Chtíč

Tento pojem je primárně vnímán ve spojení se sexualitou, nicméně v obecné rovině se jedná o nepříjemnými pocity hnanou spalující touhu, tedy potřebu dosáhnout sebenátlakem realizace své vlastní představy spojené s vnějším podnětem, který představu vyvolává. Dosažením této představy příchází úleva, pocit uspokojení. Jakmile vyprchají ulevující pocity z těla, dostavují se opět nepříjemné pocity a s nimi spojená potřeba celý proces zopakovat.
Chtíč je tedy formou obecné energetické závislosti, který poukazuje na sebepotlačení, na potlačené emoce a strachy, na vlastní nespokojenost v životě, nízkou sebehodnotu a sebelásku a související odklon od vlastní přirozenosti.
V sexuální rovině, chtíč poukazuje na potřebu seberealizace skrze adaptované sexuální představy. Je tedy potřeba zavděčovat se nějaké konkrétní představě, která popisuje chování a přístup k fyzickému tělu a jeho erotogenním zónám.
V této souvislosti je zde přijatá definice sexuální role ženy a muže a s ní spojená očekávání. Dotyčný pod vlivem chtíče je ovládán myšlenkovými vzorci osvojenými ze systémové výchovy a jedná v souladu s tím co se od něj očekává. V těchto rovinách je to typicky "Honba za orgasmem", tedy dosažením pocitů fyzického uspokojení a uvolnění svalového napětí, kterými je tento proces obvykle ukončen.
Přirozeným opakem tohoto jednání je vědomá sexualita, kde člověk přistupuje k tělu a jeho erotogenním zónám ne na základě myšlenkových vzorců a přejatých představ, ale na základě svých vlastních pocitů v srdci a s uvědoměním si toho, jak má tělo v daných oblastech správně fungovat a reagovat na vnější podněty. Vědomé prožívání vlastní sexulity je nenásilné, beze strachu, bez zavděčování, tedy bez nátlaku na sebe a tím i na ostatní a v prvé řadě přináší dotyčnému hluboké pocity rozkoše, radosti a svobody.
Sexuální chtíč ve vztahu vždy odzrcadluje jednomu z partnerů část jeho zablokované sexuality, kdy dotyčný reaguje skrze nízkou sebehodnotu na sexuální nátlak svého partnera zavděčováním se. Nereaguje tedy na přístup parnera s radostí, ale realizuje to, co se od něj na základě naučených definic očekává.
Sexuální chtíč lze odstranit detraumatizací fyzického těla. Základem je navést dotyčného ke komunikaci se zaměřením na motivaci k přístupu k fyzickému tělu a pravdivému popisování souvisejících pocitů. Jedinec pod vlivem chtíče, je vždy sexuálně traumatizován. Je zde obvykle nespokojenost s vlastním tělem a jsou zde nepříjemné pocity při kontaktu a vědomé stimulaci v oblasti erotogenních zón.
Z pohledu přirozeného sexuálního vývoje to znamená, že je zde absence příjemných prožitků a souvisejících zkušeností od narození, přes dětství, náctileté dospívání až do dospělosti, kdy v každé této fázi prošel postižený jedinec nějakou nepříjemnou nepřirozenou zkušeností a díky strachu a duchovní nevědomosti si potlačil v sobě možnost přirozeného příjemného prožívání a nahradil ji přejatým vzorcem očekávaného chování a souvisejícím myšlením.
Hnacím motorem sexuálního chtíče je tedy v prvé řadě hněv a vztek spojený se sexuálními traumaty z minulosti, z minulých inkarnací, ke kterým patří různé formy sexuálního otroctví, násíli, týrání, znásilňování, kde byl postižený jedinec veden k tomu, aby naplňoval sexuální představy a očekání ostatních. Pokud odmítnul, tak byl různými formami trestán a týrán tak dlouho, dokud se nepodvolil. Toto vše je uloženo formou vzpomínek v buněčné paměti lidského těla v nevědomé rovině a připomíná se skrze nepříjemné pocity a s nimi spojené nutkání a myšlenky, že když opět dosáhneme fyzického uspokojení, přijde klid a budeme ho mít až do té doby než zde zase bude potřeba se nutit naplňovat osvojené sexuální představy ostatních.
Sexuální chtíč vůči opačnému pohlaví, tedy v prvé řadě znamená hněv a vztek vůči opačnému pohlaví v sexuálních rovinách.
Muži projevující chtíč vůči ženám tak dávají najevo svůj odpor vůči své sexuální přirozenosti a přehrávají svým chováním ženám potřebu se zavděčit nějaké sexuální představě. Jejich chování zároveň ženám zrcadlí jejich identické chování v minulosti,
v minulých inkarnacích, na související aktuálně potlačené emoce a sexuální traumata.
Pro ženy jednající pod vlivem chtíče ve vztahu k mužům to platí samozřejmě naprosto stejně.
Existence sexuálního chtíče ve společnosti je podporována tabuizací a neustálým vykořeňováním, přeprogramováváním a manipulací přirozené, vědomé sexuality ve společnosti, propagací pornografie, snahou rozbití přirozeného vztahu ženy a muže s tímto spojené jediné přirozené formy sexuální orientace a související pohlavnosti, definice rodiny a jejich základních hodnot.
Jsme tedy všichni ve vlastních životech zodpovědni za svůj vlastní přístup k životu, k vlastní sexualitě, za to, jaký budou mít na základě našeho života v těchto rovinách přístup budoucí generace, zda zde bude chtíč a nenasytná touha zavrtat se do materiálních rovin života a nebo zde bude láska, přirozená radost, svoboda a zodpovědnost v souladu s prostředím a životem na Zemi.

 

Bůh

Veškerá existence vychází z jednoho Vědomí.
Toto Vědomí je centrálním zdrojem veškerého hmotného projevu a nachází se trvale ve stavu bezpodmínečného přijetí, tedy lásky.
Toto Vědomí je ve své celistvosti věčnou formou lásky, Bohem, Zdrojem všeho bytí. Záměrem tohoto Vědomí a smyslem existence veškerých v něm stvořených projevů je poznání, prožívání a učení se sebelásce.
Pro tento účel si toto Vědomí stanovilo pravidla, zákony božího řádu. Vědomí se tyto zákony a pravidla skrze veškeré do sebe vnořené úrovně bytí a s nimi spojené hmotné projevy učí poznávat. Na těchto zákonech je vystavěna veškerá hmotná existence a s ní spojené životní reality Stvoření.
Základním zákonem je Zákon jednoty Stvoření. Tento zákon definuje počáteční stav Vědomí a souvisejícího uvědomění v jeho celistvosti a jednotě bytí, v přirozenosti a lásce. V tomto stavu se každé vědomí nachází v absolutním přijetí na jeho aktuální úrovni bytí, tedy přijímá v sobě vše sebou projevené. Tento stav vědomí a souvisejícího uvědomění a poznání se nazývá Bůh = příjímám, láska. V tomto stavu je vše stvořené dokonale příjemné, přijaté, tedy milující v původním významu.
Veškerá existence a s ní spojené projevy je tedy Vědomí, nicméně ne vše se pro účel poznání nachází ve stavu Boha. Ne vše se tedy řídí Zákonem Jednoty Stvoření a s ním spojenou přirozeností. Odklon od Zákona jednoty umožňuje zvolit si jednu z nabízených možností negativních prožitků. Tedy prožitků ne-lásky, nepřirozenosti a s nimi spojených představ, uvědomění a souvisejícího nastavení, kdy si Vědomí myslí a prožívá svou necelistvost, oddělenost od sebe sama.
Každá taková možnost umožňuje v záměrem definováném detailu těchto prožitků poznat hodnotu původního, prvotního obrazu sebe sama na aktuální úrovni bytí před jeho odklonem do negace.
Pojem Bůh je tedy v původním významu stavem uvědomění a přijetí své vlastní celistvosti na každé z definovaných úrovních bytí. Bůh je tedy pevným bodem v absolutním rozměru nekonečného Vědomí od kterého vedou a ke kterému se navracejí spirálovité cesty poznání, cesty duchovní evoluce a s nimi spojený život.
Každá duchovní bytost vydělená od počátku ze zdrojového Vědomí, vychází na cestu za poznáním z počátečního stavu Boha, cyklicky si prožije vše co si na různých úrovních bytí ve Stvoření stvořila.
Všechny rozměry a pohledy na sebe sama na každou svou prvotní projevenou představu o sobě. Toto se děje ve fázích vibračního pádu a vzestupu. Vibrační pád je fáze oddělování, popírání, tvorby iluze duality a s nimi spojených různých forem protikladů.
Vibrační vzestup je fáze sjednocování, odpouštění a návratu zpět do vlastní přirozenosti, do výchozího stavu Boha. Na naší aktuální úrovni bytí je našim prvním, pevných záchytným bodem a první úrovní Boha, sjednocená Duše a s ním spojené lidské tělo, která se následně dál sjednocuje do vyšších úrovní vědomí Ducha, jeho fyzického těla a přes další rozměry duchovního stromu zpět až do zdrojového Vědomí, do Absolutna, do Zdroje všeho bytí a jeho prvotního hmotného projevu Stvoření. Smyslem naší existence je tedy stav Boha opustit, poznat a prožít jeho projevený hmotny rozměr, do stavu Boha se následně opět navrátit a spolutvořit s ostatními duchovními bytostmi na základě tohoto poznaní a uvědomění další hmotné projevy, které jsou buďto v souladu s Bohem a jeho zákony a nebo se od něj odkloňují a následně si opět všechny tyto projevy ve formě života cyklicky prožít.
Záměrem projeveného vědomí Boha je tedy být stále lepším Bohem, tedy být stále více v souladu se Zákonem Jednoty Stvoření a tím i s veškerou projevenou hmotnou existencí ve všech svých životních realitách Stvoření.
Z pohledu duchovní bytosti člověka, tedy naší Duše a lidského těla je tedy smyslem existence, prožít si skrze oddělenost odklon od své vlástní dokonalé přirozenosti, poznat skrze negativní prožitky a vlastní chyby hodnotu svých duchovních darů a postupně se opět sjednotit, návratit do stavu své vlastní celistvosti v souladu se Zákonem jednoty Stvoření a tím i zpět vzestoupit do počátečních vibrací přirozeného dokonalého stavu bytí, božství a související životní reality, která nám byla na počátku naší cesty dána. V jednoduchosti řečeno: Naším primárním, původním duchovním záměrem je stát se lepšími lidmi a žít co nejpřirozeněji v souladu se vším na Zemi, tedy manifestovat svým životem Boha v lidském těle.

