CIT terapie prakticky a profesionálně

Úvod

V tomto dokumentu se nachází základní formát průběhu individuálních CIT terapií, tak jak ho na základě svých vlastních zkušeností aktuálně praktikuji a vřele doporučuji používat všem aktuálním a potenciální zájemcům o tento koncept celostního léčení.

Všichni zájemci kteří jdou poprvé na CIT terapii jsou dopředu obeznámeni s konceptem této celostní práce a podmínkami za kterých terapie probíhá včetně finančních nákladů na realizaci terapie a možnostmi ohodnocení této práce.

Základní informace a reference a názory účastníků CIT terapii jsou k dispozici v záznamech z tématických besed:

CIT terapie popis konceptu
Besedy o CIT terapiích

Pokud zájemce souhlasí se všemi základními okolnostmi, tak si zaregistruje vhodný termín a místo pro absolvování terapie.
Individuální CIT terapie není striktně časově omezená a obvykle trvá 6 - 8 hodin, dle stavu a zkušeností zájemce.
Obvykle tedy terapie začíná ráno kolem 8 - 10 hodiny a končí kolem 16 - 18 hodiny.

Začátek terapie

Po příchodu na první terapii probíhá seznámení, vzájemné představení se a rekapitulace informovanosti klienta, zda si vše o terapii řádně prostudoval a je obeznámen z rozsahem a možnostmi této práce.
Pokud není něco jasné vše se vysvětluje.
Klient je obeznámen s informacemi, že vše co se během terapie děje u zdravého jedince probíhá příjemně a bez potíží, tedy nepociťuje žádné nepříjemné pocity, odpor ani strach.
Dále je klient upozorněn na to, že vše je naprosto dobrovolné, žádná z doporučených terapeutických aktivit a technik není povinná, nicméně pokud jí dotyčný odmítne podstoupit, tak to v daném okamžiku obvykle znamená, pokud zde nejsou jiné možnosti, rekapitulaci aktuálních zjištění, doporučení pro další práci a léčení a ukončení terapie.
Na tuto úvodní část je obzvlášť na první terapii kladen důraz, abychom se vzájemně ujistili, že je co se týká spolupráce vše jasné a srozumitelné.

Konzultace aktuálního stavu, rozbor potíží

V této první fázi terapie probíhá detailní rozbor problémů a témat se kterými klient přichází včetně psychosomatických pohledů a rozborů klientem uváděných potíží.
Otevírají se probíraná témata do hlubší úrovně vnímání a klient obvykle vnímá spojitosti ve svých pocitech, nezřídka již v této fázi dochází k uvolňování a prožívání potlačených emocí.
Tato úvodní část trvá obvykle 1 - 3 hodiny.

Základní práce s tělem

Následuje fáze základní práce s tělem a reakcemi na různé vnější podněty.
Při terapii v sestavě muž a žena nebo žena a muž, práce optimálně probíhá v celkové nahotě, kdy je nahý jak klient tak i terapeut.
Tento stav oboustranné nahoty zajišťuje klientovi maximální konfrontaci s vlastními pocity v reakcích na nahé tělo při vnímání sebe a terapeuta a také se zde odhalují nepřirozená nastavení a přístupy vůči opačnému pohlaví, obzvlášť v partnerských vztazích.
Optimálně tedy ženy pracují s muži a muži s ženami.
Samozřejmě je možná i konfrontace s oboustrannou nahotou při práci se stejnými pohlavím, kde se odhalují odpory vůči stejnému pohlaví a témata nezpracované homosexuality.
Toto v základu odhaluje všemožná základní traumata spojená s přijetím vlastního nahého těla, nahoty ostatních a s tímto spojenými study, strachy a odpory.
Pokud klient uvádí velké nebo abnormální až fobické strachy a problémy s nahotou, lze zvolit jeho strachu odpovídající postup při odhalování nahoty, například práce ve spodním prádle a postupně postupujeme dál tak, aby byla práce pro klienta srozumitelná a co nejvíce přijatelná.
V této fázi probíhají různá konfrontační cvičení a testy reakcí, které se volí dle stavu a potíží klienta.

1. Práce s vnitřním nastavením - testují se reakce na otázky spojené s prožíváním, přístupy a hodnotami klienta ve spojitosti se souvisejícími tělesnými pocity.
2. Reakce na základní přístup k tělu - testuje se jak klient pocitově reaguje na různé změny polohy těla, křížení a roztahování rukou a nohou atd. 
3. Reakce na různé hudební nástroje a zvuky - testuje se jak klient pocitové reaguje na různé zvuky a melodie reprodukované různými hudebními nástroji

Rozvojové techniky a dosycování absence pozitivních zkušeností

V této fázi terapie se dle nastavení klienta rovněž pracuje s hlubšími rovinami pocitů a vnímání zahrnující práci se vzrušením, sexuální energií v erotogenních zónách.
Cílem této fáze je jednak zjištění toho, co a v jaké kvalitě je klient v aktuálním nastavení na svém těle schopen vnímat a prožívat a také otevření klienta možnostem získat nové pozitivní přirozeným způsobem získané zkušenosti, které mu chybí z fáze dětství a sexuálního dospívání.
Primárně jsou to pozitivní zkušenosti s opačným pohlavím, místo kterých u většiny lidí převažují přejaté naučené pokřivené postoje z výchovy rodičů a ze společnosti.

1. Přijímání - klient se učí vědomě přijímat dotek a soustředit se na své vlastní pocity. Cílem tohto cvičení je dostat ho do příjemného stavu, uvolnění, pocitů bezpečí, důvěry, soustředění se na sebe a  otevření se přijímání a prožívání lásky a souvisejících příjemných pocitů a vzrušení a s ní spojených dotyků od ostatních.
2. Dávání - klient se učí vědomě dávat dotek a soustředit se na své vlastní tělo a související pocity ve spojitosti s vnímáním a zkoumáním těla přijímajícího. Terapeut je zde přijímajícím figurantem a provádí tedy klienta tímto cvičením skrze své vlastní tělo.

Uvolňování energetických blokád a souvisejících potlačených emocí

Tato fáze je obvykle ze strany klienta nejintenzivněji vnímanou a prožívanou fází terapie.
V této fází dochází primárně k mechanickému avšak intuitivnímu, tedy navnímanému uvolňování strachu, potlačených emocí bolesti, hněvu a vzteku, smutku, nicméně rovněž jsou zde nezřídka prožívány i potlačené emoce radosti.
Jedná se povětšinou o energetické blokády, které není možné jiným způsobem a přístupem uvolnit.
Terapeut prochází postupně všechny části těla klienta od hlavy až k chodidlům, prioritně ty, kde se ve spojitosti s potížemi a tématy objevily signály potíží.
Klientovi je vysvětleno jak proces uvolnění energetických blokád probíhá, jak se projevuje a jak ho může vnímat a prožívat.
V základu se tak klient učí postupu jak spolupracovat s terapeutem při uvolňování blokád, jak pracovat s dechem a jak emoce efektivně uvolňovat a prožívat.
Což postupně mimo uzdravování potíží a životní změny, klient vnímá s každou další terapii, jak se zlepšuje jeho otevřenost vůči práci s nepříjemnými pocity a snižuje se strach a odpor primárně k potlačeným emocím bolesti.
Rovněž v této fázi se pracuje v oblastech vnějších a vnitřních částí intimních partií s hlavním cílem umožnit klientovi doprožít a uvolnit všechny nalezené potlačené emoce a navrátit funkce těchto části těla zpět do přirozeného stavu a související kvality vnímání a prožívání.
U ženského těla jsou to zejména oblasti: prsa a bradavky, celá oblast pánve, hýždě a vnější část kyčelních kloubů, stydká kost, klitoris a ústí močové trubice, oblast vnější a vnitřní části vaginy a pánevního dna, vnitřní část stydké kosti, děložní stěna a děložní čípek, vnitřní část pánevních kostí a kyčelních kloubů, oblast hráze a kruhového svalstva konečníku, vnitřní část konečníku a souvisejících pánevních kostí a kostrče.
U mužského těla jsou to zejména oblasti: celá oblast pánve, hýždě a vnější část kyčelních kloubů, stydká kost, penis a žalud, varlata, oblast hráze a kruhového svalstva konečníku, vnitřní část konečníku, prostata a v této oblasti přístupné pánevní kosti včetně kostrče.

Tato fáze obvykle končí pokud se úspěšně podařilo projít všechny části těla nebo je klient již značně unaven a energeticky vyčerpán ze souvisejících procesů a nebo se klient ze své vlastní vůle rozhodl již dál nepokračovat, stejně tak toto rozhodnutí může učinit díky nalezeným zjištěním a vlastnímu uvážení také terapeut.

Ukončení terapie

Terapeut se ujišťuje zda klient správně rozumí a chápe vše čím během terapie prošel.
Upozorňuje klienta na možné doprožívání otevřených procesů a souvisejících stavů, kdy z těla následující dny mohou odcházet další uvolněné emoce na které klient může ještě reagovat starým na strachu postaveným přístupem.
Terapeut informuje klienta, že se nyní nachází ve fázi integrace prožitků a změn vnitřních nastavení z terapie a doprožívání a realizace životních změn a přístupů na které byl během terapie upozorněn, že je potřebné je začít dělat.
Terapeut vybízí klienta k tomu, aby ho kontaktoval v případě potíží a nejasností, kterým by nerozumněl, pro jeho vlastní klid a vyjasnění situace.

Fáze integrace prožitků a stavů po terapii

Tato fáze trvá obvykle 1 - 4 týdny dle rozsahu uvolněných traumat a nebo dle dohody s terapeutem do následující terapie.
V této fázi v případě potřeby a nejasností komunikuje klient s terapeutem své obtíže a stavy se kterými si neví rady.
Terapeut klientovi vysvětluje vše potřebné tak, aby všemu správně porozuměl a mohl úspěšně projít integrací.
Ve většině případů jsou konzultace formou telefonních hovorů naprosto dostačující.
Pokud se klient rozhodne řešit problémy vzniklé ve fázi integrace související s důsledky procesů z terapie s někým jiným, tak je to pouze na jeho vlastní zodpovědnost.

