Pozitivní myšlení vs. pozitivní život

Ve vlastní přirozenosti jsme to, co cítíme, jak se cítíme a vnímáme v našich tělech. Jak se cítíme, tak se také projevujeme, takové ctíme hodnoty a na základě našich pocitů také vypadá vzhled a symetrie našich těl.
V přirozeném stavu je naše smyslové vnímání napojeno na pocity v srdci a je popisováno informacemi proudícími z intuitivního napojení, takto nastavení myslíme srdcem.
Pokud na našem energetickém těle, které předchází tělu fyzickému, existují energetické blokády ve formě potlačených emocí, je zde vždy přítomen strach a s ním spojené odpojení v dané oblasti smyslového vnímání od jeho přirozeného intuitivního napojení v srdci.
Vnímání oblastí těla, kde jsou energetické blokády je vždy napojeno na učící systém myšlení a díky tomuto nastavení jsou smyslové vjemy interpretovány souvisejícími naučenými myšlenkovými vzorci chování a podporovány příchozími myšlenkami, které rezonují na stejných vibracích našich energetických blokád.
Každá duchovní bytost dle stavu jejího energetického těla je tedy ve stavu, kde buď převažuje přirozené intuitivní napojení a nebo napojení na učící systém myšlení.
S těmito stavy jsou také spojeny základní stavy uvědomění si sebe sama a přístupu k vlastnímu životu a související preference při rozhodování se v životních situacích.
Bytost přirozeně napojená na své smyslové vnímání ve svém zdravém těle, v něm prožívá odpovídající hloubku příjemných pocitů a prožívá si díky související vibraci výchozí stav pozitivního života radosti a spokojenosti v přítomném okamžiku s vědomím, že jaká je, jak se má ráda, jaké má hodnoty a sovisející projev, takový má svůj vlastní život s ostatními v odpovídajících vztazích.
Pro takto nastavenou bytost je v životě vždy priorita při rozhodovaní se to, jak se sama cítí a vnímá s vědomím, že ostatní jí na tento stav pouze a jen svými projevy a chováním poukazují.
Bytost v nemocném traumatizovaném těle plném energetických blokád, žije pod vlivem naučených myšlenkových vzorců chování a různých forem strachu, nedokáže se přirozeně ukotvit do své vlastní přítomnosti a pozornost jí tak neustále uniká buďto do vzpomínek z minulosti nebo do představ v budoucnoti.
Díky tomu, že se ve svém těle necítí příjemně a necítí se tak příjemně i mezi ostatními bytostmi, které jí tyto nepřijemné pocity svým chováním vyvolávají, má potřebu usilovat o lepší a příjemnější život skrze realizaci představ a myšlenek, které jí v tomto nastavení přicházejí a nebo jsou předkládány ostatními.
Takto nastavená bytost čerpá energii primárně z krátkodobých povrchních prožitků a energetických závislostí na všemožných kompenzátorech jejího vnitřního nedostatku.
Pojem pozitivní myšlení je v původním významu synonymem pro pojem intuitivní vnímání, tedy napojení na informační kanál vlastního duchovního vedení a souvisejícího pozitivního života.
Z učícího systému myšlení totiž nic pozitivního nepříchází, protože jsou zde pouze informace vedoucí k setrvávání v odklonu od vlastní přirozenosti a nebo nabádající k prohloubení tohoto učícího stavu nelásky a potlačování vlastní přirozenosti.
Obecně je pojem pozitivní myšlení spíše vnímán jako potřeba filtrovat příchozí myšlenky bez uvědomění si toho, že tyto informace mají s námi spojitost a jsou vázány na potlačené části naší duchovní bytosti, tam kde se nepřijímáme, kde se nemáme rádi.
V životě jsou k tomuto nabízeny různé techniky, vedoucí ke snaze nabádat k vytěsňování nepříjemných myšlenek a ignorování a potlačování souvisejících pocitů, emocí a duchovních signálů, poukazující na naše sebepotlačení a stav a stádia nemocí našich těl.
V základu se jedná o nabádání k nezodpovědnosti za vlastní pocity v srdci a preference volby zavděčování se přejatým programovým nastavením a myšlenkám za účelem čerpání pozornosti od ostatních, z vnějších podnětů a představ a souvisejících energetických zdrojů, místo čerpání energie z přirozeného a neomezeného zdroje vlastní sebelásky a souvisejícího duchovního napojení.
Je potřeba si uvědomit, že pozitivní život je výchozím stavem veškeré existence a je vždy spojen s duchovní vibrací sebelásky každé duchovní bytosti. O přirozený pozitivní život nelze a nemá smysl usilovat snahou dosahování konkrétních představ.
Do přirozeného pozitivního života se každá duchovní bytost dostane, když se zbaví všech překážek, které jí od pozitivního života oddělují. Všech chybných životních postojů, hodnot a souvisejících energetických blokád ve svém těle.
Tím se postupně dostane k vlastní duchovní podstatě, souvisejícímu spojení a uvědomění si toho, že šťastná a spokojená může být pouze a jen sama v sobě, ve svém zdravém těle, prožívající si v něm se svými souvisejícími duchovními dary odpovídající hloubky přijemných pocitů a rozkoší s ostatními stejným způsobem uvědomělými bytostmi a v souvisejícím přirozeným prostředím stvořeným pro jejich původní, prvotní život v lásce, štěstí a radosti.
Dokonalost a přirozenost je počátečním stavem všeho stvořeného a od tohoto stavu se veškerý životní děj odvíjí do pestrých možností poznání negativních aspektů tohoto výchozího stavu.

 

Žárlivost, závist a lakomství

Žárlivost je stavem energetické závislosti, stavem prožívání se v roli oběti, ve vlastní duchovní nemoci a souvisejících potlačených emocích s projevem nízké sebelásky a sebehodnoty.
V tomto stavu dominuje strach z opuštění, ze ztráty pozornosti, z nedostatku pozornosti. Obecně je zde primárně strach z nedostatku pozornosti od ostatních a za ním schovaná bolest a vztek spojená se souvisejícími traumaty z minulosti. U postižené bytosti, která je energeticky fixovaná na nějaký svůj objekt zájmu, který si nárokuje a podmiňuje, tak při ztrátě pozornosti a přísunu odpovídajícího množství energie od tohoto objektu, dochází k vnitřním návalům ohnivé energie hněvu a vzteku na základě kterých dotyčná bytost doslova vzplane emočním žárem. Jedná se reakci vzniklou na základě vyvolání traumatu a souvisejících potlačených emocí, kdy se postižená bytost prožívá v roli ublíženého dítěte.
Trauma spojená s žárlivostí jsou v základu spojená s nedostatkem lásky od vlastních rodičů, primárně mateřské. Jsou zde také s tímto spojené opakované prožitky opuštění a ztráty jednoho nebo obou rodičů v dětství s přesahem do minulých inkarnací.
Závist jde ruku v ruce s žárlivostí a je to dá se říct určitá forma vyhrocené energetické závislosti, kdy postižená osoba díky neustálemu pocitu nedostatku a méněcennosti usiluje o neustálou pozornost a související energie od všech kolem sebe.
Díky naučenému přístupu z výchovy od rodičů si myslí, že všichni kolem ní co dávají najevo svou spokojenost, to mají v životě lepší a jednodušší než ona sama.
Závistivá bytost většinou hledá u ostatních lidí nějaké vlastnosti a nebo materiální hodnuty, které sama nemá, díky kterým jsou oni spokojení a díky kterým čerpají pozornost od jiných bytostí.
Tyto vlastnosti a hodnoty osatním závidí a buď usiluje o jejich získání a nebo jejich absenci a nedosažitelnost ve svém vlastním životě používá jako argument pro své stížnosti a lamentování.
Lakomství je další z extrémních forem energetické závislosti a podmínečného života, kdy je postižená osoba doslova fixovaná na všechny své vnější energetické zdroje a zároveň bývá velmi silně závislá na materiálních hodnotách. Díky chorobnému pocitu nedostatku není ochotná se s nikým o nic dělit a neustále má potřebu vše kolem sebe kontrolovat, zda se někde nenachází možnost získat pro sebe další energetický zdroj a materiální hodnoty, které by mohla zařadit do svého inventáře a samozřejmě zda se někde kolem nevyskytuje také někdo, kdo by jí chtěl z jejích energetických zdrojů a materiálních statků čerpat a ubírat.
Všechny tyto uvedené vlastnosti jsou parazitální formy pokřivenosti původních hodnot člověka spojené s naučenými chybnými životními postoji energetických závislostí, myšlenkových vzorců chování a souvisejícím odklonem od vlastní lidské přirozenosti, které jsou v různé míře nedílnou součástí rodových zátěží veškeré lidské populace.

 

Toxické vztahy

Pojem osobní toxicity ve vztazích je trendová záležitost new age spirituality myšlenkového systému a vkládá do rukou tento pojem a související domněnky těm, kteří si chtějí stále hledat alibi pro svou vlastní nezodpovědnost za své vlastní pocity a související životní situace.
Pojem toxický vztah nebo toxická osoba je tedy pouze a jen alibi pro setrvávání v roli oběti a chudáka s vědomím, že život je nespravedlivý a to co se mi v životě bezprostředně děje skrze chování a projevy od ostatních si nezasloužím.
Pojem "toxický" pouze a jen poukazuje na odpor k vlastním nepříjemným pocitům a souvisejícím potlačeným emocím každého jedince, který si tento nepřirozený přístup k životním situacím adaptoval.
Je dobré si tedy připomenout, že život má dvě základní roviny ve kterých vše probíhá. Ta první výchozí je rovina duchovní, která je řízena zákony božího řádu a jednoznačně říká bez posuzování a hodnocení, že vše se děje neustále spravedlivě a správně.
Druhá rovina morální pak poukazuje na náš vlastní odklon a nebo soulad s původními, prvotními hodnotami života ve Stvoření. Zde již každá bytost na základě svého uvědomění a vlastních zkušeností má možnost rozlišovat mezi tím co je pozitivní a negativní, dobře, špatně, přirozené, nepřirozené atd.
Pokud je duchovní životní rovina nahrazena naučenými postoji, vzorci a domněnkami ze systému myšlení, pak jsou tyto původní, prvotní hodnoty, přeprogramovány pro účel učení se sebelásce ve vlastní oddělenosti a iluzi představ o svém vlastním původu a přirozenosti a samozřejmě také pro účel odžití si autentických karmických prožitků v zapomění na svou vlastní duchovní minulost a související konání, tedy primárně pro účel poučení a procítění toho, jaké to je, když se k nám ostatní chovají a projevují stejným způsobem tak, jako jsme se v minulých inkarnacích chovali a projevovali my sami k ostatním.
Pojem toxicita je tedy přímo spojen s vlastním duchovním sebepotlačením, dualitním pohledem na život, odpojením od vlastní duchovní minulosti, související celistvosti a neochotou vidět sebe sama s láskou a pochopením v chování a projevech ostatních.

