Absence vlastní síly a moci

Sílá a moc každé duchovní bytosti vychází z jejího vlastního uvědomění, sebelásky a zodpovědnosti za vlastní život a rozhodování se v něm.
Pokud jsme se vzdali své vlastní zodpovědnosti a upadli do učících, nápravných rovin života, tak jsme automaticky ztratili svou vlastní sílu a moc a byly nám odebrány a uzamčeny související duchovní dary.
Stali jsme se obětmi vlastního přístupu k životu, bezmocnými, strachem prostoupenými a duchovně nemocnými.
Bytost bez vlastní síly a moci, odpojená od svého celistvého božství se bojí o sebe, o svůj vlastní život, je energeticky závislá, přehrávající se ve víru myšlenek, domněnek a přesvědčeních v nějaké přejaté dualitní iluzorní představě o sobě o svém vlastním životě, kde se skrze projevy ostatních učí sebelásce a odžívá si cyklicky důsledky svých rozhodnutí a chování z minulosti, které jí do tohoto aktuálního stavu a souvisejícího života dovedly.
Dostat se do vlastní síly znamená duchovně dospět, procítít, že už mám dost, že už takovýto život žít nechci a postupně se dostat do vlastní pocitové upřímnosti a souvisejícího přirozeného projevu a převzít za něj zodpovědnost.
Je potřebné následně zcela vystoupit z role oběti a přestat obviňovat ostatní za to, jak se v jejich přítomnosti a souvisejících projevech cítím, co se mi v životě děje, co prožívám s vědomím, že vše se mi dělo, děje je pouze a jen pro účel mé vlastní nápravy a poučení, kdy všechny tyto související prožitky jsou obrazem mé vlastní minulosti, mých vlastních hodnot, projevů a chování jak z minulých inkarnací, tak i ze soudobého života.
Absence vlastní síly je výhradně spojená s naučenými postoji a vzorci chování z výchovy od vlastních rodičů, kterými je naše síla a sebeláska soustavně potlačována a kde jsme si pro tento účel díky podmínečnému přístupu adaptovali spousty zákazů spojených s našim chováním, projevy a popisy našich pocitů a emocí.
Učili jsme se co se smí říkat a jak se máme na určitých místech a v určitých situacích chovat a projevovat, abychom naplnili očekávání a související diplomatické regule.
A tak jsme postupně díky vlastnímu strachu odevzdali sami sebe a vyměnili svou vlastní duchovní jedinečnost a souvisejícíc původ za vnějším světem podsunutou představu o nás, o tom jací jsme, jací bychom měli být, abychom si zasloužili pozornost a energetický příjem od ostatních, kteří jsou v této učící představě spolu s námi a prožívají si s námi jaké to je, nemít se rád, odmítat svou vlastní sílu a být bezmocný.

 

Stagnace, rezignace, odpírání

Život v nepřirozenosti a ve vnitřní nerovnováze drží každou bytost ve specififických nastaveních, kde si prožívá související zkušenosti a prožitky potřebné pro její vlastní duchovní posun.

Stagnace je spojená s vnitřní frustrací, leností, s neochotou reflektovat duchovní signály života, s nezodpovědností a se strachem ze změn, z nových životních možností a nabídek. Je přítomna nerozhodnost, neustále srovnávání a propočítávání, zda se vyplatí do změn jít.
Je to doslova přešlapávání v životě na místě, bez ochoty a motivace se posunout s neustálým pokukováním po ostatních, kteří setrvávají v obdobném nastavení a vzájemné ujišťování se a podporování se v tom, že všichni takto nastavení to máme těžké, náročné i když víme, že nám v tom dobře není a dokonce již obvykle i s uvědoměním si toho, jakým potřebným změnám a životním tématům se máme otevřít, abychom z tohoto stavu mohli vystoupit.
Stagnující člověk setrvává ve stagnaci, protože mu tento stav stále vyhovuje, protože v něm ještě čerpá pozornost a související energii od ostatních a nemá dostatečnou vůli a motivaci z něj vystoupit.
Stále zde převažuje potřeba v tomto stavu setrvávat a sbírat další zkušenosti, dokud se těmito prožitky dostatečně nenasytí.
Rezignace je stavem silného sebepotlačení, totálního duchovního odpojení, ztráty zájmu o sebe o své vlastní přirozené hodnoty. Člověk v rezignaci na sebe a na svůj život nežije, ale přežívá ve snaze neustále potlačovat a kompenzovat si svou vnitřní prázdnotu nějakými povrchními krátkodobými prožitky, které mu přinášení pravidelné impulsy příjemných pocitů.

Člověk v rezignaci často tíhne k samotě, touží po klidu a je plný potlačené bolesti, hněvu a vzteku, zcela podléhá podnětům a očekáváním od ostatních, má problém se sebevyjádřením a s prosazením si svých vlastních zájmů v životě. Naopak žije povětšinou věci přejaté a naučené a s potřebou zavděčit se svým přejatým představám o sobě, následuje zájmy a hodnoty ostatních, díky kterým se cítí v takto nastaveném kruhu bytostí přijat.
Z rezignace může každý vystoupit, pokud se rozhodne postavit se v životě do své vlastní zodpovědnosti a začne preferovat své vlastní pocity před pocity ostatních.
Čeká ho následná cesta odpuštění a postupného narovnání se do vlastní přirozenosti a přirozených hodnot ve vlastních vztazích.

Odpírání, též známé jako askeze, je forma přístupu k sobě, k vlastnímu životu a hodnotám, kdy se člověk snaží zavděčovat přejaté představě o sobě, tím, že se neřídí svými přirozenými hodnotami a souvisejícími pocity, ale dává pozornost pouze vybraným hodnotám, které jsou v materiálně založené společnosti uznávány a považovány za významné a důležité. Naproti tomu všechny ostatní hodnoty striktně kritizuje a z vlastního života vytlačuje a odmítá. Takto nastavený člověk, zakrývá svou vnitřní nespokojenost a potlačené emoce neustále tím, že usiluje ve svém životě o neustálé naplňování těchto hodnot a snaží se vyvíjet tlak kolem sebe na všechny ostatní, aby následovali a naplňovali jeho úsilí. Asketický člověk je autoritativně orientovaný a následování ve společnosti uznávaných autorit, které prosazují a podporují jím uznávané hodnoty je jeho hlavním životním mottem a seberealizací.
Svým chováním a přístupem k životu poukazuje na morální roviny života, nicméně extrémním způsobem a to hlavně tím, že se zcela zříká roviny pocitové. V jeho rozhodování je tedy ignorováno srdce, láska a přirozené lidské duchovní hodnoty, místo toho mu vše řídí naučené postoje a myšlenkové vzorce s cílem dostáhnout odpovídajícího uznání od ostatních obdobně nastavených lidí. Hlavními hodnotami askety jsou šetření, úspory a darmožroutství neboli přiživování se na energiiích ostatních, kdy jakýkoliv energetický výdaj nad rámec vlastní představy je velmi silně kritizován.
Odpíraní si přirozeně příjemných věcí spojených se sebeláskou a tělesnými dotyky je pro asketu hlavní náplní jeho přejaté představy o sobě o jeho vlastní přirozenosti, duchovnosti a uznání ve společnosti.
Aby mohl asketa přestat být asketou, tak musí být ochoten jít pod krustu svých masek, přetvářek a zatvrzelostí, kterými zakrývá svou vlastní hlubokou bolest a vztek a začít se v životě rovnat, odpouštět a přetvářet všechny své projevy ve vztazích do upřímných a láskyplných. Začít si dopřávat to, co mu život přirozeně nabízí bez posuzování a kritiky a strachu z toho, že nemůže být ostatními přijat a milován takový jaký je.

