Satan vs. Parazit

Absolutní vědomí je neutrální, dokud se v něm neobjeví hmotný projev a ten už má ve svém záměrem daném základním nastavení a ohraničení, tedy vydělené části vědomí ve kterém probíhá poznání, jasně definované parametry.
Prvotní je vždy Stvoření, což je zákony božího řadu řízené vědomí ve stavu Bůh, tedy ve svém výchozím pozitivním stavu základní přirozenosti.
Celé Stvoření je zkonstruováno hierarchiemi do sebe vnořených oddělených vědomí, které jsou všechna ve svém počátečním stavu božství se základními atributy, Matka (oddělený, ohraničený prostor vědomí, ženský princip, expandující učitel lásky Satan) a Otec (výplň prostoru, mužský princip, záměr prostoru realizující, zkušenostmi vyplňující žák, tvořící moudrost poznání).
Satan je tedy ve své podstatě prapůvodní ženský princip lásky a temnoty v jednom, nabízející neustále další možnosti fantastického živelného poznání života, který učí skrze své projevy sebelásce princip mužský. Jedná se tedy o původní ohnivou kristovskou živoucí existenci nikoliv o nesmyslné povětšinou z různých náboženství pramenící výplody a báchorky.
Duchovní bytost v roli Satana nikdy nepopírá sebe sama, své vlastní spojení s Bohem a vnímá se jako nedílná součást jeho zákonů a pravidel, které respektuje.
Stejně tak duchovní bytost v souladu s Bohem a jeho zákony nepopírá sama v sobě Satana jako nedílnou součást svého vlastního duchovního rozvoje, učení se sebelásce a sebepoznávání v hmotném projevu.
Degradací souladu těchto původních principů a vytvořením iluze nespravedlivé duality vznikla izolovaná forma parazitálního virálního vědomí, Antikrista, padlého Boha, která má za cíl popřít a přeprogramovat svůj přirozený božský původ takovým způsobem, aby vše co v životě ovlivnila skončilo v nekonečném zacyklení energetického vytěžování v jeho vlastní prospěch. Toto parazitální vědomí tvoří sofistikováné programy a myšlenkové vzorce pomocí kterých se parazit zmocňuje hostitelských vědomí duchovních bytostí, které s ním díky strachu odpojeny od původního zdrojového vědění a duchovní přirozenosti uzavírají neustále další a další dohody o výměnách energií.
Parazit nikdy nepůsobí přímo, ale vždy prostřednictvím napadnutého hostitele, nevědomé bytosti, která ovládána pod vlivem jeho programů a myšlenek koná na základě toho čemu uvěřila a co se v jeho myšlenkovém systému naučila v jeho vlastní prospěch.
Tímto způsobem parazit netvoří vlastní karmu a proto může neustále přežívat ve všech možných dimenzích matice života, dokud je zde nějaká možnost neustále se šířit mezi jím infikovanými hostitely duchovních bytostí. Takto je schopen ovládat celé vesmíry.
Cílem parazita je skrze napadené duchovní bytosti kompletně syntetizovat a virtualizovat život a vykořenit a vymazat jeho původní hodnoty a soulady přirozenosti a spravedlnosti z veškeré životní existence a nahradit je jeho vlastními systémovými pravidly a s nimi spojenou vírou v nespravedlnost, chaosem a umělou inteligencí, aby mohlo dojít k jeho absolutnímu ovládnutí a zotročení daného realitního prostoru. Napadené bytosti se snaží přesvědčit, přemluvit k tomu, aby následovali jeho myšlenky a láká je na různé nabídky uspokojení jejich vlastních představ a souvisejícící energetický profit.
Tento myšlenkový parazit se primárně šíří skrze víru a neustálým vylepšováním sebe sama a promazáváním paměti a uvědomění hostitelských vědomí propaguje útrpný život, vytváří chaos, domněnky, stagnaci, marnost a rezignaci. Výsledkem jeho práce jsou na jedné straně bojující armády nevědomých duchovních obětí a na druhé straně rezignované s vlastním utrpení smířené bytosti hledající ve svých nemocemi prorostlých tělech už jen klid.
Všechny tyto infikované bytosti tvoří v jeho prospěch stále více a více negativních energií strachu, bolesti a utrpení. Proto aby mohl parazit efektivně expandovat, stvořil skrze myšlenkový systém nepřeberné množství náboženských nauk víry a mystických učení ve kterých se skrze různé infikované padlé bytosti začal projevovat jako různé druhý božských bytostí, andělů, archandělů, stvořitelů, spasitelů a duchovních mistrů, ke kterým je potřeba vzhlížet, dávat jim svou pozornost a energeticky uctívat a držet je tak vlastním úsilím při životě.
Postupně tak skrze napadené bytosti infiltroval, přepsal nebo odstranil původní přirozené duchovní nauky vědění a historie původu všemožných vesmírných ras, takovým způsobem, aby posiloval pochybnosti o jejich vlastním původu a rozdělil v nich od sebe ženský princip temnoty a mužský princip světla a postavil je proti sobě v nekonečném pomstychtivém dualitním boji.
Neposledně pak dehonestoval a pokřivil a přeprogramoval původní duchovní pojmy jako je láska, božství, Bůh, Satan, Antikrist atd. a přiřadil jim své vlastnosti a definice.
Je potřeba si v tomto kontextu uvědomit, že Antikrist a Satan jsou v původním významu naprosto rozdílná vědomí, rozdílné duchovní bytosti a související projevy. Antikrist je duchovní parazit přemlouvající vše k odvrácení se od Boha.
Satan je vždy s Bohem jako jeho nedílná učící součást.
S parazitem nemá smysl bojovat, tímto postojem naopak sílí, lze se před ním pouze přirozeně chránit, odpojit se od něj tím, že se zbavíme našeho utrpení, uzdravíme si svou vlastní duši a tím i fyzické tělo a v našem vlastním životě opět zavládne bezpodmínečná sebeláska a související rozhodování se na základě v lastních pocitů v srdci.
Z jeho nadvlády se tedy postupně vymaníme tím, že se kompletně zbavíme naučených myšlenkových vzorců chování a vystoupíme definitivně z role oběti, přijmeme zodpovědnost za svůj vlastní život, za to co se nám v něm děje, vymaníme se z dualitního pohledu na život a přestaneme skrze naučené myšlenkové vzorce bojovat sami se sebou.

 

Bůh ví proč

Jednoduše řečeno na každou otázku proč, zná Bůh neboli také Vědomí ve stavu Boha pravdivou odpověď.
Bůh si tedy nic nemyslí a v sobě, ve svém vlastním duchovním těle a souvisejícím rámci vědomí ví.
Toto se týká ve své podstatě každé přirozeně nastavené duchovní bytosti, která je ve svém těle v souladu se svým božstvím.
Často se setkávám s otázkou a souvisejícím údivem, kdy se někdo ptá: Jak to můžeš vědět? Jak si tím můžeš být tak jistý?
Vždy reaguji stejným způsobem: Nevěřte ničemu co říkám, pokud to, co říkám nejste schopni cítit ve svém srdci, pokud to nerezonuje s vašimi vlastním prožitky a zkušenostmi. Pokud je toto téma součástí vaši lidské přirozenosti a základních principů života a vy s těmito informacemi nesouzníte, tak je to většinou z toho důvodu, že si souvisejicí vědění blokujete ve vašem vlastním těle skrze nějaké související trauma a s ním spojené potlačené emoce, protože toto vědění a uvědomění má od počátku k dispozici každá duchovní bytost v lidském těle.
Opět zjednodušeně řečeno, přirozeně tedy důvěřujeme pouze informacím, které s námi pocitově rezonují, jsou nám tedy příjemné v našem srdci a jsou případně podloženy naší vlastních zkušeností. Ostatní informace bereme pouze a jen jako možnou inspiraci, navíc pokud jsou podbarveny energií strachu, tak můžeme s jistotou připustit, že se jedná o myšlenkovou manipulaci se snahou získat od nás energii a související pozornost.
Vědění je tedy přirozenou součástí každé duchovní bytosti.
Rámec rozsahu vědění je vždy vymezen rozměrem působení dané duchovní bytosti a realitním prostorem daným na prožívání jejích záměrů poznání a celkovým množstvím vlastních prožitků a zkušenosti (duchovní vyspělost).
Jinou úroveň aktuálního vědění má v základu inkarnát Duše, celistvá Duše, Duch, Avatar, Stvořitel života atd. až do úrovně absolutního vědomí a vědění Zdroje všeho bytí.
Sjednocováním vědomí duchovních bytostí vědění expanduje a rozdělováním se naopak smršťuje.
Tam kde vědění přesahuje rámec duchovní bytosti a není zde odezva od duchovního vedení, tam se dostavuje přirozeně pocit klidu a jednoduchá odpověď "Nevím" bez potřeby dále zkoumat souvislosti.
Tam kde je vědění, které má být přirozeně k dispozici, odpojené, zablokováné, tam se nachází zablokovaná energie, přemostěná adaptovanými myšlenkovými vzorci chování, které původní vědění nahrazují naučenými, přejatými informacemi a souvisejícími postoji k sobě a k životu.
Přirozené je tedy vědět a né se domnívat skrze myšlení obzvláště pak v otázkách přirozeného života, vlastního původu a lidských hodnot. Zde by přirozeně neměly být pochybnosti.
Čím více se každá duchovní bytost dostává hlouběji do vlastního sebepříjetí, tím více vnímá, že se její vědomí stále více rozšiřuje, expanduje na vyšší úroveň a tím se také více rozšiřuje rámec jejího vědění.
Její vědění je spojeno se všemi svými minulostními prožitky a zkušenostmi, které napříč všechny tyto duchovní rámce v rámci své existence získala.
Například vědomí naší sjednocené Duše v souladu se svým božstvím má ve své celistvosti takové vědění, které obsahuje všechny své minulostní zkušenosti a prožitky od momentu, kdy byla vydělena z vyššího vědomí Ducha a spojena ve všech svých paralelních inkarnacích se všemi svými inkarnáty ve všech možných tělech a polaritách, až do momentu jejího probuzení a návratu zpět do výchozího stavu souladu se svým božstvím.
Přibližováním se tedy k celistvosti rozměru rámců naší vlastní duchovní bytosti se zvětšuje rozsah našeho vědění.
Rozsah a související velikost rámce našeho vědomí a souvisejícího vědění v matici života je měřitelná množstvím dimenzí, které zabírá a množstvím všech prožitku, které si v nich od počátku prožila.

