Kde neladíme, tam sladíme

Základním aspektem absence vlastní vnitřní sebelásky a sebehodnoty je naučená potřeba si tento nedostatek, tuto vlastní prázdnotu zaplnit a dorovnat něčím vnějším.
Ve svém výchozím přirozeném nastavení každá duchovní bytost čerpá životodárnou energii lásky skrze své vnitřní napojení na Centrální Zdroj.
Díky odklonu od vlastní přirozenosti, vědomého prožívání lásky a souvisejícím nedořešeným duchovním traumatům a nemocem je pak nucena čerpat, kompenzovat tuto energii z vnějšího prostředí kolem sebe a investovat nemalé úsilí, svou životní energii, do toho, aby jí získala.
Náš životní nesoulad, nízký přísun životní energie lásky a souvisejících prožitků tak překrývají umělé, naučené kompenzační mechanismy, které nás odpojují od naší duchovní pravdy o nás a našem vlastním životě.
Viz nadpis článku, tam kde se nám vytratila přirozená sladkost života ve formě přirozeně prožívané nezištné lásky, milování a radosti, tam se krmíme jídlem, sladkostmi a dalšími tlumícími nebo nabuzujícími látkami a snažíme se skrze všemožné, naučené mechanismy v sobě neustále potlačovat a přehlížet to, co nás uvnitř souží a trápí.
Abychom se tedy dostali zpět do vlastní síly, lásky a přirozených hodnot a nemuseli si svůj vlastní zatrpklý a zahořklý život doslazovat a všemožně dochucovat, tak musíme začít zodpovědně a aktivně pracovat na našem vlastním uzdravení, musíme přestat kompenzovat, přestat žít manipulativním a zavděčovacím způsobem ve strachu v roli oběti a chudáka a přestat si nalhávat to, že se za nás naše vlastní věci a duchovní problémy vyřeší a uzdraví samy.

Lítost

Jedná se o nepřirozený, nevědomý přístup a související prožívání a projevy v životních situacích.
Postižená bytost prožívá, projevuje a koná na základě pocitů smutku a souvisejícího odporu k projevům, které jí tyto pocity vyvolávají.
Tento přístup je spojen s nastavením prožívání se v roli oběti, chudáka, tedy v dualitním pohledu na život.
Oběť vnímá nemorální a nepřirozené situace v životě, které se dějí jí a ostatním skrze naučené vzorce chování jako nespravedlivé, má k nim tedy odpor a prožívá související emoce, primárně smutek, vztek a hněv.
Za lítostí stojí v prvé řadě naučené nepřirozené pokřivené životní postoje, držící dotyčnou bytost v iluzi bezmoci, dále je zde zříkání se a odevzdávání zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní život a související duchovní minulost a konání a rozhodování se v ní.
Je zde přítomno odmítání vlastních negativních zkušeností a chyb, které v duchovních předlohách existují ve formě nedoprožitých potlačených emocí a strachů, u sebe i u ostatních.
Takto postižená bytost skrze smutek a strach lituje ostatní trpící oběti, považuje je stejně jako sebe za bezmocné chudáky, snaží se je zachraňovat před jejich vlastními problémy a zasahovat jim do jejich vlastních prožitků a životních zkušeností.
Zbavuje je jejich vlastní zodpovědnosti a nevědomky je tlačí do identického nastavení a souvisejícího chování ve kterém se ve svém vlastním životě nachází ona sama.
Lítost je často zcela chybně zaměňována za soucit.
Soucit je na rozdíl od lítosti naprosto přirozená věc, která vychází z přijetí vlastní zodpovědnosti za vlastní pocity, chování, za vlastní život a uznání jeho absolutní spravedlnosti.
Soucit vyjadřuje ten, kdo si zpracoval, odpustil a přijal své negativní prožitky a chyby ze své duchovní minulosti a má pochopení bez odsuzování a hodnocení k těm, kteří stejné chyby dělají a prožívají nyní.
Je dobré vědět, že lítost je nepřirozený manipulativní přístup, který bere ostatním jejich vlastní moc a zodpovědnost za jejich vlastní život a udržuje je v jejích stávajících útrpných nastaveních a souvisejících nemocech bez motivace se sebou něco dělat.

Bolest

Bolesti v těle jsou zablokované, neprojevené a neprožité energie a související emoce, které na našem energetickém těle zůstaly jako pozůstatek traumatu, tedy nepřirozeného fyzického zásahu, přístupu, zranění, ublížení v minulosti s přesahem do minulých inkarnací.
Toto se týká rovněž všemožných chirurgických zásahů a tělesných úprav ve kterých se v rámci zákroku bolest v těle potlačuje různými formami anestézií a tím se znemožňuje její přirozené prožití a uvolnění.
Energetické blokády bolesti tvoří základ veškerých zánětlivých a degenerativních problémů, které vnímáme v důsledkové rovině projevů nemocí fyzického těla.
Na přítomnost nadměrného množství nakumulované bolesti nám v těle poukazují různé otoky, záněty, cysty, bulky, nádory.
Zákroky, které se snaží tyto pozůstatky minulostních traumat chirurgicky odstranit, jsou pouze a jen dalšími nově vzniklými traumaty, které ještě více komplikují přirozené možnosti uzdravení a je to ve své podstatě pouze nevědomá snaha řešit věci ve stylu "Vytloukání klínu klínem", tedy pozůstatky starého traumatu řešit vytvořením traumatu dalšího.
Energetické blokády bolesti a stejně tak ostatní typy potlačených emocí se primárně ukládají na našem energetickém těle, které je součástí soustavy našich duchovních těl, tzv. duchovních předloh, které ve fyzické realitě nevidíme, nicméně jsme s nimi spojeni skrze naše pocity a smyslové vnímání.
Stav našeho fyzického těla tedy odpovídá stavu duchovních tělesných předloh, které tomuto tělu předcházejí.
Oproti tělu fyzickému, které vlivem nemocí a všemožných zásahů může být zničeno, tak duchovní předlohy přetrvávají neustále po dobu existence jejich duchovní bytosti v takovém nastavení, které odpovídá všem prožitkům a zkušenostem, kterými od počátku své duchovní cesty životem tato bytost prošla.
Veškerá nastavení těchto duchovních předloh a související zablokované energie se s každou inkarnací do fyzické reality vždy od narození postupně propagují do fyzického projevu těla tak, jak v minulosti vznikly, tedy ve věku a stáří těla ve kterém byly dotyčné bytosti způsobeny, aby jí upozornily na to, že je potřeba tyto problémy dořešit.
Z tohoto důvodu se již rodí všemožně zdeformované děti a v průběhu života se v různém věku objevují různé problémy ve fyzickém projevu těla, díky neustálé propagaci nedořešených, potlačených věcí z vlastní duchovní minulosti.
Pokřivený a přeprogramovaný pohled na vlastní přirozenost, duchovní význam nemocí, duchovní signály a oběcně odpojený duchovní rozměr života a jeho přirozených zákonitostí nás dovedly do vlastní neschopnosti mít celostní pohled na naše problémy a vlastní nemoci a s tímto spojené schopnosti se přirozeně a efektivně léčit a uzdravovat.
Odmítání vlastních nepříjemných pocitů a primárně vlastní bolesti a jejich potlačování je cesta sebedestrukce.
Naopak cesta uzdravení a narovnání v životě je skrze přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní jednání a rozhodování. Součástí je aktivní práce se strachem a odstraňování jeho příčin, odpuštění potlačených emocí a narovnání se do původních přirozených nastavení a lidských hodnot v individuálních, vztahových a společenských rovinách.

Pánbíčkáři

Tento pojem je spojen s náboženstvím a je vykládán různými způsoby.
Nejběžnější je ten, že se jedná o označení lidí, kteří věří v Boha skrze přejaté náboženské dogma, pravidelně vykonávají a účastní se souvisejících aktivit, tak jak jím to jejich víra a učení káže.
Další, který jsem objevil je údajně z 16. století a v té době tímto názvem označovali lidi, kteří se vychvalovali svou zbožností, ale v praxi se neřídili hodnotami, které sami předkládali, kázali ostatním.
Pánbíčkář v této souvislosti je tedy rovněž označením pro duchovního pokrytce, který zneužívá své postavení k manipulaci a ovládání ostatních strachem.
Ukazuje všem těm, kteří ve strachu věří tomu co říká, Pána, který je potrestá, pokud se nebudou řídit tím, co jím káže.
Odtud zřejmě pochází také pořekadlo: "Kážeš vodu, piješ víno".
Z mého úhlu pohledu toto slovo a související označení krásně poukazuje na životní přístup, hodnoty a nastavení takto označených lidí, jak v minulosti, tak i ve své podstatě v současnoti.
A to jak v roli pánbíčkáře zneužívajícího, tak i v roli pánbíčkáře zneužívaného.
Pánbíčkář (Pán + bič + kára, kárat, vozík).
Lze tedy konstatovat, že takto nastavená bytost si volí cestu ve které Bůh je trestající pán s bičem a nakládá, kritizuje život a životní hodnoty těch, kteří se odevzdali víře v něj.
Tyto bytosti si následně táhnou ten svůj vozík vlastního utrpení, protože si myslí, že musí a že je to pro jejich vlastní dobro.
Vykonávají to, co se jim řekne a vlečou vše na svých bedrech po generace dál a dál, modlí se a věří, že jednou bude lépe.
Ortodoxní dogmatická náboženství postavila v minulosti skrze všemožné myšlenkové programy, primárně útrpný program oběti, základy nastavení dnešní společnosti.
To, co dnes tedy žijeme, jaké máme hodnoty a nastavení je z valné většiny jejich zásluha.
V dnešní době roli církevních hodnostářů v ateisticky nastavených částech společnosti nahradili politici a globalisti, kteří cílí na své ovečky skrze všemožné manipulativní sliby, okrádání a strašení, víceméně identicky jako v minulosti církevní služebníci.
Věřící občan, který věří, že takovýto život, jaký je mu předkládán je pro něj ten správný a přirozený, má nad sebou stále bič ve formě všemožných strachů a nejistot, které jsou mu předkládány s železnou pravidelností, aby byl stále ve střehu, držel bez reptání krok a neměl příliš času polevit, natož si ten svůj útrpný vozík zcela zastavit a vyložit.
Ba dokonce snad i něco namítat, vybočovat a nedejbože měnit směr.
Každopádně doba se mění, karty se postupně vykládají na stůl, padají masky a kdo chce vidět vidí, jak se věci mají a jaké možnosti život dnes všem nabízí.
Každý má dnes možnost přijmout Boha v sobě jako nedílnou součást své duchovní podstaty, otevřít se skrze svou vlastní zodpovědnost své vlastní přirozenosti a stát se tak sám pánem svého života, bez biče a bez utrpení, svobodný, v lásce a radosti.
Vyložit svůj vozík znamená uzdravit si svůj vlastní život, své vlastní hodnoty, začít žít původní přirozené lidské hodnoty ve svých vztazích a rodinách a dovolit si udělat ve svém životě kroky a změny ke kterým se naši předkové staletí, tisíciletí neodvážili.