 

Čas

Setkávám se s názory, že čas je iluze, že čas neexistuje.
Dle mého názoru, čas není nic hmatatelného a uchopitelného, proto na něj nelze aplikovat tyto pojmy. Obecně se vše pojí ke schopnostem vnímat smysly a uvědomovat si, takže i pojmy iluze a existence jsou spojeny s těmito základními schopnostmi.
Neexistence a existence je ve své podstatě to stejné s jediným rozdílem, že neexistence je v systému myšlení spojena s iluzorní představou, kdy si můžeme díky omezené pozornosti našeho vědomí myslet a představovat, že něco v nekonečné existenci všeho neexistuje. My to tedy aktuálně nevnímáme, je to mimo naší pozornost a je nám umožněno si prožít související domněnky a představy, že to někam zmizelo a že už to tedy neexistuje.
Čas je z vědeckého hlediska považován za fyzikální veličinu.
Osobně ho vnímám jako pojem, pojmenování, popis způsobu smyslového vnímání životních proudů, souvisejících životních situací a změn životní reality. Čas je tedy primárně pojmenováním
toho, jakým způsobem život v hmotných materiálních realitách probíhá.
Stejně jako kameramanem natočený film se promítá snímek po snímku a je možno vnímat a popisovat délku jednotlivých událostí v promítaném ději, tak i životní realita je promítáná každé duchovní bytosti do jejích realitních předloh snímek po snímku a tímto způsobem vzniká kontinuální představa o průběhu života v čase a prostoru se kterým je smyslové vnímání a prožívání každé duchovní bytosti spojeno.
Čas je tedy přímo spojen s počtem zobrazených realitních snímků, s pohybem souvisejících energií, s vnímáním změny životního obrazu aktuálně probíhajícího životního děje.
Tento způsob vnímání životního děje je možný pouze v multidimenzionální časové matici života, kde probíhá neustálý cyklicky se opakující průběh životních dějů a souvisejících životních změn realitních obrazů.
Mimo prostor časové matice života nelze čas vnímat, protože mimo něj není přítomen pohyb životních dějů, ale je zde přítomna pouze nehybná věčnost bytí všudypřítomné zdrojové existence.

 

Manipulace

Jedná se o formu energetického vyrovnávání skrze sebezneužívání, zneužívání vlastní moci vůči ostatním a s tímto spojeném na strachu postaveném působení a ovlivňování rozhodnutí těch, kteří se díky vlastnímu strachu, bezmoci, nezodpovědnosti a souvisejícím tématům a hodnotám spojených s ovlivňováním, podvolí a nechají se manipulovat.
K manipulaci jsou vždy potřební minimálně dva aktéři. Osoba manipulující, tedy manipulátor, udělující karmickou lekci a příjemce manipulace, který je v této učící hře o sebelásce díky převažujícímu vlastnímu strachu, odporu a absenci vlastní sebelásky a souvisejícího uvědomění loutkou a také tím kdo učení této karmické lekce přijímá.
Manipulátor vždy podsouvá informace neláskyplným způsobem, je zde přítomen strach, jsou nabízeny různé hrozby, tragédie, ztráty pozornosti, energie a hmotných statků, které mohou nastat pokud se manipulovaná osoba odmítne podřídit nátlaku a naplnit kroky manipulátorem nabízeného scénáře.
Manipulátor vždy koná se záměrem energetického zisku a udržení pozornosti ostatních na podnětech, které jsou předmětem směřování pozornosti manipulovaných osob.
Manipulaci je vždy účasten a vystaven ten, kdo zde má související karmický dluh a v minulosti se tedy choval stejným způsobem, není si vědom své duchovní podstaty, svých vlastních přirozených hodnot a toho jak život přirozeně funguje. Bytost, která podléhá manipulacím se vždy prožívá pod vlivem přejatých myšlenkových vzorců chování v roli oběti a svůj naučený přístup vnímá mezi ostatními manipulovanými osobami jako přirozený.
Vůči manipulaci je naopak imunní taková bytost, která zde nemá karmický závazek, je si vědoma sama sebe, svých hodnot, své vlastní přirozenosti a pravidel a zákonitostí života, protože dokáže strach a související tlak na nepřirozené chování a hodnoty v manipulativních postojích a informacích identifikovat a tím je schopna tyto věci s pochopením pojmenovat, vyjádřit a vypustit ze svého vlastního života.
Přitomnost manipulace v lidské společnosti je pouze signálem toho, jaké jsou zde hodnoty a uvědomění.
Dokud ve společnosti bude přítomen strach, nízká sebeláska, sebehodnota, neustálé odevzdávání vlastní moci autoritám, nezodpovědnost za vlastní rozhodování, za vlastní pocity a související konání ve vlastním životě, tak zde budou přítomny bytosti, které skrze manipulaci budou učit ostatní sebelásce a narovnání se zpět do původních přirozených lidských hodnot.
Je potřeba si uvědomit, že všichni manipulátoři kolem nás, vycházejí z nás, z našich vztahů, hodnot, z našich životních postojů a nastavení. Jsou to děti svých vlastních rodičů, jsou tedy nedílnou součástí obrazu naší společnosti, našeho života, našich hodnot a uvědomění, tedy nás samých.

 

