Život v rovnováze

To co nás přirozeně definuje, jsou naše tělesné pocity, naše vědění pramenící z vlastních zkušeností, související sebeuvědomění a hodnoty na kterých v našem životě držíme pozornost.
Jak se tedy cítíme uvnitř, tak vypadáme navenek, takový je vzhled našeho těla, naše zdraví a kvalita našeho života.
Vnitřní nedostatek lásky nahrazený strachem a s ním spojenými nepřirozenými životními postoji a myšlenkovými vzorci chování nás drží na učících frekvencích života v nemoci, utrpení a souvsející iluzi oddělenosti od vlastní duchovní podstaty, v životní nerovnováze. Tato životní nerovnováha se primárně projevuje v našem vlastním sebeuvědomění v polaritách ženy a muže a v přístupu k našemu životnímu prostředí.
Jakým způsobem jsou tyto dva primární principy života v našem těle v rovnováze, tak se to projektuje také navenek v našich vztazích. Vnitřním nesouladem je lidstvo zátíženo od nepaměti a po generace se přenášejí pokřivená nastavení vnitřních principů z matky na dceru a otce na syna. Ve vztazích tímto dominuje na strachu postavená podmínečná láska, nevědomá, traumatizovaná sexualita, zavděčování se představám ostatních a s tímto spojená energetická závislost na vnějších podnětech.
Navrátit se do vlastní rovnováhy, znamená přijmout zodpovědnost za vlastní život, přestat očekávat, že mé životní problémy, mé nemoci, za mě vyřeší někdo jiný, přestat v životě podporovat věci, které nejsou v souladu s vlastní přirozeností, podporují utrpení, strach, boje a válečné konflikty a nepřinášejí tedy do života lásku a radost. Je potřeba tedy nebýt v životě pasivní a pracovat na svém duchovní rozvoji, na odpuštění si svých potlačených emocí, na láskyplnosti ve vlastních vztazích a na druhou stranu zase na sebe a tím i na ostatní netlačit, neplýtvat vlastní energií tam, kde se ještě sbírají zkušenosti v učení se na vlastních chybách, tam je potřeba učit se mít pochopení, že my všichni, každý z nás prochází těmito fázemi duchovního vývoje. Není důležité co si myslíme, kolik naučených informací v sobě máme, kým jsme v minulosti byli, co jsme prožili, co všechno jsme dělali, co všechno jsme dokázali. Důležité je, jací jsme nyní díky těmto zkušenostem lidé, co si uvědomujeme, jáká je naše láska, jaké jsou naše hodnoty, jak se k sobě vzájemně chováme, zda tedy a jakým způsobem naplňujeme záměr člověka daný Stvořitelem pro náš přirozeně šťastný a spokojený život.
Vědomý člověk žíjící v rovnováze se nerozhoduje na strachem podložených podnětech. Před těmito podněty se brání a chrání tak svůj vlastní přirozený prostor pro život.
Vědomý člověk se nebojí vlastní zodpovědnosti, protože ví, že život je absolutně spravedlivý ke každému a každému se dříve nebo později vrátí to, co on sám dělal jiným. Jediná taková bytost žijící na Zemi v tomto uvědomění vytváří prostor pro všechny ostatní, aby se tak postupně mohli přidávat další a další, kteří touží po životě v lásce, míru, radosti,štěstí a spokojenosti a postupně tak zvětšovali tento prostor. Nikdo ve svém vlastním životě není bez pomoci, každý je nustále obklopen duchovními signály a do života mu neustále přichází možnosti, díky kterým se může postupně narovnat, uzdravit, ukotvit se ve svém těle a začít ve svém životě v lidské společnosti působit a tvořit z vlastní podstaty a z radosti ve své vlastní životní rovnováze.

 

Vědomé tvoření

Původní, prvotní vědomé tvoření člověka vychází z jeho vlastní přirozené radosti proudící z nitra jeho těla, naplněného sebeláskou.
Tento stav umožňuje a zajišťuje lidskému tělu naprostou energetickou nezávislost, díky primárnímu napojení na sebelásku, tedy energii Zdroje všeho bytí.
Lidské tělo člověka je tedy primárním prostorem jeho vlastního přírozeného tvoření radosti skrze příjemné pocity vzrušení a rozkoše, které si dopřává ve vzájemném vztahu ženy a muže.
Primárním nástrojem této tvorby je jejich vědomá sexualita.
Ve vzájemném přirozeném vztahu je žena orgasmická, přijímající a zárověň vedoucí a učící a muž tvořivý, dávající, následující vědomé učení ženy.
Díky tomuto nastavení je primárním prostorem tvoření ženské tělo, její erotogenní zóny, její vagína. Na těle ženy, na jejich erotogenních zónách a uvnitř něj, v prostoru její vagíny, tvoří muž sexuální vzrušení a rozkoš svým tělem, primárně svým penisem.
Muž tímto konáním generuje v těle ženy dostatečné množství sexuální energie, kterou spolu se ženou prožívá a následuje.
V první a druhé čakře se natvořená sexuální energie a související rozkoš projevuje ve formě orgánového orgasmu.
Jakmile tato energie přesáhne úroveň třetí čakry (RA-centrum) a vstoupí do čakry srdeční, nastává projev dost-RA, neboli RA-dost, který nazýváme emoční orgasmus. Žena i muž v tomto stavu jsou zaplavení pocity blaženosti, rozkoše a projevují radost smíchem, hlasitými vzdechy a křikem.
Pakliže se sexuální energie stále tvoří dál a stoupá přes další čakry a dosáhne sedmé korunní čakry, tak nastává projev orgasmické extáze neboli krátkodobého splynutí ženského a mužského principu do společné jednoty. Tento stav je vrcholným momentem jejich vzájemného přirozeného tvoření lásky. Cílem a smyslem vědomého tvoření muže je na tento vrchol blaženosti svou ženu dovést.
Vědomé tvoření člověka je tedy ve své podstatě praktické učení se lásce ve vzájemném vztahu muže a ženy, učení se rozměrnosti a pocitové hloubce fyzických doteků a milování na jejich lidských tělech.
Díky úpadku těchto prvotních přirozených hodnot, souvisejícím duchovním nemocem a traumatizované, tabuizované sexualitě, došlo postupně k přesunutí pozornosti a souvisejících hodot mimo lidské tělo. Tímto se přesunulo primární tvoření z lidského těla do realitního prostoru a z vědomého milovníka se pro účel poznání záhy stal naučenými programy a myšlenkami řízený materiální kutil.
Abychom se tedy mohli navrátit zpět k našemu původnímu vědomému tvoření a přirozenému životu v lásce a radosti, k související energetické nezávislosti a s tímto spojené vědomé sexualitě, bude potřeba si nejprve uzdravit svá vlastní nemocná těla, zbavit se svých strachů, sexuálních traumat a souvisejích potlačených emocí. Tímto máme možnost začít si postupně vážit více našich těl a zvědomit si přístup k nim. Díky tomuto uvědomění můžeme začít přistupovat k našemu životnímu prostředí stejným způsobem jako budeme přistupovat k našim vlastním tělům, tedy s láskou a radostí.
Poté můžeme být jako lidé opět přirozeně spokojení a štastní v souladu se svým vlastním prostředím pro život, tak jak nám to bylo záměrem Stvořitele dáno.

 

Nevědomost

Je učícím stavem sebepoznávání se v iluzi zapomění na svou vlastní přirozenost, na svůj vlastní duchovní původ a související hodnoty.
Nevědo-most je stav, kde přirozená zkušenost a související vědění jsou nahrazeny, přemostěny přejatou informací, domněnkou a souvisejícími myšlenkami, které umožňují tento stav obohacovat o další smýšlené varianty.
Nevědomost tedy znamená nebýt si vědom sám sebe, nebýt ve svém vědomí, nebýt si vědom své vlastní duchovní podstaty, tedy nebýt s ní ve spojení, nebýt spojen se svým duchovním vedením a nemít tak přístup k souvisejícím zkušenostem, poznání, k duchovním darům a vlastnímu vědění.
Každá nevědomá býtost je napojena na myšlenkový systém skrze který je ovládána myšlenkami, učena a programována těmi, kteří myšlenkový systém ovládají. Skrze tento učící stav si tvoří domněnky a představy o sobě, o svém původu, o smyslu vlastního života, o svých hodnotách a vlastní přirozenosti. V jejím iluzorním životě tak dominují z tohoto systému přejaté informace ve formě myšlenkových vzorců chování, které jí v rozporu se zákony Stvoření říkají co je správné a co není, co může a co nesmí, čeho se má bát a proti čemu má bojovat.
Na základě těchto nastavení pak žije odpovídající útrpný život ve kterém převažují negativní zkušenosti, strach, chyby a omyly.
Takto nastavená bytost opírá své uvědomění o přejaté informace, o domněnky, pravděpodobnosti a o víru, tedy nevědění, ale doufání v to, že přejaté, naučené informace jsou pravdivé a pro její život důležité.
Nevědomá bytost je vychovávána a učena směřovat svou pozornost na ostatní a odevzdávat a získávat vlastní energii pro život mimo sebe, je tedy systémem myšlení vedena k zavděčování se potřebám ostatních, primárně těch kteří systém myšlení ovládají, dále pak k naplňování kolektivních představ o vlastním životě, k podmínečné lásce, k energetické závislosti a jejímu prohlubování.
Tímto způsobem primárně nevědomky tvoří proti zákonům božího řádu a díky parazitálnímu způsobu získávání vlastní energie pro život tak žije v nesouladu s ostatními bytostmi, s vlastním životním prostředím a neustále cyklicky prohlubuje své vlastní negativní zkušenosti sebepoznávání se ve zrychleném vývoji v systému reinkarnací.
Jakmile se nevědomá bytost naplní zkušenostmi a dokončí fázi duchovního vývoje, tak je vedena k probouzení, transformaci zkušeností, souvisejícímu léčení jejího těla, odpojování se od systému myšlení a návratu zpět do vědomého stavu jejího přírozeného života a souvisejícímu duchovnímu napojení, aby mohla své zkušenosti využít opět k vědomé tvorbě láskyplného a pozitivního života v jednotě a harmonii s ostatními.

