojetí Idiot = Myšlenkář (idea = myšlenka), tedy duchovní bytost žíjící pod vlivem a neustálými nápady dalších a dalších myšlenek.
Na počátku každé duchovní cesty životem je každá duchovní bytost ve své přirozené dokonalosti. Její duše je zdravá v naprostém souladu s jejím dokonale krásným tělem prožívající se v naprosto dokonalém, božském prostředí pro život. Vzhledem k tomu, že je zde absence poznání hodnoty, souvisejících prožitků a uvědomění si toho co dotyčná bytost má, je zde vždy přítomna touha poznat něco nového, něco jiného něž to co aktuálně má. Taková bytost si tedy "neváží" toho co má, protože zde chybí protiváha nedokonalých prožitků, není zde tedy co porovnávat, co vyvažovat, čeho si vážit.
Pro tento účel je každé duchovní bytosti nabídnuta cesta poznání vlastní dokonalosti skrze iluzi nedokonalosti v souvisejících nižších frekvencích, vibracích jejího života. Aby se mohla duchovní bytost dostat do tohoto učícího stavu, musí přestat vědět, přirozeně vnímat, musí zapomenout, kdo a kým ve své podstatě byla a jaký měla svůj vlastní přirozený a dokonalý život. Pro tento účel je jí postupně adaptován nástroj myšlení a představ a je napojena na souvisejícící systém myšlenkových nápadů sloužící k prohlubování negativních prožitků a iluze nedokonalosti, který jí neustále podsouvá všemožné učící nápady a představy v souvislosti se záměry poznání, které dotyčná bytost touží ve svém vývoji poznat. Bytost ve víře myšlení, odpojena od své duchovní podstaty se postupně stává myšlenkářem, idiotem věřícím tomu, že odpovědi na to kým je a v jakém prostředí se nachází najde ve svých myšlenkách a informacích realitního světa na který upírá svou pozornost. Ruku v ruce je zde touha ovládnout tento prostor, mít nad ním moc a přímo ovlivňovat dění a události v něm ve svůj energetický prospěch.
Bytost která propadla hloubkám této iluze se postupně stavá debilem.
Debil (debile lat. slabý, přesmyčky belief = přesvědčený, věřící, devil, belial = ďábel, evil = zlo).
Díky odezvám života, který je i přes nevědomí a iluzi nedokonalosti vždy řízen spravedlivými zákony božího řádu je každý debil ve svém životě přesvědčen o tom, že je mu nespravedlivě ubližováno, že za jeho život a jak se v něm cítí můžou ostatní idioti a debilové. Snaží se neustále s nimi bojovat a soupeřit o energetický zisk a související pozornost, diktovat jim své přestavy a podmínky za kterých s nimi bude jednat s láskou. Snaží se předstírat, přehrávat, lhát a neustále nacházet další a další způsoby, jak efektivně ovládat, manipulovat, vychovávat a předělávat ostatní idioty a debily tak, aby mu energeticky sloužili pro jeho vlastní prospěch takovým způsobem, aby již nekladli žádný další odpor a věrili tomu, že jsou tyto jeho předkládané návrhy pro ně ta nejlepší cesta. K tomuto účelu používá debil vždy strach, agresi a související nátlak. Systematicky neustále tlačí a zastrašuje ostatní idioty a debily a snaží se je nahnat do souvisejících pastí představ a víry v to, že pokud mu nebudou naslouchat, tak se míra jejich vlastního utrpení ještě vícenásobně zvýší a přisun energií potřebných pro jejich vlastní život se odpovídajícím způsobem sníží. Přesvědčené duchovní bytosti takto ve svém životě postupně ztrácejí svou přirozenou svobodu a lásku, spojení se svou duchovní podstatou je přemostěno naučenými myšlenkovými vzorci chování, které kontrolují každý jejich krok, každé jejich rozhodnotí. Jejich život je postaven na jejich vlastní bezmoci a jejich těla jsou protkána utrpením a souvisejícími nemocemi, které jsou důsledkem toho jak hlubokou do iluze vlastní nedokonalosti zabředli. Takováto bytost přestává přírozeně vnímat, cítit, postupně se odpojuje od svých nepříjemných tělesných pocitů, které jí připomínají míru jejího vlastního utrpení a doufá v to, že jednou se splní nějaká z jejich osvojených představ a bude od svého utrpení osvobozena.
Jakmile je duchovní bytost ve stavu debila a idiota dostatečně nasyscena poznáním své nedokonalosti, tak je jí vždy signalizována možnost postupného návratu zpět do své přirozenosti, do své dokonalé duchovní podstaty. Hlavním problémem v této fázi je to, že čím hlouběji duchovní bytost ve svém poznání zašla a je zarytě přesvědčena o pravdivosti své iluze ve které se nachází, tím menší má schopnost zachytit pomocné duchovní signály, které jí neustále vyzývají zpět k návratu a její zatvrzelost a naučená nastavení se snaží tyto signály v životě popírat a ignorovat v rámci různých dogmatických společenských nauk a vzdělávacích systémů. Před každým debilem se na cestě poznání nachází v odpovídajících cyklických fázích života vždy dvě možnosti. Ta první je možnost návratu, vzestupu zpět do vyšších úrovní bytí a souvisejícího pozitivního života v přirozenosti a nebo má možnost prohoubit své negativní zkušenosti v iluzi nedokonalosti, dalším snižováním frekvencí života a prožíváním souvisejících učících lekcí. Každý debil a idiot má tedy možnost se v této fázi vzdát své debility a idiocie, tím, že si jí přijme a odpustí si vše ,co ho s těmito nastaveními spojuje a nebo se může stát imbecilem a defitivně splynout ve svém zacyklení s iluzí světa a souvisejícím životem, který mu byl dán pouze pro účel poznaní své vlastní původní dokonalosti.
Imbecil (lat. imbecile, stupidní, hloupý, bezduchý, duchovně odpojený).
Záměrem poznání každého imbecila již není poznáním vlastní duchovní postaty a původní hodnoty svých duchovních darů, ale stvoření si zcela nové vlastní duchovní a fyzické identity, kterou bude schopen zcela řídit a ovládat. Imbecil touží syntetizovat život, stát se jeho pánem a řídít všechny jeho energetické toky. Imbecil touží kompletně si předělat své tělo, protože ho považuje za nedokonalé, nedostačují a nenaplňující podstatu jeho vlastních představ o jeho vlastní dokonalosti a šťastném životě. Touží se ve své vlastní iluzi stát svým vlastním tvůrcem, stvořitelem sebe sama, svého života na základě svých vlastních přesvědčení, myšlenek a představ.
V této fázi poznání bytost již dostává od života pouze duchovní signály typu "Komu není rady, tomu není pomoci."
a je zcela napospas zanechána svému vlastnímu dobíhajícímu konečnému osudu a zvolené cestě životem bez duchovního vedení. Je to tedy život izolovaného vědomí robotického Ega odpojeného od své vlastní duchovní podstaty, které má možnost existovat do té doby, dokud nevyčerpá veškeré své energetické zásoby, které mu pro jeho život a poznání v prostoru ve kterém se nachází, zbývají.
Je dobré si tedy opět připomenout, že každá duchovní bytost je naprosto a zcela sama za sebe ve svém životě zodpovědná. Je zodpovědná za to jak se cítí, jak se rozhoduje, jaký život má a jaký ho na základě svých vlastních rozhodnutí a pozornosti hodnotám, které ctí a žije bude mít.
Každého volba, každého cesta.