 

A zase to Ego...

Sebeláska je pojem který v původním významu znamená mít se rád, přijímat se, milovat sám sebe takový jaký jsem, jaké je mé "Já".
Úskalím pro pochopení a uvědomění si toho co je to "Já" a nebo kdo je to "Já" není o přijetí představ, ani těch které vznikly na základě vlastních duchovních prožitků ve změněném stavu vědomí, které poukazují na nekonečnou rozměrnost vědomí jehož jsme všichni nedílnou součástí, ale o pochopení, že "Já" se vždy kotví v přítomném okamžiku a je celistvě vnímatelné pouze skrze naše realitní tělo, skrze naše pocity a související smyslové vnímání.
"Já" je tedy to a tam, kde se aktuálně vnímám a cítím, kde mám kontakt s vlastní realitou.
"Já" je vždy přirozeně celistvé, je zde tedy přítomna duchovní podstata, záměrem ustanovená duchovní bytost a s ní spojený hmotný projev jejího vlastního realitního těla a souvisejících duchovních darů.
"Ego sum" znamená latinsky "Já jsem", doplňuji "Já jsem" teď a tady ve své vlastní přítomnosti.
Jednoduše řečeno Já (Ego) = Mé vlastní tělo + související vědomí + identita + uvědomění.
Pokud nemáme žádné tělo, jsme vším bez vlastní identity, bez "Já", bez těla, tedy bez Ega. Jsme v tomto okamžiku svou pozorností v absolutním neprojeveném vědomí obsahujícím absolutně nic/vše, což je výchozím stavem bez "Já", tedy bez Ega.
Pouze v tomto stavu můžeme konstatovat že Ego nemáme a naše pozornost je mimo životní reality Stvoření, ovšem vzhledem k tomu, že v tomto stavu nemáme žádný realitní kontakt, tak nejsme schopni tento stav ani nikomu, žádnému svému "Já" sdělit.
Ego je tedy vždy spojené s odděleností, s hmotným projevem, se záměrem poznání, se životem.
Kdo popírá a dehonestuje Ego, tvrdí, že ho nemá, tak buď interpretuje zavádějící nepravdivé informace o tom, co pojem Ego znamená a nebo díky vlastním nemocem, traumatům a naučeným pokřiveným postojům popírá život ve vlastním těle, popírá vlastní zodpovědnost za to, jak se v něm cítí a jak na základě svých hodnot a sebelásky využívá jeho duchovní dary.
Tímto postojem pouze a jen demonstruje svou vlastní duchovní necelistvost, úpadek a odpor k částem své duchovní bytosti.
To, co obvykle lidem v těchto souvislostech nejvíce vadí a co přisuzují pojmu Ego, je jakým způsobem jsou se svým tělem propojeni a jak se v něm vnímají a prožívají.
Pokud zde dominuje systém myšlení, vzorce a myšlenky je to rovina nevědomého Ega, kde je nemocná duchovní bytost propojena se svým traumatizovaným tělem plným energetických blokád. Toto je ovšem stav ve kterém se často Ego nachází, není to tedy Ego samo o sobě, ale popis stavu duchovní bytosti, jejího uvědomění a stavu jejího realitního těla.
Naše Ego je tedy buď vědomé a nebo nevědomé, nicméně jeho existence je vždy přítomna teď a tady, pokud žijeme, cítíme a vnímáme a máme s tímto spojené realitní tělo.
Ego je tedy vždy spojené se vším co nás v daném okamžiku definuje v realitním projevu života ve Stvoření.
Ego jsem tedy já teď a tady se vším co mě definuje a spojuje s aktuální životní realitou. Nic víc a nic míň.
Pokud někdo tvrdí, že Ego nemá, tak nechápe v prvé řadě význam tohoto pojmu a pak obvykle odmítá převzít zodpovědnost za svou vlastní celistvost, za své rozhodování, konání, za své činy a svůj přirozený původ a související hodnoty.
Spousta lidí, kteří odmítají své Ego, odmítají svou vlastní identitu, nemají potuchy o tom, co to znamená být člověkem, jaká je jeho původní přirozenost, jeho původní hodnoty, co je jeho duchovním záměrem poznání a smyslem jeho duchovní existence ve Stvoření.
Je to z toho důvodu, že díky vlastnímu duchovnímu úpadku, rezignaci na vlastní celistvost a spravedlnost života, zavrhli sami sebe a už pouze a jen místo radosti prožívané ve vlastním těle, hledají klid a stav ve kterém nebudou vnímat šrámy na své duši a bolesti ve svém těle.
Ego člověka je tedy v přirozené formě spojením celistvé duše a všech souvisejících zkušeností, fyzického těla, jeho stavu, vzhledu, souvisejícího uvědomění a s tímto vším spojené identity.
V nepřirozené učící formě je ego člověka odpojeným vědomím s aktuální pamětí životních zkušeností výhradně od svého narození v aktuální inkarnaci, prožívajícím se pod vlivem naučených myšlenkových vzorců chování, přejatých představ v nastavení odpovídajícím hloubce a rozsahu vlastního nemocného těla a souvisejícímu odporu k vlastním nepříjemným pocitům a s tímto spojeným duchovním traumatům.
Ego je v původním významu "Já" teď a tady (pozornost na sobě v přítomnosti, láska, radost a rozkoš v těle) a ne "Já" toužím být, jednou budu podle představ (pozornost vně sebe, představa v budoucnousti, neukotvenost, nízká sebehodnota, zavděčování se, strach) a nebo "Já" odmítám, popírám, nespojuji se (pozornost v minulosti a unikání před vším co mi jí připomíná, strach, nemoci, traumata). 

 

Kristovské vědomí

Každá duchovní bytost, která vstoupila do časové matice života pro své zkušenosti a sovisející vývoj se rozpíná v této matici ve svých tělech do 12ti dimenzí ve čtyřech harmonických vesmírech a souvisejících materiálních realitách. Dokud je duchovní bytost v souladu se zákony Stvoření ve stavu vlastní přirozenosti, nachází se ve stavu Boha neboli ve svém původním kristovském (krystickém) vědomí a souvisejícím uvědomění.
Lidská rasa člověka byla původně stvořena v páte dimenzi matice života na úrovni nejnižšího božského rozměru vědomí a evolučně se cca 540 miliónu let vyvíjela v uhlíkové realitě souvisejícího harmonického vesmíru 1 - 3 dimenze, aby získala odpovídající zkušenosti a po dokončení evolučního cyklu se navrátila zpět na výchozí pozici za účelem naplnění jejího původního záměru strážců interdimenzionálních galaktických bran a souvisejícíh dimenzionálních prostupů na vyšší úrovni bytí Země s názvem Tara.
Aby mohla duchovní bytost člověka dosáhnout úrovně kristovského vědomí, musí se sjednotit se všemi svými evolučními zkušenostmi napříč svou duchovní existencí.
Inkarnát duše člověka v uhlíkové realitě má ve výchozím stavu napojení na své jedno polaritní duchovní dvojče se kterým je neustále ve spojení a prožívá se s ním ve vzájemných interakcích ženského a mužského principu. Toto reflektují 2 aktivní vlákna DNA v každé buňce jeho fyzického těla. Každá duše má takovýchto dvojic 6, tedy celkem 2x6 vlastních inkarnátů, kteří si souběžně prožívají své evoluční zkušenosti.
Pro opětovné získání vlastní celistvosti na úrovni Duše a tím i získání kristovského vědomí je potřeba sjednotit všechna tato dvojčata a přijmout jejich životní zkušenosti. V přijímajícím těle se to projevuje navyšováním počtu aktivních DNA vláken v jednotlivých buňkách až do cílového stavu 12.
V tomto cílovém stavu je vědomí Duše ve svém původním božství propojeno s fyzickým tělem s uhlíko-křemíkovou genetikou ve stejné materiální realitě s plně aktivními duchovními dary, ke kterým v základu patří buněčná nesmrtelnost a související energetická nezávilost na vnějším prostředí.
Dnes je možné se setkat s různými formami a technikami sebepráce za účelem dosažení odpovídajícíh rozměrů vědomí. Většina těchto postupů je komplikovaných a vůbec nezohledňuje fakt, že většina lidských bytostí má silně zablokovaná a traumatizovaná těla a díky tomuto stavu všemožné aktivace energetických center a řídících prvků tělesných předloh jako je například merkaba nejsou funkční a spíše kontraproduktivní.
Původní přirozenou cestou duchovního sjednocení je vědomá práce s vlastními pocity a související odpouštění energetických blokád z vlastního energetického těla. Jednoduše řečeno práce s potlačenými emocemi, study a strachy. Tato práce otevírá každému člověku základní témata, která před každou bytostí bez vyjímky stojí.
Zde jsou základní uchopitelné kroky pro vlastní duchovní sjednocení a nezbytný posun zpět do kristovského vědomí:

• Sjednocení duality a přijetí absolutní spravedlnosti vlastního života s vědomím, že nikdo není chudák ani oběť a má a vždy měl takový život do kterého si sám vlastními volbami a konáním napříč svou duchovní existencí dospěl.Vše v životě je tedy spravedlivě řízene prvotními zákony božího řádu. Původní koncept sebepříjímání je navržen velmi jednoduchým způsobem a nevyžaduje žádné komplexní technické znalosti tělesných předloh a procesů ve Stvoření. Stačí věnovat pozornost svým vlastním pocitům a pracovat s nimi správným způsobem skrze sebereflexi. 
• Uvědomit si, že každá sjednocená duchovní bytost je složena ze světlé a temné podstaty, která reflektuje její duchovní poznání a vývoj skrze negativní aspekty lásky. Na nesjednocené a nepřijaté části naší duchovní podstaty nám poukazují naše nepříjemné pocity a související potlačené emoce a s nimi spojená programová nastavení myšlenkových vzorců chování, která drží každou takto nastavenou bytost ve strachu v dualitním schématu a souvisejícím pohledu na svět a život skrze myšlenky a doměnky. 
• Je potřeba si narovnat všechny své základní vztahy do láskyplnosti, do bezpodmínečné lásky. Primárně pak vztahy s rodiči, parnery a dětmi. Je potřeba si odpoustit všechny související bolesti, křivdy a s nimi spojené rodové zátěže, které brání v tom, aby vztahy byly láskyplné s vědomím, že všechny tyto věci vznikly v minulosti díky naší nevědomosti, dualitnímu nastavení a odpojení od vzpomínek na vlastní inkarnační minulost, kdy jsme věřili, že jsme oběti a že to co nám ostatní svým chováním přehrávají, dělají a jak k nám přistupují si nezasloužíme. 
• Je potřeba se narovnat v životě do vlastní pravdy a upřímnosti a přestat podporovat to co není v souladu s původním přirozeným životem na Zemi, ničí, ubližuje, manipuluje a napomáhá parazitálnímu mocenskému chování a energetickým závislostem. 
• Je potřeba přestat bojovat, útočit, ale začít si chránit a bránit svůj vlastní prostor pro život primárně sebe a svou rodinu. 
• Je potřeba začít žít z vlastní radosti ze sebe ve vzájemném vztahu ženy a muže s vědomím, že nosným pilířem jejich přirozeně šťastného života je vědomá sexualita.

Všechny tyto výše uvedené základní kroky otevírají rozměrná témata života každého člověka a vystupují skrzně ně všechny potřebné věci ke zpracování a přijetí. Každý je ve svém vlastním životě veden takovým způsobem aby měl možnost na sobě v těchto rovinách pracovat a všechny potřebné věci si mohl průběžně zpracovávat. Na této cestě ho neustále provázejí duchovní signály, které mu jasně říkají jak si vede, čemu má věnovat pozornost a kde je potřeba se měnit.
Nikdo zde není bez pomoci, pokud je motivován na sobě pracovat a pomoc neodmítá.
Nehledejme problémy kolem nás, ty jsou vždy důsledkem toho jaké je naše vlastní vnitřní nastavení, uvědomění a související hodnoty.
Změňme tyto věci v sobě a tím se bude měnit i vše kolem nás.

 

Traumatizovaná sexualita - homosexualita, trans-sexualita

Každé lidské tělo vychází ve svém přirozeném základu ze dvou rodových linií svých rodičů. Jedná se o ženskou linii matky a mužskou linii otce.
Duchovní stavy těchto linií jsou přímo propojeny a vyprojektovány do fyzického těla jejich potomků ve formě nastavení základních duchovních principů vnitřní ženy a vnitřního muže v jejich tělech.
Každá duchovní bytost která je ve svém přirozeném nastavení v souladu se svým fyzickým tělem má v sobě tyto principy v rovnováze a její přirozená sexuální orientace je heterosexuální.
V případě, že dojde k sexuální traumatizaci jedné ze dvou rodových linií, tak se tento nesoulad projevuje u jejich potomků v energetických blokádách a programech v buněčné paměti jejich těl.
Díky programovým nastavením myšlenkových vzorců a související nevědomosti je tento stav buďto dál prohlubován a nebo je zde snaha a motivace tento nesoulad a odklon od vlastní přirozenosti narovnat a uzdravit.
Čím je tedy větší nerovnováha mezi vnitřní ženou a vnitřním mužem, tím větší je souvisejicí odklon od výchozího stavu přirozené a vědomé sexuality.
Základní nerovnováhou trpí většina lidské populace, kde jsou na úrovní obou vnitřních principů různé rodové zátěže ve formě potlačených emoci, studů a strachů, což se primárně projevuje v chybných životních postojích nevědomé sexuality a související kvality života v partnerských vztazích, v energetických závislostech, v zavděčování se přejatým představám a prožívání se v učících nastaveních pod vlivem myšlenkových vzorců oběti.
Jakmile dojde k tomu, že je díky neustálé pokračující traumatizaci fyzického těla a souvisejícímu sebepotlačování, jeden z vnitřních principů zcela potlačen, dochází vlivem nárustu souvisejícího odporu k opačné polaritě, díky které trauma vzniklo, ke změně z přirozené pozornosti a souvisejícího duchovního napojení na opačné pohlaví, k přesunutí pozornosti na pohlaví stejné.
Tento nesoulad známe pod pojmem homosexualita.
Tento učící stav, je stavem duchovní nemoci a je zcela řízen myšlenkovými vzorci chování.
U žen v tomto stavu je tedy silně traumatizovaná mužská rodová linie poukazující postižené ženě na stav vnitřního muže a u mužů je to zase ženská rodová linie poukazující na stav vnitřní ženy.
Detraumatizací sexuality fyzického těla a souvisejícíh potlačených emocí takto zatíženého jedince lze tuto nemoc uzdravit a navrátit dotyčného zpět do přirozené sexuální orientace a souvisejícího prožívání.
Pokud jsou tyto stavy ignorovány a pokračuje se dál v degenerativních životních nastaveních a traumatizaci fyzických těl, dochází postupně k tak silnému potlačení obou vnitřních principů, že se dotyčná bytost postupně přestává identifikovat se svým tělem i pohlavím a pod vlivem myšlenkových vzorců a systémových nabídek směřuje svůj život do jedné z forem trans-sexuality, která je součástí konečné fáze duchovního úpadku lidské bytosti a jejího zániku v původní přirozené formě.
Tyto formy sexuálních odchylek a souvisejících nemocí dnes známe pod pojmem transhumanismus.
Homosexualita a další formy odchylek od původní přirozené heterosexuální orientace jsou pouze a jen duchovními prožitky a zkušenostmi vlastní duchovní nemoci a oddělenosti, nikoliv nesmyslnou novodobou systémovou nabídkou evolučního vývoje sexuality člověka.
Heterosexuální orientace je přirozeně daná, neměnná a svázaná s vlastní duchovní podstatou, se základní původní přirozeností života a s jeho božským původem.

Související záznamy z tématických besed:

 

Svatá trojice

V duchovních naukách se často setkáváme s pojmem Svatá trojice v sestavě Otec + Syn + Duch svatý, který je velmi silně zakořeněn v naší společnosti skrze dogmatická nábožství, primárně křesťanství.
Člověk nemusí být osvícený, aby pochopil, že otec + syn + duch svatý je totálně překroucený nesmysl.
Hádejme schválně proč asi?
No, zákonitě proto, že hlavním a řídím prvkem veškeré projevené duchovní existence je princip ženský, tedy žena, matka, který nám z této trojice nějakým záhadným nebo spíše záměrným způsobem vypadnul a byl nahrazen dominující dvojící otec + syn.
Otec v tomto původním náboženském konceptu nepřímo poukazuje na padlého drakoniánského avatara Jehovu a s ním spojenou padlou línií stvořitelských bytostí Annu-Elohim, které od nepaměti spolu s dalšími padlými dravčími, parazitujícími vesmírnými rasami (Annunaki, Annu-Nefilim, Zeta-grays apod.) usilují o zotročení a zničení lidské rasy.
Syn je zde vnuknutá představa ukřižovaného spasitele Ježíše Krista, který se svým činem obětoval pro lidstvo, aby za něj převzal jeho hříchy na sebe. Jen pro upřesnění, původní bytost Jeshua nikdy nebyla ukřižována, nebyla mučedníkem a ani obětí a nikdy neměla nic společného s jakýmkoliv náboženstvím, ani s Ježíšem Kristem a souvisejícími církevními bludy.
Jeho působení bylo drakoniánsko-iluminátskou církví zneužito k získání moci a zmanipulování lidstva.
Tímto tahem bylo upadající lidstvo zbaveno vlastní zodpovědnosti, postaveno před oltář víry v to, že božství je vně nás, že Bůh je nějaká figurka na nebi ke které se máme modlit, že cesta k němu vede pouze skrze naše celoživotní utrpení a že za nás může někdo odžít, vyřešit a napravit naše vlastní chyby, když se budeme k těmto náboženským zvrácenostem modlit.
Vykořeněním ženského principu a s ním spojených hodnot bylo lidstvo vytrženo z vědomého stavu lásky, bylo dosaženo vnitřní nerovnováhy v lidských tělech a člověk začal místo intuitivniho vnímání skrze své srdce přemýšlet nad sebou a svým vlastním životem a přesunul své přirozené hodnoty sebelásky a vědomého života do vnějšího světa materiálních energetických závislostí, parazitálních myšlenkový vzorců a strachem prostoupené nevědomosti.
Místo toho abychom žili z vlastní přirozenosti a souvisejících hodnot, tak jsme se díky strachu z nedostatku, z nízké sebehodnoty odevztadli adaptovaným myšlenkovým vzorcům, začali otročit autoritám posedlých touhou po moci a majetku, realizovat s tímto spojené myšlenky ,lopotit se za pomyslným úspěchem a mocí a pachtit se ve vlastním utrpení a souvisejících nemocech.
V původním, prvotním významu kristovského projevu ve Stvoření je skladba svaté trojice následná: Duch (vědomí - neutrální polarita) + Matka (ženský princip, magnetická polarita -) + Otec (mužský princip, elektrická polarita +). Tato sestava zaručuje přirozenou učící rovnováhu života a související napojení na duchovní předky až do úrovně Zdroje všeho bytí, nevyššího vědomí počátku veškeré projevené existence.
Každá v tomto uvědomění a nastavení žíjící bytost je si vědoma toho, že pokud je v souladu s tímto nastavením a souvisejícími hodnotami, zákony božího řádu a principy života, tak je sama v sobě Bohem.
Je si vědoma toho, že napříč vlastní existencí je zodpovědná sama za sebe, za své vlastní rozhodování a související konání, za svůj vlastní život, jehož je ona sama příčinou a má ho a bude mít vždy takový, jak se v něm rozhodovala, čemu dávala pozornost a jaké hodnoty žila a ctila. Vše co se jí tedy v jejím vlastním životě děje je pouze spravedlivou odezvou božích zákonů, které jí vedou do takových životních situací, ve kterých může skrze chování ostatních pochopit a poučit se ze své vlastní minulosti, jaké má své vlastní hodnoty, jak si sama sebe uvědomuje a zda je v souladu se svou původní, prvotní přirozeností a zákony božího řádu a nebo zda se od nich vzdaluje a odděluje do iluze strachu, myšlení, víry a vlastní nevědomosti.