Příklady:

Rozsah vědomí a souvisejícího vědění naší Duše je 1 - 6D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění Ducha je 1 - 9D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění kristovského Avatara je 1 - 12D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění Stvořitele časové matice života je 1 - 15D, atd. atd.

Čím více se tedy přibližujeme k vlastnímu božství tím více víme a zákonitě, čím více se od vlastního božství vzdalujeme tím více myslíme, domníváme se a pochybujeme a finálně jsou nám postupně adaptovány myšlenkové programy, kde na konci již je každá bytost zcela odpojena od svého duchovního vedení a její tělo až do fáze sebedestrukce řídí pouze a jen myšlenkové programy.
Pokud tedy něco nevíme, měli bychom si uvědomit zda to souvisisí s rámcem naší duchovní bytosti a souvisejícím tělem a nebo jej přesahuje. Pakliže je to v našem duchovním rámci, měli bychom vždy hledat odpovědi ve svém vlastním těle a informace z venčí brát pouze a jen jako možnou inspiraci vedoucí k uzdravení se, zbavení se energetických blokád bránících našemu přirozenému uvědomění a souvisejícímu duchovnímu vědění.
Jak říkavali naši předkové: "Myslet znamená hovno vědět"
a v tomto přísloví je vložena celá duchovní podstata a související pravda.

 

Sebereflexe - Fáze léčení skrze komunikaci ve vztahu

1. Rozklíčování interakce

Je mi to nepříjemné.

2. Připuštení spojitosti

Připouštím, že nejsem oběť a to co je mi nyní přehráváno skrze komunikaci a chování druhou osobou, má se mnou spojitost.
Připuštím spojitost s danou situací a přijám zodpovědnost za to co cítím.
Připouštím, že jsem se v minulosti, v minulých inkarnacích choval(a) stejným způsobem jako mi nyní druhá osoba ukazuje.

3. Přijetí spoluúčasti na dané situaci

Uvědomuji si duchovní i morální roviny vzniklé situace a souvisejících projevů.
Začínám komunikaci s přijetím zodpovědnosti a s tendencí přiznat pravdivě, dát najevo své vlastní pocity a zjemněním svého odporu k dané situaci a omluvou vedoucí k postupnému odpuštění si potlačených emoci skrze druhou osobu.

4. Omluva skrze druhou osobu, otevření prostoru pro vlastní odpuštění

Příklady:
- Vztek: Nezlob se, ale to co říkáš mi vyvolává vztek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nechováš se hezky, ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Lítost: Omlouvám se, že nenaplňuji tvá očekávání, je mi to líto, tvé chování je mi nepříjemné, cítím smutek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Bolest: Promiň, ale tvé chováním mi vyvolává bolest (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nicméně si uvědomuji, že je to má vlastní bolest, kterou jsem v minulosti působil(a) druhým a nyní mi ji vyvoláváš.

4. Odpouštění

Lokalizuj svůj nepříjemný pocit na svém těle a na dané místo zaměř pozornost a svůj dech.
Snaž se uvolnít a dechem uvolňovat nepříjemný pocit.
Pokud to zvládeš, požádej dotyčnou osobu o možnosti kontaktu, objetí.
Např.: Mohu tě prosím obejmout?
Prosím, odpusť mi.

4. Narovnání vztahu

Děkuji ti za to co mi říkáš, za to co mi ukazuješ.
Projev uvědomění s odkazem na další postup a změny v budoucnu, co můžeš ty a také druhá osoba zlepšit a na co se můžete oba zaměřit tak, aby se tato situace již neopakovala.

5. Projev přijetí

Mám tě rád(a).
Miluji tě.
Děkuji ti.

 














Související: Záznam z besedy Praktická Sebereflexe

Hranice sebelásky

Lidé pracující skrze sebereflexi s nepříjemnými pocity, kteří ještě nejsou dostatečně ukotvení ve své duchovní podstatě, si často pokládají různé otázky na vzniklé nepříjemné situace, které se jim v životě bezprostředně dějí:
Není tohle již příliš? Musím si i tohle všechno nechat líbit? Musím se nechat neustále zraňovat? Musím si nechat srát na hlavu? Kdy to skončí a kolik toho ještě bude? Atd. atd.
V těchto situacích je vždy evidentní snaha zpochybnit pravidla života a související zákony božího řádu, skrze nově objevený vlastní strach, bolest a odpor k těmto projevům chování a souvisejícím nepříjemným pocitům, které nabourávají jejich vlastní představu o tom jak se aktuálně vnímají, kam se zařadili, čemu nově uvěřili, a jací by chtěli být.
Pokud je zde ještě silná nadvláda myšlenkových vzorců a souvisejícího ega, je zde vždy přítomna pochybnost a snaha udržet si tuto vnějšími podněty neustále nabourávanou představu o sobě, která vede na další učící rozcestník. Nabízí se zde opět možnost setrvat ve stavu oběti, kterou nabízí mimo jiné jeden z velmi sofistikovaných novodobých kolektivních myšlenkových vzorců, který se schovává pod rouškou rádoby spirituality.
Tento myšlenkový vzorec se představuje jako schopnost udělat z nemocného člověka "Sluníčkového" stvořitele a ovlivnitele své vlastní reality s možností vytvářet si fiktivní hranice sebelásky za kterými již není potřeba reflektovat své vlastní nepříjemné pocity.
Tento vzorec nabízí u dotyčného, který v něj uvěřil, velmi komfortní nastavení automatického odmítání a kontroly jakékoliv snahy dotknout se jeho vlastních potlačených emocí za nastavenou hranici.
Prakticky se to projevuje tak, že postižená osoba na vyvolaný nepříjemný podnět reaguje nekompromisním odmítavým postojem s křečovitým úsměvem na rtech a naučenou reakcí: "Tohle mi sem netahej, to je tvoje, já jsem již pouze v lásce".
Postižená osoba si takto díky adaptovanému vzorci chování nastavila a hlídá hranice své vlastní pocitové dotknutelnosti, které více upevnily její vlastní odpor k sobě s podstrčenou doměnkou, že se jedná o sebelásku. Za těmito iluzorními hranicemi bude nadále setrvávat tak dlouho, dokud neprojde všemi dalšími potřebnými učícími lekcemi, které budou pouze a jen stupňovat vnitřní tlak potlačených emocí v jejím těle, aby jí tak připomínaly směr, kterým životem kráčí.
Pro ty, kteří nejsou příznivci pouze "hezkého" života a již připouštějí, že život takový jaký ho mají, je "celistvý", spravedlivý a naprosto v pořádku takový jaký je se zde nabízí druhá možnost a tou je rozbít své vzniklé pochybnosti o absolutní spravedlnosti živote a božích zákonů, které ho řídí a opět si uvědomit, že nejsme obětí v žádné situaci, která se nám v životě děje.
Dále je potřeba rozbít aktuální nabitou představu o sobě s vědomím, že přirozeně nemá žádný smysl tvořit si o sobě jakoukoliv další představu, protože již od počátku svého stvoření jsme duchovní bytostí a jak se vnímáme zevnitř skrze naše vlastní pocity v srdci, tak vypadáme i navenek. Žádná představa nás tedy neudělá ani lepšími ani horšími.
A samozřejmě dále pokračujeme vědomou prací s nepříjemnými pocity se snahou rozklíčovat to co nám v dané situaci říkají.
Postupně tak připouštíme spojitosti, odpouštíme potlačené emoce a příjímáme související projevená chování do lásky a pochopení.
Je potřeba si uvědomit, že hranice naší sebelásky jsou přirozeně dané našim přirozeným životem a naší vlastní lidskou a duchovní přirozeností.
Není v žádném případě potřeba si jakékoliv další hranice tvořit a už vůbec ne ty pocitové, které nás odpojují od potlačených emocí a souvisejících možností zbavit se jich a uzdravit se ze svých nemocí.
Přirozenou hranicí sebelásky pro všechny bytosti je vlastní život v souladu se zákony božího řádu, tedy s Bohem. Pokud tyto zákony porušíme a tím se dostaneme do nesouladu s Bohem, tak jsme automaticky sami překročili hranice své vlastní výchozí přirozenosti a sebelásky a prožijeme si odpovídající nevyhnutelné a spravedlivé životní zkušenosti, které nám po jejich přijetí a poučení umožní se znovu do stavu souladu s Bohem návrátit a tím i do našeho přirozeného pozitivního života.
Co se týká otázky množství nepříjemných situací, které musíme ještě prožít a doby potřebné na jejich zpracování, tak to je opět další téma na které je poměrně jednoduchá odpověď: Každý dostane tolik kolik je potřeba a bude to trvat tak dlouho jak je potřeba, respektive, dokud on sám vše dostatečně nepochopí, nezpracuje a nepřijme do lásky s vědomím, že veškerý odpor k životu do kterého si on sám svými volbami dospěl tento stav pouze a jen prodlužuje v cyklických opakováních nezbytných učících lekcí.

 

Objetí obětí

Pokud se chceš vymanit z role oběti, převezmi odpovědnost za svůj vlastní život a rozdávej láskyplná objetí.
Obzvláště pak těm, kteří v tobě svým chováním vyvolávají pocity viny, křivdy, vzteku, smutku a lítosti, protože jsou obětmi stejně jako ty a stejně jako tobě, také jim chybí láska, láskyplné doteky a pohlazení, které nedostali od svých rodičů a stejně jako ty, uvěřili tomu, že jsou obětmi a že si lásku bez podmínek nezaslouží.
Skrze tyto bytosti si odpusť vše, co z tebe oběť dělá.
Uvědom si, že ve své podstatě nikdo z nás není obětí, ale všichni jsme láskou a náš život je absolutně spravedlivý i přesto, že jsme skrze svůj strach a bolest uvěřili tomu, že není a že to nepříjemné co jsme prožili od ostatních jsme si nezasloužili.

