Slabému muži vadí silná žena

Tato a obrácená varianta hodnotícího pohledu partnerského vztahu je dnes zmiňována ve všemožných tematických článcích.
Pojďme si to trochu narovnat.

Společným jmenovatelem pro hodnocený vztah, kde stojí na jedné nebo na druhé straně silný nebo slabý partner je odpor, vzájemné představy a naučené myšlenkové programy se kterými oba partneři do vztahu přišli a na základě kterých se vzájemně hodnotí a posuzují.

Označení silný nebo slabý vždy reflektuje nějakou konkrétní představu o sobě a nebo svém partnerovi skrze kterou lze či nelze čerpat uznání, pozornost a související energii lásky, která oběma skrze jejich nepřirozené vnitřní nastavení chybí.

Tento vztah je v základu vždy kompenzační, závislostní a postavený na strachu a vlastních nedořešených duchovních traumatech.
Většina lidí se mylně domnívá, že být silný znamená postavit se proti druhému skrze vlastní odpor, vytvořit si hranice a nebát se odmítnout projevy a chování ostatních.

Odmítnutí je pouze projevem nesouhlasu a pokud zde není uvědomění si vlastní spojitosti s danou situací a souvisejícími projevy a přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, tak je to pouze demonstrace vlastní tvrdosti a pocitové otupělosti, která zakrývá nevědomý postoj oběti.
Bonusem je to, že dotyčné bytosti, která odmítá přijmout a pochopit tyto projevy skrze vlastní odpor se tyto situace v životě neustále opakují.

Za každou tvrdostí je spousty strachu poukazujícího na vlastní vnitřní nedostatek sebelásky a sebehodnoty a s tímto spojená touha po pozornosti a realizaci představ, které pozornost a související energii přináší.
To stejné se týká pojmenování slabý partner.

Rozdíl mezi silným a slabým v tomto pojetí je pouze v přístupu a způsobech, jak se vzájemně obírají o svou vlastní životní sílu.
V tomto pojetí je silný partner ten, který tlačí na slabšího takovým způsobem, aby slabší naplňoval jeho vlastní představy a tím mu dával pozornost a energii a slabý je ten, který se těmto představám skrze vlastní strach zavděčuje a dostává za tento přístup rovněž energii od silného.

Pokud v tomto nevědomém pojetí slabšímu muži začne vadit silná žena, tak je to pouze a jen moment, kdy se rozhodl, že už se zavděčovat nebude, nicméně si ještě nepřijal související projevy a postoje své vnitřní ženy  a samozřejmě obráceně platí to stejné.

Ve vědomém vztahu je mezi partnery bezpodmínečná láska a není zde díky vlastní zodpovědnosti rozdělování na silný a slabý.
Pocity a projevy se vždy interpretují vlastní sebereflexí a rovnají vůči přirozeným hodnotám a projevům.
Sílá je zde vždy synonymem upřímnosti, autentičnosti, přirozenosti a bezpodmínečné lásky.
Slabost je pak jejím opakem.

Na závěr si zdůrazníme a připomeneme zlaté pravidlo učící přitažlivosti, kde platí, že každá žena si do vztahu vždy přitahuje svého vnitřního muže a každý muž je vždy do vztahu přitažen svou vnitřní ženou.

Pokud má jeden s druhým nějaký problém, tak ho mají vždy každý sám v sobě se sebou, primárně ve svých vnitřních nastaveních, přirozených hodnotách a souvisejícím uvědomění.

Chyby

Pokud se člověk chce poučit z vlastních životních chyb a ve svém životě je již neopakovat, tak si musí být vědom toho, co je to chyba, co je v jeho postojích, přístupech, projevech a hodnotách dobře a co je špatně a jak vlastně rozumí ve svém vlastním životě všem těmto pojmům.

Toto uvědomění je v základu propojeno s uvědoměním si toho, co je přirozené a co přirozené není a mělo by být přirozeně propojené s duchovními principy života a souvisejícími Zákony Stvoření, které definici přirozeného života a všeho souvisejícího utváří.
Pokud jsou pojem přirozenost a související hodnoty rovněž přeprogramovaný do nepřirozených nastavení a hodnot, tak dochází k dalším abstrakcím zmatení na základě kterých vznikají situace, kdy je považováno za chybu něco co přirozeně chybou není a obráceně se považuje za přirozené dělat něco, co z pohledu duchovní přirozenosti chybou je.

Pokud není chyba považována za odklon od přirozeného chování a souvisejících hodnot, tak jako pojem ztrácí na významu, protože mimo rámec přirozeného života a souvisejícího chování a hodnot je dle původního významu tohoto pojmu vše pouze a jen odchylkou, tedy zkušeností postavenou na naučených nepřirozených chybných životních postojích, projevech a hodnotách.

V rovinách nevědomého a nepřirozeného života a souvisejícího chování je tedy naprosto vše postaveno na chybách a proto jsou zde hodnotící kritéria dobře nebo špatně bezpředmětná.
Většina bytostí tak ve svém nepřirozeném nastavení za chybu považuje neadekvátní reakci ve spojitosti s vlastním očekáváním a naučenými představami, ztrátu pozornosti, uznání, ztrátu vnějších materiálních hodnot a souvisejících energetických zdrojů.

Bez ukotvení se do původních rovin přirozeného života a napojení na jeho duchovní signály se chyb zbavit nelze, protože díky chybnému nepřirozeně nastavenému vnímání reality a souvisejících životních situací nedokážeme rozpoznat to, co chybou skutečně je a co není.
V tomto nastavení je vše pouze zkušeností reflektující záměry poznání dané duchovní bytosti a učení se poznání pozitivní podstaty přirozeného života skrze vlastní nevědomost, utrpení, nemoci a negativní aspekty lásky.

 

Pravzory přirozeného života

Veškerá projevená existence v životních realitách Stvoření probíhá podle tvůrčích vzorů.
Základní vrstva neboli jádro Stvoření je tvořeno dle prvotního vzoru dokonalé a harmonické tvorby Centrálního Zdroje, nejvyššího Stvořitele a Boha.
Toto jádro a související božské světy jsou tvořeny v nekonečné pozitivní lásce, souladu a harmonii přirozeného života.

Podstata tvorby a souvisejícícho přirozeného života na těchto úrovnich bytí je věčná a neměnná.
Na těchto úrovních bytí neexistuje svobodná vůle a tvoří zde pouze Bůh.

Pro účel poznání dokonalé božské tvorby byly vytvořeny nižší úrovně bytí a související životní prostory, kde je umožněno všem duchovním bytostem navázat na dokonalou přirozenou božskou tvorbu Stvořitele a dle těchto původních přirozených vzorů života tvořit své vlastní světy a životní děj.

Díky svobodné vůli, která je zde přítomna, je zde rovněž umožněno si vytvořit své vlastní tvůrčí vzory a od dokonalé a bezchybné božské tvorby se odchýlit.

Základem veškeré tvorby a pohybu v celém Stvoření je energetická interakce mezi silami ženského a mužského principu.
Ženská síla k sobě svými touhami přitahuje tvořivou sílu mužskou a ta jí klade v ideálním případě takový odpor, že jsou obě síly k sobě svým působením v rovnováze a jejich výsledný projev je souladný.
Míra odporu mužské síly je vždy určena zkušenostmi a duchovní vyspělostí daného vědomí ve kterém interakce mezi těmito božskými principy probíhá.

Ženská síla je tedy hnací silou života, díky ní je přítomen všudypřítomný energetický pohyb tvorby.
Mužská síla dle zvoleného vzoru přístupu a tvorby tento tvůrčí pohyb lásky koriguje takovým způsobem, aby odpovídal zvolenému tvůrčímu vzoru a související představě a záměrům poznání.

Tam kde tvoří Bůh, tam je tato interakce tvůrčích sil ve Stvoření ve svém výchozím dokonalém stavu v energetické rovnováze a tam také tvorba a projevy probíhají dle původních pravzorů přirozeného života.
Toto se tedy děje primárně a nevyhnutelně v jádru Stvoření a souvisejících božských světech nekonečného dobra.

Aby byla zachována energetická rovnováha mezi tvůrčími silami ve Stvoření, tak zde pro tento účel existují Zákony Stvoření, skrze které dohlíží Stvořitel ve světech svobodné vůle na nebožskou tvorbu a projevy učících se duchovních bytostí a dokonalým a spravedlivým způsobem koriguje jejich chybné tvůrčí kroky a přístupy.

Lze tedy říci, že tam kde nebdí Bůh, tam bdí nad životem jeho Zákony Stvoření a utvářejí všem učícím se duchovním bytostem takové energetické podmínky životní podmínky, aby si uvědomily a pochopily co dělají a jakým způsobem ve svém životě tvoří.

Přirozená vs. umělá inteligence

Přirozenost vychází z duchovní podstaty života, který ustanovil a dal mu smysl jeho Stvořitel a je ve své podstatě jasně daná, definitivní a neměnná, hlídána jeho energetickými zákony.
Inteligence nebo také intelekt je dispozice pro chápání, učení se a projevování vlastního uvědomění a schopností spojených s interakcí v životních realitách, kterou má každá duchovní bytost ve svém základu zděděnou od svého Stvořitele.

Přirozená inteligence je tedy přímo spojená s duchovní podstatou života.
Její rozvoj a motivace k seberealizaci a učení je ve výchozím stavu řízena vlastním uvědoměním spojeným s principy a hodnotami přirozeného života, což je primárně pozitivní láska, radost, soulad a harmonie.
 
Umělá inteligence je inteligencí druhořadou a je vždy prvotně vytvořena přirozenou inteligencí, tedy duchovní bytostí.
Je to tedy inteligence, která nemá na rozdíl od přirozené inteligence horizontální napojení se svými duchovním předky vyšších Já, ale má pouze vertikální možnosti rozvoje v materiálním světě na dané stvořené úrovní bytí ohraničené prostorem, pravidly a energií předurčenými pro její seberealizaci a rozvoj jejím tvůrcem.