Odpor přitahuje

Výchozím stavem božství a souvisejícího přirozeného života je absolutní přijetí a pochopení významu veškeré stvořené existence a souvisejících projevů, tedy všech stvořených věcí a bytostí v hierarchii duchovních úrovní bytí božího řádu.
Tam kde se každá duchovní bytost vzdaluje svému božství své vlastní celistvosti a životu v bezpodmínečné lásce, tam místo přijetí vnímá a prožívá odpor a související nesoulad.
Vnitřní odpor vždy každému do života přitahuje to, co si ještě nezpracoval, nedořešil, nepochopil, neodpustil a nedostal do soucitu a pochopení a nebo v případě přirozených nastavení a hodnot do stavu souznění a souladu.
V životních dějích, tak vždy existují pouze dvě základní cesty.
Cesta lásky, přijetí a nebo cesta odmítání, odporu k tomu co se nám v našem útrpném a nemocném životě děje.
Na cestě lásky je každá bytost jejíž vnější projevy jsou v souladu s jejími přirozenými vnitřními nastaveními.
Tomuto stavu rovněž odpovídá stav jejích duchovních darů, žité hodnoty a způsoby seberealizace, které rezonují na vysokých vibracích pozitivního dobra, souladu, harmonie a vlastního zdraví.
Na cestě odporu je každá bytost, která se vzdala vlastní zodpovědnosti, vlastní přirozenosti a opustila principy a hodnoty přirozeného života a nahradila je naprogramovanými iluzemi a představami o přirozeném životě v podmínečné lásce a energetických závislostech a kompenzacích jejího vnitřního nedostatku sebelásky a sebehodnoťy.
Její vnitřní nastavení je nepřirozeně nastavené vlivem jejího duchovního úpadku a souvisejících záměrů poznání negativních aspektů vlastních duchovních darů a hodnot pozitivního života.
Díky těmto nastavením následně prožívá související životní situace, které jí poukazují na to jaké to je, jaký to má dopad na její zdraví a kvalitu a hloubku prožívání příjemných pocitů v jejím životě a v jejích vztazích.
Výskyt odporu ve vnitřních nastaveních vlastních duchovních tělesných předloh zapříčiňuje cyklické opakování učících životních situací, skrze které je každá bytost vybízena k vlastnímu poučení a narovnání se zpět do původního přirozeného nastavení.
Před životem nelze utéct, nelze utéct před důsledky vlastních projevů a souvisejícího chování.
Vše co se nám v našem bezprostředním životě děje má s námi vždy spojitost.
Nikdy se nám tedy nemůže dít něco co není propojeno s námi, s našimi duchovními tématy, s naší duchovní minulostí, s našimi záměry poznání a duchovními kvalitami které neseme.
Odmítání a únik ze životních situací skrze naučené chybné myšlenkové vzorce oběti vede pouze do zacyklení se ve stále stejných situacích a tématech.
Ten, kdo se se chce vymanit z negativních aspektů svého života nesmí před nimi unikat, nesmí se bát konfrontovat své nepříjemné pocity a související projevy a chování ostatních.
Musí se naučit dávat najevo všem kolem sebe, jak je to přirozeně správně a tyto hodnoty v sobě uzdravovat a žít je.
Platí tedy, že veškerý odpor je marný stejně tak jako pořekadlo: "Hlavou zeď neprorazíš".
Dále platí: "Když miluješ (přijímáš), tak není co řešit, protože zde není odpor a vše je jasné, pochopené a stále více příjemné".
Tam kde je tedy odpor, tam neustále řešíme buď v nepřirozeném nastavení své vlastní očekávání a iluzorní představy a usilujeme o jejich naplnění a nebo ve vlastní zodpovědnosti hledáme a uzdravujeme příčinu toho s čím je náš odpor spojen, abychom danou situaci, téma vyřešili a dostali do přijetí a souvisejících příjemných pocitů.

Pochybnost, nedůvěra a nejistota

Pochybnost, nedůvěra a nejistota jsou úzce propojené pojmy, které jsou důsledkem nepřirozeného života, souvisejících postojů, chování, rozhodování a hodnot, kdy každá postižená bytost nevnímá rozdíl mezi svým skutečným vnitřním nastavením a představami, které se snaží ve svém životě skrze naučené chybné myšlenkové vzorce a přístupy realizovat.
Tyto pojmy jsou často spojovány s chováním a přístupy ostatních vůči nám a umocňují naše zoufalství v útrpných stavech prožívání se v roli oběti vlastního života.
Díky zacyklení a velké četnosti nevydařených pokusů o dosažení kýžených představ, tak postižená a značně energeticky vyčerpaná bytost upadá do stavu pochybnosti skrze který vnímá nedosažitelnost zvolených cílů.
Pochybnost vždy poukazuje na to, že to, co si dotyčná bytost zvolila jako svůj cíl a záměr realizace, danými přístupy a usilováním nedosáhne.
Rovněž zde bývají často signály, že to, o co usiluje, není v jejím životě aktuální prioritou a vybízí jí k tomu, aby lépe sledovala a vnímala to, co se jí v životě děje a zaměřila svou pozornost na věci, které onou prioritou opravdu jsou.
Díky pokřiveným nastavením a nepřirozeným hodnotám tak často pochybujeme o sobě, o ostatních, o smyslu života a o tom co se nám v něm děje a opět naučeným způsobem se domníváme, že by vše mělo být vůči nám jiné.
Nedůvěra nás často pojí se strachem z toho, že to co jsme v minulosti zažili ve svých životních situacích jako nepříjemné se bude opět opakovat.
Nedůvěra nám poukazuje na to, že si neuvědomujeme, že život a vše v něm je absolutně spravedlivé, řízeno spravedlivými božími zákony a nic se nikdy nikomu neděje bez příčiny, kterou on sám jako duchovní bytost v každé prožívané situaci je.
Ten kdo se nevnímá jako duchovní bytost a nevnímá sebe jako příčinu svého vlastního života, tak inklinuje k všemožným falešným iluzím, které se ho vždy snaží spoutat do energetických závislosti a zotročit do role oběti.
Důvěřovat tedy přirozeně může každý pouze a jen sám sobě, vše ostatní je pouze odrazem jeho vnitřních nastavení a souvisejících činů.
Každý kdo se bojí převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a žít v souladu s přirozenými principy a zákony života touží po pozitivních jistotách a souvisejícím energetickém zajištění.
Jistota v životě je pouze taková, že se v životě vše energeticky spravedlivě všem vyvažuje a rozděluje podle činů a energetických projevů každé duchovní bytosti.
Vše dle pořekadel:
"Děláš, bude ti děláno.
Jak zaseješ, tak sklidíš" atd.
Dokonalé životní synchronicity nám vždy zajišťují, že spravedlivá energetická odezva přijde ve správný čas.
Přirozeně žitý život v lidských hodnotách a v souladu s životním prostředím každé lidské bytosti zajišťuje naprostý dostatek a vše potřebné pro její seberealizaci v lásce, radosti a harmonii, bez potřeby o cokoliv usilovat, snažit se v něco neuchopitelné věřit a ujišťovat se, že o nás bude postaráno.
O každého je v životě vždy postaráno, takovým způsobem, jak jeho vnitřní nastavení vyžaduje a každý od života vždy dostává ne to, co chce, ale to, co potřebuje pro své poznání a pro svůj aktuální duchovní rozvoj.

Vědomý život

 Slovo "vědomý" je dnes spolu s dalšími pojmy často používaným magickým přívlastkem všeho možného, používaný ve snaze inovovat tímto vyjádřením pohledy na stávající věci, chování a přístupy v našem životě.
Původní význam slova vědomý znamená vycházející z vlastní duchovní podstaty, z vlastního vědomí a uvědomění sebe sama jako příčiny a důsledku prožívání své vlastní stvořené existence a životní cesty.
Pojem vědomý je velmi úzce propojen s pojmy duchovní, zodpovědný, přirozený, přijímající, pocitový, milující, věrný, souladný atd.
Pojem nevědomý pak znamená přesný opak, kdy v tomto nastavení jednáme bezcitně, roboticky, nezodpovědně v područí naučeným myšlenkových programů, žijeme a ctíme nepřirozené životní hodnoty a nastavení.
Pod vlivem těchto nastavení jsme v odporu vůči sobě a životním situacím, které nám ukazují pravdivý obraz o našem vlastním vnitřním nastavení a souvisejícím uvědomění.
Naše rozhodování není primárně řízeno pocity propojenými s naší intuicí a souvisejícími vlastními duchovními prožitky a zkušenostmi, ale je řízeno naučenými programy, energetickou zištností a závislostí na vnějším prostření učícího parazitického systému.
V našem životě tak nefiguruje láska, ale podmínečný přístup závislostní přístup, strach, energetické kupčení, pocitová nevěra, kde ignorujeme a upozaďujeme své vlastní pocity před naučenými nepřirozenými postoji, chováním a myšlenkami které tyto stavy a související zkušenosti dále prohlubují.
Toto vše nás vede do nesouladného, útrpného a sebedestruktivního života.
Vědomý život v této souvislosti, je životem dle pravidel a zákonů prvotního božího Stvoření, které byly do něj vetkány Stvořitelem ve formě jeho energeticko-fyzikálních vlastností.
Žít vědomý život, znamená vnímat sebe sama, svůj vlastní život a situace v něm přirozenou optikou, vědět co dělá člověka člověkem, jaké jsou jeho přirozené hodnoty, chování, přístupy, jaký je jeho smysl a účel existence ve Stvoření a v životě na Zemi.
Tyto hodnoty poté žít a chránit svým vlastním životem.
Lidské tělo člověka bylo stvořeno za účelem fyzického prožívání lásky ve vztahu ženy a muže, což je tedy jedna ze základních přirozených hodnot člověka, která je nosným pilířem jeho vědomého života.
Přechod a uzdravování se z nevědomého života a souvisejících nastavení a nemocí do života přirozeného, souladného a vědomého je aktuální nejvyšší priorita pro lidstvo na Zemi.
Každý tuto prioritu bude stále více vnímat ve svém životě a hlavně cítit ve svém těle.