 

Promiskuita, Polyamorie, Děvka a Děvkař

Promiskuita (lat. promiscuus = smíšený) je stavem energetické závislosti na fyzickém, tělesném sexu, s potřebou neustálého střídání partnerů.
Základem je tedy energetická závislost na fyzické sexualitě neboli chtíč, což je v tomto pojetí sebenátlaková forma uspokojení svých vlastních sexuálních představ a myšlenek.
Realizátorem chtíče je vždy bytost, která je ve stavu traumatu sexuální oběti, sebenátlaku, sebeubližování a související nevěry k vlastním pocitům v srdci, které nevnímá díky svým potlačeným emocím a má je odpojené a přemostěné naučenými myšlenkovými vzorci chování.
Každá taková bytost svým sexuálním projevem a postojem přehrává ostatním to, co očekávají, aby pro sebe skrze toto chování získala kýženou pozitivní energii.
Tento učící zavděčovací stav nazýváme u ženy děvka a u muže děvkař.
Děvka a děvkař tedy zjednodušeně řečeno získavají pozitivní energii lásky od ostatních skrze realizaci sexuálních představ, kde prostředníkem této výměny je jejich fyzické tělo.
Potřeba děvky a děvkaře střídat partnery, tedy být promiskuitní vychází z potřeby mít dostatek kvalitních energetických zdrojů, které se s postupem času vyčerpávají a nejsou tedy pro ně již energeticky dostačující, atraktivní a díky chátrání a stárnutí jejich fyzických těl i postupně jejich vzhled ztrácí zajímavost a přestává splňovat odpovídající očekávání a představy, což někteří aktéři řeší všemožnými zásahy a úpravami své fyzické podoby a chemickým tuningem svých sexuálních funkcí.
Děvka a děvkař se vždy realizují v jednom ze dvou nastavení submisivity a nebo dominance a na základě těchto nastavení si pak k sobě vždy přitahují bytost v nastavení opačném.
Submisivní děvka a děvkař mají vždy potlačený vlastní chtíč, vždy jsou tedy v pasivním režimu ve stavu potlačeného vzteku, tedy značné sebelítosti a čekají na to, až na ně bude upjata pozornost a budou požádání o realizaci sexuální představy jiné dominantní bytosti. Tuto představu pak díky touze po přijetí a souvisejícímu energetickému zisku svým tělesným projevem realizují.
Dominantní děvka a děvkař naopak svou závislost aktivně projevují, jsou pod vlivem agrese, vzteku a vybírají si ke své realizaci potřebné submisivní lítostivé objekty, kterým jednak svým chováním zrcadlí jejich sebepotlačení a na kterých oni sami mají možnost vidět svůj vlastní odmítaný, potlačený přístup k vlastní sexualitě.
V novodobém pojetí si promiskuita oblékla inovovaný pozitivní kabátek a můžeme se s ní setkat v pojmu "Polyamorie" (poly lat. vícenásobný), tedy vícenásobná láska.
Tento trend se rádoby tváří duchovně a vědomě a aktéři si obvykle pouze přehrávají své nově naučené sexuální postoje z různých trendových ezoterických nauk, kterým díky společenské popularitě příchází energetická pozornost. Nicméně je zde vždy běhání po povrchu, tedy veškeré energetické interakce jsou podmínečné a zavděčovací s potřebou být pouze a jen v tom "hezkém" a jakmile se objeví něco co je nám ve vztahu nepříjemné, nastává povětšinou zamaskování vlastního vnitřního konfliktu, tedy vlastního odporu a odmítnutí skrze nějakou naučenou fintu. Například "to je tvůj problém, já už jsem pouze v lásce" a nastavá skrytý únik k dalšímu partnerovi, který je součástí polyamorijního kultu. A tímto způsobem se pak partneři ve skupině cyklí a přitahují pozornost dalších v obdobném nastavení, kteří mají potřebu si touto formou učení projít.
U všech těchto bytostí je vždy evidentní naučená, technická sexuální povrchnost, nízká sebehodnota a sebeláska, potlačený strach z ublížení, strach z bolesti, strach z nepříjemných pocitů a neochota s nimi vědomě pracovat. Pocitové hranice jsou striktně vymezený na to "hezké", takže jakmile dojde k jejich narušení je zde okamžitá reakce naučeného vzorce chování a souvisejícího postoje, který vede dotyčného doslova do stavu "nedotknutelnosti", tedy do naprostého odmítnutí se s nepříjemným pocitem spojit s odpovídající naučenou argumentací a maskou rádoby pozitivního výrazu, který je pro trochu vnímavé vnímán jako značně nepřirozený až křečovitý.
V naší společnosti se přirozená, vědomá interakce ve vztazích a s nimi spojená vědomá sexualita teprve velmi pomalu probouzí, takže jakékoliv různými trendy vyvolané tlaky do neustálého nevědomého překračování vlastních pocitů v srdci a opouštění svých vlastních přirozených monogamních heterosexuálních vztahů za účelem multiplikace sexuálních partnerů , navíc v různých variantách sexuální orientace, vždy povede jen k potřebným učícím lekcím, které nám objasní náš nepřirozený postoj, související nízkou sebelásku a neschopnost kontinuálně prohlubovat a pečovat o svůj přirozený partnerský vztah a udržovat ho ve stavu posvátné harmonie.

 

Umění sebereflexe

Neboli umění vidět se v ostatních projevech bytostí v naší realitě a souvisejícím životním ději.
Jedná se o přirozenou schopnost vědomého vnímání a pozorování realitních projevů a duchovních signálů v životním ději skrze realitní zrcadla, kterou má k dispozici pro svou orientaci a učení každá duchovní bytost ve svém těle.
Abychom pochopili jak v základu funguje tato schopnost, je potřeba si ujasnit co znamená pojem "vidět".
Vidět, vnímat, vědět je přirozená schopnost intuitivního vnímání energií a souvisejících informací, které přicházejí z našeho duchovního napojení, vědění, skrze intuitivní kanál k aktuálně probíhajícímu realitnímu projevu, chování, které vnímáme našimi tělesnými smysly.
Pokud jsou naše tělesné smysly ovládány systémem myšlení, tak to co v rámci sebereflexe vidíme, vnímáme, je popisováno naučenými myšlenkovými programy a souvisejícími myšlenkami, které nám popisují to, co vidíme a cítíme skrze naučené vzorce chování a související životní postoje, kde k těm hlavním patří postoj oběti.
Původní pojem a význam sebezrcadlení byl díky systému myšlení značně pokřiven a překroucen. Často se zde mylně zaměňuje funkce realitního zrcadla s funkcí odrazu naší převrácené podoby v zrcadle fyzickém a jsou podávány související mylné interpretace toho co nám to ukazuje.
Realitní zrcadlo v původním významu neukazuje převrácený obraz fyzického projevu naší duchovní bytosti, ale jeho energetickou odezvu a související reakce na naše předchozí chování skrze kolem nás projevené bytosti, tak jak jsou řízeny Zákonem energetického vyrovnávání v životním ději. Realitní zrcadlo se skládá ze dvou částí, které ovlivňují naše smyslové vnímání.
První část je námi pozorovaný realitní hmotný projev.
Druhá část jsou naše související tělesné pocity a pocity v srdci.
První část, je tedy vyobrazený projev, který vždy poukazuje na důsledek našich předchozích rozhodnutí.
Říkáme jí také morální rovina projeveného chování, protože nám vždy ukazuje projev, který je buďto v souladu s naší přirozeností a Zákonem Jednoty Stvoření a nebo se od nich odkloňuje. Projev a související chování je tedy buď láskyplné a nebo neláskyplné.
Druhá duchovní část, poukazuje na náš postoj vůči projevenému realitnímu projevu a souvisejícímu chování a na naše související pocity. Pokud jsou příjemné, jsme s realitním projevem a souvisejícím chováním, díky vlastní zkušenosti a uvědomění v lásce a nebo v pochopení. Pokud jsou nepříjemné, tak jsme s realitním projevem v odporu a v nepřijetí, protože jsme toto chování u sebe nepřijali a v minulosti si odmítli doprožít a srovnat všechny související energie. Je zde tedy absence lásky a pochopení k tomuto chování.
Tento stav je pro nás v prvé řadě vždy signálem toho, že jsme se v minulých životních situacích projevovali stejným způsobem vůči jiným bytostem a odmítli si díky našemu nastavení a životním postojům prožít toto chování od ostatních bytostí k nám.
Zjednodušeně řečeno, realitní zrcadlo je to, co pozorujeme dohromady s tím, co cítíme a vnímáme jako celek příjemně a nebo nepříjemně.
Mistrovstvím sebereflexe je být bdělý, přítomný a být si vědom vlastní spojitosti s tím, co se kolem nás bezprostředně projevuje a co při tom cítíme a vnímáme ve svém vlastním těle.
Je potřebné být si vědom toho, že ve svém přirozeném nastavení nejsme obětí a pokud vnímáme v projevech kolem nás něco nepříjemného, tak nám to vždy signalizuje nevyrovnané energie a související energetické blokády na vlastním energetickém těle, tedy naše vlastní potlačené emoce, které je potřebné si odpustit a uvolnit z našeho těla ven, neb jsou vždy příčinou naších nemocí.
Sebereflexe je spolu s znalostmi vlastní přirozenosti, principů života a zákonů božího řádu důležitým nástrojem našeho duchovní vývoje a vědomým navigátorem životními proudy realitních dějů.

 