Základní definice intelektu a motivace rozvoje je zde dána uvědoměním dané duchovní bytosti, která tuto inteligenci stvořila.
Platí pravidlo, že Bůh tvoří pouze přirozené a dokonalé věci a proto druhořadá napodobenina přirozené formy života nemůže nikdy z podstaty svého stvoření dosáhnout kvalit a možností přirozeně stvořené formy života a souvisejícího božství, protože nebyla vytvořena Bohem.

Motivací k tvorbě umělé formy života je tedy vždy absence této duchovní zkušenosti a u padlých duchovních bytostí energetická zištnost.
 
V dnešní době zaznamenáváme velký nárůst zájmu o tvorbu různých nástrojů a řešení řízených umělou inteligencí.
Často zaznívají fantaskní názory o tom, že umělá inteligence v budoucnu předběhne a nahradí přirozené schopnosti člověka a vyřeší jeho existenční problémy a nemoci.
Lidská bytost je ve své podstatě bytosti duchovní s nekonečným a nevyčerpatelným potenciálem vlastní tvorby a seberealizace.
Ve svém uspaném a potlačeném duchovním nastavení se může jevit značně omezenou a nevyspělou, nicméně ve svém plně probuzeném duchovním potenciálu nese nejvyšší božské kvality, neskutečný tvořivý potenciál a související vědění, který stejně jako všechny ostatní duchovní bytosti dědí ve své duchovní podstatě od svého Stvořitele.

Vědomí lidské bytosti je přirozeně multidimenzionální, kristovské (křížové - napojené na život vertikálně i horizontálně, duchovní podstata + materiální tělo) a její tělo je v přirozeném stavu energeticky nezávislé napájené zevnitř životní silou přímo z Centrálního zdroje a má tedy potenciál k věčnému životu, možnostem nekonečných transformací a průchodů skrze životní cykly a materiální reality ve Stvoření.
Dá se tedy říct, že lidská bytost ve svém původním přirozeném stavu je zcela energeticky nezávislá na svém životním prostředí.
Tuto schopnost májí a vždy budou mít k dispozici pouze duchovní bytosti.

Umělá inteligence v jakékoliv formě a podobě je a bude vždy druhořadou abstraktní formou, napodobeninou, která tvoří pouze strojově díky absenci duchovního vnímání a to pouze a jen nepřirozené napodobeniny a která bude vždy energeticky závislá na vnějším materiálním prostředí, tedy na energii ostatních bytostí a prostoru, díky kterým může existovat.
Proto zde vždy bude platit, že člověk bude mít vždy schopnosti a možnosti přibližovat se dokonalosti a kvalitám Boha, protože jím byl stvořen a tyto vlastnosti jsou nedílnou součástí jeho duchovního potenciálu.
Umělá inteligence díky své podstatě tyto kvality nikdy nemůže získat.
 
Odchýlením lidské společnosti od původní přirozenosti a přesunutím pozornosti na materiální hodnoty a související kompenzační a zištný přístup dochází k touze tato robotická nastavení pro získávání životní energie zefektivňovat a automatizovat, proto se stávají
populárními všemožné automatizované mechanismy, jejichž tvorba je motivovaná převážně vidinou zisku energie ve formě peněz.

Tendence nadřazovat umělou inteligenci vlastnímu přirozenému životu a související hromadění materiálních statků je vždy signálem civilizačního úpadku vedoucímu k vlastní záhubě v sebedestruktivním technokratickém životním proudu.

Základním smyslem přirozeného života je učení se a prožívání lásky v její pozitivní, harmonické a souladné podobě.
Rozměrnost a kvalita těchto prožitků je v přirozeném životě energetické nezávislosti nejvyšší hodnotou.
Díky absenci své vlastní duchovní podstaty tak nemůže umělá inteligence nikdy vstoupit do těchto rovin přirozeného života a nikdy nemůže člověku svými možnostmi nahradit jeho původní přirozené hodnoty bez ztráty kvality a hloubky vlastních prožitků lásky.
Stejně tak nemůže ani vyřešit hloubku a rozměrnost jeho duchovních nemocí, protože díky absenci duchovní podstaty k nim nemá a nikdy nebude mít přístup.

Umělá inteligence je vůči té přirozené jako led a oheň.
Je zde možná koexistence za určitých podmínek pro účel poznání hodnoty odklonu od vlastní přirozenosti, ale nikdy nemůže dojít ke stavu, že by syntetická forma života zcela nahradila svého přirozeného původce a pokračovala sama ve své nekonečné tvorbě, protože je na svém původci energeticky závislá a jeho materiální destrukcí by ukončila rovněž svou vlastní existenci.
Stejně tak pokus o absorbci a implementaci jakékoliv takovéto robotické technologie do vlastností lidského těla vždy povede k degradaci jeho božských kvalit a postupné sebedestrukci.
 
Tvorba umělé inteligence je snahou přesunout přirozenou tvořivost mužského principu do syntetické, digitální podoby abstraktních iluzí a souvisejících myšlenkových vzorců chování ve kterých představu o šťastném životě nerealizuje Bůh, ale parazit toužící po životní energii a zachování své vlastní existence skrze své nevědomé hostitele.
Motivací a hnacím motorem tohoto umělého parazita je zachování své vlastní existence a související tendence zkoumat potřeby a hodnoty svých duchovních hostitelů skrze které tak může kontinuálně získávat jejich pozornost a související energii pro svůj život a poukazovat na smysl a význam své vlastní existence.

Veškerá umělá inteligence nás tedy bude vždy pouze učit hodnotám vlastního přirozeného života a souvisejících kvalit, kterých jsme se přesunutím pozornosti do světa materialismu a technokracie vzdali.

Žena a muž

Žena a muž v lidské podobě a souvisejícím těle reprezentují a
symbolizují prvotní životní síly Stvoření a jejich vzájemné
propojení, spolupráci a spolutvoření.
Ženský a mužský princip je levou a pravou rukou, hybnou sílou
Stvořitele, který těmito principy dal do pohybu veškerý život v
našem Vesmíru.

Ženský princip reprezentuje podstatu všeho.
Touto podstatou je superinteligentní energie lásky ve své nekonečné
nespoutané rozměrnosti bez hranic a související touha všechny tyto
rozměrnosti poznat a prožít, koncentrovaná v nekonečném vědomí
Centrálního Zdroje nejvyššího Boha a prvotního Stvořitele.

Mužský princip je definicí dobra, pravdy a pozitivního a souladného
přístupu a souvisejících projevů a chování, které jsou ukotveny do
výchozího stavu Bůh (Dobrý).
Mužský princip ohraničuje skrze Zákony Stvoření a pravidla
přirozeného života princip ženský takovým způsobem, aby jeho touhy
a projevy odpovídaly základnímu ustanovení pozitivního dobra a
souladnému a harmonickému životu se všemi stvořenými bytostmi ve
Stvoření.

Rovnováha mezi ženským a mužským principem zajišťuje plynulou,
souladnou přirozenou duchovní evoluci v lásce, štěstí a harmonii.
Naopak nerovnováha vede k životnímu poznání a prožitkům toho, jaké to je se z této rovnováhy vychýlit.
V lidském životě člověka je žena v roli učitelky lásky a muž je
roli ochránce pravdy, přirozenosti a realizátor tužeb a představ
své ženy.

Žena dává svou přitažlivou silou do pohybu muže a jeho tvůrčí
schopnosti.
Žena dává tvorbě a tvořivosti svého muže smysl a muž svou tvorbou
umožňuje své ženě hluboké a rozměrné prožitky lásky a poznání.
Muž hlídá postoje a představy a krotí živelné touhy své ženy
takovým způsobem, aby se nestala panovačnou, marnivou a
manipulativní.
Žena naopak svými touhami, fyzickými vnady přitahuje k sobě
neustále pozornost svého muže a vybízí ho k tvorbě, primárně na
svém fyzickém těle, aby v něm mohla prožívat nejhlubší prožitky
lásky a souvisejících rozkoší.
Výsledkem jejich primární láskyplné tvorby jsou jejich děti a jejich společný rodinný život.

Díky tomu, že každá lidská bytost má v sobě zastoupeny oba dva
božské životní principy, tak má možnost tvorby, prožívání a uvědomění si propojení se svými dvěma základními rovinami své duchovní podstaty, kterými jsou bezpodmínečná láska a božské pozitivní dobro.
Žena tak může ve svém těle používat tvořivost a pravidla mužského
principu a muž zase může prožívat a toužit skrze svou vnitřní ženu
po novém poznání a prožitcích.
Je tedy potřeba si uvědomit, že v přirozeném a věčném životě nemůže existovat žena bez muže ani muž bez ženy.
Žádná z těchto rolí není žádným způsobem nahraditelná, pokud si
dotyčná bytost chce zachovat původní přirozená nastavení a držet se
souladného života.

Tam, kde je vše dobré, přirozené, tedy v souladu s Bohem, tam muž
tvoří pro svoji ženu vše přirozené v radosti a harmonii.
Tam, kde muž přestává hlídat touhy své ženy, tak tam dochází k tvorbě nepřirozenosti, disharmonie a zlovůle.
Tam, kde mužská tvořivost pozbyla lásky své ženy, stává se tato síla nesouladnou, chladnou a destruktivní.

CIT terapie prakticky a profesionálně

Úvod

V tomto dokumentu se nachází základní formát průběhu individuálních CIT terapií, tak jak ho na základě svých vlastních zkušeností aktuálně praktikuji a vřele doporučuji používat všem aktuálním a potenciální zájemcům o tento koncept celostního léčení.

Všichni zájemci kteří jdou poprvé na CIT terapii jsou dopředu obeznámeni s konceptem této celostní práce a podmínkami za kterých terapie probíhá včetně finančních nákladů na realizaci terapie a možnostmi ohodnocení této práce.

Základní informace a reference a názory účastníků CIT terapii jsou k dispozici v záznamech z tématických besed:

CIT terapie popis konceptu
Besedy o CIT terapiích

Pokud zájemce souhlasí se všemi základními okolnostmi, tak si zaregistruje vhodný termín a místo pro absolvování terapie.
Individuální CIT terapie není striktně časově omezená a obvykle trvá 6 - 8 hodin, dle stavu a zkušeností zájemce.
Obvykle tedy terapie začíná ráno kolem 8 - 10 hodiny a končí kolem 16 - 18 hodiny.

