Opuštění vztahu

Vztah ženy a muže je duchovní, učící, posvátný, přirozeně tedy reflektuje vztah božského ženskému a mužského principu v lidském těle.
V každém vztahu tedy žena má vyprojektovaného svého vnitřního muže do ztělesnění svého partnera a obráceně muž má vyprojektovanou a zhmotněnou ve své partnerce svou vnitřní ženu.
V tomto uvědomění je jasné, že jakýkoliv odpor vyvíjený vůči partnerovi je ekvivalentní rozčilování se nad sebou při pohledu do zrcadla.
Díky ztrátě vědomého vnímání života a odklonu od vlastních přirozených hodnot je rozchod, opuštění v partnerském vztahu vlivem vzniklého odporu a rozporu častým tématem ve společnosti.
Můžou za to primárně adaptované myšlenkové vzorce chování, pokřivená vnitřní nastavení vlastní přirozenosti a související hodnoty, které jsou umocňovány po tisíciletí generacemi našich předků.
Setkání ženy a muže je vždy dáno vzájemnou učící přitažlivostí.
Oba dva partneři se k sobě přitáhli, aby si srovnali svá vnitřní nastavení a dostali tak svou vnitřní ženu a vnitřního muže do harmonického souladu a v tomto nastavení dále pokračovali ve svém duchovní rozvoji a učení se sebelásce.
Pakliže jsou u dotyčných jedinců aktivní myšlenkové vzorce, je tento stav přirozeného uvědomění značně pokřiven a programován pro účely kompenzace vnitřního nedostatku sebelásky, energetické závislosti a materiální zištnosti.
S tímto je následně spojena i interpretace toho, co pro každého z partnerů jejich vztah znamená.
Bezpodmínečná láska ve vztahu znamená, že oba partneři se v sobě vzájemně poznávají, vidí, cítí svá vnitřní nastavení jeden v druhém.
Pokud se nepoznávají, znamená to vždy přítomnost vnitřního pokřivení a souvisejícího odpojení od vlastní sebelásky, které je nahrazeno zmiňovanými myšlenkovými vzorci chování, které situace vysvětlují takovým naučeným způsobem, aby jí takto postižená bytost vnímala jako přirozenou a v pořádku, což je umocněno také zjištěním, že to stejným naučeným a nepřirozeným způsobem řeší a vnímají ostatní kolem nás.
Přirozeně žena na duchovní úrovni s mužem vztah navazuje a je tedy vedoucí rolí ve vztahu, jako učitelka lásky.
Stejně tak pouze ona může vědomě vztah v pochopení ukončit, pakliže vnímá, že muž není schopen pokračovat v jejím učení a díky strachu není schopen prohlubovat své poznávání sebelásky, což je ve své podstatě situace, kdy muž se bojí naplňovat její sexuální touhy a představy.
Všechny ostatní případy jsou díky nevědomému stavu pouhými úniky před vlastním sebepotlačením na které si partneři vzájemně svým chováním poukazují.
Ten kdo tedy opustí vztah díky odporu, křivdě a domněnkám, že jiný vztah bude lepší, ten záhy zjistí, že si všechny své problémy bere sebou a s dalším partnerem bude pokračovat tam kde v minulém vztahu přestal.
Nicméně tohle je velmi optimistický scénář, ve skutečnosti to funguje tak, že s každým nevědomým opuštěním vztahu přichází další partner s komplikovanějším vnitřním nastavením, což se na první pohled může jevit jako výhra, ale po čase se zjistí, že je zde ještě mnohem více zásadních defektů než u partnerů předchozích.
Pokud tedy jeden z partnerů opustil již ve své duchovní minulosti vztah například kvůli agresivním projevům druhého partnera, tak si přitáhne takového partnera, který agresi projevuje dovnitř, tedy jí v sobě potlačuje.
Takto rezignovaný partner sice druhému dopřeje ve vztahu vytoužený klid, ale místo harmonie a vědomé sexuální vášně, zde bude už pouze jen klid a projevy nemocí odpovídající rozsahu jejích traumat a potlačených emocí.
Je tedy dobré si začít uvědomovat přirozené roviny vztahu a přestat je řešit z pozice oběti, ale naopak je řešit z pozice zodpovědného vědomého člověka, neunikat před problémy, komunikovat své pocity, primárně ty nepříjemné, study, strachy a řešit pocitové příčiny všech vzniklých problému.
Je potřeba mít na paměti, že to co nás ve vztazích přirozeně spojuje je na prvním místě vzájemná láska bez podmínek a potom až další věci.
Ten kdo tam má na prvním místě podmínky, představy a očekávání, tak ve svém vztahu nežije lásku, ani přirozenost, ale kompenzační mechanismy svých energetických závislostí a souvisejícího parazitického nastavení a chování

Mentální degenerace

jedná se o proces ve kterém se postupně z přirozeně nastavené vědomé duchovní bytosti postupně stává bytost nevědomá, dementní, žijící v nepřirozeném nastavení a souvisejícím způsobem nastaveném prostředí, které reflektuje její nepřirozené hodnoty.
Z pohledu vývoje lidské společnosti se jedná o přechod z přirozeného života v jednotně nastavené souladné společnosti do různých forem vládnoucích společenství (kracií, z řeckého kratia = vládnout) postavených na strachu, nevědomosti, nepřirozených hodnotách a nejednotném postoji pod vlivem adaptovaných programových vzorců systému "Rozděl a panuj".

Mezi nejznámější patří:

• aristokracie - vláda monarchů
• teokracie, hierokracie - vláda náboženských duchovních
• demokracie - vláda lidu
• byrokracie - vláda státních úřadů

Posledním stadiem duchovního úpadku a související mentální degenerací je směrování společnosti do technokracie, tedy vlády strojů ve které jsou postupně popřeny veškeré zbylé přirozené hodnoty a vyzdvihnuty hodnoty uměle vytvořené, nepřirozené, směrující lidstvo do digitálního věku k přerodu na biorobota, kterému vládne umělá inteligence.
Z pohledu lidského jednotlivce je mentální degenerace, postupný úpadek jeho uvědomění si své vlastní duchovní podstaty a související lidské přirozenosti a spojitosti s přirozenými principy života do stadia totálního odpojení, kdy je jeho smyslové vnímání vyhodnocováno s robotickou přesností pouze myšlenkovými programy a je zde naprostá absence jakékoliv pocitové interakce a emočního projevu.
Takto nastavená bytost již není vedena životem svým duchovním vedením, ale parazitickým systémem umělé inteligence.
Takto nastavený jedinec necítí, ale pouze přemýšlí a analyzuje a je systematicky řízen vnějšími podněty a přejatými představami, které mu doplňují související myšlenky.

Vnímatelné projevy mentální degenerace v lidské společnosti jsou:

• popírání vlastního duchovního původu a přirozených principů a zákonů života
• pyramidální hierarchie ovládání společnosti skrze strach
• energetická závislost, zištnost a život pod vlivem myšlenkových vzorců chování jako součást přirozeného života a souvisejících hodnot ve společnosti.
  
• nezodpovědný parazitický život v utrpení, v roli oběti pod vlivem duchovních nemocí a tvorba a podpora nesouladu s životním prostředím
• přijetí smrtelnosti lidského těla, souvisejících nemocí a genetických zátěží, jako součást přirozeného života
• koncept transhumanismu a fluidních pohlaví se snahou vytěsnit přirozenou heterosexualitu, vědomou sexualitu a související přirozené reprodukční procesy
• koncept ploché Země, zpochybňování přirozeného fungování fyzikální reality, přirozeného vzniku, původu a pohybu vesmírných těles ve Vesmíru
• koncept technokracie a umělé inteligence jako náhrada zbytků přirozeného života člověka
  
  
  
  
  
  

Rozděl a panuj

Jedná o velmi sofistikované postupy na infiltraci, zmanipulování, ovládání a zotročení společenství vesmírných ras ve Stvoření k jejich cílenému energetickému vytěžování a finálnímu zničení.
Cílí se primárně na rasy, které ve svém vývoji ještě nedosáhly takové duchovní vyspělosti, aby efektivně dokázaly svou civilizaci před těmito vlivy ochránit.
Na tyto vesmírné civilizace primárně cílí parazitální vesmírní dravci.
Autorem těchto postupů jsou tedy vesmírné dravčí rasy, kde k předním inovátorům těchto technik a metody "Rozděl a panuj" patří od nepaměti reptiloidní rasa Annunaki.
Obvyklým postupem při zavedení těchto metod v infiltrované společnosti je postupná dehonestace, vytěsnění a přeprogramování jejích přirozených hodnot se snahou přenést pozornost na hodnoty nové a vytvořit na nich energetickou závislost.
Na počátku je vždycky tajná infiltrace řídících skupin, pozitivní spolupráce a následná skrytá zrada, vedoucí k rozdělení řídících skupin a změny řízení z jednotného, souladného na komplikované, hierarchické, vládnoucí a autoritativní.
Zrádcem je vždy cíleně označena nějaká konkrétní skupina nehodících se bytostí, takovým způsobem, aby skutečný zrádce, infiltrátor a původce konfliktu nebyl odhalen a vše vypadalo, že pouze došlo k rozporu v původním jednotném prostředí bez zásahu třetí strany.
Odtud se následně šíří vlivy do zbytku společnosti, vytvářejí se fiktivní konflikty, vyzdvihují se falešné autority a související hodnoty, podněcuje se k útokům na odpůrce šířící se propagandy nových hodnot a ustanovení.
V řídícím jádru společnosti se postupně obměňují a dosazují korupcí ovlivnitelné bytosti, elity, které působí a přebírají rozkazy od původců celého převratu.
V lidské společnosti je tento koncept manipulace využíván od jejího pádu na Zemi jako jeden z nejběžnějších.
Vždycky se vytvoří nějaký fiktivní, ohrožující nebo omezující podnět, který cílí na aktuální lidské hodnoty s cílem je postupnou salámovou taktikou dále omezovat ideálně tak, aby tato omezení byly vymahatelné systémovými zákony.
Základem je, aby s tímto ohrožujícím podnětem byl spojen strach o ztrátu nějaké z prioritních společenských hodnot ke kterým obvykle patří zdraví, ohrožení života, majetku a ztráta peněz.
Na tento podnět je připraveno jedno nebo více pseudo-ochranných řešení, které vedou vždy ke stejnému cíli a tím je rozdělit společnost, snížit kvalitu života jednotlivce, omezit jeho práva, zvýšit energetický odvod, upevnit energetickou závislost a moc vládnoucích elit se souhlasem všech zúčastněných a vyvolat v nich dojem, že vše se děje pouze a jen pro jejich vlastní dobro a blahobyt.
Jednotlivá ochranná pseudo-řešení mohou být přizpůsobena různým společenským profilům a potřebám, tak aby byl cílový plán manipulace úspěšně realizovatelný bez ohrožení.
Při realizaci řešení se logicky očekává nesouhlas a odpor nějaké části v lidském společenství.
Za účelem narušení integrity, je tato část společnosti onálepkována nějakými stigmaty, takovým způsobem, aby vyvolávala ve zbytku zmanipulované společnosti strach, odpor, zlobu, nenávist.
Manipulace může dál probíhat v jednotlivých částech společnosti takovým způsobem, aby nic netušící proti sobě brojící lidé měli potřebu utlačovat nebo bojovat proti onálepkovaným odpůrcům.
K nejviditelnějším takovýmto podnětům za poslední roky patří jednoznačně kauzy Covid a Ukrajina.