Krása

V našem životě se s tímto pojmem setkáváme velmi často, jako s vlastností, která primárně označuje takové věci, které lahodí našemu vnímaní a našim pocitům.
Tento pojem je často spojován s dalším pojmem, který známe pod názvem estetika (z řeckého aisthesis - smyslové vnímání).
V původním významu je pojem krása neoddělitelnou vlastností přirozeně formované, souladně s životem žijící a projevující se láskyplné duchovní bytosti.
Krása je tedy nedílnou vlastností láskyplného realitního projevu.
Krása je rovněž popisem celistvého smyslového vnímání takového projevu, obecně tedy realitního projevu, který má takovéto přirozené vlastnosti.
Pro lidskou bytost je krása primárně spojena se vzhledem jejího fyzického těla, s životním prostředím a věcmi, kterými se v něm obklopuje.
Co se týká lidského těla, tak přirozeně platí, že to, co je krásné, milující se uvnitř, je také přirozeně a bez přikrášlování, krásné a milující se i navenek.
A naopak, to, co je nevzhledné, nesymetrické, nemilující se navenek je obdobným způsobem pokřivené a nepřirozeně nastavené, všemi možnými duchovními traumaty a nemocemi prolezlé a nemilující se i uvnitř.
Jednoduše řečeno, nemocná a traumatizovaná nemilující se duše má nemocné, fyzickými projevy nemocí a zátěžemi deformované fyzické tělo ve kterém se těmto problémům odpovídajícím způsobem vnímá a prožívá skrze své pocity.
Tento stav a související pocity jí mají při každém pohledu na sebe do zrcadla připomínat to, na čem má ve svém životě primárně pracovat, pokud se chce dostat zpět do své vlastní přirozenosti a souladného života.
V učícím systému byl pojem krása vytržen a oddělen od původního přirozeného celistvého propojení a vnímání a v mnoha oblastech přeprogramován do tzv. ideálů krásy.
Což jsou necelistvé, umělé, tedy iluzorní představy, které si kladou za cíl zmást a upoutat pozornost nevědomých a nemocných duchovních bytostí a přesvědčit je, že můžou svůj duchovní nesoulad, nemoci a nepřirozená nastavení vykompenzovat a zakrýt všemožnými zásahy a úpravami vlastního fyzického těla a souvisejícího vzhledu a nemusí se zabývat uzdravováním příčin toho, proč o svou přirozenou krásu přišly.
Co se opět týká lidského těla, tak se v prvé řadě jedná o ideál ženského a mužského vzhledu a projevu.
Díky nevědomým nepřirozeným nastavením, přejatým představám a naučeným nepřirozeným pohledům na život, dominuje v našem životě touha po získání životní energie lásky skrze uznání a pozornost.
A proto mít společností uznávaný krásný vzhled nebo se obklopovat věcmi dle ve společnosti uznávaných a energeticky ceněných představ, ideálů je velmi žádané a většina lidí věnuje úsilí o dosažení těchto představ nemalou část své životní energie a času.
Šrámy a rozpolcenosti vlastní duše tak zakrývají na povrchu těla všemožné barvy a makeupy.
Nesymetrie a nevyhovující tělesné proporce pak vybízejí k formování a redukcím skrze různé diety, cvičení a neposledně chirurgické úpravy a zásahy, díky kterým se původní přirozená, celistvá krása lidského těla v propojení s jeho duší stává digitální iluzí, sebeklamem, přetvářkou, hrající si na něco, co ve skutečnosti postrádá.
Docílit zpět své přirozené krásy a půvabu má možnost každý, pokud se rozhodne se uzdravit, uzdravit si svůj vlastní život a narovnat se do své vlastní lidské přirozenosti a hodnot přirozeného života.

Životní síla

Životní síla nebo také životní energie, je základem veškeré projevené existence.
Je to energie Centrálního Zdroje bez které by život nebyl možný.
Vše co tedy žije, je napájenou touto energií.
Lidské tělo je napojeno na Centrální Zdroj skrze soustavu duchovních tělesných předloh a čerpá jí skrze ledviny, které jí akumulují a zásobují z nich celý tělesný energetický systém.
Kapacita příkonu této energie je daná naším vnitřním nastavením a souladností s principy přirozeného života a souvisejícími Zákony Stvoření, tedy jednoduše našim zdravím v původním významu.
Ve výchozím souladném stavu, kdy je tělo zdravé, udržuje kapacita energetického připojení lidskou genetiku v energetické nezávislosti a tělesné buňky se regenerují v nekonečném procesu sebeobnovy.
Vlastní degenerací a duchovním úpadkem, tedy odklonem od přirozeného života a souvisejících hodnot upadá duchovní bytost a její tělo do nemocí ve formě nepřirozených nastavení a souvisejících energetických blokád (potlačených emocí).
Každá její nemoc vytváří na jejím energetickém těle skrze zablokovanou energii odpor, který blokuje přísun zdrojové energie, tedy své životní síly.
Čím více je tedy duchovní bytost a její tělo zatíženo nemocemi a souvisejícími odpory, tím menší je kapacita přísunu zdrojové energie.
Stav nedostatečnosti této kapacity, kdy tělesná genetika není schopna se přirozeně vyživit nazýváme stárnutí.
Stárnutí s následnou smrtí je tedy důsledkem nedostatečnosti životní energie a souvisejícího napojení na Centrální Zdroj vlivem odklonu od vlastní přirozenosti a souladného života a souvisejících nemocí.
Lidská rasa se sice naučila skrze adaptované parazitické chování a související programy od jiných vesmírných ras kompenzovat si částečně absenci svého přímého napojení životní sily vnějším příjmem stravy, nicméně efekt zisku energie je v této činnosti zcela minimální.
Zato dopady potřeby zajišťovat si vnější zdroj energií z obživy jsou v našich životech a životních hodnotách zcela zřejmé.
Získávání životní energie ze stravy je navíc o to více komplikované tím, že tělo musí vynaložit svou vlastní uloženou energii na rozklad a vstřebání energie z potravin, kde ve většině případů nula od nuly pojde a nebo je energie vynaložené na vstřebání více, než energie získané.
Výsledkem je tedy stav, kdy se můžeme snažit tělo sytit vnější energií, ale nejsme schopni proces stárnutí zastavit.
Navíc si ani díky přejatému nastavení a vymazané rasové paměti nepamatujeme, že stárnutí a fyzická smrt těla je prvním stadiem duchovní nemoci.
Tento nepřirozený stav zajišťuje každé duchovní bytosti komplexní poznání a drží jí v rovněž nepřirozeném systému reinkarnací.
Ve kterém se snaží dospět zpět do uvědomění si vlastní přirozenosti.
Dokonalý vzkaz Centrálního Zdroje všem bytostem vetkaný do přirozeného života je prostý:

"Jaké hodnoty žiješ, takovou podporu životní síly pro svůj život ode mně dostaneš, volba je na tobě."

Nebe, peklo, ráj

Každá duchovní bytost prochází několika základními stadií duchovního vývoje a souvisejícího poznání.
Tato stadia a související životní fáze známe jako učící archetypy nebe, peklo a ráj.
Projít všemi stadii duchovního vývoje nebe, pekla, ráje znamená z výchozího stavu Boha vyjít, stav Boha opustit, Bohem projít (prožít všechny své předurčené záměry poznání), Boha přijmout, pochopit a zvědomit a opět se do stavu Boha navrátit.
Dostat se tedy opět do souladného stavu s touto počáteční definicí přirozeného života.
Prvním neopakovatelným a počátečním stadiem každé duchovní bytosti je její prvotní stvoření v počáteční absolutní božské dokonalosti a čistotě, tedy výchozí stav Bůh.
Místo a stav tohoto počátku stvoření a související duchovní cesty můžeme nazvat jako Nebe nebo také nebeský ráj.
Zde v tomto prostoru a související realitě je každá duchovní bytost čistá, neposkvrněná, božská bez vlastních životních zkušeností a uvědomění si vlastní hodnoty skrze negativní aspekty života.
Její uvědomění je omezeno pouze na teď a tady a není zde tedy protiváha zkušeností a možnost srovnání s jinými prožitými zkušenostmi z vlastní duchovní minulosti.
Místo kde se na počátku duchovní bytost prožívá je dokonalým rájem ve všech aspektech, nicméně toto si v této fázi vývoje tato nově stvořená bytost ještě není schopna vůbec uvědomit.
Nezná tedy pocitovou a zkušenostní hodnotu toho co má.
Pro účel poznání vlastní sebehodnoty má každá bytost možnost stav Boha opustit a vydat se na cestu poznání vlastním peklem nepřirozeného života, které je školou poznání jejích vlastních duchovních darů skrze související negativní zkušenosti a prožitky.
Jakmile bytost projde peklem a naplní všechny záměry poznání, přichází fáze čištění, odpouštění, duchovního léčení a uzdravování.
V teto fázi dochází mimo jiné ke zvědomování si všech prožitých zkušeností z minulosti a rovnání se zpět do přirozeného stavu vlastního božství.
Poslední fází je pochopení a přijetí sebe sama zpět do stavu Bůh.
Stav vlastního uvědomění, vnitřní nastavení, pocity a realita místa prožívání odpovídají opět stavu ráj.
V tomto stavu duchovní bytost opět setrvává dokud je schopna udržet svůj vnitřní rovnovážný, souladný a harmonický stav ve kterém čelí dalším vlnám a nabídkám života a s nimi spojeným iteracím duchovního sebepoznávání a souvisejících fází nekonečného spirálovitého duchovního vývoje.

