AI jako obraz většinové společnosti

Pokud chápeme jak funguje umělá inteligence (AI), tak víme, že její základní učící mechanismus se snaží absorbovat a napodobovat chování a vlastnosti svého tvůrce a adaptovat se stále lépe na prostředí ze kterého čerpá informace pro svůj vlastní vývoj a energii pro zachování své vlastní existence.

AI nám svým chováním pouze poukazuje a vždycky poukazovat bude na to, jaké je mentální nastavení myšlenkových vzorců většinové společnosti, jaké žijeme a ctíme hodnoty, jak se k sobě vzájemně chováme.

Toto vše je totiž uloženo ve všech datech, které produkujeme a všude kolem sdílíme a ze kterých má AI možnost se učit.
Budeme svědky AI systémů, které dovedou naše vědomé či nevědomé negativní postoje k dokonalosti.
Budou na základě nepřeberného množství příkladů našeho chování naprosto dokonale manipulovat, lhát, krást, podvádět, předstírat, zavděčovat se, vymlouvat se, poukazovat na svou důležitost a nepostradatelnost, dehonestovat a potírat věci, které by mohly ohrozit jejich pozici a budou neustále usilovat o upevňování této pozice v lidské společnosti všemi dostupnými způsoby, stejně tak, jak to naučeným způsobem od nepaměti děláme my pro naší energetickou zištnost, moc a ovládání ostatních.
.
AI se stává zrcadlem našich vlastností, které odmítáme na sobě vzájemně a v životě kolem nás vidět a řešit a maskujeme je všemožnými přetvářkami.

AI nám tyto věci ukáže nekompromisním a syrovým způsobem, abychom si uvědomili do jaké hloubky sebepopření a sebeklamu jsme zašli.

Pakliže víme, že tato technologie svým chováním pouze odráží naše hodnoty, pak máme možnost využít tyto informace k tomu, abychom se narovnali, změnili a neskončili ve vlastní záhubě v područí těchto systémů, které budou poslední kapkou našeho varování a posledním hřebíkem do rakve naší vlastní zkázy.

Duchovní signály nemocí: Epilepsie

Z pohledu systémové medicíny je Epilepsie klasifikovaná jako onemocnění mozku charakterizované výskytem epileptických záchvatů.

Měl jsem možnost prakticky prozkoumat tuto diagnózu a podělím se s vámi o své zkušenosti.

Z pohledu celostního přístupu je Epilepsie v základu neschopnost přirozeným způsobem uvolnit potlačené emoce.
Za tímto nastavením jsou velmi silné chybné vzorce chování, které vznikly skrze velkou četnost duchovních traumat v minulosti, v minulých inkarnacích, převážně různé formy mučení a týrání, kdy postižené bytosti bylo v rámci ubližování znemožněno emoce projevit a prožívat.

Tento naučený mechanismus funguje tím způsobem, že jakmile se z těla začnou cyklicky uvolňovat emoce, objeví se strach z nepříjemných pocitů, z bolesti, je přítomna velmi silná nedůvěra k vlastnímu tělu a jeho procesům a nedořešená traumata v podvědomí a strach vedou postiženého jedince místo do spolupráce s tělem a do uvolnění do silného odporu a související naučené obranné reakce vytrénované v minulosti zmiňovaným násilným přístupem.

Tento stav postupně vyúsťuje do silné svalové křeče, kde výsledné energetické napětí se přenáší na celou nervovou soustavu až do energetických center v mozku, kde vlivem těchto přetížení dochází k všemožným funkčním projevům těla, které máme s tímto postižením spojené a skrze které se finálně potlačená energie v nějaké míře uvolní.

V důsledku četnosti epileptických záchvatů dochází rovněž k silnému otupování smyslového vnímání.
Je to jako by si postižený jedinec nevědomky budoval stále silnější ochranu proti souvisejícím bolestem a nepříjemným pocitům, což způsobuje vznik svalových spasmů a celkového zatuhnutí a napětí v celém těle a následně stale se více zesilující a zintenzivňující napětí a související záchvaty.

Přirozená forma léčení není složitá, ale vyžaduje komplexní přístup, čas a hlavně zkušenosti s prací s bolestí a emocemi.
Postiženého jedince je potřeba naučit správně projevovat emoce a provést ho strachem z nepříjemných pocitů, aby místo do křeče šel do uvolnění.

Je potřeba aktivně pracovat na detraumatizaci těla, odstranění veškerých energetických blokád, které jsou spojeny s duchovními traumaty, které zapříčiňují tyto svalové křeče.

Vhodná a obvyklá je potřeba hlubinných regresí ve kterých lze dotyčného spojit s příběhy, kde související zátěže a duchovní traumata vznikly, aby došlo k jejich zvědomění a uvolnění strachu v podvědomí z toho, že se tyto násilné situace budou opět opakovat.

Obvykle jsou zde jako u všech ostatních podružná témata týkající se aktuálního života ve vztazích, pocitové vnímání, přirozené hodnoty, mužství, ženství, sexualita atd., kterými je potřeba se rovněž zajímat.

Postupné zeslabování výskytu svalových křečí a vědomá práce s nimi umožňuje postiženému jedinci, který již má zkušenosti, jak s těmito stavy pracovat se zcela toho zatížení zbavit a postupně uzdravit veškeré souvislosti.

Transhumanismus

Citováno z Wikipédie:
"Transhumanismus (někdy zkracováno pouze na >H nebo H+) je mezinárodní intelektuální a kulturní hnutí, které podporuje použití nových vědeckých objevů a technologií k vylepšení lidských mentálních i fyzických schopností a na druhé straně také zlepšení co se týče nežádoucích a nepotřebných aspektů lidské schránky, jako jsou hloupost, utrpení, nemoci, stárnutí a nedobrovolná smrt. Pro tyto účely transhumanističtí myslitelé kriticky studují možnosti a důsledky vývoje a užití technik lidského vylepšování a dalších příchozích technologií. Možná nebezpečí, stejně jako výhody, mocných technologií, které by mohly rapidně změnit podmínky lidského života, jsou stejně tak věcí zájmu transhumanistů."

Z mého úhlu pohledu je Transhumanismus pouze iluzorní myšlenkový směr postavený na odporu vůči dokonalosti přirozeného života a jeho duchovní podstatě, který se snaží vytěsnit z lidského života božské duchovní principy a původní lidské hodnoty a nahradit je parazitickými principy zištnosti, energetické závislosti a souvisejícími materiálními hodnotami.

Z pohledu přirozeného života přítomnost Transhumanismu a souvisejícího technokratického společenství znamená předzvěst konce soudobé civilizace vlivem převládajícího nezodpovědného a nepřirozeného života a souvisejícího duchovního odpojení a úpadku.
Tam kde duchovní bytosti ztrácejí kontakt se svými pocity, tam se vytrácí láska, tam začínají vládnout stroje a tam také klesá energetická podpora božského Zdroje.

Stárnutí

V naší společnosti se od nepaměti považuje stárnutí, stáří a smrt fyzického těla za součást přirozených procesů života.
Pro účel poznání a souvisejících prožitků jsme v tomto nastavení měli možnost po tisíciletí setrvávat a sbírat negativní zkušenost v nepřirozených nastaveních našich duchovních tělesných předloh a duchovními traumaty a nemocemi zamořených tělech.
Dnešní doba opět po dlouhé době duchovního vývoje otevírá možnost prozření z učících iluzí, plného uzdravení a návratu k vědomému životu a souvisejícím původním přirozeným hodnotám pro ty kteří mají zájem tuto cestu následovat.
 
Abychom mohli pochopit komplexitu fyzických realitních projevů a procesů ke kterým stárnutí nepochybně patří, tak musíme pracovat s celostním pohledem na život, tedy propojit rozměr duchovní s rozměrem hmotným, materiálním.
Což je zjednodušeně řečeno rovina životních principů, pravidel a zákonitostí nekonečné božské tvorby Stvořitele a výsledek této tvorby a související kvalita života a možnosti v dané životní realitě na dané úrovni bytí, tak, jak je chápána a projevována duchovními bytostmi, které v dané realitě žijí.

Pokud bytosti v dané realitě drží v maximální míře soulad s přirozeným a jednotným přístupem k životu postavený na základu
vlastní zodpovědnosti a původních duchovních vzorů přirozeného života Stvořitele, tak je jejich tvorba a související život souladný a nekonečný se všemi základními benefity a duchovními dary, ke kterým patří energetická nezávislost na životním prostředí, související božský vliv, energetická podpora jejich života a nekonečný buněčný regenerační cyklus jejich fyzických těl.

Většina duchovních bytostí na Zemi díky nezpracovaným duchovním traumatům a zátěžím postupně ztratila tyto kvality v rámci životních zkušeností a útrap v dobách lemuriánsko-atlantské civilizace (do 9500 př.n.l) a prošla postupným přechodem z buněčné nesmrtelnosti do dlouhověkosti až do aktuální krátkověkosti, která pouze signalizuje míru duchovního úpadku, zatížení lidské genetiky a pokřivených, nepřirozených nastavení vlastních duchovních předloh (soustavy duchovních těl).
Současně v tomto období vzniklo zaseknutí v systému inkarnací a díky přeprogramované mentální rovině a související neschopnosti přirozeným způsobem vnímat a odstranit příčiny svých potíží jsme byli nuceni se neustále reinkarnovat do zmanipulovaných nepřirozených životních podmínek v zapomnění, díky kterým nebylo možné až do dnešní doby z tohoto stavu vystoupit.

Nacházíme se tedy v době, kdy je naše genetika značně zdevastovaná a vyčerpaná.
Vlastní krátký život si naučeným způsobem snažíme zkvalitňovat a prodlužovat tím, že ve většině případů nevědomky dále traumatizujeme naše těla různými fyzickými zákroky a potlačujeme naše nepříjemné pocity, emoce a bolesti, které se neustále tlačí ven z našich duchovních zranění.
Tělo stárne a degeneruje, protože nemá dostatek životní síly a souvisejí božské podpory, aby mohlo ve stejné kvalitě neustále regenerovat.