 

Labyrint života

Život je obrazem celistvosti projevu všech Stvořitelských kolektivů vědomí. Život ve hmotě je vetkán do 12ti dimenzionální časové matice, frekvenčně a materiálně rozdělené do 4 harmonických vesmírů a souvisejícíh realit. V základu je životní matice tvořena 12ti hlavními liniemi.
První, hlavní, vibračně nejvyšší je cesta kristovská, cesta absolutního dobra, lásky, zodpovědnosti, radosti, rozkoše, moci, přirozenosti a sebepřijetí v souladu se Zákony Stvoření a pravidly božího řádu, kde vše je stvořeno v souladu s prvotním uvědoměním v absolutní kráse a dokonalosti. Vše hmotné je zde tvořeno čistou formou kristovského kódování a související posvátné geometrie.
Na opačném konci proti této cestě stojí cesta 12tá anti-kristovská, je to tedy cesta absolutního protikladu, stínu, temnoty, negace, duality, sebepopření, strachu, odporu, ne-moci, nezodpovědnosti, utrpení, převrácení naruby. Mezi těmito dvěmi základními cestami je přechodová linie ostatních cest, které jsou spojnicí mezi těmito základními rovinami bytí, sebepoznávání a učení se lásce v oddělenosti od vlastní božské podstaty.
Každá z těchto základních 12ti cest má v sobě dalších 12 dějových sub-linií a každá dějová sub-linie má v každém okamžiku 144 možností volby děje a souvisejících prožitků. Každá duchovní bytost procházející svým vlastních vývojem je inkarnovaná dle úrovně poznání a souvisejících záměrů do odpovídajícího těla, související životní reality a s tímto spojené dějové linie aby si prožila svůj aktuální obraz sebelásky a uvědomění.
Každá duchovní bytost má tedy svůj protiklad, svůj stín, svůj negativní učící anti-projev spojený s výchozím pozitivním sebeprojevem, který je její nedílnou součástí na všech úrovních bytí. Pokud je duchovní bytost ve své celistvosti, tedy v bezpodmínečném sebepřijetí, není rozdělena dualitně do těchto dvou základních rovin, ale je sjednocená, nepopírá své minulostní negativní zkušenosti skrze své anti-projevy a s poučením toho, co to pro její další cesty vývoje znamená, nachází se ve stavu božství, může se vědomě rozhodovat kam dál ve svém životě bude směrovat své volby.
Duchovní bytost popírající svůj anti-projev skrze svá realitní zrcadla se nachází v nepřirozenosti, trpí díky potlačení svých temných částí, karmickou zátěží, nedostatkem lásky, má strach, nízkou sebehodnotu, prožívá své nemoci a cyklicky si prohlubuje svou aktuální zkušenost v oddělenosti od sebe sama a skrze systém myšlení si tvoří a přehrává všemožné představy a domněnky, které jsou jí podsouvány za účelem prohloubení jejích aktuálních prožitků.
Učí se tedy v zapomění na sebe sama, jaké to je na aktuální úrovni bytí a související frekvenci života nebýt Bohem. Takováto bytost se rozhoduje ve svém životě nevědomě, je manipulována myšlenkami a řízena myšlenkovými vzorci chování a sváděna od cesty k nápravě, k návratu do sjednocení a související pozitivní podstaty. Lidská rasa člověka se aktuálně nachází ve svém vývoji někde ve středu základních 12ti životních línii, tedy na čísle 6. Smyslem života je nekonečné poznávání rozměrnosti Boha a všech jeho představ o sobě skrze vše stvořené, udržování se ve stavu přirozenosti, radosti, štěstí a spokojenosti. Je to tedy všechno ve všem v souladu se vším.

 

Vědomá sexualita

Vědomá sexualita není o strachu, o podmínkách, ale o sebelásce, přirozenosti a zodpovědnosti za své vlastní pocity v srdci. Pokud jsem si vědom své "pohlavnosti", své sexuality a s ní spojené role ženy nebo muže, dle původních hodnot Stvoření, tak se řídím pocity v srdci, kde jsem v souladu se svých duchovním vedením. Jsem si tedy vědom toho, že jsem životem veden v souladu se svým božstvím a zákony božího řádu, tedy pozitivním stavem dobra.
Pokud jsem v souladu se svým srdcem, tak mohu přirozeně sdílet své tělo, zejména své erotogenní zóny s těmi, kteří jsou rovněž vědomí a cítí to stejně jako já, protože v tomto okamžiku je to nenásilné, bez nátlaku pro vzájemnou radost, pro zdraví, štěstí a spokojenost a ne jako forma energetické závislosti, tedy chtíče nebo zavděčování se ostatním, jak je ve společnosti obvyklé. Většina bytosti je co se týká vlastní sexuality v učícím módu myšlenkových vzorců, tedy v módu nevědomé sexuality a proto se řídí myšlenkami, přejatými informacemi a představami o vlastní sexualitě postavenými na naučených myšlenkových vzorcích chování a s nimi spojeném strachu.
V tomto stavu si dotyčný myslí, že jsou to pocity v srdci, kterými se řídí, nicméně tomu tak není. Ve svém kontrolovaném projevu je veden osvojenou představou, jak se v dané situaci má zachovat, omezen svými strachy a study pramenícími z vlastních sexuálních traumat.
Dle původního základního nastavení je zde každá žena pro všechny muže a každý muž pro všechny ženy. Většině lidí se v tomto kontextu vyjeví představa nevázaných sexuálních orgii, což ovšem, pokud jak již bylo výše zmíněno není v souladu s duchovním vedením všech zůčastněných, není opět vědomý přístup, ale učící rovina realizace nějaké sexuální představy řízené myšlenkovým vzorcem. Dle původních hodnot, pokud je žena s mužem ve vztahu, tak jsou jejich vnější sexuální projevy k ostatním omezeny jejich vzájemnou sebeláskou a řídí se pořekadlem "Nedělej svému partnerovi to, co bys nechtěl aby on dělal tobě", tedy oba partneři si vůči ostatním ženám a mužům sami dovolují pouze to, co vůči ostatním s láskou dopřejí svému parnerovi. Udržování jejich harmonického vztahu a posouvání hranic vzájemné sebelásky zajišťuje jejich vzájemná komunikace a zodpovědnost za své vlastní pocity v srdci, tedy život v pravdě.
Takže mít více sexuálních partnerů nesvědčí nic o tom zda je to vědomé, tedy přes srdce a nebo ze strachu, z myšlenek, z nedostatku vlastní sebelásky a sebehodnoty, tedy z potřeby se zavděčovat nějaké přejaté sexuální představě o sobě. Tam to jde vždy poznat až na základě toho, co si dotyčný v dané situaci prožívá a jakou má motivací ke svému rozhodování do takovýchto situací vstoupit.
V nevědomé sexualitě se často setkáváme s různými pojmy, jako je například "intimita", který je škatulkou maskující sexuální traumata a s ními spojené potlačené emoce, study a strachy. Ten kdo ji používá jako alibi před konfrontací s nepříjemnými pocity poukazujícími na tato traumata, pouze jen signalizuje, že je jeho tělo těmito problémy silně zasaženo.
Dalším pojmem je "čistá láská" nebo také "sexuální čistota". Tento pojem je také značně zavádějící a obvykle je spojován se sexuálním vymezením se, odmítáním určitých rovin vlastní fyzické sexuality, kdy je například odmítána určitá jemná nebo dynamická rovina přístupu k fyzickému tělu, k jeho částem a nebo je tento přístup zcela odmítán "celibát".
Vše opět poukazuje na různé formy sexuálních traumat. V původním významu "čistá láska" poukazuje na vědomou sexuální přirozenost zdravého těla v partnerském vztahu ženy a muže bez potlačených emocí. Buď je zde tedy sebeláska, tělo je "čisté", zdravé bez potlačených emocí a strachů, tedy vše dělám a projevuji kvůli sobě, protože mi to působí radost v srdci a související příjemné prožitky a nebo to dělám kvůli energetické závislosti, kompenzuji si tím svůj vnitřní nedostatek a související duchovní nenaplněnost. 
Mezi další pojmy patří v souvislosti se sexulitou pojem "normální", "divný" nebo také "úchylný", "odchylný". Pojem "normální" je výplodem myšlenkových vzorců, poukazující na překroucenou definici původních přirozených hodnot odkazující pouze na fyzické projevy a přístupy akceptované učícím myšlenkovým systémem. Pravdivým ekvivalentem tohoto pojmu je pojem vědomý, tedy přirozený a vše s tímto spojené je tedy dle nastavení dokonalého záměru prvotního Stvoření, tak aby to bylo v souladu s pozitivním životem a souvisejícími hodnotami. Divnost a úchylka pak poukazuje na odklon od těchto původních, přirozených hodnot, což je také značně překrouceno a díky tomu ve společnosti například homosexulita a pohlavní neutralita není považována za divnost nebo odchylku od přirozenosti.
Většina nevědomých sexualnich interakcí slouží pouze pro účel odžívání si svých karmických lekcí, tedy odzrcadleni si své vlastní inkarnační minulosti. Vědomá sexualita je nosným pilířem harmonického vztahu ženy a muže a jejich přirozeného života ve vysokých vibracích štěstí a spokojenosti a proto je důležité, aby ti, kteří si již zvolili tento životní směr, věnovali této problematice pozornost a snažili se praktický realizovat své poznatky ve svém životě a hlavně ve svých vztazích.

 

Intimita

Intimita je pojem nevědomé sexuality, kterým je označen myšlenkových konstrukt vycházející z latinského "Intime", česky důvěrný.
Tímto pojmem je označen nepřirozený přístup k oblastem erotogenních zón lidského těla postavený na podmínečné lásce, tedy myšlenkových vzorcích chování. Tento přístup a s ním spojený pojem je tedy postaven na strachu z ublížení a s ním spojeném odevzdání zodpovědnosti za naše vlastní pocity druhé osobě, které díky splnění podmínek a představ osvojených ze systémové výchovy, vzbuzujících v nás pocit bezpečí věříme, že její chování k nám v takovéto situaci bude příjemné.
Důvěra je tedy postavena na víře v to, že život není spravedlivý, tedy nevědění, že opak je pravdou. Opakem důvěry je vědomá zodpovědnost, tedy jsme si vědomi toho, že my sami jsme příčinou toho, co se nám v životě děje na základě toho jak se v životě rozhodujeme a jak konáme a že důsledkem je tedy náš aktuální život a s ním spojené situace.
V případě intimity je opakem vědomá sexualita a s ní spojená bezpodmínečná láska k celém tělu postavená na zodpovědnosti za své vlastní pocity v srdci, tedy rozhoduji se a konám tak, jak mi říká mé srdce a s ním spojené duchovní vedení.
Dále je zde znalost původních, přirozených hodnot člověka ve vztazích a rolích muže a ženy, přirozených funkcí těla, zejména těch vedoucích k prožívání hlubokých pocitů orgasmické rozkoše. Intimita v pravém slova smyslu označuje kontrolovaný přístup do oblasti "intimních partií" lidského těla, obvykle pohlavních orgánů, erotogenních zón a s nimi spojených témat, které jsou velmi silně traumatizovány, tedy zatíženy potlačenými emocemi a s nimi spojenými study a strachy.