 

Život v rovnováze

To co nás přirozeně definuje, jsou naše tělesné pocity, naše vědění pramenící z vlastních zkušeností, související sebeuvědomění a hodnoty na kterých v našem životě držíme pozornost.
Jak se tedy cítíme uvnitř, tak vypadáme navenek, takový je vzhled našeho těla, naše zdraví a kvalita našeho života.
Vnitřní nedostatek lásky nahrazený strachem a s ním spojenými nepřirozenými životními postoji a myšlenkovými vzorci chování nás drží na učících frekvencích života v nemoci, utrpení a souvsející iluzi oddělenosti od vlastní duchovní podstaty, v životní nerovnováze. Tato životní nerovnováha se primárně projevuje v našem vlastním sebeuvědomění v polaritách ženy a muže a v přístupu k našemu životnímu prostředí.
Jakým způsobem jsou tyto dva primární principy života v našem těle v rovnováze, tak se to projektuje také navenek v našich vztazích. Vnitřním nesouladem je lidstvo zátíženo od nepaměti a po generace se přenášejí pokřivená nastavení vnitřních principů z matky na dceru a otce na syna. Ve vztazích tímto dominuje na strachu postavená podmínečná láska, nevědomá, traumatizovaná sexualita, zavděčování se představám ostatních a s tímto spojená energetická závislost na vnějších podnětech.
Navrátit se do vlastní rovnováhy, znamená přijmout zodpovědnost za vlastní život, přestat očekávat, že mé životní problémy, mé nemoci, za mě vyřeší někdo jiný, přestat v životě podporovat věci, které nejsou v souladu s vlastní přirozeností, podporují utrpení, strach, boje a válečné konflikty a nepřinášejí tedy do života lásku a radost. Je potřeba tedy nebýt v životě pasivní a pracovat na svém duchovní rozvoji, na odpuštění si svých potlačených emocí, na láskyplnosti ve vlastních vztazích a na druhou stranu zase na sebe a tím i na ostatní netlačit, neplýtvat vlastní energií tam, kde se ještě sbírají zkušenosti v učení se na vlastních chybách, tam je potřeba učit se mít pochopení, že my všichni, každý z nás prochází těmito fázemi duchovního vývoje. Není důležité co si myslíme, kolik naučených informací v sobě máme, kým jsme v minulosti byli, co jsme prožili, co všechno jsme dělali, co všechno jsme dokázali. Důležité je, jací jsme nyní díky těmto zkušenostem lidé, co si uvědomujeme, jáká je naše láska, jaké jsou naše hodnoty, jak se k sobě vzájemně chováme, zda tedy a jakým způsobem naplňujeme záměr člověka daný Stvořitelem pro náš přirozeně šťastný a spokojený život.
Vědomý člověk žíjící v rovnováze se nerozhoduje na strachem podložených podnětech. Před těmito podněty se brání a chrání tak svůj vlastní přirozený prostor pro život.
Vědomý člověk se nebojí vlastní zodpovědnosti, protože ví, že život je absolutně spravedlivý ke každému a každému se dříve nebo později vrátí to, co on sám dělal jiným. Jediná taková bytost žijící na Zemi v tomto uvědomění vytváří prostor pro všechny ostatní, aby se tak postupně mohli přidávat další a další, kteří touží po životě v lásce, míru, radosti,štěstí a spokojenosti a postupně tak zvětšovali tento prostor. Nikdo ve svém vlastním životě není bez pomoci, každý je nustále obklopen duchovními signály a do života mu neustále přichází možnosti, díky kterým se může postupně narovnat, uzdravit, ukotvit se ve svém těle a začít ve svém životě v lidské společnosti působit a tvořit z vlastní podstaty a z radosti ve své vlastní životní rovnováze.

 

Vědomé tvoření

Původní, prvotní vědomé tvoření člověka vychází z jeho vlastní přirozené radosti proudící z nitra jeho těla, naplněného sebeláskou.
Tento stav umožňuje a zajišťuje lidskému tělu naprostou energetickou nezávislost, díky primárnímu napojení na sebelásku, tedy energii Zdroje všeho bytí.
Lidské tělo člověka je tedy primárním prostorem jeho vlastního přírozeného tvoření radosti skrze příjemné pocity vzrušení a rozkoše, které si dopřává ve vzájemném vztahu ženy a muže.
Primárním nástrojem této tvorby je jejich vědomá sexualita.
Ve vzájemném přirozeném vztahu je žena orgasmická, přijímající a zárověň vedoucí a učící a muž tvořivý, dávající, následující vědomé učení ženy.
Díky tomuto nastavení je primárním prostorem tvoření ženské tělo, její erotogenní zóny, její vagína. Na těle ženy, na jejich erotogenních zónách a uvnitř něj, v prostoru její vagíny, tvoří muž sexuální vzrušení a rozkoš svým tělem, primárně svým penisem.
Muž tímto konáním generuje v těle ženy dostatečné množství sexuální energie, kterou spolu se ženou prožívá a následuje.
V první a druhé čakře se natvořená sexuální energie a související rozkoš projevuje ve formě orgánového orgasmu.
Jakmile tato energie přesáhne úroveň třetí čakry (RA-centrum) a vstoupí do čakry srdeční, nastává projev dost-RA, neboli RA-dost, který nazýváme emoční orgasmus. Žena i muž v tomto stavu jsou zaplavení pocity blaženosti, rozkoše a projevují radost smíchem, hlasitými vzdechy a křikem.
Pakliže se sexuální energie stále tvoří dál a stoupá přes další čakry a dosáhne sedmé korunní čakry, tak nastává projev orgasmické extáze neboli krátkodobého splynutí ženského a mužského principu do společné jednoty. Tento stav je vrcholným momentem jejich vzájemného přirozeného tvoření lásky. Cílem a smyslem vědomého tvoření muže je na tento vrchol blaženosti svou ženu dovést.
Vědomé tvoření člověka je tedy ve své podstatě praktické učení se lásce ve vzájemném vztahu muže a ženy, učení se rozměrnosti a pocitové hloubce fyzických doteků a milování na jejich lidských tělech.
Díky úpadku těchto prvotních přirozených hodnot, souvisejícím duchovním nemocem a traumatizované, tabuizované sexualitě, došlo postupně k přesunutí pozornosti a souvisejících hodot mimo lidské tělo. Tímto se přesunulo primární tvoření z lidského těla do realitního prostoru a z vědomého milovníka se pro účel poznání záhy stal naučenými programy a myšlenkami řízený materiální kutil.
Abychom se tedy mohli navrátit zpět k našemu původnímu vědomému tvoření a přirozenému životu v lásce a radosti, k související energetické nezávislosti a s tímto spojené vědomé sexualitě, bude potřeba si nejprve uzdravit svá vlastní nemocná těla, zbavit se svých strachů, sexuálních traumat a souvisejích potlačených emocí. Tímto máme možnost začít si postupně vážit více našich těl a zvědomit si přístup k nim. Díky tomuto uvědomění můžeme začít přistupovat k našemu životnímu prostředí stejným způsobem jako budeme přistupovat k našim vlastním tělům, tedy s láskou a radostí.
Poté můžeme být jako lidé opět přirozeně spokojení a štastní v souladu se svým vlastním prostředím pro život, tak jak nám to bylo záměrem Stvořitele dáno.

 

Nevědomost

Je učícím stavem sebepoznávání se v iluzi zapomění na svou vlastní přirozenost, na svůj vlastní duchovní původ a související hodnoty.
Nevědo-most je stav, kde přirozená zkušenost a související vědění jsou nahrazeny, přemostěny přejatou informací, domněnkou a souvisejícími myšlenkami, které umožňují tento stav obohacovat o další smýšlené varianty.
Nevědomost tedy znamená nebýt si vědom sám sebe, nebýt ve svém vědomí, nebýt si vědom své vlastní duchovní podstaty, tedy nebýt s ní ve spojení, nebýt spojen se svým duchovním vedením a nemít tak přístup k souvisejícím zkušenostem, poznání, k duchovním darům a vlastnímu vědění.
Každá nevědomá býtost je napojena na myšlenkový systém skrze který je ovládána myšlenkami, učena a programována těmi, kteří myšlenkový systém ovládají. Skrze tento učící stav si tvoří domněnky a představy o sobě, o svém původu, o smyslu vlastního života, o svých hodnotách a vlastní přirozenosti. V jejím iluzorním životě tak dominují z tohoto systému přejaté informace ve formě myšlenkových vzorců chování, které jí v rozporu se zákony Stvoření říkají co je správné a co není, co může a co nesmí, čeho se má bát a proti čemu má bojovat.
Na základě těchto nastavení pak žije odpovídající útrpný život ve kterém převažují negativní zkušenosti, strach, chyby a omyly.
Takto nastavená bytost opírá své uvědomění o přejaté informace, o domněnky, pravděpodobnosti a o víru, tedy nevědění, ale doufání v to, že přejaté, naučené informace jsou pravdivé a pro její život důležité.
Nevědomá bytost je vychovávána a učena směřovat svou pozornost na ostatní a odevzdávat a získávat vlastní energii pro život mimo sebe, je tedy systémem myšlení vedena k zavděčování se potřebám ostatních, primárně těch kteří systém myšlení ovládají, dále pak k naplňování kolektivních představ o vlastním životě, k podmínečné lásce, k energetické závislosti a jejímu prohlubování.
Tímto způsobem primárně nevědomky tvoří proti zákonům božího řádu a díky parazitálnímu způsobu získávání vlastní energie pro život tak žije v nesouladu s ostatními bytostmi, s vlastním životním prostředím a neustále cyklicky prohlubuje své vlastní negativní zkušenosti sebepoznávání se ve zrychleném vývoji v systému reinkarnací.
Jakmile se nevědomá bytost naplní zkušenostmi a dokončí fázi duchovního vývoje, tak je vedena k probouzení, transformaci zkušeností, souvisejícímu léčení jejího těla, odpojování se od systému myšlení a návratu zpět do vědomého stavu jejího přírozeného života a souvisejícímu duchovnímu napojení, aby mohla své zkušenosti využít opět k vědomé tvorbě láskyplného a pozitivního života v jednotě a harmonii s ostatními.