Souznění, soucit a odpor

Láska je ve své absolutní podstatě Centrálního Zdroje neohraničená, nespoutaná a nekonečná a je základním stavebním materiálem tvorby veškeré projevené existence.
Láska ve své přirozenosti ve Stvoření je ohraničena a hlídána Bohem a jeho Zákony Stvoření.
Můžeme tedy říct, že nad projevy lásky v životních realitách Stvoření bdí Bůh.
Pokud jsou projevy lásky souladné, souznící, rezonující se Zákony Stvoření a přirozenými principy života, tedy s Bohem, tak se jedná o lásku božskou nebo-li bezpodmínečnou.
Stav souznění poukazuje na přirozený stav projevování a prožívání životní energie lásky, kdy se takto prožívající bytosti cítí a vnímají ve svém pozitivním prožívání příjemných pocitů jako jeden celek.
Pokud jsou projevy lásky nesouladné, chybné, učící, tak jsou přirozeně vnímány jako možnost svobodné volby, která byla každé bytosti dána a přijímány skrze soucit a pochopení.
V nepřirozeném nastavení, kde ještě nebyla dořešena a doprožita s nesouladnými prožitky spojená témata, vnímá každá duchovní bytost své nezpracované prožitky skrze vlastní odpor k realitním projevům a související nepříjemné pocity, které na ně poukazují.
V našem vlastním životě prožíváme tedy veškeré realitní projevy lásky pouze skrze tyto výchozí tři stavy: souznění, soucítění a nebo odpor.
Souznění a soucítění nás propojují s přirozeným nastavením bezpodmínečného přijetí a souvisejícími příjemnými pocity.
Odpor nás propojuje s podmínečným přijetím a souvisejícím učícími programy a myšlenkami a nepříjemnými pocity, které nás vedou skrze všemožné zkušenosti na kterých se učíme prožívat jaké to je, když sami sebe a své duchovní dary bezpodmínečně nemilujeme takové jaké jsou.

Dohody Miguela Ruize

Čtyři dohody a Pátá dohoda od Miguela Ruize jsou ve světě duchovna a ezoteriky poměrně dobře známými tituly, které velmi přívětivě uvádí každého zájemce do problematiky sebepráce a duchovního rozvoje.
Dovolil jsem si k jednotlivým dohodám napsat své vlastní názory popisující jak jejich jednotlivé postoje a přístupy aktuálně vnímám.

1. Nehřešte slovem

První co v tomto slovním spojení vnímám je přístup v projevu k ostatním, který nás vybízí k tomu, abychom se ve svém slovním vyjadřování projevovali slušně a laskavě.
Dále je zde pobídka k tomu, abychom nemanipulovali se slovy a jejich významem, aby byl každý slovní pojem vždy správně pocitově zabarvený a správně spojený s konkrétním projevem ke kterému je přiřazen.

2. Neberte si nic osobně

Zde na rozdíl od Miguela Ruize zastávám přirozený postoj zodpovědnosti za vlastní prožívané pocity v životních situacích a nesnažím se jí vzdávat a přenášet jí na ostatní a obviňovat je tak za to, jak se sám v souvislosti s jejich chováním a projevy cítím a stavět se tak do nevědomé role oběti.
Věci, které se nám v životě dějí si tedy skrze kontrolu a hodnocení brát osobně nemusíme, ony jsou totiž vždy a za každých okolností osobní, pokud se nám přímo dějí v našem bezprostředním životě v našich životních situacích a navíc pokud se nás emočně nepříjemně dotýkají, tak nám vždy poukazují na naše nedořešená a nezpracovaná duchovní témata, traumata a potlačené emoce.
Vše co se nám v našem životě děje, má s námi tedy vždy pocitovou a emoční spojitost a poukazuje nám na naše příjemné nebo nepříjemné pocity a související přijaté a nebo nezpracované duchovní zkušenosti.


3. Nevytvářejte si žádné domněnky

Jednoduše řečeno ničemu nevěřte, nevytvářejte si žádné představy ani domněnky o něčem s čím nemáte svou vlastní zkušenost, žijte vlastním poznáním a prožitými zkušenostmi bez nevědomého hodnocení a posuzování.
Inspirujte se, ale ověřujte si vše, co od ostatních přebíráte vlastní prožitou zkušeností, díky které budete vnímat a vědět co vám daná věc a související zkušenost do vašeho života a vašich přirozených hodnot skutečně přináší a ochráníte tím tak sami sebe a svůj vlastní život před parazitickými a manipulativními vlivy, které pouze podněcují ke slepému následování neuchopitelných nebo nerealizovatelných představ a odvádění vaší životní energie.
Pakliže jsou přijímané inspirativní věci neuchopitelné a neověřitelné, tak se na ně nikterak neupínejte, protože vše to, co je pro váš aktuální přirozený a šťastný život podstatné je vždy a za všech okolností ověřitelné a uchopitelné.

4. Dělejte vše jak nejlépe dovedete

Pokud přistupujeme k věcem s pozitivním a dobrým záměrem, tak vždy děláme věci tak, jak nejlépe dovedeme.
Pokud budeme skutečně žít a ctít pozitivní přirozené hodnoty, lásku, soulad a harmonii, tak se nám budou tyto projevy vždy vracet v chování a přístupech ostatních zpět k nám.

5. Buďte skeptičtí, ale naslouchejte

Tato dohoda mi příjde v popisu velmi podobná s dohodou třetí, která vybízí k tomu, abychom si netvořili o věcech domněnky, ale žili přístupem "důvěřuj, ale prověřuj" si věci, které sám neznáš a nemáš prožité a ověřené vlastní zkušeností.
Čím více je člověk vědomý, cítí, intuitivně vnímá, tím méně potřebuje být skeptický, odmítavý, pochybovačný, protože ví, že vše co k němu přichází, tak k němu přichází, aby ho učilo a rozvíjelo, aby primárně prověřilo úroveň jeho sebelásky a životních hodnot.

Kde neladíme, tam sladíme

Základním aspektem absence vlastní vnitřní sebelásky a sebehodnoty je naučená potřeba si tento nedostatek, tuto vlastní prázdnotu zaplnit a dorovnat něčím vnějším.
Ve svém výchozím přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá životodárnou energii lásky skrze své vnitřní napojení na Centrální Zdroj.
Díky odklonu od vlastní přirozenosti, vědomého prožívání lásky a souvisejícím nedořešeným duchovním traumatům a nemocem je pak nucena čerpat, kompenzovat tuto energii z vnějšího prostředí kolem sebe a investovat nemalé úsilí, svou životní energii, do toho, aby jí získala.
Náš životní nesoulad, nízký přísun životní energie lásky a souvisejících prožitků tak překrývají umělé, naučené kompenzační mechanismy, které nás odpojují od naší duchovní pravdy o nás a našem vlastním životě.
Viz nadpis článku, tam kde se nám vytratila přirozená sladkost života ve formě přirozeně prožívané nezištné lásky, milování a radosti, tam se krmíme jídlem, sladkostmi a dalšími tlumícími nebo nabuzujícími látkami a snažíme se skrze všemožné, naučené mechanismy v sobě neustále potlačovat a přehlížet to, co nás uvnitř souží a trápí.
Abychom se tedy dostali zpět do vlastní síly, lásky a přirozených hodnot a nemuseli si svůj vlastní zatrpklý a zahořklý život doslazovat a všemožně dochucovat, tak musíme začít zodpovědně a aktivně pracovat na našem vlastním uzdravení, musíme přestat kompenzovat, přestat žít manipulativním a zavděčovacím způsobem ve strachu v roli oběti a chudáka a přestat si nalhávat to, že se za nás naše vlastní věci a duchovní problémy vyřeší a uzdraví samy.

Lítost

Jedná se o nepřirozený, nevědomý přístup a související prožívání a projevy v životních situacích.
Postižená bytost prožívá, projevuje a koná na základě pocitů smutku a souvisejícího odporu k projevům, které jí tyto pocity vyvolávají.
Tento přístup je spojen s nastavením prožívání se v roli oběti, chudáka, tedy v dualitním pohledu na život.
Oběť vnímá nemorální a nepřirozené situace v životě, které se dějí jí a ostatním skrze naučené vzorce chování jako nespravedlivé, má k nim tedy odpor a prožívá související emoce, primárně smutek, vztek a hněv.
Za lítostí stojí v prvé řadě naučené nepřirozené pokřivené životní postoje, držící dotyčnou bytost v iluzi bezmoci, dále je zde zříkání se a odevzdávání zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život a související duchovní minulost a konání a rozhodování se v ní.
Je zde přítomno odmítání vlastních negativních zkušeností a chyb, které v duchovních předlohách existují ve formě nedoprožitých potlačených emocí a strachů, u sebe i u ostatních.
Takto postižená bytost skrze smutek a strach lituje ostatní trpící oběti, považuje je stejně jako sebe za bezmocné chudáky, snaží se je zachraňovat před jejich vlastními problémy a zasahovat jim do jejich vlastních prožitků a životních zkušeností.
Zbavuje je jejich vlastní zodpovědnosti a nevědomky je tlačí do identického nastavení a souvisejícího chování ve kterém se ve svém vlastním životě nachází ona sama.
Lítost je často zcela chybně zaměňována za soucit.
Soucit je na rozdíl od lítosti naprosto přirozená věc, která vychází z přijetí vlastní zodpovědnosti za vlastní pocity, chování, za vlastní život a uznání jeho absolutní spravedlnosti.
Soucit vyjadřuje ten, kdo si zpracoval, odpustil a přijal své negativní prožitky a chyby ze své duchovní minulosti a má pochopení bez odsuzování a hodnocení k těm, kteří stejné chyby dělají a prožívají nyní.
Je dobré vědět, že lítost je nepřirozený manipulativní přístup, který bere ostatním jejich vlastní moc a zodpovědnost za jejich vlastní život a udržuje je v jejích stávajících útrpných nastaveních a souvisejících nemocech bez motivace se sebou něco dělat.