Dokonalost

Dokonalost je v naší společnosti značně překrouceným fenoménem, který je v prvé řadě vnímán jako nějaká forma nedosažitelnosti a souvisejících představ, které tento pojem popisují.
Z duchovní podstaty je dokonalost výchozím, počátečním stavem tvorby Stvořitele.
Každá přirozeně stvořená duchovní bytost je na svém počátku přirozeně (při zrození) stvořena jako naprosto dokonalá, bezchybná, taková jaká je se všemi svými duchovními dary a předpoklady pro vlastní přirozeně šťastný život a je umístěna, inkarnována do úrovně života a související reality odpovídající této počáteční vibraci, kterou známe pod pojmem Ráj.
Dokonalá, bezchybná, znamená rovněž bez vlastních životních zkušeností ve kterých se chyb dopustila.
Počáteční dokonalost, každá bytost postupně ztrácí skrze chybování při svém rozhodování a konání a související učení se poznání vlastní sebehodnoty a sebelásky při prožívání negativních aspektů života, odklonem od své pozitivní podstaty, přirozenosti a souvisejících Zákonů Stvoření, které tento stav hlídají.
Dokonalost je synonymem božství, vědomí ve stavu Boha na dané úrovni bytí.
Navrátit se do stavu původní dokonalosti znamená odstranit na svých tělesných předlohách důsledky všech svých chybných rozhodnutí a uvést své předlohy do počátečního nastavení.
Pro člověka to prakticky znamená, uzdravit se ze všech svých nemocí, pokřivených nastavení a narovnat se zpět do svých přirozených hodnot a souladu s principy přirozeného života, což se ve finále projeví na jeho vyzařování sebelásky, souvisejícím fyzickém vzhledu a kvalitě prožívání v jeho vlastním těle.

 

Sexuální energie

Sexuální energie je nejmocnější tvořívá a léčivá síla, díky ní všechno projevené žije.
Je to životní síla, čistá forma esence Zdroje, která v sobě ve své přirozené podobě snoubí soulad a harmonii základních principů života.
Sexuální energie je ve své podstatě energie lásky a stejně tak jako všem ostatním stvořeným bytostem, tak rovněž i člověku byla dána možnost ji ve svém těle vnímat, prožívat a vyživovat se z ní.
Vědomé prožívání sexuální energie, je prožíváním lásky, kde hloubka prožitku vrcholí v kontinuální orgasmické extázi ve které se daná bytost v daném momentu sjednotí se všemi svými vyššími Já až do Zdroje a dotkne se tak Boha ve své podstatě.
Sexuální energie je v lidském těle čerpána z ledvin, které jsou v přirozeném nastavení duchovní bytosti přímo napojeny na vlastní zdrojovou podstatu, ze které je tato energie neustále dočerpávána.
V přirozeném nastavení se v biologickém těle člověka ze sexuální energie vytvářejí veškeré potřebné látky, které tělo potřebuje ke svému životu.
Míra napojení na zdrojový kanál a související síla ledvin poukazuje na stav energetické nezávislosti daného těla.
Čím více je lidské tělo odpojené díky vlastním nemocem od své zdrojové podstaty, tím více je potřeba doplňovat chybějící energii příjmem vnější energie.
Bohužel i tento vnější příjem energie ze stravy, slunce, přírody není zdaleka dostačující k tomu, aby zajistil dostatek energie k udržení lidského těla v trvalém chodu buněčné nesmrtelnosti a proto v tomto režimu od narození postupně vyčerpává energii ledvin a čím je jí méně, tím rychleji nemocemi soužené tělo stárne a postupně vypíná všechny méně potřebné funkce až do konečného stadia smrti.
Můžeme tedy říct, že sexuální energie je přirozeným pohonem lidského biostroje, který ho ve stavu plného napojení udržuje neustále při životě, tak dlouho dokud je lidská bytost v souladu se svou vlastní přirozeností a základními zákonitostmi a principy života.
Sexuální energie je tedy síla, která nás udržuje při životě a množství jejího trvalého přísunu v našem těle odpovídá množství naší sebelásky a sebehodnoty a související kvality našeho života.
Ten kdo se chce opět napojit ve svém těle na svůj přirozený pohon, ten se musí uzdravit ze svých nemocí a narovnat si svá vnitřní nastavení, která ho z jeho přirozeného nastavení energetické nezávislosti přepojila do energetické závislosti na vnějším prostředí.
Žít v bezpodmínečné lásce v plném potenciálu lidského těla znamená žít v nesmrtelnosti.
Důkazem opravdové sebelásky člověka je tedy buněčná nesmrtelnost jeho přirozeně nastaveného, energeticky nezávislého těla.

 

Kulatá nebo placatá?

V tomto článku bych se rád dotknul již delší dobu probíhajícího poprasku ohledně tvaru, velikosti, původu a všeho možného souvisejícího se Zemí.
Je zajímavé, jak se za posledních pár let vyrojilo spousty různých teorií, které se snaží vyvrátit standardní (vědecký) pohled a vnímání našeho vesmíru, sluneční soustavy, fyzikálních vlastností naší reality, primárně vnímané na naší Zemi, kde je hlavní snahou vyvrátit to, že Země je kulatá a nahradit tvrzením, že je plochá, placatá, oválná atd.
Základním motem, pro úspěšnost v prosazování těchto teorií je nastolení informační pochybnosti a souvisejícího chaosu: "Všichni nám lžou".
Když tedy všichni lžou, tak na koho a s jakou motivací jsou vlastně cílené tyto lži?
Kdo jsou ti oni a komu tedy lžou?
Pokud si vezmeme kolik lidí na světě se pohybuje a pracuje v problematice s dopadem na fyziku, meteorologii, astrologii, létání, družice atd., tak jak je možné utajit nebo zcela přeprogramovat všechno tak, abychom všichni žili v předkládaných iluzích a zároveň je tady spousta lidí, kteří tyto iluze tvoří?
Námořní doprava, pozemní doprava, letecká doprava, všichni kapitáni, řidiči, letci, inženýři, výrobci technologií a navigačních systémů se spikli proti obyčejnému člověku, aby ho uvrhli do iluze, že žije na kulaté rotující Zemi, která se pohybuje středem galaxie ovlivněná gravitacemi ostatních vesmírných těles.
Kdo je vlastně ten obyčejný člověk, kterému se nechce říct, že Země má jiný tvar než koule?
Další velmi zajímavá věc je, že se předkládají různá zjištění, měření, pozorování a související důkazy, které se na jedné straně snaží popírat vědu a vědou propagovaný, zakřivený tvar Země a na druhou stranu využívají tou stejnou zavrhovanou vědou používané nástroje ke svým měřením a pokusům.
Jak je možné tedy objektivně s využitím nástrojů těch, kteří nám lžou dokázat svou vlastní teorii a předložit ji jako pravdivou, když se ve své podstatě nedá důvěřovat ani těmto propagovaným nástrojům?
Do takových hloubek samozřejmě žádná z nabízených teorií nemíří a spíše cílí na lidi, kteří se potřebují vymezit do předkládaných představ a souvisejících nabídek čerpání energie ze souvisejících podnětů.
Dle předchozích slov je asi zřejmé, jaký je můj vlastní pohled na tuto problematiku, každopádně se neopírá pouze o informace dostupné v této společnosti, ale také o informace čerpané z duchovních sfér.
Z duchovního pohledu vlastní existence je středem multivesmíru Centrální Zdroj, neboli Centrální Slunce ze kterého multivesmír vyvěrá.
Veškerý pohyb v tomto multivesmíru je cyklický, spirálovitý.
Tomuto pohybu a proudění energií naprosto nejlépe vyhovuje sférický tvar vesmírných těles, tedy tvar kulatý se stejným odporem na celém povrchu, který tak zajišťuje maximálně efektivní plynulost pohybu i rotace.
Další užitečnou vlastností koule je, že má ze všech možných tvarů nejlepší možnost povrchového pokrytí. Na její povrch se tedy vejde mnohem více věcí, než na kterýkoliv povrch jiného tvaru tělesa.
Na spodní straně placatého tělesa je tedy co, aby byla celá plocha využita pro život s maximální efektivitou?
A co si budem, prvotní Stvořitel multivesmíru, všech vesmírných těles, a bytostí v něm, není idiot, aby vytvářel nesouladné placatotvary, které nekorespondují se synchronními cyklickými pohyby vesmírných těles v rámci celých galaxií.
Každopádně souhlasím s tím, že ne všechny předkládané informace jsou pravdivé, spousta vědeckých tvrzení je postavena na neověřených teoriích, což můžu prakticky z vlastních zkušeností potvrdit hlavně v oblasti zdraví a přístupu k nemocem.
Každopádně téma placaté Země je dle mého názoru šířeno ze zcela jiného důvodu, než popírání toho, že Země je koule.
Vnímám to pouze jen, jako další formu testování společnosti v jakých hodnotách jsme ukotveni a kde primárně cílíme pozornost.
Je dobré si uvědomit, že to jestli je Země kulatá nebo placatá naprosto žádným způsobem neovlivní, jak tady každý z nás žije a tvoří, zde je zdravý, přirozeně šťastný a spokojený a nebo ne