 

Bezpodmínečná láska

Je prvotní, původní, vědomý, přirozený přístup k sobě, k vlastnímu životu a související stav uvědomění sebe sama a svého vlastního hmotného projevu. Bezpodmínečná láska je tedy ekvivalentem vědomí ve stavu Bůh. Je tedy stavem rezonance s Bohem a jeho zákony Stvoření.
Tento výchozí nedualitní stav sebepřijetí je tedy bez odporu, bez podmínek, beze strachu.
Žít život v bezpodmínečné lásce znamená mít za něj stoprocentní zodpovědnost, vědět, že nejsem obětí a nikdy jsem nebyl i když jsem si to pro účel poznání v iluzi zapomění na sebe o sobě mohl myslet. Znamená to tedy přijetí všeho, co se mi v životě dělo a děje bez odporu s vědomím, že to bylo vždy spravedlivé, vždy to se mnou souviselo, souvisí a poukazuje mi to na mé vlastní životní volby, hodnoty a související stav uvědomění.
Odpor a odmítání životních situací vede naopak k lásce podmínečné, která díky adaptovaným nepřirozeným postojům myšlenkových vzorců chování v naší společnosti stále dominuje. Milovat bezpodmínečně ovšem neznamená být pasivní a podporovat ve svém životě vše, primárně pak věci nepřirozené v rozporu se zákony božího řádu.
Milovat bezpodmínečně znamená nebojovat, ale chránit se, bránit sebe sama a svůj prostor pro život beze strachu svým projevem a souvisejícím sebevyjádřením.
Milovat bezpodmínečně znamená nebýt pasivní, ale také netlačit, být tedy v rovnováze s uvědoměním, že život je absolutně spravedlivý ke všemu stvořenému. Tento stav umožňuje zažívat vše příchozí příjemné, přijatelné. V tomto stavu buď s tím co se nám v životě, v životních situacích s ostatními děje, souzníme, protože to sami děláme a nebo s nimi soucítíme, máme k nim tedy pochopení, protože víme, že jsme v naší minulosti v minulých inkarnacích naší duchovní bytosti byli stejní, dělali jsme chyby a k ostatním jsme se chovali stejným způsobem.
Projevovat k někomu soucit znamená vědět, že stejně jako já i on je zodpovědný za svůj vlastní život, že stejně jako já i on není obětí a do svého stavu ve kterém se v životě nachází si došel sám svým vlastním rozhodováním a konáním.
Milovat bezpodmínečně znamená tedy nikoho ani sebe nelitovat, být inspirací ostatním, poukazovat na vlastní přirozené hodnoty života tím, že je sami žijeme a chráníme s vědomím toho, že také všichni ostatní kolem nás mají možnost převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, přestat být obětí, přestat svou energií a strachem živit věci a aktivity, které jsou nepřirozené a již jim neslouží k radosti, odpustit si a přijmout svou potlačenou duchovní minulost na kterou jim ostatní kolem nich svým chováním k nim poukazují.
Žít život v bezpodmínečné lásce znamená vědět, cítít, vnímat se příjemně ve svém vlastním zdravém lidském těle, prožívat vědomou sexualitu se svým partnerem a z ní čerpat přirozenou radost a tvořivou životní sílu.
Žít život v bezpodmínečné lásce neznamená tvořit si díky vlastnímu strachu a odporu hranice vůči chování ostatních, separovat se od nich, ale vědět, že naše přirozená hranice je v našem srdci a vše co k nám v životě přichází, tak příchází v prvé řadě nám toto připomenout, abychom si neustále připomínali to, že výchozím stavem každé duchovní bytosti je láska, dobro a pozitivní stav života.

 

Zrcadlo sebelásky

Vše co se nám v životě děje, vychází z našeho vlastního nastavení a souvisejícího uvědomění, tedy z naší sebelásky. To, jak se máme rádi, jak si uvědomujeme sami sebe a svět ve kterém žijeme se tedy odráží v reakcích našeho okolí vůči nám.
V našich rodičích vidíme svou vlastní minulost, jací jsme byli rodiče v minulých inkarnacích naší duše a jak jsme se chovali ke svým dětem a také stav, který poukazuje na to co jsme si od narození ve vztahu s našimi rodiči ještě nezpracovali a kde tedy nejsme v těchto vztazích stále v souladu se sebou s přijetím se v těchto rolích do lásky a pochopení. Tento pohled se nám odráží také ve vztazích s našimi dětmi, které nám svých chováním zrcadlí to, co jsme si ve vlastních vztazích s rodiči nepřijali, nedovolili, neodpustili, potlačili, čeho se bojíme, co jim zazlíváme atd.
Ve vztazích s našimi partnery zase vídíme svou parnerskou minulosti, jací jsme byli a jak jsme se chovali ve vztazích v minulosti, v minulých inkarnacích ke svým partnerům. V základu se toto týká všech kolem nás, celé naší rodiny, kde každý nám primárně poukazuje ve své roli na to jací jsme byli sourozenci, strýcové, tety, tchánové, tchýně, bratranci sestřenice atd. a svým projevem nám každý z nich přehrává důsledky našeho přístupu, chování a rozhodování se ve vztazích napříč naší duchovní minulostí, našimi inkarnacemi životem.
To stejné se samozřejmě týká našich přátel, kolegů z práce, nadřízených, všech které ve svém životě potkáváme a se kterými prožíváme příjemné i nepřijemné situace našeho života.
Primárním kořenovým vztahem je pro ženu vztah s její mámou a pro muže s jeho tátou. Přirozenost a láskyplnost těchto vztahů definuje jejich vlastní základní sílu, přirozenou sebelásku, sebehodnotu, přistup k tělu, k nahotě, k vlastní sexualitě a životní hodnoty, které sami ve svých životech žijí.
Vzájemný partnerský vztah rodičů se projektuje do partnerských vztahů jejich dětí na kterých v průběhu svého života vidí plody své vlastní vzájemné partnerské lásky. Vztah matky se synem poukazuje na její partnerský vztah s mužem. Vztah otce s dcerou zase poukazuje na jeho partnerský vztah se ženou. Vzájemný vztah dětí následně poukazuje na vzájemný vztah jejich rodičů. Je zcela evidentní, že pro vlastní rozvoj a sebepráci máme každý dostatečné množství základních pohledu na sebe, na svůj vlastní život, na své vlastní vztahy a hodnoty, proto je dobré se jimi v dnešní době řídit, neboť nám pomáhají dostávat se do vlastní přirozenosti a do láskyplnějšího, šťastnějšího života.

 

Uspokojení

Uspokojení je stavem energetického načerpání, je synonymem nasycenosti, naplněnosti požadovanou energií.
Stejně jako se malé dítě kojí, sytí energií z matčinu prsu, tak jsme i my dle tohoto vzoru naučeni kojit se, sytit se energií z různých zdrojů.
Přirozená lidská spokojenost je spojená s pocity radosti a rozkoše, které vzníkají na základě čerpání energie ze sebe, z vlastní zodpovědné sebelásky, z lásky vycházející z celistvosti naší duše, z vědomého fyzického tělesného kontaktu a s ním spojeným prouděním sexuální energie produkované vzrušením v erotogenních zónách našeho fyzického těla.
Díky silné traumatizaci lidského těla a souvisejícím energetickým blokádám potlačených emocí, ztratilo lidstvo postupně schopnosti čerpat sebelásku ze svého zdrojového duchovního napojení a být tak v přirozené spokojenosti, ve svém vlastním fyzickém těle. Většina bytostí se tak nachází ve vlastní nevědomosti, v odpojení od své duchovní podstaty a naučených životních postojích, ve kterých je odkázána na myšlenkovými vzorci řízeném uspokojování vlastních energetických potřeb a souvisejících hodnot, které jsou vystavěny na různých formách strachu. Tyto hodnoty nám neustále odvádějí pozornost od nás samých, od našich vlastních těl, od naší duchovní podstaty, od naší vlastní přirozenosti.
Tato nepřirozená spokojenost je tedy postavena na snaze naplnění se, přemostění vlastního vnitřního nedostatku vnějšími energetickými podněty a s nimi spojenými představami, ideály, výmysly, které jsme se naučili skrze systémovou výchovu ve společnosti vnímat jako přirozené pro nás, pro náš život a naší společnost. K těmto podnětům patří všechny možné formy energetických závislosti, které nám umožňují neustále se v každodenních situacích objevující nepříjemné pocity maskovat, potlačovat a dusit v sobě a které nám tak brání žít přirozený život v radosti, svobodě a v souladu s životním prostředím na Zemi.
Místo toho nás myšlenkovými vzorci kontrolovaná vnitřní nespokojenost neustále žene do dalších a dalších forem zavděčování se a kupčení s energiemi a neustále slibuje, že až zrealizujeme naši další zidealizovanou představu, tak se budeme cítit opět lépe.
Pokud se tedy toužíme přirozeně uspokojovat vlastní sebeláskou, tak je potřeba věnovat pozornost svým vlastním pocitům, svému tělu, svému přirození, které nás od narození spojuje s naší ženskou a mužskou pohlavností, sexualitou a s nimi spojenými přirozeně nastavenými rolemi, principy a zákonitostmi.
Musíme si uvědomit, zda je náš vlastní přístup k našemu tělu, k našemu přirození, přirozený a nebo je obestřen nepříjemnými pocity, study, strachy, smutky, vzteky a bolestmi, které obcházíme naučenými společenskými postoji, představami a souvisejícími myšlenkovými vzorci chování, hluboce zakořeněnými po generace v našich rodinách a partnerských vztazích.