 

Šamanské medicíny

jsou nástroje duchovního léčení, učení se rozměrnosti života ve Stvoření a souvisejících světů Boha. Jsou to nástroje duchovního probouzení a narovnávání odklonu od vlastní sebelásky, odklonu od
přijetí vlastní duchovní podstaty, kterými vládne a zároveň slouží šaman.
Šaman "vidoucí"je nedualitním služebníkem Stvoření, stojícím v lásce, beze strachu, mezi světlem a temnotou, který probouzí, převádí ze tmy zapomění a nevědomosti do světla probuzení, vědění a pozitivní podstaty každého, jehož duše dospěla, dokončila svůj evoluční záměr poznání a nastoupila cestu sjednocení se zpět do své pozitivní podstaty a byl tak přivolán na tuto cestu, aby se skrze medicínu spojil s vlastní duchovní podstatou, s rozměrností svého duchovního stromu, byl vyléčen a navrácen do vědění a souvisejících původních, prvotních hodnot života.
Šamanská medicína je portálem, sprostředkovatelem velmi silného duchovního spojení a souvisejícího léčení. Skrze medicínu vytváří šaman léčebný kruh a propojuje v ceremonii všechny učástníky. V tomto prostoru pracuje individuální záměr duchovního vedení každého účastníka propojen se silou a hloubkou sebepřijetí a uvědomění šamana, který naslouchá skrze medicínu svému duchovnímu vedení a koná v souladu s duchovními záměry účastníků vše potřebné pro podporu jejich léčebných procesů
a souvisejícího probouzení. Šaman tedy ví, co se v léčebném kruhu v každém okamžiku děje, čím každý účastník v rámci svých procesů prochází a dle svého uvědomění a souvisejícího vedení je schopen jednotlivé procesy upravovat takovým způsobem, aby byla v léčebném kruhu zachována energetická rovnováha léčení a souvisejícího učení.
Při práci s medicínou dochází k několikaúrovňovému čistění a léčení těla. Z těla odchází, odpouští se vše, co brání přirozenému smyslovému vnímání a spojení s vlastním duchovním vedením. Skrze medicínu se dotyčný učí pracovat vědomě se svými pocity, otevírá se léčení a pravdivě se projevuje skrze všemožné tělesné projevy, při kterých dochází k silnému uvolňování potlačených emocí, strachů provázeno projevy fyzického čištění, kdy tyto energie odcházejí z těla ven skrze pláč, křik, smích, zvrácení, stolici, moč, pocení, zimnice atd. V rámci léčení jsou velmi silně narušeny všemožné programové struktury myšlení, což provází stavy zmatenosti, snahy o pochopení stávajícího dění na základě starých uvědomění postavených na strachem podložených, přejatých informacích ze systémového výchovy, z naučeného pohledu na život, na tyto nástroje a související práci. V rámci integrace a zvědomování těchto prožitků, která je nedílnou součástí vědomé práce s medicínou a které individuálně provádí šaman, jsou postupně stará uvědomění přepisována novými zjištěními, což vede v důsledku ke sklidnění, uvolnění napětí, nalezení nových přijemných pocitů, uzdravení všemožných fyzických projevů vlastních nemocí.
Šamanské medicíny jsou nástroje pomoci, které pomáhají těm, kteří se nebojí zodpovědnosti za svůj vlastní život, nebojí se stát sami sebou, nebojí se pohlédnout do hloubek své temno-světlé pravdy o sobě, o svém vlastním životě a o světě ve kterém se napříč existencí prožíváme.

 

Štěstí

Je autentickým stavem neutuchající radosti ze sebe, z vlastní duchovní podstaty, ze svých duchovních darů a ze života který nám byl dán.
Hloubka pocitu štěstí je přímo úměrná hloubce naší sebelásky, našeho vnitřního sebenaplnění. Na energetické úrovni to vždy souvisí s průchodností a silou aktivity našich energetických center, našich čaker.
První čakra nám poukazuje a spojuje nás s našimi kořeny se Zemí, s lidským rodem, s našimi rodiči a předky našeho vlastního rodu.
Druhá čakra nám poukazuje na úroveň a hloubku naší projevené sebelásky ve fyzickém těle a s ní spojené prožívání vědomé sexuality.
Třetí čakra poukazuje na naši seberealizaci v hmotném projevu v rámci našich vztahů a lidského celku skrze vlastní duchovní dary.
Čtvrtá čakra nás pojí s autentičností, svobodou a pravdivým prožíváním a projevováním našich emocí.
Pátá čakra je cetrem "pravdivého slova" a spojuje nás se schopností projevit se pravdivě skrze náš hlas.
Šestá čakra je centrem "pravdivého vidění", jasnozření a spojuje nás tedy se schopností vidět a vnímat věci takové jaké opravdu jsou.
Sedmá čakra je centrem vědění, napojení na kořen našeho duchovního stromu a spojením s naší duchovní rodinou "Já". Stav tohoto centra "Já vím", poukazuje na soulad s naší duchovní celistvosti jako duše v lidském těle člověka se souvisejícími principy, hodnotami a uvědoměním si toho kým právě teď jsme, kde se nyní nacházíme ve své přítomnosti a co je hlavním záměrem našeho života ve Stvoření.
Fyzické tělo nám následně svým vzhledem, pocity a funkcemi poukazuje na stav těla energetického a zmiňovaných energetických center. Veškerý nesoulad v této rovině nám poukazuje na stav a hloubku našich nemocí, potlačených, zablokovaných energií na těle energetickém. V energetických centrech v pánvi a v břiše tak pociťujeme hloubku štěstí ve formě vjemů proudění naší sexuální energie, explodující do orgasmické rozkoše, prostupující hluboko do orgánové struktury pánve a břicha. V oblasti hrudníku se následně zesilují příjemné pocity do emočního orgasmu, který je hnán energií našich plic, projeven hlasitých dýcháním a emočními projevy radostného smíchu souběžně s hlubokým procítěním hřejivé radosti v našem srdci.
V oblasti krku se vše sbíhá a projevuje zvukem našich hlasivek, jeho slastná vibrace je citelná na povrchu našeho těla, kde můžeme vnímat pocity vzrušivého mrazení a rezonujícího chvění. Přes šestou a sedmou čakru se naše sexuální energie kotví do duchovní podstaty a rozlévá se do konečného prožitku orgasmické celotělové extáze prožívané v každé buňce našeho těla, kdy v případě fyzického propojení muže a ženy, dochází k prožitkům a pocitům splynutí obou těchto základních principů do společné jednoty bytí.
Štěstí a s ním spojený vědomý štastný život v radosti a sexuální rozkoši je původní a prvotní hodnotou a smyslem existence člověka a jeho lidské rasy ve Stvoření. Návrat k šťastnému životu a jeho původním hodnotám je návratem k vlastní síle, pravdě a vlastní zodpovědnosti. Tento návrat a související cesta je završením dlouhé cesty našeho duchovního vývoje a poznání vlastních hodnot našich duchovních darů, které nám byly pro šťastný život dány.

 

Hojnost

Hojnost je projeveným, obvykle smyslově vnímatelným, materiálním odrazem naší projevené, vyzářené sebelásky. Jedná se o stav našeho vědomého energetického souladu se životem a s jeho řídícím Zákonem energetického vyrovnávání.
O hojnost tedy není potřeba usilovat, je na základě naší vibrace a láskyplného vyzařování vždy odpovídajícím způsobem přidělována automaticky.
Jednoduše řečeno, každý má v životě zajištěno neustále vše co ke svému poznání a souvisejícímu duchovnímu vývoji potřebuje. Veškerá snaha přitáhnout si do života více hojnosti bez prohlubování vlastní sebelásky vede pouze k odpovídajícím lekcím, které nám vždy poukazují na naši nízkou sebehodnotu a strach z nedostatku, související chtění a lpění na nepůvodních a nepřirozených hodnotách systémového myšlení.
Hojnost je tedy vždy přirozeně navázána na sebelásku, na to co jde z naší duchovní podstaty, z radosti, ze srdce. Hojnost silně proudí tam, kde není očekávání a strach, kde je uvědomění si toho, že vše co k šťastnému a spokojenému životu potřebujeme je v nás, v pocitech našich srdcí, ve spojení s naší duchovní podstatou a souvisejícím věděním. Vše ostatní včetně hojnosti již přichází automaticky na základě tohoto uvědomění.

 

Odpuštění

Život a vše v něm je našim zrcadlem, projekcí všeho, kým vším ve své vlastní podstatě každý z nás byl, je a bude. V životě vždy máme možnost si uvědomovat sami sebe skrze své vlastní odrazy a vztahy, které nás s nimi pojí.
Pokud nejsme schopni přijmout sami sebe skrze projevy našich zrcadel, tedy skrze chování všech ostatních k nám samým, je to vždy známkou našeho sebepotlačení, nepřijetí, nevědomosti, související nízké sebelásky a sebehodnoty, života v podmínečné lásce a strachu. Tento stav nám neustále připomínají naše nepříjemné pocity, které v souvisejících situacích neustále poukazují na v nás zablokované, části naší duchovní podstaty, které jsme v minulosti odmítli příjmout v situacích, kdy nám je ostatní svým chováním k nám přehrávali stejným způsobem, jako jsme se i my v minulosti chovali k nim.
Cesta k sebepřijetí, k sebelásce, nalezení vlastní sebehodnoty vede skrze procesy odpuštění. Odpuštění je energeticko-fyzikální proces, při kterém primárně dochází k uvolnění potlačené energie na duchovním energetickém těle a jejímu pravdivému emočnímu projevení na těle fyzickém skrze související smyslové centrum. Odpuštění je tedy vždy pocitově vnímatelné skrze prožitek a jeho efekt vždy přináší úlevné a příjemné pocity. Odpustit si, uvolnit a doprožít si tedy může každý jedinec pouze sám sobě, své vlastní potlačené, neprojevené, nedoprožité energie na svém vlastním duchovním energetickém těle. Stav odpouštění lze zahájit a rozvinout přijetím vlastní zodpovědnosti za právě prožívaný a vnímaný nepříjemný pocit, který nás spojuje s potlačenou emocí, tím, že nejdeme do odporu, vzteku, lítosti, vědomi si spravedlnosti života a jeho řídícího Zákona energetického vyrovnávání a v související situaci dotyčnému, našemu zrcadlu poděkujeme za to, že nám ukazuje jací jsme v minulosti byli, jak jsme se chovali. Omluvíme se a požádáme sami sebe skrze dotyčného o odpuštění.
Schopnost odpouštět vyžaduje pocitovou bdělost, související sebereflexi a uvědomění, obzvláště v situacích, které nás staví do morálně výhodnější pozice. V těchto situacích tedy nejprve díky přijetí zodpovědnosti za vlastní pocity připouštíme naši vlastní spojitost se zrcadleným projevem dotyčné osoby vůči nám a následně vedeme komunikaci k přijetí skrze zjemňování našeho postoje, projevu a postupnému otevírání se odpuštění.
Pokud je tato situace správně pochopena, procítěna, tak dochází k postupnému odpuštění, doprožití zablokovaných energií, uzavření učící lekce, uvědomění si a pochopení daného učení a prohloubení vlastního sebepřijetí a sebelásky.