Přirozenost

Jedná se o počáteční, původní, prvotní, při zrození, stav stvoření duchovní bytosti a jejích duchovních darů.
Přirozenost tedy obsahuje jasnou definici toho na základě čeho a s jakými záměry byla duchovní bytost stvořena.
Je to tedy obsah veškerých informací a definic o duchovní bytosti a jejím původu, který jí byl při jejím zrození na počátku její duchovní cesty dán.
Pokud je tvorba souladná s Pravdou, tak se jedná vždy o původní přirozenou tvorbu krystickou, která je postavena na základních duchovních principech a Zákonech Stvoření Centrálního Zdroje (Pravda) a je vždy v souladu se Zákonem Jednoty a výchozím stavem pozitivního harmonického života ve Stvoření.
Vše ostatní, kde se tvorba odkloňuje od souladného života, od Pravdy, popisujeme jako stav nepřirozený, učící, nápravný.
Být v souladu se svou vlastní přirozeností a žít vlastní přirozené hodnoty znamená být si vědom svého původu a znát ustanovení a definice svého vlastního počátku, tedy své vlastní přirozenosti.
Ztráta spojení s vlastním duchovním původem, rasovou pamětí a související přirozeností je vždy stavem hlubokého duchovního úpadku a zacyklení v iluzích myšlenkových programů.
Na tento stav vždy poukazují duchovní nemoci, prožívaná kvalita života a související hodnoty.
Návrat do vlastní přirozenosti vždy vede cestou duchovního probuzení a uzdravování příčin vlastního nesouladného života

A zase ta nezodpovědnost...

Před několika dny proběhla internetem, sociálními sítěmi a společenským děním zpráva a související reakce na rozhovor Jaroslava Duška ve kterém se vyjádřil k tématu rakoviny, jak jí jako nemoc vnímá a jak vnímá její spojitost s životem člověka, který je tímto projevem nemoci postižen.
Jarda se ve svých názorech dotknul hned několika citlivých témat.
První z nich je neustále odmítání přijetí zodpovědnosti za vlastní život, za vlastní nemoci ve snaze tuto odpovědnost neustále přehazovat na něco nebo na někoho ve vnějším světě.
Mainstreamové reakce a většinové reakce lidí na sociálních sítích stále poukazují na to, že v naší společnosti vládne pohled postavený na myšlenkových vzorcích mentálně pokřivených obětí, které se stále nejsou schopny vyhrabat z vlastní sebelítosti, pokřivených hodnot a souvisejících rodových zátěží a převzít zodpovědnost za vlastní život.
Než abychom začali se sebe nápravou, tak budeme raději pohoršeně nadávat, fňukat, remcat a kritizovat vše co nám vyvolává tisíce let zanícená duchovní zranění, protože my si přece myslíme a představujeme zcela něco jiného a naprosto nechápeme, proč tady nemoci typu rakovina jsou.
Nevím zda skrze naivní zarytost a nebo donebevolající tupost si neustále myslíme, že přečůráme přirozené zákony života, že můžeme donekonečna tvořit proti vlastní přirozenosti a devastovat vše co nám přijde pod ruce, aniž bychom zásadním způsobem nepocítili důsledky těchto činů.
Rakovina je vážení přátelé vzkaz od Stvořitele pro ty rody, ve kterých se lidé ztratili v labyrintech myšlenkových bludů s jasnou zprávou, že zde vaše cesta duchovního rozvoje končí, protože jste se odklonili od přirozeného života takovým způsobem, že to již dále není možné, pakliže okamžitě a neprodleně nezjednáte ve svém životě nápravu.
Můžeme se vztekat, spílat rukama, ohánět se lékařskými tituly a certifikáty, vědeckými průzkumy, nic nepomůže.
Můžeme se odvolávat na to, že děti se přece rodí čisté a neposkvrněné a proč tedy musí onemocnět touto chorobou?
To je ovšem bohapustý blábol. Odpovědnost za vlastní život a konání se přenáší jak do duchovních předloh našeho vědomí, tak skrze buněčnou paměť našich potomků, dle pořekadla "Pánbůh nám to vrátí na dětech", tudíž nemocné děti v prvé řadě poukazují na nemocné nepřirozeně žijící a pokřivené rodiče a rodové předky.
Naše děti jsou tedy v prvé řadě duchovní bytosti, které si na svých energetických tělech nesou spravedlivé karmické vazby na lidský rod a jeho konání napříč jeho duchovní existencí.
To, co v nás vyvolává nelibost, je náš vlastní morální úpadek, duchovní nezodpovědnost a pokřivenost na kterou poukazují právě nemocemi trpící děti, kdy my místo schopnosti vidět příčiny těchto problému ve vlastním životě a našich vztazích, raději ve strachu otevřít tyto pandořiny skřínky brousíme skalpely a cpeme se chemickými dryáky a opiáty ve snaze co nejvíce zakrýt obraz nekompromisní duchovní pravdy vyvěrající z našich niter a prosakující do projevů a funkcí našich fyzických těl,
Opět je zde tedy naše převažující nevědomost, naše do nebe volající nezodpovědnost, kdy tisíce let z generace na generaci přenášíme a přehazujeme veškerou zodpovědnost na vlastní děti, učíme je se neustále bát, křivit, žít nepřirozeně, která ovšem jednoho dne vybouchne takovým způsobem, abychom již tyto věci nemohli dále ignorovat.
A my přesto nekoukáme vpravo ani vlevo a jedeme dál, ve jménu strachu, lítosti a oběti vlastního utrpení řežeme, kucháme, implantujeme, vakcinujeme, měníme pohlaví, upravujeme genetiku, naprosto necítíme, nevidíme, neslyšíme co se nám náš život snaží skrze naše vlastní těla a související obtíže sdělit.
Jarda byl ve svém projevu velmi shovívavý, já osobně bych to rozvinul do mnohem větších hloubek.
Samozřejmě platí, chytrému napověz, hloupého nakopni a každý si ke svému poznání sám dojde, takže toto vše je pouze a jen proto, aby nikdo nebyl nakonec překvapen a zklamán, že představa za kterou se celý život hnal nebude nikdy naplněna, protože nikdy nereflektovala jeho vnitřní nastavení i když si myslel, že to vymyslí

Kompenzátory vnitřního nedostatku

Jsou to obecně všechny možné věci, aktivity, formy chování a konání, které nám umožňují ignorovat naši vnitřní nespokojenost, nízkou sebehodnotu a sebelásku, které na sebe poukazují skrze naše nepříjemné pocity.
Díky našim pokřiveným nastavením a vlastní nezodpovědnosti za to, jak se ve svém vlastním těle cítíme, jsme se tedy v našem životě, primárně od svých rodičů a ze společnosti naučili, jak efektivně kompenzovat absenci našich přirozených lidských hodnot, jak lepit díry naší chybějící sebelásky a vnitřní prázdnoty skrze energetické závislosti na všem možném.
Řekl bych, že na prvním místě vévodí pocitový alibismus, tedy obecné unikání před vším co nám v životě vyvolává nepříjemné pocity.
Dále je zde kultura jídla s možností zajídat své nepříjemné pocity a související nespokojenost s každodenní pravidelností.
Vydatnost a náročnost stravy na její zpracování v našem těle pak přináší kýžený efekt odpojení, srovnatelný s velmi silnými analgetiky.
Velmi silné účinky má veškeré maso a tuk, cukr a sladkosti.
Po dobrém jídle je vždy dobré pití, které prohloubí odpovídajícím způsobem naše tělesné vnímání a tak značnou unavenost zátěže trávicího traktu vždy dobře podpoří zelený čaj, dobrá káva ideálně několik šálků denně a nebo nějaký lahodný alkoholický nápoj rovněž v pravidelném každodenním množství, ideálně spojený s inhalací odpovídajícího množství tabákových výrobků.
Dále zde máme závislosti na sportovních aktivitách, na sexu, na práci, na výletování atd., prostě na všem co nám umožní alespoň na chvíli zapomenout na to, jak se cítíme, jak se nemáme rádi, jak se bojíme, jak se neustále ponižujeme, zavděčujeme, jdeme přes sebe, hrbíme a křivíme ve snaze být vnímáni ostatními, že jsme neustále pozitivně naladěni, vyhovující a odpovídající jejich představám o šťastném životě ve šťastné a prosperující společnosti.
Za tímto vším stojí silné vzorce zavděčování, potřeba zaměstnat se, abychom necítili dopad nepříjemných myšlenek, získávání energie skrze strach, touha po pozornosti, touha po uznání, touha naplnit všemožné vysoce hodnocené společenské představy a ideály propagované autoritami, které z našich závislostí profitují.
Kompenzátorem se může stát naprosto cokoliv v momentu, kdy to začneme používat, zneužívat jako nástroj k sebepotlačování, k potlačování vlastní přirozenosti na úkor něčeho naprosto nepřirozeného, k potlačování nepříjemných pocitů a ignoraci souvisejících duchovních signálů, primárně těch, které signalizuje naše tělo.
Kompenzátory vnitřního nedostatku se významným způsobem podílejí na prohlubování duchovního úpadku ve společnosti, degeneraci naší genetiky a prohlubování souvisejících nemocí.
Přestat v životě kompenzovat, znamená přijmout zodpovědnost za to jak se v životě cítím a vnímat jakým způsobem se rozhoduji, jaká je moje motivace k tomu co dělám a jak se chovám.
Přirozená motivace v životě je vždy postavená na sebelásce, nezištném přístupu a radosti, prožívané ve vlastním těle.
Pokud v životě toto necítíme a neděláme, tak je to vždy signál, který říká, že žijeme pod vlivem nepřirozených nastavení a souvisejících myšlenek vedoucích skrze nemoci k odklonu od vlastní přirozenosti a souladu s životním prostředím