Traumatizovaná sexualita - stud, strach, sexuální oběť

Trauma obecně je přetrvávajícím stavem přijetí na strachu
postaveného přesvědčení, že příčina jeho vzniku se může kdykoliv
zopakovat. S traumatem je tedy vždy spojen strach, vzpomínky,
představy, potlačené emoce, myšlenkové vzorce chování a kontrolní
mechanismy, díky kterým se zasažená bytost snaží vyhýbat
konfrontacím se situacemi, tématy, lidmi, věcmi atd., které
existenci traumatu připomínají a s ním spojené nepříjemné pocity a související potlačené emoce vyvolávají.
Traumatizovaná sexualita je základní kořenovou příčinou všech
duchovních nemocí a ve větší nebo menší míře je jí postižen
naprosto každý člověk.
Základním projevem existence sexuálních traumat, je vlastní strach
a stud komunikovat problémy a témata spojená s nahotou a s
přístupem k tělu, kde se projevují naučené postoje z výchovy od
rodičů a ze společnosti.
Velmi silným tématem v této oblasti je nahota. Její vnímání je
obecně velmi silně spojeno se zákazy, s očekáváním, se zavděčováním se představám ostatních a přijaté roli sexuální oběti, což znamená pro většinu postižených lidí to, že být nahý před někým koho nemáme odpovídajícím způsobem zařazeného do programové škatulky "bezpečný", vyvolává pocity ohrožení, studu, strachu z odmítnutí, strachu z nepříjemných pocitů a bolesti.
Obrannou reakcí před těmito nepříjemnými pocity je zde tendence odsuzovat projev, který stav vyvolává jako divný, nenormální, úchylný apod.
Způsob jakým dotyčná osoba projev popisuje, obvykle velmi silně rezonuje s popisem toho čím je ve svém traumatu zasažena a co v sobě potlačuje.
Uvědomění vlastní přirozené sexuality se formuje u každého již od narození pod silným vlivem rodových zátěží a souvisejících programů v buněčné paměti, jejichž existence je umocněna chováním rodičů, jejich přístupu k vlastní sexualitě, nahotě, obecně k vlastnímu fyzickému tělu a souvisejícím přirozeným hodnotám a znalostem vědomé sexuality.
Díky životu v podmínečné lásce se souvisejícími karmickými rodovými zátěžemi většina lidí pro účel duchovního poznání nevyrůstala v přírozených životních podmínkách bezpodmínečné lásky a nedotala od svých rodičů související dotyky a podporu do života.
Nebyli jsme vědomě uvedeni do vlastní nenátlakové sexuality, ale byli jsme naopak neustále vystavování vnitřnímu tlaku potlačených emocí a souvisejících myšlenek a vnějšímu společenskému tlaku představ a pohledů na související sexuální témata.
Nátlaková sexualita je tedy důsledkem chybějícího vědomého přístupu ve společnosti, primárně z výchovy od vlastních rodičů, což pro dítě znamená potřebu zakrýt absenci těchto přirozeně nabitých zkušeností a související nepříjemné pocity skrze nějaký ve společnosti uznávaný postoj.
Postupně jsou díky vnitřnímu tlaku a strachu z odmítnutí od ostatních, získávány potřebné sexuální zkušenosti takovým způsobem, aby došlo k integraci těchto prožitků a propojení se s některou s přejatých společností uznávaných představ o vlastní sexualitě a souvisejícím nastavení. Takto nastavený člověk prožívá podmínkami a strachy prolezlý přístup k vlastní sexualitě a sexualitě svého partnera.
Projevují se strachy ze selhání, žárlivost, strach z opuštění. Parneři se vzájemně zavděčují představám druhého, v jejich sexuálních aktivitách nefiguruje pocitová přirozená radost, svoboda a sebeláska. Sexualita je zde povrchně, bez odpovídajících hloubek a vášně, prožívána jako forma energetické závislosti a úlevy od nepříjemných pocitů.
Abychom si mohli narovnat traumatizovanou sexualitu, je potřeba začít mluvit o souvisejících nepříjemných pocitech, tématech, dosytit si a doprožít absenci dotyků, zkušeností a přístupů k vlastnímu tělu a tělu opačného pohlaví a tím se zbavit vnitřního strachu z nedostatku zkušeností, který v nás vyvolává související strachy a nepříjemné pocity. Začít se věnovat nepříjemným pocitům na našich tělech které jsou vyvolávány přirozeným fyzickým kontaktem, který má být příjemný, má vyvolávat v dané oblasti vzrušení, rozkoš, expanzi sexuální energie a místo kterých je přítomna bolest, nepříjemné pocity, odpor, nelibost, strach.
Je tedy potřeba hledat cestu a otevírat se možnostem, jak si své tělo detraumatizovat a odpustit si z něj související potlačené emoce, abychom mohli začít opět využívat přirozený energetický potenciál našich těl a s ním spojené nastavení vědomé sexuality jako nosného pilíře každého přirozeně šťastného a spokojeného vztahu ženy a muže.

Související záznamy z tématických besed:

 

Duchovní probouzení

Duchovní probuzení je konečným stádiem duchovního vývoje každé duchovní bytosti, která dosáhla svého evolučního milníku sebepoznávání. Je stavem plného procitnutí z iluze zapomění na sebe sama na svou vlastní duchovní podstatu do vědomí a souvisejícího uvědomění vlastní duchovní bytosti, rozpomenutí se na svůj duchovní původ, duchovní kvality, záměry, prožitky a zkušenosti z minulých inkarnací.
Tomuto stavu předchází postupný proces duchovního probouzení, který má u každé bytostí individuální průběh a gradaci, nicméně jsou zde vnímatelná podobenství prožitků, pocitů a zkušeností.
Typickými znaky a signály duchovního probouzení je výkyv v zaběhlém životním rytmu, kdy dochází ke ztrátě energie, častá vyčerpávání, dostavují se všemožné nepříjemné tělesné pocity na všech možných částech těla. Objevují se stavy horkosti a chladu, kolísavý tlak, dušnost, trávící a zažívací potíže, bolesti svalů, kloubů, páteře. Často se objevují různé strachy, úzkosti, deprese. Člověk je zmatený ze spousty dříve nepoznaných pocitů a vjemů, snažící se pochopit svou naučenou logikou a souvisejícími životními postoji důvody toho všeho co se mu právě děje. Může docházet k neustálému zahlcování různými typy myšlenek.
Tento stav může být dál prohlouben různými sny, které dotyčného spojují s různými životními a vztahovými tématy. Mohou se dostavovat stavy, kdy vnímáme jak se cítí lidé kolem nás a čím více se cítí nepříjemně, tím více nás to vyčerpává, což může vést až k dočasné potřebě se separovat a stranit přítomnosti ostatních.
Všechny tyto věci pouze a jen signalizují nastartování silných procesů čištění a léčení těla se snahou kontinuálně uvolňovat potlačené energetické blokády a signalizovat dotyčnému jeho nepřirozené životní postoje a nastavení.
Takto nastartovaný člověk si obvykle připadá jako na houpačce, chvíli je mu lépe a chvíli hůř a zoufalé hledá nějaké uchopitelné věci které by mu pomohli zlepšit jeho stav.
Na počátku většina lidí propadne strachu a panice a obvykle si udělá povinné poznávací kolečko po všech možných lékařských specialisrech, kde jim je předkládáno, že se jim nic vážného neděje.
Postupná netrpělivost lékařů obvykle dovede dotyčného k branám psychiatrické péče, kde jsou mu pro jeho neuchopitelné a obšírně vysvětlitelné stavy nabídnuty odpovídající tlumící medikace.
Zde stojí dotyčný na rozcestníku volby, zda se nechá vtáhnout do dalších zkušeností a nebo se odevzdá alternativním medicínským směrům a souvisejícím životním nabídkám, které ho postupně přivedou blíže k duchovní podstatě jeho aktuálních problémů.
Z vlastních zkušeností mohu všem, kteří procházejí těmito fázemi probouzení, doporučit, začít se zabýt prací s vlastními pocity, primárně těmi nepříjemnými, začít využívat všemožné typy terapií které se zabývají prací s traumaty, vztahovými problémy, psychosomatikou fyzických projevů nemocí.
Dříve nebo později se váš stav stabilizuje a skrze převzetí zodpovědnosti za vlastní zdraví a souvisejícíc tělesné pocity budete mít mnohem větší pocit sebevědomí a uvědomění si toho kdo jste, jak funguje vaše tělo, že si dokážete poměrně dobře pomoct sami a pokud si nevíte rady tak vám život vždy nabídne a přivede do cesty odpovídající pomoc.
Pochopíte jakým způsobem je vám signalizován váš přístup k sobě, k vlastnímu životu, abyste se mohli postupně zcela uzdravit a narovnat do vlastní přirozenosti a původních hodnot ve vašich vztazích.

