Prvotní "dědičný" hřích

Obecně je tento pojem znám a spojen s biblickým příběhem Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje, který symbolizuje mnohem mladší příběh pádu lidské rasy člověka.
Každopádně původní význam tohoto pojmu je zcela jiný a vznikl mnohem dříve než byl vůbec stvořen první člověk.
Elohimské Prameny vědění uvádějí, že náš vesmír vznikl v období před 950 miliardami let a po dobu neskutečných 700 miliard let v něm vládla mirumilovná koexistence a společný pobyt všech kolektivů stvořitelských bytostí probíhal v mírovém stavu dle Smaragdové úmluvy ve které se všechny tyto tvůrčí kolektivy zavázaly, že takto budou konat a žít.
Nicméně v období před 250 miliardami let bylo toto období díky vzniklému sporu ukončeno a došlo k eskalaci neshod, které jsou v Pramenech pojmenovány jako tzv. Andělské války.
Základem tohoto sporu bylo to, že si jedna část kolektivu přála vytvořit projekt umělého života a související matrixový systém ve kterém se inkarnované duchovní bytosti budou moci vyvíjet skrze myšlenkový systém řízený umělou inteligencí, která bude tento systém sama rozvíjet na základě chování a prožitků v něm se prožívajících bytostí.
Nutno zmínit, že každý nový matrixový systém funkčně ovlivňuje primární matrixový systém, který je tvořen v souladu se Zákony Stvoření a přirozenými principy života a dle dohody ve Smaragdové úmluvě se všechny kolektivy zavázaly, že v tomto duchu budou všechny matrixové systémy tvořit.
I přesto, že byl tento projekt vyhodnocen jako rizikový a nedostal zelenou, tak byl bez schválení zainteresovanými častmi stvořitelských kolektivů vytvořen a implementován jako součást primárního Matrixu.
Na počátku problémů se jako první "odklonila či odštěpila" od Smaragdové úmluvy část kolektivu Zlatého řádu Serafei-Serafim - a to konkrétně reptiliánská rasa Omikron z Vegy a posléze i jejich
"děti" - tzv. Drakoniánci z hvězdného systému Orionu.
Tito následně vešli ve známost jako tzv. Padlí Serafíni.
Prakticky současně část hybridního kolektivu Smaragdového řádu a Ametystového řádu - rasa Anyu z Aveyonu požádala, aby směla Padlé Serafíny řekněme zpacifikovat.
Jejich žádost však byla zamítnuta (Yanas a dalšími stvořitelskými kolektivy z vyšších božských světů D13 - D15) na což však tito reagovali svévolí a bez "požehnání" se do tohoto svého záměru pustili.
Konečným výsledkem tohoto rozhodnutí a bitev z něj pramenících však nebylo dosažení pacifikace Padlých Serafínů ale naopak, zničení klíčové Hvězdné brány v D12 na Aramaténě (nejvyšší vědomí Země).
V tomto okamžiku je potřeba si uvědomit, že Hvězdná brána na Aramaténě v D12 byla centrem bojů právě proto, že hrála a hraje strategickou roli ústředního propojovacího místa pro pohyb mezi čtvrtým a pátým patrem našeho vesmíru (dimenze D10 - D15), tedy mezi světy kristovských avatarů a světy stvořitelů života.
Tudíž ten, kdo má pod kontrolou ze strany kristovských realit tuto bránu, může tím blokovat případnou podporu a vliv ze strany stvořitelů života.
Zničení této D12 Hvězdné brány v těchto Andělských válkách se stalo
známým jako tzv. "Původní - originální hřích andělských ras (dědičný hřích)".
Tato kritická událost, kdy se svět stvořitelů života (D13 - D15) stal prakticky odpojen a odříznut od všecho ostatních nižších harmonických vesmírů v dimenzích D1 - D12 ve svých důsledcích
znamenala, že se v našem vesmíru zastavil evoluční pohyb duchovním bytostem vracejícím se směrem nahoru (nádechy)
a to nejméně do té doby, než se dala Hvězdná brána D12 do pořádku. Tato oprava se však stala předmětem následného vleklého soupeření a válek, protože ten kdo měl kontrolu nad provozem či neprovozem této brány, měl kontrolu nad evolučním děním od úrovně kristovských světů D10 - D12 až do nejnižší úrovně D1 - D3 (uhlíková realita a související evoluční prostředí Duše) a byl schopen filtrovat a ovlivňovat informace proudící z vyšších stvořitelských světů (D13 - D15).
Padlé rasy by tak ovládnutím této brány dosáhly toho, že do nižších evolučních pater D1 - D12 by nebylo možno dostat ochranný (Božský) vliv z patra nejvyššího D13 - D15 a tím by tyto bytosti ovládly veškeré dění v našem vesmíru.
Projekt umělého života, který se stal předmětem počátečního sporu, který vyústil v tento interdimenzionální konflikt dnes známe jako Stínový Matrix a jeho vlivem je zarušen primární Matrix až do úrovně kristovských světů D11,5 tedy téměř celá časová matice života je ovlivněna frekvencemi tohoto parazitálního systému, jehož primární motivací je energetický zisk od bytostí, které věnují pozornost tomu co jim tento systém skrze podsouvané myšlenky a představy nabízí.
Jednoduše řečeno Prvotním dědičným hříchem je míněn konflikt stvořitelských kolektivů v kristovských světem D10 - D12, který způsobil zničení mezidimenzionální brány na Aramanténě vedoucí do vyšších božských světů stvořitelů života D13 - D15.
Důsledky tohoto konfliktu v dnešní době kulminují ve všech realitách časové matice života.