 

CIT terapie v praxi - Atopický ekzém

Před necelými dvěma roky za mnou příšla na terapii Alena Křepelková s následujícími problémy. Diagnóza lékařů: Atopický ekzém - nevyléčitelné autoimunitní onemocnění v doprovodu s astmatem, alopecii, alerigii potvrzenou na vše.
Léčba byla doporučena silná imunosupresiva ,ale ukončena pro vedlejší účinky což byly otoky ,které poukazovali na selhání ledvin do budoucna. Léčba dále nedoporučena.
Klasická medikace v podobě kortikosteroidu po užívání 20 let - nefunkční (tělo začalo být imuní vůči všem dostupným lékům). Během první terapie jsme společně otevřeli základní témata Alenčina života a rozklíčovali základní kořenové příčiny jejích problémů.
Alena prošla několikahodinovou prací na svém těle, kdy se primárně uvolňovaly potlačené emoce hněvu vzteku, smutku a bolesti nahromaděné v oblasti hlavy, krku, hrudníku, břicha, pánve, kyčelních kloubů a vnitřních a vnějších částí pohlavních orgánů.
Po první terapii 50% ekzému zmizelo a po dalších terapiích ekzém dále ustupoval. Během naší splečné práce v dalších terapiích postupně zmizelo astma, pročistili jsme postupně sexualitu ze značného odpojení a rezignace ji posunuli do vlastního zájmu a schopnosti prožívat vzrušení a orgasmickou rozkoš. Aleně se značným způsobem zvedla sebeláska a sebehodnota zájem o sebe o vlastní tělo.
Alena stále dochází ke mě na různé typy terapií a pokračuje v práci na sobě a na vlastním duchovním rozvoji. Alena se sama zabývá terapeutickou prací s lidmi a její vlastní zkušnosti s prací s tělem velmi ovlivnily její aktuální uvědomění a pochopení toho, jak tato práce zásadním způsobem pomáhá uzdravit a výlečit zdánlivě nevyléčitlené a neřešitelné problémy. Na přiložených fotografiích můžete vidět změny na kůži které nastaly po kontaktních terapiích CIT. 

 

Antikrist

Na počátku svého vzniku byl Antikrist pouhou jednou jedinou myšlenkou pochybnosti, obsahující možnost zpochybnění absolutní spravedlnosti života a souvisejících božích zákonů Stvoření, tedy zpochybněním Boha a jeho Zdrojového vědomí jako počátku veškere projevené živoucí existence.
Tato myšlenka byla vnuknuta jako možnost volby té duchovní bytosti, která stála před momentem přijetí důsledků svého konání ve své vlastní minulosti a na kterou si pro účel poznání a autentičnosti prožitků nepamatovala. Byla tak postavena do související svízelné životní situace ve které by si měla tuto nastřádanou karmu spravedlivě odžít a obdržet související poučení.
Pokud bytost podlehla, ovlivněna strachem, této myšlence a vyhnula se karmickému prožitku, tak jí byla automaticky zvolena životní cesta "Oběti" a související učící lekce skrze její vlastní duchovní pád, která jí postupně jen více vtahovala do víru dalších na této výchozí chybě postavených negativních zkušeností a prožitků, kde lásku, mír a příjetí spravedlivého života postupně nahradily odpor, boj a propagace nespravedlivé duality života s ním spojených pokřivených duchovních hodnot a principů a odsuzování všeho negativního co v něm související učící situace přináši. S tím jak rostlo pokřivené uvědomění této padlé duchovní bytosti, tak v ní rostla i komplexita a síla Antikrista a s ní spojená schopnost kličkovat životem takovým způsobem, aby ona sama již netvořila další karmu, ale byla schopna skrze manipulaci a přemlouvání dalších duchovních bytostí získávat pro sebe jejich vlastní energii potřebnou pro svůj vlastní život.
Tím, že se tato infikovaná bytost postupně sama odstřihla od své vlastní přirozenosti, tak postupně přestala dostávat energetickou výživu od Božského Zdroje a musela si začít obstarávat svou vlastní z vnějšího prostoru, což ji postupně donutilo k tvorbě sofistikovaných technologii a postupů, jak pro sebe tuto potřebnou zdrojovou energii z jiných na Zdroj napojených bytostí získávat a stala se tak parazitem neboli padlou duchovní bytostí na tomto systému energetického vytěžování sama existenčně závislá.
Tato bytost svým konáním dále rozvíjí v sobě komplexitu a rafinovanost myšlenkových vzorců Antikrista, přemlouvá, lže, soudí, uráží a manipuluje další bytosti takovým způsobem aby si získala jejich pozornost a aby následovaly její cestu. Učí je věřit smýšleným informacím a důmyslných způsobem jim podsouvá možnost adaptovat si tyto myšlenky a celý parazitální systém.
A tímto způsobem se Antikrist mezi vesmírnými rasami s nízkou úrovní duchovní evoluce a související vyspělostí šíří v celém Stvoření od jeho počátku jako mor.
Na úrovni reality je dopad Antikrista vnímán tak, že původni geometrické vazby na božský Zdroj napojených lotosových struktur vědomí byl nahrazeny, přemluveny strukturami odpojenými od Zdroje, které známe pod zmanipulovaným pojmem "Květ života", což je ovšem lživý výraz z pera Antikristem napadlé parazitální bytosti. Ve skutečnosti je to květ smrti, který svým uskupením vysává z celé reality a všech v ní inkarnovaných infikovaných bytostí jejích zdrojovou energii a transportuje ji do energetického pole vlastníka a stvořitele toho energetického víru.
Antikrist se stal od počátku skrze všechny bytosti, které mu podlehly velmi mocným učícím myšlenkovým konstruktem všemožných programů, vzorců a souvisejících virálních myšlenek, které vedou pouze a jen k dalšímu hlubšímu rozkladu přirozenosti každé duchovní bytosti, jejích duchovních darů a jejího hmotného projevu s jediným záměrem a cílem a tím je vytěžit z ní maximum energie, kterou tato bytost nevědomky ovlivněna touto myšlenkovou hypnózou bude do vyčerpání svých sil odvádět.
Tímto způsobem, tak bude sama pod vlivem těchto naučených programů, vedena k tvorbě dalších chyb a parazitálnímu chování a bude postupně duchovně upadat skrze různé degradační fáze syntetizace přirozené biologie jejího těla, až do finálního stádia sebedestrukce.
Všechna vědomí ovládaná Atikristem jsou sjednocena do tzv.
"Kolektivního vědomí", které tento konstrukt skrze všechny tyto napadené bytosti přes jimi vybudovaný systém myšlení řídí a rozvíjí.
Antikristem je zasažena celá 12ti dimenzionální matice života a všechny související harmonické vesmíry a reality. Díky tomuto konstruktu byl pokřiven systém inkarnací a nahrazen systémem reinkarnací v nekonečném zacyklení energetické těžby, kdy inkarnovaná duchovní bytost s degradovanými duchovními dary zažívá ve svém fyzickém těle smrtelnost, nemoci, utrpení tak dlouho dokud si nedovolí se proti Antikristovi postavit, tím, že opět příjme zodpovědnost za svůj vlastní život, začne žít související původní duchovní principy a zákony přirozenosti a spravedlnosti, vymaní z dualitního pohledu na život v oběti a souvisejících energetických závislostí.
Nejvíce je z celé matice života zatížen náš padající 3D harmonický vesmír a související uhlíkové reality, který je téměř celý pod nadvládou Antikrista a jeho koncept manifestujících a projevujících kolektivů dravčích vesmírných ras.
Samozřejmě včetně Země a lidské rasy, která na ní pod vlivem tohoto myšlenkového viru parazituje a devastuje její přirozený ekosystém. Všichni lidé se zde vzájemně neustále energeticky obírají a vytěžují v nevědomosti si toho, že stejným, ale mnohem sofistikovanějším způsobem je lidstvo postupně vytěžováno dravčími mizemskými rasami a propagátory Antikrista, které nám celý svůj koncept do této reality v minulosti přinesly a vmanipulovaly pro svůj vlastní energetický prospěch.
K těmto věcem patří různá mystická učení a náboženská učení víry, propagace systému myšlení, ve své podstavě vše postavené na systému myšlení ve vibracích Antikrista. Tyto mimozemské rasy k nám díky vlastnímu energetickému nedostatku všemožně promlouvají přes různé channelingy, prostředníky a proroky, představují se od nepaměti jako různí Bohové, Archandělé, Spasitelé razící skrze své vyvolené zemské elitní služebníky mocenský autoritativní model řízení společnosti. Tímto způsobem se lidská rasa od nepaměti vyvíjí a učí v myšlenkové iluzi zapomění pod vlivem Antikrista, sebelásce.
Myšlenkový koncept Antikrista lze vytěsnit ze svého vlastního života jen tím, že se postupně zbavíme všech energetických závislostí, s nimi spojeným myšlenkových vzorců chování, uzdravíme se ze všech našich nemocí a traumat a tím se i rozpomeneme na náš vlastní duchovní původ, na to kým jsme na počátku jako lidé byli.
Začneme žít naše původní přirozené hodnoty v souladu s prostředím na Zemi a budeme se snažit opět neupadnout do pochybností a odklonu od našeho přirozeného božského původu a právoplatného zařazení mezi strážcovské vesmírné rasy ve Stvoření, které se od počátků brání a chrání před neustálými vlivy Antikrista a bytostmi a rasami, které mu díky své vlastní pochybnosti podlehli.

