Stagnace, rezignace, odpírání

Život v nepřirozenosti a ve vnitřní nerovnováze drží každou bytost ve specififických nastaveních, kde si prožívá související zkušenosti a prožitky potřebné pro její vlastní duchovní posun.

Stagnace je spojená s vnitřní frustrací, leností, s neochotou reflektovat duchovní signály života, s nezodpovědností a se strachem ze změn, z nových životních možností a nabídek. Je přítomna nerozhodnost, neustále srovnávání a propočítávání, zda se vyplatí do změn jít.
Je to doslova přešlapávání v životě na místě, bez ochoty a motivace se posunout s neustálým pokukováním po ostatních, kteří setrvávají v obdobném nastavení a vzájemné ujišťování se a podporování se v tom, že všichni takto nastavení to máme těžké, náročné i když víme, že nám v tom dobře není a dokonce již obvykle i s uvědoměním si toho, jakým potřebným změnám a životním tématům se máme otevřít, abychom z tohoto stavu mohli vystoupit.
Stagnující člověk setrvává ve stagnaci, protože mu tento stav stále vyhovuje, protože v něm ještě čerpá pozornost a související energii od ostatních a nemá dostatečnou vůli a motivaci z něj vystoupit.
Stále zde převažuje potřeba v tomto stavu setrvávat a sbírat další zkušenosti, dokud se těmito prožitky dostatečně nenasytí.
Rezignace je stavem silného sebepotlačení, totálního duchovního odpojení, ztráty zájmu o sebe o své vlastní přirozené hodnoty. Člověk v rezignaci na sebe a na svůj život nežije, ale přežívá ve snaze neustále potlačovat a kompenzovat si svou vnitřní prázdnotu nějakými povrchními krátkodobými prožitky, které mu přinášení pravidelné impulsy příjemných pocitů.

Člověk v rezignaci často tíhne k samotě, touží po klidu a je plný potlačené bolesti, hněvu a vzteku, zcela podléhá podnětům a očekáváním od ostatních, má problém se sebevyjádřením a s prosazením si svých vlastních zájmů v životě. Naopak žije povětšinou věci přejaté a naučené a s potřebou zavděčit se svým přejatým představám o sobě, následuje zájmy a hodnoty ostatních, díky kterým se cítí v takto nastaveném kruhu bytostí přijat.
Z rezignace může každý vystoupit, pokud se rozhodne postavit se v životě do své vlastní zodpovědnosti a začne preferovat své vlastní pocity před pocity ostatních.
Čeká ho následná cesta odpuštění a postupného narovnání se do vlastní přirozenosti a přirozených hodnot ve vlastních vztazích.

Odpírání, též známé jako askeze, je forma přístupu k sobě, k vlastnímu životu a hodnotám, kdy se člověk snaží zavděčovat přejaté představě o sobě, tím, že se neřídí svými přirozenými hodnotami a souvisejícími pocity, ale dává pozornost pouze vybraným hodnotám, které jsou v materiálně založené společnosti uznávány a považovány za významné a důležité. Naproti tomu všechny ostatní hodnoty striktně kritizuje a z vlastního života vytlačuje a odmítá. Takto nastavený člověk, zakrývá svou vnitřní nespokojenost a potlačené emoce neustále tím, že usiluje ve svém životě o neustálé naplňování těchto hodnot a snaží se vyvíjet tlak kolem sebe na všechny ostatní, aby následovali a naplňovali jeho úsilí. Asketický člověk je autoritativně orientovaný a následování ve společnosti uznávaných autorit, které prosazují a podporují jím uznávané hodnoty je jeho hlavním životním mottem a seberealizací.
Svým chováním a přístupem k životu poukazuje na morální roviny života, nicméně extrémním způsobem a to hlavně tím, že se zcela zříká roviny pocitové. V jeho rozhodování je tedy ignorováno srdce, láska a přirozené lidské duchovní hodnoty, místo toho mu vše řídí naučené postoje a myšlenkové vzorce s cílem dostáhnout odpovídajícího uznání od ostatních obdobně nastavených lidí. Hlavními hodnotami askety jsou šetření, úspory a darmožroutství neboli přiživování se na energiiích ostatních, kdy jakýkoliv energetický výdaj nad rámec vlastní představy je velmi silně kritizován.
Odpíraní si přirozeně příjemných věcí spojených se sebeláskou a tělesnými dotyky je pro asketu hlavní náplní jeho přejaté představy o sobě o jeho vlastní přirozenosti, duchovnosti a uznání ve společnosti.
Aby mohl asketa přestat být asketou, tak musí být ochoten jít pod krustu svých masek, přetvářek a zatvrzelostí, kterými zakrývá svou vlastní hlubokou bolest a vztek a začít se v životě rovnat, odpouštět a přetvářet všechny své projevy ve vztazích do upřímných a láskyplných. Začít si dopřávat to, co mu život přirozeně nabízí bez posuzování a kritiky a strachu z toho, že nemůže být ostatními přijat a milován takový jaký je.