 

Jednooký mezi slepými je králem

Vládní aparáti si jede zarytě svou a snaží se neustále vmanipulovávat další obnošená nařízení teleshopingovým stylem Horsta Fuchse i přesto, že již byla několikráte v minulosti dementována a zamítnuta soudními institucemi.
Očkování na které je aktuálně vládou kladen největší důraz, má být postaveno na dobrovolnosti. Dobrovolnost se také týká jakékoliv související činnosti, ke které patří práce lékařů v aktuálním dění, včetně povolání mediků do "přetížených" nemocnic. Pokud se zde děje něco v rozporu se zákony a právy, dochází k vyhrožování, nátlaku a vydírání, tak je potřeba se tím zabývat, neustupovat a nepřehlížet to.
Každý má povinnost bránít svá práva a svobodu a to se týká také lékařů a mediků v nemocnicích. Policie má aktivně upozorňovat na porušování zákonů, práv a svobod a zneužívání pravomocí vládnoucích činitelů. Proč se tomu neděje je dobrou otázkou.
Lidé by si měli uvědomit, že se tady v prvé řadě zneužívají pravomoci, ústava a zákony a až v druhé řadě je tady nějaká virová infekce. Je zde snaha rozdělit společnost a diskriminovat vybrané skupiny lidí. Žádný politik, ministr nebo jiný státní činitel nemá právo vydávat jakákoliv vlastními zájmy motivovaná nařízení a vyhlášky, které porušují zákony a ústavu.
Takže zde nemá smysl srovnávat to, jakým způsobem se tahle mocenská hra hraje, ale je potřeba si uvědomit, že jsme jako národ dopustili, že se vůbec hraje a dali jsme svolení k tomu všemu, co se nám dnes díky vládním nařízením vrací. Pokud nefunguje právní stát, nefunguje vykonavatel spravedlnosti, zneužívání těchto nosných pilířů svobodné demokratické společnosti se stalo standardním způsobem konání, potom je to jasný signál, že celý demokratický systém je v troskách a tím, že to aktuálně sledujeme celosvětově, tak je to viditelná předzvěst civilizačního úpadku a rozkladu společnosti se snahou nastolit systém nový.
Jaký tento systém bude, to dnes záleží na tom jaké hodnoty budeme ve svém žívotě dále obhajovat a bránit. Co se týká účelově přetížených nemocnic, tak to je kapitola sama pro sebe, kdy již od devadesátých let se systematicky odstraňovaly místní zdravotní střediska a veškerá lékařská péče se centralizovala do velkých měst. Takže poděkujme v tomto, těm kteří se o to zasloužili.
Celou situaci kolem virové infekce covidu dnes vnímám jako zanedbání primární zdravotní péče. Díky vládním nařízením, přestali praktičtí lékaři dělat svou práci, nepříjímají díky strachu z infekce své pacienty a na vše se hystericky dává nálepka covid. Pokud by se ke covidu přistoupilo jako ke chřipce, tak zde dnes nemáme naprosto žádný problém a všechny případy by se vždy řešily na základě projevů a priorit dané nemoci, tak jak tomu bylo dříve. Protože jsou zde ovšem na prvním místě mocenské zájmy a peníze, tak zde nejde ani o lidi ani o zdraví, ale v prvé řadě o tyto zájmy a to je potřeba si uvědomit a na základě tohoto také jednat.
Každý z nás je zodpovědný sám za sebe, za svůj vlastní život a nikdo za nás naše vlastní problémy nevyřeší. Proto nenechme rozhodovat za nás ostatní, neodevzdávejme soustavně svou moc těm, kteří ji jen zneužívají ke svému prospěchu, manipulaci a realizaci svých mocenských zájmů.

 

Klidně zachojte paniku, příčinou vašich potíží, ale není virus

Rozhodl jsem se vystřihnout zde pár vět z dřívějších článků o příčinách nemocí a zdůraznit je, abych tak napomohl osvětlit právě probíhající dění a podpořil ty, kteří se nechtějí nechat tlačit do cíleně vykonstruovaných strachů, nesmyslného očkování a všemožně se nechat šikanovat protiprávními strašáky.
Přičinou každé nemoci jsou potlačené emoce, tedy související zablokované energie na našem energetickém těle. Na existenci těchto energetických bloků poukazují fyzické projevy nemocí na našem fyzickém těle a s nimi spojené nepříjemné pocity. Tyto fyzické projevy primárně omezující naše tělesné funkce jsou důsledky našich nemocí.
V oblastech projevu našich nemocí vzniká prostředí, které přitahuje pozornost různých parazitálních entit, ke kterým patří různé viry a baktérie, které toto prostředí využívají ke svému projevu a ke svému dalšímu množení. Tyto bytosti jsou pouze přítomny v projevu nemoci, v tomto prostředí a žádným způsobem nemohou za její příčinu. Svou existencí tak dávají další podnět pro naší pozornost, abychom se problémům našeho těla začali věnovat.
V aktuálně probíhajícím dění má spousta lidí problémy s dýcháním. Jsou diagnostikování například se zápalem plic a samozřejmě s pozitivním testem na covid. Jako příčina jejich nemoci se uvádí covid, což je nesmysl. Příčinou zde není ani onen zápal plic, ale jedná se o důsledek nemoci. Příčinou jsou v tomto případě vždy potlačené emoce v plicích a dalších souvisejících orgánech, poukazující na problémy v sebevyjádření.
Postižený jedinec, popřípadě celá jeho rodová lídnie je zatížena specifickými myšlenkovými vzorci chování, které díky strachu brání dotyčnému, aby se pravdivě projevil. Takže dotyčný místo toho, aby projevoval to, co opravdu cítí, tak raději projevuje, díky strachu z nepřijetí, to co chtějí slyšet a vidět ostatní, tedy různé formy přetvářek a nepravd. Tímto dochází k sebepotlačování, potlačování emocí. Z dlouhodobého hlediska se všechny takto potlačené, nepravdivě projevené emoce formují do fyzického projevu nemoci v místě, kde jsou uloženy, v konkrétních orgánech a částech těla. Tímto duše dotyčného dává signál, že by měl věnovat pozornost svým nemocem a souvisejícím pocitům a pracovat na jejich odstranění.
V necelostní systémové medicíně, která nepracuje s duchovní podstatou člověka a zkoumá pouze důsledkovou povrchní rovinu nemoci toto není záměrně uváděno, protože tato nauka podléhá učícímu systému oddělenosti od vlastní duchovní podstaty a staví ne na pravdě, ale na pravděpodobnosti a pokusech pozorování fyzického projevu nemoci, proto systémová medicina nevyřeší vědomě příčinu nemoci a ani v důsledkové rovině není schopna fungovat na 100%. Systémová medicína vždy fungovala a bude fungovat v režimu pokus - omyl. I když se jí podáří z projevu nemoci odstranit viry nebo baktérie, tak se stejně pouze potlačí příčina projevu nemoci,, oddálí se její řešení a fyzický projev nemoci se později dálé rozvíjí a přechází do dalších stádii tak, jak je systémová medicíná popisuje. Nejprve jsou zde akutní potíže, poté chronické a nakonec autoimunitní poruchy a finálně sebedestruktivní rakovina.
Vakcinace je typickým nikdy nekončícím laboratorním pokusem odstranit projev nemoci a potlačit jeho příčinu. Jediné čeho se zaručeně dosáhne je postupná destrukce přirozeného imunitního systému, jehož postupné selhávání poukazuje na to, že dotyčný je doslova zahlcen různými mutacemi všemožných virů a baktérii a jeho tělo je velmi efektivní líhní a živnou půdou pro tyto bytosti. U svých nemocí věnujte tedy v prvé řadě pozornost jejich projevům a snažte se s pomocí psychosomatiky co nejblíže lokalizovat jejích příčiny.
V důsledkové rovině nemoci lze velmi efektivně pomoci tradiční bylinnou léčbou z různých celostních systémů například čínské medicíny nebo lidového léčitelství, také úpravou stravy a odpovídajícím odpočinkových režimem. V rovině příčiny nemoci je dobré zvolit vhodné terapeutické léčení, kde se dostaneme do odpovídajícíh hloubek potlačených emocí. Vše co se dnes kolem nás děje má hlubší a komplexnější rozměr a přesah než si většina z nás dokáže představit. Covid nám dnes pouze poukazuje na naše již dávno existující nemoce, na naši odevzdanou osobní zodpovědnost a bezmoc, na přístup k přirozenému životu a souvisejícím hodnotám, které žádná vakcína za nás nikdy nevyřeší.