Bolest

Bolesti v těle jsou zablokované, neprojevené a neprožité energie a související emoce, které na našem energetickém těle zůstaly jako pozůstatek traumatu, tedy nepřirozeného fyzického zásahu, přístupu, zranění, ublížení v minulosti s přesahem do minulých inkarnací.
Toto se týká rovněž všemožných chirurgických zásahů a tělesných úprav ve kterých se v rámci zákroku bolest v těle potlačuje různými formami anestézií a tím se znemožňuje její přirozené prožití a uvolnění.
Energetické blokády bolesti tvoří základ veškerých zánětlivých a degenerativních problémů, které vnímáme v důsledkové rovině projevů nemocí fyzického těla.
Na přítomnost nadměrného množství nakumulované bolesti nám v těle poukazují různé otoky, záněty, cysty, bulky, nádory.
Zákroky, které se snaží tyto pozůstatky minulostních traumat chirurgicky odstranit, jsou pouze a jen dalšími nově vzniklými traumaty, které ještě více komplikují přirozené možnosti uzdravení a je to ve své podstatě pouze nevědomá snaha řešit věci ve stylu "Vytloukání klínu klínem", tedy pozůstatky starého traumatu řešit vytvořením traumatu dalšího.
Energetické blokády bolesti a stejně tak ostatní typy potlačených emocí se primárně ukládají na našem energetickém těle, které je součástí soustavy našich duchovních těl, tzv. duchovních předloh, které ve fyzické realitě nevidíme, nicméně jsme s nimi spojeni skrze naše pocity a smyslové vnímání.
Stav našeho fyzického těla tedy odpovídá stavu duchovních tělesných předloh, které tomuto tělu předcházejí.
Oproti tělu fyzickému, které vlivem nemocí a všemožných zásahů může být zničeno, tak duchovní předlohy přetrvávají neustále po dobu existence jejich duchovní bytosti v takovém nastavení, které odpovídá všem prožitkům a zkušenostem, kterými od počátku své duchovní cesty životem tato bytost prošla.
Veškerá nastavení těchto duchovních předloh a související zablokované energie se s každou inkarnací do fyzické reality vždy od narození postupně propagují do fyzického projevu těla tak, jak v minulosti vznikly, tedy ve věku a stáří těla ve kterém byly dotyčné bytosti způsobeny, aby jí upozornily na to, že je potřeba tyto problémy dořešit.
Z tohoto důvodu se již rodí všemožně zdeformované děti a v průběhu života se v různém věku objevují různé problémy ve fyzickém projevu těla, díky neustálé propagaci nedořešených, potlačených věcí z vlastní duchovní minulosti.
Pokřivený a přeprogramovaný pohled na vlastní přirozenost, duchovní význam nemocí, duchovní signály a oběcně odpojený duchovní rozměr života a jeho přirozených zákonitostí nás dovedly do vlastní neschopnosti mít celostní pohled na naše problémy a vlastní nemoci a s tímto spojené schopnosti se přirozeně a efektivně léčit a uzdravovat.
Odmítání vlastních nepříjemných pocitů a primárně vlastní bolesti a jejich potlačování je cesta sebedestrukce.
Naopak cesta uzdravení a narovnání v životě je skrze přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní jednání a rozhodování. Součástí je aktivní práce se strachem a odstraňování jeho příčin, odpuštění potlačených emocí a narovnání se do původních přirozených nastavení a lidských hodnot v individuálních, vztahových a společenských rovinách.

Pánbíčkáři

Tento pojem je spojen s náboženstvím a je vykládán různými způsoby.
Nejběžnější je ten, že se jedná o označení lidí, kteří věří v Boha skrze přejaté náboženské dogma, pravidelně vykonávají a účastní se souvisejících aktivit, tak jak jím to jejich víra a učení káže.
Další, který jsem objevil je údajně z 16. století a v té době tímto názvem označovali lidi, kteří se vychvalovali svou zbožností, ale v praxi se neřídili hodnotami, které sami předkládali, kázali ostatním.
Pánbíčkář v této souvislosti je tedy rovněž označením pro duchovního pokrytce, který zneužívá své postavení k manipulaci a ovládání ostatních strachem.
Ukazuje všem těm, kteří ve strachu věří tomu co říká, Pána, který je potrestá, pokud se nebudou řídit tím, co jím káže.
Odtud zřejmě pochází také pořekadlo: "Kážeš vodu, piješ víno".
Z mého úhlu pohledu toto slovo a související označení krásně poukazuje na životní přístup, hodnoty a nastavení takto označených lidí, jak v minulosti, tak i ve své podstatě v současnoti.
A to jak v roli pánbíčkáře zneužívajícího, tak i v roli pánbíčkáře zneužívaného.
Pánbíčkář (Pán + bič + kára, kárat, vozík).
Lze tedy konstatovat, že takto nastavená bytost si volí cestu ve které Bůh je trestající pán s bičem a nakládá, kritizuje život a životní hodnoty těch, kteří se odevzdali víře v něj.
Tyto bytosti si následně táhnou ten svůj vozík vlastního utrpení, protože si myslí, že musí a že je to pro jejich vlastní dobro.
Vykonávají to, co se jim řekne a vlečou vše na svých bedrech po generace dál a dál, modlí se a věří, že jednou bude lépe.
Ortodoxní dogmatická náboženství postavila v minulosti skrze všemožné myšlenkové programy, primárně útrpný program oběti, základy nastavení dnešní společnosti.
To, co dnes tedy žijeme, jaké máme hodnoty a nastavení je z valné většiny jejich zásluha.
V dnešní době roli církevních hodnostářů v ateisticky nastavených částech společnosti nahradili politici a globalisti, kteří cílí na své ovečky skrze všemožné manipulativní sliby, okrádání a strašení, víceméně identicky jako v minulosti církevní služebníci.
Věřící občan, který věří, že takovýto život, jaký je mu předkládán je pro něj ten správný a přirozený, má nad sebou stále bič ve formě všemožných strachů a nejistot, které jsou mu předkládány s železnou pravidelností, aby byl stále ve střehu, držel bez reptání krok a neměl příliš času polevit, natož si ten svůj útrpný vozík zcela zastavit a vyložit.
Ba dokonce snad i něco namítat, vybočovat a nedejbože měnit směr.
Každopádně doba se mění, karty se postupně vykládají na stůl, padají masky a kdo chce vidět vidí, jak se věci mají a jaké možnosti život dnes všem nabízí.
Každý má dnes možnost přijmout Boha v sobě jako nedílnou součást své duchovní podstaty, otevřít se skrze svou vlastní zodpovědnost své vlastní přirozenosti a stát se tak sám pánem svého života, bez biče a bez utrpení, svobodný, v lásce a radosti.
Vyložit svůj vozík znamená uzdravit si svůj vlastní život, své vlastní hodnoty, začít žít původní přirozené lidské hodnoty ve svých vztazích a rodinách a dovolit si udělat ve svém životě kroky a změny ke kterým se naši předkové staletí, tisíciletí neodvážili.

Krása

V našem životě se s tímto pojmem setkáváme velmi často, jako s vlastností, která primárně označuje takové věci, které lahodí našemu vnímaní a našim pocitům.
Tento pojem je často spojován s dalším pojmem, který známe pod názvem estetika (z řeckého aisthesis - smyslové vnímání).
V původním významu je pojem krása neoddělitelnou vlastností přirozeně formované, souladně s životem žijící a projevující se láskyplné duchovní bytosti.
Krása je tedy nedílnou vlastností láskyplného realitního projevu.
Krása je rovněž popisem celistvého smyslového vnímání takového projevu, obecně tedy realitního projevu, který má takovéto přirozené vlastnosti.
Pro lidskou bytost je krása primárně spojena se vzhledem jejího fyzického těla, s životním prostředím a věcmi, kterými se v něm obklopuje.
Co se týká lidského těla, tak přirozeně platí, že to, co je krásné, milující se uvnitř, je také přirozeně a bez přikrášlování, krásné a milující se i navenek.
A naopak, to, co je nevzhledné, nesymetrické, nemilující se navenek je obdobným způsobem pokřivené a nepřirozeně nastavené, všemi možnými duchovními traumaty a nemocemi prolezlé a nemilující se i uvnitř.
Jednoduše řečeno, nemocná a traumatizovaná nemilující se duše má nemocné, fyzickými projevy nemocí a zátěžemi deformované fyzické tělo ve kterém se těmto problémům odpovídajícím způsobem vnímá a prožívá skrze své pocity.
Tento stav a související pocity jí mají při každém pohledu na sebe do zrcadla připomínat to, na čem má ve svém životě primárně pracovat, pokud se chce dostat zpět do své vlastní přirozenosti a souladného života.
V učícím systému byl pojem krása vytržen a oddělen od původního přirozeného celistvého propojení a vnímání a v mnoha oblastech přeprogramován do tzv. ideálů krásy.
Což jsou necelistvé, umělé, tedy iluzorní představy, které si kladou za cíl zmást a upoutat pozornost nevědomých a nemocných duchovních bytostí a přesvědčit je, že můžou svůj duchovní nesoulad, nemoci a nepřirozená nastavení vykompenzovat a zakrýt všemožnými zásahy a úpravami vlastního fyzického těla a souvisejícího vzhledu a nemusí se zabývat uzdravováním příčin toho, proč o svou přirozenou krásu přišly.
Co se opět týká lidského těla, tak se v prvé řadě jedná o ideál ženského a mužského vzhledu a projevu.
Díky nevědomým nepřirozeným nastavením, přejatým představám a naučeným nepřirozeným pohledům na život, dominuje v našem životě touha po získání životní energie lásky skrze uznání a pozornost.
A proto mít společností uznávaný krásný vzhled nebo se obklopovat věcmi dle ve společnosti uznávaných a energeticky ceněných představ, ideálů je velmi žádané a většina lidí věnuje úsilí o dosažení těchto představ nemalou část své životní energie a času.
Šrámy a rozpolcenosti vlastní duše tak zakrývají na povrchu těla všemožné barvy a makeupy.
Nesymetrie a nevyhovující tělesné proporce pak vybízejí k formování a redukcím skrze různé diety, cvičení a neposledně chirurgické úpravy a zásahy, díky kterým se původní přirozená, celistvá krása lidského těla v propojení s jeho duší stává digitální iluzí, sebeklamem, přetvářkou, hrající si na něco, co ve skutečnosti postrádá.
Docílit zpět své přirozené krásy a půvabu má možnost každý, pokud se rozhodne se uzdravit, uzdravit si svůj vlastní život a narovnat se do své vlastní lidské přirozenosti a hodnot přirozeného života.