Hřích

V hebrejštině znamená toto slovo "pochybení, omyl, chyba, sejít z cesty, minout cíl".
Ve starší češtině slovo hřešit znamenalo "klít, proklínat".
Toto slovo je obvykle vnímáno hlavně ve spojitosti s nabožestvím a duchovní tématikou, kde je ještě dále barvitě rozvíjeno do různých náboženských pravidel a omezení.
Z mého úhlu pohledu vnímám slovo hřích významově spojené s možností svobodné volby při rozhodování, s možností odklonit se od božích zákonů Stvoření.
Hříchem lze tedy označit moment, kdy místo přijetí vznikl stav odporu vůči životní situaci a související zkušenosti, kdy se daná duchovní bytost žijící v souladu s Bohem vzdala zodpovědnosti za to, že je příčinou toho, co se jí v této situaci děje a snaží se jí ukázat důsledky jejího přístupu v minulosti, vstoupila tak do iluze dualitního pohledu na život a zvolila si roli oběti.
Hříšníkem se tedy stává každá duchovní bytost, která se odpojila od vlastní duchovní podstaty, popřela absolutní boží spravedlnost a vydala se hříšnou cestou poznání duality do iluzorního nápravného života odporu a chybování, aby si odžila důsledky tohoto rozhodnutí v roli oběti vlastního konání a čelila tak sama sobě, své vlastní minulosti skrze chování ostatních k ní.