 

Bezpodmínečná láska

Je prvotní, původní, vědomý, přirozený přístup k sobě, k vlastnímu životu a související stav uvědomění sebe sama a svého vlastního hmotného projevu. Bezpodmínečná láska je tedy ekvivalentem vědomí ve stavu Bůh. Je tedy stavem rezonance s Bohem a jeho zákony Stvoření.
Tento výchozí nedualitní stav sebepřijetí je tedy bez odporu, bez podmínek, beze strachu.
Žít život v bezpodmínečné lásce znamená mít za něj stoprocentní zodpovědnost, vědět, že nejsem obětí a nikdy jsem nebyl i když jsem si to pro účel poznání v iluzi zapomění na sebe o sobě mohl myslet. Znamená to tedy přijetí všeho, co se mi v životě dělo a děje bez odporu s vědomím, že to bylo vždy spravedlivé, vždy to se mnou souviselo, souvisí a poukazuje mi to na mé vlastní životní volby, hodnoty a související stav uvědomění.
Odpor a odmítání životních situací vede naopak k lásce podmínečné, která díky adaptovaným nepřirozeným postojům myšlenkových vzorců chování v naší společnosti stále dominuje. Milovat bezpodmínečně ovšem neznamená být pasivní a podporovat ve svém životě vše, primárně pak věci nepřirozené v rozporu se zákony božího řádu.
Milovat bezpodmínečně znamená nebojovat, ale chránit se, bránit sebe sama a svůj prostor pro život beze strachu svým projevem a souvisejícím sebevyjádřením.
Milovat bezpodmínečně znamená nebýt pasivní, ale také netlačit, být tedy v rovnováze s uvědoměním, že život je absolutně spravedlivý ke všemu stvořenému. Tento stav umožňuje zažívat vše příchozí příjemné, přijatelné. V tomto stavu buď s tím co se nám v životě, v životních situacích s ostatními děje, souzníme, protože to sami děláme a nebo s nimi soucítíme, máme k nim tedy pochopení, protože víme, že jsme v naší minulosti v minulých inkarnacích naší duchovní bytosti byli stejní, dělali jsme chyby a k ostatním jsme se chovali stejným způsobem.
Projevovat k někomu soucit znamená vědět, že stejně jako já i on je zodpovědný za svůj vlastní život, že stejně jako já i on není obětí a do svého stavu ve kterém se v životě nachází si došel sám svým vlastním rozhodováním a konáním.
Milovat bezpodmínečně znamená tedy nikoho ani sebe nelitovat, být inspirací ostatním, poukazovat na vlastní přirozené hodnoty života tím, že je sami žijeme a chráníme s vědomím toho, že také všichni ostatní kolem nás mají možnost převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, přestat být obětí, přestat svou energií a strachem živit věci a aktivity, které jsou nepřirozené a již jim neslouží k radosti, odpustit si a přijmout svou potlačenou duchovní minulost na kterou jim ostatní kolem nich svým chováním k nim poukazují.
Žít život v bezpodmínečné lásce znamená vědět, cítít, vnímat se příjemně ve svém vlastním zdravém lidském těle, prožívat vědomou sexualitu se svým partnerem a z ní čerpat přirozenou radost a tvořivou životní sílu.
Žít život v bezpodmínečné lásce neznamená tvořit si díky vlastnímu strachu a odporu hranice vůči chování ostatních, separovat se od nich, ale vědět, že naše přirozená hranice je v našem srdci a vše co k nám v životě přichází, tak příchází v prvé řadě nám toto připomenout, abychom si neustále připomínali to, že výchozím stavem každé duchovní bytosti je láska, dobro a pozitivní stav života.

 

Zrcadlo sebelásky

Vše co se nám v životě děje, vychází z našeho vlastního nastavení a souvisejícího uvědomění, tedy z naší sebelásky. To, jak se máme rádi, jak si uvědomujeme sami sebe a svět ve kterém žijeme se tedy odráží v reakcích našeho okolí vůči nám.
V našich rodičích vidíme svou vlastní minulost, jací jsme byli rodiče v minulých inkarnacích naší duše a jak jsme se chovali ke svým dětem a také stav, který poukazuje na to co jsme si od narození ve vztahu s našimi rodiči ještě nezpracovali a kde tedy nejsme v těchto vztazích stále v souladu se sebou s přijetím se v těchto rolích do lásky a pochopení. Tento pohled se nám odráží také ve vztazích s našimi dětmi, které nám svých chováním zrcadlí to, co jsme si ve vlastních vztazích s rodiči nepřijali, nedovolili, neodpustili, potlačili, čeho se bojíme, co jim zazlíváme atd.
Ve vztazích s našimi partnery zase vídíme svou parnerskou minulosti, jací jsme byli a jak jsme se chovali ve vztazích v minulosti, v minulých inkarnacích ke svým partnerům. V základu se toto týká všech kolem nás, celé naší rodiny, kde každý nám primárně poukazuje ve své roli na to jací jsme byli sourozenci, strýcové, tety, tchánové, tchýně, bratranci sestřenice atd. a svým projevem nám každý z nich přehrává důsledky našeho přístupu, chování a rozhodování se ve vztazích napříč naší duchovní minulostí, našimi inkarnacemi životem.
To stejné se samozřejmě týká našich přátel, kolegů z práce, nadřízených, všech které ve svém životě potkáváme a se kterými prožíváme příjemné i nepřijemné situace našeho života.
Primárním kořenovým vztahem je pro ženu vztah s její mámou a pro muže s jeho tátou. Přirozenost a láskyplnost těchto vztahů definuje jejich vlastní základní sílu, přirozenou sebelásku, sebehodnotu, přistup k tělu, k nahotě, k vlastní sexualitě a životní hodnoty, které sami ve svých životech žijí.
Vzájemný partnerský vztah rodičů se projektuje do partnerských vztahů jejich dětí na kterých v průběhu svého života vidí plody své vlastní vzájemné partnerské lásky. Vztah matky se synem poukazuje na její partnerský vztah s mužem. Vztah otce s dcerou zase poukazuje na jeho partnerský vztah se ženou. Vzájemný vztah dětí následně poukazuje na vzájemný vztah jejich rodičů. Je zcela evidentní, že pro vlastní rozvoj a sebepráci máme každý dostatečné množství základních pohledu na sebe, na svůj vlastní život, na své vlastní vztahy a hodnoty, proto je dobré se jimi v dnešní době řídit, neboť nám pomáhají dostávat se do vlastní přirozenosti a do láskyplnějšího, šťastnějšího života.

 

Uspokojení

Uspokojení je stavem energetického načerpání, je synonymem nasycenosti, naplněnosti požadovanou energií.
Stejně jako se malé dítě kojí, sytí energií z matčinu prsu, tak jsme i my dle tohoto vzoru naučeni kojit se, sytit se energií z různých zdrojů.
Přirozená lidská spokojenost je spojená s pocity radosti a rozkoše, které vzníkají na základě čerpání energie ze sebe, z vlastní zodpovědné sebelásky, z lásky vycházející z celistvosti naší duše, z vědomého fyzického tělesného kontaktu a s ním spojeným prouděním sexuální energie produkované vzrušením v erotogenních zónách našeho fyzického těla.
Díky silné traumatizaci lidského těla a souvisejícím energetickým blokádám potlačených emocí, ztratilo lidstvo postupně schopnosti čerpat sebelásku ze svého zdrojového duchovního napojení a být tak v přirozené spokojenosti, ve svém vlastním fyzickém těle. Většina bytostí se tak nachází ve vlastní nevědomosti, v odpojení od své duchovní podstaty a naučených životních postojích, ve kterých je odkázána na myšlenkovými vzorci řízeném uspokojování vlastních energetických potřeb a souvisejících hodnot, které jsou vystavěny na různých formách strachu. Tyto hodnoty nám neustále odvádějí pozornost od nás samých, od našich vlastních těl, od naší duchovní podstaty, od naší vlastní přirozenosti.
Tato nepřirozená spokojenost je tedy postavena na snaze naplnění se, přemostění vlastního vnitřního nedostatku vnějšími energetickými podněty a s nimi spojenými představami, ideály, výmysly, které jsme se naučili skrze systémovou výchovu ve společnosti vnímat jako přirozené pro nás, pro náš život a naší společnost. K těmto podnětům patří všechny možné formy energetických závislosti, které nám umožňují neustále se v každodenních situacích objevující nepříjemné pocity maskovat, potlačovat a dusit v sobě a které nám tak brání žít přirozený život v radosti, svobodě a v souladu s životním prostředím na Zemi.
Místo toho nás myšlenkovými vzorci kontrolovaná vnitřní nespokojenost neustále žene do dalších a dalších forem zavděčování se a kupčení s energiemi a neustále slibuje, že až zrealizujeme naši další zidealizovanou představu, tak se budeme cítit opět lépe.
Pokud se tedy toužíme přirozeně uspokojovat vlastní sebeláskou, tak je potřeba věnovat pozornost svým vlastním pocitům, svému tělu, svému přirození, které nás od narození spojuje s naší ženskou a mužskou pohlavností, sexualitou a s nimi spojenými přirozeně nastavenými rolemi, principy a zákonitostmi.
Musíme si uvědomit, zda je náš vlastní přístup k našemu tělu, k našemu přirození, přirozený a nebo je obestřen nepříjemnými pocity, study, strachy, smutky, vzteky a bolestmi, které obcházíme naučenými společenskými postoji, představami a souvisejícími myšlenkovými vzorci chování, hluboce zakořeněnými po generace v našich rodinách a partnerských vztazích.