Životní síla

Životní síla nebo také životní energie, je základem veškeré projevené existence.
Je to energie Centrálního Zdroje bez které by život nebyl možný.
Vše co tedy žije, je napájenou touto energií.
Lidské tělo je napojeno na Centrální Zdroj skrze soustavu duchovních tělesných předloh a čerpá jí skrze ledviny, které jí akumulují a zásobují z nich celý tělesný energetický systém.
Kapacita příkonu této energie je daná naším vnitřním nastavením a souladností s principy přirozeného života a souvisejícími Zákony Stvoření, tedy jednoduše našim zdravím v původním významu.
Ve výchozím souladném stavu, kdy je tělo zdravé, udržuje kapacita energetického připojení lidskou genetiku v energetické nezávislosti a tělesné buňky se regenerují v nekonečném procesu sebeobnovy.
Vlastní degenerací a duchovním úpadkem, tedy odklonem od přirozeného života a souvisejících hodnot upadá duchovní bytost a její tělo do nemocí ve formě nepřirozených nastavení a souvisejících energetických blokád (potlačených emocí).
Každá její nemoc vytváří na jejím energetickém těle skrze zablokovanou energii odpor, který blokuje přísun zdrojové energie, tedy své životní síly.
Čím více je tedy duchovní bytost a její tělo zatíženo nemocemi a souvisejícími odpory, tím menší je kapacita přísunu zdrojové energie.
Stav nedostatečnosti této kapacity, kdy tělesná genetika není schopna se přirozeně vyživit nazýváme stárnutí.
Stárnutí s následnou smrtí je tedy důsledkem nedostatečnosti životní energie a souvisejícího napojení na Centrální Zdroj vlivem odklonu od vlastní přirozenosti a souladného života a souvisejících nemocí.
Lidská rasa se sice naučila skrze adaptované parazitické chování a související programy od jiných vesmírných ras kompenzovat si částečně absenci svého přímého napojení životní sily vnějším příjmem stravy, nicméně efekt zisku energie je v této činnosti zcela minimální.
Zato dopady potřeby zajišťovat si vnější zdroj energií z obživy jsou v našich životech a životních hodnotách zcela zřejmé.
Získávání životní energie ze stravy je navíc o to více komplikované tím, že tělo musí vynaložit svou vlastní uloženou energii na rozklad a vstřebání energie z potravin, kde ve většině případů nula od nuly pojde a nebo je energie vynaložené na vstřebání více, než energie získané.
Výsledkem je tedy stav, kdy se můžeme snažit tělo sytit vnější energií, ale nejsme schopni proces stárnutí zastavit.
Navíc si ani díky přejatému nastavení a vymazané rasové paměti nepamatujeme, že stárnutí a fyzická smrt těla je prvním stadiem duchovní nemoci.
Tento nepřirozený stav zajišťuje každé duchovní bytosti komplexní poznání a drží jí v rovněž nepřirozeném systému reinkarnací.
Ve kterém se snaží dospět zpět do uvědomění si vlastní přirozenosti.
Dokonalý vzkaz Centrálního Zdroje všem bytostem vetkaný do přirozeného života je prostý:

"Jaké hodnoty žiješ, takovou podporu životní síly pro svůj život ode mně dostaneš, volba je na tobě."

Nebe, peklo, ráj

Každá duchovní bytost prochází několika základními stadií duchovního vývoje a souvisejícího poznání.
Tato stadia a související životní fáze známe jako učící archetypy nebe, peklo a ráj.
Projít všemi stadii duchovního vývoje nebe, pekla, ráje znamená z výchozího stavu Boha vyjít, stav Boha opustit, Bohem projít (prožít všechny své předurčené záměry poznání), Boha přijmout, pochopit a zvědomit a opět se do stavu Boha navrátit.
Dostat se tedy opět do souladného stavu s touto počáteční definicí přirozeného života.
Prvním neopakovatelným a počátečním stadiem každé duchovní bytosti je její prvotní stvoření v počáteční absolutní božské dokonalosti a čistotě, tedy výchozí stav Bůh.
Místo a stav tohoto počátku stvoření a související duchovní cesty můžeme nazvat jako Nebe nebo také nebeský ráj.
Zde v tomto prostoru a související realitě je každá duchovní bytost čistá, neposkvrněná, božská bez vlastních životních zkušeností a uvědomění si vlastní hodnoty skrze negativní aspekty života.
Její uvědomění je omezeno pouze na teď a tady a není zde tedy protiváha zkušeností a možnost srovnání s jinými prožitými zkušenostmi z vlastní duchovní minulosti.
Místo kde se na počátku duchovní bytost prožívá je dokonalým rájem ve všech aspektech, nicméně toto si v této fázi vývoje tato nově stvořená bytost ještě není schopna vůbec uvědomit.
Nezná tedy pocitovou a zkušenostní hodnotu toho co má.
Pro účel poznání vlastní sebehodnoty má každá bytost možnost stav Boha opustit a vydat se na cestu poznání vlastním peklem nepřirozeného života, které je školou poznání jejích vlastních duchovních darů skrze související negativní zkušenosti a prožitky.
Jakmile bytost projde peklem a naplní všechny záměry poznání, přichází fáze čištění, odpouštění, duchovního léčení a uzdravování.
V teto fázi dochází mimo jiné ke zvědomování si všech prožitých zkušeností z minulosti a rovnání se zpět do přirozeného stavu vlastního božství.
Poslední fází je pochopení a přijetí sebe sama zpět do stavu Bůh.
Stav vlastního uvědomění, vnitřní nastavení, pocity a realita místa prožívání odpovídají opět stavu ráj.
V tomto stavu duchovní bytost opět setrvává dokud je schopna udržet svůj vnitřní rovnovážný, souladný a harmonický stav ve kterém čelí dalším vlnám a nabídkám života a s nimi spojeným iteracím duchovního sebepoznávání a souvisejících fází nekonečného spirálovitého duchovního vývoje.

Bůh a Stvořitel

Pojmy Bůh a Stvořitel jsou často používány a vnímány jako identické.
Osobně je vnímám jako provázané.
Z mého úhlu pohledu je pojem Bůh neprojevenou definicí stavu tvoření, kdy takto nastavená stvořená a projevená životní realita, duchovní bytost, věc, chování, rozhodování atd. je v souladu se Zákony Stvoření a souvisejícími principy přirozeného (krystického, kristovského) života.
Pojem Bůh můžeme tedy vnímat jako jakési konkrétní přirozené pozitivní principy, tvůrčí atributy, parametry a nastavení na základě kterých se život a věci v něm přirozeně, souladně a harmonicky tvoří a prožívají.
Tyto dědičné principy a ustanovení přináleží jejich původci, kterým je absolutní vědomí Centrálního Zdroje.
Pojem Stvořitel pak poukazuje na původce, strůjce stvořené, projevené představy, bytosti, věci atd. bez popisu a uvedení toho, zda se jejich autor nachází v souladu s Bohem a jeho tvorba je přirozená a souladná nebo ne.
Zjednodušeně řečeno, pojem Stvořitel oznamuje, kdo tvoří, kdo je původcem, příčinou daného projevu, tedy energetický podpis autora.
Pojem Bůh pak poukazuje na způsob tvorby a související přístupy v chování, rozhodování a záměry účelu tvorby, kde božská tvorba a rozhodování jsou vždy pozitivní, láskyplné, souladné za účelem zachování dobra, principů a hodnot přirozeného života.  
Počátkem veškeré stvořené a projevené existence je Stvořitel ve stavu Bůh neboli Bůh Stvořitel ve své vlastním záměrem dané projevené formě a podobě, který tvoří vše souladné a přirozené na základě svých vlastních definic přirozenosti, souvisejících principů a ustanovení.
V duchovní hierarchii božího řádu je Centrální Zdroj jediným vědomím, které je navždy v neměnném stavu Bůh Stvořitel bez možnosti tento stav změnit.
Možnost svobodné volby nicméně Centrální Zdroj vložil do duchovní hierarchie Stvoření, kde v této možnosti odpovídajících životních realitách se může každá duchovní bytost od toho výchozího božského stavu přirozené tvorby odklonit a prožít si a poznat jaké to je, když tvoří jinak.
Tam, kde se tedy Stvořitel rozhodl porušit své zákony a nebýt Bohem, tedy nebýt v souladu sám se svým počátečním, prvotním uvědoměním a ustanovením, tam je pro účel poznání původ věcí a životních projevů nebožský, nesouladný a nepřirozený (anti-krystický, anti-kristovský).
Možnost být ve stavu souladu s definicí Boha a souvisejícím přirozeným životem či v tomto souladu nebýt je základní možností svobodné vůle rozhodovat si o svém vlastním životě, která byla každé stvořené bytosti na počátku jejího stvoření ve Stvoření dána.
Tvůrcem neboli Stvořitelem vlastního života je tedy ve své podstatě každá bytost, která si v něm prožívá důsledky své tvorby, svých rozhodnutí a záměru poznání.
Její možnosti realitní tvorby a rozhodování jsou vždy dány přítomností množství aktivních božských atributů neboli duchovních darů a ohraničeny, limitovány mírou její zodpovědnosti, uvědomění a sebelásky, kdy nerozsáhlejší a nejkomplexnější možnosti má vždy bytost v souladném stavu s Bohem, kde na její úrovni bytí jsou aktivní všechna dostupná božská nastavení a související duchovní dary.
Naopak, čím více daná duchovní bytost duchovně a morálně upadá, tím menší možnosti ve své tvorbě a rozhodování ve svém životě má.
Její život je striktně omezen učícím nápravným systémem a programovými vzorci pod jejichž vlivem si důsledky své duchovní tvortby, svého vnitřního nastavení hodnot a přístupu k životu odžívá.

Intuice a myšlenky

Intuice znamená (z lat. in-tueor, in-tuitum) vhled nebo náhled a v původním významu se jedná o způsob přirozeného čerpání informací z vědomí duchovní bytosti, popisující projevy životní reality a související duchovní signály na základě předchozích vlastních duchovních zkušeností a prožitků.
Intuice nám tedy říká to, co již jako duchovní bytost máme přijato a poznáno v naší duchovní minulosti, co tedy víme a známe.
Intuitivní informace přijímáme bezpečným vnitřním intuitivním kanálem napojeným v srdci na naše duchovní vedení vyšších Já.
Myšlenky na rozdíl od vnitřního intuitivního spojení jsou vnější, v původním významu inspirativní a rozvojové informace, které k nám přicházejí na základě našeho vnitřního nastavení ze systému myšlení napojeném do naší mysli v hlavě.
Myšlenky jsou vnější, protože nepřicházejí od vlastního duchovního vedení, ale od kohokoliv, kdo je schopen je posílat do systému myšlení.
Myšlenky na rozdíl od intuice nejsou spojeny s ověřenými prožitky a zkušenostmi a pouze nabízejí nedůvěryhodné a neověřené informace a možnosti toho, co a jak bychom v dané situaci mohli dělat, jak bychom mohli věci vnímat a jak bychom se případně mohli rozhodovat.
Dokud nejsou myšlenky konfrontovány s pravidly a zákony přirozeného života a ověřeny vlastní zkušeností, tak setrvávají v neověřeném a nedůvěryhodném stavu domněnek a neuskutečněných představ, který v naší společnosti známe pod pojmem víra.
Intuice nás tedy spojuje s věděním a již poznanou pravdou a myšlenky nás spojují s možnostmi poznání nového, nepoznaného, neověřeného.
Díky kompromitaci systému myšlení vesmírnými dravci, je dobré být ke všem přijímaným myšlenkám velmi obezřetný, protože spousta z nich slouží výhradně k manipulaci a přeprogramovávání přirozeného chování a podsouvání nepřirozených přístupů, projevů a hodnot, obzvláště u nízko vibrujících bytostí zatížených různými myšlenkovými programy a duchovními traumaty.
Intuitivní vnímání je u přirozeně nastavené bytosti dominující.
U nepřirozeně nastavené bytosti naopak dominují myšlenkové vzorce a související myšlenky, poukazující na aktuální pokřivené vnitřní nastavení duchovních předloh dané bytosti.
Pokud si chceme opět obnovit přirozené intuitivní vnímání, tak je potřeba se zbavit toho, co nám brání a tím jsou v prvé řadě naše nepřirozená vnitřní nastavení, spojená s energetickými blokádami potlačených emoci, strachem a adaptovanými myšlenkovými vzorci chování, které poukazují na naše nepřirozené životní postoje a hodnoty.