 

Tělo jako obraz naší sebelásky - Psychosomatika úprav vzhledu

Existence potlačených emocí se přímo projektuje do vzhledu našeho těla a nepříjemných pocitů, které v souvislosti s jednotlivými částmi těla pociťujeme.
V rámci systémové výchovy jsme se naučili věřit myšlenkovým vzorcům chování, které nám posuzují náš fyzický vzhled, naše tělesné proporce a související myšlenky nám říkají, jaké máme na těchto částech těla problémy a související nedostatky dle různých učících systémových pohledů na vzled a funkce lidského těla. Nevědomi si toho, že hlavním problémem je ona potlačená emoce a související trauma, které v dané oblasti pociťujeme a né fyzická část těla na kterou je zaměřena pozornost, žijeme v domnění, že informace o vzhledu našeho těla, která přichází z myšlenek jsou pravdivé.
Například, pokud je žena nespokojena se svým poprsím, nelíbí se jí vzhled, velikost apod., vždy to poukazuje na traumata z minulosti, z minulých inkarnací, která se týkají různého sexuálního násilí, týrání a mučení. Existence potlačených emocí v této oblasti je ženě průběžně zrcadlena chováním ostatních a dle nastavení souvisejích myšlenkových vzorců je ženě odpovídajícím způsobem poukázáno
na to, že její prsa neodpovídají aktuálním společenským normám a ideálům. Tyto reakce jsou vždy v souladu s jejím karmickým energetickým dluhem, skrze který si dotyčná souběžně odžívá své obdobné chování k ostatním v minulosti, v minulých inkarnacích. Obdobně se to týká všech ostatních částí těla, kde pozornost na ně v nás způsobuje nepříjemné pocity, ke kterým patří primárně různé strachy a stydlivosti.
Lidé tedy nevědomi si příčin vlastní nespokojonosti a nelibosti ke svému vlastnímu tělu nezřídka podlehnou tlakům učícího systému, který je vybízí skrze adaptované myšlenkové vzorce chování a související vnější podněty k tomu, aby si své tělo upravili, přikrášlili a tím navýšili hodnotu jeho vzhledu a přiblížili se co nejvíce systémovým ideálům a současně se snažili skrýt a zamaskovat skutečnou nepříjemnou pocitovou pravdu uvnitř vlastního nitra. Pro tyto účely zde máme různé úpravy vzhledu, které se snaží zdůraznit v dané oblasti naši nízkou sebehodnotu a poukázat v daném místě na výskyt traumatu.
V obecné rovině mají všechny tyto aktivity za cíl v prvé řadě přítáhnout pozornost a získat pro sebe energii z podmínečného přijetí od ostatních, která nám díky vlastní nížké sebelásce chybí. Různé kosmetické úpravy, malování, barvení poukazují na to, že se primárně snažíme zaujmout pozornost ostatních, spojujeme se s představami o tom, jak bychom měli vypadat a ne s našimi pocity, tedy s tím, jak se vlastně v životě pravdivě cítíme.
Dietetická opatření s cílem zbavit se nahromaděného tuku vypovídají jednak o potlačených emocích hněvu a vzteku a související nespokojenosti v životě, ale také poukazují na to, že takto jednající člověk si nevědomky volí cestu odpírání si v životě určitých věci, než aby se zaměril na své vlastní nepříjemné pocity a zbavil se potlačených emocí, díky kterým se do onoho problematického stavu dostal. Obdobně to platí i pro ty, kteří vykonávají různé sportovní aktivity pro zlepšení vzhledu jejich těla, opět dle nějaké jejich cílené představy.
V tomto nastavení nezřídka dochází k různým úrazům a vnímání bolesti z přetěžování různých částí těla, což postupně vede k jeho devastaci a souvisejícím fyzickým omezením. Dobrým příkladem je veškerá sportovní profesionalita, zaměřená na výkon, výsledky a vítězství, kde její účastnící již v poměrně mladém věku sklízí plody svého konání v podobě tělesných omezení. Na ještě nižší úroveň sebelásky pak poukazují úpravy vzhledu, kde je potřeba přímý zásah do fyzického těla, jako jsou různé plastické a chirugické výkony mající za cíl změnšení, zvětšení, nebo jiné úpravy části těla, tak aby vyhovovaly konkrétní představě, díky kterým dojde k přijetí vlastního těla a naplnění souvisejících očekávání .
Velmi zajímavou oblastí v této problematice, je aplikace různých šperků vpichem do kůže a také skrz různé části těla, jako jsou uši, nos, rty, jazyk, prsní bradavky, pupík, vnější části pohlavní orgánů atd. Zde se přimo poukazuje na související nesoulad a traumata a nezřídka také na přímy výskyt potlačených emocí v místě aplikace. To stejné platí také pro tetování, kde místo a symbolika poukazují na trauma a rovněž zde bývá i tématická spojitost s prožitky z minulých inkarnací, kde trauma vzniklo.
Pokud si chceme vědomě přikrášlovat naše tělo, měli bychom si uvědomit, že nám žádná jeho úprava nemůže zvýšit naši vlastní sebehodnotu a ani hodnotu vzhledu našeho těla, protože pro nás bude vždy podstatné pouze to, jak se pravdivě v našem těle cítíme a ne jak si mýslíme, že se cítíme a jak nás vnímají ostatní.
Věškeré úpravy bychom tedy měli dělat s láskou a radostí bez sebeubližování, aby tyto úpravy pouze pravdivě poukázaly na to, jací opravdu jsme, na naši duchovní podstatu, na naše pocity v srdci. Vzhled našeho těla bude tedy vždy dokonalý, ať je jakýkoliv, protože bude dokonale vyjadřovat obraz aktuálního stavu naší duše, který rovněž bude vždy přímo poukazovat na to, jak se v životě cítíme a zda jsme ze srdce šťastní a spokojení nebo ne.

Tělo jako obraz naší sebelásky - Psychosomatika vzhledu

Jak jsem zmiňoval v předchozím článku na který tento navazuje, tělo je obrazem naší duchovní bytosti, na naší současné úrovni bytí je tedy obrazem naší duše.
Na počátku naší cesty sebepoznání jsme obdrželi naše tělesné předlohy v dokonalé neporušené podobě, stejným způsobem, jako když si v autosalónu koupíme a odjedeme s novým nablýskaným autem. Naše touha poznat hodnotu toho, co jsme dostali a s ní spojený záměr poznání nás vedly do realit života a tisíců inkarnací v lidském těle člověka, kde jsme se učili poznávat všechny aspekty lásky a související pocity v našem těle, kdy nám skrze tyto prožitky neustále přicházelo uvědomění si toho, co to vlastně máme, jaká je hodnota našich duchovních darů a jaké to vlastně je být lidskou bytostí, být člověkem. Všechny zkušenosti a poznatky se postupně vtiskly do buněčné paměti, do naší genetiky a souvisejícího obrazu našeho těla.
Každé fyzické tělo je tedy ve své podstatě, v počátečním stavu, dokonale krásné, zdravé, všechna jeho energetická centra pracují na plný výkon a umožňují každé duchovní bytosti ty nejhlubší možné pocity a prožitky, které zvládá jeho aktuální anatomická konstrukce a související materiální genetika. Dnešní fyzický vzhled v jednotlivých lidských rasách, vlastnosti těla a jeho možnosti přímo poukazují na všechny zkušenosti a poznání, kterými jednotlivé větvě lidského rodu prošly. Primárně je zde možné vnímat rozdíl mezi počátečním vzhledem a souvisejícími vlastnostmi a aktuálním vzhledem a vlastnostmi, které má každé tělo k dispozici.
Pokud tedy rozumíme tomu, co nám svým vzhledem a projevy naše tělo ukazuje, jsme schopni se dostat do kořenových příčin problémů a odstranit je stejným způsobem, jako když si se svým vozem přijedete do servisu opravit nějakou nefunkční část, s tím rozdílem, že problémy fyzického těla se primárně neřeší, neopravují na fyzické úrovni, ale je potřeba jít do úrovně energetického těla, kam se dostaneme přes smyslové vnímání, tedy přes naše pocity. Naše fyzické tělo tedy léčíme a opravuje primárně tím, že pracujeme s potlačenými emocemi, energiemi zablokovanými na
našem energetickém těle, která zde ulpěla jako důsledek našich nepřijatých karmických lekcí a životních zkušeností, které jsme v našem lidském těle od počátku naší cesty prožili.
Naše fyzické tělo obsahuje zkušenosti naších předků, rodových línií našich rodičů, ze kterých jsme vzešli. Tyto zkušenosti a související informace vnímáme v každém lidském těle jako nastavení vnitřního muže a vnitřní ženy. Nastavení vnitřní ženy a související rodové línie matky se projektuje do lévé poloviny těla a nastavení vnitřního muže a související rodové línie otce se pak projektuje do poloviny pravé. Na jednotlivých stranách našeho těla tedy můžeme vnímat a vidět různé nesoulady a nesymetrie, fyzické projevy nemocí související s nastavením a zkušenostmi jedné z těchto polarit a souvisejících rodových línii.
Problémy vycházející z nepřijetí sebe sama, vlastní polarity a souvisejících rolí, nízké sebelásky a sebehodnoty dle vlastní polarity se projektují u muže na straně pravé a u ženy na straně lévé. Ve vztazích ukazuje lévá strana muží jeho vztah k ženám, souvisí také se vztahem k matce a ženě ukazuje pravá strana její vztah k mužům, zde je souvislost se vztahem k otci.

Postava

Hubená, vychrtlá až zkostnatělá postava poukazuje na přítomnost tvrdosti, potlačené agrese spojené se strachem z nedostatku, nízké sebehodnoty a sebelásky, dominují strachem oslabené ledviny, díky kterým se tělo správně nevyživuje křiví a chřadne. Tlustá, zavalitá, obézní postava poukazuje na potlačené emoce hněvu a vzeku, smutek, lítost, křivdy, dominují přetížená játra a žlučník a s tímto spojený zpomalený metabolismus. Tukem obalené, zakryté partie, jsou jakýmisi ochrannými mantinely, které poukazují na to, že se dotyčný brání, chrání před určitými typy pocitů. Přitomnost celulitýdy poukazje na komfortní zónu pohodlí, tedy neschopnosti pracovat vědomě se svými pocity a znamená to také odpírání vlastní hojnosti.

Hlava

Kvalita vlasů, jejich délka a rychlost růstu poukazuje na kořenovou sílu ledvin a rodových línií našich předků. Nos poukazuje na schopnost cítít, používat správně smyslové vnímání, jeho nadměrnost nebo malost poukazuje na nesoulad v této oblasti, říkající, také že nám určité věci v životě nevoní. Ústa, rty jsou spojeny s pohlavními orgány a vztahem k nim. Různé problémy
jako jsou vyrážky a opary, které se projevují na rtech, poukazují na vztek a nepřijetí sebe sama v těchto rovinách. Uši, problémy s nimi jsou spojeny s ledvinami a poukazují na naši schopnost naslouchat sami sobě a ostatním. Potíže s nimi nám signalizují to, co nechceme v životě slyšet. Oči jsou propojeny s játry, problémy s nimi se tedy přímo odvíjí od stavu tohoto orgánu a přetížení souvisejícího emočního centra, poukazují svými problémy na to co v životě přehlížíme nebo nechceme vidět.

Ruce

Problémy na nich poukazují na to, jak uchopujeme, přistupujeme dle strany těla k související mužské nebo ženské polaritě a pocitům, které nám svých chováním zrcadlí. Horní svalová část poukazuje na to, jakým způsobem využíváme sílu, schopnosti našeho projevu a z čeho jí čerpáme, směrem dolů se vše zjemňuje až do úrovně dlaní a prstů, které poukazují na jemnost a způsob našich citových doteků k sobě i k ostatním.