 

Tvůrce vlastní reality

Pojem tvůrce nebo tvůrce vlastní reality je dnes jedním z často používaných magických pojmů, který uvádí člověka do představ, že si může stvořit lepší život než skutečně má. Vnímám, že spousta nadšenců se domnívá, že přijetím tohoto pojmu za své se jím odemyká potenciál neomezených možností magické realitní tvorby skrze jejich přání a myšlenky.
Abychom význam tohoto pojmu pochopili, tak je potřeba si uvědomit jaká je naše aktuální duchovní pozice ve Stvoření, související realita a pravidla v ní.
Tvůrce vlastní reality v původním významu, znamená mít stvořitelské schopnosti a nástroje tvoření a k tomu odpovídající svobodnou vůli převzít zodpovědnost za právě probíhající životní děj a schopnost manifestovat veškerou realitní tvorbu okamžitě v přítomném okamžiku v aktuálním realitním prostoru.
Tyto schopnosti mají ve své podstatě stvořitelské kolektivy duchovních bytostí ve Stvoření v dimenzích 13 - 15D, stvořitelé života. Tyto kolektivy tvoří do časové matice života 1 - 12D, do realit hmotného projevu životní děj.
Všechny bytosti které se prožívají v nižších realitách hmotného projevu mohou již předpřipravený děj v souladu se zákony božího řádu přijímat, ovlivňovat a zasahovat do něj na základě jejich svobodné vůle a vyšším záměrem daných možností, vlastností aktuální reality ve které se prožívají.
Čím nižší dimenze, větší materiální hustota, tím jsou zde nižší možnosti svobodné vůle i omezenější fyzikální vlastností reality.
V dimenzích 1 - 3D uhlíkové reality, kde probíhá duchovní vývoj duší není svobodná vůle žádná, je zde pouze možnost svobodné volby v předem připraveném učícím nápravném ději.
Životní děj je zde v odpovídající učící variantě vibračně přitahován na základě sebelásky dané duchovní bytosti, která si v každé situaci pouze neustále volí další a další učící situace.
V naší aktuální realitě je tedy poplatnější výráz "Volitelé vlastního životního děje", neboť realita ve které náš životní děj probíhá již byla stvořena dávno před naší první inkarnací se všemi potřebnými parametry a nastaveními, tak aby odpovídala potřebám pro duchovní vývoj odpovídajících typů duchovních bytostí.
Ověřit si tento stav lze jednoduchým způsobem. Pokud si budeme něco do života přát, co není v souladu s pro nás aktuálně probíhajícím učícím dějem, tak se to prostě nestane. Nesplní se nám tedy cokoliv co bychom si aktuálně přáli a už vůbec né v přítomném okamžiku.
Přání která jsou součástí možných učících předvoleb i tak podléhají životním synchronicitám a jsou realizována až v okamžiku kdy je pro ně určen odpovídající čas.
Tam kde jsme relativně svobodní a kde opravdu jsme tvůrci, je interakce s našimi těly a s nimi spojené příme ovlivňování fyzické reality, což může každý povětšinou okamžitě manifestovat a dokázat, že tomu tak je. Zbytek podléhá naprosto vůli vyššího záměru vlastníků učící reality a individuálním duchovním záměrům jednotlivých bytostí.
Je potřeba si uvědomit, že v naší učící realitě se máme učit sebelásce a lásce k ostatním skrze naše fyzická těla v aktuálně probíhajícím životním ději a reflektovat duchovní signály kolem sebe a na našich tělech, které korigují náš odklon od vlastní přirozenosti a souladu se zákony Stvoření.
Pokud chceme mít příjemnější a přirozenější život je potřeba změnit sebe, svá vlastní nastavení a sebepotlačení, díky kterým se neustále cyklíme v opakovaných učících scénářích a souvisejícím životním ději. Máme samozřejmě možnost podléhat iluzi myšlenkového systému a nechat se neustále namotávat do různých vábiček a virtualizovat si svůj vlastní život skrze vlastní představy a související myšlenky, nicméně naše realita bude vždy odpovídat úrovni vibrace naší sebelásky.
Tam kde bychom měli všichni zapracovat na svých tvůrčích kvalitách jsou naše vztahy v rodinách, naše partnerské vztahy muže a ženy, kde by měli muži primárně z vlastní radosti tvořit pravidelně rozkoš na tělech žen, které by tuto tvorbu měli s radostí opětovat a každodenně přijímat a vítat.
Budmě tedy zodpovědní tvůrci, ne však v iluzích představ a myšlenek, ale v přítomném okamžiku v našem přirozeném životě, v našich vztazích a životním prostředí, kde jimi přirozeně jsme a máme být.

 