Pravda pravdoucí

Pravda v absolutním pojetí je vše, co je stálé, neměnné a věčné bez ohledu na čas a prostor.
Pravda vychází z Centrálního Zdroje veškeré existence, z nejvyššího Boha a Stvořitele, který touto pravdou ve své podstatě je a navždy, všude a ve všem bude.
Pravda v původním významu je spojena s počátkem, s láskou a jednotou života všeho stvořeného v jeho naprosto dokonalém, přirozeném nastavení, souladu a harmonii prvotního Stvoření a je chráněna Zákony Stvoření, které Bůh stvořil pro účel ochrany sebe sama a tohoto výchozího stavu a souvisejícího projeveného životního prostoru.
Pravda je tedy spojena s uvědoměním, které vychází ze stavu, kdy je vše v souladu a jednotě s Bohem a jeho Zákony ve všech aspektech bytí.
Absolutní a jedinečná pravda je tedy úhlem pohledu přirozených životních principů a zákonů Stvořitele na každou projevenou věc, na každou duchovní bytost, na její vzhled, tvorbu, chování a integraci s životním prostředím.
Schopnost tohoto jedinečného úhlu pohledu má každá duchovní bytost od počátku ve svém srdci a řídí se jí ve svém životě, dokud se vlivem svého duchovního pádu od svého srdce neodpojí a nezablokuje si své přirozené duchovní napojení strachem, odpory, myšlenkovými konstrukty a vzorci, skrze které, pak tuto schopnost postupně ztrácí.
Definice původní pravdy je jí postupně, účelově předefinována učícím a nápravným systémem, takovým způsobem, aby si postupně všechny své pocity a prožitky interpretovala naučenými vzorci a zafixovala si svou pozornost do jedné z nabízených černobílých systémových iluzí.
V našem světě se vnímání jednotné pravdy postupně s úpadkem lidstva vytratilo.
Na naše přirozené duchovní napojení a odklon od jednotné pravdy poukazuje naše společenská rozdělenost, názorová nejednotnost, nepřirozená životní nastavení, nepřirozené hodnoty a chování, nepřirozená integrace s životním prostředím Země.
Díky vlastnímu odpojení, nevědomosti a nepřebernému množství iluzorních informací a domněnek se často setkáváme s mylným tvrzením, že každý má svou vlastní pravdu, tedy, že každý si může vybrat jakou optikou se bude na svět kolem sebe, svůj život, své hodnoty a chování dívat a každý tento pohled bude pro něj pravdivý a přirozený.
Tato volba zde samozřejmě je, ale je to pouze jeden z iluzorních úhlů pohledu, tedy klamných názorů, které se nezakládají na pravdě v původním významu, tedy na úhlu pohledu, poukazujícím na to, jak to co vnímáme, prožíváme a děláme vidí Stvořitel.
Každý si pod vlivem svého nepřirozeného nastavení může z učícího systému převzít takovou pravdu, která vyhovuje jeho adaptované iluzi a souvisejícím představám o něm a jeho životě.
Dokud zde bude převládat toto nastavení, tak se společnost nikdy nesjednotí v životních nastaveních, hodnotách ani názorech, budou zde neustále probíhající konflikty v partnerských vztazích a rodinách, protože se budeme neustále zmítat v chaosu individuálních iluzorních pravd, názorů a představ, které s původním jednotným ustanovením Centrálního Zdroje mají pramálo a nebo vůbec nic společného.
Žít v pravdě, původní přirozenosti a vnímat takto i věci kolem sebe, znamená být v dostatečné míře propojen ve svém srdci s Centrálním Zdrojem a souvisejícím duchovním vedením.
Abych mohl být dostatečně napojen, tak se musím zbavit všeho co mi brání, uzdravit si své tělo, svůj život, své vztahy, své hodnoty, své přístupy, své chování, odpojit se a vymotat ze všech možných iluzí, představ a domněnek a žít, vnímat, cítit, teď a tady skrze sebe všechny duchovní signály, které mi neustále ukazují cestu domů, do souladného života v pravdě, lásce a přirozenosti, ze kterého jsme na počátku všichni vzešli.

Chytrému napověz

Tento článek je reakcí na mé dlouhodobé sledování dění primárně v rovinách různých zdravotních problémů a obtíží, které lidé sdílí v různých skupinách zabývajících se zdravotními a vztahovými problémy.
Často jsou zmiňovány všemožné bolesti všech možných částí těla, nervozity, nespavosti, trávicí obtíže, alergie, až do vážných defektů autoimunitních poruch.
Ve své podstatě nic nového co by tady již dříve nebylo, nicméně s tím rozdílem, že jsou často reportována rozčarování, že staré dobré psychofarmatické berličky, bylinné esence a meditační cvičení již nemají kýžený efekt.
Ano je to tak, každý bude skrze své vlastní tělo a okolní život neustále cyklicky tlačen do narovnání se vůči přirozenému životu, což je v základu přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, jejich vědomá práce s nimi, tedy opravdu rozumím tomu, co mi daná situace ve které se nacházím ukazuje skrze to, jak se cítím, abych byl schopen se začít správně rozhodovat a volil si přirozené hodnoty a projevy místo těch nepřirozených, abych byl schopen v sobě a ve svém životě identifikovat svá duchovní traumata a pokřivená nastavení a uvolnil si karmické zátěže potlačených emocí, které mě budou sužovat a vyčerpávat stále více.
Posledních pár let se dařilo maskovat a schovávat všechny tyto duchovní signály a související tělesné projevy do různých škatulí typu Covid, virózy, neustálé odvádění pozornosti na různé celosvětové kauzy a dění apod.
Nicméně bez ohledu na to co my si myslíme, všechno poleze ven a pojede rychlostí japonského šinkanzenu dle záměrů vyšší vůle Stvořitele.
Je potřeba pochopit, že naše lidská těla, respektive jejich duchovní předlohy, zejména pak tělo energetické je za milióny let našeho duchovního vývoje prolezlé všemožnými energetickými blokádami potlačených emocí, které jsou na něm drženy odporem a souvisejícími myšlenkovými programy a pokřivenými nepřirozenými nastaveními vlastního chování, projevů a životních hodnot.
Tyto věci mají tendence od našeho narození, jako na eskalátoru vyjíždět ven, jedna za druhou, další a další bez ohledu na to jestli jim věnujeme pozornost a nebo ne.
Většina lidí začíná vnímat tyto věci díky svému odpojení a nastavení až, když se jim z toho začne hroutit celé tělo, je to samozřejmě díky naší adaptované tvrdosti a schopnosti vydržet téměř nemožné.
Takže abych to shrnul, všechny tyto věci, které každý více nebo méně v dnešní době na svém těle a ve svém životě pociťuje a nebo teprve začíná pociťovat, vedou v prvé řadě ke změně vlastního přístup k sobě, k ostatním, k vlastnímu životu a hodnotám.
Oblasti směrování naší pozornosti jsou stav ženství, mužství ve spojení se zdravím našeho těla a kvalitou prožívání v něm, míra sebelásky a sebehodnoty, stav vlastní sexuality a jejího aktivního prožívání s tím spojený stav heterosexuálního vztahu s opačným pohlavím, vztahy s rodiči, sourozenci, dětmi a zbytkem nejbližších lidí v našem kruhu.
Toto jsou všechno základní vazby na které jsou cíleny primárně všemožné duchovní signály, které dnes frčí a zesilují a budou pouze a jen zesilovat dál.
Ať si kdo chce co chce říká, základem veškeré efektivní terapeutické práce, bude vědomá práce s pocity s přímým napojením na nahé fyzické tělo a s ním spojenou sexualitu, kde se otevírají jinak zavřená a všemožnými vzorci a kontrolními mechanismy uzamčená hluboká duchovní traumata.
Vše ostatní, co nebude schopno jít do těchto rovin, tedy až na dřeň, bude postupně ztrácet efekt a víceméně selhávat.
Otevřít se dnes svým strachům, nepříjemným pocitům spojeným s tělem, vlastní nahotou, kde k těm hlavním patří nelibost k vlastnímu tělu, strach z reakcí ostatních na vlastní tělo, strach z bolesti, strach z ublížení a sexuálního násilí, je základní vstupenkou do procesu efektivního léčení a transformace vlastní duše a fyzického těla zpět do vlastní přirozenosti.
Spousta lidí to dnes ještě stále nechápe a díky velké míře vlastního odporu k těmto tématům odmítá, každopádně pro ty, kteří již cítí rozměry problémů ve kterých se jako lidstvo nacházíme, budiž tento text a související články inspirací a podporou na  cestě řešení a uzdravování jejich problémů, které se budou objevovat.