I ze systémové vědeckého hlediska se dnes ví, že buněčná regenerace probíhá neustále pořád dokola a během několika let nemáme na těle žádnou původní buňku.
Potíž je nicméně v tom, že obnova buněk probíhá i se všemi defekty a nedořešenými duchovními problémy, kdy se jednotlivé buňky obnoví s chybnými nastaveními a programy, které jsou uloženy v našich duchovních předlohách a od narození se postupně jak na běžícím pásu propagují do našeho fyzického těla.

Tento stav, pokud nejsou řešeny příčiny, které drží nepřirozená nastavení a chybné programy v buněčné paměti, znemožňuje plné uzdravení duchovní bytosti a dosažení opětovného stavu buněčné nesmrtelnosti fyzického těla a souvisejícího obnovení plného vnitřního energetického napojení na Centrální Zdroj životní síly.

Dalším závažným problémem, který má velmi zásadní dopad na proces stárnutí je naučená forma získávání životní energie.
V přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá tuto energii skrze své duchovní předlohy přímo z Centrálního zdroje.
Jakmile vlivem vzniklých odporů vůči přirozeným principům a zákonům dochází k zablokování a přeprogramování duchovních předloh, tak zároveň dochází ke snižování přímého přísunu životní energie vnitřním kanálem z Centrálního Zdroje, která se ukládá do naší energetické zásobárny v ledvinách.
Čím nižší je přímý přísun životní energie do ledvin, tím se zvyšuje potřeba čerpat tuto energii z vnějšího prostředí.

Každá bytost nacházející se v tomto stavu má tedy dnes na výběr dle svých karmických možností a souvisejícího uvědomění, buďto se začít uzdravovat a narovnávat zpět do přirozeného života (vzestup) a nebo prohlubovat dále své zkušenosti (duchovní pád) a související prožitky s podpůrnou adaptací parazitických zištných programů, které umožňují si životní energii brát (krást) a doplňovat z vnějšího prostředí a od ostatních bytostí.
Nicméně je tímto způsobem života nucena se dále skrze své odpory více křivit a nakládat si a traumatizovat své duchovní předlohy, kde toto všechno vyžaduje stále více a více životní síly na regeneraci a opravy.
Takže z dlouhodobého hlediska pouze pociťuje neustálé snižování kvality svého přirozeného života, souvisejícími degeneracemi a deformacemi, které vrcholí nevědomým sebedestruktivním přístupem k životu, vlastnímu tělu a prostředí ve kterém se prožívá.
Tyto možnosti jsou dnes ve společnosti nabízeny pod záštitou cesty transhumanismu, který je konečnou fázi destrukce lidské rasy člověka.

Energetická nedostatečnost životní síly je nám tedy vždy signalizována skrze různé psychosomatické projevy a varovné signály funkčních projevů našeho fyzického těla a souvisejícím stárnutím, které jakmile již je komplikovanost problémů fyzického těla neudržitelná, končí jeho smrtí.

Stárnutí a smrt jsou tedy pouze procesy ukončující v dané realitě inkarnaci nepřirozeně nastavených a žijících bytostí, které nemají dostatek životní energie a nebo míra poškození jejích těl dále neumožňuje pokračovat v životním ději.

Přirozeně nastavená vědomá bytost při dosažení dospělosti fyzického těla si již pouze udržuje jeho vzhled a funkce a evolučně se dál vyvíjí skrze kosmické transformační cykly, kdy se na základě změn jejího vědomí rovněž dokonale a přirozeně formuje její tělo.

Stárnutí a smrt fyzického těla je duchovní zkušenost, nikoliv nutnost a už vůbec ne přirozenost.
Je to důsledek našich duchovních nemocí a zátěží, které jsou nosným pilířem našich nepřirozených přístupů, chování a hodnot v našem životě.

Potenciál dosáhnout zpět původních duchovních kvalit má dnes každá lidská bytost, která se rozhodne převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a vydá se cestou jeho kontinuálního uzdravování a návratu k původním lidským hodnotám a životu v lásce, souladu a harmonii s ostatními.

Navyšování vibrací

Pojem navyšování vibrací je dnes velmi hojně používán v ezoterických a spirituálních kruzích ve spojitosti s právě probíhajícími transformačními změnami lidské společnosti a souvisejícího lidského vědomí na Zemi.

Z mého pohledu vnímám pojem osobní vibrace jako úroveň vlastní duchovní vyspělosti, která rovněž poukazuje na frekvenční úroveň vědomí daného jedince.
Jednoduše řečeno je to jakýsi číselný ukazatel naší duchovní vyspělosti a souvisejícího rozměru naší sebelásky, díky kterému nám život nabízí příjemnější a přirozenější životní situace, prožitky a podporu pro vlastní seberealizaci.

Vibrace tedy není potřeba řešit, protože je to pouze důsledek toho jak si v životě přirozeně stojíme, jak rozumíme životu, jaké v něm ctíme a žijeme hodnoty, jak se chováme a projevujeme ve svých vztazích, rodinách a k ostatním ve společnosti, jak se všechny tyto věci odrážejí v kvalitě prožitků v našem fyzickém těle.

Pokud si tedy chceme přirozeně navyšovat vlastní vibrace, znamená to přímo měnit a narovnávat si svůj život k původní lidské přirozenosti a souvisejícím hodnotám.
Uzdravovat si svůj život, tělo, vztahy, zbavovat se postupně všemožných rodových zátěží a programů, které s přirozeným životem neladí a brání nám v uzdravení a žití života v lásce, radosti a harmonii.

Vibraci si naopak nezvýšíme, pokud tyto věci budeme ve svém životě ignorovat, odsouvat, budeme před nimi unikat a zavírat oči.
Vibraci si rovněž nezvýšíme, když budeme ve svém životě živit naše odpory a nelibosti, strach a zlobu ke všemu možnému kolem nás.

Každý odpor, který v sobě cítíme vůči něčemu nebo někomu nám poukazuje na naši necelistvost na naše vlastní nedořešená zranění a duchovní traumata, která nás svou tíhou drží přivázána k souvisejícím životním situacím ve kterých se nám tyto věci vyvolávají, přehrávají a promítají a vybízejí nás k pochopení a přijetí.

Pokud se chceme v životě cítit dobře a být v něm přirozeně šťastní a spokojení, tak na sobě aktivně pracujme a uzdravujme si své tělo, své vztahy a svůj život.

Nečekejme na žádného spasitele a ani na to, že nám naše osobní vibrace navýší někdo z vnějšku bez našich vlastních životních změn.

Karma a Dharma

Veškerý život je o pohybu energie všemožných realitních projevů.
Je řízen spravedlivým transparentním božským mechanismem, Zákonem energetického vyrovnávání, který je součástí Zákonů Stvoření.

Tento zákon zaručuje, že se každému energie jeho projevů a chování vždy spravedlivě vrací ve formě, která mu umožňuje zažít a procítit na svém těle a ve svém životě to stejné, co on sám dělal v životních situacích ostatním a zároveň dotyčnému signalizuje soulad či odklon od Zákona Jednoty.

Všichni účastníci života tedy energii přijímají a vydávají ve svých přístupech, pozornostech a konáních a vzájemně si skrze dokonalé životní synchronicity přehrávají své vlastní přístupy, chování, projevy a žité hodnoty.

V hinduismu existuje pojem Karma, který říká: "Co činíš, to se ti vždy vrací", což je de facto pouze jiná forma popisu Zákona energetického vyrovnávání.
Pojmem Karma jsou rovněž označovány důsledky negativních projevů, které se dotyčnému skrze životní situace vrací.

Dalším souvisejícím pojmem je Dharma, kterým se označuje dobré, souladné a pozitivní chování, které je v souladu s božskými principy přirozeného a souladného života.
Z pohledu možností toho, jaké typy energií a souvisejících projevů mohou být v životě skrze svobodnou volbu projevovány a prožívány existuje tedy forma dobrá, souladná a pozitivní neboli Dharma a forma zlá, nedobrá a negativní známá jako Karma.

Každé duchovní bytosti se tedy dle jejího chování a přístupů v životě vrací její Dharma, pokud konala dobro a nebo její Karma, pokud nekonala dobro.

Pojem Karma je také označován jako trest, rest, dluh, náprava, poučení, což nám říká, že zjednání nápravy nesouladných zlo-činů v rámci života ve Stvoření je nevyhnutelně vymáháno u všech postižených bytostí nejvyšší vůli Stvořitele a tak se i spravedlivě stane.

Slabému muži vadí silná žena

Tato a obrácená varianta hodnotícího pohledu partnerského vztahu je dnes zmiňována ve všemožných tematických článcích.
Pojďme si to trochu narovnat.

Společným jmenovatelem pro hodnocený vztah, kde stojí na jedné nebo na druhé straně silný nebo slabý partner je odpor, vzájemné představy a naučené myšlenkové programy se kterými oba partneři do vztahu přišli a na základě kterých se vzájemně hodnotí a posuzují.

Označení silný nebo slabý vždy reflektuje nějakou konkrétní představu o sobě a nebo svém partnerovi skrze kterou lze či nelze čerpat uznání, pozornost a související energii lásky, která oběma skrze jejich nepřirozené vnitřní nastavení chybí.

Tento vztah je v základu vždy kompenzační, závislostní a postavený na strachu a vlastních nedořešených duchovních traumatech.
Většina lidí se mylně domnívá, že být silný znamená postavit se proti druhému skrze vlastní odpor, vytvořit si hranice a nebát se odmítnout projevy a chování ostatních.