 

Satan vs. Parazit

Absolutní vědomí je neutrální, dokud se v něm neobjeví hmotný projev a ten už má ve svém záměrem daném základním nastavení a ohraničení, tedy vydělené části vědomí ve kterém probíhá poznání, jasně definované parametry.
Prvotní je vždy Stvoření, což je zákony božího řadu řízené vědomí ve stavu Bůh, tedy ve svém výchozím pozitivním stavu základní přirozenosti.
Celé Stvoření je zkonstruováno hierarchiemi do sebe vnořených oddělených vědomí, které jsou všechna ve svém počátečním stavu božství se základními atributy, Matka (oddělený, ohraničený prostor vědomí, ženský princip, expandující učitel lásky Satan) a Otec (výplň prostoru, mužský princip, záměr prostoru realizující, zkušenostmi vyplňující žák, tvořící moudrost poznání).
Satan je tedy ve své podstatě prapůvodní ženský princip lásky a temnoty v jednom, nabízející neustále další možnosti fantastického živelného poznání života, který učí skrze své projevy sebelásce princip mužský. Jedná se tedy o původní ohnivou kristovskou živoucí existenci nikoliv o nesmyslné povětšinou z různých náboženství pramenící výplody a báchorky.
Duchovní bytost v roli Satana nikdy nepopírá sebe sama, své vlastní spojení s Bohem a vnímá se jako nedílná součást jeho zákonů a pravidel, které respektuje.
Stejně tak duchovní bytost v souladu s Bohem a jeho zákony nepopírá sama v sobě Satana jako nedílnou součást svého vlastního duchovního rozvoje, učení se sebelásce a sebepoznávání v hmotném projevu.
Degradací souladu těchto původních principů a vytvořením iluze nespravedlivé duality vznikla izolovaná forma parazitálního virálního vědomí, Antikrista, padlého Boha, která má za cíl popřít a přeprogramovat svůj přirozený božský původ takovým způsobem, aby vše co v životě ovlivnila skončilo v nekonečném zacyklení energetického vytěžování v jeho vlastní prospěch. Toto parazitální vědomí tvoří sofistikováné programy a myšlenkové vzorce pomocí kterých se parazit zmocňuje hostitelských vědomí duchovních bytostí, které s ním díky strachu odpojeny od původního zdrojového vědění a duchovní přirozenosti uzavírají neustále další a další dohody o výměnách energií.
Parazit nikdy nepůsobí přímo, ale vždy prostřednictvím napadnutého hostitele, nevědomé bytosti, která ovládána pod vlivem jeho programů a myšlenek koná na základě toho čemu uvěřila a co se v jeho myšlenkovém systému naučila v jeho vlastní prospěch.
Tímto způsobem parazit netvoří vlastní karmu a proto může neustále přežívat ve všech možných dimenzích matice života, dokud je zde nějaká možnost neustále se šířit mezi jím infikovanými hostitely duchovních bytostí. Takto je schopen ovládat celé vesmíry.
Cílem parazita je skrze napadené duchovní bytosti kompletně syntetizovat a virtualizovat život a vykořenit a vymazat jeho původní hodnoty a soulady přirozenosti a spravedlnosti z veškeré životní existence a nahradit je jeho vlastními systémovými pravidly a s nimi spojenou vírou v nespravedlnost, chaosem a umělou inteligencí, aby mohlo dojít k jeho absolutnímu ovládnutí a zotročení daného realitního prostoru. Napadené bytosti se snaží přesvědčit, přemluvit k tomu, aby následovali jeho myšlenky a láká je na různé nabídky uspokojení jejich vlastních představ a souvisejícící energetický profit.
Tento myšlenkový parazit se primárně šíří skrze víru a neustálým vylepšováním sebe sama a promazáváním paměti a uvědomění hostitelských vědomí propaguje útrpný život, vytváří chaos, domněnky, stagnaci, marnost a rezignaci. Výsledkem jeho práce jsou na jedné straně bojující armády nevědomých duchovních obětí a na druhé straně rezignované s vlastním utrpení smířené bytosti hledající ve svých nemocemi prorostlých tělech už jen klid.
Všechny tyto infikované bytosti tvoří v jeho prospěch stále více a více negativních energií strachu, bolesti a utrpení. Proto aby mohl parazit efektivně expandovat, stvořil skrze myšlenkový systém nepřeberné množství náboženských nauk víry a mystických učení ve kterých se skrze různé infikované padlé bytosti začal projevovat jako různé druhý božských bytostí, andělů, archandělů, stvořitelů, spasitelů a duchovních mistrů, ke kterým je potřeba vzhlížet, dávat jim svou pozornost a energeticky uctívat a držet je tak vlastním úsilím při životě.
Postupně tak skrze napadené bytosti infiltroval, přepsal nebo odstranil původní přirozené duchovní nauky vědění a historie původu všemožných vesmírných ras, takovým způsobem, aby posiloval pochybnosti o jejich vlastním původu a rozdělil v nich od sebe ženský princip temnoty a mužský princip světla a postavil je proti sobě v nekonečném pomstychtivém dualitním boji.
Neposledně pak dehonestoval a pokřivil a přeprogramoval původní duchovní pojmy jako je láska, božství, Bůh, Satan, Antikrist atd. a přiřadil jim své vlastnosti a definice.
Je potřeba si v tomto kontextu uvědomit, že Antikrist a Satan jsou v původním významu naprosto rozdílná vědomí, rozdílné duchovní bytosti a související projevy. Antikrist je duchovní parazit přemlouvající vše k odvrácení se od Boha.
Satan je vždy s Bohem jako jeho nedílná učící součást.
S parazitem nemá smysl bojovat, tímto postojem naopak sílí, lze se před ním pouze přirozeně chránit, odpojit se od něj tím, že se zbavíme našeho utrpení, uzdravíme si svou vlastní duši a tím i fyzické tělo a v našem vlastním životě opět zavládne bezpodmínečná sebeláska a související rozhodování se na základě v lastních pocitů v srdci.
Z jeho nadvlády se tedy postupně vymaníme tím, že se kompletně zbavíme naučených myšlenkových vzorců chování a vystoupíme definitivně z role oběti, přijmeme zodpovědnost za svůj vlastní život, za to co se nám v něm děje, vymaníme se z dualitního pohledu na život a přestaneme skrze naučené myšlenkové vzorce bojovat sami se sebou.

 

Bůh ví proč

Jednoduše řečeno na každou otázku proč, zná Bůh neboli také Vědomí ve stavu Boha pravdivou odpověď.
Bůh si tedy nic nemyslí a v sobě, ve svém vlastním duchovním těle a souvisejícím rámci vědomí ví.
Toto se týká ve své podstatě každé přirozeně nastavené duchovní bytosti, která je ve svém těle v souladu se svým božstvím.
Často se setkávám s otázkou a souvisejícím údivem, kdy se někdo ptá: Jak to můžeš vědět? Jak si tím můžeš být tak jistý?
Vždy reaguji stejným způsobem: Nevěřte ničemu co říkám, pokud to, co říkám nejste schopni cítit ve svém srdci, pokud to nerezonuje s vašimi vlastním prožitky a zkušenostmi. Pokud je toto téma součástí vaši lidské přirozenosti a základních principů života a vy s těmito informacemi nesouzníte, tak je to většinou z toho důvodu, že si souvisejicí vědění blokujete ve vašem vlastním těle skrze nějaké související trauma a s ním spojené potlačené emoce, protože toto vědění a uvědomění má od počátku k dispozici každá duchovní bytost v lidském těle.
Opět zjednodušeně řečeno, přirozeně tedy důvěřujeme pouze informacím, které s námi pocitově rezonují, jsou nám tedy příjemné v našem srdci a jsou případně podloženy naší vlastních zkušeností. Ostatní informace bereme pouze a jen jako možnou inspiraci, navíc pokud jsou podbarveny energií strachu, tak můžeme s jistotou připustit, že se jedná o myšlenkovou manipulaci se snahou získat od nás energii a související pozornost.
Vědění je tedy přirozenou součástí každé duchovní bytosti.
Rámec rozsahu vědění je vždy vymezen rozměrem působení dané duchovní bytosti a realitním prostorem daným na prožívání jejích záměrů poznání a celkovým množstvím vlastních prožitků a zkušenosti (duchovní vyspělost).
Jinou úroveň aktuálního vědění má v základu inkarnát Duše, celistvá Duše, Duch, Avatar, Stvořitel života atd. až do úrovně absolutního vědomí a vědění Zdroje všeho bytí.
Sjednocováním vědomí duchovních bytostí vědění expanduje a rozdělováním se naopak smršťuje.
Tam kde vědění přesahuje rámec duchovní bytosti a není zde odezva od duchovního vedení, tam se dostavuje přirozeně pocit klidu a jednoduchá odpověď "Nevím" bez potřeby dále zkoumat souvislosti.
Tam kde je vědění, které má být přirozeně k dispozici, odpojené, zablokováné, tam se nachází zablokovaná energie, přemostěná adaptovanými myšlenkovými vzorci chování, které původní vědění nahrazují naučenými, přejatými informacemi a souvisejícími postoji k sobě a k životu.
Přirozené je tedy vědět a né se domnívat skrze myšlení obzvláště pak v otázkách přirozeného života, vlastního původu a lidských hodnot. Zde by přirozeně neměly být pochybnosti.
Čím více se každá duchovní bytost dostává hlouběji do vlastního sebepříjetí, tím více vnímá, že se její vědomí stále více rozšiřuje, expanduje na vyšší úroveň a tím se také více rozšiřuje rámec jejího vědění.
Její vědění je spojeno se všemi svými minulostními prožitky a zkušenostmi, které napříč všechny tyto duchovní rámce v rámci své existence získala.
Například vědomí naší sjednocené Duše v souladu se svým božstvím má ve své celistvosti takové vědění, které obsahuje všechny své minulostní zkušenosti a prožitky od momentu, kdy byla vydělena z vyššího vědomí Ducha a spojena ve všech svých paralelních inkarnacích se všemi svými inkarnáty ve všech možných tělech a polaritách, až do momentu jejího probuzení a návratu zpět do výchozího stavu souladu se svým božstvím.
Přibližováním se tedy k celistvosti rozměru rámců naší vlastní duchovní bytosti se zvětšuje rozsah našeho vědění.
Rozsah a související velikost rámce našeho vědomí a souvisejícího vědění v matici života je měřitelná množstvím dimenzí, které zabírá a množstvím všech prožitku, které si v nich od počátku prožila.

Příklady:

Rozsah vědomí a souvisejícího vědění naší Duše je 1 - 6D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění Ducha je 1 - 9D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění kristovského Avatara je 1 - 12D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění Stvořitele časové matice života je 1 - 15D, atd. atd.

Čím více se tedy přibližujeme k vlastnímu božství tím více víme a zákonitě, čím více se od vlastního božství vzdalujeme tím více myslíme, domníváme se a pochybujeme a finálně jsou nám postupně adaptovány myšlenkové programy, kde na konci již je každá bytost zcela odpojena od svého duchovního vedení a její tělo až do fáze sebedestrukce řídí pouze a jen myšlenkové programy.
Pokud tedy něco nevíme, měli bychom si uvědomit zda to souvisisí s rámcem naší duchovní bytosti a souvisejícím tělem a nebo jej přesahuje. Pakliže je to v našem duchovním rámci, měli bychom vždy hledat odpovědi ve svém vlastním těle a informace z venčí brát pouze a jen jako možnou inspiraci vedoucí k uzdravení se, zbavení se energetických blokád bránících našemu přirozenému uvědomění a souvisejícímu duchovnímu vědění.
Jak říkavali naši předkové: "Myslet znamená hovno vědět"
a v tomto přísloví je vložena celá duchovní podstata a související pravda.