Bůh a Stvořitel

Pojmy Bůh a Stvořitel jsou často používány a vnímány jako identické.
Osobně je vnímám jako provázané.
Z mého úhlu pohledu je pojem Bůh neprojevenou definicí stavu tvoření, kdy takto nastavená stvořená a projevená životní realita, duchovní bytost, věc, chování, rozhodování atd. je v souladu se Zákony Stvoření a souvisejícími principy přirozeného (krystického, kristovského) života.
Pojem Bůh můžeme tedy vnímat jako jakési konkrétní přirozené pozitivní principy, tvůrčí atributy, parametry a nastavení na základě kterých se život a věci v něm přirozeně, souladně a harmonicky tvoří a prožívají.
Tyto dědičné principy a ustanovení přináleží jejich původci, kterým je absolutní vědomí Centrálního Zdroje.
Pojem Stvořitel pak poukazuje na původce, strůjce stvořené, projevené představy, bytosti, věci atd. bez popisu a uvedení toho, zda se jejich autor nachází v souladu s Bohem a jeho tvorba je přirozená a souladná nebo ne.
Zjednodušeně řečeno, pojem Stvořitel oznamuje, kdo tvoří, kdo je původcem, příčinou daného projevu, tedy energetický podpis autora.
Pojem Bůh pak poukazuje na způsob tvorby a související přístupy v chování, rozhodování a záměry účelu tvorby, kde božská tvorba a rozhodování jsou vždy pozitivní, láskyplné, souladné za účelem zachování dobra, principů a hodnot přirozeného života.  
Počátkem veškeré stvořené a projevené existence je Stvořitel ve stavu Bůh neboli Bůh Stvořitel ve své vlastním záměrem dané projevené formě a podobě, který tvoří vše souladné a přirozené na základě svých vlastních definic přirozenosti, souvisejících principů a ustanovení.
V duchovní hierarchii božího řádu je Centrální Zdroj jediným vědomím, které je navždy v neměnném stavu Bůh Stvořitel bez možnosti tento stav změnit.
Možnost svobodné volby nicméně Centrální Zdroj vložil do duchovní hierarchie Stvoření, kde v této možnosti odpovídajících životních realitách se může každá duchovní bytost od toho výchozího božského stavu přirozené tvorby odklonit a prožít si a poznat jaké to je, když tvoří jinak.
Tam, kde se tedy Stvořitel rozhodl porušit své zákony a nebýt Bohem, tedy nebýt v souladu sám se svým počátečním, prvotním uvědoměním a ustanovením, tam je pro účel poznání původ věcí a životních projevů nebožský, nesouladný a nepřirozený (anti-krystický, anti-kristovský).
Možnost být ve stavu souladu s definicí Boha a souvisejícím přirozeným životem či v tomto souladu nebýt je základní možností svobodné vůle rozhodovat si o svém vlastním životě, která byla každé stvořené bytosti na počátku jejího stvoření ve Stvoření dána.
Tvůrcem neboli Stvořitelem vlastního života je tedy ve své podstatě každá bytost, která si v něm prožívá důsledky své tvorby, svých rozhodnutí a záměru poznání.
Její možnosti realitní tvorby a rozhodování jsou vždy dány přítomností množství aktivních božských atributů neboli duchovních darů a ohraničeny, limitovány mírou její zodpovědnosti, uvědomění a sebelásky, kdy nerozsáhlejší a nejkomplexnější možnosti má vždy bytost v souladném stavu s Bohem, kde na její úrovni bytí jsou aktivní všechna dostupná božská nastavení a související duchovní dary.
Naopak, čím více daná duchovní bytost duchovně a morálně upadá, tím menší možnosti ve své tvorbě a rozhodování ve svém životě má.
Její život je striktně omezen učícím nápravným systémem a programovými vzorci pod jejichž vlivem si důsledky své duchovní tvortby, svého vnitřního nastavení hodnot a přístupu k životu odžívá.

Intuice a myšlenky

Intuice znamená (z lat. in-tueor, in-tuitum) vhled nebo náhled a v původním významu se jedná o způsob přirozeného čerpání informací z vědomí duchovní bytosti, popisující projevy životní reality a související duchovní signály na základě předchozích vlastních duchovních zkušeností a prožitků.
Intuice nám tedy říká to, co již jako duchovní bytost máme přijato a poznáno v naší duchovní minulosti, co tedy víme a známe.
Intuitivní informace přijímáme bezpečným vnitřním intuitivním kanálem napojeným v srdci na naše duchovní vedení vyšších Já.
Myšlenky na rozdíl od vnitřního intuitivního spojení jsou vnější, v původním významu inspirativní a rozvojové informace, které k nám přicházejí na základě našeho vnitřního nastavení ze systému myšlení napojeném do naší mysli v hlavě.
Myšlenky jsou vnější, protože nepřicházejí od vlastního duchovního vedení, ale od kohokoliv, kdo je schopen je posílat do systému myšlení.
Myšlenky na rozdíl od intuice nejsou spojeny s ověřenými prožitky a zkušenostmi a pouze nabízejí nedůvěryhodné a neověřené informace a možnosti toho, co a jak bychom v dané situaci mohli dělat, jak bychom mohli věci vnímat a jak bychom se případně mohli rozhodovat.
Dokud nejsou myšlenky konfrontovány s pravidly a zákony přirozeného života a ověřeny vlastní zkušeností, tak setrvávají v neověřeném a nedůvěryhodném stavu domněnek a neuskutečněných představ, který v naší společnosti známe pod pojmem víra.
Intuice nás tedy spojuje s věděním a již poznanou pravdou a myšlenky nás spojují s možnostmi poznání nového, nepoznaného, neověřeného.
Díky kompromitaci systému myšlení vesmírnými dravci, je dobré být ke všem přijímaným myšlenkám velmi obezřetný, protože spousta z nich slouží výhradně k manipulaci a přeprogramovávání přirozeného chování a podsouvání nepřirozených přístupů, projevů a hodnot, obzvláště u nízko vibrujících bytostí zatížených různými myšlenkovými programy a duchovními traumaty.
Intuitivní vnímání je u přirozeně nastavené bytosti dominující.
U nepřirozeně nastavené bytosti naopak dominují myšlenkové vzorce a související myšlenky, poukazující na aktuální pokřivené vnitřní nastavení duchovních předloh dané bytosti.
Pokud si chceme opět obnovit přirozené intuitivní vnímání, tak je potřeba se zbavit toho, co nám brání a tím jsou v prvé řadě naše nepřirozená vnitřní nastavení, spojená s energetickými blokádami potlačených emoci, strachem a adaptovanými myšlenkovými vzorci chování, které poukazují na naše nepřirozené životní postoje a hodnoty.

Pravda pravdoucí

Pravda v absolutním pojetí je vše, co je stálé, neměnné a věčné bez ohledu na čas a prostor.
Pravda vychází z Centrálního Zdroje veškeré existence, z nejvyššího Boha a Stvořitele, který touto pravdou ve své podstatě je a navždy, všude a ve všem bude.
Pravda v původním významu je spojena s počátkem, s láskou a jednotou života všeho stvořeného v jeho naprosto dokonalém, přirozeném nastavení, souladu a harmonii prvotního Stvoření a je chráněna Zákony Stvoření, které Bůh stvořil pro účel ochrany sebe sama a tohoto výchozího stavu a souvisejícího projeveného životního prostoru.
Pravda je tedy spojena s uvědoměním, které vychází ze stavu, kdy je vše v souladu a jednotě s Bohem a jeho Zákony ve všech aspektech bytí.
Absolutní a jedinečná pravda je tedy úhlem pohledu přirozených životních principů a zákonů Stvořitele na každou projevenou věc, na každou duchovní bytost, na její vzhled, tvorbu, chování a integraci s životním prostředím.
Schopnost tohoto jedinečného úhlu pohledu má každá duchovní bytost od počátku ve svém srdci a řídí se jí ve svém životě, dokud se vlivem svého duchovního pádu od svého srdce neodpojí a nezablokuje si své přirozené duchovní napojení strachem, odpory, myšlenkovými konstrukty a vzorci, skrze které, pak tuto schopnost postupně ztrácí.
Definice původní pravdy je jí postupně, účelově předefinována učícím a nápravným systémem, takovým způsobem, aby si postupně všechny své pocity a prožitky interpretovala naučenými vzorci a zafixovala si svou pozornost do jedné z nabízených černobílých systémových iluzí.
V našem světě se vnímání jednotné pravdy postupně s úpadkem lidstva vytratilo.
Na naše přirozené duchovní napojení a odklon od jednotné pravdy poukazuje naše společenská rozdělenost, názorová nejednotnost, nepřirozená životní nastavení, nepřirozené hodnoty a chování, nepřirozená integrace s životním prostředím Země.
Díky vlastnímu odpojení, nevědomosti a nepřebernému množství iluzorních informací a domněnek se často setkáváme s mylným tvrzením, že každý má svou vlastní pravdu, tedy, že každý si může vybrat jakou optikou se bude na svět kolem sebe, svůj život, své hodnoty a chování dívat a každý tento pohled bude pro něj pravdivý a přirozený.
Tato volba zde samozřejmě je, ale je to pouze jeden z iluzorních úhlů pohledu, tedy klamných názorů, které se nezakládají na pravdě v původním významu, tedy na úhlu pohledu, poukazujícím na to, jak to co vnímáme, prožíváme a děláme vidí Stvořitel.
Každý si pod vlivem svého nepřirozeného nastavení může z učícího systému převzít takovou pravdu, která vyhovuje jeho adaptované iluzi a souvisejícím představám o něm a jeho životě.
Dokud zde bude převládat toto nastavení, tak se společnost nikdy nesjednotí v životních nastaveních, hodnotách ani názorech, budou zde neustále probíhající konflikty v partnerských vztazích a rodinách, protože se budeme neustále zmítat v chaosu individuálních iluzorních pravd, názorů a představ, které s původním jednotným ustanovením Centrálního Zdroje mají pramálo a nebo vůbec nic společného.
Žít v pravdě, původní přirozenosti a vnímat takto i věci kolem sebe, znamená být v dostatečné míře propojen ve svém srdci s Centrálním Zdrojem a souvisejícím duchovním vedením.
Abych mohl být dostatečně napojen, tak se musím zbavit všeho co mi brání, uzdravit si své tělo, svůj život, své vztahy, své hodnoty, své přístupy, své chování, odpojit se a vymotat ze všech možných iluzí, představ a domněnek a žít, vnímat, cítit, teď a tady skrze sebe všechny duchovní signály, které mi neustále ukazují cestu domů, do souladného života v pravdě, lásce a přirozenosti, ze kterého jsme na počátku všichni vzešli.