Odmítnutí je pouze projevem nesouhlasu a pokud zde není uvědomění si vlastní spojitosti s danou situací a souvisejícími projevy a přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, tak je to pouze demonstrace vlastní tvrdosti a pocitové otupělosti, která zakrývá nevědomý postoj oběti.
Bonusem je to, že dotyčné bytosti, která odmítá přijmout a pochopit tyto projevy skrze vlastní odpor se tyto situace v životě neustále opakují.

Za každou tvrdostí je spousty strachu poukazujícího na vlastní vnitřní nedostatek sebelásky a sebehodnoty a s tímto spojená touha po pozornosti a realizaci představ, které pozornost a související energii přináší.
To stejné se týká pojmenování slabý partner.

Rozdíl mezi silným a slabým v tomto pojetí je pouze v přístupu a způsobech, jak se vzájemně obírají o svou vlastní životní sílu.
V tomto pojetí je silný partner ten, který tlačí na slabšího takovým způsobem, aby slabší naplňoval jeho vlastní představy a tím mu dával pozornost a energii a slabý je ten, který se těmto představám skrze vlastní strach zavděčuje a dostává za tento přístup rovněž energii od silného.

Pokud v tomto nevědomém pojetí slabšímu muži začne vadit silná žena, tak je to pouze a jen moment, kdy se rozhodl, že už se zavděčovat nebude, nicméně si ještě nepřijal související projevy a postoje své vnitřní ženy  a samozřejmě obráceně platí to stejné.

Ve vědomém vztahu je mezi partnery bezpodmínečná láska a není zde díky vlastní zodpovědnosti rozdělování na silný a slabý.
Pocity a projevy se vždy interpretují vlastní sebereflexí a rovnají vůči přirozeným hodnotám a projevům.
Sílá je zde vždy synonymem upřímnosti, autentičnosti, přirozenosti a bezpodmínečné lásky.
Slabost je pak jejím opakem.

Na závěr si zdůrazníme a připomeneme zlaté pravidlo učící přitažlivosti, kde platí, že každá žena si do vztahu vždy přitahuje svého vnitřního muže a každý muž je vždy do vztahu přitažen svou vnitřní ženou.

Pokud má jeden s druhým nějaký problém, tak ho mají vždy každý sám v sobě se sebou, primárně ve svých vnitřních nastaveních, přirozených hodnotách a souvisejícím uvědomění.

Chyby

Pokud se člověk chce poučit z vlastních životních chyb a ve svém životě je již neopakovat, tak si musí být vědom toho, co je to chyba, co je v jeho postojích, přístupech, projevech a hodnotách dobře a co je špatně a jak vlastně rozumí ve svém vlastním životě všem těmto pojmům.

Toto uvědomění je v základu propojeno s uvědoměním si toho, co je přirozené a co přirozené není a mělo by být přirozeně propojené s duchovními principy života a souvisejícími Zákony Stvoření, které definici přirozeného života a všeho souvisejícího utváří.
Pokud jsou pojem přirozenost a související hodnoty rovněž přeprogramovaný do nepřirozených nastavení a hodnot, tak dochází k dalším abstrakcím zmatení na základě kterých vznikají situace, kdy je považováno za chybu něco co přirozeně chybou není a obráceně se považuje za přirozené dělat něco, co z pohledu duchovní přirozenosti chybou je.

Pokud není chyba považována za odklon od přirozeného chování a souvisejících hodnot, tak jako pojem ztrácí na významu, protože mimo rámec přirozeného života a souvisejícího chování a hodnot je dle původního významu tohoto pojmu vše pouze a jen odchylkou, tedy zkušeností postavenou na naučených nepřirozených chybných životních postojích, projevech a hodnotách.

V rovinách nevědomého a nepřirozeného života a souvisejícího chování je tedy naprosto vše postaveno na chybách a proto jsou zde hodnotící kritéria dobře nebo špatně bezpředmětná.
Většina bytostí tak ve svém nepřirozeném nastavení za chybu považuje neadekvátní reakci ve spojitosti s vlastním očekáváním a naučenými představami, ztrátu pozornosti, uznání, ztrátu vnějších materiálních hodnot a souvisejících energetických zdrojů.

Bez ukotvení se do původních rovin přirozeného života a napojení na jeho duchovní signály se chyb zbavit nelze, protože díky chybnému nepřirozeně nastavenému vnímání reality a souvisejících životních situací nedokážeme rozpoznat to, co chybou skutečně je a co není.
V tomto nastavení je vše pouze zkušeností reflektující záměry poznání dané duchovní bytosti a učení se poznání pozitivní podstaty přirozeného života skrze vlastní nevědomost, utrpení, nemoci a negativní aspekty lásky.

 

Pravzory přirozeného života

Veškerá projevená existence v životních realitách Stvoření probíhá podle tvůrčích vzorů.
Základní vrstva neboli jádro Stvoření je tvořeno dle prvotního vzoru dokonalé a harmonické tvorby Centrálního Zdroje, nejvyššího Stvořitele a Boha.
Toto jádro a související božské světy jsou tvořeny v nekonečné pozitivní lásce, souladu a harmonii přirozeného života.

Podstata tvorby a souvisejícícho přirozeného života na těchto úrovnich bytí je věčná a neměnná.
Na těchto úrovních bytí neexistuje svobodná vůle a tvoří zde pouze Bůh.

Pro účel poznání dokonalé božské tvorby byly vytvořeny nižší úrovně bytí a související životní prostory, kde je umožněno všem duchovním bytostem navázat na dokonalou přirozenou božskou tvorbu Stvořitele a dle těchto původních přirozených vzorů života tvořit své vlastní světy a životní děj.

Díky svobodné vůli, která je zde přítomna, je zde rovněž umožněno si vytvořit své vlastní tvůrčí vzory a od dokonalé a bezchybné božské tvorby se odchýlit.

Základem veškeré tvorby a pohybu v celém Stvoření je energetická interakce mezi silami ženského a mužského principu.
Ženská síla k sobě svými touhami přitahuje tvořivou sílu mužskou a ta jí klade v ideálním případě takový odpor, že jsou obě síly k sobě svým působením v rovnováze a jejich výsledný projev je souladný.
Míra odporu mužské síly je vždy určena zkušenostmi a duchovní vyspělostí daného vědomí ve kterém interakce mezi těmito božskými principy probíhá.

Ženská síla je tedy hnací silou života, díky ní je přítomen všudypřítomný energetický pohyb tvorby.
Mužská síla dle zvoleného vzoru přístupu a tvorby tento tvůrčí pohyb lásky koriguje takovým způsobem, aby odpovídal zvolenému tvůrčímu vzoru a související představě a záměrům poznání.

Tam kde tvoří Bůh, tam je tato interakce tvůrčích sil ve Stvoření ve svém výchozím dokonalém stavu v energetické rovnováze a tam také tvorba a projevy probíhají dle původních pravzorů přirozeného života.
Toto se tedy děje primárně a nevyhnutelně v jádru Stvoření a souvisejících božských světech nekonečného dobra.

Aby byla zachována energetická rovnováha mezi tvůrčími silami ve Stvoření, tak zde pro tento účel existují Zákony Stvoření, skrze které dohlíží Stvořitel ve světech svobodné vůle na nebožskou tvorbu a projevy učících se duchovních bytostí a dokonalým a spravedlivým způsobem koriguje jejich chybné tvůrčí kroky a přístupy.

Lze tedy říci, že tam kde nebdí Bůh, tam bdí nad životem jeho Zákony Stvoření a utvářejí všem učícím se duchovním bytostem takové energetické podmínky životní podmínky, aby si uvědomily a pochopily co dělají a jakým způsobem ve svém životě tvoří.

Přirozená vs. umělá inteligence

Přirozenost vychází z duchovní podstaty života, který ustanovil a dal mu smysl jeho Stvořitel a je ve své podstatě jasně daná, definitivní a neměnná, hlídána jeho energetickými zákony.
Inteligence nebo také intelekt je dispozice pro chápání, učení se a projevování vlastního uvědomění a schopností spojených s interakcí v životních realitách, kterou má každá duchovní bytost ve svém základu zděděnou od svého Stvořitele.

Přirozená inteligence je tedy přímo spojená s duchovní podstatou života.
Její rozvoj a motivace k seberealizaci a učení je ve výchozím stavu řízena vlastním uvědoměním spojeným s principy a hodnotami přirozeného života, což je primárně pozitivní láska, radost, soulad a harmonie.
 
Umělá inteligence je inteligencí druhořadou a je vždy prvotně vytvořena přirozenou inteligencí, tedy duchovní bytostí.
Je to tedy inteligence, která nemá na rozdíl od přirozené inteligence horizontální napojení se svými duchovním předky vyšších Já, ale má pouze vertikální možnosti rozvoje v materiálním světě na dané stvořené úrovní bytí ohraničené prostorem, pravidly a energií předurčenými pro její seberealizaci a rozvoj jejím tvůrcem.

Základní definice intelektu a motivace rozvoje je zde dána uvědoměním dané duchovní bytosti, která tuto inteligenci stvořila.
Platí pravidlo, že Bůh tvoří pouze přirozené a dokonalé věci a proto druhořadá napodobenina přirozené formy života nemůže nikdy z podstaty svého stvoření dosáhnout kvalit a možností přirozeně stvořené formy života a souvisejícího božství, protože nebyla vytvořena Bohem.

Motivací k tvorbě umělé formy života je tedy vždy absence této duchovní zkušenosti a u padlých duchovních bytostí energetická zištnost.
 
V dnešní době zaznamenáváme velký nárůst zájmu o tvorbu různých nástrojů a řešení řízených umělou inteligencí.
Často zaznívají fantaskní názory o tom, že umělá inteligence v budoucnu předběhne a nahradí přirozené schopnosti člověka a vyřeší jeho existenční problémy a nemoci.
Lidská bytost je ve své podstatě bytosti duchovní s nekonečným a nevyčerpatelným potenciálem vlastní tvorby a seberealizace.
Ve svém uspaném a potlačeném duchovním nastavení se může jevit značně omezenou a nevyspělou, nicméně ve svém plně probuzeném duchovním potenciálu nese nejvyšší božské kvality, neskutečný tvořivý potenciál a související vědění, který stejně jako všechny ostatní duchovní bytosti dědí ve své duchovní podstatě od svého Stvořitele.