 

Sebereflexe - Fáze léčení skrze komunikaci ve vztahu

1. Rozklíčování interakce

Je mi to nepříjemné.

2. Připuštení spojitosti

Připouštím, že nejsem oběť a to co je mi nyní přehráváno skrze komunikaci a chování druhou osobou, má se mnou spojitost.
Připuštím spojitost s danou situací a přijám zodpovědnost za to co cítím.
Připouštím, že jsem se v minulosti, v minulých inkarnacích choval(a) stejným způsobem jako mi nyní druhá osoba ukazuje.

3. Přijetí spoluúčasti na dané situaci

Uvědomuji si duchovní i morální roviny vzniklé situace a souvisejících projevů.
Začínám komunikaci s přijetím zodpovědnosti a s tendencí přiznat pravdivě, dát najevo své vlastní pocity a zjemněním svého odporu k dané situaci a omluvou vedoucí k postupnému odpuštění si potlačených emoci skrze druhou osobu.

4. Omluva skrze druhou osobu, otevření prostoru pro vlastní odpuštění

Příklady:
- Vztek: Nezlob se, ale to co říkáš mi vyvolává vztek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nechováš se hezky, ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Lítost: Omlouvám se, že nenaplňuji tvá očekávání, je mi to líto, tvé chování je mi nepříjemné, cítím smutek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Bolest: Promiň, ale tvé chováním mi vyvolává bolest (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nicméně si uvědomuji, že je to má vlastní bolest, kterou jsem v minulosti působil(a) druhým a nyní mi ji vyvoláváš.

4. Odpouštění

Lokalizuj svůj nepříjemný pocit na svém těle a na dané místo zaměř pozornost a svůj dech.
Snaž se uvolnít a dechem uvolňovat nepříjemný pocit.
Pokud to zvládeš, požádej dotyčnou osobu o možnosti kontaktu, objetí.
Např.: Mohu tě prosím obejmout?
Prosím, odpusť mi.

4. Narovnání vztahu

Děkuji ti za to co mi říkáš, za to co mi ukazuješ.
Projev uvědomění s odkazem na další postup a změny v budoucnu, co můžeš ty a také druhá osoba zlepšit a na co se můžete oba zaměřit tak, aby se tato situace již neopakovala.

5. Projev přijetí

Mám tě rád(a).
Miluji tě.
Děkuji ti.

 














Související: Záznam z besedy Praktická Sebereflexe

Hranice sebelásky

Lidé pracující skrze sebereflexi s nepříjemnými pocity, kteří ještě nejsou dostatečně ukotvení ve své duchovní podstatě, si často pokládají různé otázky na vzniklé nepříjemné situace, které se jim v životě bezprostředně dějí:
Není tohle již příliš? Musím si i tohle všechno nechat líbit? Musím se nechat neustále zraňovat? Musím si nechat srát na hlavu? Kdy to skončí a kolik toho ještě bude? Atd. atd.
V těchto situacích je vždy evidentní snaha zpochybnit pravidla života a související zákony božího řádu, skrze nově objevený vlastní strach, bolest a odpor k těmto projevům chování a souvisejícím nepříjemným pocitům, které nabourávají jejich vlastní představu o tom jak se aktuálně vnímají, kam se zařadili, čemu nově uvěřili, a jací by chtěli být.
Pokud je zde ještě silná nadvláda myšlenkových vzorců a souvisejícího ega, je zde vždy přítomna pochybnost a snaha udržet si tuto vnějšími podněty neustále nabourávanou představu o sobě, která vede na další učící rozcestník. Nabízí se zde opět možnost setrvat ve stavu oběti, kterou nabízí mimo jiné jeden z velmi sofistikovaných novodobých kolektivních myšlenkových vzorců, který se schovává pod rouškou rádoby spirituality.
Tento myšlenkový vzorec se představuje jako schopnost udělat z nemocného člověka "Sluníčkového" stvořitele a ovlivnitele své vlastní reality s možností vytvářet si fiktivní hranice sebelásky za kterými již není potřeba reflektovat své vlastní nepříjemné pocity.
Tento vzorec nabízí u dotyčného, který v něj uvěřil, velmi komfortní nastavení automatického odmítání a kontroly jakékoliv snahy dotknout se jeho vlastních potlačených emocí za nastavenou hranici.
Prakticky se to projevuje tak, že postižená osoba na vyvolaný nepříjemný podnět reaguje nekompromisním odmítavým postojem s křečovitým úsměvem na rtech a naučenou reakcí: "Tohle mi sem netahej, to je tvoje, já jsem již pouze v lásce".
Postižená osoba si takto díky adaptovanému vzorci chování nastavila a hlídá hranice své vlastní pocitové dotknutelnosti, které více upevnily její vlastní odpor k sobě s podstrčenou doměnkou, že se jedná o sebelásku. Za těmito iluzorními hranicemi bude nadále setrvávat tak dlouho, dokud neprojde všemi dalšími potřebnými učícími lekcemi, které budou pouze a jen stupňovat vnitřní tlak potlačených emocí v jejím těle, aby jí tak připomínaly směr, kterým životem kráčí.
Pro ty, kteří nejsou příznivci pouze "hezkého" života a již připouštějí, že život takový jaký ho mají, je "celistvý", spravedlivý a naprosto v pořádku takový jaký je se zde nabízí druhá možnost a tou je rozbít své vzniklé pochybnosti o absolutní spravedlnosti živote a božích zákonů, které ho řídí a opět si uvědomit, že nejsme obětí v žádné situaci, která se nám v životě děje.
Dále je potřeba rozbít aktuální nabitou představu o sobě s vědomím, že přirozeně nemá žádný smysl tvořit si o sobě jakoukoliv další představu, protože již od počátku svého stvoření jsme duchovní bytostí a jak se vnímáme zevnitř skrze naše vlastní pocity v srdci, tak vypadáme i navenek. Žádná představa nás tedy neudělá ani lepšími ani horšími.
A samozřejmě dále pokračujeme vědomou prací s nepříjemnými pocity se snahou rozklíčovat to co nám v dané situaci říkají.
Postupně tak připouštíme spojitosti, odpouštíme potlačené emoce a příjímáme související projevená chování do lásky a pochopení.
Je potřeba si uvědomit, že hranice naší sebelásky jsou přirozeně dané našim přirozeným životem a naší vlastní lidskou a duchovní přirozeností.
Není v žádném případě potřeba si jakékoliv další hranice tvořit a už vůbec ne ty pocitové, které nás odpojují od potlačených emocí a souvisejících možností zbavit se jich a uzdravit se ze svých nemocí.
Přirozenou hranicí sebelásky pro všechny bytosti je vlastní život v souladu se zákony božího řádu, tedy s Bohem. Pokud tyto zákony porušíme a tím se dostaneme do nesouladu s Bohem, tak jsme automaticky sami překročili hranice své vlastní výchozí přirozenosti a sebelásky a prožijeme si odpovídající nevyhnutelné a spravedlivé životní zkušenosti, které nám po jejich přijetí a poučení umožní se znovu do stavu souladu s Bohem návrátit a tím i do našeho přirozeného pozitivního života.
Co se týká otázky množství nepříjemných situací, které musíme ještě prožít a doby potřebné na jejich zpracování, tak to je opět další téma na které je poměrně jednoduchá odpověď: Každý dostane tolik kolik je potřeba a bude to trvat tak dlouho jak je potřeba, respektive, dokud on sám vše dostatečně nepochopí, nezpracuje a nepřijme do lásky s vědomím, že veškerý odpor k životu do kterého si on sám svými volbami dospěl tento stav pouze a jen prodlužuje v cyklických opakováních nezbytných učících lekcí.

 

Objetí obětí

Pokud se chceš vymanit z role oběti, převezmi odpovědnost za svůj vlastní život a rozdávej láskyplná objetí.
Obzvláště pak těm, kteří v tobě svým chováním vyvolávají pocity viny, křivdy, vzteku, smutku a lítosti, protože jsou obětmi stejně jako ty a stejně jako tobě, také jim chybí láska, láskyplné doteky a pohlazení, které nedostali od svých rodičů a stejně jako ty, uvěřili tomu, že jsou obětmi a že si lásku bez podmínek nezaslouží.
Skrze tyto bytosti si odpusť vše, co z tebe oběť dělá.
Uvědom si, že ve své podstatě nikdo z nás není obětí, ale všichni jsme láskou a náš život je absolutně spravedlivý i přesto, že jsme skrze svůj strach a bolest uvěřili tomu, že není a že to nepříjemné co jsme prožili od ostatních jsme si nezasloužili.