Chytrému napověz

Tento článek je reakcí na mé dlouhodobé sledování dění primárně v rovinách různých zdravotních problémů a obtíží, které lidé sdílí v různých skupinách zabývajících se zdravotními a vztahovými problémy.
Často jsou zmiňovány všemožné bolesti všech možných částí těla, nervozity, nespavosti, trávicí obtíže, alergie, až do vážných defektů autoimunitních poruch.
Ve své podstatě nic nového co by tady již dříve nebylo, nicméně s tím rozdílem, že jsou často reportována rozčarování, že staré dobré psychofarmatické berličky, bylinné esence a meditační cvičení již nemají kýžený efekt.
Ano je to tak, každý bude skrze své vlastní tělo a okolní život neustále cyklicky tlačen do narovnání se vůči přirozenému životu, což je v základu přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity, jejich vědomá práce s nimi, tedy opravdu rozumím tomu, co mi daná situace ve které se nacházím ukazuje skrze to, jak se cítím, abych byl schopen se začít správně rozhodovat a volil si přirozené hodnoty a projevy místo těch nepřirozených, abych byl schopen v sobě a ve svém životě identifikovat svá duchovní traumata a pokřivená nastavení a uvolnil si karmické zátěže potlačených emocí, které mě budou sužovat a vyčerpávat stále více.
Posledních pár let se dařilo maskovat a schovávat všechny tyto duchovní signály a související tělesné projevy do různých škatulí typu Covid, virózy, neustálé odvádění pozornosti na různé celosvětové kauzy a dění apod.
Nicméně bez ohledu na to co my si myslíme, všechno poleze ven a pojede rychlostí japonského šinkanzenu dle záměrů vyšší vůle Stvořitele.
Je potřeba pochopit, že naše lidská těla, respektive jejich duchovní předlohy, zejména pak tělo energetické je za milióny let našeho duchovního vývoje prolezlé všemožnými energetickými blokádami potlačených emocí, které jsou na něm drženy odporem a souvisejícími myšlenkovými programy a pokřivenými nepřirozenými nastaveními vlastního chování, projevů a životních hodnot.
Tyto věci mají tendence od našeho narození, jako na eskalátoru vyjíždět ven, jedna za druhou, další a další bez ohledu na to jestli jim věnujeme pozornost a nebo ne.
Většina lidí začíná vnímat tyto věci díky svému odpojení a nastavení až, když se jim z toho začne hroutit celé tělo, je to samozřejmě díky naší adaptované tvrdosti a schopnosti vydržet téměř nemožné.
Takže abych to shrnul, všechny tyto věci, které každý více nebo méně v dnešní době na svém těle a ve svém životě pociťuje a nebo teprve začíná pociťovat, vedou v prvé řadě ke změně vlastního přístup k sobě, k ostatním, k vlastnímu životu a hodnotám.
Oblasti směrování naší pozornosti jsou stav ženství, mužství ve spojení se zdravím našeho těla a kvalitou prožívání v něm, míra sebelásky a sebehodnoty, stav vlastní sexuality a jejího aktivního prožívání s tím spojený stav heterosexuálního vztahu s opačným pohlavím, vztahy s rodiči, sourozenci, dětmi a zbytkem nejbližších lidí v našem kruhu.
Toto jsou všechno základní vazby na které jsou cíleny primárně všemožné duchovní signály, které dnes frčí a zesilují a budou pouze a jen zesilovat dál.
Ať si kdo chce co chce říká, základem veškeré efektivní terapeutické práce, bude vědomá práce s pocity s přímým napojením na nahé fyzické tělo a s ním spojenou sexualitu, kde se otevírají jinak zavřená a všemožnými vzorci a kontrolními mechanismy uzamčená hluboká duchovní traumata.
Vše ostatní, co nebude schopno jít do těchto rovin, tedy až na dřeň, bude postupně ztrácet efekt a víceméně selhávat.
Otevřít se dnes svým strachům, nepříjemným pocitům spojeným s tělem, vlastní nahotou, kde k těm hlavním patří nelibost k vlastnímu tělu, strach z reakcí ostatních na vlastní tělo, strach z bolesti, strach z ublížení a sexuálního násilí, je základní vstupenkou do procesu efektivního léčení a transformace vlastní duše a fyzického těla zpět do vlastní přirozenosti.
Spousta lidí to dnes ještě stále nechápe a díky velké míře vlastního odporu k těmto tématům odmítá, každopádně pro ty, kteří již cítí rozměry problémů ve kterých se jako lidstvo nacházíme, budiž tento text a související články inspirací a podporou na  cestě řešení a uzdravování jejich problémů, které se budou objevovat.

Klid a rezignace

Většina společnosti je dnes pod tíhou svých duchovních traumat, nemocí a souvisejících rodových a karmických zátěží značně unavena a otrávena a ve svém duchovním úpadku doutná jako vyhořelý vajgl.
Všem dochází postupně šťáva a v rybníce, který byl donedávna plný zlatých rybek, jsou dnes primárně nenasytní žraloci, kteří žerou jeden druhého, což prakticky v našich životech znamená boj o energie, zdražování, konfliktní situace, uzurpování, strašení, agrese apod.
Lidé ve svém zoufalství touží po klidu, usilují o klid a díky své vlastní nevědomosti nejsou schopni vnímat, že vnější tlak a okolní dění jsou pouze odezvou a reakcí na ten jejich vnitřní tlak, neklid a související nastavení jejich vlastních nepřirozených životních hodnot.
Je potřeba si uvědomit, že přirozeným stavem člověka žijícího své vlastní přirozené hodnoty v přirozeně nastaveném prostředí není klid, ale rovnováha a s ní spojená autenticita prožívání, což je něco mezi klidem a vášní v lásce, pravdě, souladu a harmonii.
Jakmile začínáme v životě usilovat o to, abychom se cítili lépe skrze něco vnějšího, tlačit na sebe a na ostatní, unikat ze situací, které v nás vyvolávají nepříjemné pocity, tak je jasné, že se neumíme správně vnímat, že nejsme správně propojení sami se sebou s vlastními přirozenými hodnotami a nerozumíme vůbec tomu jak život přirozeně funguje, jaké má základní pravidla, principy a zákonitosti.
Toto programové nastavení nás vybízí k tomu, abychom dnes a denně skákali do rybníka ulovit si svou zlatou rybku se kterou se budeme alespoň chvilinku cítit lépe, než opět zacítíme vnitřní prázdnotu, marnost a smutek našeho vyhasínajícího a doutnajícího nitra.
Touha po klidu v dnešní době je signálem absence bezpodmínečné lásky, velkých karmických zátěží, ztráty zájmu o vlastní přirozený život a související vnitřní rezignace a s ní spojené únavy vlastní duše a genetiky našeho lidského těla.
Vše je v nás, v každém z nás je vše, co potřebuje pro vlastní přirozeně šťastný a spokojený život. Je to hluboký a rozměrný pocit lásky a souvisejícího propojení s původním rozměrem přirozeného života.
Problém je v tom, že jsme na to zapomněli, přeprogramovali si toto uvědomění a díky nánosům našich duchovních nemocí, potlačených emocí, strachu, smutku, hněvu a vzteku, které v sobě nosíme, jsme se od těchto niterních rovin naší duchovní podstaty odpojili a pohřbili je v sobě pod nánosy našich nepřijatých duchovních zkušeností a nedořešených traumat.
Je potřeba začít vnímat, že naše nepříjemné pocity nám na toto naše nastavení neustále poukazují a říkají nám, nejsi sám sebou, nevnímáš se správně, hraješ si na chudáka, na oběť, věříš něčemu a dáváš pozornost věcem, které jsou v naprostém rozporu s tebou s tvou vlastní přirozeností a souvisejícím životem.
Vystoupit z vlastní únavy, z vlastní rezignace znamená dovolit si nechat v sobě ukončit, zemřít a nechat odejít to staré, nefunkční a vytvořit si prostor pro své léčení, uzdravování, pro odpuštění toho co nás v životě trápí, prostor pro soucit, pro milost, pro lásku a začít tyto věci v životě aktivně dělat, aktivně se jimi zabývat s vědomím, že nás nikdo nepříjde zachránit.
Žádný spasitel nedorazí, my sami se musíme zachránit z vlastní bezmoci a uzdravit se z vlastních nemocí a neschopnosti postavit se do vlastní síly a zodpovědnosti za vlastní pocity, rozhodování, konání, za vlastní život a narovnat se zpět do vlastních přirozených hodnot a uklidit si ten donebevolající svinčík v našich vztazích, rodinách a v našem životním prostředí.
V dnešní době je opravdu na každém z nás pro jakou cestu se rozhodne, zda se rozhodne v klidu zemřít ve svých nemocech a nebo se rozhodne se z nich uzdravit, aby mohl v radosti dál žít a vytěžil ve svém nadcházejícím životě ze zkušeností, které napříč svou duchovní existencí získal, pro vytvoření něčeho nového, krásného, toho, co tady ještě předtím nikdy nebylo.