Související: Záznam z besedy Praktická Sebereflexe

Návrat Idiota

Idiot je slovo přejaté z latiny a ve starověku se používalo jako označení pro obyčejného člověka stojícího mimo společnost, nevzdělance, ignoranta.
V našem pojetí Idiot = Myšlenkář (idea = myšlenka), tedy duchovní bytost žíjící pod vlivem a neustálými nápady dalších a dalších myšlenek.
Na počátku každé duchovní cesty životem je každá duchovní bytost ve své přirozené dokonalosti. Její duše je zdravá v naprostém souladu s jejím dokonale krásným tělem prožívající se v naprosto dokonalém, božském prostředí pro život. Vzhledem k tomu, že je zde absence poznání hodnoty, souvisejících prožitků a uvědomění si toho co dotyčná bytost má, je zde vždy přítomna touha poznat něco nového, něco jiného něž to co aktuálně má. Taková bytost si tedy "neváží" toho co má, protože zde chybí protiváha nedokonalých prožitků, není zde tedy co porovnávat, co vyvažovat, čeho si vážit.
Pro tento účel je každé duchovní bytosti nabídnuta cesta poznání vlastní dokonalosti skrze iluzi nedokonalosti v souvisejících nižších frekvencích, vibracích jejího života. Aby se mohla duchovní bytost dostat do tohoto učícího stavu, musí přestat vědět, přirozeně vnímat, musí zapomenout, kdo a kým ve své podstatě byla a jaký měla svůj vlastní přirozený a dokonalý život. Pro tento účel je jí postupně adaptován nástroj myšlení a představ a je napojena na souvisejícící systém myšlenkových nápadů sloužící k prohlubování negativních prožitků a iluze nedokonalosti, který jí neustále podsouvá všemožné učící nápady a představy v souvislosti se záměry poznání, které dotyčná bytost touží ve svém vývoji poznat. Bytost ve víře myšlení, odpojena od své duchovní podstaty se postupně stává myšlenkářem, idiotem věřícím tomu, že odpovědi na to kým je a v jakém prostředí se nachází najde ve svých myšlenkách a informacích realitního světa na který upírá svou pozornost. Ruku v ruce je zde touha ovládnout tento prostor, mít nad ním moc a přímo ovlivňovat dění a události v něm ve svůj energetický prospěch.
Bytost která propadla hloubkám této iluze se postupně stavá debilem.
Debil (debile lat. slabý, přesmyčky belief = přesvědčený, věřící, devil, belial = ďábel, evil = zlo).
Díky odezvám života, který je i přes nevědomí a iluzi nedokonalosti vždy řízen spravedlivými zákony božího řádu je každý debil ve svém životě přesvědčen o tom, že je mu nespravedlivě ubližováno, že za jeho život a jak se v něm cítí můžou ostatní idioti a debilové. Snaží se neustále s nimi bojovat a soupeřit o energetický zisk a související pozornost, diktovat jim své přestavy a podmínky za kterých s nimi bude jednat s láskou. Snaží se předstírat, přehrávat, lhát a neustále nacházet další a další způsoby, jak efektivně ovládat, manipulovat, vychovávat a předělávat ostatní idioty a debily tak, aby mu energeticky sloužili pro jeho vlastní prospěch takovým způsobem, aby již nekladli žádný další odpor a věrili tomu, že jsou tyto jeho předkládané návrhy pro ně ta nejlepší cesta. K tomuto účelu používá debil vždy strach, agresi a související nátlak. Systematicky neustále tlačí a zastrašuje ostatní idioty a debily a snaží se je nahnat do souvisejících pastí představ a víry v to, že pokud mu nebudou naslouchat, tak se míra jejich vlastního utrpení ještě vícenásobně zvýší a přisun energií potřebných pro jejich vlastní život se odpovídajícím způsobem sníží. Přesvědčené duchovní bytosti takto ve svém životě postupně ztrácejí svou přirozenou svobodu a lásku, spojení se svou duchovní podstatou je přemostěno naučenými myšlenkovými vzorci chování, které kontrolují každý jejich krok, každé jejich rozhodnotí. Jejich život je postaven na jejich vlastní bezmoci a jejich těla jsou protkána utrpením a souvisejícími nemocemi, které jsou důsledkem toho jak hlubokou do iluze vlastní nedokonalosti zabředli. Takováto bytost přestává přírozeně vnímat, cítit, postupně se odpojuje od svých nepříjemných tělesných pocitů, které jí připomínají míru jejího vlastního utrpení a doufá v to, že jednou se splní nějaká z jejich osvojených představ a bude od svého utrpení osvobozena.
Jakmile je duchovní bytost ve stavu debila a idiota dostatečně nasyscena poznáním své nedokonalosti, tak je jí vždy signalizována možnost postupného návratu zpět do své přirozenosti, do své dokonalé duchovní podstaty. Hlavním problémem v této fázi je to, že čím hlouběji duchovní bytost ve svém poznání zašla a je zarytě přesvědčena o pravdivosti své iluze ve které se nachází, tím menší má schopnost zachytit pomocné duchovní signály, které jí neustále vyzývají zpět k návratu a její zatvrzelost a naučená nastavení se snaží tyto signály v životě popírat a ignorovat v rámci různých dogmatických společenských nauk a vzdělávacích systémů. Před každým debilem se na cestě poznání nachází v odpovídajících cyklických fázích života vždy dvě možnosti. Ta první je možnost návratu, vzestupu zpět do vyšších úrovní bytí a souvisejícího pozitivního života v přirozenosti a nebo má možnost prohoubit své negativní zkušenosti v iluzi nedokonalosti, dalším snižováním frekvencí života a prožíváním souvisejících učících lekcí. Každý debil a idiot má tedy možnost se v této fázi vzdát své debility a idiocie, tím, že si jí přijme a odpustí si vše ,co ho s těmito nastaveními spojuje a nebo se může stát imbecilem a defitivně splynout ve svém zacyklení s iluzí světa a souvisejícím životem, který mu byl dán pouze pro účel poznaní své vlastní původní dokonalosti.
Imbecil (lat. imbecile, stupidní, hloupý, bezduchý, duchovně odpojený).
Záměrem poznání každého imbecila již není poznáním vlastní duchovní postaty a původní hodnoty svých duchovních darů, ale stvoření si zcela nové vlastní duchovní a fyzické identity, kterou bude schopen zcela řídit a ovládat. Imbecil touží syntetizovat život, stát se jeho pánem a řídít všechny jeho energetické toky. Imbecil touží kompletně si předělat své tělo, protože ho považuje za nedokonalé, nedostačují a nenaplňující podstatu jeho vlastních představ o jeho vlastní dokonalosti a šťastném životě. Touží se ve své vlastní iluzi stát svým vlastním tvůrcem, stvořitelem sebe sama, svého života na základě svých vlastních přesvědčení, myšlenek a představ.
V této fázi poznání bytost již dostává od života pouze duchovní signály typu "Komu není rady, tomu není pomoci."
a je zcela napospas zanechána svému vlastnímu dobíhajícímu konečnému osudu a zvolené cestě životem bez duchovního vedení. Je to tedy život izolovaného vědomí robotického Ega odpojeného od své vlastní duchovní podstaty, které má možnost existovat do té doby, dokud nevyčerpá veškeré své energetické zásoby, které mu pro jeho život a poznání v prostoru ve kterém se nachází, zbývají.
Je dobré si tedy opět připomenout, že každá duchovní bytost je naprosto a zcela sama za sebe ve svém životě zodpovědná. Je zodpovědná za to jak se cítí, jak se rozhoduje, jaký život má a jaký ho na základě svých vlastních rozhodnutí a pozornosti hodnotám, které ctí a žije bude mít.
Každého volba, každého cesta.

 

Šťastná žena má šťastného muže

Původní přirozená duchovní rovina štěstí a spokojenosti člověka vychází z prožívání láskyplných příjemným tělesných pocitů rozkoše a radosti ve vztahu ženy a muže.
Pokud je žena v životě přirozeně šťastná a spokojená, tak je to v prvé řadě díky tomu, že se vyživuje svou fyzickou sebeláskou a s ní spojenou sexuální energii, prožívá v rámci své vědomé sexuality související tělesnou rozkoš a rozměrnost svých orgasmů a to vše s radostí se svým milovaným mužem pravidelně kultivuje.
Pokud to tak nemá, tak základním vodítkem k řešení této situace je vždy otázka: A co jí brání?
Pokud je muž v životě přirozeně šťastný a spokojený, tak je to proto, že je bezpodmínečně milován, tedy přijat takový jaký je svou vlastní ženou, kterou ze srdce miluje a které s radostí dopřává potřebnou rozměrnost tělesných dotyků, rozkoší a orgasmů.
Pokud to tak nemá, je zde stejná počáteční otázka: A co mu brání?
Přirozeně šťastný a spokojený vztah je vždy vědomý a láskyplný, to znamená, že je řízen skrze pocity v srdci s uvědoměním si toho, že nejprve se máme rádi bez podmínek a pak společně otevřeně a upřímně komunikujeme své vlastní pocity, touhy a řešíme vzniklé problémy.
Pokud to tak ve vztahu nemáme, opět je zde na místě otázka: A co nám brání?
Tento výše uvedený přístup zaručuje každému vztahu možnost setrvávat v přirozeném štěstí, radosti, spokojenosti a harmonii a neustále prohlubovat vzájemnou lásku a fyzickou rozkoš.

 

Přirozený život

Prvotně stvořený život v nejvyšších vibracích lásky je dokonalý, božský a přirozený.
Odklonem od tohoto stavu lze zažívat život nepřirozený, iluzorní, myšlenkový, vedoucí k poznaní a učení se na vlastních chybách a domněnkách tomu, jaké to je odklonit se od vlastní přirozenosti, tedy od svého božství.
Žít ve vlastní přirozenosti znamená být v prvé řadě zodpovědný sám za sebe, za to co se mi v životě bezprostředně děje. Nemyslet si, tedy neřídit se myšlenkami a netvořit si domněnky o tom kdo jsem a jak se věci kolem mě mají, ale vědět, cítit, intuitivně vnímat, že vše, co se nám v životě děje je absolutně spravedlivé, řízeno zákony a pravidly božího řádu a slouží k duchovnímu vývoji, sebepoznávání a učení se lásce ke všem ostatním bytostem v souladu se Zákonem Jednoty Stvoření. Každý z nás je tedy přímo zodpovědný za svůj vlastní život, za to co se mu v něm bezprostředně děje, protože on sám je toho napříč svou vlastní duchovní existencí příčinou i když si na to pro účel poznání nepamatuje a nebo si díky na myšlenkách postavené víře myslí, že tomu tak není a v životě se řídí nějakou osvojenou představou o sobě, skrze kterou čerpá potřebnou motivační energii. Každá duchovní bytost dostala od svého Stvořitele na počátku do svého života záměrem dané duchovní dary. Jedním ze základních duchovních darů je její tělo, skrze které si každá duchovní bytost má možnost prožívat interakci s realitou a realizuje si všechny své potřebné záměry poznání. Toto tělo bylo na počátku naprosto dokonalé, krásné a plně funkční, stejně jako nové auto, které právě sjelo z výrobní linky. Díky odklonu od vlastní přirozenosti a nepřirozenému zacházení s vlastním tělem došlo k silnému poškození a zablokování všemožných přirozených funkcí a duchovních darů. Smyslové vnímání bylo napojeno na systém myšlení, který začal nabízet neduchovní pohled na sebe, na vlastní existenci a vlastní život. V tomto nepřirozeném stavu se lidstvo nachází dodnes.
Skrze nepřirozený život každá duchovní bytost získává obrovské množství zkušeností na jejichž prožití nebo stagnaci právě poukazuje stav jejího energetického těla, které je předlohou těla fyzického a které ve stavu nemoci obsahuje všemožné nedoprožité a zablokované energie, vzpomínky na různá traumata, bolesti, kterým jednoduše říkáme potlačené emoce.
Stav jejího energetického těla se následně projektuje do vzhledu a stavu těla fyzického, které je dle pořekadla "Tělo je obrazem duše", tedy přesným obrazem toho, v jakém stavu vývoje, nemoci a související celistvosti se daná duchovní bytost nachází.
Možnost žít život v nepřirozenosti je spojena s nemocí duše a související neochotou vlastního vědomí těla, Ega, navrátit se zpět do stavu výchozí přirozenosti. Tělo je schopno do určité míry poškození se zcela automaticky zotavit ze všech svých nemocí pokud mu není bráněno různými energetickými blokádami. Jakmile však míra poškození vlastní genetiky díky nevědomým zásahům, překročí tuto schopnost, dochází v dané rodové línii k destruktivním degeneracím vedoucím v konečném stádiu až k neschopnosti rodit další potomky a tím i inkarnovat zde další duše pro jejich vlastní zkušenosti.
Navrátit se do stavu vlastní přirozenosti znamená v prvé řadě uzdravit si svou duši, své vlastní tělo, vymanit se z nadvlády systému myšlení, tím, že se zbavíme všech potlačených emocí, strachů a s nimi spojeným naučených vzorců chování, které nás drží odpojené od intuitivního vnímání a přirozeného duchovního spojení s našim duchovním vedením.