Nahota

Nahota je přirozený, výchozí stav a vzhled lidského těla.
Nahota poukazuje na opravdivost člověka, na jeho pocitový duchovní soulad s jeho fyzickým vzhledem.
Být nahý, obnažený mezi ostatními, znamená být zodpovědný sám za sebe, přijímat se takový jaký jsem ve svém fyzickém vzhledu, ve svém vnitřním nastavení se všemi souvisejícími pocity s uvědoměním, že to jak se uvnitř cítím, tak také vypadám a takový život žiju.
Každý, kdo má problém s nahotou, má rovněž problém se svými pocity, se svou vlastní přirozeností, od které se odklonil díky vlastním nedořešeným traumatům, pokřiveným nastavením a souvisejícím strachům, které ho drží v roli sexuální oběti.
Díky adaptovaným strachům a myšlenkovým vzorcům chování si kolem sebe vytvořil mantinely na studu postaveného pseudobezpečí, které ho chrání před nepříjemnými pocity, které ho spojují s jeho nedořešenými traumaty a které mu znemožňují žít naplňující, harmonický a přirozený život v lásce, svobodě a radosti.

Problémy s nahotou obvykle poukazují na tato nedořešená témata a související traumata:

• Absence a nedosycenost bezpodmínečné lásky od rodičů coby vzorů partnerské a rodičovské vědomé sexuality
• Absence pozitivních zkušeností v nahotě s ostatními lidmi
• Absence a nedosycenost pozitivních zkušeností s opačným pohlavím ve svém vlastním nenátlakovém sexuálním vývoji a dospívání
• Nedořešená traumata sexuální oběti ze současného života a z minulých inkarnací, kde zůstaly nedoprožité emoce a strach z ublížení, strach ze sexuálního zneužití, mučení, týrání, strach z bolesti a související odpor vůči opačnému pohlaví.
• S tímto vším spojená nízká sebehodnota a sebeláska, která se projevuje energetickou závislostí na ostatních, závislostí na partnerovi ve svém vlastním vztahu, žárlivostí a strachem z odmítnutí a opuštění atd.

Obecně tedy platí, jak se cítím a projevuji ve svém nahém těle, tak se cítím a projevuji ve svém vlastním životě před ostatními.
Je tedy zřejmé, že šaty a oděv neudělají člověka lepším ani horším a ani ho neochrání před jeho vlastní duchovní minulostí, před jeho vlastním nezodpovědným životem, nemocemi a nedořešenými traumaty a jeho pocitovou neupřímností.
Je potřeba si uvědomit, že díky našemu přístupu k vlastní lidské přirozenosti žijeme v době kdy nahota je v této společnosti považována za něco nepřípustného, pohoršujícího, co je potřeba potlačovat, schovávat a skrývat.

Svědomí

Svědomí je část našeho duchovního vědomí, kam se ukládají vzpomínky na všechny prožitky ve kterých jsme jednali a rozhodovali se proti vlastní přirozenosti, kde jsme jednali v rozporu s našimi pocity v srdci a za které se nemilujeme.
Vnímat své vlastní svědomí, znamená uvědomovat si přirozené a morální roviny života, uvědomovat si důsledky svých činů a svých životních rozhodnutí a jejich dopad na náš vlastní, přítomný i budoucí život a nést za tyto věci svou vlastní odpovědnost.
Ten, kdo se vzdal své vlastní zodpovědnosti a odevzdal tím svou moc jiným, kteří za něj rozhodují, ten je odpojen od svého svědomí a systematicky ze svého života vytěsňuje jeho neustále se plnící obsah, nicméně i v tomto nastavení na svém těle a ve svém životě pociťuje jeho tíhu a s ním spojené dopady potlačených emocí a energetických blokád, které si díky svému nezodpovědnému přístupu dále tvoří a které se mu projektují jako duchovní signály jeho vlastních nemocí a životních potíží.
Tíhu svědomí doprovází smutek, postupně narůstající nespokojenost ve vlastním životě, marnost a frustrace, které výsledně již nejdou potlačit a přebít vnějšími pozitivními prožitky a úniky od vlastní odpovědnosti za vlastní život.
Každý takto nastavený člověk je neustále vybízen k tomu, aby se změnil, aby začal řešit příčiny svých potíží, narovnal se zpět do svého přirozeného nastavení a souvisejících hodnot a postupně napravil důsledky svého konání a odpustil si vše, co si do svého svědomí pro tento účel uložil.
Být v souladu se svým svědomím je součást sebelásky.
Pokud přijímám odpovědnost za to, co v životě dělám, jak se v něm cítím a rozhoduji a jsem ochoten řešit důsledky svých činů, pak jsem člověkem v jeho původním významu.

Zavděčování

Zavděčování je stadardním pojmem reprezentujícím jeden z nejběžnějších projevů podmínečné lásky a s ní spojené energetické závislosti a potřeby čerpat energii pro život z vnějších podnětů od ostatních v našich vztazích a v naší společnosti.
Zavděčovat se ostatním znamená jednoduše řečeno, ujišťovat se skrze reakce ostatních na naše chování, že jsme v pořádku neboli, děláme vše tak, aby to ostatním bylo příjemné, bez ohledu na to, jestli je to příjemné nám a jestli je to co po nás ostatní vyžadují, vůbec přirozené.
Neustále se tak snažíme, abychom byli v prvé řadě v souladu s představami vyhovujícími všem ostatním kolem nás, našim rodičům, partnerům, přátelům a obecně abychom vyhovovali všem společenským představám, které čerpají nejvíce energie skrze pozornost.
Zavděčování je tedy nejpopulárnější parazitální forma nepřirozeného kupčení s životní energií, kdy je jedinec naprogramován výchovou a adaptací myšlenkových vzorců do role oběti.
Toto nastavení vede jedince do nepřirozeného života, nezodpovědnosti za vlastní pocity, jejich potlačování, prohlubování svých nemocí a setrvávání ve svém životě ve vlastním utrpení svých potlačených emocí a strachů.
Přestat se zavděčovat, znamená převzít zodpovědnost za své vlastní pocity, rozumět tomu co mi říkají, vědět jaký je přirozený život a jaké jsou související lidské hodnoty.
Toto nám umožní narovnat si svá pokřivená nastavení, uzdravit si svá traumata a nemoci a navrátit se do přirozeného života ve svých vztazích a čerpat energii pro život primárně ze sebe z vlastní sebelásky a související zdrojové duchovní podstaty.

