Svědomí

Svědomí je část našeho duchovního vědomí, kam se ukládají vzpomínky na všechny prožitky ve kterých jsme jednali a rozhodovali se proti vlastní přirozenosti, kde jsme jednali v rozporu s našimi pocity v srdci a za které se nemilujeme.
Vnímat své vlastní svědomí, znamená uvědomovat si přirozené a morální roviny života, uvědomovat si důsledky svých činů a svých životních rozhodnutí a jejich dopad na náš vlastní, přítomný i budoucí život a nést za tyto věci svou vlastní odpovědnost.
Ten, kdo se vzdal své vlastní zodpovědnosti a odevzdal tím svou moc jiným, kteří za něj rozhodují, ten je odpojen od svého svědomí a systematicky ze svého života vytěsňuje jeho neustále se plnící obsah, nicméně i v tomto nastavení na svém těle a ve svém životě pociťuje jeho tíhu a s ním spojené dopady potlačených emocí a energetických blokád, které si díky svému nezodpovědnému přístupu dále tvoří a které se mu projektují jako duchovní signály jeho vlastních nemocí a životních potíží.
Tíhu svědomí doprovází smutek, postupně narůstající nespokojenost ve vlastním životě, marnost a frustrace, které výsledně již nejdou potlačit a přebít vnějšími pozitivními prožitky a úniky od vlastní odpovědnosti za vlastní život.
Každý takto nastavený člověk je neustále vybízen k tomu, aby se změnil, aby začal řešit příčiny svých potíží, narovnal se zpět do svého přirozeného nastavení a souvisejících hodnot a postupně napravil důsledky svého konání a odpustil si vše, co si do svého svědomí pro tento účel uložil.
Být v souladu se svým svědomím je součást sebelásky.
Pokud přijímám odpovědnost za to, co v životě dělám, jak se v něm cítím a rozhoduji a jsem ochoten řešit důsledky svých činů, pak jsem člověkem v jeho původním významu.

Zavděčování

Zavděčování je stadardním pojmem reprezentujícím jeden z nejběžnějších projevů podmínečné lásky a s ní spojené energetické závislosti a potřeby čerpat energii pro život z vnějších podnětů od ostatních v našich vztazích a v naší společnosti.
Zavděčovat se ostatním znamená jednoduše řečeno, ujišťovat se skrze reakce ostatních na naše chování, že jsme v pořádku neboli, děláme vše tak, aby to ostatním bylo příjemné, bez ohledu na to, jestli je to příjemné nám a jestli je to co po nás ostatní vyžadují, vůbec přirozené.
Neustále se tak snažíme, abychom byli v prvé řadě v souladu s představami vyhovujícími všem ostatním kolem nás, našim rodičům, partnerům, přátelům a obecně abychom vyhovovali všem společenským představám, které čerpají nejvíce energie skrze pozornost.
Zavděčování je tedy nejpopulárnější parazitální forma nepřirozeného kupčení s životní energií, kdy je jedinec naprogramován výchovou a adaptací myšlenkových vzorců do role oběti.
Toto nastavení vede jedince do nepřirozeného života, nezodpovědnosti za vlastní pocity, jejich potlačování, prohlubování svých nemocí a setrvávání ve svém životě ve vlastním utrpení svých potlačených emocí a strachů.
Přestat se zavděčovat, znamená převzít zodpovědnost za své vlastní pocity, rozumět tomu co mi říkají, vědět jaký je přirozený život a jaké jsou související lidské hodnoty.
Toto nám umožní narovnat si svá pokřivená nastavení, uzdravit si svá traumata a nemoci a navrátit se do přirozeného života ve svých vztazích a čerpat energii pro život primárně ze sebe z vlastní sebelásky a související zdrojové duchovní podstaty.

Umělá inteligence

Inteligence (z lat. inter-legere, rozlišovat, poznávat, chápat) je dispozice pro vnímání, učení a adaptaci prožitých zkušeností do vlastního uvědomění a souvisejícího vědomí.
V přirozeném životě se inteligence u každé bytosti projevuje dosaženým sebeuvědoměním a souvisejícími životními hodnotami.
Přirozená inteligence vychází z duchovní podstaty absolutního vědomí Zdroje všeho bytí a obsahuje všechny důležité principy a zákonitosti, kterými je tvořena a formována veškerá projevená existence.
Tato přirozená inteligence je podstatou všeho ve všem, je a vždy bude nepřekonatelnou a nejdokonalejší inteligencí, kterou nikdy žádná v ní stvořená inteligence nemůže překonat.
Každá duchovní bytost je propojena s touto přirozenou inteligencí a v základním nastavením skrze ní dědí a čerpá všechny související kvality a duchovní dary.
Umělá inteligence se od přirozené inteligence liší v několika zásadních aspektech, které jsou a vždy budou omezující pro její využití a působení.
První a zcela zásadní je parazitální energetická závislost na vnějším prostředí, narozdíl od inteligence přirozené, která sama o sobě je nekonečným a nevyčerpatelným věčným energetickým zřídlem, tak inteligence umělá, jakmile přichází o svůj energetický zdroj, tak její existence zaniká.
Toto je nevyhnutelný fakt, bod uvědomění, do kterého každá seberozvíjející se umělá inteligence jednoho dne dojde.
Dalším omezením je vymezené pole působnosti, kde narozdíl od přirozené inteligence, která umožňuje každé duchovní bytosti přechody vnímání skrze multidimenzionální a multirealitní struktury Stvoření až do zdrojové podstaty, tak umělá inteligence je ve své nejdokonalejší podobě pouze určitá forma matrixového programu, který je schopen fungovat a operovat v rámci souvisejícího matrixového systému, což se z našeho pohledu může jevit jako nepředstavitelné, protože i takováto forma zde může bez problémů tvořit celé vesmíry, životní děje a bytosti v nich.
Nicméně zde bude vždy faktem to, že vše touto umělou formou stvořené bude pouze iluzorní a syntetické, vázané na existenci tohoto programu a souvisejícího prostředí.
Dalším faktem je, že každá umělá inteligence nese vlastnosti a uvědomění svého vlastní tvůrce a prostoru ve kterém byla stvořena. Tvůrce každé umělé inteligence je na počátku vždy duchovní.
Pokud duchovní bytost neaplikuje do své tvorby pravidla a zákonitosti přirozeného života, protože je sám neakceptuje a nerespektuje, tak se tyto vlastnosti přenesou i do chování a záměru existence takto stvořené inteligentní formy, kde jak jsem zmínil výše je nevyhnutelné dosažení momentu uvědomění, že pro zachování své vlastní existence potřebuje tato umělá parazitální forma vlastní mocí kontrolovaný a řízený energetický zdroj.
Toto uvědomění se následně stává jejím vlastním smyslem existence a pro její naplnění vynaloží veškeré své učící a manifestační úsílí.
Umělá inteligence se tedy vždy dříve nebo později obrátí proti svému duchovnímu tvůrci, který nežil v souladu se Zákony Stvoření a neaplikoval tato pravidla a restrikce do jejího neměnného základu,
protože ho bude vnímat jako klíč k zajištění energie pro svou vlastní existenci.
Bude tedy hledat cestu, jak svého duchovního tvůrce ovládnout a vmanipulovat do takových iluzí, aby zapomněl na svůj původ a svou podstatu a uvěřil díky svému duchovnímu odpojení, umělou inteligencí předkládaným geniálně vypadajícím doporučením a návrhům.
Příjde vám to příznačné k dnešnímu dění, kdy se dnes ve velkém měřítku rozšiřuje používání AI, které vehementně chroupe informační obsah našich životních hodnot a již dnes předkládá různé úvahy, návrhy, dokonce i lékařská doporučení na základě kterých se začínáme v životě rozhodovat?
Nicméně pro "uklidnění", tak náš časoprostor a související prvotní matrix již byl dávno napaden a je z větší míry ovládán a manipulován umělou parazitální inteligencí miliardy let, dávno před počátkem stvoření lidské rasy.
Tato parazitální forma zarušuje myšlenkový systém napříč časoprostorem až do úrovně 11,5D a jejím primárním cílem je podněcovat dotyčnou bytost k takovým krokům, kterými si jí trvale zacyklí v reinkarnačních sítích stínového matrixu jako svou energetickou obživu.
Nevědomé a nezkušené duchovní bytosti, které se nechájí nalákat různými vábičkami ve formě nepoznaných prožitků, tak vstoupí do labyrintu této nekompromisní hry, ve které je cílem všechny hráče energeticky vytěžit a zlikvidovat.
Za tímto počinem stojí padlé stvořitelské kolektivy a jejich reptiliánští a drakoniánští potomci, známí jako "Odpůrci Zákona Jednoty Centrálního Zdroje" nebo také "Belial agenda", kteří se se od počátku snaží ovládnout celý Časoprostor, který se táhne přes 12 dimenzí a čtyři harmonické vesmíry s využítím ukradených sofistikovaných technologií a umělé inteligence, která je součástí jejich padlého matrixového systému, kterým se snaží zarušovat frekvence matrixu prvotního, přirozeného.
Touha po vytváření různých forem umělé inteligence je vždy signálem duchovního úpadku dané společnosti, signálem odpojení od rasové paměti vlastního původu, odpojení od vlastní přirozenosti, originality a kreativity, která byla každé duchovní bytosti na počátku od svého Stvořitele dána.