Začátek terapie

Po příchodu na první terapii probíhá seznámení, vzájemné představení se a rekapitulace informovanosti klienta, zda si vše o terapii řádně prostudoval a je obeznámen z rozsahem a možnostmi této práce.
Pokud není něco jasné vše se vysvětluje.
Klient je obeznámen s informacemi, že vše co se během terapie děje u zdravého jedince probíhá příjemně a bez potíží, tedy nepociťuje žádné nepříjemné pocity, odpor ani strach.
Dále je klient upozorněn na to, že vše je naprosto dobrovolné, žádná z doporučených terapeutických aktivit a technik není povinná, nicméně pokud jí dotyčný odmítne podstoupit, tak to v daném okamžiku obvykle znamená, pokud zde nejsou jiné možnosti, rekapitulaci aktuálních zjištění, doporučení pro další práci a léčení a ukončení terapie.
Na tuto úvodní část je obzvlášť na první terapii kladen důraz, abychom se vzájemně ujistili, že je co se týká spolupráce vše jasné a srozumitelné.

Konzultace aktuálního stavu, rozbor potíží

V této první fázi terapie probíhá detailní rozbor problémů a témat se kterými klient přichází včetně psychosomatických pohledů a rozborů klientem uváděných potíží.
Otevírají se probíraná témata do hlubší úrovně vnímání a klient obvykle vnímá spojitosti ve svých pocitech, nezřídka již v této fázi dochází k uvolňování a prožívání potlačených emocí.
Tato úvodní část trvá obvykle 1 - 3 hodiny.

Základní práce s tělem

Následuje fáze základní práce s tělem a reakcemi na různé vnější podněty.
Při terapii v sestavě muž a žena nebo žena a muž, práce optimálně probíhá v celkové nahotě, kdy je nahý jak klient tak i terapeut.
Tento stav oboustranné nahoty zajišťuje klientovi maximální konfrontaci s vlastními pocity v reakcích na nahé tělo při vnímání sebe a terapeuta a také se zde odhalují nepřirozená nastavení a přístupy vůči opačnému pohlaví, obzvlášť v partnerských vztazích.
Optimálně tedy ženy pracují s muži a muži s ženami.
Samozřejmě je možná i konfrontace s oboustrannou nahotou při práci se stejnými pohlavím, kde se odhalují odpory vůči stejnému pohlaví a témata nezpracované homosexuality.
Toto v základu odhaluje všemožná základní traumata spojená s přijetím vlastního nahého těla, nahoty ostatních a s tímto spojenými study, strachy a odpory.
Pokud klient uvádí velké nebo abnormální až fobické strachy a problémy s nahotou, lze zvolit jeho strachu odpovídající postup při odhalování nahoty, například práce ve spodním prádle a postupně postupujeme dál tak, aby byla práce pro klienta srozumitelná a co nejvíce přijatelná.
V této fázi probíhají různá konfrontační cvičení a testy reakcí, které se volí dle stavu a potíží klienta.

1. Práce s vnitřním nastavením - testují se reakce na otázky spojené s prožíváním, přístupy a hodnotami klienta ve spojitosti se souvisejícími tělesnými pocity.
2. Reakce na základní přístup k tělu - testuje se jak klient pocitově reaguje na různé změny polohy těla, křížení a roztahování rukou a nohou atd. 
3. Reakce na různé hudební nástroje a zvuky - testuje se jak klient pocitové reaguje na různé zvuky a melodie reprodukované různými hudebními nástroji

Rozvojové techniky a dosycování absence pozitivních zkušeností

V této fázi terapie se dle nastavení klienta rovněž pracuje s hlubšími rovinami pocitů a vnímání zahrnující práci se vzrušením, sexuální energií v erotogenních zónách.
Cílem této fáze je jednak zjištění toho, co a v jaké kvalitě je klient v aktuálním nastavení na svém těle schopen vnímat a prožívat a také otevření klienta možnostem získat nové pozitivní přirozeným způsobem získané zkušenosti, které mu chybí z fáze dětství a sexuálního dospívání.
Primárně jsou to pozitivní zkušenosti s opačným pohlavím, místo kterých u většiny lidí převažují přejaté naučené pokřivené postoje z výchovy rodičů a ze společnosti.

1. Přijímání - klient se učí vědomě přijímat dotek a soustředit se na své vlastní pocity. Cílem tohto cvičení je dostat ho do příjemného stavu, uvolnění, pocitů bezpečí, důvěry, soustředění se na sebe a  otevření se přijímání a prožívání lásky a souvisejících příjemných pocitů a vzrušení a s ní spojených dotyků od ostatních.
2. Dávání - klient se učí vědomě dávat dotek a soustředit se na své vlastní tělo a související pocity ve spojitosti s vnímáním a zkoumáním těla přijímajícího. Terapeut je zde přijímajícím figurantem a provádí tedy klienta tímto cvičením skrze své vlastní tělo.

Uvolňování energetických blokád a souvisejících potlačených emocí

Tato fáze je obvykle ze strany klienta nejintenzivněji vnímanou a prožívanou fází terapie.
V této fází dochází primárně k mechanickému avšak intuitivnímu, tedy navnímanému uvolňování strachu, potlačených emocí bolesti, hněvu a vzteku, smutku, nicméně rovněž jsou zde nezřídka prožívány i potlačené emoce radosti.
Jedná se povětšinou o energetické blokády, které není možné jiným způsobem a přístupem uvolnit.
Terapeut prochází postupně všechny části těla klienta od hlavy až k chodidlům, prioritně ty, kde se ve spojitosti s potížemi a tématy objevily signály potíží.
Klientovi je vysvětleno jak proces uvolnění energetických blokád probíhá, jak se projevuje a jak ho může vnímat a prožívat.
V základu se tak klient učí postupu jak spolupracovat s terapeutem při uvolňování blokád, jak pracovat s dechem a jak emoce efektivně uvolňovat a prožívat.
Což postupně mimo uzdravování potíží a životní změny, klient vnímá s každou další terapii, jak se zlepšuje jeho otevřenost vůči práci s nepříjemnými pocity a snižuje se strach a odpor primárně k potlačeným emocím bolesti.
Rovněž v této fázi se pracuje v oblastech vnějších a vnitřních částí intimních partií s hlavním cílem umožnit klientovi doprožít a uvolnit všechny nalezené potlačené emoce a navrátit funkce těchto části těla zpět do přirozeného stavu a související kvality vnímání a prožívání.
U ženského těla jsou to zejména oblasti: prsa a bradavky, celá oblast pánve, hýždě a vnější část kyčelních kloubů, stydká kost, klitoris a ústí močové trubice, oblast vnější a vnitřní části vaginy a pánevního dna, vnitřní část stydké kosti, děložní stěna a děložní čípek, vnitřní část pánevních kostí a kyčelních kloubů, oblast hráze a kruhového svalstva konečníku, vnitřní část konečníku a souvisejících pánevních kostí a kostrče.
U mužského těla jsou to zejména oblasti: celá oblast pánve, hýždě a vnější část kyčelních kloubů, stydká kost, penis a žalud, varlata, oblast hráze a kruhového svalstva konečníku, vnitřní část konečníku, prostata a v této oblasti přístupné pánevní kosti včetně kostrče.

Tato fáze obvykle končí pokud se úspěšně podařilo projít všechny části těla nebo je klient již značně unaven a energeticky vyčerpán ze souvisejících procesů a nebo se klient ze své vlastní vůle rozhodl již dál nepokračovat, stejně tak toto rozhodnutí může učinit díky nalezeným zjištěním a vlastnímu uvážení také terapeut.

Ukončení terapie

Terapeut se ujišťuje zda klient správně rozumí a chápe vše čím během terapie prošel.
Upozorňuje klienta na možné doprožívání otevřených procesů a souvisejících stavů, kdy z těla následující dny mohou odcházet další uvolněné emoce na které klient může ještě reagovat starým na strachu postaveným přístupem.
Terapeut informuje klienta, že se nyní nachází ve fázi integrace prožitků a změn vnitřních nastavení z terapie a doprožívání a realizace životních změn a přístupů na které byl během terapie upozorněn, že je potřebné je začít dělat.
Terapeut vybízí klienta k tomu, aby ho kontaktoval v případě potíží a nejasností, kterým by nerozumněl, pro jeho vlastní klid a vyjasnění situace.

Fáze integrace prožitků a stavů po terapii

Tato fáze trvá obvykle 1 - 4 týdny dle rozsahu uvolněných traumat a nebo dle dohody s terapeutem do následující terapie.
V této fázi v případě potřeby a nejasností komunikuje klient s terapeutem své obtíže a stavy se kterými si neví rady.
Terapeut klientovi vysvětluje vše potřebné tak, aby všemu správně porozuměl a mohl úspěšně projít integrací.
Ve většině případů jsou konzultace formou telefonních hovorů naprosto dostačující.
Pokud se klient rozhodne řešit problémy vzniklé ve fázi integrace související s důsledky procesů z terapie s někým jiným, tak je to pouze na jeho vlastní zodpovědnost.