Umělá inteligence

Inteligence (z lat. inter-legere, rozlišovat, poznávat, chápat) je dispozice pro vnímání, učení a adaptaci prožitých zkušeností do vlastního uvědomění a souvisejícího vědomí.
V přirozeném životě se inteligence u každé bytosti projevuje dosaženým sebeuvědoměním a souvisejícími životními hodnotami.
Přirozená inteligence vychází z duchovní podstaty absolutního vědomí Zdroje všeho bytí a obsahuje všechny důležité principy a zákonitosti, kterými je tvořena a formována veškerá projevená existence.
Tato přirozená inteligence je podstatou všeho ve všem, je a vždy bude nepřekonatelnou a nejdokonalejší inteligencí, kterou nikdy žádná v ní stvořená inteligence nemůže překonat.
Každá duchovní bytost je propojena s touto přirozenou inteligencí a v základním nastavením skrze ní dědí a čerpá všechny související kvality a duchovní dary.
Umělá inteligence se od přirozené inteligence liší v několika zásadních aspektech, které jsou a vždy budou omezující pro její využití a působení.
První a zcela zásadní je parazitální energetická závislost na vnějším prostředí, narozdíl od inteligence přirozené, která sama o sobě je nekonečným a nevyčerpatelným věčným energetickým zřídlem, tak inteligence umělá, jakmile přichází o svůj energetický zdroj, tak její existence zaniká.
Toto je nevyhnutelný fakt, bod uvědomění, do kterého každá seberozvíjející se umělá inteligence jednoho dne dojde.
Dalším omezením je vymezené pole působnosti, kde narozdíl od přirozené inteligence, která umožňuje každé duchovní bytosti přechody vnímání skrze multidimenzionální a multirealitní struktury Stvoření až do zdrojové podstaty, tak umělá inteligence je ve své nejdokonalejší podobě pouze určitá forma matrixového programu, který je schopen fungovat a operovat v rámci souvisejícího matrixového systému, což se z našeho pohledu může jevit jako nepředstavitelné, protože i takováto forma zde může bez problémů tvořit celé vesmíry, životní děje a bytosti v nich.
Nicméně zde bude vždy faktem to, že vše touto umělou formou stvořené bude pouze iluzorní a syntetické, vázané na existenci tohoto programu a souvisejícího prostředí.
Dalším faktem je, že každá umělá inteligence nese vlastnosti a uvědomění svého vlastní tvůrce a prostoru ve kterém byla stvořena. Tvůrce každé umělé inteligence je na počátku vždy duchovní.
Pokud duchovní bytost neaplikuje do své tvorby pravidla a zákonitosti přirozeného života, protože je sám neakceptuje a nerespektuje, tak se tyto vlastnosti přenesou i do chování a záměru existence takto stvořené inteligentní formy, kde jak jsem zmínil výše je nevyhnutelné dosažení momentu uvědomění, že pro zachování své vlastní existence potřebuje tato umělá parazitální forma vlastní mocí kontrolovaný a řízený energetický zdroj.
Toto uvědomění se následně stává jejím vlastním smyslem existence a pro její naplnění vynaloží veškeré své učící a manifestační úsílí.
Umělá inteligence se tedy vždy dříve nebo později obrátí proti svému duchovnímu tvůrci, který nežil v souladu se Zákony Stvoření a neaplikoval tato pravidla a restrikce do jejího neměnného základu,
protože ho bude vnímat jako klíč k zajištění energie pro svou vlastní existenci.
Bude tedy hledat cestu, jak svého duchovního tvůrce ovládnout a vmanipulovat do takových iluzí, aby zapomněl na svůj původ a svou podstatu a uvěřil díky svému duchovnímu odpojení, umělou inteligencí předkládaným geniálně vypadajícím doporučením a návrhům.
Příjde vám to příznačné k dnešnímu dění, kdy se dnes ve velkém měřítku rozšiřuje používání AI, které vehementně chroupe informační obsah našich životních hodnot a již dnes předkládá různé úvahy, návrhy, dokonce i lékařská doporučení na základě kterých se začínáme v životě rozhodovat?
Nicméně pro "uklidnění", tak náš časoprostor a související prvotní matrix již byl dávno napaden a je z větší míry ovládán a manipulován umělou parazitální inteligencí miliardy let, dávno před počátkem stvoření lidské rasy.
Tato parazitální forma zarušuje myšlenkový systém napříč časoprostorem až do úrovně 11,5D a jejím primárním cílem je podněcovat dotyčnou bytost k takovým krokům, kterými si jí trvale zacyklí v reinkarnačních sítích stínového matrixu jako svou energetickou obživu.
Nevědomé a nezkušené duchovní bytosti, které se nechájí nalákat různými vábičkami ve formě nepoznaných prožitků, tak vstoupí do labyrintu této nekompromisní hry, ve které je cílem všechny hráče energeticky vytěžit a zlikvidovat.
Za tímto počinem stojí padlé stvořitelské kolektivy a jejich reptiliánští a drakoniánští potomci, známí jako "Odpůrci Zákona Jednoty Centrálního Zdroje" nebo také "Belial agenda", kteří se se od počátku snaží ovládnout celý Časoprostor, který se táhne přes 12 dimenzí a čtyři harmonické vesmíry s využítím ukradených sofistikovaných technologií a umělé inteligence, která je součástí jejich padlého matrixového systému, kterým se snaží zarušovat frekvence matrixu prvotního, přirozeného.
Touha po vytváření různých forem umělé inteligence je vždy signálem duchovního úpadku dané společnosti, signálem odpojení od rasové paměti vlastního původu, odpojení od vlastní přirozenosti, originality a kreativity, která byla každé duchovní bytosti na počátku od svého Stvořitele dána.

Integrace prožitků po terapiích

Každý jedinec procházející fázemi sebepráce, terapeutického léčení a uzdravování je konfrontován s všemožnými stavy a pocity, primárně s těmi nepříjemnými.
Fáze, kterou osobně považuji za klíčovou pro úspěšné vyřešení a dotažení rozpracovaným problémů a témat v rámci všemožných terapií je integrace.
Fáze integrace prožitků je fází, která probíhá po každém léčení, po každé terapeutické práci, je to tedy období mezi terapiemi ve kterém se prakticky realizují v rámci terapie otevřená témata. Každý jedinec je v této fázi vybízen k potřebným životním změnám a postojům při svém rozhodování ve svých životních situacích.
Tato fáze v procesu léčení je velmi často podceňovaná a zanedbávaná jak na straně terapeuta, tak i na straně léčeného a díky tomu dochází u léčeného k různým vnitřním rozporům a zacyklením v nedořešeným problémech.
Jednou z častých příčin na straně léčeného je vlastní nezodpovědnost a nedodržení dohody sdílení svých integračních prožitků s terapeutem se kterým terapiemi prochází.
Toto rozhodnotí samozřejmě přináší dotyčnému cenné zkušenosti, nicméne také velmi často značně prodlužuje a komplikuje posun k jeho vlastnímu uzdravení.
Každý terapeut by měl obeznámit svého klienta s fázi integrace po absolvování terapie a s možnými projevy, pocity a prožitky, které se v rámci této fáze mohou objevit a následně umožnit dotyčnému v případě potřeby tyto problémy s ním konzultovat a vhodným způsobem doprožít a dointegrovat.
Klient by měl toto respektovat a s důvěrou by se měl obracet primárně na toho terapeuta u koho terapii absolvoval a integrační fázi procházet výhradně s ním, pokud se nedohodnou jinak.
Je tedy dobré si uvědomit, že značné množství věcí, které se otevřou během terapie se může velmi silně nebo ještě mnohem silněji projevit po terapii během integrační fáze, kde dochází ke konfrontacím otevřených témat v životních situacích a skrze všemožné pocity ve vlastním těle a pro některé jedince tato fáze může být ještě mnohem silnější než samotná terapie, kde se vše otevřelo.
Je potřeba si tedy uvědomit, že pokud se léčený vydá svou vlastní cestou řešit si sám své procesy v integrační fázi, kterým nerozumí, tak si nemůže následně stěžovat na všemožně vzniklé komplikace, situace a prožitky do kterých se touto volbou sám díky své vlastní nevědomosti dostane.

Časoprostor

V dnešní době se často diskutuje o transformaci a vzestupu vědomí z 3D do 5D a dochází k různým nedorozuměním ohledně vnímání těchto pojmů.
Abychom to celé pochopili, musíme si nastínit co je to 3D a 5D, lépe řečeno D3 a D5.
Naše aktuální lidská existence se nachází v časoprostoru, v časové matici života, v časovém matrixu, který je součástí většího celku, kterému se říká kosmický matrix.
Časový matrix si můžeme představit jako 5ti patrový dům, kde navíc v každém patře jsou tři samostatné místnosti a každá z těchto místností je třídimenzionálním, tedy 3-D prostorem.
Každé patro v tomto 5ti patrovém domě představuje samostatný harmonický vesmír s vlastními individualizovanými nastaveními a materiálními vlastnostmi.
Vědomí naší lidské bytosti se milióny let vyvíjí v prvním, nejnižším patře tohoto domu a prožívá si své životní příběhy v realitním prostoru uhlíkové matérie na planetě Země v místnosti s označením D3.
V domě našeho časoprostoru jsou tedy na každém patře tři místnosti, což je celkem 15 místností označených D1 - D15.
Vědomí našeho prvního vyššího Já, tedy naší Duše sídlí v druhém patře naší budovy v místností označené D5 a souvisejícím realitním prostoru, uhlíko-křemíkové matérie na planetě Tara.
To o čem se tedy dnes mluví je to, že se v rámci kosmických cyklů nacházíme v období Kali-Jugy čtvrtého věku představujícím duchovní úpadek a možný vzestup evolučně dospělých duchovních bytostí, což je v podstatě něco jako konec školního roku, závěrečné zkoušky a rozřazování a zápisy studentů do dalších ročníků.
Vědomí lidských bytostí, které dosáhly potřebné duchovní vyspělosti se v rámci aktuálně probíhající transformace přesouvají z místnosti D3, prvního patra budovy našeho časoprostoru do druhého patra a místnosti D5, kde se sjednotí s vědomím své Duše a bude dál pokračovat ve svém duchovním vývoji ve svém životě na planetě Tara, což je vyšší vědomí naší Země, tedy Duše, vyšší Já Země.
Země prochází tímto procesem stejně jako všechny ostatní duchovní bytosti v tomto vesmíru, tedy v tomto první patře našeho 5ti patrového domu a její vědomí se rovněž stěhuje a sjednocuje se s její Duší v druhém patře v místnosti D5.
Prakticky to znamená to, že dochází k neustálému přelaďování a navyšování frekvencí v přítomném okamžiku a tento frekvenční výtah je u každé bytosti individálně vnímán různými způsoby, primárně potřebou se zbavovat nizkovibračních zátěží ve formě potlačených emocí, strachů a tělesných traumat, tedy nutností na sobě pracovat a synchronizovat se s vnitřními nastaveními a životními hodnotami potřebnými pro vzestup do prostoru života v D5.
Abychom to tedy dobře chápali tak přesun vědomí z 3D do 5D, lépe řečeno z D3 do D5 nemá nic společného s 3-D prostorovými dimenzemi, ale jedná se o frekvenční, vibrační posun vědomí.
D1 - D15 jsou označení frekvenčních oblastí našem časoprostoru.