 

CIT terapie v praxi - Atopický ekzém

Před necelými dvěma roky za mnou příšla na terapii Alena Křepelková s následujícími problémy. Diagnóza lékařů: Atopický ekzém - nevyléčitelné autoimunitní onemocnění v doprovodu s astmatem, alopecii, alerigii potvrzenou na vše.
Léčba byla doporučena silná imunosupresiva ,ale ukončena pro vedlejší účinky což byly otoky ,které poukazovali na selhání ledvin do budoucna. Léčba dále nedoporučena.
Klasická medikace v podobě kortikosteroidu po užívání 20 let - nefunkční (tělo začalo být imuní vůči všem dostupným lékům). Během první terapie jsme společně otevřeli základní témata Alenčina života a rozklíčovali základní kořenové příčiny jejích problémů.
Alena prošla několikahodinovou prací na svém těle, kdy se primárně uvolňovaly potlačené emoce hněvu vzteku, smutku a bolesti nahromaděné v oblasti hlavy, krku, hrudníku, břicha, pánve, kyčelních kloubů a vnitřních a vnějších částí pohlavních orgánů.
Po první terapii 50% ekzému zmizelo a po dalších terapiích ekzém dále ustupoval. Během naší splečné práce v dalších terapiích postupně zmizelo astma, pročistili jsme postupně sexualitu ze značného odpojení a rezignace ji posunuli do vlastního zájmu a schopnosti prožívat vzrušení a orgasmickou rozkoš. Aleně se značným způsobem zvedla sebeláska a sebehodnota zájem o sebe o vlastní tělo.
Alena stále dochází ke mě na různé typy terapií a pokračuje v práci na sobě a na vlastním duchovním rozvoji. Alena se sama zabývá terapeutickou prací s lidmi a její vlastní zkušnosti s prací s tělem velmi ovlivnily její aktuální uvědomění a pochopení toho, jak tato práce zásadním způsobem pomáhá uzdravit a výlečit zdánlivě nevyléčitlené a neřešitelné problémy. Na přiložených fotografiích můžete vidět změny na kůži které nastaly po kontaktních terapiích CIT. 

 

Antikrist

Na počátku svého vzniku byl Antikrist pouhou jednou jedinou myšlenkou pochybnosti, obsahující možnost zpochybnění absolutní spravedlnosti života a souvisejících božích zákonů Stvoření, tedy zpochybněním Boha a jeho Zdrojového vědomí jako počátku veškere projevené živoucí existence.
Tato myšlenka byla vnuknuta jako možnost volby té duchovní bytosti, která stála před momentem přijetí důsledků svého konání ve své vlastní minulosti a na kterou si pro účel poznání a autentičnosti prožitků nepamatovala. Byla tak postavena do související svízelné životní situace ve které by si měla tuto nastřádanou karmu spravedlivě odžít a obdržet související poučení.
Pokud bytost podlehla, ovlivněna strachem, této myšlence a vyhnula se karmickému prožitku, tak jí byla automaticky zvolena životní cesta "Oběti" a související učící lekce skrze její vlastní duchovní pád, která jí postupně jen více vtahovala do víru dalších na této výchozí chybě postavených negativních zkušeností a prožitků, kde lásku, mír a příjetí spravedlivého života postupně nahradily odpor, boj a propagace nespravedlivé duality života s ním spojených pokřivených duchovních hodnot a principů a odsuzování všeho negativního co v něm související učící situace přináši. S tím jak rostlo pokřivené uvědomění této padlé duchovní bytosti, tak v ní rostla i komplexita a síla Antikrista a s ní spojená schopnost kličkovat životem takovým způsobem, aby ona sama již netvořila další karmu, ale byla schopna skrze manipulaci a přemlouvání dalších duchovních bytostí získávat pro sebe jejich vlastní energii potřebnou pro svůj vlastní život.
Tím, že se tato infikovaná bytost postupně sama odstřihla od své vlastní přirozenosti, tak postupně přestala dostávat energetickou výživu od Božského Zdroje a musela si začít obstarávat svou vlastní z vnějšího prostoru, což ji postupně donutilo k tvorbě sofistikovaných technologii a postupů, jak pro sebe tuto potřebnou zdrojovou energii z jiných na Zdroj napojených bytostí získávat a stala se tak parazitem neboli padlou duchovní bytostí na tomto systému energetického vytěžování sama existenčně závislá.
Tato bytost svým konáním dále rozvíjí v sobě komplexitu a rafinovanost myšlenkových vzorců Antikrista, přemlouvá, lže, soudí, uráží a manipuluje další bytosti takovým způsobem aby si získala jejich pozornost a aby následovaly její cestu. Učí je věřit smýšleným informacím a důmyslných způsobem jim podsouvá možnost adaptovat si tyto myšlenky a celý parazitální systém.
A tímto způsobem se Antikrist mezi vesmírnými rasami s nízkou úrovní duchovní evoluce a související vyspělostí šíří v celém Stvoření od jeho počátku jako mor.
Na úrovni reality je dopad Antikrista vnímán tak, že původni geometrické vazby na božský Zdroj napojených lotosových struktur vědomí byl nahrazeny, přemluveny strukturami odpojenými od Zdroje, které známe pod zmanipulovaným pojmem "Květ života", což je ovšem lživý výraz z pera Antikristem napadlé parazitální bytosti. Ve skutečnosti je to květ smrti, který svým uskupením vysává z celé reality a všech v ní inkarnovaných infikovaných bytostí jejích zdrojovou energii a transportuje ji do energetického pole vlastníka a stvořitele toho energetického víru.
Antikrist se stal od počátku skrze všechny bytosti, které mu podlehly velmi mocným učícím myšlenkovým konstruktem všemožných programů, vzorců a souvisejících virálních myšlenek, které vedou pouze a jen k dalšímu hlubšímu rozkladu přirozenosti každé duchovní bytosti, jejích duchovních darů a jejího hmotného projevu s jediným záměrem a cílem a tím je vytěžit z ní maximum energie, kterou tato bytost nevědomky ovlivněna touto myšlenkovou hypnózou bude do vyčerpání svých sil odvádět.
Tímto způsobem, tak bude sama pod vlivem těchto naučených programů, vedena k tvorbě dalších chyb a parazitálnímu chování a bude postupně duchovně upadat skrze různé degradační fáze syntetizace přirozené biologie jejího těla, až do finálního stádia sebedestrukce.
Všechna vědomí ovládaná Atikristem jsou sjednocena do tzv.
"Kolektivního vědomí", které tento konstrukt skrze všechny tyto napadené bytosti přes jimi vybudovaný systém myšlení řídí a rozvíjí.
Antikristem je zasažena celá 12ti dimenzionální matice života a všechny související harmonické vesmíry a reality. Díky tomuto konstruktu byl pokřiven systém inkarnací a nahrazen systémem reinkarnací v nekonečném zacyklení energetické těžby, kdy inkarnovaná duchovní bytost s degradovanými duchovními dary zažívá ve svém fyzickém těle smrtelnost, nemoci, utrpení tak dlouho dokud si nedovolí se proti Antikristovi postavit, tím, že opět příjme zodpovědnost za svůj vlastní život, začne žít související původní duchovní principy a zákony přirozenosti a spravedlnosti, vymaní z dualitního pohledu na život v oběti a souvisejících energetických závislostí.
Nejvíce je z celé matice života zatížen náš padající 3D harmonický vesmír a související uhlíkové reality, který je téměř celý pod nadvládou Antikrista a jeho koncept manifestujících a projevujících kolektivů dravčích vesmírných ras.
Samozřejmě včetně Země a lidské rasy, která na ní pod vlivem tohoto myšlenkového viru parazituje a devastuje její přirozený ekosystém. Všichni lidé se zde vzájemně neustále energeticky obírají a vytěžují v nevědomosti si toho, že stejným, ale mnohem sofistikovanějším způsobem je lidstvo postupně vytěžováno dravčími mizemskými rasami a propagátory Antikrista, které nám celý svůj koncept do této reality v minulosti přinesly a vmanipulovaly pro svůj vlastní energetický prospěch.
K těmto věcem patří různá mystická učení a náboženská učení víry, propagace systému myšlení, ve své podstavě vše postavené na systému myšlení ve vibracích Antikrista. Tyto mimozemské rasy k nám díky vlastnímu energetickému nedostatku všemožně promlouvají přes různé channelingy, prostředníky a proroky, představují se od nepaměti jako různí Bohové, Archandělé, Spasitelé razící skrze své vyvolené zemské elitní služebníky mocenský autoritativní model řízení společnosti. Tímto způsobem se lidská rasa od nepaměti vyvíjí a učí v myšlenkové iluzi zapomění pod vlivem Antikrista, sebelásce.
Myšlenkový koncept Antikrista lze vytěsnit ze svého vlastního života jen tím, že se postupně zbavíme všech energetických závislostí, s nimi spojeným myšlenkových vzorců chování, uzdravíme se ze všech našich nemocí a traumat a tím se i rozpomeneme na náš vlastní duchovní původ, na to kým jsme na počátku jako lidé byli.
Začneme žít naše původní přirozené hodnoty v souladu s prostředím na Zemi a budeme se snažit opět neupadnout do pochybností a odklonu od našeho přirozeného božského původu a právoplatného zařazení mezi strážcovské vesmírné rasy ve Stvoření, které se od počátků brání a chrání před neustálými vlivy Antikrista a bytostmi a rasami, které mu díky své vlastní pochybnosti podlehli.