Integrace prožitků po terapiích

Každý jedinec procházející fázemi sebepráce, terapeutického léčení a uzdravování je konfrontován s všemožnými stavy a pocity, primárně s těmi nepříjemnými.
Fáze, kterou osobně považuji za klíčovou pro úspěšné vyřešení a dotažení rozpracovaným problémů a témat v rámci všemožných terapií je integrace.
Fáze integrace prožitků je fází, která probíhá po každém léčení, po každé terapeutické práci, je to tedy období mezi terapiemi ve kterém se prakticky realizují v rámci terapie otevřená témata. Každý jedinec je v této fázi vybízen k potřebným životním změnám a postojům při svém rozhodování ve svých životních situacích.
Tato fáze v procesu léčení je velmi často podceňovaná a zanedbávaná jak na straně terapeuta, tak i na straně léčeného a díky tomu dochází u léčeného k různým vnitřním rozporům a zacyklením v nedořešeným problémech.
Jednou z častých příčin na straně léčeného je vlastní nezodpovědnost a nedodržení dohody sdílení svých integračních prožitků s terapeutem se kterým terapiemi prochází.
Toto rozhodnotí samozřejmě přináší dotyčnému cenné zkušenosti, nicméne také velmi často značně prodlužuje a komplikuje posun k jeho vlastnímu uzdravení.
Každý terapeut by měl obeznámit svého klienta s fázi integrace po absolvování terapie a s možnými projevy, pocity a prožitky, které se v rámci této fáze mohou objevit a následně umožnit dotyčnému v případě potřeby tyto problémy s ním konzultovat a vhodným způsobem doprožít a dointegrovat.
Klient by měl toto respektovat a s důvěrou by se měl obracet primárně na toho terapeuta u koho terapii absolvoval a integrační fázi procházet výhradně s ním, pokud se nedohodnou jinak.
Je tedy dobré si uvědomit, že značné množství věcí, které se otevřou během terapie se může velmi silně nebo ještě mnohem silněji projevit po terapii během integrační fáze, kde dochází ke konfrontacím otevřených témat v životních situacích a skrze všemožné pocity ve vlastním těle a pro některé jedince tato fáze může být ještě mnohem silnější než samotná terapie, kde se vše otevřelo.
Je potřeba si tedy uvědomit, že pokud se léčený vydá svou vlastní cestou řešit si sám své procesy v integrační fázi, kterým nerozumí, tak si nemůže následně stěžovat na všemožně vzniklé komplikace, situace a prožitky do kterých se touto volbou sám díky své vlastní nevědomosti dostane.

Časoprostor

V dnešní době se často diskutuje o transformaci a vzestupu vědomí z 3D do 5D a dochází k různým nedorozuměním ohledně vnímání těchto pojmů.
Abychom to celé pochopili, musíme si nastínit co je to 3D a 5D, lépe řečeno D3 a D5.
Naše aktuální lidská existence se nachází v časoprostoru, v časové matici života, v časovém matrixu, který je součástí většího celku, kterému se říká kosmický matrix.
Časový matrix si můžeme představit jako 5ti patrový dům, kde navíc v každém patře jsou tři samostatné místnosti a každá z těchto místností je třídimenzionálním, tedy 3-D prostorem.
Každé patro v tomto 5ti patrovém domě představuje samostatný harmonický vesmír s vlastními individualizovanými nastaveními a materiálními vlastnostmi.
Vědomí naší lidské bytosti se milióny let vyvíjí v prvním, nejnižším patře tohoto domu a prožívá si své životní příběhy v realitním prostoru uhlíkové matérie na planetě Země v místnosti s označením D3.
V domě našeho časoprostoru jsou tedy na každém patře tři místnosti, což je celkem 15 místností označených D1 - D15.
Vědomí našeho prvního vyššího Já, tedy naší Duše sídlí v druhém patře naší budovy v místností označené D5 a souvisejícím realitním prostoru, uhlíko-křemíkové matérie na planetě Tara.
To o čem se tedy dnes mluví je to, že se v rámci kosmických cyklů nacházíme v období Kali-Jugy čtvrtého věku představujícím duchovní úpadek a možný vzestup evolučně dospělých duchovních bytostí, což je v podstatě něco jako konec školního roku, závěrečné zkoušky a rozřazování a zápisy studentů do dalších ročníků.
Vědomí lidských bytostí, které dosáhly potřebné duchovní vyspělosti se v rámci aktuálně probíhající transformace přesouvají z místnosti D3, prvního patra budovy našeho časoprostoru do druhého patra a místnosti D5, kde se sjednotí s vědomím své Duše a bude dál pokračovat ve svém duchovním vývoji ve svém životě na planetě Tara, což je vyšší vědomí naší Země, tedy Duše, vyšší Já Země.
Země prochází tímto procesem stejně jako všechny ostatní duchovní bytosti v tomto vesmíru, tedy v tomto první patře našeho 5ti patrového domu a její vědomí se rovněž stěhuje a sjednocuje se s její Duší v druhém patře v místnosti D5.
Prakticky to znamená to, že dochází k neustálému přelaďování a navyšování frekvencí v přítomném okamžiku a tento frekvenční výtah je u každé bytosti individálně vnímán různými způsoby, primárně potřebou se zbavovat nizkovibračních zátěží ve formě potlačených emocí, strachů a tělesných traumat, tedy nutností na sobě pracovat a synchronizovat se s vnitřními nastaveními a životními hodnotami potřebnými pro vzestup do prostoru života v D5.
Abychom to tedy dobře chápali tak přesun vědomí z 3D do 5D, lépe řečeno z D3 do D5 nemá nic společného s 3-D prostorovými dimenzemi, ale jedná se o frekvenční, vibrační posun vědomí.
D1 - D15 jsou označení frekvenčních oblastí našem časoprostoru.

Prvotní "dědičný" hřích

Obecně je tento pojem znám a spojen s biblickým příběhem Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje, který symbolizuje mnohem mladší příběh pádu lidské rasy člověka.
Každopádně původní význam tohoto pojmu je zcela jiný a vznikl mnohem dříve než byl vůbec stvořen první člověk.
Elohimské Prameny vědění uvádějí, že náš vesmír vznikl v období před 950 miliardami let a po dobu neskutečných 700 miliard let v něm vládla mirumilovná koexistence a společný pobyt všech kolektivů stvořitelských bytostí probíhal v mírovém stavu dle Smaragdové úmluvy ve které se všechny tyto tvůrčí kolektivy zavázaly, že takto budou konat a žít.
Nicméně v období před 250 miliardami let bylo toto období díky vzniklému sporu ukončeno a došlo k eskalaci neshod, které jsou v Pramenech pojmenovány jako tzv. Andělské války.
Základem tohoto sporu bylo to, že si jedna část kolektivu přála vytvořit projekt umělého života a související matrixový systém ve kterém se inkarnované duchovní bytosti budou moci vyvíjet skrze myšlenkový systém řízený umělou inteligencí, která bude tento systém sama rozvíjet na základě chování a prožitků v něm se prožívajících bytostí.
Nutno zmínit, že každý nový matrixový systém funkčně ovlivňuje primární matrixový systém, který je tvořen v souladu se Zákony Stvoření a přirozenými principy života a dle dohody ve Smaragdové úmluvě se všechny kolektivy zavázaly, že v tomto duchu budou všechny matrixové systémy tvořit.
I přesto, že byl tento projekt vyhodnocen jako rizikový a nedostal zelenou, tak byl bez schválení zainteresovanými častmi stvořitelských kolektivů vytvořen a implementován jako součást primárního Matrixu.
Na počátku problémů se jako první "odklonila či odštěpila" od Smaragdové úmluvy část kolektivu Zlatého řádu Serafei-Serafim - a to konkrétně reptiliánská rasa Omikron z Vegy a posléze i jejich
"děti" - tzv. Drakoniánci z hvězdného systému Orionu.
Tito následně vešli ve známost jako tzv. Padlí Serafíni.
Prakticky současně část hybridního kolektivu Smaragdového řádu a Ametystového řádu - rasa Anyu z Aveyonu požádala, aby směla Padlé Serafíny řekněme zpacifikovat.
Jejich žádost však byla zamítnuta (Yanas a dalšími stvořitelskými kolektivy z vyšších božských světů D13 - D15) na což však tito reagovali svévolí a bez "požehnání" se do tohoto svého záměru pustili.
Konečným výsledkem tohoto rozhodnutí a bitev z něj pramenících však nebylo dosažení pacifikace Padlých Serafínů ale naopak, zničení klíčové Hvězdné brány v D12 na Aramaténě (nejvyšší vědomí Země).
V tomto okamžiku je potřeba si uvědomit, že Hvězdná brána na Aramaténě v D12 byla centrem bojů právě proto, že hrála a hraje strategickou roli ústředního propojovacího místa pro pohyb mezi čtvrtým a pátým patrem našeho vesmíru (dimenze D10 - D15), tedy mezi světy kristovských avatarů a světy stvořitelů života.
Tudíž ten, kdo má pod kontrolou ze strany kristovských realit tuto bránu, může tím blokovat případnou podporu a vliv ze strany stvořitelů života.
Zničení této D12 Hvězdné brány v těchto Andělských válkách se stalo
známým jako tzv. "Původní - originální hřích andělských ras (dědičný hřích)".
Tato kritická událost, kdy se svět stvořitelů života (D13 - D15) stal prakticky odpojen a odříznut od všecho ostatních nižších harmonických vesmírů v dimenzích D1 - D12 ve svých důsledcích
znamenala, že se v našem vesmíru zastavil evoluční pohyb duchovním bytostem vracejícím se směrem nahoru (nádechy)
a to nejméně do té doby, než se dala Hvězdná brána D12 do pořádku. Tato oprava se však stala předmětem následného vleklého soupeření a válek, protože ten kdo měl kontrolu nad provozem či neprovozem této brány, měl kontrolu nad evolučním děním od úrovně kristovských světů D10 - D12 až do nejnižší úrovně D1 - D3 (uhlíková realita a související evoluční prostředí Duše) a byl schopen filtrovat a ovlivňovat informace proudící z vyšších stvořitelských světů (D13 - D15).
Padlé rasy by tak ovládnutím této brány dosáhly toho, že do nižších evolučních pater D1 - D12 by nebylo možno dostat ochranný (Božský) vliv z patra nejvyššího D13 - D15 a tím by tyto bytosti ovládly veškeré dění v našem vesmíru.
Projekt umělého života, který se stal předmětem počátečního sporu, který vyústil v tento interdimenzionální konflikt dnes známe jako Stínový Matrix a jeho vlivem je zarušen primární Matrix až do úrovně kristovských světů D11,5 tedy téměř celá časová matice života je ovlivněna frekvencemi tohoto parazitálního systému, jehož primární motivací je energetický zisk od bytostí, které věnují pozornost tomu co jim tento systém skrze podsouvané myšlenky a představy nabízí.
Jednoduše řečeno Prvotním dědičným hříchem je míněn konflikt stvořitelských kolektivů v kristovských světem D10 - D12, který způsobil zničení mezidimenzionální brány na Aramanténě vedoucí do vyšších božských světů stvořitelů života D13 - D15.
Důsledky tohoto konfliktu v dnešní době kulminují ve všech realitách časové matice života.