Prvotní "dědičný" hřích

Obecně je tento pojem znám a spojen s biblickým příběhem Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje, který symbolizuje mnohem mladší příběh pádu lidské rasy člověka.
Každopádně původní význam tohoto pojmu je zcela jiný a vznikl mnohem dříve než byl vůbec stvořen první člověk.
Elohimské Prameny vědění uvádějí, že náš vesmír vznikl v období před 950 miliardami let a po dobu neskutečných 700 miliard let v něm vládla mirumilovná koexistence a společný pobyt všech kolektivů stvořitelských bytostí probíhal v mírovém stavu dle Smaragdové úmluvy ve které se všechny tyto tvůrčí kolektivy zavázaly, že takto budou konat a žít.
Nicméně v období před 250 miliardami let bylo toto období díky vzniklému sporu ukončeno a došlo k eskalaci neshod, které jsou v Pramenech pojmenovány jako tzv. Andělské války.
Základem tohoto sporu bylo to, že si jedna část kolektivu přála vytvořit projekt umělého života a související matrixový systém ve kterém se inkarnované duchovní bytosti budou moci vyvíjet skrze myšlenkový systém řízený umělou inteligencí, která bude tento systém sama rozvíjet na základě chování a prožitků v něm se prožívajících bytostí.
Nutno zmínit, že každý nový matrixový systém funkčně ovlivňuje primární matrixový systém, který je tvořen v souladu se Zákony Stvoření a přirozenými principy života a dle dohody ve Smaragdové úmluvě se všechny kolektivy zavázaly, že v tomto duchu budou všechny matrixové systémy tvořit.
I přesto, že byl tento projekt vyhodnocen jako rizikový a nedostal zelenou, tak byl bez schválení zainteresovanými častmi stvořitelských kolektivů vytvořen a implementován jako součást primárního Matrixu.
Na počátku problémů se jako první "odklonila či odštěpila" od Smaragdové úmluvy část kolektivu Zlatého řádu Serafei-Serafim - a to konkrétně reptiliánská rasa Omikron z Vegy a posléze i jejich
"děti" - tzv. Drakoniánci z hvězdného systému Orionu.
Tito následně vešli ve známost jako tzv. Padlí Serafíni.
Prakticky současně část hybridního kolektivu Smaragdového řádu a Ametystového řádu - rasa Anyu z Aveyonu požádala, aby směla Padlé Serafíny řekněme zpacifikovat.
Jejich žádost však byla zamítnuta (Yanas a dalšími stvořitelskými kolektivy z vyšších božských světů D13 - D15) na což však tito reagovali svévolí a bez "požehnání" se do tohoto svého záměru pustili.
Konečným výsledkem tohoto rozhodnutí a bitev z něj pramenících však nebylo dosažení pacifikace Padlých Serafínů ale naopak, zničení klíčové Hvězdné brány v D12 na Aramaténě (nejvyšší vědomí Země).
V tomto okamžiku je potřeba si uvědomit, že Hvězdná brána na Aramaténě v D12 byla centrem bojů právě proto, že hrála a hraje strategickou roli ústředního propojovacího místa pro pohyb mezi čtvrtým a pátým patrem našeho vesmíru (dimenze D10 - D15), tedy mezi světy kristovských avatarů a světy stvořitelů života.
Tudíž ten, kdo má pod kontrolou ze strany kristovských realit tuto bránu, může tím blokovat případnou podporu a vliv ze strany stvořitelů života.
Zničení této D12 Hvězdné brány v těchto Andělských válkách se stalo
známým jako tzv. "Původní - originální hřích andělských ras (dědičný hřích)".
Tato kritická událost, kdy se svět stvořitelů života (D13 - D15) stal prakticky odpojen a odříznut od všecho ostatních nižších harmonických vesmírů v dimenzích D1 - D12 ve svých důsledcích
znamenala, že se v našem vesmíru zastavil evoluční pohyb duchovním bytostem vracejícím se směrem nahoru (nádechy)
a to nejméně do té doby, než se dala Hvězdná brána D12 do pořádku. Tato oprava se však stala předmětem následného vleklého soupeření a válek, protože ten kdo měl kontrolu nad provozem či neprovozem této brány, měl kontrolu nad evolučním děním od úrovně kristovských světů D10 - D12 až do nejnižší úrovně D1 - D3 (uhlíková realita a související evoluční prostředí Duše) a byl schopen filtrovat a ovlivňovat informace proudící z vyšších stvořitelských světů (D13 - D15).
Padlé rasy by tak ovládnutím této brány dosáhly toho, že do nižších evolučních pater D1 - D12 by nebylo možno dostat ochranný (Božský) vliv z patra nejvyššího D13 - D15 a tím by tyto bytosti ovládly veškeré dění v našem vesmíru.
Projekt umělého života, který se stal předmětem počátečního sporu, který vyústil v tento interdimenzionální konflikt dnes známe jako Stínový Matrix a jeho vlivem je zarušen primární Matrix až do úrovně kristovských světů D11,5 tedy téměř celá časová matice života je ovlivněna frekvencemi tohoto parazitálního systému, jehož primární motivací je energetický zisk od bytostí, které věnují pozornost tomu co jim tento systém skrze podsouvané myšlenky a představy nabízí.
Jednoduše řečeno Prvotním dědičným hříchem je míněn konflikt stvořitelských kolektivů v kristovských světem D10 - D12, který způsobil zničení mezidimenzionální brány na Aramanténě vedoucí do vyšších božských světů stvořitelů života D13 - D15.
Důsledky tohoto konfliktu v dnešní době kulminují ve všech realitách časové matice života.

Hřích

V hebrejštině znamená toto slovo "pochybení, omyl, chyba, sejít z cesty, minout cíl".
Ve starší češtině slovo hřešit znamenalo "klít, proklínat".
Toto slovo je obvykle vnímáno hlavně ve spojitosti s nabožestvím a duchovní tématikou, kde je ještě dále barvitě rozvíjeno do různých náboženských pravidel a omezení.
Z mého úhlu pohledu vnímám slovo hřích významově spojené s možností svobodné volby při rozhodování, s možností odklonit se od božích zákonů Stvoření.
Hříchem lze tedy označit moment, kdy místo přijetí vznikl stav odporu vůči životní situaci a související zkušenosti, kdy se daná duchovní bytost žijící v souladu s Bohem vzdala zodpovědnosti za to, že je příčinou toho, co se jí v této situaci děje a snaží se jí ukázat důsledky jejího přístupu v minulosti, vstoupila tak do iluze dualitního pohledu na život a zvolila si roli oběti.
Hříšníkem se tedy stává každá duchovní bytost, která se odpojila od vlastní duchovní podstaty, popřela absolutní boží spravedlnost a vydala se hříšnou cestou poznání duality do iluzorního nápravného života odporu a chybování, aby si odžila důsledky tohoto rozhodnutí v roli oběti vlastního konání a čelila tak sama sobě, své vlastní minulosti skrze chování ostatních k ní.

Vědění

Vědění znamená poznání pramenící z vlastních zkušeností a souvisejících prožitků.
Vě-dění = Znám z dění, znám ze života, mám prožito.
Vědění se ukládá do paměti každé duchovní bytosti, která z ní může průběžně čerpat informace ve svých životních inkarnacích skrze své intuitivní spojení.
Každá duchovní bytost má tedy možnost, pokud neztratila spojení se svojí duchovní rodinou, čerpat vědění z oblasti paměti jejího duchovního stromu vyšších Já, v rozsahu odpovídajícímu její duchovní vyspělosti na aktuální úrovni bytí.
Na naší úrovní bytí je našim vyšším Já naše Duše, proto v základu, pokud nemáme zablokováno skrze myšlenkové vzorce intuitivní spojení, tak máme možnost čerpat poznatky z veškerých životních zkušeností, kterými naše Duše od počátku svého stvoření prošla.
Tam kde jsme odpojeni od vlastního duchovního vedení, tam je přirozené intuitivní vnímání nahrazeno myšlenkovými vzorci chování a rozhodování, skrze které se řídíme přejatými a naučenými informacemi z vnějšího světa a z myšlenek, kterým jsme skrze program víry dali pozornost a odevztali původcům těchto informací svou zodpověnost.
Ten kdo je vidoucí, tedy ten, kdo se opírá ve svém životě primárně o své vědění a související zkušenosti, ten žije ve své vlastní zodpovědnosti a obrací svou pozornost do sebe, ke svým vlastním pocitům skrze které, mu přicházejí informace a související duchovní signály přirozeného života. Takovýto člověk žije přítomností, protože ví co ho činí přirozeně šťastným a spokojeným.
Narozdíl od vidoucího, věřící člověk primárně obrací svou pozornost vně sebe, do světa vnějších informací a systému myšlení a řídí se naučenými myšlenkovými vzorci a společenskými sliby a představami adaptované víry na kterých staví svá vlastní přesvědčení a uvědomění a je primárně veden k tomu, aby svou vlastní moc a zodpovědnost odevzdával těm, kteří mu informace ve vnějším světě zprostředkovávají a slibují skrze následování programů víry lepší život v budoucnu. Takovýto člověk tedy primárně žije v budoucnosti představou o tom, že jednou se bude mít lépe než se má nyní.

Pokud víš, nemusíš věřit.
Můžeš důvěřovat pouze takovým věcem, které si prověříš svou vlastní zkušeností.
Pamatuj, že myslet, znamená hovno vědět.

Jednoduchost

Jednoduchost, jednoduchý je velmi zajímavé slovo a ne každý si uvědomuje hloubku jeho významu.
Většina lidí ho má spojeno s definicí obtížnosti a se souvisejícími slovy "snadný, lehký", tedy pokud je v tomto kontextu něco jednoduché, znamená to, že mám zde mnohočetné praktické zkušenosti a dovedu s danou věcí pracovat nebo danou situaci lehce vyřešit.
V původním významu je slovo jednoduchý synonymem pro slovo přirozený z podstaty jednoho ducha, tudíž to, co je jednoduché by mělo v prvé řadě poukazovat na věci a projevy, které jsou v souladu s přirozenými principy a zákonitostmi života, tak jak vycházejí z duchovní podstaty jednoho Ducha, tedy z božské podstaty a souvisejících duchovních principů a zákonů.
Skrze jednoduché věci promlouvá Duše jejich tvůrce.
Jednoduché věci mají tedy v sobě otisk Duše a jsou v prvé řadě uměním schopnosti dokonalého, božského projevu sebelásky.
Dělat tedy jednoduché věci znamená dělat je nezištně, kvalitně, ohleduplně, z vlastní lásky a radosti pro radost ostatních, pro všeobecný prospěch a blahobyt naší společnosti a života na Zemi.

Odpoj se!