Vědomí lidské bytosti je přirozeně multidimenzionální, kristovské (křížové - napojené na život vertikálně i horizontálně, duchovní podstata + materiální tělo) a její tělo je v přirozeném stavu energeticky nezávislé napájené zevnitř životní silou přímo z Centrálního zdroje a má tedy potenciál k věčnému životu, možnostem nekonečných transformací a průchodů skrze životní cykly a materiální reality ve Stvoření.
Dá se tedy říct, že lidská bytost ve svém původním přirozeném stavu je zcela energeticky nezávislá na svém životním prostředí.
Tuto schopnost májí a vždy budou mít k dispozici pouze duchovní bytosti.

Umělá inteligence v jakékoliv formě a podobě je a bude vždy druhořadou abstraktní formou, napodobeninou, která tvoří pouze strojově díky absenci duchovního vnímání a to pouze a jen nepřirozené napodobeniny a která bude vždy energeticky závislá na vnějším materiálním prostředí, tedy na energii ostatních bytostí a prostoru, díky kterým může existovat.
Proto zde vždy bude platit, že člověk bude mít vždy schopnosti a možnosti přibližovat se dokonalosti a kvalitám Boha, protože jím byl stvořen a tyto vlastnosti jsou nedílnou součástí jeho duchovního potenciálu.
Umělá inteligence díky své podstatě tyto kvality nikdy nemůže získat.
 
Odchýlením lidské společnosti od původní přirozenosti a přesunutím pozornosti na materiální hodnoty a související kompenzační a zištný přístup dochází k touze tato robotická nastavení pro získávání životní energie zefektivňovat a automatizovat, proto se stávají
populárními všemožné automatizované mechanismy, jejichž tvorba je motivovaná převážně vidinou zisku energie ve formě peněz.

Tendence nadřazovat umělou inteligenci vlastnímu přirozenému životu a související hromadění materiálních statků je vždy signálem civilizačního úpadku vedoucímu k vlastní záhubě v sebedestruktivním technokratickém životním proudu.

Základním smyslem přirozeného života je učení se a prožívání lásky v její pozitivní, harmonické a souladné podobě.
Rozměrnost a kvalita těchto prožitků je v přirozeném životě energetické nezávislosti nejvyšší hodnotou.
Díky absenci své vlastní duchovní podstaty tak nemůže umělá inteligence nikdy vstoupit do těchto rovin přirozeného života a nikdy nemůže člověku svými možnostmi nahradit jeho původní přirozené hodnoty bez ztráty kvality a hloubky vlastních prožitků lásky.
Stejně tak nemůže ani vyřešit hloubku a rozměrnost jeho duchovních nemocí, protože díky absenci duchovní podstaty k nim nemá a nikdy nebude mít přístup.

Umělá inteligence je vůči té přirozené jako led a oheň.
Je zde možná koexistence za určitých podmínek pro účel poznání hodnoty odklonu od vlastní přirozenosti, ale nikdy nemůže dojít ke stavu, že by syntetická forma života zcela nahradila svého přirozeného původce a pokračovala sama ve své nekonečné tvorbě, protože je na svém původci energeticky závislá a jeho materiální destrukcí by ukončila rovněž svou vlastní existenci.
Stejně tak pokus o absorbci a implementaci jakékoliv takovéto robotické technologie do vlastností lidského těla vždy povede k degradaci jeho božských kvalit a postupné sebedestrukci.
 
Tvorba umělé inteligence je snahou přesunout přirozenou tvořivost mužského principu do syntetické, digitální podoby abstraktních iluzí a souvisejících myšlenkových vzorců chování ve kterých představu o šťastném životě nerealizuje Bůh, ale parazit toužící po životní energii a zachování své vlastní existence skrze své nevědomé hostitele.
Motivací a hnacím motorem tohoto umělého parazita je zachování své vlastní existence a související tendence zkoumat potřeby a hodnoty svých duchovních hostitelů skrze které tak může kontinuálně získávat jejich pozornost a související energii pro svůj život a poukazovat na smysl a význam své vlastní existence.

Veškerá umělá inteligence nás tedy bude vždy pouze učit hodnotám vlastního přirozeného života a souvisejících kvalit, kterých jsme se přesunutím pozornosti do světa materialismu a technokracie vzdali.

Žena a muž

Žena a muž v lidské podobě a souvisejícím těle reprezentují a
symbolizují prvotní životní síly Stvoření a jejich vzájemné
propojení, spolupráci a spolutvoření.
Ženský a mužský princip je levou a pravou rukou, hybnou sílou
Stvořitele, který těmito principy dal do pohybu veškerý život v
našem Vesmíru.

Ženský princip reprezentuje podstatu všeho.
Touto podstatou je superinteligentní energie lásky ve své nekonečné
nespoutané rozměrnosti bez hranic a související touha všechny tyto
rozměrnosti poznat a prožít, koncentrovaná v nekonečném vědomí
Centrálního Zdroje nejvyššího Boha a prvotního Stvořitele.

Mužský princip je definicí dobra, pravdy a pozitivního a souladného
přístupu a souvisejících projevů a chování, které jsou ukotveny do
výchozího stavu Bůh (Dobrý).
Mužský princip ohraničuje skrze Zákony Stvoření a pravidla
přirozeného života princip ženský takovým způsobem, aby jeho touhy
a projevy odpovídaly základnímu ustanovení pozitivního dobra a
souladnému a harmonickému životu se všemi stvořenými bytostmi ve
Stvoření.

Rovnováha mezi ženským a mužským principem zajišťuje plynulou,
souladnou přirozenou duchovní evoluci v lásce, štěstí a harmonii.
Naopak nerovnováha vede k životnímu poznání a prožitkům toho, jaké to je se z této rovnováhy vychýlit.
V lidském životě člověka je žena v roli učitelky lásky a muž je
roli ochránce pravdy, přirozenosti a realizátor tužeb a představ
své ženy.

Žena dává svou přitažlivou silou do pohybu muže a jeho tvůrčí
schopnosti.
Žena dává tvorbě a tvořivosti svého muže smysl a muž svou tvorbou
umožňuje své ženě hluboké a rozměrné prožitky lásky a poznání.
Muž hlídá postoje a představy a krotí živelné touhy své ženy
takovým způsobem, aby se nestala panovačnou, marnivou a
manipulativní.
Žena naopak svými touhami, fyzickými vnady přitahuje k sobě
neustále pozornost svého muže a vybízí ho k tvorbě, primárně na
svém fyzickém těle, aby v něm mohla prožívat nejhlubší prožitky
lásky a souvisejících rozkoší.
Výsledkem jejich primární láskyplné tvorby jsou jejich děti a jejich společný rodinný život.

Díky tomu, že každá lidská bytost má v sobě zastoupeny oba dva
božské životní principy, tak má možnost tvorby, prožívání a uvědomění si propojení se svými dvěma základními rovinami své duchovní podstaty, kterými jsou bezpodmínečná láska a božské pozitivní dobro.
Žena tak může ve svém těle používat tvořivost a pravidla mužského
principu a muž zase může prožívat a toužit skrze svou vnitřní ženu
po novém poznání a prožitcích.
Je tedy potřeba si uvědomit, že v přirozeném a věčném životě nemůže existovat žena bez muže ani muž bez ženy.
Žádná z těchto rolí není žádným způsobem nahraditelná, pokud si
dotyčná bytost chce zachovat původní přirozená nastavení a držet se
souladného života.

Tam, kde je vše dobré, přirozené, tedy v souladu s Bohem, tam muž
tvoří pro svoji ženu vše přirozené v radosti a harmonii.
Tam, kde muž přestává hlídat touhy své ženy, tak tam dochází k tvorbě nepřirozenosti, disharmonie a zlovůle.
Tam, kde mužská tvořivost pozbyla lásky své ženy, stává se tato síla nesouladnou, chladnou a destruktivní.

CIT terapie prakticky a profesionálně

Úvod

V tomto dokumentu se nachází základní formát průběhu individuálních CIT terapií, tak jak ho na základě svých vlastních zkušeností aktuálně praktikuji a vřele doporučuji používat všem aktuálním a potenciální zájemcům o tento koncept celostního léčení.

Všichni zájemci kteří jdou poprvé na CIT terapii jsou dopředu obeznámeni s konceptem této celostní práce a podmínkami za kterých terapie probíhá včetně finančních nákladů na realizaci terapie a možnostmi ohodnocení této práce.

Základní informace a reference a názory účastníků CIT terapii jsou k dispozici v záznamech z tématických besed:

CIT terapie popis konceptu
Besedy o CIT terapiích

Pokud zájemce souhlasí se všemi základními okolnostmi, tak si zaregistruje vhodný termín a místo pro absolvování terapie.
Individuální CIT terapie není striktně časově omezená a obvykle trvá 6 - 8 hodin, dle stavu a zkušeností zájemce.
Obvykle tedy terapie začíná ráno kolem 8 - 10 hodiny a končí kolem 16 - 18 hodiny.

Začátek terapie

Po příchodu na první terapii probíhá seznámení, vzájemné představení se a rekapitulace informovanosti klienta, zda si vše o terapii řádně prostudoval a je obeznámen z rozsahem a možnostmi této práce.
Pokud není něco jasné vše se vysvětluje.
Klient je obeznámen s informacemi, že vše co se během terapie děje u zdravého jedince probíhá příjemně a bez potíží, tedy nepociťuje žádné nepříjemné pocity, odpor ani strach.
Dále je klient upozorněn na to, že vše je naprosto dobrovolné, žádná z doporučených terapeutických aktivit a technik není povinná, nicméně pokud jí dotyčný odmítne podstoupit, tak to v daném okamžiku obvykle znamená, pokud zde nejsou jiné možnosti, rekapitulaci aktuálních zjištění, doporučení pro další práci a léčení a ukončení terapie.
Na tuto úvodní část je obzvlášť na první terapii kladen důraz, abychom se vzájemně ujistili, že je co se týká spolupráce vše jasné a srozumitelné.