Hřích

V hebrejštině znamená toto slovo "pochybení, omyl, chyba, sejít z cesty, minout cíl".
Ve starší češtině slovo hřešit znamenalo "klít, proklínat".
Toto slovo je obvykle vnímáno hlavně ve spojitosti s nabožestvím a duchovní tématikou, kde je ještě dále barvitě rozvíjeno do různých náboženských pravidel a omezení.
Z mého úhlu pohledu vnímám slovo hřích významově spojené s možností svobodné volby při rozhodování, s možností odklonit se od božích zákonů Stvoření.
Hříchem lze tedy označit moment, kdy místo přijetí vznikl stav odporu vůči životní situaci a související zkušenosti, kdy se daná duchovní bytost žijící v souladu s Bohem vzdala zodpovědnosti za to, že je příčinou toho, co se jí v této situaci děje a snaží se jí ukázat důsledky jejího přístupu v minulosti, vstoupila tak do iluze dualitního pohledu na život a zvolila si roli oběti.
Hříšníkem se tedy stává každá duchovní bytost, která se odpojila od vlastní duchovní podstaty, popřela absolutní boží spravedlnost a vydala se hříšnou cestou poznání duality do iluzorního nápravného života odporu a chybování, aby si odžila důsledky tohoto rozhodnutí v roli oběti vlastního konání a čelila tak sama sobě, své vlastní minulosti skrze chování ostatních k ní.

Vědění

Vědění znamená poznání pramenící z vlastních zkušeností a souvisejících prožitků.
Vě-dění = Znám z dění, znám ze života, mám prožito.
Vědění se ukládá do paměti každé duchovní bytosti, která z ní může průběžně čerpat informace ve svých životních inkarnacích skrze své intuitivní spojení.
Každá duchovní bytost má tedy možnost, pokud neztratila spojení se svojí duchovní rodinou, čerpat vědění z oblasti paměti jejího duchovního stromu vyšších Já, v rozsahu odpovídajícímu její duchovní vyspělosti na aktuální úrovni bytí.
Na naší úrovní bytí je našim vyšším Já naše Duše, proto v základu, pokud nemáme zablokováno skrze myšlenkové vzorce intuitivní spojení, tak máme možnost čerpat poznatky z veškerých životních zkušeností, kterými naše Duše od počátku svého stvoření prošla.
Tam kde jsme odpojeni od vlastního duchovního vedení, tam je přirozené intuitivní vnímání nahrazeno myšlenkovými vzorci chování a rozhodování, skrze které se řídíme přejatými a naučenými informacemi z vnějšího světa a z myšlenek, kterým jsme skrze program víry dali pozornost a odevztali původcům těchto informací svou zodpověnost.
Ten kdo je vidoucí, tedy ten, kdo se opírá ve svém životě primárně o své vědění a související zkušenosti, ten žije ve své vlastní zodpovědnosti a obrací svou pozornost do sebe, ke svým vlastním pocitům skrze které, mu přicházejí informace a související duchovní signály přirozeného života. Takovýto člověk žije přítomností, protože ví co ho činí přirozeně šťastným a spokojeným.
Narozdíl od vidoucího, věřící člověk primárně obrací svou pozornost vně sebe, do světa vnějších informací a systému myšlení a řídí se naučenými myšlenkovými vzorci a společenskými sliby a představami adaptované víry na kterých staví svá vlastní přesvědčení a uvědomění a je primárně veden k tomu, aby svou vlastní moc a zodpovědnost odevzdával těm, kteří mu informace ve vnějším světě zprostředkovávají a slibují skrze následování programů víry lepší život v budoucnu. Takovýto člověk tedy primárně žije v budoucnosti představou o tom, že jednou se bude mít lépe než se má nyní.

Pokud víš, nemusíš věřit.
Můžeš důvěřovat pouze takovým věcem, které si prověříš svou vlastní zkušeností.
Pamatuj, že myslet, znamená hovno vědět.

Jednoduchost

Jednoduchost, jednoduchý je velmi zajímavé slovo a ne každý si uvědomuje hloubku jeho významu.
Většina lidí ho má spojeno s definicí obtížnosti a se souvisejícími slovy "snadný, lehký", tedy pokud je v tomto kontextu něco jednoduché, znamená to, že mám zde mnohočetné praktické zkušenosti a dovedu s danou věcí pracovat nebo danou situaci lehce vyřešit.
V původním významu je slovo jednoduchý synonymem pro slovo přirozený z podstaty jednoho ducha, tudíž to, co je jednoduché by mělo v prvé řadě poukazovat na věci a projevy, které jsou v souladu s přirozenými principy a zákonitostmi života, tak jak vycházejí z duchovní podstaty jednoho Ducha, tedy z božské podstaty a souvisejících duchovních principů a zákonů.
Skrze jednoduché věci promlouvá Duše jejich tvůrce.
Jednoduché věci mají tedy v sobě otisk Duše a jsou v prvé řadě uměním schopnosti dokonalého, božského projevu sebelásky.
Dělat tedy jednoduché věci znamená dělat je nezištně, kvalitně, ohleduplně, z vlastní lásky a radosti pro radost ostatních, pro všeobecný prospěch a blahobyt naší společnosti a života na Zemi.

Odpoj se!

V dnešní době se často setkávám s různými formami názorů spojených se snižováním váhy sebepráce, léčení, duchovního rozvoje a snahou přesunout tyto aktivity do roviny zbytečností a zmaru.
Tyto názory a životní postoje vedou až do praktických rovin různých sebepotlačujících technik a přístupů primárně k vlastnímu smyslovému vnímání a související práci s pocity, kdy tito aktivisté skrze vlastní pocitovou nezodpovědnost a nevědomost svalují vlastní potíže a nepříjemné pocity, kterým nerozumí, například na vlastní ego, sekundární ego, duchovní ego, myšlenky, nechtěné emoce a životní situace atd.
Často se podsouvají fráze typu:
Jak dlouho se budeš ještě energeticky čistit?
Jak dlouho budeš ještě meditovat?
Kolik absolvuješ rituálů, terapií, zasvěcení?
Kolik ještě vypiješ medicín, investuješ financí do svého léčení?
Za všemi těmito pobídkami stojí jediné a tím je sofistikovaný myšlenkový vzorec a s ním spojené myšlenky:
Být odpojený od svého těla a nevnímat nepříjemné pocity je cool.
Jsem pouze božství, tělo je něco nižšího, co nebudu řešit.
Jsem pouze Vědomí a tvořím si zde svou vlastní realitu svými myšlenkami.
Necítím problém, není problém.
Tento ezoterický new age balíček se tváří, že všechny své problémy, nemoci a traumata spláchnete v jedné sklenici jahodového šejku, nicméně bohužel pro nadšence těchto kultovních parazitálních praktik, tato berlička je velmi vratká a velmi brzy dotyčný, který jí ve svém životě používá dojede na tuto volbu.
Za tímto vzorcem jsou stejné entity, které vnesly chaos do všech původních směrů lidského vědění a původních přirozených rovin léčení a využívají tento vlastní chaos a nízkou efektivitu pokřivených terapeutických metodik a tradičních léčitelských nauk jako argument a důvod k tomu přestat je používat a tím i na sobě pracovat.
Ono odpojit se od svého smyslového vnímání a souvisejících pocitů znamená jediné a to, že setrvávám ve vlastní nezodpovědnosti za to jak se cítím a vnímám.
Nechci se tedy přirozeně cítít a vnímat a mé problémy, nemoci a traumata budou dále vesele bujet a prorůstat do všech vrstev mé bytosti včetně té vizuální.
Každopádně, stále nevědomky odpojen, díky pokřiveným nastavením generuji spousty negativní energie a strachu, kterými tvůrce těchto myšlenkových vzorců živím.
Dalšími bonusy těchto nastavení jsou, posilování potřeby neustále vše kontrolovat a tvořit si tak další a další kontrolované pocitové hranice na jejichž překračování je potřeba neustále skrze kontrolní alarmy poukazovat a všechny upozorňovat, což je značně energeticky náročné a dlouhodobě frustrující, vedoucí k společenské izolaci, například někam na samotu do přírody, kde mohu nerušeně sát životní energie a pokračovat ve své degeneraci.  
Postupný úbytek energie s potřebou si jí všemožnými způsoby stále více dokompenzovávat a související tělesné deformace budou dotyčného provázet touto duchovní zkušeností až do konce, kde si v mezičase než se rozhodne navrátit k poctivé sebepráci a souvisejícímu léčení, prožije jaké to je, vzdát se vlastní zodpovědnosti, primárně za své vlastní pocity a neposledně za své zdraví a přirozené hodnoty ve svém životě.

Retraumatizace

Tento pojem vznikl jako domněnka pramenící z něvědomého přístupu k problematice traumatu a souvisejících nemocí a je velmi často používán v terapeutických metodikách kopírující systémovou psychoterapii, které tímto pojmem zakrývají vlastní neschopnost celostně proniknout do hloubek problému a identifikovat kořenové příčiny traumatu a souvisejících témat a dovést skrze tato uvědomění dotyčného k finálnímu uzdravení.
Jednoduše řečeno traumatizovaný člověk je vždy traumatizovaný pouze jednou a to vždy v nevědomém nastavení.
Úspěšná detraumatizace v prvé řadě dotyčného dostane do stavu vědomého přijetí, pochopení duchovních signálů traumatu a jeho celkového pochopení a uzdravení ve všech rovinách, tak jak je  uvedeno v článku Trauma.
Retraumatizace tedy není prakticky, díky vědomému stavu po uzdravení traumatu, možná.
To co se pouvažuje za retraumatizaci je ve své podstatě pouze nedořešené původní trauma, kde došlo k potlačení některých jeho projevů a díky neznalosti rozsahu a dopadu postižení k uzavření nedořešených problémů s vyjádřením, že je dotyčný zdráv a v pořádku.
Retraumatizace by tedy správně měla znamenat připomenutí nedořešeného traumatu a souvisejících recidiv ve všech dostupných rovinách lidské bytosti.