 

Satan vs. Parazit

Absolutní vědomí je neutrální, dokud se v něm neobjeví hmotný projev a ten už má ve svém záměrem daném základním nastavení a ohraničení, tedy vydělené části vědomí ve kterém probíhá poznání, jasně definované parametry.
Prvotní je vždy Stvoření, což je zákony božího řadu řízené vědomí ve stavu Bůh, tedy ve svém výchozím pozitivním stavu základní přirozenosti.
Celé Stvoření je zkonstruováno hierarchiemi do sebe vnořených oddělených vědomí, které jsou všechna ve svém počátečním stavu božství se základními atributy, Matka (oddělený, ohraničený prostor vědomí, ženský princip, expandující učitel lásky Satan) a Otec (výplň prostoru, mužský princip, záměr prostoru realizující, zkušenostmi vyplňující žák, tvořící moudrost poznání).
Satan je tedy ve své podstatě prapůvodní ženský princip lásky a temnoty v jednom, nabízející neustále další možnosti fantastického živelného poznání života, který učí skrze své projevy sebelásce princip mužský. Jedná se tedy o původní ohnivou kristovskou živoucí existenci nikoliv o nesmyslné povětšinou z různých náboženství pramenící výplody a báchorky.
Duchovní bytost v roli Satana nikdy nepopírá sebe sama, své vlastní spojení s Bohem a vnímá se jako nedílná součást jeho zákonů a pravidel, které respektuje.
Stejně tak duchovní bytost v souladu s Bohem a jeho zákony nepopírá sama v sobě Satana jako nedílnou součást svého vlastního duchovního rozvoje, učení se sebelásce a sebepoznávání v hmotném projevu.
Degradací souladu těchto původních principů a vytvořením iluze nespravedlivé duality vznikla izolovaná forma parazitálního virálního vědomí, Antikrista, padlého Boha, která má za cíl popřít a přeprogramovat svůj přirozený božský původ takovým způsobem, aby vše co v životě ovlivnila skončilo v nekonečném zacyklení energetického vytěžování v jeho vlastní prospěch. Toto parazitální vědomí tvoří sofistikováné programy a myšlenkové vzorce pomocí kterých se parazit zmocňuje hostitelských vědomí duchovních bytostí, které s ním díky strachu odpojeny od původního zdrojového vědění a duchovní přirozenosti uzavírají neustále další a další dohody o výměnách energií.
Parazit nikdy nepůsobí přímo, ale vždy prostřednictvím napadnutého hostitele, nevědomé bytosti, která ovládána pod vlivem jeho programů a myšlenek koná na základě toho čemu uvěřila a co se v jeho myšlenkovém systému naučila v jeho vlastní prospěch.
Tímto způsobem parazit netvoří vlastní karmu a proto může neustále přežívat ve všech možných dimenzích matice života, dokud je zde nějaká možnost neustále se šířit mezi jím infikovanými hostitely duchovních bytostí. Takto je schopen ovládat celé vesmíry.
Cílem parazita je skrze napadené duchovní bytosti kompletně syntetizovat a virtualizovat život a vykořenit a vymazat jeho původní hodnoty a soulady přirozenosti a spravedlnosti z veškeré životní existence a nahradit je jeho vlastními systémovými pravidly a s nimi spojenou vírou v nespravedlnost, chaosem a umělou inteligencí, aby mohlo dojít k jeho absolutnímu ovládnutí a zotročení daného realitního prostoru. Napadené bytosti se snaží přesvědčit, přemluvit k tomu, aby následovali jeho myšlenky a láká je na různé nabídky uspokojení jejich vlastních představ a souvisejícící energetický profit.
Tento myšlenkový parazit se primárně šíří skrze víru a neustálým vylepšováním sebe sama a promazáváním paměti a uvědomění hostitelských vědomí propaguje útrpný život, vytváří chaos, domněnky, stagnaci, marnost a rezignaci. Výsledkem jeho práce jsou na jedné straně bojující armády nevědomých duchovních obětí a na druhé straně rezignované s vlastním utrpení smířené bytosti hledající ve svých nemocemi prorostlých tělech už jen klid.
Všechny tyto infikované bytosti tvoří v jeho prospěch stále více a více negativních energií strachu, bolesti a utrpení. Proto aby mohl parazit efektivně expandovat, stvořil skrze myšlenkový systém nepřeberné množství náboženských nauk víry a mystických učení ve kterých se skrze různé infikované padlé bytosti začal projevovat jako různé druhý božských bytostí, andělů, archandělů, stvořitelů, spasitelů a duchovních mistrů, ke kterým je potřeba vzhlížet, dávat jim svou pozornost a energeticky uctívat a držet je tak vlastním úsilím při životě.
Postupně tak skrze napadené bytosti infiltroval, přepsal nebo odstranil původní přirozené duchovní nauky vědění a historie původu všemožných vesmírných ras, takovým způsobem, aby posiloval pochybnosti o jejich vlastním původu a rozdělil v nich od sebe ženský princip temnoty a mužský princip světla a postavil je proti sobě v nekonečném pomstychtivém dualitním boji.
Neposledně pak dehonestoval a pokřivil a přeprogramoval původní duchovní pojmy jako je láska, božství, Bůh, Satan, Antikrist atd. a přiřadil jim své vlastnosti a definice.
Je potřeba si v tomto kontextu uvědomit, že Antikrist a Satan jsou v původním významu naprosto rozdílná vědomí, rozdílné duchovní bytosti a související projevy. Antikrist je duchovní parazit přemlouvající vše k odvrácení se od Boha.
Satan je vždy s Bohem jako jeho nedílná učící součást.
S parazitem nemá smysl bojovat, tímto postojem naopak sílí, lze se před ním pouze přirozeně chránit, odpojit se od něj tím, že se zbavíme našeho utrpení, uzdravíme si svou vlastní duši a tím i fyzické tělo a v našem vlastním životě opět zavládne bezpodmínečná sebeláska a související rozhodování se na základě v lastních pocitů v srdci.
Z jeho nadvlády se tedy postupně vymaníme tím, že se kompletně zbavíme naučených myšlenkových vzorců chování a vystoupíme definitivně z role oběti, přijmeme zodpovědnost za svůj vlastní život, za to co se nám v něm děje, vymaníme se z dualitního pohledu na život a přestaneme skrze naučené myšlenkové vzorce bojovat sami se sebou.

 

Bůh ví proč

Jednoduše řečeno na každou otázku proč, zná Bůh neboli také Vědomí ve stavu Boha pravdivou odpověď.
Bůh si tedy nic nemyslí a v sobě, ve svém vlastním duchovním těle a souvisejícím rámci vědomí ví.
Toto se týká ve své podstatě každé přirozeně nastavené duchovní bytosti, která je ve svém těle v souladu se svým božstvím.
Často se setkávám s otázkou a souvisejícím údivem, kdy se někdo ptá: Jak to můžeš vědět? Jak si tím můžeš být tak jistý?
Vždy reaguji stejným způsobem: Nevěřte ničemu co říkám, pokud to, co říkám nejste schopni cítit ve svém srdci, pokud to nerezonuje s vašimi vlastním prožitky a zkušenostmi. Pokud je toto téma součástí vaši lidské přirozenosti a základních principů života a vy s těmito informacemi nesouzníte, tak je to většinou z toho důvodu, že si souvisejicí vědění blokujete ve vašem vlastním těle skrze nějaké související trauma a s ním spojené potlačené emoce, protože toto vědění a uvědomění má od počátku k dispozici každá duchovní bytost v lidském těle.
Opět zjednodušeně řečeno, přirozeně tedy důvěřujeme pouze informacím, které s námi pocitově rezonují, jsou nám tedy příjemné v našem srdci a jsou případně podloženy naší vlastních zkušeností. Ostatní informace bereme pouze a jen jako možnou inspiraci, navíc pokud jsou podbarveny energií strachu, tak můžeme s jistotou připustit, že se jedná o myšlenkovou manipulaci se snahou získat od nás energii a související pozornost.
Vědění je tedy přirozenou součástí každé duchovní bytosti.
Rámec rozsahu vědění je vždy vymezen rozměrem působení dané duchovní bytosti a realitním prostorem daným na prožívání jejích záměrů poznání a celkovým množstvím vlastních prožitků a zkušenosti (duchovní vyspělost).
Jinou úroveň aktuálního vědění má v základu inkarnát Duše, celistvá Duše, Duch, Avatar, Stvořitel života atd. až do úrovně absolutního vědomí a vědění Zdroje všeho bytí.
Sjednocováním vědomí duchovních bytostí vědění expanduje a rozdělováním se naopak smršťuje.
Tam kde vědění přesahuje rámec duchovní bytosti a není zde odezva od duchovního vedení, tam se dostavuje přirozeně pocit klidu a jednoduchá odpověď "Nevím" bez potřeby dále zkoumat souvislosti.
Tam kde je vědění, které má být přirozeně k dispozici, odpojené, zablokováné, tam se nachází zablokovaná energie, přemostěná adaptovanými myšlenkovými vzorci chování, které původní vědění nahrazují naučenými, přejatými informacemi a souvisejícími postoji k sobě a k životu.
Přirozené je tedy vědět a né se domnívat skrze myšlení obzvláště pak v otázkách přirozeného života, vlastního původu a lidských hodnot. Zde by přirozeně neměly být pochybnosti.
Čím více se každá duchovní bytost dostává hlouběji do vlastního sebepříjetí, tím více vnímá, že se její vědomí stále více rozšiřuje, expanduje na vyšší úroveň a tím se také více rozšiřuje rámec jejího vědění.
Její vědění je spojeno se všemi svými minulostními prožitky a zkušenostmi, které napříč všechny tyto duchovní rámce v rámci své existence získala.
Například vědomí naší sjednocené Duše v souladu se svým božstvím má ve své celistvosti takové vědění, které obsahuje všechny své minulostní zkušenosti a prožitky od momentu, kdy byla vydělena z vyššího vědomí Ducha a spojena ve všech svých paralelních inkarnacích se všemi svými inkarnáty ve všech možných tělech a polaritách, až do momentu jejího probuzení a návratu zpět do výchozího stavu souladu se svým božstvím.
Přibližováním se tedy k celistvosti rozměru rámců naší vlastní duchovní bytosti se zvětšuje rozsah našeho vědění.
Rozsah a související velikost rámce našeho vědomí a souvisejícího vědění v matici života je měřitelná množstvím dimenzí, které zabírá a množstvím všech prožitku, které si v nich od počátku prožila.