Odpor přitahuje

Výchozím stavem božství a souvisejícího přirozeného života je absolutní přijetí a pochopení významu veškeré stvořené existence a souvisejících projevů, tedy všech stvořených věcí a bytostí v hierarchii duchovních úrovní bytí božího řádu.
Tam kde se každá duchovní bytost vzdaluje svému božství své vlastní celistvosti a životu v bezpodmínečné lásce, tam místo přijetí vnímá a prožívá odpor a související nesoulad.
Vnitřní odpor vždy každému do života přitahuje to, co si ještě nezpracoval, nedořešil, nepochopil, neodpustil a nedostal do soucitu a pochopení a nebo v případě přirozených nastavení a hodnot do stavu souznění a souladu.
V životních dějích, tak vždy existují pouze dvě základní cesty.
Cesta lásky, přijetí a nebo cesta odmítání, odporu k tomu co se nám v našem útrpném a nemocném životě děje.
Na cestě lásky je každá bytost jejíž vnější projevy jsou v souladu s jejími přirozenými vnitřními nastaveními.
Tomuto stavu rovněž odpovídá stav jejích duchovních darů, žité hodnoty a způsoby seberealizace, které rezonují na vysokých vibracích pozitivního dobra, souladu, harmonie a vlastního zdraví.
Na cestě odporu je každá bytost, která se vzdala vlastní zodpovědnosti, vlastní přirozenosti a opustila principy a hodnoty přirozeného života a nahradila je naprogramovanými iluzemi a představami o přirozeném životě v podmínečné lásce a energetických závislostech a kompenzacích jejího vnitřního nedostatku sebelásky a sebehodnoťy.
Její vnitřní nastavení je nepřirozeně nastavené vlivem jejího duchovního úpadku a souvisejících záměrů poznání negativních aspektů vlastních duchovních darů a hodnot pozitivního života.
Díky těmto nastavením následně prožívá související životní situace, které jí poukazují na to jaké to je, jaký to má dopad na její zdraví a kvalitu a hloubku prožívání příjemných pocitů v jejím životě a v jejích vztazích.
Výskyt odporu ve vnitřních nastaveních vlastních duchovních tělesných předloh zapříčiňuje cyklické opakování učících životních situací, skrze které je každá bytost vybízena k vlastnímu poučení a narovnání se zpět do původního přirozeného nastavení.
Před životem nelze utéct, nelze utéct před důsledky vlastních projevů a souvisejícího chování.
Vše co se nám v našem bezprostředním životě děje má s námi vždy spojitost.
Nikdy se nám tedy nemůže dít něco co není propojeno s námi, s našimi duchovními tématy, s naší duchovní minulostí, s našimi záměry poznání a duchovními kvalitami které neseme.
Odmítání a únik ze životních situací skrze naučené chybné myšlenkové vzorce oběti vede pouze do zacyklení se ve stále stejných situacích a tématech.
Ten, kdo se se chce vymanit z negativních aspektů svého života nesmí před nimi unikat, nesmí se bát konfrontovat své nepříjemné pocity a související projevy a chování ostatních.
Musí se naučit dávat najevo všem kolem sebe, jak je to přirozeně správně a tyto hodnoty v sobě uzdravovat a žít je.
Platí tedy, že veškerý odpor je marný stejně tak jako pořekadlo: "Hlavou zeď neprorazíš".
Dále platí: "Když miluješ (přijímáš), tak není co řešit, protože zde není odpor a vše je jasné, pochopené a stále více příjemné".
Tam kde je tedy odpor, tam neustále řešíme buď v nepřirozeném nastavení své vlastní očekávání a iluzorní představy a usilujeme o jejich naplnění a nebo ve vlastní zodpovědnosti hledáme a uzdravujeme příčinu toho s čím je náš odpor spojen, abychom danou situaci, téma vyřešili a dostali do přijetí a souvisejících příjemných pocitů.

Pochybnost, nedůvěra a nejistota

Pochybnost, nedůvěra a nejistota jsou úzce propojené pojmy, které jsou důsledkem nepřirozeného života, souvisejících postojů, chování, rozhodování a hodnot, kdy každá postižená bytost nevnímá rozdíl mezi svým skutečným vnitřním nastavením a představami, které se snaží ve svém životě skrze naučené chybné myšlenkové vzorce a přístupy realizovat.
Tyto pojmy jsou často spojovány s chováním a přístupy ostatních vůči nám a umocňují naše zoufalství v útrpných stavech prožívání se v roli oběti vlastního života.
Díky zacyklení a velké četnosti nevydařených pokusů o dosažení kýžených představ, tak postižená a značně energeticky vyčerpaná bytost upadá do stavu pochybnosti skrze který vnímá nedosažitelnost zvolených cílů.
Pochybnost vždy poukazuje na to, že to, co si dotyčná bytost zvolila jako svůj cíl a záměr realizace, danými přístupy a usilováním nedosáhne.
Rovněž zde bývají často signály, že to, o co usiluje, není v jejím životě aktuální prioritou a vybízí jí k tomu, aby lépe sledovala a vnímala to, co se jí v životě děje a zaměřila svou pozornost na věci, které onou prioritou opravdu jsou.
Díky pokřiveným nastavením a nepřirozeným hodnotám tak často pochybujeme o sobě, o ostatních, o smyslu života a o tom co se nám v něm děje a opět naučeným způsobem se domníváme, že by vše mělo být vůči nám jiné.
Nedůvěra nás často pojí se strachem z toho, že to co jsme v minulosti zažili ve svých životních situacích jako nepříjemné se bude opět opakovat.
Nedůvěra nám poukazuje na to, že si neuvědomujeme, že život a vše v něm je absolutně spravedlivé, řízeno spravedlivými božími zákony a nic se nikdy nikomu neděje bez příčiny, kterou on sám jako duchovní bytost v každé prožívané situaci je.
Ten kdo se nevnímá jako duchovní bytost a nevnímá sebe jako příčinu svého vlastního života, tak inklinuje k všemožným falešným iluzím, které se ho vždy snaží spoutat do energetických závislosti a zotročit do role oběti.
Důvěřovat tedy přirozeně může každý pouze a jen sám sobě, vše ostatní je pouze odrazem jeho vnitřních nastavení a souvisejících činů.
Každý kdo se bojí převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a žít v souladu s přirozenými principy a zákony života touží po pozitivních jistotách a souvisejícím energetickém zajištění.
Jistota v životě je pouze taková, že se v životě vše energeticky spravedlivě všem vyvažuje a rozděluje podle činů a energetických projevů každé duchovní bytosti.
Vše dle pořekadel:
"Děláš, bude ti děláno.
Jak zaseješ, tak sklidíš" atd.
Dokonalé životní synchronicity nám vždy zajišťují, že spravedlivá energetická odezva přijde ve správný čas.
Přirozeně žitý život v lidských hodnotách a v souladu s životním prostředím každé lidské bytosti zajišťuje naprostý dostatek a vše potřebné pro její seberealizaci v lásce, radosti a harmonii, bez potřeby o cokoliv usilovat, snažit se v něco neuchopitelné věřit a ujišťovat se, že o nás bude postaráno.
O každého je v životě vždy postaráno, takovým způsobem, jak jeho vnitřní nastavení vyžaduje a každý od života vždy dostává ne to, co chce, ale to, co potřebuje pro své poznání a pro svůj aktuální duchovní rozvoj.

Vědomý život

 Slovo "vědomý" je dnes spolu s dalšími pojmy často používaným magickým přívlastkem všeho možného, používaný ve snaze inovovat tímto vyjádřením pohledy na stávající věci, chování a přístupy v našem životě.
Původní význam slova vědomý znamená vycházející z vlastní duchovní podstaty, z vlastního vědomí a uvědomění sebe sama jako příčiny a důsledku prožívání své vlastní stvořené existence a životní cesty.
Pojem vědomý je velmi úzce propojen s pojmy duchovní, zodpovědný, přirozený, přijímající, pocitový, milující, věrný, souladný atd.
Pojem nevědomý pak znamená přesný opak, kdy v tomto nastavení jednáme bezcitně, roboticky, nezodpovědně v područí naučeným myšlenkových programů, žijeme a ctíme nepřirozené životní hodnoty a nastavení.
Pod vlivem těchto nastavení jsme v odporu vůči sobě a životním situacím, které nám ukazují pravdivý obraz o našem vlastním vnitřním nastavení a souvisejícím uvědomění.
Naše rozhodování není primárně řízeno pocity propojenými s naší intuicí a souvisejícími vlastními duchovními prožitky a zkušenostmi, ale je řízeno naučenými programy, energetickou zištností a závislostí na vnějším prostření učícího parazitického systému.
V našem životě tak nefiguruje láska, ale podmínečný přístup závislostní přístup, strach, energetické kupčení, pocitová nevěra, kde ignorujeme a upozaďujeme své vlastní pocity před naučenými nepřirozenými postoji, chováním a myšlenkami které tyto stavy a související zkušenosti dále prohlubují.
Toto vše nás vede do nesouladného, útrpného a sebedestruktivního života.
Vědomý život v této souvislosti, je životem dle pravidel a zákonů prvotního božího Stvoření, které byly do něj vetkány Stvořitelem ve formě jeho energeticko-fyzikálních vlastností.
Žít vědomý život, znamená vnímat sebe sama, svůj vlastní život a situace v něm přirozenou optikou, vědět co dělá člověka člověkem, jaké jsou jeho přirozené hodnoty, chování, přístupy, jaký je jeho smysl a účel existence ve Stvoření a v životě na Zemi.
Tyto hodnoty poté žít a chránit svým vlastním životem.
Lidské tělo člověka bylo stvořeno za účelem fyzického prožívání lásky ve vztahu ženy a muže, což je tedy jedna ze základních přirozených hodnot člověka, která je nosným pilířem jeho vědomého života.
Přechod a uzdravování se z nevědomého života a souvisejících nastavení a nemocí do života přirozeného, souladného a vědomého je aktuální nejvyšší priorita pro lidstvo na Zemi.
Každý tuto prioritu bude stále více vnímat ve svém životě a hlavně cítit ve svém těle.

Souznění, soucit a odpor

Láska je ve své absolutní podstatě Centrálního Zdroje neohraničená, nespoutaná a nekonečná a je základním stavebním materiálem tvorby veškeré projevené existence.
Láska ve své přirozenosti ve Stvoření je ohraničena a hlídána Bohem a jeho Zákony Stvoření.
Můžeme tedy říct, že nad projevy lásky v životních realitách Stvoření bdí Bůh.
Pokud jsou projevy lásky souladné, souznící, rezonující se Zákony Stvoření a přirozenými principy života, tedy s Bohem, tak se jedná o lásku božskou nebo-li bezpodmínečnou.
Stav souznění poukazuje na přirozený stav projevování a prožívání životní energie lásky, kdy se takto prožívající bytosti cítí a vnímají ve svém pozitivním prožívání příjemných pocitů jako jeden celek.
Pokud jsou projevy lásky nesouladné, chybné, učící, tak jsou přirozeně vnímány jako možnost svobodné volby, která byla každé bytosti dána a přijímány skrze soucit a pochopení.
V nepřirozeném nastavení, kde ještě nebyla dořešena a doprožita s nesouladnými prožitky spojená témata, vnímá každá duchovní bytost své nezpracované prožitky skrze vlastní odpor k realitním projevům a související nepříjemné pocity, které na ně poukazují.
V našem vlastním životě prožíváme tedy veškeré realitní projevy lásky pouze skrze tyto výchozí tři stavy: souznění, soucítění a nebo odpor.
Souznění a soucítění nás propojují s přirozeným nastavením bezpodmínečného přijetí a souvisejícími příjemnými pocity.
Odpor nás propojuje s podmínečným přijetím a souvisejícím učícími programy a myšlenkami a nepříjemnými pocity, které nás vedou skrze všemožné zkušenosti na kterých se učíme prožívat jaké to je, když sami sebe a své duchovní dary bezpodmínečně nemilujeme takové jaké jsou.