Pozitivní myšlení vs. pozitivní život

Ve vlastní přirozenosti jsme to, co cítíme, jak se cítíme a vnímáme v našich tělech. Jak se cítíme, tak se také projevujeme, takové ctíme hodnoty a na základě našich pocitů také vypadá vzhled a symetrie našich těl.
V přirozeném stavu je naše smyslové vnímání napojeno na pocity v srdci a je popisováno informacemi proudícími z intuitivního napojení, takto nastavení myslíme srdcem.
Pokud na našem energetickém těle, které předchází tělu fyzickému, existují energetické blokády ve formě potlačených emocí, je zde vždy přítomen strach a s ním spojené odpojení v dané oblasti smyslového vnímání od jeho přirozeného intuitivního napojení v srdci.
Vnímání oblastí těla, kde jsou energetické blokády je vždy napojeno na učící systém myšlení a díky tomuto nastavení jsou smyslové vjemy interpretovány souvisejícími naučenými myšlenkovými vzorci chování a podporovány příchozími myšlenkami, které rezonují na stejných vibracích našich energetických blokád.
Každá duchovní bytost dle stavu jejího energetického těla je tedy ve stavu, kde buď převažuje přirozené intuitivní napojení a nebo napojení na učící systém myšlení.
S těmito stavy jsou také spojeny základní stavy uvědomění si sebe sama a přístupu k vlastnímu životu a související preference při rozhodování se v životních situacích.
Bytost přirozeně napojená na své smyslové vnímání ve svém zdravém těle, v něm prožívá odpovídající hloubku příjemných pocitů a prožívá si díky související vibraci výchozí stav pozitivního života radosti a spokojenosti v přítomném okamžiku s vědomím, že jaká je, jak se má ráda, jaké má hodnoty a sovisející projev, takový má svůj vlastní život s ostatními v odpovídajících vztazích.
Pro takto nastavenou bytost je v životě vždy priorita při rozhodovaní se to, jak se sama cítí a vnímá s vědomím, že ostatní jí na tento stav pouze a jen svými projevy a chováním poukazují.
Bytost v nemocném traumatizovaném těle plném energetických blokád, žije pod vlivem naučených myšlenkových vzorců chování a různých forem strachu, nedokáže se přirozeně ukotvit do své vlastní přítomnosti a pozornost jí tak neustále uniká buďto do vzpomínek z minulosti nebo do představ v budoucnoti.
Díky tomu, že se ve svém těle necítí příjemně a necítí se tak příjemně i mezi ostatními bytostmi, které jí tyto nepřijemné pocity svým chováním vyvolávají, má potřebu usilovat o lepší a příjemnější život skrze realizaci představ a myšlenek, které jí v tomto nastavení přicházejí a nebo jsou předkládány ostatními.
Takto nastavená bytost čerpá energii primárně z krátkodobých povrchních prožitků a energetických závislostí na všemožných kompenzátorech jejího vnitřního nedostatku.
Pojem pozitivní myšlení je v původním významu synonymem pro pojem intuitivní vnímání, tedy napojení na informační kanál vlastního duchovního vedení a souvisejícího pozitivního života.
Z učícího systému myšlení totiž nic pozitivního nepříchází, protože jsou zde pouze informace vedoucí k setrvávání v odklonu od vlastní přirozenosti a nebo nabádající k prohloubení tohoto učícího stavu nelásky a potlačování vlastní přirozenosti.
Obecně je pojem pozitivní myšlení spíše vnímán jako potřeba filtrovat příchozí myšlenky bez uvědomění si toho, že tyto informace mají s námi spojitost a jsou vázány na potlačené části naší duchovní bytosti, tam kde se nepřijímáme, kde se nemáme rádi.
V životě jsou k tomuto nabízeny různé techniky, vedoucí ke snaze nabádat k vytěsňování nepříjemných myšlenek a ignorování a potlačování souvisejících pocitů, emocí a duchovních signálů, poukazující na naše sebepotlačení a stav a stádia nemocí našich těl.
V základu se jedná o nabádání k nezodpovědnosti za vlastní pocity v srdci a preference volby zavděčování se přejatým programovým nastavením a myšlenkám za účelem čerpání pozornosti od ostatních, z vnějších podnětů a představ a souvisejících energetických zdrojů, místo čerpání energie z přirozeného a neomezeného zdroje vlastní sebelásky a souvisejícího duchovního napojení.
Je potřeba si uvědomit, že pozitivní život je výchozím stavem veškeré existence a je vždy spojen s duchovní vibrací sebelásky každé duchovní bytosti. O přirozený pozitivní život nelze a nemá smysl usilovat snahou dosahování konkrétních představ.
Do přirozeného pozitivního života se každá duchovní bytost dostane, když se zbaví všech překážek, které jí od pozitivního života oddělují. Všech chybných životních postojů, hodnot a souvisejících energetických blokád ve svém těle.
Tím se postupně dostane k vlastní duchovní podstatě, souvisejícímu spojení a uvědomění si toho, že šťastná a spokojená může být pouze a jen sama v sobě, ve svém zdravém těle, prožívající si v něm se svými souvisejícími duchovními dary odpovídající hloubky přijemných pocitů a rozkoší s ostatními stejným způsobem uvědomělými bytostmi a v souvisejícím přirozeným prostředím stvořeným pro jejich původní, prvotní život v lásce, štěstí a radosti.
Dokonalost a přirozenost je počátečním stavem všeho stvořeného a od tohoto stavu se veškerý životní děj odvíjí do pestrých možností poznání negativních aspektů tohoto výchozího stavu.

 

Žárlivost, závist a lakomství

Žárlivost je stavem energetické závislosti, stavem prožívání se v roli oběti, ve vlastní duchovní nemoci a souvisejících potlačených emocích s projevem nízké sebelásky a sebehodnoty.
V tomto stavu dominuje strach z opuštění, ze ztráty pozornosti, z nedostatku pozornosti. Obecně je zde primárně strach z nedostatku pozornosti od ostatních a za ním schovaná bolest a vztek spojená se souvisejícími traumaty z minulosti. U postižené bytosti, která je energeticky fixovaná na nějaký svůj objekt zájmu, který si nárokuje a podmiňuje, tak při ztrátě pozornosti a přísunu odpovídajícího množství energie od tohoto objektu, dochází k vnitřním návalům ohnivé energie hněvu a vzteku na základě kterých dotyčná bytost doslova vzplane emočním žárem. Jedná se reakci vzniklou na základě vyvolání traumatu a souvisejících potlačených emocí, kdy se postižená bytost prožívá v roli ublíženého dítěte.
Trauma spojená s žárlivostí jsou v základu spojená s nedostatkem lásky od vlastních rodičů, primárně mateřské. Jsou zde také s tímto spojené opakované prožitky opuštění a ztráty jednoho nebo obou rodičů v dětství s přesahem do minulých inkarnací.
Závist jde ruku v ruce s žárlivostí a je to dá se říct určitá forma vyhrocené energetické závislosti, kdy postižená osoba díky neustálemu pocitu nedostatku a méněcennosti usiluje o neustálou pozornost a související energie od všech kolem sebe.
Díky naučenému přístupu z výchovy od rodičů si myslí, že všichni kolem ní co dávají najevo svou spokojenost, to mají v životě lepší a jednodušší než ona sama.
Závistivá bytost většinou hledá u ostatních lidí nějaké vlastnosti a nebo materiální hodnuty, které sama nemá, díky kterým jsou oni spokojení a díky kterým čerpají pozornost od jiných bytostí.
Tyto vlastnosti a hodnoty osatním závidí a buď usiluje o jejich získání a nebo jejich absenci a nedosažitelnost ve svém vlastním životě používá jako argument pro své stížnosti a lamentování.
Lakomství je další z extrémních forem energetické závislosti a podmínečného života, kdy je postižená osoba doslova fixovaná na všechny své vnější energetické zdroje a zároveň bývá velmi silně závislá na materiálních hodnotách. Díky chorobnému pocitu nedostatku není ochotná se s nikým o nic dělit a neustále má potřebu vše kolem sebe kontrolovat, zda se někde nenachází možnost získat pro sebe další energetický zdroj a materiální hodnoty, které by mohla zařadit do svého inventáře a samozřejmě zda se někde kolem nevyskytuje také někdo, kdo by jí chtěl z jejích energetických zdrojů a materiálních statků čerpat a ubírat.
Všechny tyto uvedené vlastnosti jsou parazitální formy pokřivenosti původních hodnot člověka spojené s naučenými chybnými životními postoji energetických závislostí, myšlenkových vzorců chování a souvisejícím odklonem od vlastní lidské přirozenosti, které jsou v různé míře nedílnou součástí rodových zátěží veškeré lidské populace.