Klid a rezignace

Většina společnosti je dnes pod tíhou svých duchovních traumat, nemocí a souvisejících rodových a karmických zátěží značně unavena a otrávena a ve svém duchovním úpadku doutná jako vyhořelý vajgl.
Všem dochází postupně šťáva a v rybníce, který byl donedávna plný zlatých rybek, jsou dnes primárně nenasytní žraloci, kteří žerou jeden druhého, což prakticky v našich životech znamená boj o energie, zdražování, konfliktní situace, uzurpování, strašení, agrese apod.
Lidé ve svém zoufalství touží po klidu, usilují o klid a díky své vlastní nevědomosti nejsou schopni vnímat, že vnější tlak a okolní dění jsou pouze odezvou a reakcí na ten jejich vnitřní tlak, neklid a související nastavení jejich vlastních nepřirozených životních hodnot.
Je potřeba si uvědomit, že přirozeným stavem člověka žijícího své vlastní přirozené hodnoty v přirozeně nastaveném prostředí není klid, ale rovnováha a s ní spojená autenticita prožívání, což je něco mezi klidem a vášní v lásce, pravdě, souladu a harmonii.
Jakmile začínáme v životě usilovat o to, abychom se cítili lépe skrze něco vnějšího, tlačit na sebe a na ostatní, unikat ze situací, které v nás vyvolávají nepříjemné pocity, tak je jasné, že se neumíme správně vnímat, že nejsme správně propojení sami se sebou s vlastními přirozenými hodnotami a nerozumíme vůbec tomu jak život přirozeně funguje, jaké má základní pravidla, principy a zákonitosti.
Toto programové nastavení nás vybízí k tomu, abychom dnes a denně skákali do rybníka ulovit si svou zlatou rybku se kterou se budeme alespoň chvilinku cítit lépe, než opět zacítíme vnitřní prázdnotu, marnost a smutek našeho vyhasínajícího a doutnajícího nitra.
Touha po klidu v dnešní době je signálem absence bezpodmínečné lásky, velkých karmických zátěží, ztráty zájmu o vlastní přirozený život a související vnitřní rezignace a s ní spojené únavy vlastní duše a genetiky našeho lidského těla.
Vše je v nás, v každém z nás je vše, co potřebuje pro vlastní přirozeně šťastný a spokojený život. Je to hluboký a rozměrný pocit lásky a souvisejícího propojení s původním rozměrem přirozeného života.
Problém je v tom, že jsme na to zapomněli, přeprogramovali si toto uvědomění a díky nánosům našich duchovních nemocí, potlačených emocí, strachu, smutku, hněvu a vzteku, které v sobě nosíme, jsme se od těchto niterních rovin naší duchovní podstaty odpojili a pohřbili je v sobě pod nánosy našich nepřijatých duchovních zkušeností a nedořešených traumat.
Je potřeba začít vnímat, že naše nepříjemné pocity nám na toto naše nastavení neustále poukazují a říkají nám, nejsi sám sebou, nevnímáš se správně, hraješ si na chudáka, na oběť, věříš něčemu a dáváš pozornost věcem, které jsou v naprostém rozporu s tebou s tvou vlastní přirozeností a souvisejícím životem.
Vystoupit z vlastní únavy, z vlastní rezignace znamená dovolit si nechat v sobě ukončit, zemřít a nechat odejít to staré, nefunkční a vytvořit si prostor pro své léčení, uzdravování, pro odpuštění toho co nás v životě trápí, prostor pro soucit, pro milost, pro lásku a začít tyto věci v životě aktivně dělat, aktivně se jimi zabývat s vědomím, že nás nikdo nepříjde zachránit.
Žádný spasitel nedorazí, my sami se musíme zachránit z vlastní bezmoci a uzdravit se z vlastních nemocí a neschopnosti postavit se do vlastní síly a zodpovědnosti za vlastní pocity, rozhodování, konání, za vlastní život a narovnat se zpět do vlastních přirozených hodnot a uklidit si ten donebevolající svinčík v našich vztazích, rodinách a v našem životním prostředí.
V dnešní době je opravdu na každém z nás pro jakou cestu se rozhodne, zda se rozhodne v klidu zemřít ve svých nemocech a nebo se rozhodne se z nich uzdravit, aby mohl v radosti dál žít a vytěžil ve svém nadcházejícím životě ze zkušeností, které napříč svou duchovní existencí získal, pro vytvoření něčeho nového, krásného, toho, co tady ještě předtím nikdy nebylo.

Každý má svou cestu

Tento pojem je v ezoterických kruzích a duchovních naukách velmi dobře znám a ve své podstatě také dost často i zneužíván k upevnění různých alibistických, odmítavých postojů, spojených s neochotou měnit svá zarytá, pokřivená, nepřirozená životní nastavení a hodnoty.
Z technického hlediska je to naprostá pravda a každá duchovní bytost má skutečně svou zcela unikátní cestu životními realitami Stvoření z vůle jejího Stvořitele.
Je potřeba pochopit, že přirozeným, prvotním záměrem a cílem života ve Stvoření je tvorba souladnosti, jednoty a harmonie celku, tedy pospolnost a spolutvorba všech stvořených duchovních bytostí a tím je v prvé řadě láskyplný a pozitivní život v partnerských vztazích ženy a muže, život v rodinách a dalších společenských kruzích, kde dochází k průnikům a setkání všech naších individuálních cest.
Záměry poznání se zde protínají do těch společných bodů, které nás všechny propojují každý den v životních situacích a souvisejících prožitcích.
Tyto společné body, milníky v našem životě nám vytyčují naši společnou cestu, během které se učíme společně žít a spolutvořit dle pravidel a Zákonů Stvoření jako lidé.
Naše aktuální společná cesta a s ní spojený záměr, která je zároveň tou naší individuální cestou, vlastní každé duchovní bytosti s lidským tělem, je stát se vědomým člověkem.
V tomto společném záměru jsme schopni opět dosáhnout souladného a harmonického stavu života na Zemi.
Abychom toho mohli dosáhnout, musí se každý z nás ve svém nastavení vlastní životní cesty propojit s přirozenými hodnotami a nastaveními, které přináleží životu vědomého člověka v lidské společnosti.
Naší hlavní překážkou je bohužel ztráta povědomí o vlastní přirozenosti, o vlastních přirozených hodnotách, o fungování základních principů a duchovních zákonů přirozeného života, které byly nahrazeny myšlenkovými vzorci chování propojeny s iluzorními fiktivními představami o vlastním přirozeném životě a souvisejících hodnotách.
Každý z nás má tedy svou vlastní cestu a související možnosti jak dospět do stadia vědomého člověka, kde základním vodítkem a klíčem k naplnění tohoto záměru je otázka: Co mi brání žít život a hodnoty vědomého člověka?
Rozumím správně svým pocitům, umím je správně vyjadřovat, důvěřuji svému tělu a životu?
Mám láskyplný a otevřený vztah s rodiči?
Mám láskyplný a harmonický vztah se svým partnerem?
Mám láskyplný a otevřený vztah se svými dětmi?
Mám láskyplné a otevřené vztahy se všemi ostatními?
Realizuji se ve svém životě nezištně a v radosti?
Tvořím v souladu s přirozeným životem a životním prostředím na Zemi?
Není toho málo k řešení, narovnání a uzdravení, co před námi stojí, nicméně každý vždy od života dostává přesně to, na co je připraven a má toho tolik, kolik je schopen zvládnout.
Každý z nás přináší do lidského celku svůj potenciál duchovní jedinečnosti a zkušeností, aby s nimi dnes uvážlivě a vědomě přispíval v procesech transformace, uzdravování a naplňování všech potřebných hodnot pro náš společný, přirozený, lidský život.

Co je to láska?

Význam a výklad slova láska je ve všemožných jazycích ukotven do společného jmenovatele a tím je touha.
V základu lásku můžeme vnímat jako principiální, přístupovou, pocitovou a obsahovou záležitost.
Z pohledu veškeré existence je pojem láska spojen s jejím původem, kterým je obsah absolutního vědomí Centrálního Zdroje všeho bytí, všudypřítomné tvořivé životní síly, nejvyššího Boha a prvotního Stvořitele veškeré projevené existence.
Tato nekonečná inteligence je v sobě hnaná nekonečnou touhou sebepoznání, poznávání a prožívání všech vlastních představ a tvorby skrze vše ze sebe a do sebe stvořeného.
Lásku z pohledu principů vnímáme jako energetický pohyb tvůrčích sil ženského a mužského principu, jejich vzájemné provázanosti a pronikání neboli sexuální interakce tvořící neustále veškerý hmotný projev života.
Tento základní energetický pohyb a související vzájemná interakce jeho projevů mezi ženským a mužským principem je hlídán Zákony Stvoření.
Tyto boží zákony hlídají a opírají se o základní ustanovení a prvotní uvědomění Centrálního Zdroje, kterým je pozitivní podstata a nekonečné všeobjímající a vše přijímající dobro.
Tímto ustanovením je každé ze Zdroje vydělené a stvořené duchovní bytosti zaručena v jejím vlastním životě absolutní spravedlnost a bezpodmínečná láska ve své základní podstatě.
Přístupovou rovinu lásky v základu definuje Zákon Jednoty Stvoření, který definuje přirozený a souladný pohyb životních proudů a sil veškeré projevené a stvořené existence.
Mít tedy ve vlastním životě láskyplný přístup znamená žít a tvořit pozitivně a ohleduplně na základu vlastních přirozených hodnot a být v souladu s okolním přirozeným životem postaveným na Zákonu Jednoty.
Pocitovou rovinu lásky, její rozměr a hloubku lze prožívat pouze ve svém vlastním fyzickém těle skrze smyslová centra a související vnímání sebe sama a okolní reality.
Nejhlubším dosažitelným pocitovým tělesným prožitkem lásky je sexuální rozkoš vystupňovaná do orgasmické extáze, doteku Boha, kdy dochází k prožívání a procítění nejvyšších frekvencí lásky Centrálního zdroje a uvědomění si toho jaká je z pohledu pocitů naše duchovní a zdrojová podstata.
Láska Centrálního Zdroje je tedy ve své podstatě živoucí síla kmitající na frekvencích orgasmické extáze, které je možné se skrze vlastní oddělenost ve svých fyzických tělech v milostných aktech lásky dotýkat, vyživovat se jí, harmonizovat a užívat si jí pro vlastní radostný a přirozeně šťastný život.
Z pohledu obsahu je láska naprosto vše, je to tvůrčí energetický materiál pro realizaci všech životních představ, který je formován záměry a nastaveními pro jednotlivé životní, materiální reality.
Vše je tedy tvořeno ze zahuštěné energie lásky, formováno do duchovními záměry a představami daných projevů a životních příběhů.
Láska je tedy ve své energetické podstatě vše, vše je z ní, vše je v ní, nicméně ne vše co je tvořeno z energie lásky rezonuje s principy pozitivního, přirozeného a souladného života a Zákony Stvoření, které je definují.
Tyto nesouladné věci existují a vždy budou existovat pouze pro účel duchovního vývoje, poznání vlastní, výchozí, pozitivní podstavy a možnosti související svobodné volby, prožít si všemožné iluze a představy o tom, jaké to je, když se nemiluji, nepřijímám takový jaký jsem a volím si nepřirozený a nesouladný život