Každý má svou cestu

Tento pojem je v ezoterických kruzích a duchovních naukách velmi dobře znám a ve své podstatě také dost často i zneužíván k upevnění různých alibistických, odmítavých postojů, spojených s neochotou měnit svá zarytá, pokřivená, nepřirozená životní nastavení a hodnoty.
Z technického hlediska je to naprostá pravda a každá duchovní bytost má skutečně svou zcela unikátní cestu životními realitami Stvoření z vůle jejího Stvořitele.
Je potřeba pochopit, že přirozeným, prvotním záměrem a cílem života ve Stvoření je tvorba souladnosti, jednoty a harmonie celku, tedy pospolnost a spolutvorba všech stvořených duchovních bytostí a tím je v prvé řadě láskyplný a pozitivní život v partnerských vztazích ženy a muže, život v rodinách a dalších společenských kruzích, kde dochází k průnikům a setkání všech naších individuálních cest.
Záměry poznání se zde protínají do těch společných bodů, které nás všechny propojují každý den v životních situacích a souvisejících prožitcích.
Tyto společné body, milníky v našem životě nám vytyčují naši společnou cestu, během které se učíme společně žít a spolutvořit dle pravidel a Zákonů Stvoření jako lidé.
Naše aktuální společná cesta a s ní spojený záměr, která je zároveň tou naší individuální cestou, vlastní každé duchovní bytosti s lidským tělem, je stát se vědomým člověkem.
V tomto společném záměru jsme schopni opět dosáhnout souladného a harmonického stavu života na Zemi.
Abychom toho mohli dosáhnout, musí se každý z nás ve svém nastavení vlastní životní cesty propojit s přirozenými hodnotami a nastaveními, které přináleží životu vědomého člověka v lidské společnosti.
Naší hlavní překážkou je bohužel ztráta povědomí o vlastní přirozenosti, o vlastních přirozených hodnotách, o fungování základních principů a duchovních zákonů přirozeného života, které byly nahrazeny myšlenkovými vzorci chování propojeny s iluzorními fiktivními představami o vlastním přirozeném životě a souvisejících hodnotách.
Každý z nás má tedy svou vlastní cestu a související možnosti jak dospět do stadia vědomého člověka, kde základním vodítkem a klíčem k naplnění tohoto záměru je otázka: Co mi brání žít život a hodnoty vědomého člověka?
Rozumím správně svým pocitům, umím je správně vyjadřovat, důvěřuji svému tělu a životu?
Mám láskyplný a otevřený vztah s rodiči?
Mám láskyplný a harmonický vztah se svým partnerem?
Mám láskyplný a otevřený vztah se svými dětmi?
Mám láskyplné a otevřené vztahy se všemi ostatními?
Realizuji se ve svém životě nezištně a v radosti?
Tvořím v souladu s přirozeným životem a životním prostředím na Zemi?
Není toho málo k řešení, narovnání a uzdravení, co před námi stojí, nicméně každý vždy od života dostává přesně to, na co je připraven a má toho tolik, kolik je schopen zvládnout.
Každý z nás přináší do lidského celku svůj potenciál duchovní jedinečnosti a zkušeností, aby s nimi dnes uvážlivě a vědomě přispíval v procesech transformace, uzdravování a naplňování všech potřebných hodnot pro náš společný, přirozený, lidský život.

Co je to láska?

Význam a výklad slova láska je ve všemožných jazycích ukotven do společného jmenovatele a tím je touha.
V základu lásku můžeme vnímat jako principiální, přístupovou, pocitovou a obsahovou záležitost.
Z pohledu veškeré existence je pojem láska spojen s jejím původem, kterým je obsah absolutního vědomí Centrálního Zdroje všeho bytí, všudypřítomné tvořivé životní síly, nejvyššího Boha a prvotního Stvořitele veškeré projevené existence.
Tato nekonečná inteligence je v sobě hnaná nekonečnou touhou sebepoznání, poznávání a prožívání všech vlastních představ a tvorby skrze vše ze sebe a do sebe stvořeného.
Lásku z pohledu principů vnímáme jako energetický pohyb tvůrčích sil ženského a mužského principu, jejich vzájemné provázanosti a pronikání neboli sexuální interakce tvořící neustále veškerý hmotný projev života.
Tento základní energetický pohyb a související vzájemná interakce jeho projevů mezi ženským a mužským principem je hlídán Zákony Stvoření.
Tyto boží zákony hlídají a opírají se o základní ustanovení a prvotní uvědomění Centrálního Zdroje, kterým je pozitivní podstata a nekonečné všeobjímající a vše přijímající dobro.
Tímto ustanovením je každé ze Zdroje vydělené a stvořené duchovní bytosti zaručena v jejím vlastním životě absolutní spravedlnost a bezpodmínečná láska ve své základní podstatě.
Přístupovou rovinu lásky v základu definuje Zákon Jednoty Stvoření, který definuje přirozený a souladný pohyb životních proudů a sil veškeré projevené a stvořené existence.
Mít tedy ve vlastním životě láskyplný přístup znamená žít a tvořit pozitivně a ohleduplně na základu vlastních přirozených hodnot a být v souladu s okolním přirozeným životem postaveným na Zákonu Jednoty.
Pocitovou rovinu lásky, její rozměr a hloubku lze prožívat pouze ve svém vlastním fyzickém těle skrze smyslová centra a související vnímání sebe sama a okolní reality.
Nejhlubším dosažitelným pocitovým tělesným prožitkem lásky je sexuální rozkoš vystupňovaná do orgasmické extáze, doteku Boha, kdy dochází k prožívání a procítění nejvyšších frekvencí lásky Centrálního zdroje a uvědomění si toho jaká je z pohledu pocitů naše duchovní a zdrojová podstata.
Láska Centrálního Zdroje je tedy ve své podstatě živoucí síla kmitající na frekvencích orgasmické extáze, které je možné se skrze vlastní oddělenost ve svých fyzických tělech v milostných aktech lásky dotýkat, vyživovat se jí, harmonizovat a užívat si jí pro vlastní radostný a přirozeně šťastný život.
Z pohledu obsahu je láska naprosto vše, je to tvůrčí energetický materiál pro realizaci všech životních představ, který je formován záměry a nastaveními pro jednotlivé životní, materiální reality.
Vše je tedy tvořeno ze zahuštěné energie lásky, formováno do duchovními záměry a představami daných projevů a životních příběhů.
Láska je tedy ve své energetické podstatě vše, vše je z ní, vše je v ní, nicméně ne vše co je tvořeno z energie lásky rezonuje s principy pozitivního, přirozeného a souladného života a Zákony Stvoření, které je definují.
Tyto nesouladné věci existují a vždy budou existovat pouze pro účel duchovního vývoje, poznání vlastní, výchozí, pozitivní podstavy a možnosti související svobodné volby, prožít si všemožné iluze a představy o tom, jaké to je, když se nemiluji, nepřijímám takový jaký jsem a volím si nepřirozený a nesouladný život

Lidské tělo jako dar

Jsi tam kde je tvá zodpovědnost a moc nad životem.
Hranice tvého bytí jsou vymezeny tvými pocity, tvou mocí, uvědoměním a schopností přímo ovlivňovat svou životní realitu.
Tam kde se cítíš a vnímáš tam je prostor ve kterém se prožíváš. Tímto prostorem je tvé lidské tělo.
Tělo ti bylo dáno pro účel prožívání lásky a učení se souladnému životu s ostatními bytostmi kolem tebe.
Pouze díky svému tělu můžeš prožívat stvořenou realitu a rozměr své vlastní sebelásky.
Tvé tělo je nejvyšší dosažitelnou materiální hodnotou ve tvém životě.
Ve svém životě nemůžeš nikdy získat nic lepšího, než jsi již dostal na počátku své duchovní cesty životem a tím je tvé tělo a související duchovní dary.
Stav tvého těla, jeho duchovních darů, kvalita a hloubka příjemných prožitků v něm je přímo úměrná tvému uvědomění a tvé duchovní vyspělosti, tedy dosaženému rozměru tvé vlastní sebelásky.
Lidské tělo bylo navrženo pro možnosti nekonečného růstu a transformace duchovní bytosti, která se v něm prožívá.
Zdravé lidské tělo má aktivní všechny duchovní dary, kde mezi hlavní patří přímé energetické napájení z Centrálního Zdroje. Není zde v základu naprosto žádná potřeba čerpat jakoukoliv energii z vnějšího prostředí životní reality.
Další duchovní dar je nekonečný buněčný regenerační cyklus, tedy buněčná nesmrtelnost, díky kterému má duchovní bytost možnost využívat své tělo opravdu na věky věků.
Podmínkou je ovšem souladný a přirozený život dle Zákonů Stvoření Centrálního Zdroje.
Míra porušování Zákonů Stvoření a odklonu od přirozeného souladného života duchovní bytosti se projevuje mimo jiné v jejím lidském těle v genetických poruchách, nemocech a mírou vnější energetické závislosti, tedy potřebě kompenzovat a dosycovat si chybějící zdrojovou energii z vnějšího prostředí a z ostatních duchovních bytostí.
Uzdravit nemoci a poruchy lidského těla lze pouze narovnáním se zpět do přirozeného života a souvisejících hodnot a odpuštěním energetických blokád, které omezují a blokují jeho tělesné funkce, duchovní dary a kvalitu prožívání.
Nemoc je naprosto dokonalý poučný a nápravný mechanismus který se nedá žádným způsobem obejít.
Nemoc nejde odstranit, ani zvrátit žádnými zásahy do lidské genetiky, ani do duchovních tělesných předloh.
Nemoc těla začíná jeho smrtelností a stárnutím a končí ztrátou schopností přirozené reprodukce.
Kdo si tedy chce uzdravit své tělo, musí se vydat cestou přirozenosti a souladného života a začít respektovat vůli Stvořitele a jeho zákonů ve svém vlastním chování, rozhodování a hodnotách.
Tělo je odrazem duchovní bytosti.
Jak se v něm cítíme, to také vyzařujeme a tak i vypadáme.
Tělo jeho vzhled, funkce a kvalitu života v něm je přímým důkazem toho jací opravdu jsme a jak náš život souzní s původním záměrem přirozeného života člověka, který nám byl na počátku dán.