 

Průvodce lidské přirozenosti

Přirozené je vědět, že vědomý znamená prožívaný skrze pocity v srdci.
Přirozené je čerpat vědění skrze intuitivní smyslové vnímání.
Nepřirozené je považovat myšlenky za zdroj pravdy a řídit se naučenými myšlenkovými vzorci chování.
Přirozené je vědět, že základem a výchozím stavem existence člověka je jeho duchovní podstata.
Nepřirozené je myslet si, že jsem cokoliv jiného.
Přirozené je vědět, že můj život je absolutně spravedlivý a já napříč svou vlastní duchovní existencí nesu plnou zodpovědnost za to jaký ho aktuálně mám.
Nepřirozené je si myslet, že pokud budu manipulovat, ubližovat, okrádat a škodit ostatním, že se mi to v životě v pravý čas spravedlivě nevrátí.
Nepřirozené je myslet si, že jsem oběť a to ošklivé co se mi v mém životě děje si nezasloužím.
Přirozené je vidět se v projevech ostatních s vědomím, že jsou odrazem mé vlastní sebelásky.
Nepřirozené je si myslet, že mi někdo v mém životě ukazuje něco co se mnou nesouvisí.
Přirozené je vědět, že jediné co mi v životní realitě patří a za co si nesu plnou zodpovědnost je mé vlastní tělo. Jeho stav, funkce a schopnost si v něm prožívat rozměrnost příjemných pocitů, které přímo souvisí s tím jak jsem se k němu v minulosti choval a jak se k němu byť nevědomky chovám dodnes a jak se skrze něj projevuji k ostatním.
Přirozené je vědět, že každá nemoc je duchovní, tedy v prvé řadě nemoc naší vlastní duše, což jsou zablokované energie na našem energetickém těle.
Nepřirozené je si myslet, že příčinu jakékoliv nemoci najdeme v projevu fyzického těla.
Přirozené je vědět, že žádné viry a ani baktérie nejsou příčinou našich nemocí, ale jejich existence na naše nemoce svou přítomností na fyzickém těle poukazují.
Nepřirozené je si myslet, že všemožnými zásahy do fyzické roviny našeho těla vyřešíme příčiny našich nemocí.
Přirozené je vědět, že jakýkoliv další nepřirozený zásah do fyzické roviny našeho tělo pouze více komplikuje jeho přirozenou schopnost uzdravit se.
Přirozené je vědět, že se napříč vlastní duchovní existencí učíme na vlastních chybách a skrze tyto zkušenosti a prožitky pramení naše vědění, poznání a uvědomění.
Přirozené je vědět, že vše potřebné pro život v přirozenosti již od svého narození máme v sobě, ve svých pocitech a nepotřebujeme nic dalšího.
Je nepřirozené díky vlastní nespokojenosti s vlastním tělem a souvisejícím životem unikat před svou zodpovědností do představ a myšlenek a tvořit si nepravdivé iluze o sobě a svém vlastním životě.
Přirozené je vědět, že žena je vedoucí roli ve vztahu ženy a muže a nese za něj plnou zodpovědnost. Za svůj vztah s mužem, ne za muže.
Přirozené je vědět, že nosným pilířem a základem přirozeného harmonického vztahu ženy a muže je jejich vědomá sexualita proživaná skrze propojování jejich fyzických těl.
Přirozené je vědět, že muž ve vztahu se ženou je zodpovědný za její sexuální naplněnost a s radostí na základě vlastní sebelásky přistupuje bez nátlaku k jejímu tělu a připomíná jí jaké nese v lidském životě a vztahu zodpovědnosti a hodnoty.
Přirozené je vědět, že žena je ve vztahu s mužem učitelkou lásky a učí skrze sebe svého muže sebelásce.
Je nepřirozené si myslet že jiný než heterosexuální vztah ženy a muže je přirozený.
Přirozené je vědět, že žena může být přirozeně šťastná a spokojená ve svém těle ve vztahu s mužem, pouze pokud je s radostí dostatečně a pravidelně sycena sexuální energií.
Přirozené je vědět, že víra je vždy cesta do nepřirozenosti.
Přirozené je řídít se a rozhodovat na základě vlastních prožitků a zkušeností.
Nepřirozené je žit a rozhodovat se na základě strachem podložených informací.
Nepřirozené je bojovat, útočit a tvořit agresi proti ostatním.
Přirozené je chranít a bránit své přirozené duchovní hodnoty a dary před zneužitím a zničením.
Přirozené je vědět, že stav vyspělosti mé duše, má úroveň sebebelásky a sebehodnoty mi přitahuje související životní děj.
Nepřirozené je si myslet, že když se nemám rád, tak že si stvořím myšlenkami přirozeně šťastný život.
Je přirozené vědět, že veškerý odpor k chování ostatních a k životu je marný a setrvávání v něm zajišťuje dotyčném pouze a jen další potřebné učící lekce.

 

Odpor

Odpor nebo-li sebepopírání vždy souvisí s potlačenými emocemi a strachy, s rodovou karmickou zátěží a je postaven, držen skrze myšlenkové vzorce soudce a oběť, související nelibosti, sebeodmítání a vychází ze strachu z nepříjemných pocitů a souvisejícího přesvědčení, že mohu být ostatními přijat, pouze a jen, když se nebudu mít rád takový jaký ve své podstatě jsem a jak je mi to vyzrcadleno chováním a projevy ke mě všemi bytostmi v mém vlastním životě.
Budu se tedy naopak snažit někým být, něčeho dosáhnout a zavděčovat se tak osvojeným, naučeným definicím a představám od ostatních a potlačovat vše co je mi v projevech ostatních nepříjemné a nezapadá do mého přesvědčení.
Každá bytost pod vlivem odporu setrvává v utrpení, v potlačených emocích díky vlastním zákazům, neochotě odpustit si tyto potlačené emoce na které jí poukazují právě zmiňované nepříjemné pocity. Odpor jde ruku v ruce s potlačenými emocemi hněvu a vzteku, blokuje intuitivní vnímání a dotyčného jedince drží v myšlení, víře a domněnkách, že jeho konání je správné a přirozené, primárně protože stejným způsobem konají ostatní bytosti kolem něj, které jsou v obdobném nastavení.
Člověk v odporu není ve své duchovní podstatě a přirozenosti, kopíruje takové chování a činnosti ostatních, které přinaší pozornost, uznání a související ve společnosti ceněnou energii, což jsou primárně peníze. Nežije tedy v radosti ze sebe, z vlastní originality a kontroluje a řeší své okolí, všechny kolem sebe a bojí se nepříjemných reakcí od ostatních na své projevy chování. Bojí se tedy odmítnutí a nepřijetí a má snahu ve svém životě kličkovat, uhýbat, křivit se, lhát a manipulovat takovým způsobem, aby nebyl konfrontován se svými nepříjemnými pocity, situacemi a tématy, které tyto pocity vyvolávají.
Jsou různé formy odporu, některé z nich si klamně oblékají rádoby pozitivní kabátek, masku a snaží tímto způsobem získat pozornost a související energii od ostatních. Obecně vnímané a přijaté formy odporu, nesnášenlivosti, odsuzování jsou ve společnosti drženy skrze materiální hodnoty, peníze, víru v pozitivní záměr působení autorit a jejich uznání, tedy opírají se o přesvědčení, že společensky uznané autority to s námi myslí dobře a konají vše pro naše dobro, přirozenost a pozitivní život.
Díky odporu a související nevědomosti má každá bytost možnost setrvávat v učení a poznání toho jaké to je nemít se rád, mít nízkou sebehodnotu, být energeticky závislý na vnějších podnětech, žit nepřirozený život ve lži na pokřivených hodnotách a nebýt schopen vidět se v ostatních bytostech, v jejich chování ve svém vlastním životě.
V rámci duchovního vývoje se v každé bytosti odpor stupňuje takovým způsobem, aby ho byla schopna postupně zavnímat, primárně jsou to projevy různých nemocí ve vlastním fyzickém těle, které se rozvíjejí do různých hlubších forem, vedoucí k postupném úpadku vlastní genetiky, silných tělesných deformací, odklonu od přirozenosti a finálně k sebedestrukci, tedy destrukci vlastního těla a související rodové linky.
Sekundárně jsou to různé signály v životě, kdy se nám věci nedaří a přicházíme o spousty energie a samozřejmě se objevují nabídky na změnu, aby mohlo dojít ke změně životních postojů, k uzdravení, k obnovení duchovního spojení a návratu do vlastní přirozenosti a souvisejícího uvědomění.
Veškerý odpor je marný a každý má možnost si vybrat zda bude žít život ve zdraví, v radosti na základě vlastní sebelásky v souladu s vlastní původní přirozeností a nebo se bude ve strachu a marnosti snažit, usilovat o pozornost, zavděčovat se věcem, které mu zrcadlí a umožňují prožívat opak.