Záda

Problémy na nich, poukazují na to, jaká břemena různých vzorců chování a přesvědčení na sobě neseme, obvykle poukazují na rodovou zátěž. Na stupeň zatížení poukazují také různé svalové spasmy, hrby a boule, dále pak volnost lopatek, které jsou v případě velkého přetížení zatuhlé, jako by byly k zádům přilepené.

Páteř

Její zakřivení, pružnost a schopnost regenerace poukazuje na kořenovou sílu ledvin, sílu naší sebelásky, naši celkovou stabilitu a rovnost, vzpřímenost v životě.

Pánev, boky, hýždě

Nesoulad v této oblasti poukazuje na přítomnost strachů, křivd a bolestí v rovině vlastní sexuality. Obzvlášť u žen, kde chybí přechodová línie mezi pasem a boky je vždy vnímatelná
velká tvrdost. Nahromaděná bolest bývá koncentrována kolem záhybů pánevních kostí a kyčelních kloubů. Nadměrným tukem obalené hýždě poukazují na kofortní zónu lenosti, na pohodlnost na úkor šťastného života, na rezignaci na vlastní pocity. Hyždě, ze kterých vystupují kosti zase poukazují na tvrdost, strach, neschopnost se zastavit, dopřát si pro sebe klid a pohodlí.

Hrudník

Je spojen se sebevyjádřením a zevnitř je formován plícemi. Propadliny v hrudníku poukazují na existenci potlačených emocí v plicích a průduškách a související problémy se sebevyjádřením.
U žen jsou zde dominantní prsa, jejichž symetrie s hrudníkem, vnímavost a vzrušivost poukazuje na stav ženství. Čím jsou prsa menší, tím více je přítomná tvrdost, jsou zde signály traumat z mučení týrání v minulých inkarnacích, kterými ženská rodová línie prošla, jako například vpáčené nebo malé bradavky. Povislá prsa poukazují na přežížení sleziny, smutek, zavděčování se a související jednání pod vlivem vzorců z výchovy. Nadměrně velká prsa, zavodněná nebo zalitá tukem, poukazují na potlačené emoce hněvu a vzteku a je zde spojitost se zpomaleným metabolismem a přetížením jater.

Břícho

Nesoulad zde poukazuje na to, jakým způsobem věci prožíváme, trávíme. Vypouklé, nafouklé břicho poukazuje na přetlaky hněvu a vzteku. Propadlé, volné břicho, poukazuje na přítomnost strachu a rezignaci. Přítomnost tuku opět poukazuje na přetížení jater a metabolické problémy, zároveň kryje traumatizováná místa, kde jsou skryty různé zbytky potlačených emocí karmické zátěže.

Nohy

Podobně jako u rukou, svalová část poukazuje na schopnost využívání vlastní síly, zde ovšem v našem postoji, jak jsme stabilní, ukotvení v našem postoji, v naších pocitech a souvisejících názorech, v našem sebeuvědomění. Problémy s nižšími častmi nohou až do úrovně prstů opět symbolizují jemnější roviny našeho životního postoje a přístupu k sobě i ostatním.

Kůže

Kůže souvisí s plícemi, se sebevyjádřením a projevuje se na ní vše co ze sebe vydechujeme, jakým způsobem projevujeme naše emoce. Rúzné vyrážky a kožní ekzémy poukazjí na přítomnost potlačených emocí hněvu a vztku a související přetížení jater a žlučníku.

Struktura lidského těla připomíná svou stavbou strom, jehož kořeny jsou v lidském těle ledviny, kmenem je páteří vzpřímený trup, ruce a nohy jsou nejsilnější větve, hlavou je koruna, vlasy symbolizují listy, květy jsou symbolem našeho projevu a plody poukazjí na výsledky naší práce, na naše potomky, na to kým jako lidé jsme a jaké hodnoty neseme.

 

Ego

"Ego sum" je latinsky "Já jsem" a ve své podstatě poukazuje na obsah vědomí duchovní bytosti a související hmotnou projekci v přítomnosti. Toto vědomí je hierarchicky vydělené z nadřazeného vyššího vědomí a je součástí tzv. duchovního stromu Já, který vychází od počátku ze Zdroje všeho bytí, tedy absolutního vědomí všeho.
Toto vydělené vědomí je projeveno, zhmotněno do realitního prostoru matice žvota ve Stvoření, skrze své tělesné předlohy, aby si prožilo své záměry poznání. Obsah tohoto vědomí, s ním spojená vlastní identita, související uvědomění, poznání a zkušenosti definují jeho Ego. Osobně mi dává větší smysl než výraz "Já jsem" výraz "Uvědomuji se", který lépe reflektuje obsah vědomí duchovní bytosti a související uvědomění se právě teď, v přítomném okamžiku. Ego je tedy vždy přítomno, pokud se nacházíme v hmotném projevu a souvisejícím uvědomění, vnímáme se tedy primárně v našem těle v přítomnosti.
Ego je velmi často spojováno s něčím špatným, nepříjemným, nepřijatým a rozhodně bych každému doporučil zbavit se negativního pohledu na něj, neb je za tím myšlenkový vzorec vedoucí k potlačeným emocím a nepřijetí sebe sama ve své celistvosti, primárně nepřijetí naších negativních zkušeností a související karmická zátěž, kterou si neseme na našem energetickém těle.
Ego neboli "Já jsem" je buďto vědomé, tedy v souladu se svou duchovní podstatou a ve spojení se svým duchovním vedením vyšších Já a nebo nevědomé, tedy v nesouladu se svou duchovní podstatou, napojeno na nástroje učícího systému myšlení.
Oba dva stavy reflektují učící polarity duchovniho vývoje každé duchovní bytosti. První vědomý stav je pozitivní v souladu s božím řádem a jeho zákony. V tomto stavu je rozum a smyslové vnímání propojeno s pocity v srdci. V životě tak dominuje intuitivní vnímání a související vědění. Duchovní bytost se nachází ve stavu bezpodmínečného přijetí, v životě vnímá pravdu a díky vlastní zodpovědnosti vnímá jednotný spravedlivý pohled na život a související boží řád.
Druhý nevědomý stav je, když má duchovní bytost v těle rozum napojen na systém myšlení a její smyslové vnímání vyhodnocují myšlenkové vzorce chování, které jí spolu s myšlenkami říkají kdo je, co má v životě dělat a jak se má chovat.
Zde se každý v odpojení od svého duchovního vedení učí na vlastních chybách poznávat hodnotu své pozitivní podstaty tím, že se sám rozděluje do dualitního pohledu na sebe sama, na příjemného a nepříjemného, tedy na toho koho v sobě má rád a koho rád nemá. Dominuje zde, díky rozumovému propojení s myšlenkovými vzorci víra a zavděčování se vnějším podnětům a informacím, nezodpovědnost za vlastní pocity v srdci a související odpojení od duchovního vedení,.
Dále je zde jednánání pod vlivem strachu, podmínečné přijetí sebe i ostatních a s ním spojená energetická závislost. Tento stav tvoření chyb, zajišťuje díky cyklickému tvoření karmy, život v utrpení pod vlivem potlačených emocí a strachů. Ego je tedy aktuální stav uvědomění v právě prožívaném hmotném projevu naší duchovní bytosti a s ním spojená identita. Bez Ega není možné prožívat se a učit se sebepoznání v hmotných realitách života. Bez Ega jsme pouze fragmentem vědomí, které je vším ve všem, tedy Absolutnem bez záměru poznání.

 

Nejsem, neexistuji

Hmotný projev a s ním spojený životní děj byl stvořen z lásky k sobě s touhou ho žít, radovat se z něj a být šťastný. Ten kdo tvrdí, že nic není, že neexistuje a vše je iluze se sebepopírá, popírá svou vlastní podstatu tedy vědomí Zdroje všeho bytí, protože je pouze tento Zdroj, toto vědomí v různých formách, podobách, uvědoměních a projevech.
Zde je klíčový výraz "Vše pouze a jen je, tedy existuje". Význam slova "nic" pouze poukazuje na prostor vědomí, který ještě nebyl vyplněn projeveným záměrem, což je součástí fázování energií Zdroje všeho bytí, kde se pří každém nádechu a výdechu střídá "Nic" a "Něco" podobným způsobem, jako když blikají snímky na filmové promítačce a mezi nimi je prodleva, moment, kdy promítaný obraz zmizí. Narozdíl od lidmi vytvořené promítačky, ta božská promítá do realitního vědomí, tedy do realitního hologramu, fáze "Nic" a "Něco" rychlostí cca 10 na 21 snímků za vteřinu, takže tento jev, toto problikávání je z náší perspektivy naprosto nepostřehnutelné.
Když tedy mluvíme o tom, že nic není, popisujeme pouze moment před zhmotněním záměru do představy konkrétního vědomí, nicméně a to je to podstatné, že se v tomto momentu aktuálně my sami ve vědomí lidské duše nenacházíme, když o něm hovoříme.
"Nic" tedy nepoukazuje na čistou věčnou existenci Zdroje všeho bytí a už vůbec ne na obsah projeveného hmotného prostoru. Pokud se vnímám ve hmotném projevu svými smysly, jsem v přítomném okamžiku, tak nemohu v tomto stavu tvrdit, že nejsem a tedy, že něco co kolem sebe vnímám není. Pokud nejsem, tak se uvědomuji mimo projevený realitní prostor a s ním spojený záměr sebepoznávání a sebeprožívání a není zde žádná interakce s ničím, kromě uvědomění si sám sebe v nehybné existenci všeho, tedy v absolutním vědomí Zdroje.
Pokud tedy nemám tělo a s ním spojené smyslové vnímání, tak rozhodně nikomu, žádnému svému vědomí v žádné realitě nesdělím, že nic není, protože v ten moment nemám formu a způsob jak to sdělit a není zde nikdo, komu bych to sdělil. Jsem odpojen od života a v tomto stavu pojem "nic" dává smysl, protože skutečně v ten moment nic není ve mě ani kolem mě, nejsem tedy spojen s žádným svým hmotným projevem.
Jsem v tomto momentu pouze já se svým uvědoměním, naplněn prázdnotou ve výchozím stavu bez projeveného záměru, který v následné fázi zhmotním do své vlastní představy o sobě, uvedu ho do života a souvisejícího hmotného projevu, abych v něm opět byl a vnímal se jaký jsem. A toto se neustále děje v každém okamžiku ve všech vydělených vědomích na všech úrovních bytí v celém Stvoření.
Proto snaha sdělit to, že "Něco" nebo "Nic" neexistuje to sama o sobě popírá a je díky absenci souvisejících vlastních prožitků a uvědomění pouze nevědomou hříčkou, která se v prvé řadě snaží o popírání svého vlastního záměru, smyslu a způsobu sebeprožívání své vlastní existence na aktuální úrovni bytí, tedy člověka, jako součást záměru lidské existence a to převážně díky vlastnímu nepřijetí sebe sama, svého těla, tedy nacházení se v utrpení, učícím stavu myšlení a domněnek a tvoření hodnot jejichž přijetí je snahou navýšení si své vlatní sebehodnoty a získávání pozornosti a souvisejícící energie od stejně naladěných bytostí.