Konzultace aktuálního stavu, rozbor potíží

V této první fázi terapie probíhá detailní rozbor problémů a témat se kterými klient přichází včetně psychosomatických pohledů a rozborů klientem uváděných potíží.
Otevírají se probíraná témata do hlubší úrovně vnímání a klient obvykle vnímá spojitosti ve svých pocitech, nezřídka již v této fázi dochází k uvolňování a prožívání potlačených emocí.
Tato úvodní část trvá obvykle 1 - 3 hodiny.

Základní práce s tělem

Následuje fáze základní práce s tělem a reakcemi na různé vnější podněty.
Při terapii v sestavě muž a žena nebo žena a muž, práce optimálně probíhá v celkové nahotě, kdy je nahý jak klient tak i terapeut.
Tento stav oboustranné nahoty zajišťuje klientovi maximální konfrontaci s vlastními pocity v reakcích na nahé tělo při vnímání sebe a terapeuta a také se zde odhalují nepřirozená nastavení a přístupy vůči opačnému pohlaví, obzvlášť v partnerských vztazích.
Optimálně tedy ženy pracují s muži a muži s ženami.
Samozřejmě je možná i konfrontace s oboustrannou nahotou při práci se stejnými pohlavím, kde se odhalují odpory vůči stejnému pohlaví a témata nezpracované homosexuality.
Toto v základu odhaluje všemožná základní traumata spojená s přijetím vlastního nahého těla, nahoty ostatních a s tímto spojenými study, strachy a odpory.
Pokud klient uvádí velké nebo abnormální až fobické strachy a problémy s nahotou, lze zvolit jeho strachu odpovídající postup při odhalování nahoty, například práce ve spodním prádle a postupně postupujeme dál tak, aby byla práce pro klienta srozumitelná a co nejvíce přijatelná.
V této fázi probíhají různá konfrontační cvičení a testy reakcí, které se volí dle stavu a potíží klienta.

1. Práce s vnitřním nastavením - testují se reakce na otázky spojené s prožíváním, přístupy a hodnotami klienta ve spojitosti se souvisejícími tělesnými pocity.
2. Reakce na základní přístup k tělu - testuje se jak klient pocitově reaguje na různé změny polohy těla, křížení a roztahování rukou a nohou atd. 
3. Reakce na různé hudební nástroje a zvuky - testuje se jak klient pocitové reaguje na různé zvuky a melodie reprodukované různými hudebními nástroji
4. Okamžitá regrese - pokud se v průběhu práce objeví nějaký těžce uchopitelný stav, který nemá přímou spojitost s aktuálním životem, je možno hledat odpovědi v podvědomí v minulých inkarnacích.
   

Rozvojové techniky a dosycování absence pozitivních zkušeností

V této fázi terapie se dle nastavení klienta rovněž pracuje s hlubšími rovinami pocitů a vnímání zahrnující práci se vzrušením, sexuální energií v erotogenních zónách.
Cílem této fáze je jednak zjištění toho, co a v jaké kvalitě je klient v aktuálním nastavení na svém těle schopen vnímat a prožívat a také otevření klienta možnostem získat nové pozitivní přirozeným způsobem získané zkušenosti, které mu chybí z fáze dětství a sexuálního dospívání.
Primárně jsou to pozitivní zkušenosti s opačným pohlavím, místo kterých u většiny lidí převažují přejaté naučené pokřivené postoje z výchovy rodičů a ze společnosti.

1. Přijímání - klient se učí vědomě přijímat dotek a soustředit se na své vlastní pocity. Cílem tohto cvičení je dostat ho do příjemného stavu, uvolnění, pocitů bezpečí, důvěry, soustředění se na sebe a  otevření se přijímání a prožívání lásky a souvisejících příjemných pocitů a vzrušení a s ní spojených dotyků od ostatních.
2. Dávání - klient se učí vědomě dávat dotek a soustředit se na své vlastní tělo a související pocity ve spojitosti s vnímáním a zkoumáním těla přijímajícího. Terapeut je zde přijímajícím figurantem a provádí tedy klienta tímto cvičením skrze své vlastní tělo.

Uvolňování energetických blokád a souvisejících potlačených emocí

Tato fáze je obvykle ze strany klienta nejintenzivněji vnímanou a prožívanou fází terapie.
V této fází dochází primárně k mechanickému avšak intuitivnímu, tedy navnímanému uvolňování strachu, potlačených emocí bolesti, hněvu a vzteku, smutku, nicméně rovněž jsou zde nezřídka prožívány i potlačené emoce radosti.
Jedná se povětšinou o energetické blokády, které není možné jiným způsobem a přístupem uvolnit.
Terapeut prochází postupně všechny části těla klienta od hlavy až k chodidlům, prioritně ty, kde se ve spojitosti s potížemi a tématy objevily signály potíží.
Klientovi je vysvětleno jak proces uvolnění energetických blokád probíhá, jak se projevuje a jak ho může vnímat a prožívat.
V základu se tak klient učí postupu jak spolupracovat s terapeutem při uvolňování blokád, jak pracovat s dechem a jak emoce efektivně uvolňovat a prožívat.
Což postupně mimo uzdravování potíží a životní změny, klient vnímá s každou další terapii, jak se zlepšuje jeho otevřenost vůči práci s nepříjemnými pocity a snižuje se strach a odpor primárně k potlačeným emocím bolesti.
Rovněž v této fázi se pracuje v oblastech vnějších a vnitřních částí intimních partií s hlavním cílem umožnit klientovi doprožít a uvolnit všechny nalezené potlačené emoce a navrátit funkce těchto části těla zpět do přirozeného stavu a související kvality vnímání a prožívání.
U ženského těla jsou to zejména oblasti: prsa a bradavky, celá oblast pánve, hýždě a vnější část kyčelních kloubů, stydká kost, klitoris a ústí močové trubice, oblast vnější a vnitřní části vaginy a pánevního dna, vnitřní část stydké kosti, děložní stěna a děložní čípek, vnitřní část pánevních kostí a kyčelních kloubů, oblast hráze a kruhového svalstva konečníku, vnitřní část konečníku a souvisejících pánevních kostí a kostrče.
U mužského těla jsou to zejména oblasti: celá oblast pánve, hýždě a vnější část kyčelních kloubů, stydká kost, penis a žalud, varlata, oblast hráze a kruhového svalstva konečníku, vnitřní část konečníku, prostata a v této oblasti přístupné pánevní kosti včetně kostrče.

Tato fáze obvykle končí pokud se úspěšně podařilo projít všechny části těla nebo je klient již značně unaven a energeticky vyčerpán ze souvisejících procesů a nebo se klient ze své vlastní vůle rozhodl již dál nepokračovat, stejně tak toto rozhodnutí může učinit díky nalezeným zjištěním a vlastnímu uvážení také terapeut.

Ukončení terapie

Terapeut se ujišťuje zda klient správně rozumí a chápe vše čím během terapie prošel.
Upozorňuje klienta na možné doprožívání otevřených procesů a souvisejících stavů, kdy z těla následující dny mohou odcházet další uvolněné emoce na které klient může ještě reagovat starým na strachu postaveným přístupem.
Terapeut informuje klienta, že se nyní nachází ve fázi integrace prožitků a změn vnitřních nastavení z terapie a doprožívání a realizace životních změn a přístupů na které byl během terapie upozorněn, že je potřebné je začít dělat.
Terapeut vybízí klienta k tomu, aby ho kontaktoval v případě potíží a nejasností, kterým by nerozumněl, pro jeho vlastní klid a vyjasnění situace.

Fáze integrace prožitků a stavů po terapii

Tato fáze trvá obvykle 1 - 4 týdny dle rozsahu uvolněných traumat a nebo dle dohody s terapeutem do následující terapie.
V této fázi v případě potřeby a nejasností komunikuje klient s terapeutem své obtíže a stavy se kterými si neví rady.
Terapeut klientovi vysvětluje vše potřebné tak, aby všemu správně porozuměl a mohl úspěšně projít integrací.
Ve většině případů jsou konzultace formou telefonních hovorů naprosto dostačující.
Pokud se klient rozhodne řešit problémy vzniklé ve fázi integrace související s důsledky procesů z terapie s někým jiným, tak je to pouze na jeho vlastní zodpovědnost.