 

Chtíč

Tento pojem je primárně vnímán ve spojení se sexualitou, nicméně v obecné rovině se jedná o nepříjemnými pocity hnanou spalující touhu, tedy potřebu dosáhnout sebenátlakem realizace své vlastní představy spojené s vnějším podnětem, který představu vyvolává. Dosažením této představy příchází úleva, pocit uspokojení. Jakmile vyprchají ulevující pocity z těla, dostavují se opět nepříjemné pocity a s nimi spojená potřeba celý proces zopakovat.
Chtíč je tedy formou obecné energetické závislosti, který poukazuje na sebepotlačení, na potlačené emoce a strachy, na vlastní nespokojenost v životě, nízkou sebehodnotu a sebelásku a související odklon od vlastní přirozenosti.
V sexuální rovině, chtíč poukazuje na potřebu seberealizace skrze adaptované sexuální představy. Je tedy potřeba zavděčovat se nějaké konkrétní představě, která popisuje chování a přístup k fyzickému tělu a jeho erotogenním zónám.
V této souvislosti je zde přijatá definice sexuální role ženy a muže a s ní spojená očekávání. Dotyčný pod vlivem chtíče je ovládán myšlenkovými vzorci osvojenými ze systémové výchovy a jedná v souladu s tím co se od něj očekává. V těchto rovinách je to typicky "Honba za orgasmem", tedy dosažením pocitů fyzického uspokojení a uvolnění svalového napětí, kterými je tento proces obvykle ukončen.
Přirozeným opakem tohoto jednání je vědomá sexualita, kde člověk přistupuje k tělu a jeho erotogenním zónám ne na základě myšlenkových vzorců a přejatých představ, ale na základě svých vlastních pocitů v srdci a s uvědoměním si toho, jak má tělo v daných oblastech správně fungovat a reagovat na vnější podněty. Vědomé prožívání vlastní sexulity je nenásilné, beze strachu, bez zavděčování, tedy bez nátlaku na sebe a tím i na ostatní a v prvé řadě přináší dotyčnému hluboké pocity rozkoše, radosti a svobody.
Sexuální chtíč ve vztahu vždy odzrcadluje jednomu z partnerů část jeho zablokované sexuality, kdy dotyčný reaguje skrze nízkou sebehodnotu na sexuální nátlak svého partnera zavděčováním se. Nereaguje tedy na přístup parnera s radostí, ale realizuje to, co se od něj na základě naučených definic očekává.
Sexuální chtíč lze odstranit detraumatizací fyzického těla. Základem je navést dotyčného ke komunikaci se zaměřením na motivaci k přístupu k fyzickému tělu a pravdivému popisování souvisejících pocitů. Jedinec pod vlivem chtíče, je vždy sexuálně traumatizován. Je zde obvykle nespokojenost s vlastním tělem a jsou zde nepříjemné pocity při kontaktu a vědomé stimulaci v oblasti erotogenních zón.
Z pohledu přirozeného sexuálního vývoje to znamená, že je zde absence příjemných prožitků a souvisejících zkušeností od narození, přes dětství, náctileté dospívání až do dospělosti, kdy v každé této fázi prošel postižený jedinec nějakou nepříjemnou nepřirozenou zkušeností a díky strachu a duchovní nevědomosti si potlačil v sobě možnost přirozeného příjemného prožívání a nahradil ji přejatým vzorcem očekávaného chování a souvisejícím myšlením.
Hnacím motorem sexuálního chtíče je tedy v prvé řadě hněv a vztek spojený se sexuálními traumaty z minulosti, z minulých inkarnací, ke kterým patří různé formy sexuálního otroctví, násíli, týrání, znásilňování, kde byl postižený jedinec veden k tomu, aby naplňoval sexuální představy a očekání ostatních. Pokud odmítnul, tak byl různými formami trestán a týrán tak dlouho, dokud se nepodvolil. Toto vše je uloženo formou vzpomínek v buněčné paměti lidského těla v nevědomé rovině a připomíná se skrze nepříjemné pocity a s nimi spojené nutkání a myšlenky, že když opět dosáhneme fyzického uspokojení, přijde klid a budeme ho mít až do té doby než zde zase bude potřeba se nutit naplňovat osvojené sexuální představy ostatních.
Sexuální chtíč vůči opačnému pohlaví, tedy v prvé řadě znamená hněv a vztek vůči opačnému pohlaví v sexuálních rovinách.
Muži projevující chtíč vůči ženám tak dávají najevo svůj odpor vůči své sexuální přirozenosti a přehrávají svým chováním ženám potřebu se zavděčit nějaké sexuální představě. Jejich chování zároveň ženám zrcadlí jejich identické chování v minulosti,
v minulých inkarnacích, na související aktuálně potlačené emoce a sexuální traumata.
Pro ženy jednající pod vlivem chtíče ve vztahu k mužům to platí samozřejmě naprosto stejně.
Existence sexuálního chtíče ve společnosti je podporována tabuizací a neustálým vykořeňováním, přeprogramováváním a manipulací přirozené, vědomé sexuality ve společnosti, propagací pornografie, snahou rozbití přirozeného vztahu ženy a muže s tímto spojené jediné přirozené formy sexuální orientace a související pohlavnosti, definice rodiny a jejich základních hodnot.
Jsme tedy všichni ve vlastních životech zodpovědni za svůj vlastní přístup k životu, k vlastní sexualitě, za to, jaký budou mít na základě našeho života v těchto rovinách přístup budoucí generace, zda zde bude chtíč a nenasytná touha zavrtat se do materiálních rovin života a nebo zde bude láska, přirozená radost, svoboda a zodpovědnost v souladu s prostředím a životem na Zemi.

 

Bůh

Veškerá existence vychází z jednoho Vědomí.
Toto Vědomí je centrálním zdrojem veškerého hmotného projevu a nachází se trvale ve stavu bezpodmínečného přijetí, tedy lásky.
Toto Vědomí je ve své celistvosti věčnou formou lásky, Bohem, Zdrojem všeho bytí. Záměrem tohoto Vědomí a smyslem existence veškerých v něm stvořených projevů je poznání, prožívání a učení se sebelásce.
Pro tento účel si toto Vědomí stanovilo pravidla, zákony božího řádu. Vědomí se tyto zákony a pravidla skrze veškeré do sebe vnořené úrovně bytí a s nimi spojené hmotné projevy učí poznávat. Na těchto zákonech je vystavěna veškerá hmotná existence a s ní spojené životní reality Stvoření.
Základním zákonem je Zákon jednoty Stvoření. Tento zákon definuje počáteční stav Vědomí a souvisejícího uvědomění v jeho celistvosti a jednotě bytí, v přirozenosti a lásce. V tomto stavu se každé vědomí nachází v absolutním přijetí na jeho aktuální úrovni bytí, tedy přijímá v sobě vše sebou projevené. Tento stav vědomí a souvisejícího uvědomění a poznání se nazývá Bůh = příjímám, láska. V tomto stavu je vše stvořené dokonale příjemné, přijaté, tedy milující v původním významu.
Veškerá existence a s ní spojené projevy je tedy Vědomí, nicméně ne vše se pro účel poznání nachází ve stavu Boha. Ne vše se tedy řídí Zákonem Jednoty Stvoření a s ním spojenou přirozeností. Odklon od Zákona jednoty umožňuje zvolit si jednu z nabízených možností negativních prožitků. Tedy prožitků ne-lásky, nepřirozenosti a s nimi spojených představ, uvědomění a souvisejícího nastavení, kdy si Vědomí myslí a prožívá svou necelistvost, oddělenost od sebe sama.
Každá taková možnost umožňuje v záměrem definováném detailu těchto prožitků poznat hodnotu původního, prvotního obrazu sebe sama na aktuální úrovni bytí před jeho odklonem do negace.
Pojem Bůh je tedy v původním významu stavem uvědomění a přijetí své vlastní celistvosti na každé z definovaných úrovních bytí. Bůh je tedy pevným bodem v absolutním rozměru nekonečného Vědomí od kterého vedou a ke kterému se navracejí spirálovité cesty poznání, cesty duchovní evoluce a s nimi spojený život.
Každá duchovní bytost vydělená od počátku ze zdrojového Vědomí, vychází na cestu za poznáním z počátečního stavu Boha, cyklicky si prožije vše co si na různých úrovních bytí ve Stvoření stvořila.
Všechny rozměry a pohledy na sebe sama na každou svou prvotní projevenou představu o sobě. Toto se děje ve fázích vibračního pádu a vzestupu. Vibrační pád je fáze oddělování, popírání, tvorby iluze duality a s nimi spojených různých forem protikladů.
Vibrační vzestup je fáze sjednocování, odpouštění a návratu zpět do vlastní přirozenosti, do výchozího stavu Boha. Na naší aktuální úrovni bytí je našim prvním, pevných záchytným bodem a první úrovní Boha, sjednocená Duše a s ním spojené lidské tělo, která se následně dál sjednocuje do vyšších úrovní vědomí Ducha, jeho fyzického těla a přes další rozměry duchovního stromu zpět až do zdrojového Vědomí, do Absolutna, do Zdroje všeho bytí a jeho prvotního hmotného projevu Stvoření. Smyslem naší existence je tedy stav Boha opustit, poznat a prožít jeho projevený hmotny rozměr, do stavu Boha se následně opět navrátit a spolutvořit s ostatními duchovními bytostmi na základě tohoto poznaní a uvědomění další hmotné projevy, které jsou buďto v souladu s Bohem a jeho zákony a nebo se od něj odkloňují a následně si opět všechny tyto projevy ve formě života cyklicky prožít.
Záměrem projeveného vědomí Boha je tedy být stále lepším Bohem, tedy být stále více v souladu se Zákonem Jednoty Stvoření a tím i s veškerou projevenou hmotnou existencí ve všech svých životních realitách Stvoření.
Z pohledu duchovní bytosti člověka, tedy naší Duše a lidského těla je tedy smyslem existence, prožít si skrze oddělenost odklon od své vlástní dokonalé přirozenosti, poznat skrze negativní prožitky a vlastní chyby hodnotu svých duchovních darů a postupně se opět sjednotit, návratit do stavu své vlastní celistvosti v souladu se Zákonem jednoty Stvoření a tím i zpět vzestoupit do počátečních vibrací přirozeného dokonalého stavu bytí, božství a související životní reality, která nám byla na počátku naší cesty dána. V jednoduchosti řečeno: Naším primárním, původním duchovním záměrem je stát se lepšími lidmi a žít co nejpřirozeněji v souladu se vším na Zemi, tedy manifestovat svým životem Boha v lidském těle.