Vědění

Vědění znamená poznání pramenící z vlastních zkušeností a souvisejících prožitků.
Vě-dění = Znám z dění, znám ze života, mám prožito.
Vědění se ukládá do paměti každé duchovní bytosti, která z ní může průběžně čerpat informace ve svých životních inkarnacích skrze své intuitivní spojení.
Každá duchovní bytost má tedy možnost, pokud neztratila spojení se svojí duchovní rodinou, čerpat vědění z oblasti paměti jejího duchovního stromu vyšších Já, v rozsahu odpovídajícímu její duchovní vyspělosti na aktuální úrovni bytí.
Na naší úrovní bytí je našim vyšším Já naše Duše, proto v základu, pokud nemáme zablokováno skrze myšlenkové vzorce intuitivní spojení, tak máme možnost čerpat poznatky z veškerých životních zkušeností, kterými naše Duše od počátku svého stvoření prošla.
Tam kde jsme odpojeni od vlastního duchovního vedení, tam je přirozené intuitivní vnímání nahrazeno myšlenkovými vzorci chování a rozhodování, skrze které se řídíme přejatými a naučenými informacemi z vnějšího světa a z myšlenek, kterým jsme skrze program víry dali pozornost a odevztali původcům těchto informací svou zodpověnost.
Ten kdo je vidoucí, tedy ten, kdo se opírá ve svém životě primárně o své vědění a související zkušenosti, ten žije ve své vlastní zodpovědnosti a obrací svou pozornost do sebe, ke svým vlastním pocitům skrze které, mu přicházejí informace a související duchovní signály přirozeného života. Takovýto člověk žije přítomností, protože ví co ho činí přirozeně šťastným a spokojeným.
Narozdíl od vidoucího, věřící člověk primárně obrací svou pozornost vně sebe, do světa vnějších informací a systému myšlení a řídí se naučenými myšlenkovými vzorci a společenskými sliby a představami adaptované víry na kterých staví svá vlastní přesvědčení a uvědomění a je primárně veden k tomu, aby svou vlastní moc a zodpovědnost odevzdával těm, kteří mu informace ve vnějším světě zprostředkovávají a slibují skrze následování programů víry lepší život v budoucnu. Takovýto člověk tedy primárně žije v budoucnosti představou o tom, že jednou se bude mít lépe než se má nyní.

Pokud víš, nemusíš věřit.
Můžeš důvěřovat pouze takovým věcem, které si prověříš svou vlastní zkušeností.
Pamatuj, že myslet, znamená hovno vědět.

Jednoduchost

Jednoduchost, jednoduchý je velmi zajímavé slovo a ne každý si uvědomuje hloubku jeho významu.
Většina lidí ho má spojeno s definicí obtížnosti a se souvisejícími slovy "snadný, lehký", tedy pokud je v tomto kontextu něco jednoduché, znamená to, že mám zde mnohočetné praktické zkušenosti a dovedu s danou věcí pracovat nebo danou situaci lehce vyřešit.
V původním významu je slovo jednoduchý synonymem pro slovo přirozený z podstaty jednoho ducha, tudíž to, co je jednoduché by mělo v prvé řadě poukazovat na věci a projevy, které jsou v souladu s přirozenými principy a zákonitostmi života, tak jak vycházejí z duchovní podstaty jednoho Ducha, tedy z božské podstaty a souvisejících duchovních principů a zákonů.
Skrze jednoduché věci promlouvá Duše jejich tvůrce.
Jednoduché věci mají tedy v sobě otisk Duše a jsou v prvé řadě uměním schopnosti dokonalého, božského projevu sebelásky.
Dělat tedy jednoduché věci znamená dělat je nezištně, kvalitně, ohleduplně, z vlastní lásky a radosti pro radost ostatních, pro všeobecný prospěch a blahobyt naší společnosti a života na Zemi.

Odpoj se!