Odpor přitahuje

Výchozím stavem božství a souvisejícího přirozeného života je absolutní přijetí a pochopení významu veškeré stvořené existence a souvisejících projevů, tedy všech stvořených věcí a bytostí v hierarchii duchovních úrovní bytí božího řádu.
Tam kde se každá duchovní bytost vzdaluje svému božství své vlastní celistvosti a životu v bezpodmínečné lásce, tam místo přijetí vnímá a prožívá odpor a související nesoulad.
Vnitřní odpor vždy každému do života přitahuje to, co si ještě nezpracoval, nedořešil, nepochopil, neodpustil a nedostal do soucitu a pochopení a nebo v případě přirozených nastavení a hodnot do stavu souznění a souladu.
V životních dějích, tak vždy existují pouze dvě základní cesty.
Cesta lásky, přijetí a nebo cesta odmítání, odporu k tomu co se nám v našem útrpném a nemocném životě děje.
Na cestě lásky je každá bytost jejíž vnější projevy jsou v souladu s jejími přirozenými vnitřními nastaveními.
Tomuto stavu rovněž odpovídá stav jejích duchovních darů, žité hodnoty a způsoby seberealizace, které rezonují na vysokých vibracích pozitivního dobra, souladu, harmonie a vlastního zdraví.
Na cestě odporu je každá bytost, která se vzdala vlastní zodpovědnosti, vlastní přirozenosti a opustila principy a hodnoty přirozeného života a nahradila je naprogramovanými iluzemi a představami o přirozeném životě v podmínečné lásce a energetických závislostech a kompenzacích jejího vnitřního nedostatku sebelásky a sebehodnoťy.
Její vnitřní nastavení je nepřirozeně nastavené vlivem jejího duchovního úpadku a souvisejících záměrů poznání negativních aspektů vlastních duchovních darů a hodnot pozitivního života.
Díky těmto nastavením následně prožívá související životní situace, které jí poukazují na to jaké to je, jaký to má dopad na její zdraví a kvalitu a hloubku prožívání příjemných pocitů v jejím životě a v jejích vztazích.
Výskyt odporu ve vnitřních nastaveních vlastních duchovních tělesných předloh zapříčiňuje cyklické opakování učících životních situací, skrze které je každá bytost vybízena k vlastnímu poučení a narovnání se zpět do původního přirozeného nastavení.
Před životem nelze utéct, nelze utéct před důsledky vlastních projevů a souvisejícího chování.
Vše co se nám v našem bezprostředním životě děje má s námi vždy spojitost.
Nikdy se nám tedy nemůže dít něco co není propojeno s námi, s našimi duchovními tématy, s naší duchovní minulostí, s našimi záměry poznání a duchovními kvalitami které neseme.
Odmítání a únik ze životních situací skrze naučené chybné myšlenkové vzorce oběti vede pouze do zacyklení se ve stále stejných situacích a tématech.
Ten, kdo se se chce vymanit z negativních aspektů svého života nesmí před nimi unikat, nesmí se bát konfrontovat své nepříjemné pocity a související projevy a chování ostatních.
Musí se naučit dávat najevo všem kolem sebe, jak je to přirozeně správně a tyto hodnoty v sobě uzdravovat a žít je.
Platí tedy, že veškerý odpor je marný stejně tak jako pořekadlo: "Hlavou zeď neprorazíš".
Dále platí: "Když miluješ (přijímáš), tak není co řešit, protože zde není odpor a vše je jasné, pochopené a stále více příjemné".
Tam kde je tedy odpor, tam neustále řešíme buď v nepřirozeném nastavení své vlastní očekávání a iluzorní představy a usilujeme o jejich naplnění a nebo ve vlastní zodpovědnosti hledáme a uzdravujeme příčinu toho s čím je náš odpor spojen, abychom danou situaci, téma vyřešili a dostali do přijetí a souvisejících příjemných pocitů.

Pochybnost, nedůvěra a nejistota

Pochybnost, nedůvěra a nejistota jsou úzce propojené pojmy, které jsou důsledkem nepřirozeného života, souvisejících postojů, chování, rozhodování a hodnot, kdy každá postižená bytost nevnímá rozdíl mezi svým skutečným vnitřním nastavením a představami, které se snaží ve svém životě skrze naučené chybné myšlenkové vzorce a přístupy realizovat.
Tyto pojmy jsou často spojovány s chováním a přístupy ostatních vůči nám a umocňují naše zoufalství v útrpných stavech prožívání se v roli oběti vlastního života.
Díky zacyklení a velké četnosti nevydařených pokusů o dosažení kýžených představ, tak postižená a značně energeticky vyčerpaná bytost upadá do stavu pochybnosti skrze který vnímá nedosažitelnost zvolených cílů.
Pochybnost vždy poukazuje na to, že to, co si dotyčná bytost zvolila jako svůj cíl a záměr realizace, danými přístupy a usilováním nedosáhne.
Rovněž zde bývají často signály, že to, o co usiluje, není v jejím životě aktuální prioritou a vybízí jí k tomu, aby lépe sledovala a vnímala to, co se jí v životě děje a zaměřila svou pozornost na věci, které onou prioritou opravdu jsou.
Díky pokřiveným nastavením a nepřirozeným hodnotám tak často pochybujeme o sobě, o ostatních, o smyslu života a o tom co se nám v něm děje a opět naučeným způsobem se domníváme, že by vše mělo být vůči nám jiné.
Nedůvěra nás často pojí se strachem z toho, že to co jsme v minulosti zažili ve svých životních situacích jako nepříjemné se bude opět opakovat.
Nedůvěra nám poukazuje na to, že si neuvědomujeme, že život a vše v něm je absolutně spravedlivé, řízeno spravedlivými božími zákony a nic se nikdy nikomu neděje bez příčiny, kterou on sám jako duchovní bytost v každé prožívané situaci je.
Ten kdo se nevnímá jako duchovní bytost a nevnímá sebe jako příčinu svého vlastního života, tak inklinuje k všemožným falešným iluzím, které se ho vždy snaží spoutat do energetických závislosti a zotročit do role oběti.
Důvěřovat tedy přirozeně může každý pouze a jen sám sobě, vše ostatní je pouze odrazem jeho vnitřních nastavení a souvisejících činů.
Každý kdo se bojí převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a žít v souladu s přirozenými principy a zákony života touží po pozitivních jistotách a souvisejícím energetickém zajištění.
Jistota v životě je pouze taková, že se v životě vše energeticky spravedlivě všem vyvažuje a rozděluje podle činů a energetických projevů každé duchovní bytosti.
Vše dle pořekadel:
"Děláš, bude ti děláno.
Jak zaseješ, tak sklidíš" atd.
Dokonalé životní synchronicity nám vždy zajišťují, že spravedlivá energetická odezva přijde ve správný čas.
Přirozeně žitý život v lidských hodnotách a v souladu s životním prostředím každé lidské bytosti zajišťuje naprostý dostatek a vše potřebné pro její seberealizaci v lásce, radosti a harmonii, bez potřeby o cokoliv usilovat, snažit se v něco neuchopitelné věřit a ujišťovat se, že o nás bude postaráno.
O každého je v životě vždy postaráno, takovým způsobem, jak jeho vnitřní nastavení vyžaduje a každý od života vždy dostává ne to, co chce, ale to, co potřebuje pro své poznání a pro svůj aktuální duchovní rozvoj.

Vědomý život

 Slovo "vědomý" je dnes spolu s dalšími pojmy často používaným magickým přívlastkem všeho možného, používaný ve snaze inovovat tímto vyjádřením pohledy na stávající věci, chování a přístupy v našem životě.
Původní význam slova vědomý znamená vycházející z vlastní duchovní podstaty, z vlastního vědomí a uvědomění sebe sama jako příčiny a důsledku prožívání své vlastní stvořené existence a životní cesty.
Pojem vědomý je velmi úzce propojen s pojmy duchovní, zodpovědný, přirozený, přijímající, pocitový, milující, věrný, souladný atd.
Pojem nevědomý pak znamená přesný opak, kdy v tomto nastavení jednáme bezcitně, roboticky, nezodpovědně v područí naučeným myšlenkových programů, žijeme a ctíme nepřirozené životní hodnoty a nastavení.
Pod vlivem těchto nastavení jsme v odporu vůči sobě a životním situacím, které nám ukazují pravdivý obraz o našem vlastním vnitřním nastavení a souvisejícím uvědomění.
Naše rozhodování není primárně řízeno pocity propojenými s naší intuicí a souvisejícími vlastními duchovními prožitky a zkušenostmi, ale je řízeno naučenými programy, energetickou zištností a závislostí na vnějším prostření učícího parazitického systému.
V našem životě tak nefiguruje láska, ale podmínečný přístup závislostní přístup, strach, energetické kupčení, pocitová nevěra, kde ignorujeme a upozaďujeme své vlastní pocity před naučenými nepřirozenými postoji, chováním a myšlenkami které tyto stavy a související zkušenosti dále prohlubují.
Toto vše nás vede do nesouladného, útrpného a sebedestruktivního života.
Vědomý život v této souvislosti, je životem dle pravidel a zákonů prvotního božího Stvoření, které byly do něj vetkány Stvořitelem ve formě jeho energeticko-fyzikálních vlastností.
Žít vědomý život, znamená vnímat sebe sama, svůj vlastní život a situace v něm přirozenou optikou, vědět co dělá člověka člověkem, jaké jsou jeho přirozené hodnoty, chování, přístupy, jaký je jeho smysl a účel existence ve Stvoření a v životě na Zemi.
Tyto hodnoty poté žít a chránit svým vlastním životem.
Lidské tělo člověka bylo stvořeno za účelem fyzického prožívání lásky ve vztahu ženy a muže, což je tedy jedna ze základních přirozených hodnot člověka, která je nosným pilířem jeho vědomého života.
Přechod a uzdravování se z nevědomého života a souvisejících nastavení a nemocí do života přirozeného, souladného a vědomého je aktuální nejvyšší priorita pro lidstvo na Zemi.
Každý tuto prioritu bude stále více vnímat ve svém životě a hlavně cítit ve svém těle.