Lidské tělo jako dar

Jsi tam kde je tvá zodpovědnost a moc nad životem.
Hranice tvého bytí jsou vymezeny tvými pocity, tvou mocí, uvědoměním a schopností přímo ovlivňovat svou životní realitu.
Tam kde se cítíš a vnímáš tam je prostor ve kterém se prožíváš. Tímto prostorem je tvé lidské tělo.
Tělo ti bylo dáno pro účel prožívání lásky a učení se souladnému životu s ostatními bytostmi kolem tebe.
Pouze díky svému tělu můžeš prožívat stvořenou realitu a rozměr své vlastní sebelásky.
Tvé tělo je nejvyšší dosažitelnou materiální hodnotou ve tvém životě.
Ve svém životě nemůžeš nikdy získat nic lepšího, než jsi již dostal na počátku své duchovní cesty životem a tím je tvé tělo a související duchovní dary.
Stav tvého těla, jeho duchovních darů, kvalita a hloubka příjemných prožitků v něm je přímo úměrná tvému uvědomění a tvé duchovní vyspělosti, tedy dosaženému rozměru tvé vlastní sebelásky.
Lidské tělo bylo navrženo pro možnosti nekonečného růstu a transformace duchovní bytosti, která se v něm prožívá.
Zdravé lidské tělo má aktivní všechny duchovní dary, kde mezi hlavní patří přímé energetické napájení z Centrálního Zdroje. Není zde v základu naprosto žádná potřeba čerpat jakoukoliv energii z vnějšího prostředí životní reality.
Další duchovní dar je nekonečný buněčný regenerační cyklus, tedy buněčná nesmrtelnost, díky kterému má duchovní bytost možnost využívat své tělo opravdu na věky věků.
Podmínkou je ovšem souladný a přirozený život dle Zákonů Stvoření Centrálního Zdroje.
Míra porušování Zákonů Stvoření a odklonu od přirozeného souladného života duchovní bytosti se projevuje mimo jiné v jejím lidském těle v genetických poruchách, nemocech a mírou vnější energetické závislosti, tedy potřebě kompenzovat a dosycovat si chybějící zdrojovou energii z vnějšího prostředí a z ostatních duchovních bytostí.
Uzdravit nemoci a poruchy lidského těla lze pouze narovnáním se zpět do přirozeného života a souvisejících hodnot a odpuštěním energetických blokád, které omezují a blokují jeho tělesné funkce, duchovní dary a kvalitu prožívání.
Nemoc je naprosto dokonalý poučný a nápravný mechanismus který se nedá žádným způsobem obejít.
Nemoc nejde odstranit, ani zvrátit žádnými zásahy do lidské genetiky, ani do duchovních tělesných předloh.
Nemoc těla začíná jeho smrtelností a stárnutím a končí ztrátou schopností přirozené reprodukce.
Kdo si tedy chce uzdravit své tělo, musí se vydat cestou přirozenosti a souladného života a začít respektovat vůli Stvořitele a jeho zákonů ve svém vlastním chování, rozhodování a hodnotách.
Tělo je odrazem duchovní bytosti.
Jak se v něm cítíme, to také vyzařujeme a tak i vypadáme.
Tělo jeho vzhled, funkce a kvalitu života v něm je přímým důkazem toho jací opravdu jsme a jak náš život souzní s původním záměrem přirozeného života člověka, který nám byl na počátku dán.

 

Smrt

Tento pojem (latinsky exitus) symbolizuje odchod, opuštění, ukončení životního projevu duchovní bytosti a související procesy.
Díky adaptovaným myšlenkovým vzorcům chování, přejatým informacím z vnějšího světa a souvisejícímu strachu jsme si k tomuto pojmu přijali stanoviska, přiřadili iluzorní představy a spojitosti, díky kterým jsme se dostali do oddělenosti od duchovních rozměrů života a nerozumíme správně tomu, co smrt v našem vlastním životě a v duchovní existenci znamená.
Abychom porozuměli tomu co je smrt, musíme si připustit zcela jiný pohled na to, co symbolizuje a jak je propojena s přirozeným životem.
Základem všeho je nekonečné vědomí Zdroje všeho bytí, nejvyššího, počátečního Boha a Stvořitele.
V něm vše pouze a jen existuje ve formě představ.
Toto vše, tyto představy jsou zhmotňovány, rozpohybovány a prožívány za konkrétních podmínek a na základě jasně stanovených pravidel a zákonů v životních realitách Stvoření.
Přechody mezi jednotlivými představami jsou samostatnými procesy v rámci kterých si každá duchovní bytost prožívá svá uvědomění a spojitosti s prožitky, které v prožité fázi života získala a připravuje se na fázi další, která je spojená s následujícími nabízenými představami a životními ději.
Smrt z duchovního hlediska můžeme tedy vnímat jako přechod bytí, portál, dimenzionální bránu, ale také jako samostatný duchovní svět a prostor (Bardo).
Jakým způsobem smrt vnímáme a jak v našem životě probíhá je dáno našim uvědoměním a souvisejícím napojením na přirozený život.
V naší učící a nápravné realitě vnímáme v prvé řadě smrt, jako smrt fyzického těla, jeho opuštění, odpojení a rozpad, rozklad jeho formy.
V původním přirozeném životě je smrt fyzického těla možnost, nikoliv nutnost.
V realitách přirozeného vědomého života je prožívána smrt jako přerod, transformace vědomí vlastního fyzického těla spolu s vědomím duchovní bytosti v přítomném okamžiku bez potřeby přerušit životní děj odpojením duchovní bytosti od jejího těla.
Tuto možnost má od počátku každá zdravá duchovní bytost, která žije souladný život se Zákony Stvoření a principy přirozeného života.
Vnímání a možnosti prožívání vlastní smrti tedy primárně souvisí s odděleností od přirozeného života.
Rozměr prožívání smrti je dán mírou duchovního úpadku dané duchovní bytosti, která se projevuje skrze její nemoci a ztrátu duchovních darů, tedy mírou jejího odklonu od přirozeného chování, rozhodování a souvisejících přirozených hodnot, kde konečnou možností a posledním stadiem duchovního úpadku a souvisejícího poznání je cyklický vývoj v systému reinkarnací v totálním zapomnění na sebe sama pod vlivem naučených programů duchovní oběti a souvisejícího utrpění.
V tomto nastavení vlastních duchovních nemocí je od našeho narození díky absenci dostatečného množství sebelásky smrt vnímána a prožívána jako proces stárnutí, který je ukončen smrtí fyzického těla a následován další inkarnací navazující na předchozí duchovní zkušenosti.
Smrt fyzického těla tedy z pohledu přirozeného života vždy poukazuje na absenci sebelásky, souvisejícího napojení na vlastního duchovní podstatu v takové míře, aby nám tato zdrojová energie sebelásky zajistila buněčnou nesmrtelnost a nekonečné možnosti vědomého duchovního růstu a souvisejícího přirozeně šťastného života.
Pokud duchovní bytost v zapomenutí na sebe sama vyčerpá všechny své inkarnační možnosti a nepodaří se jí transformovat její vědomí na navazují přirozený cyklus duchovního vývoje, dochází nejen k zániku fyzického těla, ale rovněž ke smrti jejího vědomí, tedy rozkladu a recyklaci duchovních předloh, související duchovní identity, paměti a vzpomínek.
Fragmenty jejího vědomí jsou opět sloučeny s podstatou Zdroje a související energie je znovu použita na další tvoření.
V jednoduchosti platí pravidlo, že ten kdo se opravdu bezpodmínečně miluje a žije přirozený život a hodnoty v souladu se Zákony Stvoření, ten má zajištěn věčný život v těle s buněčnou nesmrtelností.
Naše tělo, jeho vzhled, pocity v něm a jeho možnosti a duchovní dary budou vždycky jedním z důkazů nekompromisní duchovní pravdy o tom jací opravdu jsme a jaký život žijeme.
Každý z nás má v rukách moc se rozhodnout zda bude dál kráčet vlastní nepřirozeností vstříc vlastní duchovní smrti a nebo skrze uzdravení a narovnání, vlastnímu přirozenému životu.

Syndrom vyhoření

Tento stav je v systémovém pojetí rovněž znám jako psychospirituální krize.
Ve své podstatě se jedná o stav, kdy se postižený jedinec vlivem určitých okolností, událostí, změn v životě, dotkne svého vnitřního nastavení a souvisejících duchovních traumat, od kterých je díky naučeným postojům, přístupům a zaměření na související cílené představy odpojen.
Tento prožitek proběhne tak silným způsobem, že postižená osoba v aktuální situací ztrácí zájem pokračovat ve svém naučeném a zištném konání.
Tento stav je obvykle provázen únavou, tedy energetickým vyčerpáním, nezájmem cokoliv dělat, pocity marnosti, zbytečnosti a spoustou dalších nepříjemných pocitů, které se vyplavují ven.
Tento stav je rovněž signálem nastartování transformačních procesů duchovního probuzení.
Dotyčnému jedinci se ve své podstatě nabízí možnost vystoupit z otrockého nastavení života pod vlivem svých duchovních traumat, rodových zátěží a na nich vystavěných myšlenkových vzorců.
Z pohledu učicího systému je tento stav vnímán jako překážka pokračovat dál v naplňování záměrů systémové mašinérie.
Proto se v této situaci nabízí každému možnost buďto vzít svůj život do vlastních rukou, převzít si za něj odpovědnost a začít řešit příčiny svých pocitů a nebo se odevzdat systémovým nabídkám ve formě psychiatrické léčby, která povětšinou nabízí tlumící a od nepříjemných pocitů odpojující medikamenty.
Je tedy potřeba si uvědomit, že příčinou tohoto stavu je dlouhodobá vnitřní neúnosnost vlastního přístupu k životu, nátlakový život v nepřirozených nastaveních ve vlastních vztazích, nepřirozené hodnoty a seberealizace ve které místo přirozené radosti dominuje zištnost a potřeba čerpat energii skrze uznání od ostatních.
Za tímto vším je vnitřní prázdnota, nevědomost, absence vlastní sebelásky, sebeúcty a sebehodnoty, díky které je zde touha být přijat ostatními skrze naplňování jejich představ o tom, jaký bych měl být, jak bych měl vypadat, jak bych se měl chovat a co bych měl dělat.
Syndrom vyhoření tedy vždy říká, narovnej si vztahy s rodiči, s partnerem, uzdrav si své tělo, narovnej si své hodnoty, zbav se svých závislostí, přestaň potlačovat své vlastní pocity, buď upřímný a pravdivý o tom jak se v životě cítíš a neboj se to dávat najevo, řeš příčiny svých nepříjemných pocitů a postav se sám za sebe beze strachu, že nejsi dost dobrý a že si lásku ostatních bez podmínek nezasloužíš.