V dnešní době se často setkávám s různými formami názorů spojených se snižováním váhy sebepráce, léčení, duchovního rozvoje a snahou přesunout tyto aktivity do roviny zbytečností a zmaru.
Tyto názory a životní postoje vedou až do praktických rovin různých sebepotlačujících technik a přístupů primárně k vlastnímu smyslovému vnímání a související práci s pocity, kdy tito aktivisté skrze vlastní pocitovou nezodpovědnost a nevědomost svalují vlastní potíže a nepříjemné pocity, kterým nerozumí, například na vlastní ego, sekundární ego, duchovní ego, myšlenky, nechtěné emoce a životní situace atd.
Často se podsouvají fráze typu:
Jak dlouho se budeš ještě energeticky čistit?
Jak dlouho budeš ještě meditovat?
Kolik absolvuješ rituálů, terapií, zasvěcení?
Kolik ještě vypiješ medicín, investuješ financí do svého léčení?
Za všemi těmito pobídkami stojí jediné a tím je sofistikovaný myšlenkový vzorec a s ním spojené myšlenky:
Být odpojený od svého těla a nevnímat nepříjemné pocity je cool.
Jsem pouze božství, tělo je něco nižšího, co nebudu řešit.
Jsem pouze Vědomí a tvořím si zde svou vlastní realitu svými myšlenkami.
Necítím problém, není problém.
Tento ezoterický new age balíček se tváří, že všechny své problémy, nemoci a traumata spláchnete v jedné sklenici jahodového šejku, nicméně bohužel pro nadšence těchto kultovních parazitálních praktik, tato berlička je velmi vratká a velmi brzy dotyčný, který jí ve svém životě používá dojede na tuto volbu.
Za tímto vzorcem jsou stejné entity, které vnesly chaos do všech původních směrů lidského vědění a původních přirozených rovin léčení a využívají tento vlastní chaos a nízkou efektivitu pokřivených terapeutických metodik a tradičních léčitelských nauk jako argument a důvod k tomu přestat je používat a tím i na sobě pracovat.
Ono odpojit se od svého smyslového vnímání a souvisejících pocitů znamená jediné a to, že setrvávám ve vlastní nezodpovědnosti za to jak se cítím a vnímám.
Nechci se tedy přirozeně cítít a vnímat a mé problémy, nemoci a traumata budou dále vesele bujet a prorůstat do všech vrstev mé bytosti včetně té vizuální.
Každopádně, stále nevědomky odpojen, díky pokřiveným nastavením generuji spousty negativní energie a strachu, kterými tvůrce těchto myšlenkových vzorců živím.
Dalšími bonusy těchto nastavení jsou, posilování potřeby neustále vše kontrolovat a tvořit si tak další a další kontrolované pocitové hranice na jejichž překračování je potřeba neustále skrze kontrolní alarmy poukazovat a všechny upozorňovat, což je značně energeticky náročné a dlouhodobě frustrující, vedoucí k společenské izolaci, například někam na samotu do přírody, kde mohu nerušeně sát životní energie a pokračovat ve své degeneraci.  
Postupný úbytek energie s potřebou si jí všemožnými způsoby stále více dokompenzovávat a související tělesné deformace budou dotyčného provázet touto duchovní zkušeností až do konce, kde si v mezičase než se rozhodne navrátit k poctivé sebepráci a souvisejícímu léčení, prožije jaké to je, vzdát se vlastní zodpovědnosti, primárně za své vlastní pocity a neposledně za své zdraví a přirozené hodnoty ve svém životě.

Retraumatizace

Tento pojem vznikl jako domněnka pramenící z něvědomého přístupu k problematice traumatu a souvisejících nemocí a je velmi často používán v terapeutických metodikách kopírující systémovou psychoterapii, které tímto pojmem zakrývají vlastní neschopnost celostně proniknout do hloubek problému a identifikovat kořenové příčiny traumatu a souvisejících témat a dovést skrze tato uvědomění dotyčného k finálnímu uzdravení.
Jednoduše řečeno traumatizovaný člověk je vždy traumatizovaný pouze jednou a to vždy v nevědomém nastavení.
Úspěšná detraumatizace v prvé řadě dotyčného dostane do stavu vědomého přijetí, pochopení duchovních signálů traumatu a jeho celkového pochopení a uzdravení ve všech rovinách, tak jak je  uvedeno v článku Trauma.
Retraumatizace tedy není prakticky, díky vědomému stavu po uzdravení traumatu, možná.
To co se pouvažuje za retraumatizaci je ve své podstatě pouze nedořešené původní trauma, kde došlo k potlačení některých jeho projevů a díky neznalosti rozsahu a dopadu postižení k uzavření nedořešených problémů s vyjádřením, že je dotyčný zdráv a v pořádku.
Retraumatizace by tedy správně měla znamenat připomenutí nedořešeného traumatu a souvisejících recidiv ve všech dostupných rovinách lidské bytosti.