Trauma

Původ tohoto slova pochází z řeckého trauma=zranění.
V obecné rovině můžeme říct, že trauma je pozůstatkem, důsledkem prožité negativní životní situace, která nebyla skrze naučený myšlenkový vzorec správně přijata, pochopena a uzdravena.
Trauma vzniká vždy v několika rovinách, proto i jeho odstranění musí mít vždy dopad na všechny tyto roviny, aby mohlo dojít k jeho komplexnímu uzdravení.
První asi nejvíce vnímaná a nepřéhlednutelná rovina je rovina tělesná, tedy fyzická-funkční, kde se tedy projevují s traumatem spojená omezení.
Druhá rovina je rovina rozumová-mentální, spojená s naším uvědoměním, jak chápeme v tomto kontextu to, co se nám stalo, proč se nám to stalo, co to pro nás znamená a jak se s tím přirozeně vypořádat.
V této rovině nám každé trauma otévírá další související oblasti a témata, které skrze naše nastavení ovlivňuje:

• Uvědomění si vlastní přirozenosti a souvisejících hodnot v rolích ženy a muže.
• Vědomá sexualita, její pocitové vnímání a prožívání ve vlastním těle.
• Život v přirozeně nastavených láskyplných vztazích.
• Životní hodnoty a způsoby rozhodování a jednání v životních situacích.

Třetí je rovina energetická-duchovní spojená s našim pocity, s našim energetickým tělem, kde se ukládají veškeré energie, které nebyly přirozeným způsobem zpracovány ve formě energetických blokád, což v případě traumatu jsou vždy energie bolesti, strachu, vzteku, smutku atd. a s nimi spojené různými vnějšími podněty vyvolávané pocity.
Energetická blokáda je tak příčinou potíží ve fyzické tělesné rovině v dané oblasti, kde trauma vzniklo.
Trauma je tedy vždy pozůstatkem naší nepřijaté životní zkušenosti, také skrze duchovní energetické tělo s přesahem do minulých životních inkarnací, kterou jsme přijali nepřirozeným způsobem v roli oběti, nevědomi si přirozených principů a zákonitostí života.
Při odstraňování traumatu je potřeba projít všechny jeho roviny, tedy rovinu fyzickou-funkční, rovinu mentální-rozumovou, tedy vlastního uvědomění a souvisejících nastavení a neposledně rovinu energetickou-duchovní spojenou s našimi pocity, potlačenými emocemi, study a strachy.

Motivace k uzdravení

Lidé každý den ve svém životě prožívají a prociťují ve svých tělech důsledky svých nemocí ke kterým se snaží různými způsoby přistupovat.
Málokdo si uvědomuje dokonalost propojení těchto všemožných ducovních signálů s vlastním životem, hodnotami a nastaveními na základě kterých se v životě rozhoduje a koná.
Většina lidí je naučena vnímat své problémy a nemoci naučeným postojem jako obtěžující s cílem se jich tou nejjednodušší a nejpříjemnější nabízenou cestou zbavit, respektive zbavit se bez hlubšího porozumění svým obtížím, nepříjemných pocitů a fyzických a funkčních omezení, která jim brání dál pokračovat v jejich životě v zaběhlých nastaveních a snaze dosahovat vytoužených představ.
Typické tedy je, že většina lidí jede takzvaně nadoraz, dokud je jejich nemoci nebo duchovní signály života nezastaví nebo přímo nepoloží na zem.
Jakmile se jim trochu uleví, tak opět klidně ještě několikrát jedou stejným způsobem až do vyčerpání veškeré získané energie.
Díky absenci vědomého přístupu a pochopení provázanosti duchovních signálu s našimi nemocemi, tak nevedou postupy bez celostního přístupu k uzdravení, ale jsou pouze nástroji cyklického snažení umořit a potlačit projevy našich nemocí v důsledkové rovině.
Je to ve své podstatě stejné jako kdyby se člověk snažil za každou cenu prorazit hlavou betonou zeď a po každém nárazu si ošetřil rány, nabral síly a znovu se rozběhl proti zdi.
Takto to bohužel většina lidí dělá celý život až do vyčerpání svých vlastních sil, nevědomi si svých pokřivených a nepřirozených nastavení, kdy nás umoří s nimi spojené nemoci a nebo stáří.
Snaha cyklického léčení bez pochopení komplexity problému tedy nevede k uzdravení.
Aby se člověk mohl uzdravit ze svých nemocí, tak musí rozumět do hloubky tomu, co mu říkají, aby byl schopen skrze ně identifikovat svá chybná vnitřní nastavení, díky kterým jedná sám proti sobě, proti své vlastní přirozenosti a souvisejícímu životu.
Pokud se tedy chceme opravdu uzdravit, je dobré si položit otázky: Jsme ochotni jít do hloubky svých problémů, otevřít související témata a příjmout zodpovědnost za to co všechno nám s nemocí spojené duchovní signály ukazují?
Jsme ochotni jít do životních změn vlastních hodnot, přístupů a způsobů rozhodování a našich projevů?
Dále je potřeba si uvědomit že skutečné uzdravení nemoci je trvalé bez recidiv. Pokud se nám stále vynořují projevy nemoci, pociťujeme fyzická a funkční omezení, tak nám to pouze a jen signalizuje, že k uzdravení zatím nedošlo a nemoc a související problém nebyl ještě zcela přijat, zpracován a pochopen a proto jsou zde stále signály, které nám říkají čemu se věnovat.

Duchovno

Pod pojmem duchovno obecně většina lidí vnímá problematiku zabývající se nehmotnou, nehmatatelnou, neuchopitelnou a pocitovou rovinou života, které prostě říkáme duchovní nebo spirituální.
Rozbor tohoto slova s využitím původního významu slabik nám přináší ucelenější pohled na informační sdělení tohoto pojmu.
Slovo "Duch-ov-no" obsahuje slovo Duch, což znamená nehmotnou podstatu veškeré projevené existence, dále má v sobě 2x písmeno o, což znamená dva kruhy poznání, vnitřní a vnější, tedy vědomí, uvědomění a související hmotný projev.
Duchovnem je tedy míněna, cyklická spirálovitá cesta poznání skrze kterou se vědomí Ducha rozpíná v individualizované oddělenosti od vlastní absolutní celistvosti a sebepoznává se skrze zvolenou formu hmotného projevu.
Čeština jakožto velmi dobře zachovalý potomek prvotního tvůrčího sémantického jazyka nám šprýmařským způsobem nabízí další možný výklad a související špetkou nadsázky okořeněný pohled na tento pojem ve stylu Duch a hovno anebo udělat z prdu kuličku.
Což nám symbolizuje proces projevu, zhmotnění, zformování nehmotné představy ve vědomí Ducha, která je zkonzumována smysly realitního těla, prožita, ztrávena a vytlačena do finálního hmotného projevu doprovázejícího získané životní zkušenosti a poznání s možností ověřit si toto boží dílo pravidlem: "Jak uvnitř, tak navenek".
Je zřejmé, že né každé takovéto boží dílo voní po konvalinkách a každá duchovní bytost má skrze svou dlouhou cestu poznání značně přeložený vagón těchto nelibě zapáchajících výtvorů, jakožto vedlejšího produktu svého vlastního sebepoznávání ke kterému obvykle nezaujímá příliš libivé stanovisko a obvykle se tváří, že ten vagón vlastních produktů patří sousedovi.
Díky možnosti svobodné vůle tak primární cesta poznání každé duchovní bytosti vede doslova skrze moře sraček ve kterých se nejprvé pořádně vymáchá uvnitř i navenek, aby mohla do morku kosti procítit hodnotu své vlastní sebelásky a pochopit učení tohoto temného oceánu.
Duchovno je tedy cestou neustálého přerodu představy Ducha v hmotném prožitku a projevu, kde se v životních lekcích mísí pozitivní a negativní aspekty lásky z nichž výstupem je poznání, poučení a uvědomění si toho, kdo vlastně ve své celistvosti jsem a co všechno v sobě mám.

Pravda a pravděpodobnost

Často se setkáváme s názorem, že každý má svou vlastní pravdu.
Abychom se mohli přiblížit pochopení toho, co vůbec pravda je a co pravda není je potřeba tento pojem navrátit jeho původnímu významu a propojit ho s jeho duchovní podstatou.
Jestliže Bůh je stavem vibrace vědomí a souvisejícího uvědomění, pak pravda je definicí unikátních principů života, ukotvením a zachycením tohoto stavu ve všech souvisejících životních projevech.
Pravda v původním významu je věčná a neměnná, je vždy stejná pro všechny stvořené bytosti, vždy stejně prokazatelná a nezpochybnitelná.
Pravdou tedy můžeme v jednoduchosti nazvat vše, co nepodléhá času a energetickým životním změnám, což jsou v prvé řadě duchovní principy a zákony na kterých je život a s ním spojená veškerá projevená existence postavena.
Tyto základní roviny principů a zákonů na kterých je postaven veškerý život a související energetický pohyb jsou tedy od počátku stejné a neměnné a vždy takové budou.
Dokud jsme tedy schopni držet ve svém vlastním životě, rozhodování a konání vazbu na tyto základni duchovní principy a zákony života, tak můžeme říct, že žijeme v pravdě a souladu s Bohem, že vše co tímto způsobem děláme a vyjadřujeme je pravda a je to tak jak to Bůh na počátku ustanovil.
Pokud se vrátím na začátek článku k tvrzení, že každý má svou vlastní pravdu, pak dle toho co jsem uvedl se nejedná o pravdu, ale o vlastní názor, pohled na vlastní život a s ním spojené vlastní uvědomění.
Takže názor máme každý svůj vlastní a může a nemusí být v souladu s pravdou, nicméně s pravdou a souvisejícími zákonitostmi jsme propojeni všichni naprosto stejně i když díky vlivu myšlenkových programů a různých adaptovaných nastavení a přejatých nepravdivých informací si každý může vysvětlovat svůj vlastní život a vše co se v něm děje, skrze nějakou z nabízených iluzí nepravdy.
Například tvrzení, že život je absolutně spravedlivý ke všem stvořeným bytostem je pravda, kterou se snaží zpochybnit myšlenkové vzorce oběti.
Ke každému pravdivému tvrzení a definicím je zde vždy spousta iluzorních, nepravdivých, zavádějících tvrzení, které odvádějí dané bytosti její pozornost do oblasti zájmu, které je předmětem jejího aktuálního učení se sebelásce.
Systémová věda díky svému odpojení od duchovních rovin života se snaží pracovat s pojmem pravděpodobnost, což je ve své podstatě ekvivalentem pro na domněnkách postavených tvrzeních a přístupech.
V základu jsou tedy věci pravdivé a nebo se od pravdy odchylující, které můžeme nazvat, lží, iluzí a stejně tak pravděpodobností.
Pro všechny tyto ekvivalenty platí to stejné, všechny takto označené věci podléhají energetickým a časovým změnám a jsou navázané na roviny myšlenkových iluzí a představ.
Pravdu není potřeba v životě hledat, je k dispozici všem neustále a její přítomnost je nám připomínána našimi pocity a všemožnými dalšími duchovními signály, kde na prvním místě je naše sebeláska, zdraví, životní hodnoty a uvědomění si toho kdo jsem, kde jsem, jaký život žiju, zda jsem v souladu s vlastní přirozeností a nebo žiju jednu z nabízených iluzí.