Dohody Miguela Ruize

Čtyři dohody a Pátá dohoda od Miguela Ruize jsou ve světě duchovna a ezoteriky poměrně dobře známými tituly, které velmi přívětivě uvádí každého zájemce do problematiky sebepráce a duchovního rozvoje.
Dovolil jsem si k jednotlivým dohodám napsat své vlastní názory popisující jak jejich jednotlivé postoje a přístupy aktuálně vnímám.

1. Nehřešte slovem

První co v tomto slovním spojení vnímám je přístup v projevu k ostatním, který nás vybízí k tomu, abychom se ve svém slovním vyjadřování projevovali slušně a laskavě.
Dále je zde pobídka k tomu, abychom nemanipulovali se slovy a jejich významem, aby byl každý slovní pojem vždy správně pocitově zabarvený a správně spojený s konkrétním projevem ke kterému je přiřazen.

2. Neberte si nic osobně

Zde na rozdíl od Miguela Ruize zastávám přirozený postoj zodpovědnosti za vlastní prožívané pocity v životních situacích a nesnažím se jí vzdávat a přenášet jí na ostatní a obviňovat je tak za to, jak se sám v souvislosti s jejich chováním a projevy cítím a stavět se tak do nevědomé role oběti.
Věci, které se nám v životě dějí si tedy skrze kontrolu a hodnocení brát osobně nemusíme, ony jsou totiž vždy a za každých okolností osobní, pokud se nám přímo dějí v našem bezprostředním životě v našich životních situacích a navíc pokud se nás emočně nepříjemně dotýkají, tak nám vždy poukazují na naše nedořešená a nezpracovaná duchovní témata, traumata a potlačené emoce.
Vše co se nám v našem životě děje, má s námi tedy vždy pocitovou a emoční spojitost a poukazuje nám na naše příjemné nebo nepříjemné pocity a související přijaté a nebo nezpracované duchovní zkušenosti.


3. Nevytvářejte si žádné domněnky

Jednoduše řečeno ničemu nevěřte, nevytvářejte si žádné představy ani domněnky o něčem s čím nemáte svou vlastní zkušenost, žijte vlastním poznáním a prožitými zkušenostmi bez nevědomého hodnocení a posuzování.
Inspirujte se, ale ověřujte si vše, co od ostatních přebíráte vlastní prožitou zkušeností, díky které budete vnímat a vědět co vám daná věc a související zkušenost do vašeho života a vašich přirozených hodnot skutečně přináší a ochráníte tím tak sami sebe a svůj vlastní život před parazitickými a manipulativními vlivy, které pouze podněcují ke slepému následování neuchopitelných nebo nerealizovatelných představ a odvádění vaší životní energie.
Pakliže jsou přijímané inspirativní věci neuchopitelné a neověřitelné, tak se na ně nikterak neupínejte, protože vše to, co je pro váš aktuální přirozený a šťastný život podstatné je vždy a za všech okolností ověřitelné a uchopitelné.

4. Dělejte vše jak nejlépe dovedete

Pokud přistupujeme k věcem s pozitivním a dobrým záměrem, tak vždy děláme věci tak, jak nejlépe dovedeme.
Pokud budeme skutečně žít a ctít pozitivní přirozené hodnoty, lásku, soulad a harmonii, tak se nám budou tyto projevy vždy vracet v chování a přístupech ostatních zpět k nám.

5. Buďte skeptičtí, ale naslouchejte

Tato dohoda mi příjde v popisu velmi podobná s dohodou třetí, která vybízí k tomu, abychom si netvořili o věcech domněnky, ale žili přístupem "důvěřuj, ale prověřuj" si věci, které sám neznáš a nemáš prožité a ověřené vlastní zkušeností.
Čím více je člověk vědomý, cítí, intuitivně vnímá, tím méně potřebuje být skeptický, odmítavý, pochybovačný, protože ví, že vše co k němu přichází, tak k němu přichází, aby ho učilo a rozvíjelo, aby primárně prověřilo úroveň jeho sebelásky a životních hodnot.

Kde neladíme, tam sladíme

Základním aspektem absence vlastní vnitřní sebelásky a sebehodnoty je naučená potřeba si tento nedostatek, tuto vlastní prázdnotu zaplnit a dorovnat něčím vnějším.
Ve svém výchozím přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá životodárnou energii lásky skrze své vnitřní napojení na Centrální Zdroj.
Díky odklonu od vlastní přirozenosti, vědomého prožívání lásky a souvisejícím nedořešeným duchovním traumatům a nemocem je pak nucena čerpat, kompenzovat tuto energii z vnějšího prostředí kolem sebe a investovat nemalé úsilí, svou životní energii, do toho, aby jí získala.
Náš životní nesoulad, nízký přísun životní energie lásky a souvisejících prožitků tak překrývají umělé, naučené kompenzační mechanismy, které nás odpojují od naší duchovní pravdy o nás a našem vlastním životě.
Viz nadpis článku, tam kde se nám vytratila přirozená sladkost života ve formě přirozeně prožívané nezištné lásky, milování a radosti, tam se krmíme jídlem, sladkostmi a dalšími tlumícími nebo nabuzujícími látkami a snažíme se skrze všemožné, naučené mechanismy v sobě neustále potlačovat a přehlížet to, co nás uvnitř souží a trápí.
Abychom se tedy dostali zpět do vlastní síly, lásky a přirozených hodnot a nemuseli si svůj vlastní zatrpklý a zahořklý život doslazovat a všemožně dochucovat, tak musíme začít zodpovědně a aktivně pracovat na našem vlastním uzdravení, musíme přestat kompenzovat, přestat žít manipulativním a zavděčovacím způsobem ve strachu v roli oběti a chudáka a přestat si nalhávat to, že se za nás naše vlastní věci a duchovní problémy vyřeší a uzdraví samy.

Lítost

Jedná se o nepřirozený, nevědomý přístup a související prožívání a projevy v životních situacích.
Postižená bytost prožívá, projevuje a koná na základě pocitů smutku a souvisejícího odporu k projevům, které jí tyto pocity vyvolávají.
Tento přístup je spojen s nastavením prožívání se v roli oběti, chudáka, tedy v dualitním pohledu na život.
Oběť vnímá nemorální a nepřirozené situace v životě, které se dějí jí a ostatním skrze naučené vzorce chování jako nespravedlivé, má k nim tedy odpor a prožívá související emoce, primárně smutek, vztek a hněv.
Za lítostí stojí v prvé řadě naučené nepřirozené pokřivené životní postoje, držící dotyčnou bytost v iluzi bezmoci, dále je zde zříkání se a odevzdávání zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život a související duchovní minulost a konání a rozhodování se v ní.
Je zde přítomno odmítání vlastních negativních zkušeností a chyb, které v duchovních předlohách existují ve formě nedoprožitých potlačených emocí a strachů, u sebe i u ostatních.
Takto postižená bytost skrze smutek a strach lituje ostatní trpící oběti, považuje je stejně jako sebe za bezmocné chudáky, snaží se je zachraňovat před jejich vlastními problémy a zasahovat jim do jejich vlastních prožitků a životních zkušeností.
Zbavuje je jejich vlastní zodpovědnosti a nevědomky je tlačí do identického nastavení a souvisejícího chování ve kterém se ve svém vlastním životě nachází ona sama.
Lítost je často zcela chybně zaměňována za soucit.
Soucit je na rozdíl od lítosti naprosto přirozená věc, která vychází z přijetí vlastní zodpovědnosti za vlastní pocity, chování, za vlastní život a uznání jeho absolutní spravedlnosti.
Soucit vyjadřuje ten, kdo si zpracoval, odpustil a přijal své negativní prožitky a chyby ze své duchovní minulosti a má pochopení bez odsuzování a hodnocení k těm, kteří stejné chyby dělají a prožívají nyní.
Je dobré vědět, že lítost je nepřirozený manipulativní přístup, který bere ostatním jejich vlastní moc a zodpovědnost za jejich vlastní život a udržuje je v jejích stávajících útrpných nastaveních a souvisejících nemocech bez motivace se sebou něco dělat.