 

Smrt

Tento pojem (latinsky exitus) symbolizuje odchod, opuštění, ukončení životního projevu duchovní bytosti a související procesy.
Díky adaptovaným myšlenkovým vzorcům chování, přejatým informacím z vnějšího světa a souvisejícímu strachu jsme si k tomuto pojmu přijali stanoviska, přiřadili iluzorní představy a spojitosti, díky kterým jsme se dostali do oddělenosti od duchovních rozměrů života a nerozumíme správně tomu, co smrt v našem vlastním životě a v duchovní existenci znamená.
Abychom porozuměli tomu co je smrt, musíme si připustit zcela jiný pohled na to, co symbolizuje a jak je propojena s přirozeným životem.
Základem všeho je nekonečné vědomí Zdroje všeho bytí, nejvyššího, počátečního Boha a Stvořitele.
V něm vše pouze a jen existuje ve formě představ.
Toto vše, tyto představy jsou zhmotňovány, rozpohybovány a prožívány za konkrétních podmínek a na základě jasně stanovených pravidel a zákonů v životních realitách Stvoření.
Přechody mezi jednotlivými představami jsou samostatnými procesy v rámci kterých si každá duchovní bytost prožívá svá uvědomění a spojitosti s prožitky, které v prožité fázi života získala a připravuje se na fázi další, která je spojená s následujícími nabízenými představami a životními ději.
Smrt z duchovního hlediska můžeme tedy vnímat jako přechod bytí, portál, dimenzionální bránu, ale také jako samostatný duchovní svět a prostor (Bardo).
Jakým způsobem smrt vnímáme a jak v našem životě probíhá je dáno našim uvědoměním a souvisejícím napojením na přirozený život.
V naší učící a nápravné realitě vnímáme v prvé řadě smrt, jako smrt fyzického těla, jeho opuštění, odpojení a rozpad, rozklad jeho formy.
V původním přirozeném životě je smrt fyzického těla možnost, nikoliv nutnost.
V realitách přirozeného vědomého života je prožívána smrt jako přerod, transformace vědomí vlastního fyzického těla spolu s vědomím duchovní bytosti v přítomném okamžiku bez potřeby přerušit životní děj odpojením duchovní bytosti od jejího těla.
Tuto možnost má od počátku každá zdravá duchovní bytost, která žije souladný život se Zákony Stvoření a principy přirozeného života.
Vnímání a možnosti prožívání vlastní smrti tedy primárně souvisí s odděleností od přirozeného života.
Rozměr prožívání smrti je dán mírou duchovního úpadku dané duchovní bytosti, která se projevuje skrze její nemoci a ztrátu duchovních darů, tedy mírou jejího odklonu od přirozeného chování, rozhodování a souvisejících přirozených hodnot, kde konečnou možností a posledním stadiem duchovního úpadku a souvisejícího poznání je cyklický vývoj v systému reinkarnací v totálním zapomnění na sebe sama pod vlivem naučených programů duchovní oběti a souvisejícího utrpění.
V tomto nastavení vlastních duchovních nemocí je od našeho narození díky absenci dostatečného množství sebelásky smrt vnímána a prožívána jako proces stárnutí, který je ukončen smrtí fyzického těla a následován další inkarnací navazující na předchozí duchovní zkušenosti.
Smrt fyzického těla tedy z pohledu přirozeného života vždy poukazuje na absenci sebelásky, souvisejícího napojení na vlastního duchovní podstatu v takové míře, aby nám tato zdrojová energie sebelásky zajistila buněčnou nesmrtelnost a nekonečné možnosti vědomého duchovního růstu a souvisejícího přirozeně šťastného života.
Pokud duchovní bytost v zapomenutí na sebe sama vyčerpá všechny své inkarnační možnosti a nepodaří se jí transformovat její vědomí na navazují přirozený cyklus duchovního vývoje, dochází nejen k zániku fyzického těla, ale rovněž ke smrti jejího vědomí, tedy rozkladu a recyklaci duchovních předloh, související duchovní identity, paměti a vzpomínek.
Fragmenty jejího vědomí jsou opět sloučeny s podstatou Zdroje a související energie je znovu použita na další tvoření.
V jednoduchosti platí pravidlo, že ten kdo se opravdu bezpodmínečně miluje a žije přirozený život a hodnoty v souladu se Zákony Stvoření, ten má zajištěn věčný život v těle s buněčnou nesmrtelností.
Naše tělo, jeho vzhled, pocity v něm a jeho možnosti a duchovní dary budou vždycky jedním z důkazů nekompromisní duchovní pravdy o tom jací opravdu jsme a jaký život žijeme.
Každý z nás má v rukách moc se rozhodnout zda bude dál kráčet vlastní nepřirozeností vstříc vlastní duchovní smrti a nebo skrze uzdravení a narovnání, vlastnímu přirozenému životu.

Syndrom vyhoření

Tento stav je v systémovém pojetí rovněž znám jako psychospirituální krize.
Ve své podstatě se jedná o stav, kdy se postižený jedinec vlivem určitých okolností, událostí, změn v životě, dotkne svého vnitřního nastavení a souvisejících duchovních traumat, od kterých je díky naučeným postojům, přístupům a zaměření na související cílené představy odpojen.
Tento prožitek proběhne tak silným způsobem, že postižená osoba v aktuální situací ztrácí zájem pokračovat ve svém naučeném a zištném konání.
Tento stav je obvykle provázen únavou, tedy energetickým vyčerpáním, nezájmem cokoliv dělat, pocity marnosti, zbytečnosti a spoustou dalších nepříjemných pocitů, které se vyplavují ven.
Tento stav je rovněž signálem nastartování transformačních procesů duchovního probuzení.
Dotyčnému jedinci se ve své podstatě nabízí možnost vystoupit z otrockého nastavení života pod vlivem svých duchovních traumat, rodových zátěží a na nich vystavěných myšlenkových vzorců.
Z pohledu učicího systému je tento stav vnímán jako překážka pokračovat dál v naplňování záměrů systémové mašinérie.
Proto se v této situaci nabízí každému možnost buďto vzít svůj život do vlastních rukou, převzít si za něj odpovědnost a začít řešit příčiny svých pocitů a nebo se odevzdat systémovým nabídkám ve formě psychiatrické léčby, která povětšinou nabízí tlumící a od nepříjemných pocitů odpojující medikamenty.
Je tedy potřeba si uvědomit, že příčinou tohoto stavu je dlouhodobá vnitřní neúnosnost vlastního přístupu k životu, nátlakový život v nepřirozených nastaveních ve vlastních vztazích, nepřirozené hodnoty a seberealizace ve které místo přirozené radosti dominuje zištnost a potřeba čerpat energii skrze uznání od ostatních.
Za tímto vším je vnitřní prázdnota, nevědomost, absence vlastní sebelásky, sebeúcty a sebehodnoty, díky které je zde touha být přijat ostatními skrze naplňování jejich představ o tom, jaký bych měl být, jak bych měl vypadat, jak bych se měl chovat a co bych měl dělat.
Syndrom vyhoření tedy vždy říká, narovnej si vztahy s rodiči, s partnerem, uzdrav si své tělo, narovnej si své hodnoty, zbav se svých závislostí, přestaň potlačovat své vlastní pocity, buď upřímný a pravdivý o tom jak se v životě cítíš a neboj se to dávat najevo, řeš příčiny svých nepříjemných pocitů a postav se sám za sebe beze strachu, že nejsi dost dobrý a že si lásku ostatních bez podmínek nezasloužíš.

Astrologie, Astronomie a Horoskopy

Astrologie, řecky astron – hvězda a logos – slovo, česky též hvězdopravectví, je tradiční hermetický obor a pseudověda.
Astronomie, řecky astron - hvězda a nomos - zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry, primárně výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru a vesmírem jako celkem.
Horoskop je astrologická tabulka nebo diagram (obrazec) zachycující postavení nebeských těles pro daný okamžik a konkrétní místo na Zemi.
Původ slova je odvozován z řeckého horoskopos - znamení času.
Astronomie, astrologie a horoskop jsou velmi známe pojmy všem kteří se pohybují v ezoterických kruzích a kteří se skrze tyto nástroje snaží dozvědět nějaké informace o své duchovní podstatě, o svém nadcházejícím životě, o tom co je čeká a jak mohou tyto informace využít k tomu, aby se měli ve svém životě lépe.
Všechny tyto nástroje stavějí na předpokladu, že vše kolem nás v celém Vesmíru probíhá v cyklech a neustále se opakuje a proto zde byla od nepaměti snaha identifikovat pravidelně se opakující události a vytvořit logický systém skrze, který by se daly tyto pravidelně se opakující události předpovídat a byla by zde možnost využít tyto informace ve svůj vlastní prospěch.
Tyto nástroje nicméně vznikly a byly tvořeny v době kdy již lidstvo bylo odpojeno od původního vědění o principech přirozeného fungování vesmírných cyklů a přirozeného života a proto tyto nástroje plošně nefungují a nikdy plošně fungovat nebudou.
Vysvětlíme si proč tomu tak je.
První podstatná věc je ta, že v životě se nikdy neopakuje žádná situace naprosto stejným způsobem, ano jsou zde podobné situace, ale nikdy ne zcela stejné do nejhlubšího detailu v kontextu všech vesmírných synchronicit.
Každý moment života je totiž naprosto jedinečný a neopakovatelný díky tomu, že se skrze předchozí zkušenost a prožitek neustále mění vědomí a vnitřní nastavení všeho živého, proto i pozornost každé bytosti má neustále vlastní individuální směr.
Život každé bytosti je tedy řízen individuálně, byť se naše reality setkávají a prolínají na základě frekvencí našich vnitřních nastavení, přesto máme každý svou naprosto unikátní cestu a vlastní individualizované prožitky vycházející z našeho vnitřního nastavení.
Dalším z omylů je, že jsme si adaptovali domněnku, že náš život a směřování v něm utvářejí naše myšlenky a znamení zvěrokruhu ve kterých jsme se narodili.
Na základě této domněnky vznikla další domněnka, že když budeme myslet všichni stejným způsobem, tak se na nás budou vztahovat rovněž informace z pozorovaných vnějších jevů pro jednotlivá znamení a budeme schopni vidět a ovlivňovat související životní linie naší budoucnosti.
Pro upřesnění, náš život utváří naše vnitřní nastavení, nikoliv myšlenky.
Myšlenky pouze poukazují na to, jaké to naše vnitřní nastavení je a mají tendence podsouvat informace vedoucí k zaměření pozornosti na možnosti, které nám díky tomuto nastavení život nabízí.
Znamení zvěrokruhu jsou v této souvislosti pouze jakési interpretace pozorování životních skutečností se snahou vytvořit unifikované škatulky a do nich všechny bytosti napasovat.
Horoskopy tak nevědomky vycházely z domněnek hvězdopravců, že předpovídané události jsou tedy naplnitelné pro všechny bytosti narozené v konkrétním znamení zvěrokruhu a souvisejícím postavení hvězd, bez uvědomění si toho, že každá tato bytost má své vlastní vnitřní nastavení reflektující její duchovní vyspělost a záměry poznání, podle kterých jim budou do života věci přicházet.
To o co se pokoušely tyto hvězdné vědy opřít, je to, že postavení planet a jejich vliv je poplatný všem bytostem stejně uvažujícím bez rozdílu, což ve své podstatě tak i je, ale je potřeba vědět, že jsou to pouze a jen ty bytosti, pro jejichž vnitřní nastavení byly v minulosti vypozorovány související vlastnosti a životní zkušenosti a ne všichni narození ve stejném znamení.
Další ze zajímavostí je ta, že v minulosti byla astronomie nedílnou součástí astrologie a vždy se prováděl výklad v souvislosti s aktuálním pozorováním hvězdného postavení.
V dnešní době již astronomie není běžnou součástí práce astrologů a k sestavování výkladů se používají nepřesné unifikované tabulky s popisem pozic jednotlivých vesmírných těles, kdy je již delší dobu reportováno různými astronomy, že aktuální pozice na obloze neodpovídá pozici v tabulkách.
Díky těmto zjištěním vznikly návrhy různých korekcí, nicméně plošně toto zjištění není příliš prezentováno.
Jednoduše řečeno, astrologické výklady horoskopů do určité míry platí pouze pro ty bytosti, jejichž aktuální vnitřní nastavení odpovídá vytvořeným definicím a vlastnostem pro jednotlivá znamení.
Jakmile se dotyčné bytosti vnitřní nastavení změní, již pro ní tyto věci neplatí.
Tyto věci budou tedy vždy mnohem více platit pro bytosti, které jsou dlouhodobě zasekané ve svých vnitřních nastaveních, ve svém životě se přirozeně nevyvíjejí, nežijí související hodnoty a ulpívají pozornostní na umělých systémových hodnotách a věcech, odpojeni od svých pocitů bez potřeby na sobě pracovat.
Takto nastavení lidé jsou ti, kteří tyto nástroje také budou vyhledávat, využívat a snažit se na základě z nich plynoucích informací si zajistit vnější hodnoty pro vykompenzování jejich vnitřního nedostatku vlastní sebelásky.
Je tedy dobré vědět, že pokud toužíme po přirozeném a souladném životě, tak máme my sami moc se na něj napojit skrze naše vnitřní nastavení, ke kterému má každý z nás přístup skrze své vlastní pocity a jejich správnou interpretaci