 

Toxické vztahy

Pojem osobní toxicity ve vztazích je trendová záležitost new age spirituality myšlenkového systému a vkládá do rukou tento pojem a související domněnky těm, kteří si chtějí stále hledat alibi pro svou vlastní nezodpovědnost za své vlastní pocity a související životní situace.
Pojem toxický vztah nebo toxická osoba je tedy pouze a jen alibi pro setrvávání v roli oběti a chudáka s vědomím, že život je nespravedlivý a to co se mi v životě bezprostředně děje skrze chování a projevy od ostatních si nezasloužím.
Pojem "toxický" pouze a jen poukazuje na odpor k vlastním nepříjemným pocitům a souvisejícím potlačeným emocím každého jedince, který si tento nepřirozený přístup k životním situacím adaptoval.
Je dobré si tedy připomenout, že život má dvě základní roviny ve kterých vše probíhá. Ta první výchozí je rovina duchovní, která je řízena zákony božího řádu a jednoznačně říká bez posuzování a hodnocení, že vše se děje neustále spravedlivě a správně.
Druhá rovina morální pak poukazuje na náš vlastní odklon a nebo soulad s původními, prvotními hodnotami života ve Stvoření. Zde již každá bytost na základě svého uvědomění a vlastních zkušeností má možnost rozlišovat mezi tím co je pozitivní a negativní, dobře, špatně, přirozené, nepřirozené atd.
Pokud je duchovní životní rovina nahrazena naučenými postoji, vzorci a domněnkami ze systému myšlení, pak jsou tyto původní, prvotní hodnoty, přeprogramovány pro účel učení se sebelásce ve vlastní oddělenosti a iluzi představ o svém vlastním původu a přirozenosti a samozřejmě také pro účel odžití si autentických karmických prožitků v zapomění na svou vlastní duchovní minulost a související konání, tedy primárně pro účel poučení a procítění toho, jaké to je, když se k nám ostatní chovají a projevují stejným způsobem tak, jako jsme se v minulých inkarnacích chovali a projevovali my sami k ostatním.
Pojem toxicita je tedy přímo spojen s vlastním duchovním sebepotlačením, dualitním pohledem na život, odpojením od vlastní duchovní minulosti, související celistvosti a neochotou vidět sebe sama s láskou a pochopením v chování a projevech ostatních.

 

A zase to Ego...

Sebeláska je pojem který v původním významu znamená mít se rád, přijímat se, milovat sám sebe takový jaký jsem, jaké je mé "Já".
Úskalím pro pochopení a uvědomění si toho co je to "Já" a nebo kdo je to "Já" není o přijetí představ, ani těch které vznikly na základě vlastních duchovních prožitků ve změněném stavu vědomí, které poukazují na nekonečnou rozměrnost vědomí jehož jsme všichni nedílnou součástí, ale o pochopení, že "Já" se vždy kotví v přítomném okamžiku a je celistvě vnímatelné pouze skrze naše realitní tělo, skrze naše pocity a související smyslové vnímání.
"Já" je tedy to a tam, kde se aktuálně vnímám a cítím, kde mám kontakt s vlastní realitou.
"Já" je vždy přirozeně celistvé, je zde tedy přítomna duchovní podstata, záměrem ustanovená duchovní bytost a s ní spojený hmotný projev jejího vlastního realitního těla a souvisejících duchovních darů.
"Ego sum" znamená latinsky "Já jsem", doplňuji "Já jsem" teď a tady ve své vlastní přítomnosti.
Jednoduše řečeno Já (Ego) = Mé vlastní tělo + související vědomí + identita + uvědomění.
Pokud nemáme žádné tělo, jsme vším bez vlastní identity, bez "Já", bez těla, tedy bez Ega. Jsme v tomto okamžiku svou pozorností v absolutním neprojeveném vědomí obsahujícím absolutně nic/vše, což je výchozím stavem bez "Já", tedy bez Ega.
Pouze v tomto stavu můžeme konstatovat že Ego nemáme a naše pozornost je mimo životní reality Stvoření, ovšem vzhledem k tomu, že v tomto stavu nemáme žádný realitní kontakt, tak nejsme schopni tento stav ani nikomu, žádnému svému "Já" sdělit.
Ego je tedy vždy spojené s odděleností, s hmotným projevem, se záměrem poznání, se životem.
Kdo popírá a dehonestuje Ego, tvrdí, že ho nemá, tak buď interpretuje zavádějící nepravdivé informace o tom, co pojem Ego znamená a nebo díky vlastním nemocem, traumatům a naučeným pokřiveným postojům popírá život ve vlastním těle, popírá vlastní zodpovědnost za to, jak se v něm cítí a jak na základě svých hodnot a sebelásky využívá jeho duchovní dary.
Tímto postojem pouze a jen demonstruje svou vlastní duchovní necelistvost, úpadek a odpor k částem své duchovní bytosti.
To, co obvykle lidem v těchto souvislostech nejvíce vadí a co přisuzují pojmu Ego, je jakým způsobem jsou se svým tělem propojeni a jak se v něm vnímají a prožívají.
Pokud zde dominuje systém myšlení, vzorce a myšlenky je to rovina nevědomého Ega, kde je nemocná duchovní bytost propojena se svým traumatizovaným tělem plným energetických blokád. Toto je ovšem stav ve kterém se často Ego nachází, není to tedy Ego samo o sobě, ale popis stavu duchovní bytosti, jejího uvědomění a stavu jejího realitního těla.
Naše Ego je tedy buď vědomé a nebo nevědomé, nicméně jeho existence je vždy přítomna teď a tady, pokud žijeme, cítíme a vnímáme a máme s tímto spojené realitní tělo.
Ego je tedy vždy spojené se vším co nás v daném okamžiku definuje v realitním projevu života ve Stvoření.
Ego jsem tedy já teď a tady se vším co mě definuje a spojuje s aktuální životní realitou. Nic víc a nic míň.
Pokud někdo tvrdí, že Ego nemá, tak nechápe v prvé řadě význam tohoto pojmu a pak obvykle odmítá převzít zodpovědnost za svou vlastní celistvost, za své rozhodování, konání, za své činy a svůj přirozený původ a související hodnoty.
Spousta lidí, kteří odmítají své Ego, odmítají svou vlastní identitu, nemají potuchy o tom, co to znamená být člověkem, jaká je jeho původní přirozenost, jeho původní hodnoty, co je jeho duchovním záměrem poznání a smyslem jeho duchovní existence ve Stvoření.
Je to z toho důvodu, že díky vlastnímu duchovnímu úpadku, rezignaci na vlastní celistvost a spravedlnost života, zavrhli sami sebe a už pouze a jen místo radosti prožívané ve vlastním těle, hledají klid a stav ve kterém nebudou vnímat šrámy na své duši a bolesti ve svém těle.
Ego člověka je tedy v přirozené formě spojením celistvé duše a všech souvisejících zkušeností, fyzického těla, jeho stavu, vzhledu, souvisejícího uvědomění a s tímto vším spojené identity.
V nepřirozené učící formě je ego člověka odpojeným vědomím s aktuální pamětí životních zkušeností výhradně od svého narození v aktuální inkarnaci, prožívajícím se pod vlivem naučených myšlenkových vzorců chování, přejatých představ v nastavení odpovídajícím hloubce a rozsahu vlastního nemocného těla a souvisejícímu odporu k vlastním nepříjemným pocitům a s tímto spojeným duchovním traumatům.
Ego je v původním významu "Já" teď a tady (pozornost na sobě v přítomnosti, láska, radost a rozkoš v těle) a ne "Já" toužím být, jednou budu podle představ (pozornost vně sebe, představa v budoucnousti, neukotvenost, nízká sebehodnota, zavděčování se, strach) a nebo "Já" odmítám, popírám, nespojuji se (pozornost v minulosti a unikání před vším co mi jí připomíná, strach, nemoci, traumata). 