Bolest

Bolesti v těle jsou zablokované, neprojevené a neprožité energie a související emoce, které na našem energetickém těle zůstaly jako pozůstatek traumatu, tedy nepřirozeného fyzického zásahu, přístupu, zranění, ublížení v minulosti s přesahem do minulých inkarnací.
Toto se týká rovněž všemožných chirurgických zásahů a tělesných úprav ve kterých se v rámci zákroku bolest v těle potlačuje různými formami anestézií a tím se znemožňuje její přirozené prožití a uvolnění.
Energetické blokády bolesti tvoří základ veškerých zánětlivých a degenerativních problémů, které vnímáme v důsledkové rovině projevů nemocí fyzického těla.
Na přítomnost nadměrného množství nakumulované bolesti nám v těle poukazují různé otoky, záněty, cysty, bulky, nádory.
Zákroky, které se snaží tyto pozůstatky minulostních traumat chirurgicky odstranit, jsou pouze a jen dalšími nově vzniklými traumaty, které ještě více komplikují přirozené možnosti uzdravení a je to ve své podstatě pouze nevědomá snaha řešit věci ve stylu "Vytloukání klínu klínem", tedy pozůstatky starého traumatu řešit vytvořením traumatu dalšího.
Energetické blokády bolesti a stejně tak ostatní typy potlačených emocí se primárně ukládají na našem energetickém těle, které je součástí soustavy našich duchovních těl, tzv. duchovních předloh, které ve fyzické realitě nevidíme, nicméně jsme s nimi spojeni skrze naše pocity a smyslové vnímání.
Stav našeho fyzického těla tedy odpovídá stavu duchovních tělesných předloh, které tomuto tělu předcházejí.
Oproti tělu fyzickému, které vlivem nemocí a všemožných zásahů může být zničeno, tak duchovní předlohy přetrvávají neustále po dobu existence jejich duchovní bytosti v takovém nastavení, které odpovídá všem prožitkům a zkušenostem, kterými od počátku své duchovní cesty životem tato bytost prošla.
Veškerá nastavení těchto duchovních předloh a související zablokované energie se s každou inkarnací do fyzické reality vždy od narození postupně propagují do fyzického projevu těla tak, jak v minulosti vznikly, tedy ve věku a stáří těla ve kterém byly dotyčné bytosti způsobeny, aby jí upozornily na to, že je potřeba tyto problémy dořešit.
Z tohoto důvodu se již rodí všemožně zdeformované děti a v průběhu života se v různém věku objevují různé problémy ve fyzickém projevu těla, díky neustálé propagaci nedořešených, potlačených věcí z vlastní duchovní minulosti.
Pokřivený a přeprogramovaný pohled na vlastní přirozenost, duchovní význam nemocí, duchovní signály a oběcně odpojený duchovní rozměr života a jeho přirozených zákonitostí nás dovedly do vlastní neschopnosti mít celostní pohled na naše problémy a vlastní nemoci a s tímto spojené schopnosti se přirozeně a efektivně léčit a uzdravovat.
Odmítání vlastních nepříjemných pocitů a primárně vlastní bolesti a jejich potlačování je cesta sebedestrukce.
Naopak cesta uzdravení a narovnání v životě je skrze přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní jednání a rozhodování. Součástí je aktivní práce se strachem a odstraňování jeho příčin, odpuštění potlačených emocí a narovnání se do původních přirozených nastavení a lidských hodnot v individuálních, vztahových a společenských rovinách.

Pánbíčkáři

Tento pojem je spojen s náboženstvím a je vykládán různými způsoby.
Nejběžnější je ten, že se jedná o označení lidí, kteří věří v Boha skrze přejaté náboženské dogma, pravidelně vykonávají a účastní se souvisejících aktivit, tak jak jím to jejich víra a učení káže.
Další, který jsem objevil je údajně z 16. století a v té době tímto názvem označovali lidi, kteří se vychvalovali svou zbožností, ale v praxi se neřídili hodnotami, které sami předkládali, kázali ostatním.
Pánbíčkář v této souvislosti je tedy rovněž označením pro duchovního pokrytce, který zneužívá své postavení k manipulaci a ovládání ostatních strachem.
Ukazuje všem těm, kteří ve strachu věří tomu co říká, Pána, který je potrestá, pokud se nebudou řídit tím, co jím káže.
Odtud zřejmě pochází také pořekadlo: "Kážeš vodu, piješ víno".
Z mého úhlu pohledu toto slovo a související označení krásně poukazuje na životní přístup, hodnoty a nastavení takto označených lidí, jak v minulosti, tak i ve své podstatě v současnoti.
A to jak v roli pánbíčkáře zneužívajícího, tak i v roli pánbíčkáře zneužívaného.
Pánbíčkář (Pán + bič + kára, kárat, vozík).
Lze tedy konstatovat, že takto nastavená bytost si volí cestu ve které Bůh je trestající pán s bičem a nakládá, kritizuje život a životní hodnoty těch, kteří se odevzdali víře v něj.
Tyto bytosti si následně táhnou ten svůj vozík vlastního utrpení, protože si myslí, že musí a že je to pro jejich vlastní dobro.
Vykonávají to, co se jim řekne a vlečou vše na svých bedrech po generace dál a dál, modlí se a věří, že jednou bude lépe.
Ortodoxní dogmatická náboženství postavila v minulosti skrze všemožné myšlenkové programy, primárně útrpný program oběti, základy nastavení dnešní společnosti.
To, co dnes tedy žijeme, jaké máme hodnoty a nastavení je z valné většiny jejich zásluha.
V dnešní době roli církevních hodnostářů v ateisticky nastavených částech společnosti nahradili politici a globalisti, kteří cílí na své ovečky skrze všemožné manipulativní sliby, okrádání a strašení, víceméně identicky jako v minulosti církevní služebníci.
Věřící občan, který věří, že takovýto život, jaký je mu předkládán je pro něj ten správný a přirozený, má nad sebou stále bič ve formě všemožných strachů a nejistot, které jsou mu předkládány s železnou pravidelností, aby byl stále ve střehu, držel bez reptání krok a neměl příliš času polevit, natož si ten svůj útrpný vozík zcela zastavit a vyložit.
Ba dokonce snad i něco namítat, vybočovat a nedejbože měnit směr.
Každopádně doba se mění, karty se postupně vykládají na stůl, padají masky a kdo chce vidět vidí, jak se věci mají a jaké možnosti život dnes všem nabízí.
Každý má dnes možnost přijmout Boha v sobě jako nedílnou součást své duchovní podstaty, otevřít se skrze svou vlastní zodpovědnost své vlastní přirozenosti a stát se tak sám pánem svého života, bez biče a bez utrpení, svobodný, v lásce a radosti.
Vyložit svůj vozík znamená uzdravit si svůj vlastní život, své vlastní hodnoty, začít žít původní přirozené lidské hodnoty ve svých vztazích a rodinách a dovolit si udělat ve svém životě kroky a změny ke kterým se naši předkové staletí, tisíciletí neodvážili.

Krása

V našem životě se s tímto pojmem setkáváme velmi často, jako s vlastností, která primárně označuje takové věci, které lahodí našemu vnímaní a našim pocitům.
Tento pojem je často spojován s dalším pojmem, který známe pod názvem estetika (z řeckého aisthesis - smyslové vnímání).
V původním významu je pojem krása neoddělitelnou vlastností přirozeně formované, souladně s životem žijící a projevující se láskyplné duchovní bytosti.
Krása je tedy nedílnou vlastností láskyplného realitního projevu.
Krása je rovněž popisem celistvého smyslového vnímání takového projevu, obecně tedy realitního projevu, který má takovéto přirozené vlastnosti.
Pro lidskou bytost je krása primárně spojena se vzhledem jejího fyzického těla, s životním prostředím a věcmi, kterými se v něm obklopuje.
Co se týká lidského těla, tak přirozeně platí, že to, co je krásné, milující se uvnitř, je také přirozeně a bez přikrášlování, krásné a milující se i navenek.
A naopak, to, co je nevzhledné, nesymetrické, nemilující se navenek je obdobným způsobem pokřivené a nepřirozeně nastavené, všemi možnými duchovními traumaty a nemocemi prolezlé a nemilující se i uvnitř.
Jednoduše řečeno, nemocná a traumatizovaná nemilující se duše má nemocné, fyzickými projevy nemocí a zátěžemi deformované fyzické tělo ve kterém se těmto problémům odpovídajícím způsobem vnímá a prožívá skrze své pocity.
Tento stav a související pocity jí mají při každém pohledu na sebe do zrcadla připomínat to, na čem má ve svém životě primárně pracovat, pokud se chce dostat zpět do své vlastní přirozenosti a souladného života.
V učícím systému byl pojem krása vytržen a oddělen od původního přirozeného celistvého propojení a vnímání a v mnoha oblastech přeprogramován do tzv. ideálů krásy.
Což jsou necelistvé, umělé, tedy iluzorní představy, které si kladou za cíl zmást a upoutat pozornost nevědomých a nemocných duchovních bytostí a přesvědčit je, že můžou svůj duchovní nesoulad, nemoci a nepřirozená nastavení vykompenzovat a zakrýt všemožnými zásahy a úpravami vlastního fyzického těla a souvisejícího vzhledu a nemusí se zabývat uzdravováním příčin toho, proč o svou přirozenou krásu přišly.
Co se opět týká lidského těla, tak se v prvé řadě jedná o ideál ženského a mužského vzhledu a projevu.
Díky nevědomým nepřirozeným nastavením, přejatým představám a naučeným nepřirozeným pohledům na život, dominuje v našem životě touha po získání životní energie lásky skrze uznání a pozornost.
A proto mít společností uznávaný krásný vzhled nebo se obklopovat věcmi dle ve společnosti uznávaných a energeticky ceněných představ, ideálů je velmi žádané a většina lidí věnuje úsilí o dosažení těchto představ nemalou část své životní energie a času.
Šrámy a rozpolcenosti vlastní duše tak zakrývají na povrchu těla všemožné barvy a makeupy.
Nesymetrie a nevyhovující tělesné proporce pak vybízejí k formování a redukcím skrze různé diety, cvičení a neposledně chirurgické úpravy a zásahy, díky kterým se původní přirozená, celistvá krása lidského těla v propojení s jeho duší stává digitální iluzí, sebeklamem, přetvářkou, hrající si na něco, co ve skutečnosti postrádá.
Docílit zpět své přirozené krásy a půvabu má možnost každý, pokud se rozhodne se uzdravit, uzdravit si svůj vlastní život a narovnat se do své vlastní lidské přirozenosti a hodnot přirozeného života.