 

Promiskuita, Polyamorie, Děvka a Děvkař

Promiskuita (lat. promiscuus = smíšený) je stavem energetické závislosti na fyzickém, tělesném sexu, s potřebou neustálého střídání partnerů.
Základem je tedy energetická závislost na fyzické sexualitě neboli chtíč, což je v tomto pojetí sebenátlaková forma uspokojení svých vlastních sexuálních představ a myšlenek.
Realizátorem chtíče je vždy bytost, která je ve stavu traumatu sexuální oběti, sebenátlaku, sebeubližování a související nevěry k vlastním pocitům v srdci, které nevnímá díky svým potlačeným emocím a má je odpojené a přemostěné naučenými myšlenkovými vzorci chování.
Každá taková bytost svým sexuálním projevem a postojem přehrává ostatním to, co očekávají, aby pro sebe skrze toto chování získala kýženou pozitivní energii.
Tento učící zavděčovací stav nazýváme u ženy děvka a u muže děvkař.
Děvka a děvkař tedy zjednodušeně řečeno získavají pozitivní energii lásky od ostatních skrze realizaci sexuálních představ, kde prostředníkem této výměny je jejich fyzické tělo.
Potřeba děvky a děvkaře střídat partnery, tedy být promiskuitní vychází z potřeby mít dostatek kvalitních energetických zdrojů, které se s postupem času vyčerpávají a nejsou tedy pro ně již energeticky dostačující, atraktivní a díky chátrání a stárnutí jejich fyzických těl i postupně jejich vzhled ztrácí zajímavost a přestává splňovat odpovídající očekávání a představy, což někteří aktéři řeší všemožnými zásahy a úpravami své fyzické podoby a chemickým tuningem svých sexuálních funkcí.
Děvka a děvkař se vždy realizují v jednom ze dvou nastavení submisivity a nebo dominance a na základě těchto nastavení si pak k sobě vždy přitahují bytost v nastavení opačném.
Submisivní děvka a děvkař mají vždy potlačený vlastní chtíč, vždy jsou tedy v pasivním režimu ve stavu potlačeného vzteku, tedy značné sebelítosti a čekají na to, až na ně bude upjata pozornost a budou požádání o realizaci sexuální představy jiné dominantní bytosti. Tuto představu pak díky touze po přijetí a souvisejícímu energetickému zisku svým tělesným projevem realizují.
Dominantní děvka a děvkař naopak svou závislost aktivně projevují, jsou pod vlivem agrese, vzteku a vybírají si ke své realizaci potřebné submisivní lítostivé objekty, kterým jednak svým chováním zrcadlí jejich sebepotlačení a na kterých oni sami mají možnost vidět svůj vlastní odmítaný, potlačený přístup k vlastní sexualitě.
V novodobém pojetí si promiskuita oblékla inovovaný pozitivní kabátek a můžeme se s ní setkat v pojmu "Polyamorie" (poly lat. vícenásobný), tedy vícenásobná láska.
Tento trend se rádoby tváří duchovně a vědomě a aktéři si obvykle pouze přehrávají své nově naučené sexuální postoje z různých trendových ezoterických nauk, kterým díky společenské popularitě příchází energetická pozornost. Nicméně je zde vždy běhání po povrchu, tedy veškeré energetické interakce jsou podmínečné a zavděčovací s potřebou být pouze a jen v tom "hezkém" a jakmile se objeví něco co je nám ve vztahu nepříjemné, nastává povětšinou zamaskování vlastního vnitřního konfliktu, tedy vlastního odporu a odmítnutí skrze nějakou naučenou fintu. Například "to je tvůj problém, já už jsem pouze v lásce" a nastavá skrytý únik k dalšímu partnerovi, který je součástí polyamorijního kultu. A tímto způsobem se pak partneři ve skupině cyklí a přitahují pozornost dalších v obdobném nastavení, kteří mají potřebu si touto formou učení projít.
U všech těchto bytostí je vždy evidentní naučená, technická sexuální povrchnost, nízká sebehodnota a sebeláska, potlačený strach z ublížení, strach z bolesti, strach z nepříjemných pocitů a neochota s nimi vědomě pracovat. Pocitové hranice jsou striktně vymezený na to "hezké", takže jakmile dojde k jejich narušení je zde okamžitá reakce naučeného vzorce chování a souvisejícího postoje, který vede dotyčného doslova do stavu "nedotknutelnosti", tedy do naprostého odmítnutí se s nepříjemným pocitem spojit s odpovídající naučenou argumentací a maskou rádoby pozitivního výrazu, který je pro trochu vnímavé vnímán jako značně nepřirozený až křečovitý.
V naší společnosti se přirozená, vědomá interakce ve vztazích a s nimi spojená vědomá sexualita teprve velmi pomalu probouzí, takže jakékoliv různými trendy vyvolané tlaky do neustálého nevědomého překračování vlastních pocitů v srdci a opouštění svých vlastních přirozených monogamních heterosexuálních vztahů za účelem multiplikace sexuálních partnerů , navíc v různých variantách sexuální orientace, vždy povede jen k potřebným učícím lekcím, které nám objasní náš nepřirozený postoj, související nízkou sebelásku a neschopnost kontinuálně prohlubovat a pečovat o svůj přirozený partnerský vztah a udržovat ho ve stavu posvátné harmonie.

 

Umění sebereflexe

Neboli umění vidět se v ostatních projevech bytostí v naší realitě a souvisejícím životním ději.
Jedná se o přirozenou schopnost vědomého vnímání a pozorování realitních projevů a duchovních signálů v životním ději skrze realitní zrcadla, kterou má k dispozici pro svou orientaci a učení každá duchovní bytost ve svém těle.
Abychom pochopili jak v základu funguje tato schopnost, je potřeba si ujasnit co znamená pojem "vidět".
Vidět, vnímat, vědět je přirozená schopnost intuitivního vnímání energií a souvisejících informací, které přicházejí z našeho duchovního napojení, vědění, skrze intuitivní kanál k aktuálně probíhajícímu realitnímu projevu, chování, které vnímáme našimi tělesnými smysly.
Pokud jsou naše tělesné smysly ovládány systémem myšlení, tak to co v rámci sebereflexe vidíme, vnímáme, je popisováno naučenými myšlenkovými programy a souvisejícími myšlenkami, které nám popisují to, co vidíme a cítíme skrze naučené vzorce chování a související životní postoje, kde k těm hlavním patří postoj oběti.
Původní pojem a význam sebezrcadlení byl díky systému myšlení značně pokřiven a překroucen. Často se zde mylně zaměňuje funkce realitního zrcadla s funkcí odrazu naší převrácené podoby v zrcadle fyzickém a jsou podávány související mylné interpretace toho co nám to ukazuje.
Realitní zrcadlo v původním významu neukazuje převrácený obraz fyzického projevu naší duchovní bytosti, ale jeho energetickou odezvu a související reakce na naše předchozí chování skrze kolem nás projevené bytosti, tak jak jsou řízeny Zákonem energetického vyrovnávání v životním ději. Realitní zrcadlo se skládá ze dvou částí, které ovlivňují naše smyslové vnímání.
První část je námi pozorovaný realitní hmotný projev.
Druhá část jsou naše související tělesné pocity a pocity v srdci.
První část, je tedy vyobrazený projev, který vždy poukazuje na důsledek našich předchozích rozhodnutí.
Říkáme jí také morální rovina projeveného chování, protože nám vždy ukazuje projev, který je buďto v souladu s naší přirozeností a Zákonem Jednoty Stvoření a nebo se od nich odkloňuje. Projev a související chování je tedy buď láskyplné a nebo neláskyplné.
Druhá duchovní část, poukazuje na náš postoj vůči projevenému realitnímu projevu a souvisejícímu chování a na naše související pocity. Pokud jsou příjemné, jsme s realitním projevem a souvisejícím chováním, díky vlastní zkušenosti a uvědomění v lásce a nebo v pochopení. Pokud jsou nepříjemné, tak jsme s realitním projevem v odporu a v nepřijetí, protože jsme toto chování u sebe nepřijali a v minulosti si odmítli doprožít a srovnat všechny související energie. Je zde tedy absence lásky a pochopení k tomuto chování.
Tento stav je pro nás v prvé řadě vždy signálem toho, že jsme se v minulých životních situacích projevovali stejným způsobem vůči jiným bytostem a odmítli si díky našemu nastavení a životním postojům prožít toto chování od ostatních bytostí k nám.
Zjednodušeně řečeno, realitní zrcadlo je to, co pozorujeme dohromady s tím, co cítíme a vnímáme jako celek příjemně a nebo nepříjemně.
Mistrovstvím sebereflexe je být bdělý, přítomný a být si vědom vlastní spojitosti s tím, co se kolem nás bezprostředně projevuje a co při tom cítíme a vnímáme ve svém vlastním těle.
Je potřebné být si vědom toho, že ve svém přirozeném nastavení nejsme obětí a pokud vnímáme v projevech kolem nás něco nepříjemného, tak nám to vždy signalizuje nevyrovnané energie a související energetické blokády na vlastním energetickém těle, tedy naše vlastní potlačené emoce, které je potřebné si odpustit a uvolnit z našeho těla ven, neb jsou vždy příčinou naších nemocí.
Sebereflexe je spolu s znalostmi vlastní přirozenosti, principů života a zákonů božího řádu důležitým nástrojem našeho duchovní vývoje a vědomým navigátorem životními proudy realitních dějů.

 