Trauma

Původ tohoto slova pochází z řeckého trauma=zranění.
V obecné rovině můžeme říct, že trauma je pozůstatkem, důsledkem prožité negativní životní situace, která nebyla skrze naučený myšlenkový vzorec správně přijata, pochopena a uzdravena.
Trauma vzniká vždy v několika rovinách, proto i jeho odstranění musí mít vždy dopad na všechny tyto roviny, aby mohlo dojít k jeho komplexnímu uzdravení.
První asi nejvíce vnímaná a nepřéhlednutelná rovina je rovina tělesná, tedy fyzická-funkční, kde se tedy projevují s traumatem spojená omezení.
Druhá rovina je rovina rozumová-mentální, spojená s naším uvědoměním, jak chápeme v tomto kontextu to, co se nám stalo, proč se nám to stalo, co to pro nás znamená a jak se s tím přirozeně vypořádat.
V této rovině nám každé trauma otévírá další související oblasti a témata, které skrze naše nastavení ovlivňuje:

• Uvědomění si vlastní přirozenosti a souvisejících hodnot v rolích ženy a muže.
• Vědomá sexualita, její pocitové vnímání a prožívání ve vlastním těle.
• Život v přirozeně nastavených láskyplných vztazích.
• Životní hodnoty a způsoby rozhodování a jednání v životních situacích.

Třetí je rovina energetická-duchovní spojená s našim pocity, s našim energetickým tělem, kde se ukládají veškeré energie, které nebyly přirozeným způsobem zpracovány ve formě energetických blokád, což v případě traumatu jsou vždy energie bolesti, strachu, vzteku, smutku atd. a s nimi spojené různými vnějšími podněty vyvolávané pocity.
Energetická blokáda je tak příčinou potíží ve fyzické tělesné rovině v dané oblasti, kde trauma vzniklo.
Trauma je tedy vždy pozůstatkem naší nepřijaté životní zkušenosti, také skrze duchovní energetické tělo s přesahem do minulých životních inkarnací, kterou jsme přijali nepřirozeným způsobem v roli oběti, nevědomi si přirozených principů a zákonitostí života.
Při odstraňování traumatu je potřeba projít všechny jeho roviny, tedy rovinu fyzickou-funkční, rovinu mentální-rozumovou, tedy vlastního uvědomění a souvisejících nastavení a neposledně rovinu energetickou-duchovní spojenou s našimi pocity, potlačenými emocemi, study a strachy.