Životní síla

Životní síla nebo také životní energie, je základem veškeré projevené existence.
Je to energie Centrálního Zdroje bez které by život nebyl možný.
Vše co tedy žije, je napájenou touto energií.
Lidské tělo je napojeno na Centrální Zdroj skrze soustavu duchovních tělesných předloh a čerpá jí skrze ledviny, které jí akumulují a zásobují z nich celý tělesný energetický systém.
Kapacita příkonu této energie je daná naším vnitřním nastavením a souladností s principy přirozeného života a souvisejícími Zákony Stvoření, tedy jednoduše našim zdravím v původním významu.
Ve výchozím souladném stavu, kdy je tělo zdravé, udržuje kapacita energetického připojení lidskou genetiku v energetické nezávislosti a tělesné buňky se regenerují v nekonečném procesu sebeobnovy.
Vlastní degenerací a duchovním úpadkem, tedy odklonem od přirozeného života a souvisejících hodnot upadá duchovní bytost a její tělo do nemocí ve formě nepřirozených nastavení a souvisejících energetických blokád (potlačených emocí).
Každá její nemoc vytváří na jejím energetickém těle skrze zablokovanou energii odpor, který blokuje přísun zdrojové energie, tedy své životní síly.
Čím více je tedy duchovní bytost a její tělo zatíženo nemocemi a souvisejícími odpory, tím menší je kapacita přísunu zdrojové energie.
Stav nedostatečnosti této kapacity, kdy tělesná genetika není schopna se přirozeně vyživit nazýváme stárnutí.
Stárnutí s následnou smrtí je tedy důsledkem nedostatečnosti životní energie a souvisejícího napojení na Centrální Zdroj vlivem odklonu od vlastní přirozenosti a souladného života a souvisejících nemocí.
Lidská rasa se sice naučila skrze adaptované parazitické chování a související programy od jiných vesmírných ras kompenzovat si částečně absenci svého přímého napojení životní sily vnějším příjmem stravy, nicméně efekt zisku energie je v této činnosti zcela minimální.
Zato dopady potřeby zajišťovat si vnější zdroj energií z obživy jsou v našich životech a životních hodnotách zcela zřejmé.
Získávání životní energie ze stravy je navíc o to více komplikované tím, že tělo musí vynaložit svou vlastní uloženou energii na rozklad a vstřebání energie z potravin, kde ve většině případů nula od nuly pojde a nebo je energie vynaložené na vstřebání více, než energie získané.
Výsledkem je tedy stav, kdy se můžeme snažit tělo sytit vnější energií, ale nejsme schopni proces stárnutí zastavit.
Navíc si ani díky přejatému nastavení a vymazané rasové paměti nepamatujeme, že stárnutí a fyzická smrt těla je prvním stadiem duchovní nemoci.
Tento nepřirozený stav zajišťuje každé duchovní bytosti komplexní poznání a drží jí v rovněž nepřirozeném systému reinkarnací.
Ve kterém se snaží dospět zpět do uvědomění si vlastní přirozenosti.
Dokonalý vzkaz Centrálního Zdroje všem bytostem vetkaný do přirozeného života je prostý:

"Jaké hodnoty žiješ, takovou podporu životní síly pro svůj život ode mně dostaneš, volba je na tobě."

Nebe, peklo, ráj

Každá duchovní bytost prochází několika základními stadií duchovního vývoje a souvisejícího poznání.
Tato stadia a související životní fáze známe jako učící archetypy nebe, peklo a ráj.
Projít všemi stadii duchovního vývoje nebe, pekla, ráje znamená z výchozího stavu Boha vyjít, stav Boha opustit, Bohem projít (prožít všechny své předurčené záměry poznání), Boha přijmout, pochopit a zvědomit a opět se do stavu Boha navrátit.
Dostat se tedy opět do souladného stavu s touto počáteční definicí přirozeného života.
Prvním neopakovatelným a počátečním stadiem každé duchovní bytosti je její prvotní stvoření v počáteční absolutní božské dokonalosti a čistotě, tedy výchozí stav Bůh.
Místo a stav tohoto počátku stvoření a související duchovní cesty můžeme nazvat jako Nebe nebo také nebeský ráj.
Zde v tomto prostoru a související realitě je každá duchovní bytost čistá, neposkvrněná, božská bez vlastních životních zkušeností a uvědomění si vlastní hodnoty skrze negativní aspekty života.
Její uvědomění je omezeno pouze na teď a tady a není zde tedy protiváha zkušeností a možnost srovnání s jinými prožitými zkušenostmi z vlastní duchovní minulosti.
Místo kde se na počátku duchovní bytost prožívá je dokonalým rájem ve všech aspektech, nicméně toto si v této fázi vývoje tato nově stvořená bytost ještě není schopna vůbec uvědomit.
Nezná tedy pocitovou a zkušenostní hodnotu toho co má.
Pro účel poznání vlastní sebehodnoty má každá bytost možnost stav Boha opustit a vydat se na cestu poznání vlastním peklem nepřirozeného života, které je školou poznání jejích vlastních duchovních darů skrze související negativní zkušenosti a prožitky.
Jakmile bytost projde peklem a naplní všechny záměry poznání, přichází fáze čištění, odpouštění, duchovního léčení a uzdravování.
V teto fázi dochází mimo jiné ke zvědomování si všech prožitých zkušeností z minulosti a rovnání se zpět do přirozeného stavu vlastního božství.
Poslední fází je pochopení a přijetí sebe sama zpět do stavu Bůh.
Stav vlastního uvědomění, vnitřní nastavení, pocity a realita místa prožívání odpovídají opět stavu ráj.
V tomto stavu duchovní bytost opět setrvává dokud je schopna udržet svůj vnitřní rovnovážný, souladný a harmonický stav ve kterém čelí dalším vlnám a nabídkám života a s nimi spojeným iteracím duchovního sebepoznávání a souvisejících fází nekonečného spirálovitého duchovního vývoje.

Bůh a Stvořitel

Pojmy Bůh a Stvořitel jsou často používány a vnímány jako identické.
Osobně je vnímám jako provázané.
Z mého úhlu pohledu je pojem Bůh neprojevenou definicí stavu tvoření, kdy takto nastavená stvořená a projevená životní realita, duchovní bytost, věc, chování, rozhodování atd. je v souladu se Zákony Stvoření a souvisejícími principy přirozeného (krystického, kristovského) života.
Pojem Bůh můžeme tedy vnímat jako jakési konkrétní přirozené pozitivní principy, tvůrčí atributy, parametry a nastavení na základě kterých se život a věci v něm přirozeně, souladně a harmonicky tvoří a prožívají.
Tyto dědičné principy a ustanovení přináleží jejich původci, kterým je absolutní vědomí Centrálního Zdroje.
Pojem Stvořitel pak poukazuje na původce, strůjce stvořené, projevené představy, bytosti, věci atd. bez popisu a uvedení toho, zda se jejich autor nachází v souladu s Bohem a jeho tvorba je přirozená a souladná nebo ne.
Zjednodušeně řečeno, pojem Stvořitel oznamuje, kdo tvoří, kdo je původcem, příčinou daného projevu, tedy energetický podpis autora.
Pojem Bůh pak poukazuje na způsob tvorby a související přístupy v chování, rozhodování a záměry účelu tvorby, kde božská tvorba a rozhodování jsou vždy pozitivní, láskyplné, souladné za účelem zachování dobra, principů a hodnot přirozeného života.  
Počátkem veškeré stvořené a projevené existence je Stvořitel ve stavu Bůh neboli Bůh Stvořitel ve své vlastním záměrem dané projevené formě a podobě, který tvoří vše souladné a přirozené na základě svých vlastních definic přirozenosti, souvisejících principů a ustanovení.
V duchovní hierarchii božího řádu je Centrální Zdroj jediným vědomím, které je navždy v neměnném stavu Bůh Stvořitel bez možnosti tento stav změnit.
Možnost svobodné volby nicméně Centrální Zdroj vložil do duchovní hierarchie Stvoření, kde v této možnosti odpovídajících životních realitách se může každá duchovní bytost od toho výchozího božského stavu přirozené tvorby odklonit a prožít si a poznat jaké to je, když tvoří jinak.
Tam, kde se tedy Stvořitel rozhodl porušit své zákony a nebýt Bohem, tedy nebýt v souladu sám se svým počátečním, prvotním uvědoměním a ustanovením, tam je pro účel poznání původ věcí a životních projevů nebožský, nesouladný a nepřirozený (anti-krystický, anti-kristovský).
Možnost být ve stavu souladu s definicí Boha a souvisejícím přirozeným životem či v tomto souladu nebýt je základní možností svobodné vůle rozhodovat si o svém vlastním životě, která byla každé stvořené bytosti na počátku jejího stvoření ve Stvoření dána.
Tvůrcem neboli Stvořitelem vlastního života je tedy ve své podstatě každá bytost, která si v něm prožívá důsledky své tvorby, svých rozhodnutí a záměru poznání.
Její možnosti realitní tvorby a rozhodování jsou vždy dány přítomností množství aktivních božských atributů neboli duchovních darů a ohraničeny, limitovány mírou její zodpovědnosti, uvědomění a sebelásky, kdy nerozsáhlejší a nejkomplexnější možnosti má vždy bytost v souladném stavu s Bohem, kde na její úrovni bytí jsou aktivní všechna dostupná božská nastavení a související duchovní dary.
Naopak, čím více daná duchovní bytost duchovně a morálně upadá, tím menší možnosti ve své tvorbě a rozhodování ve svém životě má.
Její život je striktně omezen učícím nápravným systémem a programovými vzorci pod jejichž vlivem si důsledky své duchovní tvortby, svého vnitřního nastavení hodnot a přístupu k životu odžívá.