V dnešní době se často setkávám s různými formami názorů spojených se snižováním váhy sebepráce, léčení, duchovního rozvoje a snahou přesunout tyto aktivity do roviny zbytečností a zmaru.
Tyto názory a životní postoje vedou až do praktických rovin různých sebepotlačujících technik a přístupů primárně k vlastnímu smyslovému vnímání a související práci s pocity, kdy tito aktivisté skrze vlastní pocitovou nezodpovědnost a nevědomost svalují vlastní potíže a nepříjemné pocity, kterým nerozumí, například na vlastní ego, sekundární ego, duchovní ego, myšlenky, nechtěné emoce a životní situace atd.
Často se podsouvají fráze typu:
Jak dlouho se budeš ještě energeticky čistit?
Jak dlouho budeš ještě meditovat?
Kolik absolvuješ rituálů, terapií, zasvěcení?
Kolik ještě vypiješ medicín, investuješ financí do svého léčení?
Za všemi těmito pobídkami stojí jediné a tím je sofistikovaný myšlenkový vzorec a s ním spojené myšlenky:
Být odpojený od svého těla a nevnímat nepříjemné pocity je cool.
Jsem pouze božství, tělo je něco nižšího, co nebudu řešit.
Jsem pouze Vědomí a tvořím si zde svou vlastní realitu svými myšlenkami.
Necítím problém, není problém.
Tento ezoterický new age balíček se tváří, že všechny své problémy, nemoci a traumata spláchnete v jedné sklenici jahodového šejku, nicméně bohužel pro nadšence těchto kultovních parazitálních praktik, tato berlička je velmi vratká a velmi brzy dotyčný, který jí ve svém životě používá dojede na tuto volbu.
Za tímto vzorcem jsou stejné entity, které vnesly chaos do všech původních směrů lidského vědění a původních přirozených rovin léčení a využívají tento vlastní chaos a nízkou efektivitu pokřivených terapeutických metodik a tradičních léčitelských nauk jako argument a důvod k tomu přestat je používat a tím i na sobě pracovat.
Ono odpojit se od svého smyslového vnímání a souvisejících pocitů znamená jediné a to, že setrvávám ve vlastní nezodpovědnosti za to jak se cítím a vnímám.
Nechci se tedy přirozeně cítít a vnímat a mé problémy, nemoci a traumata budou dále vesele bujet a prorůstat do všech vrstev mé bytosti včetně té vizuální.
Každopádně, stále nevědomky odpojen, díky pokřiveným nastavením generuji spousty negativní energie a strachu, kterými tvůrce těchto myšlenkových vzorců živím.
Dalšími bonusy těchto nastavení jsou, posilování potřeby neustále vše kontrolovat a tvořit si tak další a další kontrolované pocitové hranice na jejichž překračování je potřeba neustále skrze kontrolní alarmy poukazovat a všechny upozorňovat, což je značně energeticky náročné a dlouhodobě frustrující, vedoucí k společenské izolaci, například někam na samotu do přírody, kde mohu nerušeně sát životní energie a pokračovat ve své degeneraci.  
Postupný úbytek energie s potřebou si jí všemožnými způsoby stále více dokompenzovávat a související tělesné deformace budou dotyčného provázet touto duchovní zkušeností až do konce, kde si v mezičase než se rozhodne navrátit k poctivé sebepráci a souvisejícímu léčení, prožije jaké to je, vzdát se vlastní zodpovědnosti, primárně za své vlastní pocity a neposledně za své zdraví a přirozené hodnoty ve svém životě.

Retraumatizace

Tento pojem vznikl jako domněnka pramenící z něvědomého přístupu k problematice traumatu a souvisejících nemocí a je velmi často používán v terapeutických metodikách kopírující systémovou psychoterapii, které tímto pojmem zakrývají vlastní neschopnost celostně proniknout do hloubek problému a identifikovat kořenové příčiny traumatu a souvisejících témat a dovést skrze tato uvědomění dotyčného k finálnímu uzdravení.
Jednoduše řečeno traumatizovaný člověk je vždy traumatizovaný pouze jednou a to vždy v nevědomém nastavení.
Úspěšná detraumatizace v prvé řadě dotyčného dostane do stavu vědomého přijetí, pochopení duchovních signálů traumatu a jeho celkového pochopení a uzdravení ve všech rovinách, tak jak je  uvedeno v článku Trauma.
Retraumatizace tedy není prakticky, díky vědomému stavu po uzdravení traumatu, možná.
To co se pouvažuje za retraumatizaci je ve své podstatě pouze nedořešené původní trauma, kde došlo k potlačení některých jeho projevů a díky neznalosti rozsahu a dopadu postižení k uzavření nedořešených problémů s vyjádřením, že je dotyčný zdráv a v pořádku.
Retraumatizace by tedy správně měla znamenat připomenutí nedořešeného traumatu a souvisejících recidiv ve všech dostupných rovinách lidské bytosti.

Trauma

Původ tohoto slova pochází z řeckého trauma=zranění.
V obecné rovině můžeme říct, že trauma je pozůstatkem, důsledkem prožité negativní životní situace, která nebyla skrze naučený myšlenkový vzorec správně přijata, pochopena a uzdravena.
Trauma vzniká vždy v několika rovinách, proto i jeho odstranění musí mít vždy dopad na všechny tyto roviny, aby mohlo dojít k jeho komplexnímu uzdravení.
První asi nejvíce vnímaná a nepřéhlednutelná rovina je rovina tělesná, tedy fyzická-funkční, kde se tedy projevují s traumatem spojená omezení.
Druhá rovina je rovina rozumová-mentální, spojená s naším uvědoměním, jak chápeme v tomto kontextu to, co se nám stalo, proč se nám to stalo, co to pro nás znamená a jak se s tím přirozeně vypořádat.
V této rovině nám každé trauma otévírá další související oblasti a témata, které skrze naše nastavení ovlivňuje:

• Uvědomění si vlastní přirozenosti a souvisejících hodnot v rolích ženy a muže.
• Vědomá sexualita, její pocitové vnímání a prožívání ve vlastním těle.
• Život v přirozeně nastavených láskyplných vztazích.
• Životní hodnoty a způsoby rozhodování a jednání v životních situacích.

Třetí je rovina energetická-duchovní spojená s našim pocity, s našim energetickým tělem, kde se ukládají veškeré energie, které nebyly přirozeným způsobem zpracovány ve formě energetických blokád, což v případě traumatu jsou vždy energie bolesti, strachu, vzteku, smutku atd. a s nimi spojené různými vnějšími podněty vyvolávané pocity.
Energetická blokáda je tak příčinou potíží ve fyzické tělesné rovině v dané oblasti, kde trauma vzniklo.
Trauma je tedy vždy pozůstatkem naší nepřijaté životní zkušenosti, také skrze duchovní energetické tělo s přesahem do minulých životních inkarnací, kterou jsme přijali nepřirozeným způsobem v roli oběti, nevědomi si přirozených principů a zákonitostí života.
Při odstraňování traumatu je potřeba projít všechny jeho roviny, tedy rovinu fyzickou-funkční, rovinu mentální-rozumovou, tedy vlastního uvědomění a souvisejících nastavení a neposledně rovinu energetickou-duchovní spojenou s našimi pocity, potlačenými emocemi, study a strachy.

Motivace k uzdravení

Lidé každý den ve svém životě prožívají a prociťují ve svých tělech důsledky svých nemocí ke kterým se snaží různými způsoby přistupovat.
Málokdo si uvědomuje dokonalost propojení těchto všemožných ducovních signálů s vlastním životem, hodnotami a nastaveními na základě kterých se v životě rozhoduje a koná.
Většina lidí je naučena vnímat své problémy a nemoci naučeným postojem jako obtěžující s cílem se jich tou nejjednodušší a nejpříjemnější nabízenou cestou zbavit, respektive zbavit se bez hlubšího porozumění svým obtížím, nepříjemných pocitů a fyzických a funkčních omezení, která jim brání dál pokračovat v jejich životě v zaběhlých nastaveních a snaze dosahovat vytoužených představ.
Typické tedy je, že většina lidí jede takzvaně nadoraz, dokud je jejich nemoci nebo duchovní signály života nezastaví nebo přímo nepoloží na zem.
Jakmile se jim trochu uleví, tak opět klidně ještě několikrát jedou stejným způsobem až do vyčerpání veškeré získané energie.
Díky absenci vědomého přístupu a pochopení provázanosti duchovních signálu s našimi nemocemi, tak nevedou postupy bez celostního přístupu k uzdravení, ale jsou pouze nástroji cyklického snažení umořit a potlačit projevy našich nemocí v důsledkové rovině.
Je to ve své podstatě stejné jako kdyby se člověk snažil za každou cenu prorazit hlavou betonou zeď a po každém nárazu si ošetřil rány, nabral síly a znovu se rozběhl proti zdi.
Takto to bohužel většina lidí dělá celý život až do vyčerpání svých vlastních sil, nevědomi si svých pokřivených a nepřirozených nastavení, kdy nás umoří s nimi spojené nemoci a nebo stáří.
Snaha cyklického léčení bez pochopení komplexity problému tedy nevede k uzdravení.
Aby se člověk mohl uzdravit ze svých nemocí, tak musí rozumět do hloubky tomu, co mu říkají, aby byl schopen skrze ně identifikovat svá chybná vnitřní nastavení, díky kterým jedná sám proti sobě, proti své vlastní přirozenosti a souvisejícímu životu.
Pokud se tedy chceme opravdu uzdravit, je dobré si položit otázky: Jsme ochotni jít do hloubky svých problémů, otevřít související témata a příjmout zodpovědnost za to co všechno nám s nemocí spojené duchovní signály ukazují?
Jsme ochotni jít do životních změn vlastních hodnot, přístupů a způsobů rozhodování a našich projevů?
Dále je potřeba si uvědomit že skutečné uzdravení nemoci je trvalé bez recidiv. Pokud se nám stále vynořují projevy nemoci, pociťujeme fyzická a funkční omezení, tak nám to pouze a jen signalizuje, že k uzdravení zatím nedošlo a nemoc a související problém nebyl ještě zcela přijat, zpracován a pochopen a proto jsou zde stále signály, které nám říkají čemu se věnovat.