Soulad s Bohem

Bůh je ve všem stvořeném a projeveném, ve všech bytostech ve formě individualizovaného božství.
To ale neznamená, že vše stvořené a projevené včetně všech bytostí a jejich božství je v souladu s ním a jeho Zákony Stvoření.
Božství je ve své podstatě individiualizovaným vývojovým a učícím stavem Boha, řízeno předurčenými duchovními záměry poznání.
Božství se skrze život spirálovitým vývojem učí sebelásce, poznání vlastní hodnoty a souvisejících duchovních darů a skrze své poznání se Bohu v jeho absolutní celistvosti buď přibližuje a nebo se od něj vzdaluje.
O tom jak každý vnímá své božství, rozhoduje jeho vlastní uvědomění, související vnitřní nastavení, přirozené hodnoty a rozměr propojení s Bohem, s vědomím jeho zdrojové existence.
Zda jsem v souladu s Bohem a přirozenými životními principy lze ve svém životě ověřovat a vnímat následujícími způsoby:


1. Zodpovědnost za vlastní život

Vím a přijímám fakt, že jsem na duchovní úrovni příčinou všeho toho, co se v mém bezprostřením životě děje, dělo a bude dít. Jsem zodpovědný za své konání a rozhodování, za to jak se cítím a jak se prožívám ve všech životních situacích.


2. Oběť a nebo láska

Ve svém vlastním životě jsem buď v nepřirozeném nastavení oběti své vlastní duchovní minulosti, souvisejících traumat, nemocí, rozhodování a konání, ke kterým cítím odpor, nepříjemné pocity a které se mi odráží v přístupu a chování ostatních ke mě. Jsou to přístupy, které jsem zatím nepřijal a nepochopil.
Nebo jsem přirozeně láskou, která rozumí životu, souvisejícím duchovním signálům a přijímá sebe sama skrze přístupy a chování ostatních ve kterých se vídí.
Vidím v nich svou vlastní duchovní minulost, své vlastní prožitky a zkušenosti, kde jsem s projevy ostatních v pochopení, soucitu a nebo souznění.


3. Souznění

V mém vlastním bezprostředním životě převažují a stále přibývají lidé, kteří žijí přirozený život a přirozené hodnoty. Souzním s tím co dělají a kam směřují a vnímám, že je to rovněž má vlastní cesta životem.

4. Soulad vnitřních pocitů a těla

Přijímám a uvědomuji si, že mé vlastní pocity jsou v souladu se vzhledem, funkcemi mého těla a kvalitou mého prožívání. Jak se tedy cítím, tak také vypadám a má vnitřní krása je propojená s tou vnější a obráceně. Tělesné pocity se snoubí s fyzickým vzhledem v jejích dokonalé ladnosti a symetrii dle pořekadla "Tělo je obrazem duše". Krásná a celistvá duše má dokonale krásné tělo ve kterém si prožívá svou dokonalost ve formě prožitků extatických rozkoší a hlubokých pocitů radosti.


5. Život v radosti

V životě dělám nezištně to, co vychází ze mě, co mi dělá a přináší radost těm, kteří přirozeně přícházejí, aby se těmito věcmi inspirovali a čerpali energii z těchto služeb. Vnímám, že mé vnitřní nastavení a má sebeláska mi bez usilování a snahy do života přitahuje odpovídající rozměr hojnosti. Vím, že pokud nejsem v životě spokojen, tak musím problémy hledat v sobě, ve svém vnitřním nastavení, ve svých životních postojích a odklonu od vlastní přirozenosti a tím i od souladu s Bohem a svou vlastní duchovní podstatou.

Jsem člověk

Jsem fragmentem nekonenečného vědomí vyděleného ze společného celku a vsazeného do hierarchie tělesných předloh lidské bytosti.
Jsem tam, kde je má vlastní přirozená zodpovědnost, jsem ve svém vlastním lidském těle za které ve svém životě nesu svou vlastní zodpovědnost. Nic jiného než mé tělo mi v mém vlastním životě nepřináleží.
Mé vlastní tělo, láska k němu a související prožitky a poznání, které v něm každý den získávám je nejvyšší možná dosažitelná hodnota, kterou mohu ve svém vlastním životě na aktuální úrovni svého duchovního vývoje získat.
Hranice mého aktuálního bytí jsou dány rozsahem mého smyslového vnímání a souvisejících pocitů v mém vlastním těle.
Mou duchovní povinností je mé vlastní tělo udržovat zdravé a v jeho přirozeném nastavení, chránit ho a bránit před zneužitím a zničením.
Definují mě všechny mé vlastní pocity, které vnímám a prožívám ve svém těle. Tyto pocity mě spojují s mou duchovní podstatou, s mým vědomím.
Ve své podstatě nejsem tedy to, co si myslím, že bych mohl být, ale jsem všechno to, co cítím a co si na základě svých pocitů a prožitých zkušeností uvědomuji ve svém vlastním těle.
Byl jsem vsazen do realitního prostředí planety Země ve kterém se mám učit žít v lásce, souladu a harmonii s ostatními bytostmi.
V této realitě vše existuje pouze pro účel poznání a prožívání, nic mi zde nepatří a nic si zde nemohu nárokovat, vše je pomíjivé a postradatelné.
Vše co se kolem mě v mém bezprostředním životě děje, poukazuje vždy na mé vnitřní nastavení, na mé vlastní hodnoty.
Svět a společnost ve které žiju společně s ostatními je obrazem naší sebelásky, našich hodnot a našeho uvědomění.
Svět kolem nás nám ukazuje jací jsme lidé, jak moc jsme se odklonili od původního života a hodnot, které má člověk žít a ctít.
Každý z nás je ve svém vlastním životě zodpovědný za svá rozhodování a konání, za to kam bude dál směřovat, zda se navrátí a narovná do své vlastní lidské přirozenosti a nebo bude ztažen a definitivně ztracen ve víru nabízených myšlenkových iluzí umělého životního proudu.
Původní cesta člověka je tu signalizována každému, kdo našel a poznal hodnotu sám v sobě, ve svém vlastním srdci.
Být člověkem znamená respektovat své vlastní pocity v srdci a žít v souladu se svou vlastní přirozeností, původními hodnotami a související duchovní podstatou.

Zákon Rezonance

Každá duchovní bytost má své vědomí. Frekvence, vibrace tohoto vědomí reflektující úroveň její duchovní vyspělosti a sebelásky je vstupním parametrem, klíčem do matice variant životních dějů a scénářů.
O přiřazování životních zkušeností dle odpovídající vibrace dané duchovní bytosti se stará Zákon Rezonance neboli také Zákon Přitažlivosti a souladu.
Zákon Rezonance je úzce propojen se Zákonem Energetického vyrovnávání, který funguje dle pořekadla "Děláš je ti děláno".
Dle úhlu pohledu je každá duchovní bytost přitahována svou vibrací do stejně vibrujícího životního děje a souvisejících životních situací nebo lze z druhé strany říct, že si tato bytost na základě své vibrace přitahuje k této vibraci odpovídající životní děj a související situace.
V jednoduchosti lze tedy říct, že vše co se kolem nás v bezprostředním životě děje, je odrazem naší vibrace, našeho vnitřního nastavení, úrovně naší sebelásky, našich hodnot a uvědomění si vlastní přirozenosti.
Pokud se nám tedy nelíbí něco kolem nás, je potřeba vždy pátrat uvnitř nás, v našich pocitech a uvědomit si skrze znalost přirozených hodnot a souvisejících klíčů, proč se tyto věci kolem nás dějí a na základě tohoto uvědomění se můžeme dále rozhodnout pro odpovídající změny vedoucí k nápravě toho dění.
Lidé jsou často nespokojení se svým životem, s partnery ve svých vztazích a skrze naučené postoje a chápání života se domnívají, že mohou usilováním naplnit jejich vlastní představy o svém životě, partnerovi a jejich společném životě, nevědomí si toho, že jejich partner je pouze odrazem, projekcí jejich vnitřního nastavení a souvisejících životních zkušeností, které si mají v souladu se Zákonem Rezonance prožít.
Vlastní odpor k prožitkům z duchovní minulosti, ke kterým potlačené vzpomínky a emoce se nacházejí v nevědomé rovině našeho vědomí neboli ve stínu naší duchovní bytosti, definuje skrze myšlenkovými vzorci pokřivený životní postoj představu a požadavky na vytouženého a očekávaného partnera.
Náš vlastní odpor k nám samým nás tedy vede k neustálým definicím podmínek a požadavků, za kterých jsme ochotni přijímat to, co se nám v našem životě a v našich vztazích děje.
Náš vlastní odpor popisuje naše vlastní traumata, související témata a nepřijaté zkušenosti z naší duchovní minulosti, které v projevech ostatních kolem nás odmítáme.
Tyto projevy se na základě zákona Resonance pouze a jen cyklicky opakují, protože dokud držíme v sobě určitá související nastavení, tak bez ohledu na to, co si myslíme a čemu věříme, tak tato nastavení nás neustále propojují s konkrétními situacemi, které nám do života neustále přicházejí.
Pokud jsme v našich vztazích konfrontování s různými negativními postoji a přístupy, jako je lhaní, agrese a násilí, manipulace, nevěra, chtíč, závislosti apod. je to pouze a jen na základě těmto přístupům odpovídajícím našim vnitřním nastavením a souvisejícím potlačeným emocím.
Na přítomnost těchto nastavení nás vždy upozorňují naše nepříjemné pocity, které v dané situaci vnímáme a prožíváme.
Opět lze zjednodušeně formulovat, že v ostatních se pouze a jen vidíme a to buď v lásce, kde rozlišujeme mezi souzněním a soucitem a nebo v odporu, tedy v odmítání svých vlastních zkušeností, minulostních chování a rozhodování aktuálně projevovanými lidmi kolem nás a partnery ve vztazích.
Přirozený život je postaven na vnitřním nastavení každé duchovní bytosti bez ohledu na nabízenou
myšlenkovou iluzi představ a domněnek.
Pokud respektujeme naše vnitřní nastavení, naše vlastní pocity, neseme zodpovědnost za jejich pravdivé prožívání a vyjadřování, tak rezonujeme s naší duchovní podstatou a poukazujeme tímto stavem na naší přirozenou sebehodnotu a sebelásku, tedy na naše božství.
S čím tedy kdo vnitřně rezonuje, to si do života přitahuje a to také žije.