 

Kristovské vědomí

Každá duchovní bytost, která vstoupila do časové matice života pro své zkušenosti a sovisející vývoj se rozpíná v této matici ve svých tělech do 12ti dimenzí ve čtyřech harmonických vesmírech a souvisejících materiálních realitách. Dokud je duchovní bytost v souladu se zákony Stvoření ve stavu vlastní přirozenosti, nachází se ve stavu Boha neboli ve svém původním kristovském (krystickém) vědomí a souvisejícím uvědomění.
Lidská rasa člověka byla původně stvořena v páte dimenzi matice života na úrovni nejnižšího božského rozměru vědomí a evolučně se cca 540 miliónu let vyvíjela v uhlíkové realitě souvisejícího harmonického vesmíru 1 - 3 dimenze, aby získala odpovídající zkušenosti a po dokončení evolučního cyklu se navrátila zpět na výchozí pozici za účelem naplnění jejího původního záměru strážců interdimenzionálních galaktických bran a souvisejícíh dimenzionálních prostupů na vyšší úrovni bytí Země s názvem Tara.
Aby mohla duchovní bytost člověka dosáhnout úrovně kristovského vědomí, musí se sjednotit se všemi svými evolučními zkušenostmi napříč svou duchovní existencí.
Inkarnát duše člověka v uhlíkové realitě má ve výchozím stavu napojení na své jedno polaritní duchovní dvojče se kterým je neustále ve spojení a prožívá se s ním ve vzájemných interakcích ženského a mužského principu. Toto reflektují 2 aktivní vlákna DNA v každé buňce jeho fyzického těla. Každá duše má takovýchto dvojic 6, tedy celkem 2x6 vlastních inkarnátů, kteří si souběžně prožívají své evoluční zkušenosti.
Pro opětovné získání vlastní celistvosti na úrovni Duše a tím i získání kristovského vědomí je potřeba sjednotit všechna tato dvojčata a přijmout jejich životní zkušenosti. V přijímajícím těle se to projevuje navyšováním počtu aktivních DNA vláken v jednotlivých buňkách až do cílového stavu 12.
V tomto cílovém stavu je vědomí Duše ve svém původním božství propojeno s fyzickým tělem s uhlíko-křemíkovou genetikou ve stejné materiální realitě s plně aktivními duchovními dary, ke kterým v základu patří buněčná nesmrtelnost a související energetická nezávilost na vnějším prostředí.
Dnes je možné se setkat s různými formami a technikami sebepráce za účelem dosažení odpovídajícíh rozměrů vědomí. Většina těchto postupů je komplikovaných a vůbec nezohledňuje fakt, že většina lidských bytostí má silně zablokovaná a traumatizovaná těla a díky tomuto stavu všemožné aktivace energetických center a řídících prvků tělesných předloh jako je například merkaba nejsou funkční a spíše kontraproduktivní.
Původní přirozenou cestou duchovního sjednocení je vědomá práce s vlastními pocity a související odpouštění energetických blokád z vlastního energetického těla. Jednoduše řečeno práce s potlačenými emocemi, study a strachy. Tato práce otevírá každému člověku základní témata, která před každou bytostí bez vyjímky stojí.
Zde jsou základní uchopitelné kroky pro vlastní duchovní sjednocení a nezbytný posun zpět do kristovského vědomí:

• Sjednocení duality a přijetí absolutní spravedlnosti vlastního života s vědomím, že nikdo není chudák ani oběť a má a vždy měl takový život do kterého si sám vlastními volbami a konáním napříč svou duchovní existencí dospěl.Vše v životě je tedy spravedlivě řízene prvotními zákony božího řádu. Původní koncept sebepříjímání je navržen velmi jednoduchým způsobem a nevyžaduje žádné komplexní technické znalosti tělesných předloh a procesů ve Stvoření. Stačí věnovat pozornost svým vlastním pocitům a pracovat s nimi správným způsobem skrze sebereflexi. 
• Uvědomit si, že každá sjednocená duchovní bytost je složena ze světlé a temné podstaty, která reflektuje její duchovní poznání a vývoj skrze negativní aspekty lásky. Na nesjednocené a nepřijaté části naší duchovní podstaty nám poukazují naše nepříjemné pocity a související potlačené emoce a s nimi spojená programová nastavení myšlenkových vzorců chování, která drží každou takto nastavenou bytost ve strachu v dualitním schématu a souvisejícím pohledu na svět a život skrze myšlenky a doměnky. 
• Je potřeba si narovnat všechny své základní vztahy do láskyplnosti, do bezpodmínečné lásky. Primárně pak vztahy s rodiči, parnery a dětmi. Je potřeba si odpoustit všechny související bolesti, křivdy a s nimi spojené rodové zátěže, které brání v tom, aby vztahy byly láskyplné s vědomím, že všechny tyto věci vznikly v minulosti díky naší nevědomosti, dualitnímu nastavení a odpojení od vzpomínek na vlastní inkarnační minulost, kdy jsme věřili, že jsme oběti a že to co nám ostatní svým chováním přehrávají, dělají a jak k nám přistupují si nezasloužíme. 
• Je potřeba se narovnat v životě do vlastní pravdy a upřímnosti a přestat podporovat to co není v souladu s původním přirozeným životem na Zemi, ničí, ubližuje, manipuluje a napomáhá parazitálnímu mocenskému chování a energetickým závislostem. 
• Je potřeba přestat bojovat, útočit, ale začít si chránit a bránit svůj vlastní prostor pro život primárně sebe a svou rodinu. 
• Je potřeba začít žít z vlastní radosti ze sebe ve vzájemném vztahu ženy a muže s vědomím, že nosným pilířem jejich přirozeně šťastného života je vědomá sexualita.

Všechny tyto výše uvedené základní kroky otevírají rozměrná témata života každého člověka a vystupují skrzně ně všechny potřebné věci ke zpracování a přijetí. Každý je ve svém vlastním životě veden takovým způsobem aby měl možnost na sobě v těchto rovinách pracovat a všechny potřebné věci si mohl průběžně zpracovávat. Na této cestě ho neustále provázejí duchovní signály, které mu jasně říkají jak si vede, čemu má věnovat pozornost a kde je potřeba se měnit.
Nikdo zde není bez pomoci, pokud je motivován na sobě pracovat a pomoc neodmítá.
Nehledejme problémy kolem nás, ty jsou vždy důsledkem toho jaké je naše vlastní vnitřní nastavení, uvědomění a související hodnoty.
Změňme tyto věci v sobě a tím se bude měnit i vše kolem nás.