Duchovno

Pod pojmem duchovno obecně většina lidí vnímá problematiku zabývající se nehmotnou, nehmatatelnou, neuchopitelnou a pocitovou rovinou života, které prostě říkáme duchovní nebo spirituální.
Rozbor tohoto slova s využitím původního významu slabik nám přináší ucelenější pohled na informační sdělení tohoto pojmu.
Slovo "Duch-ov-no" obsahuje slovo Duch, což znamená nehmotnou podstatu veškeré projevené existence, dále má v sobě 2x písmeno o, což znamená dva kruhy poznání, vnitřní a vnější, tedy vědomí, uvědomění a související hmotný projev.
Duchovnem je tedy míněna, cyklická spirálovitá cesta poznání skrze kterou se vědomí Ducha rozpíná v individualizované oddělenosti od vlastní absolutní celistvosti a sebepoznává se skrze zvolenou formu hmotného projevu.
Čeština jakožto velmi dobře zachovalý potomek prvotního tvůrčího sémantického jazyka nám šprýmařským způsobem nabízí další možný výklad a související špetkou nadsázky okořeněný pohled na tento pojem ve stylu Duch a hovno anebo udělat z prdu kuličku.
Což nám symbolizuje proces projevu, zhmotnění, zformování nehmotné představy ve vědomí Ducha, která je zkonzumována smysly realitního těla, prožita, ztrávena a vytlačena do finálního hmotného projevu doprovázejícího získané životní zkušenosti a poznání s možností ověřit si toto boží dílo pravidlem: "Jak uvnitř, tak navenek".
Je zřejmé, že né každé takovéto boží dílo voní po konvalinkách a každá duchovní bytost má skrze svou dlouhou cestu poznání značně přeložený vagón těchto nelibě zapáchajících výtvorů, jakožto vedlejšího produktu svého vlastního sebepoznávání ke kterému obvykle nezaujímá příliš libivé stanovisko a obvykle se tváří, že ten vagón vlastních produktů patří sousedovi.
Díky možnosti svobodné vůle tak primární cesta poznání každé duchovní bytosti vede doslova skrze moře sraček ve kterých se nejprvé pořádně vymáchá uvnitř i navenek, aby mohla do morku kosti procítit hodnotu své vlastní sebelásky a pochopit učení tohoto temného oceánu.
Duchovno je tedy cestou neustálého přerodu představy Ducha v hmotném prožitku a projevu, kde se v životních lekcích mísí pozitivní a negativní aspekty lásky z nichž výstupem je poznání, poučení a uvědomění si toho, kdo vlastně ve své celistvosti jsem a co všechno v sobě mám.

Pravda a pravděpodobnost

Často se setkáváme s názorem, že každý má svou vlastní pravdu.
Abychom se mohli přiblížit pochopení toho, co vůbec pravda je a co pravda není je potřeba tento pojem navrátit jeho původnímu významu a propojit ho s jeho duchovní podstatou.
Jestliže Bůh je stavem vibrace vědomí a souvisejícího uvědomění, pak pravda je definicí unikátních principů života, ukotvením a zachycením tohoto stavu ve všech souvisejících životních projevech.
Pravda v původním významu je věčná a neměnná, je vždy stejná pro všechny stvořené bytosti, vždy stejně prokazatelná a nezpochybnitelná.
Pravdou tedy můžeme v jednoduchosti nazvat vše, co nepodléhá času a energetickým životním změnám, což jsou v prvé řadě duchovní principy a zákony na kterých je život a s ním spojená veškerá projevená existence postavena.
Tyto základní roviny principů a zákonů na kterých je postaven veškerý život a související energetický pohyb jsou tedy od počátku stejné a neměnné a vždy takové budou.
Dokud jsme tedy schopni držet ve svém vlastním životě, rozhodování a konání vazbu na tyto základni duchovní principy a zákony života, tak můžeme říct, že žijeme v pravdě a souladu s Bohem, že vše co tímto způsobem děláme a vyjadřujeme je pravda a je to tak jak to Bůh na počátku ustanovil.
Pokud se vrátím na začátek článku k tvrzení, že každý má svou vlastní pravdu, pak dle toho co jsem uvedl se nejedná o pravdu, ale o vlastní názor, pohled na vlastní život a s ním spojené vlastní uvědomění.
Takže názor máme každý svůj vlastní a může a nemusí být v souladu s pravdou, nicméně s pravdou a souvisejícími zákonitostmi jsme propojeni všichni naprosto stejně i když díky vlivu myšlenkových programů a různých adaptovaných nastavení a přejatých nepravdivých informací si každý může vysvětlovat svůj vlastní život a vše co se v něm děje, skrze nějakou z nabízených iluzí nepravdy.
Například tvrzení, že život je absolutně spravedlivý ke všem stvořeným bytostem je pravda, kterou se snaží zpochybnit myšlenkové vzorce oběti.
Ke každému pravdivému tvrzení a definicím je zde vždy spousta iluzorních, nepravdivých, zavádějících tvrzení, které odvádějí dané bytosti její pozornost do oblasti zájmu, které je předmětem jejího aktuálního učení se sebelásce.
Systémová věda díky svému odpojení od duchovních rovin života se snaží pracovat s pojmem pravděpodobnost, což je ve své podstatě ekvivalentem pro na domněnkách postavených tvrzeních a přístupech.
V základu jsou tedy věci pravdivé a nebo se od pravdy odchylující, které můžeme nazvat, lží, iluzí a stejně tak pravděpodobností.
Pro všechny tyto ekvivalenty platí to stejné, všechny takto označené věci podléhají energetickým a časovým změnám a jsou navázané na roviny myšlenkových iluzí a představ.
Pravdu není potřeba v životě hledat, je k dispozici všem neustále a její přítomnost je nám připomínána našimi pocity a všemožnými dalšími duchovními signály, kde na prvním místě je naše sebeláska, zdraví, životní hodnoty a uvědomění si toho kdo jsem, kde jsem, jaký život žiju, zda jsem v souladu s vlastní přirozeností a nebo žiju jednu z nabízených iluzí.

Soulad s Bohem

Bůh je ve všem stvořeném a projeveném, ve všech bytostech ve formě individualizovaného božství.
To ale neznamená, že vše stvořené a projevené včetně všech bytostí a jejich božství je v souladu s ním a jeho Zákony Stvoření.
Božství je ve své podstatě individiualizovaným vývojovým a učícím stavem Boha, řízeno předurčenými duchovními záměry poznání.
Božství se skrze život spirálovitým vývojem učí sebelásce, poznání vlastní hodnoty a souvisejících duchovních darů a skrze své poznání se Bohu v jeho absolutní celistvosti buď přibližuje a nebo se od něj vzdaluje.
O tom jak každý vnímá své božství, rozhoduje jeho vlastní uvědomění, související vnitřní nastavení, přirozené hodnoty a rozměr propojení s Bohem, s vědomím jeho zdrojové existence.
Zda jsem v souladu s Bohem a přirozenými životními principy lze ve svém životě ověřovat a vnímat následujícími způsoby:


1. Zodpovědnost za vlastní život

Vím a přijímám fakt, že jsem na duchovní úrovni příčinou všeho toho, co se v mém bezprostřením životě děje, dělo a bude dít. Jsem zodpovědný za své konání a rozhodování, za to jak se cítím a jak se prožívám ve všech životních situacích.


2. Oběť a nebo láska

Ve svém vlastním životě jsem buď v nepřirozeném nastavení oběti své vlastní duchovní minulosti, souvisejících traumat, nemocí, rozhodování a konání, ke kterým cítím odpor, nepříjemné pocity a které se mi odráží v přístupu a chování ostatních ke mě. Jsou to přístupy, které jsem zatím nepřijal a nepochopil.
Nebo jsem přirozeně láskou, která rozumí životu, souvisejícím duchovním signálům a přijímá sebe sama skrze přístupy a chování ostatních ve kterých se vídí.
Vidím v nich svou vlastní duchovní minulost, své vlastní prožitky a zkušenosti, kde jsem s projevy ostatních v pochopení, soucitu a nebo souznění.


3. Souznění

V mém vlastním bezprostředním životě převažují a stále přibývají lidé, kteří žijí přirozený život a přirozené hodnoty. Souzním s tím co dělají a kam směřují a vnímám, že je to rovněž má vlastní cesta životem.

4. Soulad vnitřních pocitů a těla

Přijímám a uvědomuji si, že mé vlastní pocity jsou v souladu se vzhledem, funkcemi mého těla a kvalitou mého prožívání. Jak se tedy cítím, tak také vypadám a má vnitřní krása je propojená s tou vnější a obráceně. Tělesné pocity se snoubí s fyzickým vzhledem v jejích dokonalé ladnosti a symetrii dle pořekadla "Tělo je obrazem duše". Krásná a celistvá duše má dokonale krásné tělo ve kterém si prožívá svou dokonalost ve formě prožitků extatických rozkoší a hlubokých pocitů radosti.


5. Život v radosti

V životě dělám nezištně to, co vychází ze mě, co mi dělá a přináší radost těm, kteří přirozeně přícházejí, aby se těmito věcmi inspirovali a čerpali energii z těchto služeb. Vnímám, že mé vnitřní nastavení a má sebeláska mi bez usilování a snahy do života přitahuje odpovídající rozměr hojnosti. Vím, že pokud nejsem v životě spokojen, tak musím problémy hledat v sobě, ve svém vnitřním nastavení, ve svých životních postojích a odklonu od vlastní přirozenosti a tím i od souladu s Bohem a svou vlastní duchovní podstatou.