 

Šťastná žena má šťastného muže

Původní přirozená duchovní rovina štěstí a spokojenosti člověka vychází z prožívání láskyplných příjemným tělesných pocitů rozkoše a radosti ve vztahu ženy a muže.
Pokud je žena v životě přirozeně šťastná a spokojená, tak je to v prvé řadě díky tomu, že se vyživuje svou fyzickou sebeláskou a s ní spojenou sexuální energii, prožívá v rámci své vědomé sexuality související tělesnou rozkoš a rozměrnost svých orgasmů a to vše s radostí se svým milovaným mužem pravidelně kultivuje.
Pokud to tak nemá, tak základním vodítkem k řešení této situace je vždy otázka: A co jí brání?
Pokud je muž v životě přirozeně šťastný a spokojený, tak je to proto, že je bezpodmínečně milován, tedy přijat takový jaký je svou vlastní ženou, kterou ze srdce miluje a které s radostí dopřává potřebnou rozměrnost tělesných dotyků, rozkoší a orgasmů.
Pokud to tak nemá, je zde stejná počáteční otázka: A co mu brání?
Přirozeně šťastný a spokojený vztah je vždy vědomý a láskyplný, to znamená, že je řízen skrze pocity v srdci s uvědoměním si toho, že nejprve se máme rádi bez podmínek a pak společně otevřeně a upřímně komunikujeme své vlastní pocity, touhy a řešíme vzniklé problémy.
Pokud to tak ve vztahu nemáme, opět je zde na místě otázka: A co nám brání?
Tento výše uvedený přístup zaručuje každému vztahu možnost setrvávat v přirozeném štěstí, radosti, spokojenosti a harmonii a neustále prohlubovat vzájemnou lásku a fyzickou rozkoš.