Klíče k přirozenému životu

 @-1
Život je absolutně spravedlivý ke každé duchovní bytosti, postaven na spravedlivých Zákonech Stvoření Centrálního Zdroje.
Každá duchovní bytost si vždy odžívá spravedlivě pouze důsledky svých rozhodnutí, konání a chování napříč svou duchovní existencí.
Nikdo tedy není chudák ani oběť, nikdy nebyl a nikdy nebude i když podlehl a uvěřil iluzi ve které si to tak mohl prožít.
Odklony od přirozeného života a hodnot jsou neustále všem signalizovány všemožnými duchovními signály.
Důvěřuj svému životu, je absolutně spravedlivý, vnímej duchovní signály, které ti říkají jak si na své cestě vedeš.
Od života vždy dostaneš ne to co chceš, ale to co skutečně potřebuješ.

@-2
Každá duchovní bytost, má své tělo ve kterém si prožívá své záměry poznání.
Stav jejího těla, stav duchovních darů, přímo reflektuje vnitřní nastavení duchovní bytosti a jejího souladu či nesouladu se Zákony Stvoření.
Toto tělo, prožitky v něm a související uvědomění jsou nejvyšší dosažitelnou hodnotou v životě každé duchovní bytosti.
Nic vnějšího nedokáže vyvážit a vykompenzovat jeho hodnotu.
Nemocné a zdeformované tělo plné strachu a potlačených emocí, řízené myšlenkovými vzorci chování tedy příliš nesvědčí o souladném nastavení s přirozeným životem, hodnotami a souvisejícími Zákony Stvoření.
Jak uvnitř, tak navenek aneb krásná celistvá duše má zdravé krásné, přirozeně symetrické a oku lahodící přitažlivé tělo.
Uzdrav si své tělo a odstraň z něj všechny překážky, které tě oddělují od možnosti prožívat v něm pocity hluboké lásky, radosti, rozkoše, štěstí a spokojenosti.

@-3
Život každé duchovní bytosti je bezprostřední, tedy teď a tady.
Vše co se ti v životě děje, vše co ti vstupuje do cesty s tebou přímo souvisí a spojuje tě s tvým vnitřním nastavením a tvou duchovní minulostí.
Milovat znamená vidět se v projevech ostatních bytostí v souznění, soucitu a pochopení.
Ve všem kolem tebe se pouze a jen zrcadlí tvá sebeláska, rozměr tvého uvědomění.
Tam kde se nemiluješ, tam se popíráš, tam jsi v odporu vůči sobě, vůči své vlastní minulosti, kde jsi byl/a stejný, kde jsi se k ostatním choval/a stejným způsobem.
Na toto chování tě upozorňují nepříjemné pocity, které jsou v těchto situacích vyvolávány.
Tvé pocity definují tvou celistvost, tvé spojení s tvou duchovní podstatou.
Ty nepříjemné vždy poukazují na tu část tvé duše, ve které se nepřijímáš, kde jsi v odporu se svou přirozenou duchovní podstatou a jsou zde přítomna témata a vzpomínky na prožitky z tvé duchovní minulosti za které se nemiluješ a díky kterým v životě trpíš ve svém těle s těmito věcmi v sobě potlačené a nedoprožité emoce a s nimi spojené projevy tvých nemocí.
Přijmi své pocity do zodpovědnosti a uč se je správně, pravdivě a upřímně dávat najevo a rozumět tomu, co ti v dané situaci říkají.

@-4
Hlavním smyslem tvého života je prožívání a učení se lásce a souladnému a harmonickému životu s ostatními bytostmi v prostředí, které nám bylo pro tento účel dáno podle Zákonů Stvoření.
Dále pak strážení a ochrana těchto hodnot a principů ve vlastním životě, takovým způsobem, aby nebyly zmařeny, zneužity a zničeny.
Toto se děje primárně ve tvém vztahu s opačným pohlavím, tedy v přirozeném vztahu ženy a muže, který tvoří základ rodiny a související rodové větve.
Nosným pilířem tohoto učení se lásce je vědomá sexualita na které je postaven veškerý přirozený a souladný život.
Pamatuj, že tvůj partner je vždy odrazem nastavení tvého vnitřního muže nebo ženy v roli partnera.
Tvá vlastní síla a uvědomění pramení primárně z přijetí tvých rodičů a předků.
Zde platí stejné zrcadlící pravidlo, které říká že ve svých rodičích vidíš svou duchovní minulost, jaký jsi byl/a v roli matky, otce a jak jsi se choval/a ke svým dětem a ostatním kolem tebe.
To stejné platí pro všechny ostatní ve tvé rodině a okolí.
Na prvním místě v životě jsi vždy ty, tvá sebeláska, tvé pocity, tvá svoboda, tvé přirozené hodnoty, tvůj přirozený prostor pro seberealizaci.
Toto vychází z tvého vztahu s rodiči, z toho co ti předali a čím tě v životě inspirovali a kteří jsou ve tvém životě na druhém místě a spojují tě s rodovými liniemi ze kterých jsi vzešel/a.
Na třetím místě je tvůj partner, který je zde pro tvůj přirozený duchovní rozvoj a učení se lásce.
Vždy si k sobě přitáhneš takového partnera kterého si spravedlivě zasloužíš.
Bez ohledu na to co si přeješ, nárokuješ, očekáváš a co s ním prožíváš, je to vždy odraz tvého vnitřního nastavení, tvé vlastní minulosti, tvého vlastního chování, proto nevědomé opuštění a útěk ze vztahu není řešením problému v nastavení tvého vnitřního partnera a toto vše nedořešené si pouze odnášíš sebou do dalších vztahů, kde budeš pouze dál pokračovat v tom, kde jsi v minulých vztazích skončil/a.
Na čtvrtém místě jsou vaše děti, které jsou odrazem vašeho uvědomění, lásky a souladného a harmonického přirozeného života.
A následně jsou všichni ostatní z tvého rodinného kruhu a přátel.
Jakékoliv jiné pořadí priorit v udržování láskyplných vztahů ve tvém životě je pouze signálem pokřivených vnitřních nastavení a souvisejících kompenzačních a závislostních mechanismů poukazujících na tvé nemoci a rodové zátěže.

@-5
Tvé myšlenky ani představy neovlivňují přirozený souladný koloběh života, pouze ti umožňují žít varianty iluzí odchýlení se od toho přirozeného stavu a prohlubovat tyto zkušenosti tím, že je následuješ a na základě nich se rozhoduješ a konáš.
To jaký/a ve skutečnosti a pravdě jsi se vždy odvíjí od tvého vnitřního nastavení, od tvého chování, rozhodování a hodnot které ve svém životě žiješ a které ctíš a ne od tvých představ myšlenek a domněnek o tom jaký bys chtěl/a nebo mohl/a být.
Život se ti tedy bude vždy odvíjet od tvého vnitřního nastavení bez ohledu na to, jak veliké úsilí vynakládáš do všemožného snažení a tužeb po lepším životě.
Pokud chceš zpět svůj přirozený život, tak v sobě změň to, co ti brání a co tě od něj odděluje.

@-6
Nikdo není bez pomoci a každý kdo se skutečně touží uzdravit a je ochoten pro to něco udělat, dostane do života jeho stavu uvědomění odpovídající pomoc.