 

Labyrint života

Život je obrazem celistvosti projevu všech Stvořitelských kolektivů vědomí. Život ve hmotě je vetkán do 12ti dimenzionální časové matice, frekvenčně a materiálně rozdělené do 4 harmonických vesmírů a souvisejícíh realit. V základu je životní matice tvořena 12ti hlavními liniemi.
První, hlavní, vibračně nejvyšší je cesta kristovská, cesta absolutního dobra, lásky, zodpovědnosti, radosti, rozkoše, moci, přirozenosti a sebepřijetí v souladu se Zákony Stvoření a pravidly božího řádu, kde vše je stvořeno v souladu s prvotním uvědoměním v absolutní kráse a dokonalosti. Vše hmotné je zde tvořeno čistou formou kristovského kódování a související posvátné geometrie.
Na opačném konci proti této cestě stojí cesta 12tá anti-kristovská, je to tedy cesta absolutního protikladu, stínu, temnoty, negace, duality, sebepopření, strachu, odporu, ne-moci, nezodpovědnosti, utrpení, převrácení naruby. Mezi těmito dvěmi základními cestami je přechodová linie ostatních cest, které jsou spojnicí mezi těmito základními rovinami bytí, sebepoznávání a učení se lásce v oddělenosti od vlastní božské podstaty.
Každá z těchto základních 12ti cest má v sobě dalších 12 dějových sub-linií a každá dějová sub-linie má v každém okamžiku 144 možností volby děje a souvisejících prožitků. Každá duchovní bytost procházející svým vlastních vývojem je inkarnovaná dle úrovně poznání a souvisejících záměrů do odpovídajícího těla, související životní reality a s tímto spojené dějové linie aby si prožila svůj aktuální obraz sebelásky a uvědomění.
Každá duchovní bytost má tedy svůj protiklad, svůj stín, svůj negativní učící anti-projev spojený s výchozím pozitivním sebeprojevem, který je její nedílnou součástí na všech úrovních bytí. Pokud je duchovní bytost ve své celistvosti, tedy v bezpodmínečném sebepřijetí, není rozdělena dualitně do těchto dvou základních rovin, ale je sjednocená, nepopírá své minulostní negativní zkušenosti skrze své anti-projevy a s poučením toho, co to pro její další cesty vývoje znamená, nachází se ve stavu božství, může se vědomě rozhodovat kam dál ve svém životě bude směrovat své volby.
Duchovní bytost popírající svůj anti-projev skrze svá realitní zrcadla se nachází v nepřirozenosti, trpí díky potlačení svých temných částí, karmickou zátěží, nedostatkem lásky, má strach, nízkou sebehodnotu, prožívá své nemoci a cyklicky si prohlubuje svou aktuální zkušenost v oddělenosti od sebe sama a skrze systém myšlení si tvoří a přehrává všemožné představy a domněnky, které jsou jí podsouvány za účelem prohloubení jejích aktuálních prožitků.
Učí se tedy v zapomění na sebe sama, jaké to je na aktuální úrovni bytí a související frekvenci života nebýt Bohem. Takováto bytost se rozhoduje ve svém životě nevědomě, je manipulována myšlenkami a řízena myšlenkovými vzorci chování a sváděna od cesty k nápravě, k návratu do sjednocení a související pozitivní podstaty. Lidská rasa člověka se aktuálně nachází ve svém vývoji někde ve středu základních 12ti životních línii, tedy na čísle 6. Smyslem života je nekonečné poznávání rozměrnosti Boha a všech jeho představ o sobě skrze vše stvořené, udržování se ve stavu přirozenosti, radosti, štěstí a spokojenosti. Je to tedy všechno ve všem v souladu se vším.

 

Vědomá sexualita

Vědomá sexualita není o strachu, o podmínkách, ale o sebelásce, přirozenosti a zodpovědnosti za své vlastní pocity v srdci. Pokud jsem si vědom své "pohlavnosti", své sexuality a s ní spojené role ženy nebo muže, dle původních hodnot Stvoření, tak se řídím pocity v srdci, kde jsem v souladu se svých duchovním vedením. Jsem si tedy vědom toho, že jsem životem veden v souladu se svým božstvím a zákony božího řádu, tedy pozitivním stavem dobra.
Pokud jsem v souladu se svým srdcem, tak mohu přirozeně sdílet své tělo, zejména své erotogenní zóny s těmi, kteří jsou rovněž vědomí a cítí to stejně jako já, protože v tomto okamžiku je to nenásilné, bez nátlaku pro vzájemnou radost, pro zdraví, štěstí a spokojenost a ne jako forma energetické závislosti, tedy chtíče nebo zavděčování se ostatním, jak je ve společnosti obvyklé. Většina bytosti je co se týká vlastní sexuality v učícím módu myšlenkových vzorců, tedy v módu nevědomé sexuality a proto se řídí myšlenkami, přejatými informacemi a představami o vlastní sexualitě postavenými na naučených myšlenkových vzorcích chování a s nimi spojeném strachu.
V tomto stavu si dotyčný myslí, že jsou to pocity v srdci, kterými se řídí, nicméně tomu tak není. Ve svém kontrolovaném projevu je veden osvojenou představou, jak se v dané situaci má zachovat, omezen svými strachy a study pramenícími z vlastních sexuálních traumat.
Dle původního základního nastavení je zde každá žena pro všechny muže a každý muž pro všechny ženy. Většině lidí se v tomto kontextu vyjeví představa nevázaných sexuálních orgii, což ovšem, pokud jak již bylo výše zmíněno není v souladu s duchovním vedením všech zůčastněných, není opět vědomý přístup, ale učící rovina realizace nějaké sexuální představy řízené myšlenkovým vzorcem. Dle původních hodnot, pokud je žena s mužem ve vztahu, tak jsou jejich vnější sexuální projevy k ostatním omezeny jejich vzájemnou sebeláskou a řídí se pořekadlem "Nedělej svému partnerovi to, co bys nechtěl aby on dělal tobě", tedy oba partneři si vůči ostatním ženám a mužům sami dovolují pouze to, co vůči ostatním s láskou dopřejí svému parnerovi. Udržování jejich harmonického vztahu a posouvání hranic vzájemné sebelásky zajišťuje jejich vzájemná komunikace a zodpovědnost za své vlastní pocity v srdci, tedy život v pravdě.
Takže mít více sexuálních partnerů nesvědčí nic o tom zda je to vědomé, tedy přes srdce a nebo ze strachu, z myšlenek, z nedostatku vlastní sebelásky a sebehodnoty, tedy z potřeby se zavděčovat nějaké přejaté sexuální představě o sobě. Tam to jde vždy poznat až na základě toho, co si dotyčný v dané situaci prožívá a jakou má motivací ke svému rozhodování do takovýchto situací vstoupit.
V nevědomé sexualitě se často setkáváme s různými pojmy, jako je například "intimita", který je škatulkou maskující sexuální traumata a s ními spojené potlačené emoce, study a strachy. Ten kdo ji používá jako alibi před konfrontací s nepříjemnými pocity poukazujícími na tato traumata, pouze jen signalizuje, že je jeho tělo těmito problémy silně zasaženo.
Dalším pojmem je "čistá láská" nebo také "sexuální čistota". Tento pojem je také značně zavádějící a obvykle je spojován se sexuálním vymezením se, odmítáním určitých rovin vlastní fyzické sexuality, kdy je například odmítána určitá jemná nebo dynamická rovina přístupu k fyzickému tělu, k jeho částem a nebo je tento přístup zcela odmítán "celibát".
Vše opět poukazuje na různé formy sexuálních traumat. V původním významu "čistá láska" poukazuje na vědomou sexuální přirozenost zdravého těla v partnerském vztahu ženy a muže bez potlačených emocí. Buď je zde tedy sebeláska, tělo je "čisté", zdravé bez potlačených emocí a strachů, tedy vše dělám a projevuji kvůli sobě, protože mi to působí radost v srdci a související příjemné prožitky a nebo to dělám kvůli energetické závislosti, kompenzuji si tím svůj vnitřní nedostatek a související duchovní nenaplněnost. 
Mezi další pojmy patří v souvislosti se sexulitou pojem "normální", "divný" nebo také "úchylný", "odchylný". Pojem "normální" je výplodem myšlenkových vzorců, poukazující na překroucenou definici původních přirozených hodnot odkazující pouze na fyzické projevy a přístupy akceptované učícím myšlenkovým systémem. Pravdivým ekvivalentem tohoto pojmu je pojem vědomý, tedy přirozený a vše s tímto spojené je tedy dle nastavení dokonalého záměru prvotního Stvoření, tak aby to bylo v souladu s pozitivním životem a souvisejícími hodnotami. Divnost a úchylka pak poukazuje na odklon od těchto původních, přirozených hodnot, což je také značně překrouceno a díky tomu ve společnosti například homosexulita a pohlavní neutralita není považována za divnost nebo odchylku od přirozenosti.
Většina nevědomých sexualnich interakcí slouží pouze pro účel odžívání si svých karmických lekcí, tedy odzrcadleni si své vlastní inkarnační minulosti. Vědomá sexualita je nosným pilířem harmonického vztahu ženy a muže a jejich přirozeného života ve vysokých vibracích štěstí a spokojenosti a proto je důležité, aby ti, kteří si již zvolili tento životní směr, věnovali této problematice pozornost a snažili se praktický realizovat své poznatky ve svém životě a hlavně ve svých vztazích.

 

Intimita

Intimita je pojem nevědomé sexuality, kterým je označen myšlenkových konstrukt vycházející z latinského "Intime", česky důvěrný.
Tímto pojmem je označen nepřirozený přístup k oblastem erotogenních zón lidského těla postavený na podmínečné lásce, tedy myšlenkových vzorcích chování. Tento přístup a s ním spojený pojem je tedy postaven na strachu z ublížení a s ním spojeném odevzdání zodpovědnosti za naše vlastní pocity druhé osobě, které díky splnění podmínek a představ osvojených ze systémové výchovy, vzbuzujících v nás pocit bezpečí věříme, že její chování k nám v takovéto situaci bude příjemné.
Důvěra je tedy postavena na víře v to, že život není spravedlivý, tedy nevědění, že opak je pravdou. Opakem důvěry je vědomá zodpovědnost, tedy jsme si vědomi toho, že my sami jsme příčinou toho, co se nám v životě děje na základě toho jak se v životě rozhodujeme a jak konáme a že důsledkem je tedy náš aktuální život a s ním spojené situace.
V případě intimity je opakem vědomá sexualita a s ní spojená bezpodmínečná láska k celém tělu postavená na zodpovědnosti za své vlastní pocity v srdci, tedy rozhoduji se a konám tak, jak mi říká mé srdce a s ním spojené duchovní vedení.
Dále je zde znalost původních, přirozených hodnot člověka ve vztazích a rolích muže a ženy, přirozených funkcí těla, zejména těch vedoucích k prožívání hlubokých pocitů orgasmické rozkoše. Intimita v pravém slova smyslu označuje kontrolovaný přístup do oblasti "intimních partií" lidského těla, obvykle pohlavních orgánů, erotogenních zón a s nimi spojených témat, které jsou velmi silně traumatizovány, tedy zatíženy potlačenými emocemi a s nimi spojenými study a strachy.