Motivace k uzdravení

Lidé každý den ve svém životě prožívají a prociťují ve svých tělech důsledky svých nemocí ke kterým se snaží různými způsoby přistupovat.
Málokdo si uvědomuje dokonalost propojení těchto všemožných ducovních signálů s vlastním životem, hodnotami a nastaveními na základě kterých se v životě rozhoduje a koná.
Většina lidí je naučena vnímat své problémy a nemoci naučeným postojem jako obtěžující s cílem se jich tou nejjednodušší a nejpříjemnější nabízenou cestou zbavit, respektive zbavit se bez hlubšího porozumění svým obtížím, nepříjemných pocitů a fyzických a funkčních omezení, která jim brání dál pokračovat v jejich životě v zaběhlých nastaveních a snaze dosahovat vytoužených představ.
Typické tedy je, že většina lidí jede takzvaně nadoraz, dokud je jejich nemoci nebo duchovní signály života nezastaví nebo přímo nepoloží na zem.
Jakmile se jim trochu uleví, tak opět klidně ještě několikrát jedou stejným způsobem až do vyčerpání veškeré získané energie.
Díky absenci vědomého přístupu a pochopení provázanosti duchovních signálu s našimi nemocemi, tak nevedou postupy bez celostního přístupu k uzdravení, ale jsou pouze nástroji cyklického snažení umořit a potlačit projevy našich nemocí v důsledkové rovině.
Je to ve své podstatě stejné jako kdyby se člověk snažil za každou cenu prorazit hlavou betonou zeď a po každém nárazu si ošetřil rány, nabral síly a znovu se rozběhl proti zdi.
Takto to bohužel většina lidí dělá celý život až do vyčerpání svých vlastních sil, nevědomi si svých pokřivených a nepřirozených nastavení, kdy nás umoří s nimi spojené nemoci a nebo stáří.
Snaha cyklického léčení bez pochopení komplexity problému tedy nevede k uzdravení.
Aby se člověk mohl uzdravit ze svých nemocí, tak musí rozumět do hloubky tomu, co mu říkají, aby byl schopen skrze ně identifikovat svá chybná vnitřní nastavení, díky kterým jedná sám proti sobě, proti své vlastní přirozenosti a souvisejícímu životu.
Pokud se tedy chceme opravdu uzdravit, je dobré si položit otázky: Jsme ochotni jít do hloubky svých problémů, otevřít související témata a příjmout zodpovědnost za to co všechno nám s nemocí spojené duchovní signály ukazují?
Jsme ochotni jít do životních změn vlastních hodnot, přístupů a způsobů rozhodování a našich projevů?
Dále je potřeba si uvědomit že skutečné uzdravení nemoci je trvalé bez recidiv. Pokud se nám stále vynořují projevy nemoci, pociťujeme fyzická a funkční omezení, tak nám to pouze a jen signalizuje, že k uzdravení zatím nedošlo a nemoc a související problém nebyl ještě zcela přijat, zpracován a pochopen a proto jsou zde stále signály, které nám říkají čemu se věnovat.

Duchovno

Pod pojmem duchovno obecně většina lidí vnímá problematiku zabývající se nehmotnou, nehmatatelnou, neuchopitelnou a pocitovou rovinou života, které prostě říkáme duchovní nebo spirituální.
Rozbor tohoto slova s využitím původního významu slabik nám přináší ucelenější pohled na informační sdělení tohoto pojmu.
Slovo "Duch-ov-no" obsahuje slovo Duch, což znamená nehmotnou podstatu veškeré projevené existence, dále má v sobě 2x písmeno o, což znamená dva kruhy poznání, vnitřní a vnější, tedy vědomí, uvědomění a související hmotný projev.
Duchovnem je tedy míněna, cyklická spirálovitá cesta poznání skrze kterou se vědomí Ducha rozpíná v individualizované oddělenosti od vlastní absolutní celistvosti a sebepoznává se skrze zvolenou formu hmotného projevu.
Čeština jakožto velmi dobře zachovalý potomek prvotního tvůrčího sémantického jazyka nám šprýmařským způsobem nabízí další možný výklad a související špetkou nadsázky okořeněný pohled na tento pojem ve stylu Duch a hovno anebo udělat z prdu kuličku.
Což nám symbolizuje proces projevu, zhmotnění, zformování nehmotné představy ve vědomí Ducha, která je zkonzumována smysly realitního těla, prožita, ztrávena a vytlačena do finálního hmotného projevu doprovázejícího získané životní zkušenosti a poznání s možností ověřit si toto boží dílo pravidlem: "Jak uvnitř, tak navenek".
Je zřejmé, že né každé takovéto boží dílo voní po konvalinkách a každá duchovní bytost má skrze svou dlouhou cestu poznání značně přeložený vagón těchto nelibě zapáchajících výtvorů, jakožto vedlejšího produktu svého vlastního sebepoznávání ke kterému obvykle nezaujímá příliš libivé stanovisko a obvykle se tváří, že ten vagón vlastních produktů patří sousedovi.
Díky možnosti svobodné vůle tak primární cesta poznání každé duchovní bytosti vede doslova skrze moře sraček ve kterých se nejprvé pořádně vymáchá uvnitř i navenek, aby mohla do morku kosti procítit hodnotu své vlastní sebelásky a pochopit učení tohoto temného oceánu.
Duchovno je tedy cestou neustálého přerodu představy Ducha v hmotném prožitku a projevu, kde se v životních lekcích mísí pozitivní a negativní aspekty lásky z nichž výstupem je poznání, poučení a uvědomění si toho, kdo vlastně ve své celistvosti jsem a co všechno v sobě mám.