 

Tělo jako obraz naší sebelásky - Duchovní podstata

Každy člověk je ve své podstatě duchovní bytostí. Máme tedy svou duši a s ní spojené archetypy duchovních kvalit, související duchovní dary a související vlastní záměr poznání.
Jedním z těchto darů je naše lidské tělo, komplexní tělesná schránka, skrze kterou si prožíváme kontakt s životní realitou a související poznání. Na počátku své životní cesty, každá duchovní bytost dostala své tělo v naprosté dokonalosti, které bylo přesným obrazem jejího dokonalého pozitivního vychozího božského stavu. Díky touze po poznání vlastní pozitivní sebehodnoty skrze opačné, negativní prožitky lásky se postupně mění vědomí každé tímto učením procházející duchovní bytosti a zároveň se mění i její hmnotný projev, tedy obraz, vzhled jejího těla.
Každá duchovní bytost si tímto způsobem prožívá svou tělesnou nedokonalost, aby si vše procítila a prožila a tím si uvědomila, jaká ve výchozím dokonalém stavu je, jak vypadá a co to vlastně všechno má.
Naše fyzické tělo, jeho vzhled, jeho možnosti a schopnosti prožívat v něm intentzitu a hloubku příjemných pocitů nám tedy přímo poukazuje v jakém stádíu učícího vývoje se nacházíme, v jakém stavu odklonu od výchozího pozitivního stavu a souvisejícího dokonalého vzhledu, schopností a uvědomění aktuálně jsme.
Naše tělo je tedy knihou ve které se učíme číst o nás samých, kdo jsme, jací jsme, jak se máme rádi, jaké jsou naše hodnoty, co si uvědomujeme sami o sobě, o životě kolem nás.
Tento stav primárně prociťujeme a prožíváme našim smyslovým vnímáním, našimi pocity, kde nepříjemné pocity poukazují na naše potlačené emoce, strachy, bolesti a související kontrolní mechanismy myšlenkových vzorců chování, které jsou příčinou všech načich nemocí a formují se dle závažnosti a hloubky odklonu do odpovídajících fyzických projevů, které se v systémové medicíně mylně považují za příčinu vlastních potíží tedy nemoci.
Člověk odpojený od vlastní podstaty, má tedy potřebu ovlivňovat fyzický projev nemoci s domněnkou, že se tímto způsobem zbaví svých potíží. Je potřeba si ovšem uvědomit, že v této důsledkové rovině to není možné a ve většině případů toto počínání má pouze a jen učící efekt chybování. Pokud se při tomto konání nemocný člověk nedostane do příčiny své nemoci, neprožije si a neodpustí v sobě související potlačené energie a nedojde u něj k opuštění souvisejících vzorců chování a tím i k potřebným životním změnám v přístupu k sobě a k ostatním, tak se pouze a jen odstraní nebo utlumí důsledkové projevy nemoci a v budoucnu se opět nemoc projeví a prohloubí se její dopad na kvalitu našeho života.
Problematikou schopností nalezení kořenových příčin memocí na našem těle se v základu zabýva Psychosomatika a s ní spojené celostní nauky, které zahrnují jako součást člověka jeho duchovní podstatu. Tyto nauky popisují tělo člověka v různých vrstvách, které
připomínají mapy a obsahují informace o jednotlivých energetických dráhách a centrech, emočních centrem a tělesných funkcích v souvislosti s dopadem na naše cítění, fyzické a emoční projevy a fyzický vzhled.
Je potřeba si uvědomit, že naše tělo je ve své podstatě naprosto dokonalé a je schopné se zotavit naprosto ze všech problémů, výjma závažných úrazů, kde je potřebný chirurgický zásah, pokud mu ovšem všemožnými způsoby nebráníme a to zejména tím, že v něm trpíme a neustále potlačujeme,tedy pravdivě neprojevujeme na základě našeho přesvědčení naše emoce, neposladně ho zahlcujeme škodlivými látkami a snažíme se ovlivňovat a měnit jeho přirozený chod.
Toto neuvědomění a neustála potřeba do přirozenosti naše těla zasahovat, díky těmto chybám vede pouze a jen k další genetické degradaci, fyzické demormaci, nesouladu, tělesnému úpadku a hlubšímu utrpení, tedy životu v nepříjemných pocitech a tím i neschopnosti cítít se ve svém těle dobře a prožívat v něm hloubku a intenzitu příjemných pocitů, zejména těch sexuálních.

 

Kořenové příčiny nemocí

Smyslem vydělenosti ženského a mužského principu z božské jednoty je prožívání se v nezávislých tělech ženy a muže a poznávání a učení se všem možným aspektům lásky a s ní spojené sexuality. K tomuto účelu byla stvořena také lidská rasa člověka.
Lidská sexualita a s ní spojený vzájemný vztah ženy a muže je tedy nosným pilířem původních lidských hodnot a souvisejících duchovních darů. Lidská sexualita je proto jednou z nejvíce karmicky zatížených oblastí duchovní evoluce člověka. Napříč epochami lidstva byla velmi silně tabuizována, křivena, kastrována a traumatizována.
Důsledkem všech těchto odklonů od původní přirozenosti a souvisejících lidských hodnot je karmická zátěž, kterou nese lidstvo v oblasti sexuality jako kořenovou příčinu všech svých nemocí. Tato karmická zátěž, která existuje jako forma nedoprožitých energií z karmických lekcí, kterou nazýváme potlačené emoce, je primárně situována do oblasti první a druhé čakry energetického těla. Fyzicky se tyto zablokované energie projektují v oblasti pánve a břicha.
První čakra symbolizuje spojení se svými rodovými kořeny, spojení se Zemí, spojení s vlastní rodovou línii, vztah s rodiči dle pohlaví. U ženy je to vztah s matkou a u muže je to vztah s otcem.
Druhá čakra symbolizuje přijetí vlastní sexuality, schopnost jí vědomě prožívat a využívat její léčivý potenciál. Důsledkem problémů a traumat, která jsou situována v těchto oblastech je v prvé řadě nízká sebeláska, nízká sebehodnota, závislost na fyzickém sexu neboli chtíč, chybí zde propojení s pocity v srdci, proto je také veškeré vnímání kontrolováno a interpretováno myšlenkovými vzorci chování. Potlačené emoce, které se zde nacházejí jsou povětšinou z karmických lekcí sexuálního násilí, znásilňování, mučení, zneužívání.
Díky těmto traumatům se většina lidí prožívá pod vlivem vzorce sexuální oběti, kde základní charakteristika projevů je různá míra stydlivosti a strachu spojeného s nahotou a přijetím vlastního těla. Díky tomuto vzorci chování jsou související potlačená traumata pečlivě skryta do škatulek normality, divností a intimity, které jsou v učícím systému myšlení považovány za naší přirozenost. Další úroveň těchto potlačených emocí se pak projektuje do kvality sexuálního života, kdy u žen je jasným signálem výskytu nízká vzrušivost nebo úplné pocitové odpojení v oblasti pánve, zavděčování se partnerovi v oblasti sexuálních potřeb a očekáváních, neschopnost prožívání vaginálního orgasmu, strach z ublížení, strach z bolesti, bolestívá menstruace se silným průběhem, různé formy vaginálních výtoků, hemeroidy, záněty močového měchýře.
Dále je zde ovlivněná nebo zcela znemožněná schopnost přirozeného početí dítetě, průběh těhotenství a spontánní porod. Na potlačenou bolest v této oblasti přímo poukazují různé cysty a myomy, bulky. Na dlohodobou neschopnost tyto traumata z těla uvolnit pak poukazují různé prekarcinomní histologické nálezy. U mužů dominují problémy s prostatou, rovněž záněty močového měchýře a močové trubice, hemeroidy, nízká vzrušivost nebo nezájem o sex, problém s erekcí, předčasná ejakulace, projevy nakumulované bolesti rovněž ve formě různých cyst, bulek a nádorů.
Nad těmito kořenovými problémy, které velmi zásadně ovlivňují přirozenost a kvalitu vlastního života a vztahu s partnerem jsou pak vystavěna další patra traumat a potlačených emocí vyskytující se v oblasti třetí čakry a výše, kde máme například obezitu, vysoký krevní tlak, problémy s trávicím traktem, autoimunitní poruchy, dýchací obtíže, alergie, migrény atd.
Abychom byli schopni odstranit kořenové příčiny nemoci a s ními spojené potlačené emoce, je potřeba se naučit pracovat s vlastníhmi pocity, primárně s těmi nepříjemnými a dovolit si jít do vlastních strachů a konfrontovat je vždy, když se dějí s právě probíhající přítomností.
Naučit se pravdivě dávat najevo své vlastní pocity a naučit se je lokalizovat na úrovni fyzického těla, propojit je s dechem, tedy být schopni si tyto oblasti prodýchat, vytáhnout potlačenou energii do povědomí a dovolit si jí uvolnit a prožít přes odpovídající emoční centrum. Bolest, hněv, vztek se uvolňuje křikem, smutek, lítost pláčem, radost smíchem.
Spouštěčem nepříjemného pocitu v kořenových příčínách a dotek související potlačené emoce vždy způsobuje fyzický kontakt v oblasti kde se trauma nachází. Jakmile se odstraní kořenová příčina nemoci, tak se postupně vyzdraví vše související na fyzické úrovni těla.