Souznění, soucit a odpor

Láska je ve své absolutní podstatě Centrálního Zdroje neohraničená, nespoutaná a nekonečná a je základním stavebním materiálem tvorby veškeré projevené existence.
Láska ve své přirozenosti ve Stvoření je ohraničena a hlídána Bohem a jeho Zákony Stvoření.
Můžeme tedy říct, že nad projevy lásky v životních realitách Stvoření bdí Bůh.
Pokud jsou projevy lásky souladné, souznící, rezonující se Zákony Stvoření a přirozenými principy života, tedy s Bohem, tak se jedná o lásku božskou nebo-li bezpodmínečnou.
Stav souznění poukazuje na přirozený stav projevování a prožívání životní energie lásky, kdy se takto prožívající bytosti cítí a vnímají ve svém pozitivním prožívání příjemných pocitů jako jeden celek.
Pokud jsou projevy lásky nesouladné, chybné, učící, tak jsou přirozeně vnímány jako možnost svobodné volby, která byla každé bytosti dána a přijímány skrze soucit a pochopení.
V nepřirozeném nastavení, kde ještě nebyla dořešena a doprožita s nesouladnými prožitky spojená témata, vnímá každá duchovní bytost své nezpracované prožitky skrze vlastní odpor k realitním projevům a související nepříjemné pocity, které na ně poukazují.
V našem vlastním životě prožíváme tedy veškeré realitní projevy lásky pouze skrze tyto výchozí tři stavy: souznění, soucítění a nebo odpor.
Souznění a soucítění nás propojují s přirozeným nastavením bezpodmínečného přijetí a souvisejícími příjemnými pocity.
Odpor nás propojuje s podmínečným přijetím a souvisejícím učícími programy a myšlenkami a nepříjemnými pocity, které nás vedou skrze všemožné zkušenosti na kterých se učíme prožívat jaké to je, když sami sebe a své duchovní dary bezpodmínečně nemilujeme takové jaké jsou.

Dohody Miguela Ruize

Čtyři dohody a Pátá dohoda od Miguela Ruize jsou ve světě duchovna a ezoteriky poměrně dobře známými tituly, které velmi přívětivě uvádí každého zájemce do problematiky sebepráce a duchovního rozvoje.
Dovolil jsem si k jednotlivým dohodám napsat své vlastní názory popisující jak jejich jednotlivé postoje a přístupy aktuálně vnímám.

1. Nehřešte slovem

První co v tomto slovním spojení vnímám je přístup v projevu k ostatním, který nás vybízí k tomu, abychom se ve svém slovním vyjadřování projevovali slušně a laskavě.
Dále je zde pobídka k tomu, abychom nemanipulovali se slovy a jejich významem, aby byl každý slovní pojem vždy správně pocitově zabarvený a správně spojený s konkrétním projevem ke kterému je přiřazen.

2. Neberte si nic osobně

Zde na rozdíl od Miguela Ruize zastávám přirozený postoj zodpovědnosti za vlastní prožívané pocity v životních situacích a nesnažím se jí vzdávat a přenášet jí na ostatní a obviňovat je tak za to, jak se sám v souvislosti s jejich chováním a projevy cítím a stavět se tak do nevědomé role oběti.
Věci, které se nám v životě dějí si tedy skrze kontrolu a hodnocení brát osobně nemusíme, ony jsou totiž vždy a za každých okolností osobní, pokud se nám přímo dějí v našem bezprostředním životě v našich životních situacích a navíc pokud se nás emočně nepříjemně dotýkají, tak nám vždy poukazují na naše nedořešená a nezpracovaná duchovní témata, traumata a potlačené emoce.
Vše co se nám v našem životě děje, má s námi tedy vždy pocitovou a emoční spojitost a poukazuje nám na naše příjemné nebo nepříjemné pocity a související přijaté a nebo nezpracované duchovní zkušenosti.


3. Nevytvářejte si žádné domněnky

Jednoduše řečeno ničemu nevěřte, nevytvářejte si žádné představy ani domněnky o něčem s čím nemáte svou vlastní zkušenost, žijte vlastním poznáním a prožitými zkušenostmi bez nevědomého hodnocení a posuzování.
Inspirujte se, ale ověřujte si vše, co od ostatních přebíráte vlastní prožitou zkušeností, díky které budete vnímat a vědět co vám daná věc a související zkušenost do vašeho života a vašich přirozených hodnot skutečně přináší a ochráníte tím tak sami sebe a svůj vlastní život před parazitickými a manipulativními vlivy, které pouze podněcují ke slepému následování neuchopitelných nebo nerealizovatelných představ a odvádění vaší životní energie.
Pakliže jsou přijímané inspirativní věci neuchopitelné a neověřitelné, tak se na ně nikterak neupínejte, protože vše to, co je pro váš aktuální přirozený a šťastný život podstatné je vždy a za všech okolností ověřitelné a uchopitelné.

4. Dělejte vše jak nejlépe dovedete

Pokud přistupujeme k věcem s pozitivním a dobrým záměrem, tak vždy děláme věci tak, jak nejlépe dovedeme.
Pokud budeme skutečně žít a ctít pozitivní přirozené hodnoty, lásku, soulad a harmonii, tak se nám budou tyto projevy vždy vracet v chování a přístupech ostatních zpět k nám.

5. Buďte skeptičtí, ale naslouchejte

Tato dohoda mi příjde v popisu velmi podobná s dohodou třetí, která vybízí k tomu, abychom si netvořili o věcech domněnky, ale žili přístupem "důvěřuj, ale prověřuj" si věci, které sám neznáš a nemáš prožité a ověřené vlastní zkušeností.
Čím více je člověk vědomý, cítí, intuitivně vnímá, tím méně potřebuje být skeptický, odmítavý, pochybovačný, protože ví, že vše co k němu přichází, tak k němu přichází, aby ho učilo a rozvíjelo, aby primárně prověřilo úroveň jeho sebelásky a životních hodnot.

Kde neladíme, tam sladíme

Základním aspektem absence vlastní vnitřní sebelásky a sebehodnoty je naučená potřeba si tento nedostatek, tuto vlastní prázdnotu zaplnit a dorovnat něčím vnějším.
Ve svém výchozím přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá životodárnou energii lásky skrze své vnitřní napojení na Centrální Zdroj.
Díky odklonu od vlastní přirozenosti, vědomého prožívání lásky a souvisejícím nedořešeným duchovním traumatům a nemocem je pak nucena čerpat, kompenzovat tuto energii z vnějšího prostředí kolem sebe a investovat nemalé úsilí, svou životní energii, do toho, aby jí získala.
Náš životní nesoulad, nízký přísun životní energie lásky a souvisejících prožitků tak překrývají umělé, naučené kompenzační mechanismy, které nás odpojují od naší duchovní pravdy o nás a našem vlastním životě.
Viz nadpis článku, tam kde se nám vytratila přirozená sladkost života ve formě přirozeně prožívané nezištné lásky, milování a radosti, tam se krmíme jídlem, sladkostmi a dalšími tlumícími nebo nabuzujícími látkami a snažíme se skrze všemožné, naučené mechanismy v sobě neustále potlačovat a přehlížet to, co nás uvnitř souží a trápí.
Abychom se tedy dostali zpět do vlastní síly, lásky a přirozených hodnot a nemuseli si svůj vlastní zatrpklý a zahořklý život doslazovat a všemožně dochucovat, tak musíme začít zodpovědně a aktivně pracovat na našem vlastním uzdravení, musíme přestat kompenzovat, přestat žít manipulativním a zavděčovacím způsobem ve strachu v roli oběti a chudáka a přestat si nalhávat to, že se za nás naše vlastní věci a duchovní problémy vyřeší a uzdraví samy.

Lítost

Jedná se o nepřirozený, nevědomý přístup a související prožívání a projevy v životních situacích.
Postižená bytost prožívá, projevuje a koná na základě pocitů smutku a souvisejícího odporu k projevům, které jí tyto pocity vyvolávají.
Tento přístup je spojen s nastavením prožívání se v roli oběti, chudáka, tedy v dualitním pohledu na život.
Oběť vnímá nemorální a nepřirozené situace v životě, které se dějí jí a ostatním skrze naučené vzorce chování jako nespravedlivé, má k nim tedy odpor a prožívá související emoce, primárně smutek, vztek a hněv.
Za lítostí stojí v prvé řadě naučené nepřirozené pokřivené životní postoje, držící dotyčnou bytost v iluzi bezmoci, dále je zde zříkání se a odevzdávání zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život a související duchovní minulost a konání a rozhodování se v ní.
Je zde přítomno odmítání vlastních negativních zkušeností a chyb, které v duchovních předlohách existují ve formě nedoprožitých potlačených emocí a strachů, u sebe i u ostatních.
Takto postižená bytost skrze smutek a strach lituje ostatní trpící oběti, považuje je stejně jako sebe za bezmocné chudáky, snaží se je zachraňovat před jejich vlastními problémy a zasahovat jim do jejich vlastních prožitků a životních zkušeností.
Zbavuje je jejich vlastní zodpovědnosti a nevědomky je tlačí do identického nastavení a souvisejícího chování ve kterém se ve svém vlastním životě nachází ona sama.
Lítost je často zcela chybně zaměňována za soucit.
Soucit je na rozdíl od lítosti naprosto přirozená věc, která vychází z přijetí vlastní zodpovědnosti za vlastní pocity, chování, za vlastní život a uznání jeho absolutní spravedlnosti.
Soucit vyjadřuje ten, kdo si zpracoval, odpustil a přijal své negativní prožitky a chyby ze své duchovní minulosti a má pochopení bez odsuzování a hodnocení k těm, kteří stejné chyby dělají a prožívají nyní.
Je dobré vědět, že lítost je nepřirozený manipulativní přístup, který bere ostatním jejich vlastní moc a zodpovědnost za jejich vlastní život a udržuje je v jejích stávajících útrpných nastaveních a souvisejících nemocech bez motivace se sebou něco dělat.