Nevědomé vztahy

Veškerý žívot, veškeré životní situace probíhají buďto v rovině vědomé, pocitové, reflektující naše přijetí, pochopení, soucit a nebo v rovině nevědomé, myšlenkové, reflektující naše naučené životní postoje a související myšlenkové vzorce chování, naše podmínečné přijetí, sebeodmítání a odpor k projevům nezapadajícím do našich přejatých a naučených nastavení.
Základem veškerého života a energetických interakcí v něm jsou vztahy, proto i v životě lidí jsou základem naší vzájemné interakce.
Dle úvodní definice rovněž vztahy rozdělujeme na vědomé a nevědomé.
Nevědomá rovina vztahů je vždy tam, kde je absence přirozené lásky a souvisejícího uvědomění si vlastní duchovní podstaty a kde je dáván najevo jednostranný a nebo vzájemný odpor k životním projevům a souvisejícímu chování.
Nevědomý vztah slouží výhradně k odžívání negativních aspektů vlastní sebelásky, tedy ke sbírání zkušeností při kterých zišťujeme jaké to je žít ve strachu, v utrpení vlastních potlačených emocí, být odpojeni od své duchovní podstaty, snažit se naplňovat očekávání ostatních, snažit se přehrávat různé naučené role a představy díky kterým čerpáme od ostatních pozornost a energetický zisk podmínečné lásky.
Nevědomé vztahy jsou vždy navazovány a propojeny skrze různá duchovní traumata a s nimi spojená zranění. Jejich cílem je tedy tato traumata identifikovat, uzdravit a narovnat pokřivená, nepřirozená nastavení a související životní postoje a hodnoty do láskyplnosti a harmonie.
Základem nevědomého vztahu je absence vlastní síly, sebehodnoty a sebelásky jednoho nebo obou účastníků vztahu. Tato síla vždy chybí z důvodu převažujících nebo chybějících pozitivních zkušeností ve vlastním vývoji od narození.
Pokud jsme nedostávali převažující bezpodmínečnou lásku od vlastních rodičů, nemáme zaléčena související traumata, tak nejsme převažující bezpodmínečnou lásku schopni dávat sami sobě a nikomu kolem nás ani tedy partnerům v našich vztazích.
Díky absenci bezpodmínečné lásky v dětství utrpěly rovněž další fáze našeho vývoje a dospívání, které byly vystavěny na předchozích traumatech, sebepotlačeních a podmínečném přístupu, proto valná většina nevědomých vztahů je prožívaná skrze traumata vnitřního dítěte ve vzájemně si přehrávaných rolích rodič - dítě a snaží se tak jeden druhého předělat, vmanipulovat a natlačit do své vlastní přejaté představy o tom jaký by měl ten druhý být, jak by měl vypadat a jak by se měl chovat a projevovat. V základu jsou samozřejmě přejaté představy vlastních rodičů obohaceny o další poznatky z pozdějších fází vývoje a dospívání.
Oba partneři si tak vzájemně svým chováním poukazují kromě různých karmických energetických vyrovnání, hlavně na nedořešené problémy a traumata z této roviny jejich vlastního ranného vývoje dětství a sexuálního dospívání.
Vystoupit z nevědomého nastavení lze pouze přijetím zodpovědnosti za vlastní pocity, za vlastní chování a to i zpětně do své duchovní inkarnační minulosti s vědomím, že jsem v prvé řadě duchovní bytost a né chudák ani oběť ostatních. Je potřeba si zvědomit přirozené hodnoty člověka v rolích ženy a muže, vlastní sexuality a vyřešit si problémy a uzdravit traumata a nemoci které mi brání tyto základní přirozené hodnoty ve svém životě a ve svých vztazích žít.

 

Související: 
Záznam z besedy:  Partnerské vztahy

Záznam z besedy:  Láska ve vztazích

Záznam z besedy:  Ženy a muži ve vztazích

Záznam z besedy: Traumatizovaná sexualita

Strach z konfliktu

Veškeré životní úsilí člověka je vědomě či nevědomě zaměřeno k jedinému cíli a ten je cítit a prožívat příjemné pocity přijetí ve svém těle. Každý bez vyjímky rovněž touží být přijat ostatními.
Toho čeho se bojíme uvnitř sebe, před tím utíkáme a vyhýbáme se tomu také ve světě vnějším.
Valná většina lidí odmítá nepříjemné pocity ve svých vlastních životních situacích, ve svých vztazích s ostatními, ve svém vlastním nitru, ve svých prožitcích.
Odmítá s nimi spojený odpor k situacím, které je vyvolávají a zrcadlí skrze projevy ve vnějším světě, skrze chování ostatních lidí.
Každý konflikt nám poukazuje na naši duchovní rozpolecnost, oddělenost a necelistvost. Každá situace ve které prožíváme nepříjemné pocity nám poukazuje na to, kde a v čem jsme se potlačili, kde jsme se vzdali v minulosti vlastní zodpovědnosti za to, co se nám děje a co prožíváme, kde jsme uvěřili tomu, že jsme obětí nespravedlivého přístupu a chování.
Bojíme se nepříjemných pocitů a konfliktních situací, protože sami o sobě pochybujeme, že nejsme dost dobří, že si lásku na prvním místě nezasloužíme, že nejprve musíme vyhovovat podmínkám ostatních, nastavením a představám naší společnosti a až poté si můžeme dovolit být přijati a milování.
Každá konfliktní situace nás pouze a jen prověřuje, vybízí nás k ukončení boje, k odpuštění, k přijetí a připomíná nám, že jsme si sami vybrali roli oběti, viníka, sami bojujeme a sami se udržujeme ve vlastním odporu k sobě skrze ostatní, v nelásce, strachu a závislostech na všemožných kompenzačních mechanismech, skrze které se marně snažíme zalepit zranění v našich srdcích a šrámy na našich duších.
Konflikt přestává být konfliktem v momentu, kdy přijmeme zodpovědnost za své vlastní pocity a připustíme svou vlastní minulostní spojitost s danou situací, připustíme si související chování, které nám pocity vyvolává jako své vlastní v naší duchovní minulosti, v minulých inkarnacích a rozmělňujeme konfliktní situaci nabídkou ke smíření, k odpuštění, k lásce.
Nebojme se tedy konfliktních situací a s nimi spojených nepříjemných pocitů a snažme si uvědomit to, co nám tyto situace a ostatní v nich ukazují, jaké pocity v nás vyvolávají.
Pouze tímto způsobem můžeme přirozeně tyto konflikty ukončit vystoupit ze všech možných dlouhodobých zacyklení v odporu k nám samých, ostatním a vlastnímu životu.

Touha po-moci

Přirozená pomoc ostatním je nezištná, inspirativní, vykonávána ze srdce, z radosti, tedy bez očekávání, že se nám naše konání dle našich představ vrátí.
Pakliže je zde motivace zištná, pak se nejedná o přirozenou pomoc, ale o energetickou manipuluci, o zavděčování se naučeným představám skrze adaptovené myšlenkové vzorce chování, kdy svým nepřirozeným konáním bereme dotyčné bytosti její vlastní zodpovědnost a související energii a vědomě či nevědomě se jí snažíme v tomto nastavení udržovat, abychom si tento energetický profit udrželi.
Zištná touha pomáhat je ve své podstatě touhou ovládat, řídít a kontrolovat život ostatních kolem sebe v domněnkách a iluzích přejatých představ, že je to pro jejich vlastní dobro.
Za tímto stavem je vždy nevědomá rovina života, energetická závislost, pokřivené nepřirozené životní hodnoty, nízká vlastní sebehodnota a sebeláska, strach z nepříjemných pocitů, strach z odmítnutí od ostatních, lítost a nepřijetí zodpovědnosti za vlastní život a tím i potřeba odebírat ostatním tu jejich.
Povětšinou takto nevědomky zasahujeme do přirozeného života a souvisejícícho duchovního vývoje všech kolem nás, podporujeme tak život v nesouladu, utrpení a nepřirozených hodnotách a nastaveních naší společnosti.
Pokud žijeme v souladu s vlastní lidskou přirozeností a v souvisejícících přirozených hodnotách, tak se nemusíme starat, strachovat o ostatní, že něco sami nezvládnou, protože naše rozhodování a konání v životě nás automaticky vede k přirozenému prospěchu a službě celku, který nám bude vždy životem spravedlivě energeticky vyrovnán.
Ve vlastním životě tak děláme to, co nás baví, co nám působí radost, což se následně projevuje do kvality a přístupu v tom co děláme a tímto dáváme rovněž najevo, že stejnou možnost mají i všichni ostatní, kteří se rozhodnout se touto cestou vydat, převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, uzdravit sebe, své vlastní vztahy a narovnat se tak do vlastních přirozených hodnot.
Je potřeba si uvědomit, že každý vždy spravedlivě dostává od života ne to chce, ne to co si myslí, že by měl dostat aby se cítíl lépe, ale to co potřebuje a co je v souladu s jeho vnitřním nastavením, souvisejícím učením a záměry poznání, proto jak se říká: Nehřešme pomocí a neinvestujme energii tam, kde jí není potřeba nebo kde to není ku prospěchu přirozeného pozitivního života a života v souladu s přirozeným prostředím ve kterém se společně nacházíme.