Příklady:

Rozsah vědomí a souvisejícího vědění naší Duše je 1 - 6D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění Ducha je 1 - 9D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění kristovského Avatara je 1 - 12D.
Rozsah vědomí a souvisejícího vědění Stvořitele časové matice života je 1 - 15D, atd. atd.

Čím více se tedy přibližujeme k vlastnímu božství tím více víme a zákonitě, čím více se od vlastního božství vzdalujeme tím více myslíme, domníváme se a pochybujeme a finálně jsou nám postupně adaptovány myšlenkové programy, kde na konci již je každá bytost zcela odpojena od svého duchovního vedení a její tělo až do fáze sebedestrukce řídí pouze a jen myšlenkové programy.
Pokud tedy něco nevíme, měli bychom si uvědomit zda to souvisisí s rámcem naší duchovní bytosti a souvisejícím tělem a nebo jej přesahuje. Pakliže je to v našem duchovním rámci, měli bychom vždy hledat odpovědi ve svém vlastním těle a informace z venčí brát pouze a jen jako možnou inspiraci vedoucí k uzdravení se, zbavení se energetických blokád bránících našemu přirozenému uvědomění a souvisejícímu duchovnímu vědění.
Jak říkavali naši předkové: "Myslet znamená hovno vědět"
a v tomto přísloví je vložena celá duchovní podstata a související pravda.

 

Sebereflexe - Fáze léčení skrze komunikaci ve vztahu

1. Rozklíčování interakce

Je mi to nepříjemné.

2. Připuštení spojitosti

Připouštím, že nejsem oběť a to co je mi nyní přehráváno skrze komunikaci a chování druhou osobou, má se mnou spojitost.
Připuštím spojitost s danou situací a přijám zodpovědnost za to co cítím.
Připouštím, že jsem se v minulosti, v minulých inkarnacích choval(a) stejným způsobem jako mi nyní druhá osoba ukazuje.

3. Přijetí spoluúčasti na dané situaci

Uvědomuji si duchovní i morální roviny vzniklé situace a souvisejících projevů.
Začínám komunikaci s přijetím zodpovědnosti a s tendencí přiznat pravdivě, dát najevo své vlastní pocity a zjemněním svého odporu k dané situaci a omluvou vedoucí k postupnému odpuštění si potlačených emoci skrze druhou osobu.

4. Omluva skrze druhou osobu, otevření prostoru pro vlastní odpuštění

Příklady:
- Vztek: Nezlob se, ale to co říkáš mi vyvolává vztek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nechováš se hezky, ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Lítost: Omlouvám se, že nenaplňuji tvá očekávání, je mi to líto, tvé chování je mi nepříjemné, cítím smutek (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), ale vnímám, že se mě to také týká a že jsem se v minulosti choval(a) stejně.

- Bolest: Promiň, ale tvé chováním mi vyvolává bolest (Kde to cítím? Popisuji své pocity na těle), nicméně si uvědomuji, že je to má vlastní bolest, kterou jsem v minulosti působil(a) druhým a nyní mi ji vyvoláváš.

4. Odpouštění

Lokalizuj svůj nepříjemný pocit na svém těle a na dané místo zaměř pozornost a svůj dech.
Snaž se uvolnít a dechem uvolňovat nepříjemný pocit.
Pokud to zvládeš, požádej dotyčnou osobu o možnosti kontaktu, objetí.
Např.: Mohu tě prosím obejmout?
Prosím, odpusť mi.

4. Narovnání vztahu

Děkuji ti za to co mi říkáš, za to co mi ukazuješ.
Projev uvědomění s odkazem na další postup a změny v budoucnu, co můžeš ty a také druhá osoba zlepšit a na co se můžete oba zaměřit tak, aby se tato situace již neopakovala.

5. Projev přijetí

Mám tě rád(a).
Miluji tě.
Děkuji ti.

 














Související: Záznam z besedy Praktická Sebereflexe

Hranice sebelásky

Lidé pracující skrze sebereflexi s nepříjemnými pocity, kteří ještě nejsou dostatečně ukotvení ve své duchovní podstatě, si často pokládají různé otázky na vzniklé nepříjemné situace, které se jim v životě bezprostředně dějí:
Není tohle již příliš? Musím si i tohle všechno nechat líbit? Musím se nechat neustále zraňovat? Musím si nechat srát na hlavu? Kdy to skončí a kolik toho ještě bude? Atd. atd.
V těchto situacích je vždy evidentní snaha zpochybnit pravidla života a související zákony božího řádu, skrze nově objevený vlastní strach, bolest a odpor k těmto projevům chování a souvisejícím nepříjemným pocitům, které nabourávají jejich vlastní představu o tom jak se aktuálně vnímají, kam se zařadili, čemu nově uvěřili, a jací by chtěli být.
Pokud je zde ještě silná nadvláda myšlenkových vzorců a souvisejícího ega, je zde vždy přítomna pochybnost a snaha udržet si tuto vnějšími podněty neustále nabourávanou představu o sobě, která vede na další učící rozcestník. Nabízí se zde opět možnost setrvat ve stavu oběti, kterou nabízí mimo jiné jeden z velmi sofistikovaných novodobých kolektivních myšlenkových vzorců, který se schovává pod rouškou rádoby spirituality.
Tento myšlenkový vzorec se představuje jako schopnost udělat z nemocného člověka "Sluníčkového" stvořitele a ovlivnitele své vlastní reality s možností vytvářet si fiktivní hranice sebelásky za kterými již není potřeba reflektovat své vlastní nepříjemné pocity.
Tento vzorec nabízí u dotyčného, který v něj uvěřil, velmi komfortní nastavení automatického odmítání a kontroly jakékoliv snahy dotknout se jeho vlastních potlačených emocí za nastavenou hranici.
Prakticky se to projevuje tak, že postižená osoba na vyvolaný nepříjemný podnět reaguje nekompromisním odmítavým postojem s křečovitým úsměvem na rtech a naučenou reakcí: "Tohle mi sem netahej, to je tvoje, já jsem již pouze v lásce".
Postižená osoba si takto díky adaptovanému vzorci chování nastavila a hlídá hranice své vlastní pocitové dotknutelnosti, které více upevnily její vlastní odpor k sobě s podstrčenou doměnkou, že se jedná o sebelásku. Za těmito iluzorními hranicemi bude nadále setrvávat tak dlouho, dokud neprojde všemi dalšími potřebnými učícími lekcemi, které budou pouze a jen stupňovat vnitřní tlak potlačených emocí v jejím těle, aby jí tak připomínaly směr, kterým životem kráčí.
Pro ty, kteří nejsou příznivci pouze "hezkého" života a již připouštějí, že život takový jaký ho mají, je "celistvý", spravedlivý a naprosto v pořádku takový jaký je se zde nabízí druhá možnost a tou je rozbít své vzniklé pochybnosti o absolutní spravedlnosti živote a božích zákonů, které ho řídí a opět si uvědomit, že nejsme obětí v žádné situaci, která se nám v životě děje.
Dále je potřeba rozbít aktuální nabitou představu o sobě s vědomím, že přirozeně nemá žádný smysl tvořit si o sobě jakoukoliv další představu, protože již od počátku svého stvoření jsme duchovní bytostí a jak se vnímáme zevnitř skrze naše vlastní pocity v srdci, tak vypadáme i navenek. Žádná představa nás tedy neudělá ani lepšími ani horšími.
A samozřejmě dále pokračujeme vědomou prací s nepříjemnými pocity se snahou rozklíčovat to co nám v dané situaci říkají.
Postupně tak připouštíme spojitosti, odpouštíme potlačené emoce a příjímáme související projevená chování do lásky a pochopení.
Je potřeba si uvědomit, že hranice naší sebelásky jsou přirozeně dané našim přirozeným životem a naší vlastní lidskou a duchovní přirozeností.
Není v žádném případě potřeba si jakékoliv další hranice tvořit a už vůbec ne ty pocitové, které nás odpojují od potlačených emocí a souvisejících možností zbavit se jich a uzdravit se ze svých nemocí.
Přirozenou hranicí sebelásky pro všechny bytosti je vlastní život v souladu se zákony božího řádu, tedy s Bohem. Pokud tyto zákony porušíme a tím se dostaneme do nesouladu s Bohem, tak jsme automaticky sami překročili hranice své vlastní výchozí přirozenosti a sebelásky a prožijeme si odpovídající nevyhnutelné a spravedlivé životní zkušenosti, které nám po jejich přijetí a poučení umožní se znovu do stavu souladu s Bohem návrátit a tím i do našeho přirozeného pozitivního života.
Co se týká otázky množství nepříjemných situací, které musíme ještě prožít a doby potřebné na jejich zpracování, tak to je opět další téma na které je poměrně jednoduchá odpověď: Každý dostane tolik kolik je potřeba a bude to trvat tak dlouho jak je potřeba, respektive, dokud on sám vše dostatečně nepochopí, nezpracuje a nepřijme do lásky s vědomím, že veškerý odpor k životu do kterého si on sám svými volbami dospěl tento stav pouze a jen prodlužuje v cyklických opakováních nezbytných učících lekcí.

 

Objetí obětí

Pokud se chceš vymanit z role oběti, převezmi odpovědnost za svůj vlastní život a rozdávej láskyplná objetí.
Obzvláště pak těm, kteří v tobě svým chováním vyvolávají pocity viny, křivdy, vzteku, smutku a lítosti, protože jsou obětmi stejně jako ty a stejně jako tobě, také jim chybí láska, láskyplné doteky a pohlazení, které nedostali od svých rodičů a stejně jako ty, uvěřili tomu, že jsou obětmi a že si lásku bez podmínek nezaslouží.
Skrze tyto bytosti si odpusť vše, co z tebe oběť dělá.
Uvědom si, že ve své podstatě nikdo z nás není obětí, ale všichni jsme láskou a náš život je absolutně spravedlivý i přesto, že jsme skrze svůj strach a bolest uvěřili tomu, že není a že to nepříjemné co jsme prožili od ostatních jsme si nezasloužili.