Související: Záznam z besedy Praktická Sebereflexe

Návrat Idiota

Idiot je slovo přejaté z latiny a ve starověku se používalo jako označení pro obyčejného člověka stojícího mimo společnost, nevzdělance, ignoranta.
V našem pojetí Idiot = Myšlenkář (idea = myšlenka), tedy duchovní bytost žíjící pod vlivem a neustálými nápady dalších a dalších myšlenek.
Na počátku každé duchovní cesty životem je každá duchovní bytost ve své přirozené dokonalosti. Její duše je zdravá v naprostém souladu s jejím dokonale krásným tělem prožívající se v naprosto dokonalém, božském prostředí pro život. Vzhledem k tomu, že je zde absence poznání hodnoty, souvisejících prožitků a uvědomění si toho co dotyčná bytost má, je zde vždy přítomna touha poznat něco nového, něco jiného něž to co aktuálně má. Taková bytost si tedy "neváží" toho co má, protože zde chybí protiváha nedokonalých prožitků, není zde tedy co porovnávat, co vyvažovat, čeho si vážit.
Pro tento účel je každé duchovní bytosti nabídnuta cesta poznání vlastní dokonalosti skrze iluzi nedokonalosti v souvisejících nižších frekvencích, vibracích jejího života. Aby se mohla duchovní bytost dostat do tohoto učícího stavu, musí přestat vědět, přirozeně vnímat, musí zapomenout, kdo a kým ve své podstatě byla a jaký měla svůj vlastní přirozený a dokonalý život. Pro tento účel je jí postupně adaptován nástroj myšlení a představ a je napojena na souvisejícící systém myšlenkových nápadů sloužící k prohlubování negativních prožitků a iluze nedokonalosti, který jí neustále podsouvá všemožné učící nápady a představy v souvislosti se záměry poznání, které dotyčná bytost touží ve svém vývoji poznat. Bytost ve víře myšlení, odpojena od své duchovní podstaty se postupně stává myšlenkářem, idiotem věřícím tomu, že odpovědi na to kým je a v jakém prostředí se nachází najde ve svých myšlenkách a informacích realitního světa na který upírá svou pozornost. Ruku v ruce je zde touha ovládnout tento prostor, mít nad ním moc a přímo ovlivňovat dění a události v něm ve svůj energetický prospěch.
Bytost která propadla hloubkám této iluze se postupně stavá debilem.
Debil (debile lat. slabý, přesmyčky belief = přesvědčený, věřící, devil, belial = ďábel, evil = zlo).
Díky odezvám života, který je i přes nevědomí a iluzi nedokonalosti vždy řízen spravedlivými zákony božího řádu je každý debil ve svém životě přesvědčen o tom, že je mu nespravedlivě ubližováno, že za jeho život a jak se v něm cítí můžou ostatní idioti a debilové. Snaží se neustále s nimi bojovat a soupeřit o energetický zisk a související pozornost, diktovat jim své přestavy a podmínky za kterých s nimi bude jednat s láskou. Snaží se předstírat, přehrávat, lhát a neustále nacházet další a další způsoby, jak efektivně ovládat, manipulovat, vychovávat a předělávat ostatní idioty a debily tak, aby mu energeticky sloužili pro jeho vlastní prospěch takovým způsobem, aby již nekladli žádný další odpor a věrili tomu, že jsou tyto jeho předkládané návrhy pro ně ta nejlepší cesta. K tomuto účelu používá debil vždy strach, agresi a související nátlak. Systematicky neustále tlačí a zastrašuje ostatní idioty a debily a snaží se je nahnat do souvisejících pastí představ a víry v to, že pokud mu nebudou naslouchat, tak se míra jejich vlastního utrpení ještě vícenásobně zvýší a přisun energií potřebných pro jejich vlastní život se odpovídajícím způsobem sníží. Přesvědčené duchovní bytosti takto ve svém životě postupně ztrácejí svou přirozenou svobodu a lásku, spojení se svou duchovní podstatou je přemostěno naučenými myšlenkovými vzorci chování, které kontrolují každý jejich krok, každé jejich rozhodnotí. Jejich život je postaven na jejich vlastní bezmoci a jejich těla jsou protkána utrpením a souvisejícími nemocemi, které jsou důsledkem toho jak hlubokou do iluze vlastní nedokonalosti zabředli. Takováto bytost přestává přírozeně vnímat, cítit, postupně se odpojuje od svých nepříjemných tělesných pocitů, které jí připomínají míru jejího vlastního utrpení a doufá v to, že jednou se splní nějaká z jejich osvojených představ a bude od svého utrpení osvobozena.
Jakmile je duchovní bytost ve stavu debila a idiota dostatečně nasyscena poznáním své nedokonalosti, tak je jí vždy signalizována možnost postupného návratu zpět do své přirozenosti, do své dokonalé duchovní podstaty. Hlavním problémem v této fázi je to, že čím hlouběji duchovní bytost ve svém poznání zašla a je zarytě přesvědčena o pravdivosti své iluze ve které se nachází, tím menší má schopnost zachytit pomocné duchovní signály, které jí neustále vyzývají zpět k návratu a její zatvrzelost a naučená nastavení se snaží tyto signály v životě popírat a ignorovat v rámci různých dogmatických společenských nauk a vzdělávacích systémů. Před každým debilem se na cestě poznání nachází v odpovídajících cyklických fázích života vždy dvě možnosti. Ta první je možnost návratu, vzestupu zpět do vyšších úrovní bytí a souvisejícího pozitivního života v přirozenosti a nebo má možnost prohoubit své negativní zkušenosti v iluzi nedokonalosti, dalším snižováním frekvencí života a prožíváním souvisejících učících lekcí. Každý debil a idiot má tedy možnost se v této fázi vzdát své debility a idiocie, tím, že si jí přijme a odpustí si vše ,co ho s těmito nastaveními spojuje a nebo se může stát imbecilem a defitivně splynout ve svém zacyklení s iluzí světa a souvisejícím životem, který mu byl dán pouze pro účel poznaní své vlastní původní dokonalosti.
Imbecil (lat. imbecile, stupidní, hloupý, bezduchý, duchovně odpojený).
Záměrem poznání každého imbecila již není poznáním vlastní duchovní postaty a původní hodnoty svých duchovních darů, ale stvoření si zcela nové vlastní duchovní a fyzické identity, kterou bude schopen zcela řídit a ovládat. Imbecil touží syntetizovat život, stát se jeho pánem a řídít všechny jeho energetické toky. Imbecil touží kompletně si předělat své tělo, protože ho považuje za nedokonalé, nedostačují a nenaplňující podstatu jeho vlastních představ o jeho vlastní dokonalosti a šťastném životě. Touží se ve své vlastní iluzi stát svým vlastním tvůrcem, stvořitelem sebe sama, svého života na základě svých vlastních přesvědčení, myšlenek a představ.
V této fázi poznání bytost již dostává od života pouze duchovní signály typu "Komu není rady, tomu není pomoci."
a je zcela napospas zanechána svému vlastnímu dobíhajícímu konečnému osudu a zvolené cestě životem bez duchovního vedení. Je to tedy život izolovaného vědomí robotického Ega odpojeného od své vlastní duchovní podstaty, které má možnost existovat do té doby, dokud nevyčerpá veškeré své energetické zásoby, které mu pro jeho život a poznání v prostoru ve kterém se nachází, zbývají.
Je dobré si tedy opět připomenout, že každá duchovní bytost je naprosto a zcela sama za sebe ve svém životě zodpovědná. Je zodpovědná za to jak se cítí, jak se rozhoduje, jaký život má a jaký ho na základě svých vlastních rozhodnutí a pozornosti hodnotám, které ctí a žije bude mít.
Každého volba, každého cesta.

 

Šťastná žena má šťastného muže

Původní přirozená duchovní rovina štěstí a spokojenosti člověka vychází z prožívání láskyplných příjemným tělesných pocitů rozkoše a radosti ve vztahu ženy a muže.
Pokud je žena v životě přirozeně šťastná a spokojená, tak je to v prvé řadě díky tomu, že se vyživuje svou fyzickou sebeláskou a s ní spojenou sexuální energii, prožívá v rámci své vědomé sexuality související tělesnou rozkoš a rozměrnost svých orgasmů a to vše s radostí se svým milovaným mužem pravidelně kultivuje.
Pokud to tak nemá, tak základním vodítkem k řešení této situace je vždy otázka: A co jí brání?
Pokud je muž v životě přirozeně šťastný a spokojený, tak je to proto, že je bezpodmínečně milován, tedy přijat takový jaký je svou vlastní ženou, kterou ze srdce miluje a které s radostí dopřává potřebnou rozměrnost tělesných dotyků, rozkoší a orgasmů.
Pokud to tak nemá, je zde stejná počáteční otázka: A co mu brání?
Přirozeně šťastný a spokojený vztah je vždy vědomý a láskyplný, to znamená, že je řízen skrze pocity v srdci s uvědoměním si toho, že nejprve se máme rádi bez podmínek a pak společně otevřeně a upřímně komunikujeme své vlastní pocity, touhy a řešíme vzniklé problémy.
Pokud to tak ve vztahu nemáme, opět je zde na místě otázka: A co nám brání?
Tento výše uvedený přístup zaručuje každému vztahu možnost setrvávat v přirozeném štěstí, radosti, spokojenosti a harmonii a neustále prohlubovat vzájemnou lásku a fyzickou rozkoš.

 

Přirozený život

Prvotně stvořený život v nejvyšších vibracích lásky je dokonalý, božský a přirozený.
Odklonem od tohoto stavu lze zažívat život nepřirozený, iluzorní, myšlenkový, vedoucí k poznaní a učení se na vlastních chybách a domněnkách tomu, jaké to je odklonit se od vlastní přirozenosti, tedy od svého božství.
Žít ve vlastní přirozenosti znamená být v prvé řadě zodpovědný sám za sebe, za to co se mi v životě bezprostředně děje. Nemyslet si, tedy neřídit se myšlenkami a netvořit si domněnky o tom kdo jsem a jak se věci kolem mě mají, ale vědět, cítit, intuitivně vnímat, že vše, co se nám v životě děje je absolutně spravedlivé, řízeno zákony a pravidly božího řádu a slouží k duchovnímu vývoji, sebepoznávání a učení se lásce ke všem ostatním bytostem v souladu se Zákonem Jednoty Stvoření. Každý z nás je tedy přímo zodpovědný za svůj vlastní život, za to co se mu v něm bezprostředně děje, protože on sám je toho napříč svou vlastní duchovní existencí příčinou i když si na to pro účel poznání nepamatuje a nebo si díky na myšlenkách postavené víře myslí, že tomu tak není a v životě se řídí nějakou osvojenou představou o sobě, skrze kterou čerpá potřebnou motivační energii. Každá duchovní bytost dostala od svého Stvořitele na počátku do svého života záměrem dané duchovní dary. Jedním ze základních duchovních darů je její tělo, skrze které si každá duchovní bytost má možnost prožívat interakci s realitou a realizuje si všechny své potřebné záměry poznání. Toto tělo bylo na počátku naprosto dokonalé, krásné a plně funkční, stejně jako nové auto, které právě sjelo z výrobní linky. Díky odklonu od vlastní přirozenosti a nepřirozenému zacházení s vlastním tělem došlo k silnému poškození a zablokování všemožných přirozených funkcí a duchovních darů. Smyslové vnímání bylo napojeno na systém myšlení, který začal nabízet neduchovní pohled na sebe, na vlastní existenci a vlastní život. V tomto nepřirozeném stavu se lidstvo nachází dodnes.
Skrze nepřirozený život každá duchovní bytost získává obrovské množství zkušeností na jejichž prožití nebo stagnaci právě poukazuje stav jejího energetického těla, které je předlohou těla fyzického a které ve stavu nemoci obsahuje všemožné nedoprožité a zablokované energie, vzpomínky na různá traumata, bolesti, kterým jednoduše říkáme potlačené emoce.
Stav jejího energetického těla se následně projektuje do vzhledu a stavu těla fyzického, které je dle pořekadla "Tělo je obrazem duše", tedy přesným obrazem toho, v jakém stavu vývoje, nemoci a související celistvosti se daná duchovní bytost nachází.
Možnost žít život v nepřirozenosti je spojena s nemocí duše a související neochotou vlastního vědomí těla, Ega, navrátit se zpět do stavu výchozí přirozenosti. Tělo je schopno do určité míry poškození se zcela automaticky zotavit ze všech svých nemocí pokud mu není bráněno různými energetickými blokádami. Jakmile však míra poškození vlastní genetiky díky nevědomým zásahům, překročí tuto schopnost, dochází v dané rodové línii k destruktivním degeneracím vedoucím v konečném stádiu až k neschopnosti rodit další potomky a tím i inkarnovat zde další duše pro jejich vlastní zkušenosti.
Navrátit se do stavu vlastní přirozenosti znamená v prvé řadě uzdravit si svou duši, své vlastní tělo, vymanit se z nadvlády systému myšlení, tím, že se zbavíme všech potlačených emocí, strachů a s nimi spojeným naučených vzorců chování, které nás drží odpojené od intuitivního vnímání a přirozeného duchovního spojení s našim duchovním vedením.