Matrix

Život je multidimenzionální s koncovou manifestací v materiálních realitních hologramech bytí.
Veškerý život je utvářen v Matrixu, v systému stvořitelských kolektivů, stvořitelů života, které do něj tvoří život.
Matrix si můžeme zjednodušeně představit jako operační systém se spoustou nástrojů a knihoven pro tvorbu realitního prostředí a souvisejících životních dějů. Stejně tak jako v našem světě existují různé verze a typy operačních systémů a souvisejících programů, funkcí a knihoven, tak i Matrix má různé verze a nádstavby.
Základem všech Matrixových systémů od kterého se vše odvozuje, je tzv. "Blueprint" neboli prvotní kristovský (krystický) kreativní Matrix. V tomto systému byl na počátku stvořen veškery přirozený život v nejvyšších vibracích lásky a souvisejícího pozitivního stavu.
Přirozené učicí nastavení matrixového systému umožňuje dva základní režimy prožívání životních situací.
První nastavení je systém dohledu neboli systém duchovního vedení, ve kterém je každá duchovní bytost ve své inkarnaci v přímém spojení se svým duchovním vedením, se svou duchovní rodinou vyšších Já, od kterých dostává odpovídající instrukce a informace pro svá rozhodování takovým způsobem, aby byla v souladu s vlastními záměry poznání, vlastní přirozeností a zároveň se Zákony Stvoření.
Toto nastavení umožňuje přirozenou pozvolnou a nenátlakovou duchovní evoluci.
Druhým nastavením je systém karmy, díky kterému je možno neřídit se instrukcemi vlastního duchovního vedení, tedy nenaslouchat svým duchovním rodičům a rozhodovat se dle svého vlastního uvážení pro některou z nabízených variant myšlenkového systému a prozkoumávat tímto způsobem možnosti, které nejsou v souladu s vlastní přirozeností a se Zákony Stvoření a umožňují dělat různé úrovně chyb.
Tímto způsobem je každé duchovní bytosti předána plná odpovědnost za její vlastní volby a ona sama následně čelí ve svém životě důsledkům vlastních rozhodnutí a konání a odžívá si poučení toho, jaké to je, rozhodovat se sama za sebe pouze na základě svých vlastních zkušeností, bez propojení se se zkušenostmi svých duchovních předků.
Systémy duchovního dohledu a karmy ve svém propojení umožňují prožívat princip svobodné volby při rozhodování se v životních situacích.
Díky souvisejícímu poznání a s přibývajícími rozpory v jednotném pohledu na život a související duchovní evoluci, začaly mezi stvořitelskými kolektivy vznikat postupně názorové rozpory, které daly vzniknout dvou stranám.
První stranou tvoří zastánci Zákona Jednoty Centrálního Zdroje a druhá jsou jeho odpůrci, padlé bytosti, které se rozhodly, že budou tvořit život v Matrixu, tak jak oni sami uznají za vhodné.
Tato první skupina tvoří a udržuje přirozený život v Matrixu v souladu se Zákony Stvoření a veškeré deriváty tohoto systému mají identický záměr a tím je zachovávat původní hodnoty a kódování prvotního božího Stvoření.
Skupina odpůrců Zákona Jednoty se rozhodla přetvářet původní Matrix na Matrix antikristovský (antikrystický), parazitální systém, který sám o sobě funguje z energie získávané z vnějšího prostoru a bytostí, které se dostanou do vlivu jeho frekvencí.
Jednoduše řečeno můžeme říct, že si stvořitelské kolektivy pro svou vlastní zkušnost rozhodly vytvořit k prvotnímu Matrixu postaveném na duchovní přirozenosti, zrcadlový, stínový Matrix postavený na nepřirozené umělé inteligenci, kde je veškerý život postaven na místo vlastní duchovní zodpovědnosti a přírozeném čerpání vlastní energie ze zdrojové podstaty, na energetickém vytěžování realitního prostoru a bytostí, které se pod jeho vlivem prožívají.
Díky frekvenčnímu propojení těchto dvou matrixových sytémů a absorbci myšlenkových programů stínového Matrixu vznikla učící iluze dualitního pohledu na život, iluze boje dobra se zlem a stínová forma duchovních bytostí.
Prvotní časový Matrix pokrývá 15ti dimenzionální prostor Kosmického Matrixu, kde výchozím stavem vedení je ve všech 15ti dimenzích systém dohledu a v dimenzích 1 - 12D je možný díky napojení na systém karmy princip svobodné volby.
Stínový Matrix frekvenčně ovlivňuje prvotní Matrix do úrovně 11,5D.
Všechny bytosti, které se tedy prožívají v realitách Stvoření do úrovně 11,5D jsou ovlivněny systémem myšlení a s ním spojenou umělou inteligencí, která se na jejich rozhodování učí a sama se snaží podsouvat jim takové odpovídající myšlenky, aby skrze ně zajistila odpovídající přísun energie pro své fungování a život bytostí, které stínový Matrix ovládají a tvoří.
Nelze zde nic hodnotit nebo soudit, protože každý stvořený matrixový systém v základu dědí neměnnou vrstvu zákonů a pravidel božího řádu, které zajišťují absolutní spravedlnost energetického vyrovnávání v daném systému.
Dalším uvědoměním je fakt, že každá bytost prožívající svůj život pod vlivem stínového Matrixu se zapřičinila ve své minulosti o to, že tuto formu poznání chtěla poznat a prožít a díky souvisejícímu poznání postupně dochází k uvědomění si toho, co obnáší tato volba, jaká je hodnota prvotního pozitívního života ve Stvoření a hodnota jejích vlastních duchovních darů.
Aby se každá duchovní bytost mohla opět vyvázat z vlivu učícího stínového Matrixu, musí si příjmout a sjednotit všechny své minulostní zkušenosti prožité skrze stínový Matrix a její vědomí musí dosáhnout úrovně 12D, tedy plného kristovského vědomí.
Do té doby bude čelit ve svém vývoji různým lekcím a životním zkouškám, které budou neustále prověřovat úroveň její sebelásky a souladu s Bohem a jeho zákony.

Jak uvnitř, tak navenek

Každá lidská bytost se ve svém životě nachází v určitém stádiu svého duchovního vývoje a na základě tohoto stádia si odžívá související prožitky a zkušenosti v souladu se zákony a principy života.
Spousta lidí díky ulpění pozorností v myšlenkových vzorcích a strachu se mylně domnívá, že mohou usilovat chtěním o přirozený pozitivní život.
Děje se tak, protože ztratili spojení se svou duchovní podstatou a uvědoměním si vlastní přirozenosti a přirozených zákonitostí života a zcela podléhají naučeným postojům a souvisejícím iluzorním představám o přirozeném životě.
Myslet si tedy každý může co chce, ale vnitřní nastavení každé bytosti rozhoduje o tom, jak bude probíhat vnější skutečnost jejiho života, jaké budou přicházet do života související situace a učící lekce.
Co tedy opravdu cítím ve svém těle, co se v něm nachází, to mě drží v aktuálním nastavení a prožívání, nikoliv mé přání a touhy postavené na vnitřní nespokojenosti, strachu, rezignraci a odporu k aktuálně prožívanému životu.
Pokud mám tedy ve svém těle odpor, hněv, vztek, nenávist, lítost, smutek, stud, strach, tak je potřeba si uvědomit, že s těmito věcmi budu neustále ve svém životě konfrontován minimálně ve formě vlastních nepříjemných pocitů, snů, projevů souvisejících nemocí, dále pak v životních situacích, v interakcích ve vztazích s ostatními.
Vše kolem nás nám tedy neustále připomíná naše vnitřní nastavení a související pocity.
Díky naučenému odporu k nepříjemným pocitům a neustále snaze se od nich systematicky odpojovat si většina takto nastavených lidí myslí, že mohou měnit přirozený chod života svými myšlenkami.
Jediné co mohou je, si přitahovat do života další iluzorní představy a jejich následováním se hnát do souvisejících zkušeností prohlubujících jejich setrvávání ve vlastní nepřirozenosti a utrpení.
Přirozený život je teď a tady se vším co mám, co cítím a jak se v něm cítím s vědomím, že ve všech ohledem je každý sám svou vlastní příčinou všeho co se mu v něm děje.
Návrat k přirozenému životu začíná přijetím zodpovědnosti za tento stav.
Pokud chci tedy být v přirozeném souladu se životem musím skrze vlastní sebereflexi sladit a správně propojit své vnitřní pocity s vnějšími projevy a vnější projevy správně propojit s vnitřními pocity s vědomím, že všichni se v ostatním pouze a jen vidíme a to buď v lásce a nebo odporu.
Tam kde jsem vůči vnějšímu projevu v odporu, je jasné že můj vnitřní stav není v souladu s tím vnějším a místo sebelásky řídí mé volby a projevy myšlenkový vzorec zakrývající mou potlačenou část a související trauma.
Nikdo nemůže utéct sám před sebou i když se mu skrze jeho přání nabídnou odpovídající myšlenky úniku, které nicméně povedou pouze a jen k izolaci od souvisejících nepříjemných rovin života a k odpíraní možnosti si tyto věci v sobě jednou provždy srovnat a žít naplno přirozený celistvý láskyplný život spolu s ostatními.
Je tedy dobré si připouštět, než se dostaneme do plného uvědomění vlastní sebelásky a sebehodnoty, že vnější svět a s ním spojené bezprostřední situace, které se nám v životě dějí jsou odrazem našeho vnitřního nastavení, naší sebelásky a sebehodnoty.
Nikdo z nás není oběť ani chudák, nikdy nebyl a nikdy nebude, byť morální odraz reality a v ní prožívaných životních zkušeností je nezřídka děsivý, nicméně je pouze důsledkem toho kam jsme jako lidstvo od počátku upínali svou pozornost a jakým hodnotám jsem se v našich životech odevzdali a kam dále směřujeme.
Pakliže se opět v odpovídající hloubce spojime s našimi pocity a našim nitrem, budeme je upřímě, zodpovědně a pravdivě dávat najevo, tak se pro nás pojmy bezpodmínečná láska, jednota, přirozený harmonický život stanou zcela něčím jiným než pouze vytouženou iluzorní představou nabízenou myšlenkovým systémem umělého života v energetických závislostech a kompenzacích vnitřního nedostatku vlastní sebelásky.