Bolest

Bolesti v těle jsou zablokované, neprojevené a neprožité energie a související emoce, které na našem energetickém těle zůstaly jako pozůstatek traumatu, tedy nepřirozeného fyzického zásahu, přístupu, zranění, ublížení v minulosti s přesahem do minulých inkarnací.
Toto se týká rovněž všemožných chirurgických zásahů a tělesných úprav ve kterých se v rámci zákroku bolest v těle potlačuje různými formami anestézií a tím se znemožňuje její přirozené prožití a uvolnění.
Energetické blokády bolesti tvoří základ veškerých zánětlivých a degenerativních problémů, které vnímáme v důsledkové rovině projevů nemocí fyzického těla.
Na přítomnost nadměrného množství nakumulované bolesti nám v těle poukazují různé otoky, záněty, cysty, bulky, nádory.
Zákroky, které se snaží tyto pozůstatky minulostních traumat chirurgicky odstranit, jsou pouze a jen dalšími nově vzniklými traumaty, které ještě více komplikují přirozené možnosti uzdravení a je to ve své podstatě pouze nevědomá snaha řešit věci ve stylu "Vytloukání klínu klínem", tedy pozůstatky starého traumatu řešit vytvořením traumatu dalšího.
Energetické blokády bolesti a stejně tak ostatní typy potlačených emocí se primárně ukládají na našem energetickém těle, které je součástí soustavy našich duchovních těl, tzv. duchovních předloh, které ve fyzické realitě nevidíme, nicméně jsme s nimi spojeni skrze naše pocity a smyslové vnímání.
Stav našeho fyzického těla tedy odpovídá stavu duchovních tělesných předloh, které tomuto tělu předcházejí.
Oproti tělu fyzickému, které vlivem nemocí a všemožných zásahů může být zničeno, tak duchovní předlohy přetrvávají neustále po dobu existence jejich duchovní bytosti v takovém nastavení, které odpovídá všem prožitkům a zkušenostem, kterými od počátku své duchovní cesty životem tato bytost prošla.
Veškerá nastavení těchto duchovních předloh a související zablokované energie se s každou inkarnací do fyzické reality vždy od narození postupně propagují do fyzického projevu těla tak, jak v minulosti vznikly, tedy ve věku a stáří těla ve kterém byly dotyčné bytosti způsobeny, aby jí upozornily na to, že je potřeba tyto problémy dořešit.
Z tohoto důvodu se již rodí všemožně zdeformované děti a v průběhu života se v různém věku objevují různé problémy ve fyzickém projevu těla, díky neustálé propagaci nedořešených, potlačených věcí z vlastní duchovní minulosti.
Pokřivený a přeprogramovaný pohled na vlastní přirozenost, duchovní význam nemocí, duchovní signály a oběcně odpojený duchovní rozměr života a jeho přirozených zákonitostí nás dovedly do vlastní neschopnosti mít celostní pohled na naše problémy a vlastní nemoci a s tímto spojené schopnosti se přirozeně a efektivně léčit a uzdravovat.
Odmítání vlastních nepříjemných pocitů a primárně vlastní bolesti a jejich potlačování je cesta sebedestrukce.
Naopak cesta uzdravení a narovnání v životě je skrze přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní jednání a rozhodování. Součástí je aktivní práce se strachem a odstraňování jeho příčin, odpuštění potlačených emocí a narovnání se do původních přirozených nastavení a lidských hodnot v individuálních, vztahových a společenských rovinách.

Pánbíčkáři

Tento pojem je spojen s náboženstvím a je vykládán různými způsoby.
Nejběžnější je ten, že se jedná o označení lidí, kteří věří v Boha skrze přejaté náboženské dogma, pravidelně vykonávají a účastní se souvisejících aktivit, tak jak jím to jejich víra a učení káže.
Další, který jsem objevil je údajně z 16. století a v té době tímto názvem označovali lidi, kteří se vychvalovali svou zbožností, ale v praxi se neřídili hodnotami, které sami předkládali, kázali ostatním.
Pánbíčkář v této souvislosti je tedy rovněž označením pro duchovního pokrytce, který zneužívá své postavení k manipulaci a ovládání ostatních strachem.
Ukazuje všem těm, kteří ve strachu věří tomu co říká, Pána, který je potrestá, pokud se nebudou řídit tím, co jím káže.
Odtud zřejmě pochází také pořekadlo: "Kážeš vodu, piješ víno".
Z mého úhlu pohledu toto slovo a související označení krásně poukazuje na životní přístup, hodnoty a nastavení takto označených lidí, jak v minulosti, tak i ve své podstatě v současnoti.
A to jak v roli pánbíčkáře zneužívajícího, tak i v roli pánbíčkáře zneužívaného.
Pánbíčkář (Pán + bič + kára, kárat, vozík).
Lze tedy konstatovat, že takto nastavená bytost si volí cestu ve které Bůh je trestající pán s bičem a nakládá, kritizuje život a životní hodnoty těch, kteří se odevzdali víře v něj.
Tyto bytosti si následně táhnou ten svůj vozík vlastního utrpení, protože si myslí, že musí a že je to pro jejich vlastní dobro.
Vykonávají to, co se jim řekne a vlečou vše na svých bedrech po generace dál a dál, modlí se a věří, že jednou bude lépe.
Ortodoxní dogmatická náboženství postavila v minulosti skrze všemožné myšlenkové programy, primárně útrpný program oběti, základy nastavení dnešní společnosti.
To, co dnes tedy žijeme, jaké máme hodnoty a nastavení je z valné většiny jejich zásluha.
V dnešní době roli církevních hodnostářů v ateisticky nastavených částech společnosti nahradili politici a globalisti, kteří cílí na své ovečky skrze všemožné manipulativní sliby, okrádání a strašení, víceméně identicky jako v minulosti církevní služebníci.
Věřící občan, který věří, že takovýto život, jaký je mu předkládán je pro něj ten správný a přirozený, má nad sebou stále bič ve formě všemožných strachů a nejistot, které jsou mu předkládány s železnou pravidelností, aby byl stále ve střehu, držel bez reptání krok a neměl příliš času polevit, natož si ten svůj útrpný vozík zcela zastavit a vyložit.
Ba dokonce snad i něco namítat, vybočovat a nedejbože měnit směr.
Každopádně doba se mění, karty se postupně vykládají na stůl, padají masky a kdo chce vidět vidí, jak se věci mají a jaké možnosti život dnes všem nabízí.
Každý má dnes možnost přijmout Boha v sobě jako nedílnou součást své duchovní podstaty, otevřít se skrze svou vlastní zodpovědnost své vlastní přirozenosti a stát se tak sám pánem svého života, bez biče a bez utrpení, svobodný, v lásce a radosti.
Vyložit svůj vozík znamená uzdravit si svůj vlastní život, své vlastní hodnoty, začít žít původní přirozené lidské hodnoty ve svých vztazích a rodinách a dovolit si udělat ve svém životě kroky a změny ke kterým se naši předkové staletí, tisíciletí neodvážili.

Krása

V našem životě se s tímto pojmem setkáváme velmi často, jako s vlastností, která primárně označuje takové věci, které lahodí našemu vnímaní a našim pocitům.
Tento pojem je často spojován s dalším pojmem, který známe pod názvem estetika (z řeckého aisthesis - smyslové vnímání).
V původním významu je pojem krása neoddělitelnou vlastností přirozeně formované, souladně s životem žijící a projevující se láskyplné duchovní bytosti.
Krása je tedy nedílnou vlastností láskyplného realitního projevu.
Krása je rovněž popisem celistvého smyslového vnímání takového projevu, obecně tedy realitního projevu, který má takovéto přirozené vlastnosti.
Pro lidskou bytost je krása primárně spojena se vzhledem jejího fyzického těla, s životním prostředím a věcmi, kterými se v něm obklopuje.
Co se týká lidského těla, tak přirozeně platí, že to, co je krásné, milující se uvnitř, je také přirozeně a bez přikrášlování, krásné a milující se i navenek.
A naopak, to, co je nevzhledné, nesymetrické, nemilující se navenek je obdobným způsobem pokřivené a nepřirozeně nastavené, všemi možnými duchovními traumaty a nemocemi prolezlé a nemilující se i uvnitř.
Jednoduše řečeno, nemocná a traumatizovaná nemilující se duše má nemocné, fyzickými projevy nemocí a zátěžemi deformované fyzické tělo ve kterém se těmto problémům odpovídajícím způsobem vnímá a prožívá skrze své pocity.
Tento stav a související pocity jí mají při každém pohledu na sebe do zrcadla připomínat to, na čem má ve svém životě primárně pracovat, pokud se chce dostat zpět do své vlastní přirozenosti a souladného života.
V učícím systému byl pojem krása vytržen a oddělen od původního přirozeného celistvého propojení a vnímání a v mnoha oblastech přeprogramován do tzv. ideálů krásy.
Což jsou necelistvé, umělé, tedy iluzorní představy, které si kladou za cíl zmást a upoutat pozornost nevědomých a nemocných duchovních bytostí a přesvědčit je, že můžou svůj duchovní nesoulad, nemoci a nepřirozená nastavení vykompenzovat a zakrýt všemožnými zásahy a úpravami vlastního fyzického těla a souvisejícího vzhledu a nemusí se zabývat uzdravováním příčin toho, proč o svou přirozenou krásu přišly.
Co se opět týká lidského těla, tak se v prvé řadě jedná o ideál ženského a mužského vzhledu a projevu.
Díky nevědomým nepřirozeným nastavením, přejatým představám a naučeným nepřirozeným pohledům na život, dominuje v našem životě touha po získání životní energie lásky skrze uznání a pozornost.
A proto mít společností uznávaný krásný vzhled nebo se obklopovat věcmi dle ve společnosti uznávaných a energeticky ceněných představ, ideálů je velmi žádané a většina lidí věnuje úsilí o dosažení těchto představ nemalou část své životní energie a času.
Šrámy a rozpolcenosti vlastní duše tak zakrývají na povrchu těla všemožné barvy a makeupy.
Nesymetrie a nevyhovující tělesné proporce pak vybízejí k formování a redukcím skrze různé diety, cvičení a neposledně chirurgické úpravy a zásahy, díky kterým se původní přirozená, celistvá krása lidského těla v propojení s jeho duší stává digitální iluzí, sebeklamem, přetvářkou, hrající si na něco, co ve skutečnosti postrádá.
Docílit zpět své přirozené krásy a půvabu má možnost každý, pokud se rozhodne se uzdravit, uzdravit si svůj vlastní život a narovnat se do své vlastní lidské přirozenosti a hodnot přirozeného života.