Orgasmus

Tento pojem známý ve spojení se sexuálním prožívání je zakořeněn v mnoha jazycích (francouzsky orgasme, latinsky orgasmus, řecky orgasmos atd.
Základem je kořenové slovo gasm, gasmus což v překladu znamená intenzivní, výbušná, rozkošná zkušenost.
Ve spojení s prací se sexuální energií je vždy přítomna předpona, která identifikuje oblast ve které byl dosažen vrchol sexuální rozkoše, což jsou v základu jednotlivá energetická centra, které známe pod názvem čakry.
Or-gasmus (orgánový gasmus) je první stadium kontinuálního sexuálního proudění, kdy dochází k vrcholné fázi v oblasti první a druhé čakry, tedy v oblasti pánve a břicha. Tato fáze je provázena intenzivními stahy a rozkoší v oblasti pohlavních orgánů a orgánů v břiše.
Další fáze je průchod sexuální energie centry RA a srdce, známý jako heart-gasm (radost).
V této fázi nastupuje intenzivní blaženost a rozkoš v oblasti hrudníku a srdce, dostavují se pocity vděčnosti provázené smíchem, slzami štěstí.
Mít radost v původním významu popisuje tedy tento vrcholný stav sexuálního prožívání a ne nějaké povrchní prožitky z vnějších kompenzací vnitřního nedostatku.
Další fáze je průchod krkem, centrem řeči, kde sexuální energie rezonuje na hlasivkách a je projevována souvisejícími emocemi a radostným křikem.
Při dosažení oblasti třetího oka dochází k rozšíření vědomí, je vnímána změna reality, kdy tato intenzivní vlna vtáhne oba partnery do vysoko vibrujících božských světů rozkoše (Zahrada Eden).
Poslední fází je průchod sexuální energie temenem, korunní čakrou, kdy dochází ke stavu celotělového prostoupení láskou neboli stavu celotělové extáze, kdy na moment frekvence těla a duchovní bytosti rezonuje na nejvyšší frekvence lásky Centrálního Zdroje, nejvyššího Boha.
Tento stav můžeme nazvat stavem "Nirvány", sjednocením ženského a mužského principu skrze milostný akt lásky do společné jednoty a následné rozplynutí se ve Zdroji.
Po dosažení tohoto nejvyššího vrcholného stavu sexuální rozkoše, dochází k obnovám a harmonizaci duchovních tělesných předloh na všech úrovních bytí obou prožívajících účastníků.
Je to tedy kromě hluboce příjemného prožitku také nejvyšší forma přirozeného léčení.
Díky traumatizované sexualitě a souvisejícím nemocem a zátěžím má většina lidí velmi nízkou průchodnost energetických center, pokřivená vnímání vlastní sexuality, které je vede do úlevové, nátlakové a závislostní roviny chtíče a nebo zavděčování.
Toto se projevuje v prvé řadě kvalitou a hloubkou prožitku a neschopností kontinuálního prožívání.
Díky nevědomé sexualitě a strachu z nepříjemných pocitů tak pro většinu praktikujících končí cesta sexuální rozkoše orgasmem, tedy vrcholem na úrovni první a druhé čakry.
Každá další nastupující vlna sexuální energie totiž má tendence vytahovat z těla existující potlačené emoce a bolesti, které si začnou partneři díky přejatým chybným postojům mylně interpretovat jako formu přílišné citlivosti a únavy dané části těla vlivem její stimulace.
Proto je tato fáze léčení nezřídka ukončena v momentě, kdy se dostaví první nepříjemné pocity.
Ten, kdo si dovolí pokračovat, tak ví, že sexuální vzruchy jsou v této situaci doprovázeny jak u ženy tak i u muže projevy vzteku, smutku, bolesti, pláče, střídající se s příjemnými pocity vzrušení tak dlouho, dokud se tyto potlačené věcí zcela nevyplaví.
U přirozeně zdravého těla bez traumat jsou tedy vlny sexuálních rozkoší kontinuální a oba praktikující se tak mohou naplňovat sebeláskou skrze milostný akt až do maximální sytosti, kdy jsou ve finále nabití energií a pocity štěstí a spokojenosti.
Naopak nevědomá úlevová rovina vede oba jedince do únavy, úlevy a potřeby odpočinku, obzvlášť u můžu s narůstajícím věkem toto přibývá.
Tělo ženy bylo koncipováno pro práci se sexuální energii jako gasmické, tedy uzpůsobeno ke kontinuálnímu prožívání s lehkostí.
Přirozeně nastavená, zdravá žena tedy nemusí při práci se sexuální energii nic řešit, pouze se učí zefektivňovat své projevy při prožívání.
U muže je to jiné. Muž, aby byl schopen následovat hloubky prožívání své partnerky a udržel s ní krok, musí velmi obezřetně pracovat se svými projevy, aby se nedostal do vnitřní křeče, která ho dovede k výronu semene, ejakulaci a tím dojde k utnutí kontinuálního toku sexuální energie.
Což je stav, který je v nevědomé sexualitě u mužů považován za cíl vlastního uspokojení.
Pokud dokáže muž ukočírovat své projevy a zvládne ve svém těle zkrotit sexuální energii, dokáže prožívat takzvané vnitřní vyvrcholení, které je rovněž jako u ženy kontinuální bez potřeby milostný akt přerušit nebo ukončit.
Práce se sexuální energií lásky je základní lidská přirozená hodnota, hlavní duchovní dar a nosný pilíř vědomé sexuality ve vztahu ženy a muže, proto je dobré si uzdravit svá těla, aby měl každý vztah možnost se skrze tento dar udržovat v přirozené lásce, štěstí a harmonii

Osud

Každá duchovní bytost prochází Stvořením, maticí životních dějů skrze své osudové cesty a prožívá si to, co jí bylo na počátku, při zrození souzeno.
Osud je zde synonymem zvolených duchovních záměrů poznání, trasou životem skrze vytyčené milníky prožitků a zkušeností.
Osud každé duchovní bytosti je neustále dopředně tvořen a formován z různých perspektiv bytí tak, aby naprosto dokonale zapadal do všech ostatních osudů všech zúčastněných duchovních bytostí ve Stvoření.
Každý si určitě vybaví scénu z pohádek, jak sudičky stojí nad kolébkou novorozence a každá mu dává do vínku něco ze svých kvalit a darů.
Stejně tak každá zrozená, stvořená bytost dostává do vínku od svého Stvořitele, od své duchovní rodiny, jejím záměrům poznání a duchovním kvalitám odpovídající dary.
Aby poznala hodnotu těchto svých duchovních kvalit a souvisejících darů, vydává se tedy na zkušenou životem, na svou osudovou cestu.
Častým dotazem je, zda lze změnit vlastní osud?
Osud nelze změnit v místě kde se nacházíme, ten je daný a provázaný s aktuálním životem, naplánovanými zkušenostmi a související inkarnací.
Během své duchovní cesty nemá žádná duchovní bytost přístup ke kompletním informacím o svém osudu, respektive má přístup pouze k takovým informacím, které neovlivní její záměry poznání, proto je dobré vědět, že nikdo nemůže nikomu předpovídat jeho osudové kroky.
Spousta lidí si plete možnosti svobodné volby s osudovými kroky.
To co vám může předpovědět jasnovidec nebo kartářka jsou pouze možnosti vaší svobodné volby, které jsou k dispozici mezi osudovými kroky.
Osud tedy změnit nelze, ale možnosti mezi osudovými kroky měnit lze.
Naše cesta životem se odvíjí od našeho vnitřního nastavení, díky kterému je nám volena cesta k nejbližšímu osudovému kroku.
Je tedy dobré vědět, že pouze změnou vnitřního nastavení můžeme sami ovlivnit tuto cestu, jaká bude a jak jí budeme prožívat.
Pokud je naše vnitřní nastavení v souladu s přirozeným životem a souvisejícími hodnotami, tak i naše životní osudová cesta je dlážděna pozitivními prožitky štěstí, lásky a harmonie.
Pokud nám tedy někdo něco předpovídá, tak to vždy zafunguje pouze a jen za předpokladu, že nezměníme své aktuální vnitřní nastavení a související přístup k sobě a k životu.
Pokud se nacházíme na cestě duchovního probouzení a uzdravování, tak se naše vnitřní nastavení neustále mění a jakékoliv předpovědi naší budoucnosti jsou zcela zbytečné a neuchopitelné.
Osud má tedy každá bytost svůj a je vždy tvořen pro její dobro, poznání a duchovní růst, aby mohla během své cesty životem zažívat vše co si předsevzala přirozeně šťastná a spokojená

Strach z bolesti

Strach z bolesti je fenoménem v naší společnosti, je to strašák, který hýbe světem a do jeho potlačování a potlačování bolesti jako takové je věnováno nemálo úsilí.
Strach z bolesti nás spojuje s našim podvědomím, s našimi duchovními traumaty s naší nevědomostí s naší duchovní nezodpovědností, odporem a neochotou zabývat se příčinami našich nemocí do potřebných hloubek v jejich duchovních rovinách.
Díky tomuto strachu jsme ovládáni a manipulováni a tlačeni do rozhodnutí překračovat neustále hranice vlastní přirozenosti, podstupovat nepřirozené sebeubližující zákroky a zásahy v našich tělech, které dále prohlubují úpadek naší genetiky a nevědomého utrpení potlačených emocí.
Ignorování bolesti v našich životech je zaběhlým standardem a proto
většina lidí místo toho aby řešila příčinu bolesti a související duchovní signály, tak sáhne po osvědčených analgetikách a pokračuje dál ve svém naučeném nevědomém přístupu.
Obecně máme problém s nepříjemnými pocity a bolest je jedním z těm nejvíce odmítaných.
Tento přístup pramení z naší výchovy, z nastavení společnosti, kde probíhá podmínečný přístup a obchodování s energiemi lásky.
Jedna z hlavních masochistických podmínek do které je každý z nás, pod záštitou "slušného chování", od narození tlačen a programován je potlačování nepříjemných pocitů, které v nás vyvolávají vnější podněty a chování ostatních.
Cílem systému je vytvořit nemocnou, ustrašenou, lehce manipulovatelnou, energeticky závislou bytost, která je ve své životní iluzi přesvědčena, že soustavné potlačování emocí, život v utrpení, přetvářka, křivení a sebeklam je její přirozenost, stejně tak, jako její neustále se více prohlubující otrocký a parazitický styl života v nesouladu s životním prostředím.
Je potřeba si uvědomit, že jsme po generace ve zmanipulovaném zacyklení.
Nosíme v naších tělech spoustu emoční zátěže a energetických blokád, které tam dávno nemusí být, nicméně díky nim jsme manipulovatelní, protože je snadné na nás skrze ně působit, udržovat nás v důsledkové rovině souvisejících nemocí a směrovat naši pozornost do představ, díky kterým nebudeme věnovat pozornost uzdravení a odstranění potlačených věcí v nás, ale budeme nevědomky díky vlastnímu strachu a nezodpovědnosti přispívat ke zefektivňování systémových programů, které nás v sebepotlačení a nemocech drží.
Abychom se naučili pracovat s našimi nepříjemnými pocity s naší bolestí a otevřeli se možnostem odstranit si z těla související potlačené emoce, tak je potřeba převzít za ně zodpovědnost a naučit se rozlišovat mezi vyvolávaným pocitem a pocitem prvotním, který je spojen s aktuálním fyzickým kontaktem.
Je potřeba vystoupit z role oběti a z domněnek, že nás někdo slovním projevem může zranit, protože v této situaci se jedná pouze a jen o vyvolání již existující bolesti, kterou v sobě máme a která nás pojí s nedořešenými duchovními traumaty a souvisejícími životními tématy.
Přestat se bát bolesti a naučit se jí v životě vnímat a dávat najevo stejně tak, jako ostatní nepříjemné pocity, beze snahy utíkat před nimi a potlačovat je, je přirozená cesta vedoucí k uzdravení a narovnání se ve vlastním životě a do přirozených hodnot