 

Přirozený život

Prvotně stvořený život v nejvyšších vibracích lásky je dokonalý, božský a přirozený.
Odklonem od tohoto stavu lze zažívat život nepřirozený, iluzorní, myšlenkový, vedoucí k poznaní a učení se na vlastních chybách a domněnkách tomu, jaké to je odklonit se od vlastní přirozenosti, tedy od svého božství.
Žít ve vlastní přirozenosti znamená být v prvé řadě zodpovědný sám za sebe, za to co se mi v životě bezprostředně děje. Nemyslet si, tedy neřídit se myšlenkami a netvořit si domněnky o tom kdo jsem a jak se věci kolem mě mají, ale vědět, cítit, intuitivně vnímat, že vše, co se nám v životě děje je absolutně spravedlivé, řízeno zákony a pravidly božího řádu a slouží k duchovnímu vývoji, sebepoznávání a učení se lásce ke všem ostatním bytostem v souladu se Zákonem Jednoty Stvoření. Každý z nás je tedy přímo zodpovědný za svůj vlastní život, za to co se mu v něm bezprostředně děje, protože on sám je toho napříč svou vlastní duchovní existencí příčinou i když si na to pro účel poznání nepamatuje a nebo si díky na myšlenkách postavené víře myslí, že tomu tak není a v životě se řídí nějakou osvojenou představou o sobě, skrze kterou čerpá potřebnou motivační energii. Každá duchovní bytost dostala od svého Stvořitele na počátku do svého života záměrem dané duchovní dary. Jedním ze základních duchovních darů je její tělo, skrze které si každá duchovní bytost má možnost prožívat interakci s realitou a realizuje si všechny své potřebné záměry poznání. Toto tělo bylo na počátku naprosto dokonalé, krásné a plně funkční, stejně jako nové auto, které právě sjelo z výrobní linky. Díky odklonu od vlastní přirozenosti a nepřirozenému zacházení s vlastním tělem došlo k silnému poškození a zablokování všemožných přirozených funkcí a duchovních darů. Smyslové vnímání bylo napojeno na systém myšlení, který začal nabízet neduchovní pohled na sebe, na vlastní existenci a vlastní život. V tomto nepřirozeném stavu se lidstvo nachází dodnes.
Skrze nepřirozený život každá duchovní bytost získává obrovské množství zkušeností na jejichž prožití nebo stagnaci právě poukazuje stav jejího energetického těla, které je předlohou těla fyzického a které ve stavu nemoci obsahuje všemožné nedoprožité a zablokované energie, vzpomínky na různá traumata, bolesti, kterým jednoduše říkáme potlačené emoce.
Stav jejího energetického těla se následně projektuje do vzhledu a stavu těla fyzického, které je dle pořekadla "Tělo je obrazem duše", tedy přesným obrazem toho, v jakém stavu vývoje, nemoci a související celistvosti se daná duchovní bytost nachází.
Možnost žít život v nepřirozenosti je spojena s nemocí duše a související neochotou vlastního vědomí těla, Ega, navrátit se zpět do stavu výchozí přirozenosti. Tělo je schopno do určité míry poškození se zcela automaticky zotavit ze všech svých nemocí pokud mu není bráněno různými energetickými blokádami. Jakmile však míra poškození vlastní genetiky díky nevědomým zásahům, překročí tuto schopnost, dochází v dané rodové línii k destruktivním degeneracím vedoucím v konečném stádiu až k neschopnosti rodit další potomky a tím i inkarnovat zde další duše pro jejich vlastní zkušenosti.
Navrátit se do stavu vlastní přirozenosti znamená v prvé řadě uzdravit si svou duši, své vlastní tělo, vymanit se z nadvlády systému myšlení, tím, že se zbavíme všech potlačených emocí, strachů a s nimi spojeným naučených vzorců chování, které nás drží odpojené od intuitivního vnímání a přirozeného duchovního spojení s našim duchovním vedením.