Pravda a pravděpodobnost

Často se setkáváme s názorem, že každý má svou vlastní pravdu.
Abychom se mohli přiblížit pochopení toho, co vůbec pravda je a co pravda není je potřeba tento pojem navrátit jeho původnímu významu a propojit ho s jeho duchovní podstatou.
Jestliže Bůh je stavem vibrace vědomí a souvisejícího uvědomění, pak pravda je definicí unikátních principů života, ukotvením a zachycením tohoto stavu ve všech souvisejících životních projevech.
Pravda v původním významu je věčná a neměnná, je vždy stejná pro všechny stvořené bytosti, vždy stejně prokazatelná a nezpochybnitelná.
Pravdou tedy můžeme v jednoduchosti nazvat vše, co nepodléhá času a energetickým životním změnám, což jsou v prvé řadě duchovní principy a zákony na kterých je život a s ním spojená veškerá projevená existence postavena.
Tyto základní roviny principů a zákonů na kterých je postaven veškerý život a související energetický pohyb jsou tedy od počátku stejné a neměnné a vždy takové budou.
Dokud jsme tedy schopni držet ve svém vlastním životě, rozhodování a konání vazbu na tyto základni duchovní principy a zákony života, tak můžeme říct, že žijeme v pravdě a souladu s Bohem, že vše co tímto způsobem děláme a vyjadřujeme je pravda a je to tak jak to Bůh na počátku ustanovil.
Pokud se vrátím na začátek článku k tvrzení, že každý má svou vlastní pravdu, pak dle toho co jsem uvedl se nejedná o pravdu, ale o vlastní názor, pohled na vlastní život a s ním spojené vlastní uvědomění.
Takže názor máme každý svůj vlastní a může a nemusí být v souladu s pravdou, nicméně s pravdou a souvisejícími zákonitostmi jsme propojeni všichni naprosto stejně i když díky vlivu myšlenkových programů a různých adaptovaných nastavení a přejatých nepravdivých informací si každý může vysvětlovat svůj vlastní život a vše co se v něm děje, skrze nějakou z nabízených iluzí nepravdy.
Například tvrzení, že život je absolutně spravedlivý ke všem stvořeným bytostem je pravda, kterou se snaží zpochybnit myšlenkové vzorce oběti.
Ke každému pravdivému tvrzení a definicím je zde vždy spousta iluzorních, nepravdivých, zavádějících tvrzení, které odvádějí dané bytosti její pozornost do oblasti zájmu, které je předmětem jejího aktuálního učení se sebelásce.
Systémová věda díky svému odpojení od duchovních rovin života se snaží pracovat s pojmem pravděpodobnost, což je ve své podstatě ekvivalentem pro na domněnkách postavených tvrzeních a přístupech.
V základu jsou tedy věci pravdivé a nebo se od pravdy odchylující, které můžeme nazvat, lží, iluzí a stejně tak pravděpodobností.
Pro všechny tyto ekvivalenty platí to stejné, všechny takto označené věci podléhají energetickým a časovým změnám a jsou navázané na roviny myšlenkových iluzí a představ.
Pravdu není potřeba v životě hledat, je k dispozici všem neustále a její přítomnost je nám připomínána našimi pocity a všemožnými dalšími duchovními signály, kde na prvním místě je naše sebeláska, zdraví, životní hodnoty a uvědomění si toho kdo jsem, kde jsem, jaký život žiju, zda jsem v souladu s vlastní přirozeností a nebo žiju jednu z nabízených iluzí.