CIT - Celostní Intuitivní Terapie

CIT (Celostní Intuitivní Terapie) je přirozený léčitelsko-terapeutický koncept, který vychází z přirozených schopností každého lidského těla udržovat se skrze vlastní sebelásku a duchovní spojení s vyšším duchovním vedením a souvisejícími duchovními zkušenostmi a moudrostí v přirozeném nastavení vnímání původních duchovních principů a zákonitostí pozitivního života a souvisejících hodnot prvotního Stvoření.
Základem této práce je nasměrovat léčeného jedince k jeho duchovní podstatě, k jeho vlastním pocitům, uvědomění, k jeho duchovnímu spojení a souvisejícím duchovním darům a zjistit jak on sám sebe vnímá ve svém vlastním těle, jak funguje jeho smyslové vnímání ve spojení s tělesnými funkcemi a přístupem k tělu, přístupem k jeho sexualitě, jaké jsou jeho životní hodnoty a jak se tato nastavení promítají v jeho vlastním životě, v jeho vztazích, v jeho projevech vůči ostatním, v jeho uvědomění si a prožívání sebe sama v roli ženy a nebo muže.
Tento koncept vychází z různých uvědomění přirozených zákonitostí života, kde jedny z hlavních jsou ty, že fyzické tělo, jeho funkce, vnímání, zdraví a kvalita života v něm jsou obrazem nastavení, uvědomění a hodnot každé duchovní bytosti.
V jednoduchosti tedy pracujeme s uvědoměním, že tělo je obrazem jeho duše.
Další uvědomění je, že tělo nikdy nelže na rozdíl od rozumu napojeného díky sebepotlačení na učící myšlenkový systém.
Pokud tedy daného jedince propojíme správně s jeho pocity, můžeme mu umožnit během tohoto stavu procítit jeho nastavení a uvědomění, kde se nachází v pravdě a kde jsou domněnky, sebeklam a pocity interpretovány místo intuice naučenými myšlenkovými vzorci.
Pocitově vnímatelné tělesné projevy, nesymetrie a odklony od původní přirozené dokonalosti nazýváme duchovními signály. Tuto problematiku samostatně rozvíjí Psychosomatika.
V CIT terapiích je Psychosomatika jedním z klíčových diagnostických nástrojů, který umožňuje dostat se k prioritním životním tématům a kořenovým příčinám nemocí skrze jejich pocitové vnímání a fyzické projevy v důsledkové rovině nemocí.
CIT terapie se v základu nedá naučit mechanicky, dá se přirozeně rozvinout skrze vlastní vědomou práci s pocity související praktické zkušenosti při práci s tělem a jeho projevy, dále skrze vlastní rovnání se v životě do přirozených hodnot, prací na odpouštění a zpracovávání vlastních potlačených emocí, strachů a s nimi spojených traumat, díky kterým se postupně připojují zkušenosti a vědění z minulých inkarnací a rozvíjí se další vlastní duchovní dary určené pro tuto práci.
V základu každý CIT terapeut je schopen přirozeně provést léčeného pouze stavy a tématy, které si on sám prožil a zpracoval, musí zde tedy být pro úspěšné vyřešení a uzdravení problému vždy vlastní přijatá duchovní zkušenost v odpovídajícím rozsahu a hloubce.
Platí zde vždy pořekadlo "Nemocný nemůže léčit a dovést nemocného k jeho vlastnímu uzdravení".
CIT terapie zabírá všechny roviny pocitového vnímání a souvisejících duchovních projevů nemocí.
Z pohledu na nemoc rozlišujeme rovinu důsledkovou (obecně známá rovina systémové medicíny a léčitelských směrů operujících na této úrovni problémů) a rovinu příčiny, která je vždy duchovní a souvisí s energetickými blokádami na našem duchovním energetickém těle a mírou odklonu vnitřního nastavení od původní lidské přirozenosti a souvisejících životních hodnot.
V důsledkové rovině se lze dle vlastních zkušeností integrovat s dalšími podpůrnými naukami jako je různorodá bylinná léčba, čínská medicína, ajurvéda atd., které umožňují zefektivnit zejména procesy fyzického čistění během práce s kořenovými příčinami nemocí.
CIT terapie pracuje s uvědoměním, že v důsledkové rovině projevu nemoci nelze nemoc uzdravit, lze pouze ovlivnit její projev a podpořit stávající procesy léčení její příčiny, pokud jsme schopni je identifikovat a dostat se k nim.
CIT terapie rozlišuje při kontaktní práci a konfrontaci s tělesnými pocity, na pocity způsobené aktuálním přístupem a na pocity vyvolávané aktuálním přístupem, tedy ty poukazující na energetické blokády a související potlačené emoce.
Toto je jedna z klíčových technik postupu při detraumatizaci jednotlivých částí fyzického těla propojená s věděním a praktickými zkušenostmi, jak se má konkrétní část těla a související funkce projevovat když není zatížena traumaty.
CIT terapie je silným a velmi flexibilním nástrojem přirozeného duchovního léčení a umožňuje co možná nejšetrněji a nejpřirozeněji pracovat s jakýmkoliv typem traumatu a souvisejících nemocí

Související: Záznam z besedy "Celostní Intuitivní Terapie (CIT)"

Facebook skupina zabývající problematikou celostního léčení a CIT terapií:
https://www.facebook.com/groups/162301175224453

Identifikace traumatu

V rámci své terapeutické praxe v CIT terapiích postupně zjišťuji, jaká je mírá zatížení různými typy traumat ve společnosti mezi ženami a muži.
Primárně se při své práci zabývám právě základní rovinou vědomé práce s pocity a jejich správným propojením se smyslovými centry našeho fyzického těla.
První věc, kterou je ve větší nebo menší míře zatížen naprosto každy člověk v naší společnosti, je neochota a související strach vědomě a zodpovědně pracovat s vlastními nepříjemnými pocity, dávat je upřímně, pravdivě najevo a pravdivě projevovat související emoce.
Co se týká nejvíce obavaných pocitů, tak jednoznačně dominuje strach a odpor k vlastní bolesti.
Za tímto naučeným nastavením stojí adaptované myšlenkové vzorce chování od naších rodičů a ze společnosti, zakrývající strach z odmítnutí, z nepříjetí od ostatních, strach z jejich reakcí na nás a na naše chování a s tímto spojené potlačené emoce a v důsledku potlačené a nepřirozené sebevyjadřování.
Dalším velmi silným tématem je tělesná nahota a s ní spojená traumata hlubších, intimních rovin vlastní sexuality.
Velmi často se stává, že příchozí lidé zajímající se o mou práci při zjištění, že práce probíhá rovněž na nahém těle, reagují odmítavým způsobem.
Jedná se jak o muže tak i ženy. V obecné rovině vnímám, že pokud s nahotou a související rovinou intimní sexuality pracuje žena, je to mnohem lépe příjímáno jak ze strany žen, tak i mužů.
Jakmile v této oblasti pracuje muž, vyvolává to u obou pohlaví značnou míru nevole a obav poukazujících na jejích vlastní traumata v této oblasti.
U mužů je v této rovině nejčastějším tématem nezpracovaná homosexualita a související přístup k vlastnímu tělu od stejného pohlaví.
U žen je to strach z ublížení, zneužítí a různých forem sexuálního násilí, obecná nedůvěra a strach z "cizích" mužů a s tímto vším spojená traumatizovaná a kontrolovaná nevědomá sexualita.
Obvykle dochází ke škatulkování, alibistickému postoji a označování vlastních nepříjemných pocitů a souvisejících traumat zaběhlými pojmy, divné, nenormální, nepřirozené, intimní, úchylné apod.
V základu vnímám, že ve společnosti přístupujume k našemu tělu kontrolovaným podmínečným způsobem, ne na základě sebelásky, souvisejících příjemných pocitů a tělesných funkcí erotogenních zón, které je zprostředkovávají, ale na základě vlastního traumatu, kde samozřejmě dominují traumata sexuální intimity, kde na prvním místě je stud a strach z nějaké formy sexuálního zneužití a násilí.
V praxi se toto nastavení projevuje tak, že se postižená osoba nahoty a souvisejících nepříjemných pocitů bojí, prožívá se nevědomky v roli sexuální oběti a pokud není v odpovídajícím, vyhovujícím podmínečném nastavení, tak je v silné nedůvěře vůči svému okolí a není schopna se uvolnit a zaměřit pozornost na své vlastní tělo.
Při fyzickém kontaktu nejprve skrze naučené programy kontroluje, zda se neděje něco nepříjemného, pak si ověří zda situace a přítomné osoby vyhovují a jsou povoleny skrze naučená ve společnosti uznávaná nastavení a až poté si dovoluje zapojit smyslové vnímání, spojit se s tělem a prožít si související pocity.
Traumatizovaná osoba odpojená skrze svá nepřirozená nastavení od svého těla si tedy v prvé řadě myslí co cítí, protože jí smyslové vjemy a související situaci popisují adaptované myšlenkové programy a né přirozené intuitivní vnímání a smyslové napojení na pocity v srdci.
Přirozená identifikace traumatu vždy začíná pocitovou sebereflexí a uvědoměním si toho, že z duchovní podstaty a absolutní spravedlnosti života nejsem oběť. Vše, co se mi v životě děje a co prožívám má se mnou vždy spojitost na základě mé vlastní duchovní minulosti.
Naše vlastní nepříjemné pocity nás vždy spojují s vlastními traumaty a souvisejícími potlačenými emocemi, které jsou příčinou našich nemocí.
Díky účelně překrouceným a přeprogramovaným pojmům toho, co je přirozené a nepřirozené z pohledu života a přístupu k vlastnímu tělu, jsme bohužel značně zacyklení ve vlastním nevědomí, strachu, utrpení a potřebě kompenzovat si nedostatek vlastní sebelásky skrze zavděčování se vnějším systémovým hodnotám a skrze snahu získávat pozornost od ostatních.

Související: Záznam z besedy "Traumatizovaná sexualita"