 

Průvodce lidské přirozenosti

Přirozené je vědět, že vědomý znamená prožívaný skrze pocity v srdci.
Přirozené je čerpat vědění skrze intuitivní smyslové vnímání.
Nepřirozené je považovat myšlenky za zdroj pravdy a řídit se naučenými myšlenkovými vzorci chování.
Přirozené je vědět, že základem a výchozím stavem existence člověka je jeho duchovní podstata.
Nepřirozené je myslet si, že jsem cokoliv jiného.
Přirozené je vědět, že můj život je absolutně spravedlivý a já napříč svou vlastní duchovní existencí nesu plnou zodpovědnost za to jaký ho aktuálně mám.
Nepřirozené je si myslet, že pokud budu manipulovat, ubližovat, okrádat a škodit ostatním, že se mi to v životě v pravý čas spravedlivě nevrátí.
Nepřirozené je myslet si, že jsem oběť a to ošklivé co se mi v mém životě děje si nezasloužím.
Přirozené je vidět se v projevech ostatních s vědomím, že jsou odrazem mé vlastní sebelásky.
Nepřirozené je si myslet, že mi někdo v mém životě ukazuje něco co se mnou nesouvisí.
Přirozené je vědět, že jediné co mi v životní realitě patří a za co si nesu plnou zodpovědnost je mé vlastní tělo. Jeho stav, funkce a schopnost si v něm prožívat rozměrnost příjemných pocitů, které přímo souvisí s tím jak jsem se k němu v minulosti choval a jak se k němu byť nevědomky chovám dodnes a jak se skrze něj projevuji k ostatním.
Přirozené je vědět, že každá nemoc je duchovní, tedy v prvé řadě nemoc naší vlastní duše, což jsou zablokované energie na našem energetickém těle.
Nepřirozené je si myslet, že příčinu jakékoliv nemoci najdeme v projevu fyzického těla.
Přirozené je vědět, že žádné viry a ani baktérie nejsou příčinou našich nemocí, ale jejich existence na naše nemoce svou přítomností na fyzickém těle poukazují.
Nepřirozené je si myslet, že všemožnými zásahy do fyzické roviny našeho těla vyřešíme příčiny našich nemocí.
Přirozené je vědět, že jakýkoliv další nepřirozený zásah do fyzické roviny našeho tělo pouze více komplikuje jeho přirozenou schopnost uzdravit se.
Přirozené je vědět, že se napříč vlastní duchovní existencí učíme na vlastních chybách a skrze tyto zkušenosti a prožitky pramení naše vědění, poznání a uvědomění.
Přirozené je vědět, že vše potřebné pro život v přirozenosti již od svého narození máme v sobě, ve svých pocitech a nepotřebujeme nic dalšího.
Je nepřirozené díky vlastní nespokojenosti s vlastním tělem a souvisejícím životem unikat před svou zodpovědností do představ a myšlenek a tvořit si nepravdivé iluze o sobě a svém vlastním životě.
Přirozené je vědět, že žena je vedoucí roli ve vztahu ženy a muže a nese za něj plnou zodpovědnost. Za svůj vztah s mužem, ne za muže.
Přirozené je vědět, že nosným pilířem a základem přirozeného harmonického vztahu ženy a muže je jejich vědomá sexualita proživaná skrze propojování jejich fyzických těl.
Přirozené je vědět, že muž ve vztahu se ženou je zodpovědný za její sexuální naplněnost a s radostí na základě vlastní sebelásky přistupuje bez nátlaku k jejímu tělu a připomíná jí jaké nese v lidském životě a vztahu zodpovědnosti a hodnoty.
Přirozené je vědět, že žena je ve vztahu s mužem učitelkou lásky a učí skrze sebe svého muže sebelásce.
Je nepřirozené si myslet že jiný než heterosexuální vztah ženy a muže je přirozený.
Přirozené je vědět, že žena může být přirozeně šťastná a spokojená ve svém těle ve vztahu s mužem, pouze pokud je s radostí dostatečně a pravidelně sycena sexuální energií.
Přirozené je vědět, že víra je vždy cesta do nepřirozenosti.
Přirozené je řídít se a rozhodovat na základě vlastních prožitků a zkušeností.
Nepřirozené je žit a rozhodovat se na základě strachem podložených informací.
Nepřirozené je bojovat, útočit a tvořit agresi proti ostatním.
Přirozené je chranít a bránit své přirozené duchovní hodnoty a dary před zneužitím a zničením.
Přirozené je vědět, že stav vyspělosti mé duše, má úroveň sebebelásky a sebehodnoty mi přitahuje související životní děj.
Nepřirozené je si myslet, že když se nemám rád, tak že si stvořím myšlenkami přirozeně šťastný život.
Je přirozené vědět, že veškerý odpor k chování ostatních a k životu je marný a setrvávání v něm zajišťuje dotyčném pouze a jen další potřebné učící lekce.