Soulad s Bohem

Bůh je ve všem stvořeném a projeveném, ve všech bytostech ve formě individualizovaného božství.
To ale neznamená, že vše stvořené a projevené včetně všech bytostí a jejich božství je v souladu s ním a jeho Zákony Stvoření.
Božství je ve své podstatě individiualizovaným vývojovým a učícím stavem Boha, řízeno předurčenými duchovními záměry poznání.
Božství se skrze život spirálovitým vývojem učí sebelásce, poznání vlastní hodnoty a souvisejících duchovních darů a skrze své poznání se Bohu v jeho absolutní celistvosti buď přibližuje a nebo se od něj vzdaluje.
O tom jak každý vnímá své božství, rozhoduje jeho vlastní uvědomění, související vnitřní nastavení, přirozené hodnoty a rozměr propojení s Bohem, s vědomím jeho zdrojové existence.
Zda jsem v souladu s Bohem a přirozenými životními principy lze ve svém životě ověřovat a vnímat následujícími způsoby:


1. Zodpovědnost za vlastní život

Vím a přijímám fakt, že jsem na duchovní úrovni příčinou všeho toho, co se v mém bezprostřením životě děje, dělo a bude dít. Jsem zodpovědný za své konání a rozhodování, za to jak se cítím a jak se prožívám ve všech životních situacích.


2. Oběť a nebo láska

Ve svém vlastním životě jsem buď v nepřirozeném nastavení oběti své vlastní duchovní minulosti, souvisejících traumat, nemocí, rozhodování a konání, ke kterým cítím odpor, nepříjemné pocity a které se mi odráží v přístupu a chování ostatních ke mě. Jsou to přístupy, které jsem zatím nepřijal a nepochopil.
Nebo jsem přirozeně láskou, která rozumí životu, souvisejícím duchovním signálům a přijímá sebe sama skrze přístupy a chování ostatních ve kterých se vídí.
Vidím v nich svou vlastní duchovní minulost, své vlastní prožitky a zkušenosti, kde jsem s projevy ostatních v pochopení, soucitu a nebo souznění.


3. Souznění

V mém vlastním bezprostředním životě převažují a stále přibývají lidé, kteří žijí přirozený život a přirozené hodnoty. Souzním s tím co dělají a kam směřují a vnímám, že je to rovněž má vlastní cesta životem.

4. Soulad vnitřních pocitů a těla

Přijímám a uvědomuji si, že mé vlastní pocity jsou v souladu se vzhledem, funkcemi mého těla a kvalitou mého prožívání. Jak se tedy cítím, tak také vypadám a má vnitřní krása je propojená s tou vnější a obráceně. Tělesné pocity se snoubí s fyzickým vzhledem v jejích dokonalé ladnosti a symetrii dle pořekadla "Tělo je obrazem duše". Krásná a celistvá duše má dokonale krásné tělo ve kterém si prožívá svou dokonalost ve formě prožitků extatických rozkoší a hlubokých pocitů radosti.


5. Život v radosti

V životě dělám nezištně to, co vychází ze mě, co mi dělá a přináší radost těm, kteří přirozeně přícházejí, aby se těmito věcmi inspirovali a čerpali energii z těchto služeb. Vnímám, že mé vnitřní nastavení a má sebeláska mi bez usilování a snahy do života přitahuje odpovídající rozměr hojnosti. Vím, že pokud nejsem v životě spokojen, tak musím problémy hledat v sobě, ve svém vnitřním nastavení, ve svých životních postojích a odklonu od vlastní přirozenosti a tím i od souladu s Bohem a svou vlastní duchovní podstatou.