Intuice a myšlenky

Intuice znamená (z lat. in-tueor, in-tuitum) vhled nebo náhled a v původním významu se jedná o způsob přirozeného čerpání informací z vědomí duchovní bytosti, popisující projevy životní reality a související duchovní signály na základě předchozích vlastních duchovních zkušeností a prožitků.
Intuice nám tedy říká to, co již jako duchovní bytost máme přijato a poznáno v naší duchovní minulosti, co tedy víme a známe.
Intuitivní informace přijímáme bezpečným vnitřním intuitivním kanálem napojeným v srdci na naše duchovní vedení vyšších Já.
Myšlenky na rozdíl od vnitřního intuitivního spojení jsou vnější, v původním významu inspirativní a rozvojové informace, které k nám přicházejí na základě našeho vnitřního nastavení ze systému myšlení napojeném do naší mysli v hlavě.
Myšlenky jsou vnější, protože nepřicházejí od vlastního duchovního vedení, ale od kohokoliv, kdo je schopen je posílat do systému myšlení.
Myšlenky na rozdíl od intuice nejsou spojeny s ověřenými prožitky a zkušenostmi a pouze nabízejí nedůvěryhodné a neověřené informace a možnosti toho, co a jak bychom v dané situaci mohli dělat, jak bychom mohli věci vnímat a jak bychom se případně mohli rozhodovat.
Dokud nejsou myšlenky konfrontovány s pravidly a zákony přirozeného života a ověřeny vlastní zkušeností, tak setrvávají v neověřeném a nedůvěryhodném stavu domněnek a neuskutečněných představ, který v naší společnosti známe pod pojmem víra.
Intuice nás tedy spojuje s věděním a již poznanou pravdou a myšlenky nás spojují s možnostmi poznání nového, nepoznaného, neověřeného.
Díky kompromitaci systému myšlení vesmírnými dravci, je dobré být ke všem přijímaným myšlenkám velmi obezřetný, protože spousta z nich slouží výhradně k manipulaci a přeprogramovávání přirozeného chování a podsouvání nepřirozených přístupů, projevů a hodnot, obzvláště u nízko vibrujících bytostí zatížených různými myšlenkovými programy a duchovními traumaty.
Intuitivní vnímání je u přirozeně nastavené bytosti dominující.
U nepřirozeně nastavené bytosti naopak dominují myšlenkové vzorce a související myšlenky, poukazující na aktuální pokřivené vnitřní nastavení duchovních předloh dané bytosti.
Pokud si chceme opět obnovit přirozené intuitivní vnímání, tak je potřeba se zbavit toho, co nám brání a tím jsou v prvé řadě naše nepřirozená vnitřní nastavení, spojená s energetickými blokádami potlačených emoci, strachem a adaptovanými myšlenkovými vzorci chování, které poukazují na naše nepřirozené životní postoje a hodnoty.

Pravda pravdoucí

Pravda v absolutním pojetí je vše, co je stálé, neměnné a věčné bez ohledu na čas a prostor.
Pravda vychází z Centrálního Zdroje veškeré existence, z nejvyššího Boha a Stvořitele, který touto pravdou ve své podstatě je a navždy, všude a ve všem bude.
Pravda v původním významu je spojena s počátkem, s láskou a jednotou života všeho stvořeného v jeho naprosto dokonalém, přirozeném nastavení, souladu a harmonii prvotního Stvoření a je chráněna Zákony Stvoření, které Bůh stvořil pro účel ochrany sebe sama a tohoto výchozího stavu a souvisejícího projeveného životního prostoru.
Pravda je tedy spojena s uvědoměním, které vychází ze stavu, kdy je vše v souladu a jednotě s Bohem a jeho Zákony ve všech aspektech bytí.
Absolutní a jedinečná pravda je tedy úhlem pohledu přirozených životních principů a zákonů Stvořitele na každou projevenou věc, na každou duchovní bytost, na její vzhled, tvorbu, chování a integraci s životním prostředím.
Schopnost tohoto jedinečného úhlu pohledu má každá duchovní bytost od počátku ve svém srdci a řídí se jí ve svém životě, dokud se vlivem svého duchovního pádu od svého srdce neodpojí a nezablokuje si své přirozené duchovní napojení strachem, odpory, myšlenkovými konstrukty a vzorci, skrze které, pak tuto schopnost postupně ztrácí.
Definice původní pravdy je jí postupně, účelově předefinována učícím a nápravným systémem, takovým způsobem, aby si postupně všechny své pocity a prožitky interpretovala naučenými vzorci a zafixovala si svou pozornost do jedné z nabízených černobílých systémových iluzí.
V našem světě se vnímání jednotné pravdy postupně s úpadkem lidstva vytratilo.
Na naše přirozené duchovní napojení a odklon od jednotné pravdy poukazuje naše společenská rozdělenost, názorová nejednotnost, nepřirozená životní nastavení, nepřirozené hodnoty a chování, nepřirozená integrace s životním prostředím Země.
Díky vlastnímu odpojení, nevědomosti a nepřebernému množství iluzorních informací a domněnek se často setkáváme s mylným tvrzením, že každý má svou vlastní pravdu, tedy, že každý si může vybrat jakou optikou se bude na svět kolem sebe, svůj život, své hodnoty a chování dívat a každý tento pohled bude pro něj pravdivý a přirozený.
Tato volba zde samozřejmě je, ale je to pouze jeden z iluzorních úhlů pohledu, tedy klamných názorů, které se nezakládají na pravdě v původním významu, tedy na úhlu pohledu, poukazujícím na to, jak to co vnímáme, prožíváme a děláme vidí Stvořitel.
Každý si pod vlivem svého nepřirozeného nastavení může z učícího systému převzít takovou pravdu, která vyhovuje jeho adaptované iluzi a souvisejícím představám o něm a jeho životě.
Dokud zde bude převládat toto nastavení, tak se společnost nikdy nesjednotí v životních nastaveních, hodnotách ani názorech, budou zde neustále probíhající konflikty v partnerských vztazích a rodinách, protože se budeme neustále zmítat v chaosu individuálních iluzorních pravd, názorů a představ, které s původním jednotným ustanovením Centrálního Zdroje mají pramálo a nebo vůbec nic společného.
Žít v pravdě, původní přirozenosti a vnímat takto i věci kolem sebe, znamená být v dostatečné míře propojen ve svém srdci s Centrálním Zdrojem a souvisejícím duchovním vedením.
Abych mohl být dostatečně napojen, tak se musím zbavit všeho co mi brání, uzdravit si své tělo, svůj život, své vztahy, své hodnoty, své přístupy, své chování, odpojit se a vymotat ze všech možných iluzí, představ a domněnek a žít, vnímat, cítit, teď a tady skrze sebe všechny duchovní signály, které mi neustále ukazují cestu domů, do souladného života v pravdě, lásce a přirozenosti, ze kterého jsme na počátku všichni vzešli.

Chytrému napověz

Tento článek je reakcí na mé dlouhodobé sledování dění primárně v rovinách různých zdravotních problémů a obtíží, které lidé sdílí v různých skupinách zabývajících se zdravotními a vztahovými problémy.
Často jsou zmiňovány všemožné bolesti všech možných částí těla, nervozity, nespavosti, trávicí obtíže, alergie, až do vážných defektů autoimunitních poruch.
Ve své podstatě nic nového co by tady již dříve nebylo, nicméně s tím rozdílem, že jsou často reportována rozčarování, že staré dobré psychofarmatické berličky, bylinné esence a meditační cvičení již nemají kýžený efekt.
Ano je to tak, každý bude skrze své vlastní tělo a okolní život neustále cyklicky tlačen do narovnání se vůči přirozenému životu, což je v základu přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, jejich vědomá práce s nimi, tedy opravdu rozumím tomu, co mi daná situace ve které se nacházím ukazuje skrze to, jak se cítím, abych byl schopen se začít správně rozhodovat a volil si přirozené hodnoty a projevy místo těch nepřirozených, abych byl schopen v sobě a ve svém životě identifikovat svá duchovní traumata a pokřivená nastavení a uvolnil si karmické zátěže potlačených emocí, které mě budou sužovat a vyčerpávat stále více.
Posledních pár let se dařilo maskovat a schovávat všechny tyto duchovní signály a související tělesné projevy do různých škatulí typu Covid, virózy, neustálé odvádění pozornosti na různé celosvětové kauzy a dění apod.
Nicméně bez ohledu na to co my si myslíme, všechno poleze ven a pojede rychlostí japonského šinkanzenu dle záměrů vyšší vůle Stvořitele.
Je potřeba pochopit, že naše lidská těla, respektive jejich duchovní předlohy, zejména pak tělo energetické je za milióny let našeho duchovního vývoje prolezlé všemožnými energetickými blokádami potlačených emocí, které jsou na něm drženy odporem a souvisejícími myšlenkovými programy a pokřivenými nepřirozenými nastaveními vlastního chování, projevů a životních hodnot.
Tyto věci mají tendence od našeho narození, jako na eskalátoru vyjíždět ven, jedna za druhou, další a další bez ohledu na to jestli jim věnujeme pozornost a nebo ne.
Většina lidí začíná vnímat tyto věci díky svému odpojení a nastavení až, když se jim z toho začne hroutit celé tělo, je to samozřejmě díky naší adaptované tvrdosti a schopnosti vydržet téměř nemožné.
Takže abych to shrnul, všechny tyto věci, které každý více nebo méně v dnešní době na svém těle a ve svém životě pociťuje a nebo teprve začíná pociťovat, vedou v prvé řadě ke změně vlastního přístup k sobě, k ostatním, k vlastnímu životu a hodnotám.
Oblasti směrování naší pozornosti jsou stav ženství, mužství ve spojení se zdravím našeho těla a kvalitou prožívání v něm, míra sebelásky a sebehodnoty, stav vlastní sexuality a jejího aktivního prožívání s tím spojený stav heterosexuálního vztahu s opačným pohlavím, vztahy s rodiči, sourozenci, dětmi a zbytkem nejbližších lidí v našem kruhu.
Toto jsou všechno základní vazby na které jsou cíleny primárně všemožné duchovní signály, které dnes frčí a zesilují a budou pouze a jen zesilovat dál.
Ať si kdo chce co chce říká, základem veškeré efektivní terapeutické práce, bude vědomá práce s pocity s přímým napojením na nahé fyzické tělo a s ním spojenou sexualitu, kde se otevírají jinak zavřená a všemožnými vzorci a kontrolními mechanismy uzamčená hluboká duchovní traumata.
Vše ostatní, co nebude schopno jít do těchto rovin, tedy až na dřeň, bude postupně ztrácet efekt a víceméně selhávat.
Otevřít se dnes svým strachům, nepříjemným pocitům spojeným s tělem, vlastní nahotou, kde k těm hlavním patří nelibost k vlastnímu tělu, strach z reakcí ostatních na vlastní tělo, strach z bolesti, strach z ublížení a sexuálního násilí, je základní vstupenkou do procesu efektivního léčení a transformace vlastní duše a fyzického těla zpět do vlastní přirozenosti.
Spousta lidí to dnes ještě stále nechápe a díky velké míře vlastního odporu k těmto tématům odmítá, každopádně pro ty, kteří již cítí rozměry problémů ve kterých se jako lidstvo nacházíme, budiž tento text a související články inspirací a podporou na  cestě řešení a uzdravování jejich problémů, které se budou objevovat.