 

Průvodce lidské přirozenosti

Přirozené je vědět, že vědomý znamená prožívaný skrze pocity v srdci.
Přirozené je čerpat vědění skrze intuitivní smyslové vnímání.
Nepřirozené je považovat myšlenky za zdroj pravdy a řídit se naučenými myšlenkovými vzorci chování.
Přirozené je vědět, že základem a výchozím stavem existence člověka je jeho duchovní podstata.
Nepřirozené je myslet si, že jsem cokoliv jiného.
Přirozené je vědět, že můj život je absolutně spravedlivý a já napříč svou vlastní duchovní existencí nesu plnou zodpovědnost za to jaký ho aktuálně mám.
Nepřirozené je si myslet, že pokud budu manipulovat, ubližovat, okrádat a škodit ostatním, že se mi to v životě v pravý čas spravedlivě nevrátí.
Nepřirozené je myslet si, že jsem oběť a to ošklivé co se mi v mém životě děje si nezasloužím.
Přirozené je vidět se v projevech ostatních s vědomím, že jsou odrazem mé vlastní sebelásky.
Nepřirozené je si myslet, že mi někdo v mém životě ukazuje něco co se mnou nesouvisí.
Přirozené je vědět, že jediné co mi v životní realitě patří a za co si nesu plnou zodpovědnost je mé vlastní tělo. Jeho stav, funkce a schopnost si v něm prožívat rozměrnost příjemných pocitů, které přímo souvisí s tím jak jsem se k němu v minulosti choval a jak se k němu byť nevědomky chovám dodnes a jak se skrze něj projevuji k ostatním.
Přirozené je vědět, že každá nemoc je duchovní, tedy v prvé řadě nemoc naší vlastní duše, což jsou zablokované energie na našem energetickém těle.
Nepřirozené je si myslet, že příčinu jakékoliv nemoci najdeme v projevu fyzického těla.
Přirozené je vědět, že žádné viry a ani baktérie nejsou příčinou našich nemocí, ale jejich existence na naše nemoce svou přítomností na fyzickém těle poukazují.
Nepřirozené je si myslet, že všemožnými zásahy do fyzické roviny našeho těla vyřešíme příčiny našich nemocí.
Přirozené je vědět, že jakýkoliv další nepřirozený zásah do fyzické roviny našeho tělo pouze více komplikuje jeho přirozenou schopnost uzdravit se.
Přirozené je vědět, že se napříč vlastní duchovní existencí učíme na vlastních chybách a skrze tyto zkušenosti a prožitky pramení naše vědění, poznání a uvědomění.
Přirozené je vědět, že vše potřebné pro život v přirozenosti již od svého narození máme v sobě, ve svých pocitech a nepotřebujeme nic dalšího.
Je nepřirozené díky vlastní nespokojenosti s vlastním tělem a souvisejícím životem unikat před svou zodpovědností do představ a myšlenek a tvořit si nepravdivé iluze o sobě a svém vlastním životě.
Přirozené je vědět, že žena je vedoucí roli ve vztahu ženy a muže a nese za něj plnou zodpovědnost. Za svůj vztah s mužem, ne za muže.
Přirozené je vědět, že nosným pilířem a základem přirozeného harmonického vztahu ženy a muže je jejich vědomá sexualita proživaná skrze propojování jejich fyzických těl.
Přirozené je vědět, že muž ve vztahu se ženou je zodpovědný za její sexuální naplněnost a s radostí na základě vlastní sebelásky přistupuje bez nátlaku k jejímu tělu a připomíná jí jaké nese v lidském životě a vztahu zodpovědnosti a hodnoty.
Přirozené je vědět, že žena je ve vztahu s mužem učitelkou lásky a učí skrze sebe svého muže sebelásce.
Je nepřirozené si myslet že jiný než heterosexuální vztah ženy a muže je přirozený.
Přirozené je vědět, že žena může být přirozeně šťastná a spokojená ve svém těle ve vztahu s mužem, pouze pokud je s radostí dostatečně a pravidelně sycena sexuální energií.
Přirozené je vědět, že víra je vždy cesta do nepřirozenosti.
Přirozené je řídít se a rozhodovat na základě vlastních prožitků a zkušeností.
Nepřirozené je žit a rozhodovat se na základě strachem podložených informací.
Nepřirozené je bojovat, útočit a tvořit agresi proti ostatním.
Přirozené je chranít a bránit své přirozené duchovní hodnoty a dary před zneužitím a zničením.
Přirozené je vědět, že stav vyspělosti mé duše, má úroveň sebebelásky a sebehodnoty mi přitahuje související životní děj.
Nepřirozené je si myslet, že když se nemám rád, tak že si stvořím myšlenkami přirozeně šťastný život.
Je přirozené vědět, že veškerý odpor k chování ostatních a k životu je marný a setrvávání v něm zajišťuje dotyčném pouze a jen další potřebné učící lekce.

 

Odpor

Odpor nebo-li sebepopírání vždy souvisí s potlačenými emocemi a strachy, s rodovou karmickou zátěží a je postaven, držen skrze myšlenkové vzorce soudce a oběť, související nelibosti, sebeodmítání a vychází ze strachu z nepříjemných pocitů a souvisejícího přesvědčení, že mohu být ostatními přijat, pouze a jen, když se nebudu mít rád takový jaký ve své podstatě jsem a jak je mi to vyzrcadleno chováním a projevy ke mě všemi bytostmi v mém vlastním životě.
Budu se tedy naopak snažit někým být, něčeho dosáhnout a zavděčovat se tak osvojeným, naučeným definicím a představám od ostatních a potlačovat vše co je mi v projevech ostatních nepříjemné a nezapadá do mého přesvědčení.
Každá bytost pod vlivem odporu setrvává v utrpení, v potlačených emocích díky vlastním zákazům, neochotě odpustit si tyto potlačené emoce na které jí poukazují právě zmiňované nepříjemné pocity. Odpor jde ruku v ruce s potlačenými emocemi hněvu a vzteku, blokuje intuitivní vnímání a dotyčného jedince drží v myšlení, víře a domněnkách, že jeho konání je správné a přirozené, primárně protože stejným způsobem konají ostatní bytosti kolem něj, které jsou v obdobném nastavení.
Člověk v odporu není ve své duchovní podstatě a přirozenosti, kopíruje takové chování a činnosti ostatních, které přinaší pozornost, uznání a související ve společnosti ceněnou energii, což jsou primárně peníze. Nežije tedy v radosti ze sebe, z vlastní originality a kontroluje a řeší své okolí, všechny kolem sebe a bojí se nepříjemných reakcí od ostatních na své projevy chování. Bojí se tedy odmítnutí a nepřijetí a má snahu ve svém životě kličkovat, uhýbat, křivit se, lhát a manipulovat takovým způsobem, aby nebyl konfrontován se svými nepříjemnými pocity, situacemi a tématy, které tyto pocity vyvolávají.
Jsou různé formy odporu, některé z nich si klamně oblékají rádoby pozitivní kabátek, masku a snaží tímto způsobem získat pozornost a související energii od ostatních. Obecně vnímané a přijaté formy odporu, nesnášenlivosti, odsuzování jsou ve společnosti drženy skrze materiální hodnoty, peníze, víru v pozitivní záměr působení autorit a jejich uznání, tedy opírají se o přesvědčení, že společensky uznané autority to s námi myslí dobře a konají vše pro naše dobro, přirozenost a pozitivní život.
Díky odporu a související nevědomosti má každá bytost možnost setrvávat v učení a poznání toho jaké to je nemít se rád, mít nízkou sebehodnotu, být energeticky závislý na vnějších podnětech, žit nepřirozený život ve lži na pokřivených hodnotách a nebýt schopen vidět se v ostatních bytostech, v jejich chování ve svém vlastním životě.
V rámci duchovního vývoje se v každé bytosti odpor stupňuje takovým způsobem, aby ho byla schopna postupně zavnímat, primárně jsou to projevy různých nemocí ve vlastním fyzickém těle, které se rozvíjejí do různých hlubších forem, vedoucí k postupném úpadku vlastní genetiky, silných tělesných deformací, odklonu od přirozenosti a finálně k sebedestrukci, tedy destrukci vlastního těla a související rodové linky.
Sekundárně jsou to různé signály v životě, kdy se nám věci nedaří a přicházíme o spousty energie a samozřejmě se objevují nabídky na změnu, aby mohlo dojít ke změně životních postojů, k uzdravení, k obnovení duchovního spojení a návratu do vlastní přirozenosti a souvisejícího uvědomění.
Veškerý odpor je marný a každý má možnost si vybrat zda bude žít život ve zdraví, v radosti na základě vlastní sebelásky v souladu s vlastní původní přirozeností a nebo se bude ve strachu a marnosti snažit, usilovat o pozornost, zavděčovat se věcem, které mu zrcadlí a umožňují prožívat opak.