 

Traumatizovaná sexualita - homosexualita, trans-sexualita

Každé lidské tělo vychází ve svém přirozeném základu ze dvou rodových linií svých rodičů. Jedná se o ženskou linii matky a mužskou linii otce.
Duchovní stavy těchto linií jsou přímo propojeny a vyprojektovány do fyzického těla jejich potomků ve formě nastavení základních duchovních principů vnitřní ženy a vnitřního muže v jejich tělech.
Každá duchovní bytost která je ve svém přirozeném nastavení v souladu se svým fyzickým tělem má v sobě tyto principy v rovnováze a její přirozená sexuální orientace je heterosexuální.
V případě, že dojde k sexuální traumatizaci jedné ze dvou rodových linií, tak se tento nesoulad projevuje u jejich potomků v energetických blokádách a programech v buněčné paměti jejich těl.
Díky programovým nastavením myšlenkových vzorců a související nevědomosti je tento stav buďto dál prohlubován a nebo je zde snaha a motivace tento nesoulad a odklon od vlastní přirozenosti narovnat a uzdravit.
Čím je tedy větší nerovnováha mezi vnitřní ženou a vnitřním mužem, tím větší je souvisejicí odklon od výchozího stavu přirozené a vědomé sexuality.
Základní nerovnováhou trpí většina lidské populace, kde jsou na úrovní obou vnitřních principů různé rodové zátěže ve formě potlačených emoci, studů a strachů, což se primárně projevuje v chybných životních postojích nevědomé sexuality a související kvality života v partnerských vztazích, v energetických závislostech, v zavděčování se přejatým představám a prožívání se v učících nastaveních pod vlivem myšlenkových vzorců oběti.
Jakmile dojde k tomu, že je díky neustálé pokračující traumatizaci fyzického těla a souvisejícímu sebepotlačování, jeden z vnitřních principů zcela potlačen, dochází vlivem nárustu souvisejícího odporu k opačné polaritě, díky které trauma vzniklo, ke změně z přirozené pozornosti a souvisejícího duchovního napojení na opačné pohlaví, k přesunutí pozornosti na pohlaví stejné.
Tento nesoulad známe pod pojmem homosexualita.
Tento učící stav, je stavem duchovní nemoci a je zcela řízen myšlenkovými vzorci chování.
U žen v tomto stavu je tedy silně traumatizovaná mužská rodová linie poukazující postižené ženě na stav vnitřního muže a u mužů je to zase ženská rodová linie poukazující na stav vnitřní ženy.
Detraumatizací sexuality fyzického těla a souvisejícíh potlačených emocí takto zatíženého jedince lze tuto nemoc uzdravit a navrátit dotyčného zpět do přirozené sexuální orientace a souvisejícího prožívání.
Pokud jsou tyto stavy ignorovány a pokračuje se dál v degenerativních životních nastaveních a traumatizaci fyzických těl, dochází postupně k tak silnému potlačení obou vnitřních principů, že se dotyčná bytost postupně přestává identifikovat se svým tělem i pohlavím a pod vlivem myšlenkových vzorců a systémových nabídek směřuje svůj život do jedné z forem trans-sexuality, která je součástí konečné fáze duchovního úpadku lidské bytosti a jejího zániku v původní přirozené formě.
Tyto formy sexuálních odchylek a souvisejících nemocí dnes známe pod pojmem transhumanismus.
Homosexualita a další formy odchylek od původní přirozené heterosexuální orientace jsou pouze a jen duchovními prožitky a zkušenostmi vlastní duchovní nemoci a oddělenosti, nikoliv nesmyslnou novodobou systémovou nabídkou evolučního vývoje sexuality člověka.
Heterosexuální orientace je přirozeně daná, neměnná a svázaná s vlastní duchovní podstatou, se základní původní přirozeností života a s jeho božským původem.

Související záznamy z tématických besed:

 

Svatá trojice

V duchovních naukách se často setkáváme s pojmem Svatá trojice v sestavě Otec + Syn + Duch svatý, který je velmi silně zakořeněn v naší společnosti skrze dogmatická nábožství, primárně křesťanství.
Člověk nemusí být osvícený, aby pochopil, že otec + syn + duch svatý je totálně překroucený nesmysl.
Hádejme schválně proč asi?
No, zákonitě proto, že hlavním a řídím prvkem veškeré projevené duchovní existence je princip ženský, tedy žena, matka, který nám z této trojice nějakým záhadným nebo spíše záměrným způsobem vypadnul a byl nahrazen dominující dvojící otec + syn.
Otec v tomto původním náboženském konceptu nepřímo poukazuje na padlého drakoniánského avatara Jehovu a s ním spojenou padlou línií stvořitelských bytostí Annu-Elohim, které od nepaměti spolu s dalšími padlými dravčími, parazitujícími vesmírnými rasami (Annunaki, Annu-Nefilim, Zeta-grays apod.) usilují o zotročení a zničení lidské rasy.
Syn je zde vnuknutá představa ukřižovaného spasitele Ježíše Krista, který se svým činem obětoval pro lidstvo, aby za něj převzal jeho hříchy na sebe. Jen pro upřesnění, původní bytost Jeshua nikdy nebyla ukřižována, nebyla mučedníkem a ani obětí a nikdy neměla nic společného s jakýmkoliv náboženstvím, ani s Ježíšem Kristem a souvisejícími církevními bludy.
Jeho působení bylo drakoniánsko-iluminátskou církví zneužito k získání moci a zmanipulování lidstva.
Tímto tahem bylo upadající lidstvo zbaveno vlastní zodpovědnosti, postaveno před oltář víry v to, že božství je vně nás, že Bůh je nějaká figurka na nebi ke které se máme modlit, že cesta k němu vede pouze skrze naše celoživotní utrpení a že za nás může někdo odžít, vyřešit a napravit naše vlastní chyby, když se budeme k těmto náboženským zvrácenostem modlit.
Vykořeněním ženského principu a s ním spojených hodnot bylo lidstvo vytrženo z vědomého stavu lásky, bylo dosaženo vnitřní nerovnováhy v lidských tělech a člověk začal místo intuitivniho vnímání skrze své srdce přemýšlet nad sebou a svým vlastním životem a přesunul své přirozené hodnoty sebelásky a vědomého života do vnějšího světa materiálních energetických závislostí, parazitálních myšlenkový vzorců a strachem prostoupené nevědomosti.
Místo toho abychom žili z vlastní přirozenosti a souvisejících hodnot, tak jsme se díky strachu z nedostatku, z nízké sebehodnoty odevztadli adaptovaným myšlenkovým vzorcům, začali otročit autoritám posedlých touhou po moci a majetku, realizovat s tímto spojené myšlenky ,lopotit se za pomyslným úspěchem a mocí a pachtit se ve vlastním utrpení a souvisejících nemocech.
V původním, prvotním významu kristovského projevu ve Stvoření je skladba svaté trojice následná: Duch (vědomí - neutrální polarita) + Matka (ženský princip, magnetická polarita -) + Otec (mužský princip, elektrická polarita +). Tato sestava zaručuje přirozenou učící rovnováhu života a související napojení na duchovní předky až do úrovně Zdroje všeho bytí, nevyššího vědomí počátku veškeré projevené existence.
Každá v tomto uvědomění a nastavení žíjící bytost je si vědoma toho, že pokud je v souladu s tímto nastavením a souvisejícími hodnotami, zákony božího řádu a principy života, tak je sama v sobě Bohem.
Je si vědoma toho, že napříč vlastní existencí je zodpovědná sama za sebe, za své vlastní rozhodování a související konání, za svůj vlastní život, jehož je ona sama příčinou a má ho a bude mít vždy takový, jak se v něm rozhodovala, čemu dávala pozornost a jaké hodnoty žila a ctila. Vše co se jí tedy v jejím vlastním životě děje je pouze spravedlivou odezvou božích zákonů, které jí vedou do takových životních situací, ve kterých může skrze chování ostatních pochopit a poučit se ze své vlastní minulosti, jaké má své vlastní hodnoty, jak si sama sebe uvědomuje a zda je v souladu se svou původní, prvotní přirozeností a zákony božího řádu a nebo zda se od nich vzdaluje a odděluje do iluze strachu, myšlení, víry a vlastní nevědomosti.