 

Myšlenky

Enkiho mysl, neboli Myšl-Enki jsou nástrojem držení se v utrpení, v oddělenosti od vlastní přirozenosti a s ní spojené božské podstaty, který byl vmanipulován do lidské genetiky skrze strach z odmítnutí. Do původní tvořivé lidské mysli byl tento implant vložen mimozemskými rasami v dobách silné Annunacké invaze a okupace Země.
Od té doby máme díky postupným pokřivením našich tělesných předloh spoustu negativních vychytávek a omezení, ke kterým patří vymazaná kolektivní paměť našeho původu, ztráta buněčné nesmrtelnosti, zacyklení se ve zmanipulovaném systému reinkarnací, které ovládají tyto padlé kolektivy vesmírných ras a neposledně silné myšlenkové vzorce chování a s nimi spojené kontrolní mechanismy.
Každá přijatá myšlenka reflektuje vibraci dotyčné bytosti, s ní spojený typ potlačených emocí a strachů a přijímaný životní realitní proud do kterého se řadí a ve kterém si tento vlastní nesoulad prožívá. Schopnost přijímat myšlenky je vždy podmíněna vírou, tedy existencí na strachu postaveném sebepotlačení a související nízkou sebehodnotou a sebeláskou. Osvojením nástroje myšlení a souvisejících myšlenkových vzorců chování jsme se stali loutkami v informační sítí myšlenek a sloužíme jako energetické generátory nizkovibračních energií pro technologie a parazitální živobytí padlých vesmírných ras v jejich padlých vesmírech.
Současně se díky tomuto utrpení duchovně vyvíjíme, učíme se sebelásce a odžíváme si naše vlastní karmické energetické dluhy. S myšlenkami nás tedy spojuje strach, potlačené emoce z nepřijatých karmických lekcí a odpojení se od vlastních pocitů v srdci, přirozeného smyslového vnímání a souvisejícího duchovního vědění.
V tomto systému lze evolučně dospět a opustit ho jen tim, že se odpojíme od myšlenek a to tak, že si zpracujeme všechny své potlačené emoce a strachy, pustíme všechny související programy a myšlenkové vzorce systémové výchovy a tímto se z podmínečného sebepřijetí vibračně zvedneme do životního proudu bezdpodmínečné lásky, který nás vyvede zpět do vyššího stavu bytí a souvisejícíh životních realit v rámci vzestupných oken v kosmických cyklech.
Jedno z oken se uzavírá v roce 2022. Vše co se aktuálně děje, je obrovský bengál v systému myšlení, kde se jeho vlastníci, vesmírné rasy snaží, aby co nejvíce lidí nedosáhlo na únikové vibrace tohoto vzestupného okna a souvisejícího kosmického cyklu a uvízlo na další tísíce let v systému reinkarnací. Vše je samozřejmě v souladu s božím řádem, všichni zde jsou fragmenty, inkarnáty padlých duší, které v minulosti stvořily spousty negace a utrpení a přišly si zde do této reality pro poučení, energetické vyrovnání a související duchovní evoluci.
Spravedlnost života je absolutní, přesto, že myšlenky a související programy tvrdí opak. Již naši vědomí předkové říkali "Myslet, znamená hovno vědět" a takto je potřeba k myšlenkám přistupovat s vědomím, že není dobré se v životě rozhodovat na základě něčeho, co nevychází z našeho srdce.

 

Karma, utrpení, karmická zátěž

Život je absolutně spravedlivý ke všem stvořeným bytostem. Veškerý pohyb v něm je hlídán zákony božího řádu, primárně Zákonem energetického vyrovnávání, který je nadřazen všem druhotným zákonům a pravidlům, včetně těch pozemských systémových.
Karma a utrpení neboli karmická zátěž jsou dvě odlišné věci. Karma vzniká vždy, když dochází k porušení Zákona Jednoty Stvoření, tedy rozhodováním se v životě a souvisejícím konáním za účelem tvorby negativního prožiku. Jeji odžití je nevyhnutelné a každá bytost, která jí stvořila je vedena životem takovým způsobem, aby si v různých inkarnacích odžila to stejné, co dělala ostatním a vyrovnala všechny své projevené energie dle Zákona energetického vyrovnávání.
Karmická zátěž vzniká vždy, když bytost prožívající karmickou lekci díky svému uvědomění a nastavení popře spravedlnost této lekce a odmítne si prožít a pravdivě projevit všechny související energie, které díky nepřijetí této lekce zablokuje na svém energetickém těle. Tyto nedoprožité energie vnímáme jako potlačené emoce, které jsou hlídány kontrolními mechanismy myšlenkových vzorců a s nimi spojenými strachy.
Na přítomnost těchto nedoprožitých energii nás upozorňují svým chováním všichni ostatní kolem nás v situacích, kdy se nás jejich projev emočně dotýká a prožíváme s ním spojené nepříjemné pocity, které nás díky adaptovaným myšlenkovým vzorcům chování vedou do odporu, vzteku a nebo do lítosti. Tento jev známe jako karmické zrcadlení potlačených emocí.
Každý člověk žíjící pod vlivem myšlenkových vzorců chování trpí díky strachu na svém energetickém těle své potlačené emoce, žije tedy v utrpení. Tyto potlačené emoce jsou naší duchovní nemocí a jsou kořenovou příčinou všech fyzických projevů nemoci, tak jak je známe ze systémové medicíny a ostatních nauk zabývajících se léčením fyzického těla.
Potlačené emoce z různých karmických lekcí existují napříč naší duchovní existencí, napříč inkarnacemi na našem energetickém těle do té doby dokud nejsou pravdivě doprožity a tímto i uvolněny.
Uvolněním karmické zátěže je související karmická lekce uzavřena a je přijat a pochopen její učící význam.

 

Rakovina

Každá nemoc nás učí a poukazuje na to, kde a jakým způsobem jsme se odchýlili sami od sebe, od vlastní duše, od vlastní přirozenosti.
Rakovina je posledním varovným signálem duše, který říká, že tudy cesta ke šťastnému, spokojenému a pravdivému životu nevede. Byli jsme vychováváni k nezodpovědnosti za vlastní pocity, k jejich popírání a skrývání. Byli jsme učeni, že jsme oběti, chudáci, že je život nespravedlivý, že máme ostatní litovat a mít je rádi pouze a jen, když naplňují naše očekávání.
Výsledkem tohoto sebepopření je nemocemi zamořená upadající bezmocná, strachem prorostlá společnost, která je rakovinou naší Země. Prožitky spojené s touto nemocí jsou náročné a přísné, ale bez uvědomění si příčin toho, co to pro nás opravdu znamená, jak v životě jednáme, jak se k sobě chováme, jaké žijeme hodnoty, není možnost vyzdravení příčin této nemoci, která oznamuje totální sebepopření. V názvu této nemoci je obsažen název zvířátka, které se pohybuje vzad, které takto symbolizuje evoluční směr cesty daného jedince a genetiky jeho rodu směrem vzad do úpadku. Lidé se často ptají "A co děti, které se narodí s rakovinou?"
Dle pořekadla "Pánbůh nám to vráti na dětech" duše těchto bytostí si na sebe vzaly úkol, že přinesou do daného rodu, svým rodičům vážnou zprávu, varování o tom, že hrozí zánik jejich rodu díky způsobu jakým v něm dotyčné bytostí žijí, jaké ctí hodnoty.
Takto postižené děti přicházejí s pokusem otevřít srdce těm, kteří se zcela odevzdali materiálnímu světu, bezmoci, strachu a souvisejícím vzorcům myšlení. Odpojili se od své vlastní duchovní podstaty a souvisejícího vedení. Každá nemoc má příčinu v potlačené energii, potlačené emoci, proto jí nelze uzdravit na úrovni fyzického těla, žádným zásahem.
Zásah do fyzického těla pouze odstraňuje a nebo potlačuje projev nemoci, nicméně příčina nemoci stále zůstává dokud není související energetický emoční blok odpovídajícím způsobem uvolněn a prožit. Abychom se mohli dostat do příčin nemoci, musíme tedy hledat v hloubkách svých nepříjemných pocitů, v potlačených emocích a bolestech, které stagnují na našem energetickém těle. Musíme příjmout zodpovědnost za daný projev nemoci s vědomím, že jsme si sami došli vlastním zapříčiněním do tohoto stavu a musíme se naučit příjmout tyto důsledky. Poté do života přicházejí lidé, signály a možnosti, které otevírají cestu k uzdravení.

 

Přítomný okamžik

V našem životě se v každém okamžiku rozhodujeme, jsme vedeni neustálým zaměřováním naší pozornosti. Na základě vlastního sebeuvědomění a uvědomění si prostoru ve kterém se prožíváme si pak vysvětlujeme, význam toho co se nám aktuálně děje, co vnímáme, jaké myšlenky nám přicházejí,
proč se nám určité věci staví do cesty a proč prožíváme právě tento konkrétní životní děj a s ním spojené situace.
Pokud se rozhodujeme na základě myšlení a s nimi spojenými programy, je naše pozornost zaměřována primárně na vnější podněty.
Věříme strachu, obavám z nedostatku a naše vlastní pocity jsou bagatelizovány, rozumově interpretovány a hlavně ty nepříjemné všemožnými způsoby potlačovány.
Věříme tomu, že život lze mít takový, jak si ho představujeme a k realizaci této představy nás jednoznačně dovede náš rozum a sním spojené myšlení.
Tento stav uvědomění nás neustále vrací do minulosti do našich vzpomínek, dějin, historie,
abychom se na základě těchto vzpomínek a zkušeností snažili rozvíjet a formovat směr a způsob našeho životního směřování do šťastné budoucnosti.
Při rozhodování se, tedy setrváváme naší pozorností převážně v minulosti a budoucnosti.
V našem životě, je pro nás důležité dosahování rozumem stanovených cílů, což v podstatě znamená, že neustále usilujeme o zlepšování naší aktuální životní situace se kterou povětšinou nejsme spokojeni.
Neustále ji srovnáváme s naší kýženou představou a snažíme se logickým myšlením zjišťovat to, co je ještě potřebné vykonat k tomu, aby tato představa byla naplňena  zjistit důvody toho, proč se nám to nedaří.
Pokud se rozhodujeme na základě vlastních pocitů v srdci, držíme si naší pozornost primárně na sobě.
Je pro nás důležité, jak se v každé situaci cítíme a na základě těchto pocitů se pak v daných situacích rozhodujeme, kam budeme naši pozornost dále směřovat.
S uvědoměním si toho, že cítit a prožívat lze pouze teď a tady, je pro nás hlavním smyslem, setrvávání naší pozornosti v přítomném momentu neboli v přítomném okamžiku.
Minulost vnímáme jako zkušenost, kde na základě jejího uvědomění se formuje naše přítomnost.
Na budoucnosti nelpíme, protože ta je závislá na našem duchovním záměru poznání a jsme k ní neustále popostrkování vedením našich vyšších Já, primárně naší duší, která nás v každém okamžiku upozorňuje na to, jak si v našem životě vedeme a zda se neodchylujeme od našeho vlastního záměru poznání.
Prožívání se v přítomném okamžiku, nám tak nabízí skutečnou svobodu, pokud si uvědomujeme, že jsme vedeni, že je o nás postaráno a že naší aktualní vibraci odpovídající variantu životního děje lze pouze přijímat.
Pokud náš život přijímáme s láskou v našem srdci na základě vlastního sebepřijetí, potom prožíváme v přítomném okamžiku životní děj v těch nejvyšších vibracích, tedy ve vibracích, které nás směřují k podstatě našeho bytí.