 

Šamanské medicíny

jsou nástroje duchovního léčení, učení se rozměrnosti života ve Stvoření a souvisejících světů Boha. Jsou to nástroje duchovního probouzení a narovnávání odklonu od vlastní sebelásky, odklonu od
přijetí vlastní duchovní podstaty, kterými vládne a zároveň slouží šaman.
Šaman "vidoucí"je nedualitním služebníkem Stvoření, stojícím v lásce, beze strachu, mezi světlem a temnotou, který probouzí, převádí ze tmy zapomění a nevědomosti do světla probuzení, vědění a pozitivní podstaty každého, jehož duše dospěla, dokončila svůj evoluční záměr poznání a nastoupila cestu sjednocení se zpět do své pozitivní podstaty a byl tak přivolán na tuto cestu, aby se skrze medicínu spojil s vlastní duchovní podstatou, s rozměrností svého duchovního stromu, byl vyléčen a navrácen do vědění a souvisejících původních, prvotních hodnot života.
Šamanská medicína je portálem, sprostředkovatelem velmi silného duchovního spojení a souvisejícího léčení. Skrze medicínu vytváří šaman léčebný kruh a propojuje v ceremonii všechny učástníky. V tomto prostoru pracuje individuální záměr duchovního vedení každého účastníka propojen se silou a hloubkou sebepřijetí a uvědomění šamana, který naslouchá skrze medicínu svému duchovnímu vedení a koná v souladu s duchovními záměry účastníků vše potřebné pro podporu jejich léčebných procesů
a souvisejícího probouzení. Šaman tedy ví, co se v léčebném kruhu v každém okamžiku děje, čím každý účastník v rámci svých procesů prochází a dle svého uvědomění a souvisejícího vedení je schopen jednotlivé procesy upravovat takovým způsobem, aby byla v léčebném kruhu zachována energetická rovnováha léčení a souvisejícího učení.
Při práci s medicínou dochází k několikaúrovňovému čistění a léčení těla. Z těla odchází, odpouští se vše, co brání přirozenému smyslovému vnímání a spojení s vlastním duchovním vedením. Skrze medicínu se dotyčný učí pracovat vědomě se svými pocity, otevírá se léčení a pravdivě se projevuje skrze všemožné tělesné projevy, při kterých dochází k silnému uvolňování potlačených emocí, strachů provázeno projevy fyzického čištění, kdy tyto energie odcházejí z těla ven skrze pláč, křik, smích, zvrácení, stolici, moč, pocení, zimnice atd. V rámci léčení jsou velmi silně narušeny všemožné programové struktury myšlení, což provází stavy zmatenosti, snahy o pochopení stávajícího dění na základě starých uvědomění postavených na strachem podložených, přejatých informacích ze systémového výchovy, z naučeného pohledu na život, na tyto nástroje a související práci. V rámci integrace a zvědomování těchto prožitků, která je nedílnou součástí vědomé práce s medicínou a které individuálně provádí šaman, jsou postupně stará uvědomění přepisována novými zjištěními, což vede v důsledku ke sklidnění, uvolnění napětí, nalezení nových přijemných pocitů, uzdravení všemožných fyzických projevů vlastních nemocí.
Šamanské medicíny jsou nástroje pomoci, které pomáhají těm, kteří se nebojí zodpovědnosti za svůj vlastní život, nebojí se stát sami sebou, nebojí se pohlédnout do hloubek své temno-světlé pravdy o sobě, o svém vlastním životě a o světě ve kterém se napříč existencí prožíváme.

 

Štěstí

Je autentickým stavem neutuchající radosti ze sebe, z vlastní duchovní podstaty, ze svých duchovních darů a ze života který nám byl dán.
Hloubka pocitu štěstí je přímo úměrná hloubce naší sebelásky, našeho vnitřního sebenaplnění. Na energetické úrovni to vždy souvisí s průchodností a silou aktivity našich energetických center, našich čaker.
První čakra nám poukazuje a spojuje nás s našimi kořeny se Zemí, s lidským rodem, s našimi rodiči a předky našeho vlastního rodu.
Druhá čakra nám poukazuje na úroveň a hloubku naší projevené sebelásky ve fyzickém těle a s ní spojené prožívání vědomé sexuality.
Třetí čakra poukazuje na naši seberealizaci v hmotném projevu v rámci našich vztahů a lidského celku skrze vlastní duchovní dary.
Čtvrtá čakra nás pojí s autentičností, svobodou a pravdivým prožíváním a projevováním našich emocí.
Pátá čakra je cetrem "pravdivého slova" a spojuje nás se schopností projevit se pravdivě skrze náš hlas.
Šestá čakra je centrem "pravdivého vidění", jasnozření a spojuje nás tedy se schopností vidět a vnímat věci takové jaké opravdu jsou.
Sedmá čakra je centrem vědění, napojení na kořen našeho duchovního stromu a spojením s naší duchovní rodinou "Já". Stav tohoto centra "Já vím", poukazuje na soulad s naší duchovní celistvosti jako duše v lidském těle člověka se souvisejícími principy, hodnotami a uvědoměním si toho kým právě teď jsme, kde se nyní nacházíme ve své přítomnosti a co je hlavním záměrem našeho života ve Stvoření.
Fyzické tělo nám následně svým vzhledem, pocity a funkcemi poukazuje na stav těla energetického a zmiňovaných energetických center. Veškerý nesoulad v této rovině nám poukazuje na stav a hloubku našich nemocí, potlačených, zablokovaných energií na těle energetickém. V energetických centrech v pánvi a v břiše tak pociťujeme hloubku štěstí ve formě vjemů proudění naší sexuální energie, explodující do orgasmické rozkoše, prostupující hluboko do orgánové struktury pánve a břicha. V oblasti hrudníku se následně zesilují příjemné pocity do emočního orgasmu, který je hnán energií našich plic, projeven hlasitých dýcháním a emočními projevy radostného smíchu souběžně s hlubokým procítěním hřejivé radosti v našem srdci.
V oblasti krku se vše sbíhá a projevuje zvukem našich hlasivek, jeho slastná vibrace je citelná na povrchu našeho těla, kde můžeme vnímat pocity vzrušivého mrazení a rezonujícího chvění. Přes šestou a sedmou čakru se naše sexuální energie kotví do duchovní podstaty a rozlévá se do konečného prožitku orgasmické celotělové extáze prožívané v každé buňce našeho těla, kdy v případě fyzického propojení muže a ženy, dochází k prožitkům a pocitům splynutí obou těchto základních principů do společné jednoty bytí.
Štěstí a s ním spojený vědomý štastný život v radosti a sexuální rozkoši je původní a prvotní hodnotou a smyslem existence člověka a jeho lidské rasy ve Stvoření. Návrat k šťastnému životu a jeho původním hodnotám je návratem k vlastní síle, pravdě a vlastní zodpovědnosti. Tento návrat a související cesta je završením dlouhé cesty našeho duchovního vývoje a poznání vlastních hodnot našich duchovních darů, které nám byly pro šťastný život dány.

 

Hojnost

Hojnost je projeveným, obvykle smyslově vnímatelným, materiálním odrazem naší projevené, vyzářené sebelásky. Jedná se o stav našeho vědomého energetického souladu se životem a s jeho řídícím Zákonem energetického vyrovnávání.
O hojnost tedy není potřeba usilovat, je na základě naší vibrace a láskyplného vyzařování vždy odpovídajícím způsobem přidělována automaticky.
Jednoduše řečeno, každý má v životě zajištěno neustále vše co ke svému poznání a souvisejícímu duchovnímu vývoji potřebuje. Veškerá snaha přitáhnout si do života více hojnosti bez prohlubování vlastní sebelásky vede pouze k odpovídajícím lekcím, které nám vždy poukazují na naši nízkou sebehodnotu a strach z nedostatku, související chtění a lpění na nepůvodních a nepřirozených hodnotách systémového myšlení.
Hojnost je tedy vždy přirozeně navázána na sebelásku, na to co jde z naší duchovní podstaty, z radosti, ze srdce. Hojnost silně proudí tam, kde není očekávání a strach, kde je uvědomění si toho, že vše co k šťastnému a spokojenému životu potřebujeme je v nás, v pocitech našich srdcí, ve spojení s naší duchovní podstatou a souvisejícím věděním. Vše ostatní včetně hojnosti již přichází automaticky na základě tohoto uvědomění.

 

Odpuštění

Život a vše v něm je našim zrcadlem, projekcí všeho, kým vším ve své vlastní podstatě každý z nás byl, je a bude. V životě vždy máme možnost si uvědomovat sami sebe skrze své vlastní odrazy a vztahy, které nás s nimi pojí.
Pokud nejsme schopni přijmout sami sebe skrze projevy našich zrcadel, tedy skrze chování všech ostatních k nám samým, je to vždy známkou našeho sebepotlačení, nepřijetí, nevědomosti, související nízké sebelásky a sebehodnoty, života v podmínečné lásce a strachu. Tento stav nám neustále připomínají naše nepříjemné pocity, které v souvisejících situacích neustále poukazují na v nás zablokované, části naší duchovní podstaty, které jsme v minulosti odmítli příjmout v situacích, kdy nám je ostatní svým chováním k nám přehrávali stejným způsobem, jako jsme se i my v minulosti chovali k nim.
Cesta k sebepřijetí, k sebelásce, nalezení vlastní sebehodnoty vede skrze procesy odpuštění. Odpuštění je energeticko-fyzikální proces, při kterém primárně dochází k uvolnění potlačené energie na duchovním energetickém těle a jejímu pravdivému emočnímu projevení na těle fyzickém skrze související smyslové centrum. Odpuštění je tedy vždy pocitově vnímatelné skrze prožitek a jeho efekt vždy přináší úlevné a příjemné pocity. Odpustit si, uvolnit a doprožít si tedy může každý jedinec pouze sám sobě, své vlastní potlačené, neprojevené, nedoprožité energie na svém vlastním duchovním energetickém těle. Stav odpouštění lze zahájit a rozvinout přijetím vlastní zodpovědnosti za právě prožívaný a vnímaný nepříjemný pocit, který nás spojuje s potlačenou emocí, tím, že nejdeme do odporu, vzteku, lítosti, vědomi si spravedlnosti života a jeho řídícího Zákona energetického vyrovnávání a v související situaci dotyčnému, našemu zrcadlu poděkujeme za to, že nám ukazuje jací jsme v minulosti byli, jak jsme se chovali. Omluvíme se a požádáme sami sebe skrze dotyčného o odpuštění.
Schopnost odpouštět vyžaduje pocitovou bdělost, související sebereflexi a uvědomění, obzvláště v situacích, které nás staví do morálně výhodnější pozice. V těchto situacích tedy nejprve díky přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity připouštíme naši vlastní spojitost se zrcadleným projevem dotyčné osoby vůči nám a následně vedeme komunikaci k přijetí skrze zjemňování našeho postoje, projevu a postupnému otevírání se odpuštění.
Pokud je tato situace správně pochopena, procítěna, tak dochází k postupnému odpuštění, doprožití zablokovaných energií, uzavření učící lekce, uvědomění si a pochopení daného učení a prohloubení vlastního sebepřijetí a sebelásky.